Acamar komentáře u knih

R.D. ve svém opusu maluje štětcem na hladině mozaiky světa, (jehož mnohost témat v širokém záběru už zde opisuje dostatek komentářů), kritickým ostřím odkopává svět pod hladinou. Obraznými metaforami, viděním k kontextech i kontinuitě, odkazy k historii, filozofii i literatuře. Mnohému nejde než přitakat, ale pevně doufám, že se i mýlí...že současný svět neutváří jako v její knize jen tři statečné, několik prohlédnuvších, ale opatrných nebo zbabělých a zbytek tupých, slepých, prodejných konzumentů jednoduchého bytí... zbytek primitivně manipulativních misogynů a tyransky necitelných slepic.
Hodiny z olova jako zklamaná obžaloba, text probolený vraždící zvůlí totalit, sobeckou lhostejností a strachem, ale také prodchnutý nejhlubší nadějí...
"Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne."
"Naděje je svět ducha, nikoliv stav světa... není to prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvená kdesi dál, za jeho hranicemi."
"Bylo by vůbec dnes těchto maličkých nadějí venku, kdyby nebylo té velké naděje uvnitř, bez níž nelze důstojně a smysluplně žít a tím méně se pouštět vždy znovu do toho "beznadějného podnikání", kterým obvykle dobré věci začínají?"

17 24.12.2022

Serotonin mezi ostatními knihami M.H. (aspoň těmi, co jsem četla) rozhodně není žádný úkrok stranou... spíš naopak, svou depresivní prázdnotu marnosti čekání na pocit naplnění, neřkuli štěstí, na nalezení ne-li už rovnou smyslu života, pak aspoň důvodů proč vůbec žít, zarývá nekompromisně ještě přímočařeji a hlouběji.
Nechybí vkomponování nějakého společenského/politického tématu jako další, analogické slepé uličky našeho způsobu života, ani naturalistické sexuální vsuvky, ani neskrývaně fyziologický mužský pohled na podstatu milostných vztahů (ale jeho popis ženského přístupu k lásce byl vcelku trefný, takže se nepřu, že scestný)... akorát svými retrospekcemi k vztahu s Camille a závěrečným odstavcem románu dává tušit, že tak nekomplikované to zase není.
Veselo nikomu po dočtení nebude, spíš možná přechodně stoupne hladina kortizolu, ale kniha je to silná a její apel na nepromarnění těch osudotvorných životních chvil nenásledováním vlastních pocitů jakbysmet.

17 30.04.2022

Knihy Virginie Woolfové ... pulsující obrazy, ve kterých se dohromady nic neděje, a přesto je všechno v neustálém pohybu. Nad hladinou se odehrávají obyčejné a bezvýznamné výjevy nebo povrchní, často úplně mimoběžné dialogy, pod hladinou těkají myšlenky, pocity a nálady jako přeskupující se střípky v kukátku krasohledu, v nekontrolovatelném a rozbíhavém proudu, přeskakujíc asociačně od jednoho vjemu k druhému, jindy zase v zacyklených mentálních kruzích ... V.Woolfová je všímavá pozorovatelka, její jemná ironie mne dokázala i dost pobavit (zejména pasáže o vyžadování vřelé účasti panem Ramseyem, nejdříve po jeho ženě, poté po slečně Lily), spolu se svým specifickým způsobem psaní tím dokáže stvořit až vizuálně ožívající postavy, se vší jejich vnitřní permanentní proměnlivostí i vnějším odstupem, s napětím vznikajícím i polevujícím tím nepřetržitým tokem protichůdných vnitřních pochodů.
Svět Virginie Wolfové - pro někoho možná chaos a nuda bez hranic, pro jiného nezaměnitelně originální.

17 21.10.2021

Kontroverzní téma, na které asi neexistuje snadná a jednoznačná odpověď, beze stínu pochyb či uznání protichůdných názorů ... zdá se, že ani M. Murgia tuto odpověď v sobě nemá, jen v postavě Bonarie ukazuje nutnost odvahy vzít na sebe i vinu za rozhodnutí a v postavě Marie, že není radno bez vlastní zkušenosti soudit a postoj se může úplně změnit, když je rozhodnutí na nás. Zasazení příběhu na venkov Sardinie, prostý a tradiční, až bezčasý, téma zbavuje akademičnosti, očesává jej na samotnou podstatu ... stejně jako jazyk knihy, rozvážně málomluvný a promyšlený, takže každé slovo má pevné místo a smysl.

17 21.09.2021

Po dočtení posledních řádek Zweigovy autobiografie se neubráním uctivému "finis coronat opus". Živé, plastické vykreslení nejen stěžejních událostí evropských dějin, jichž byl za svůj šedesátiletý život svědkem, ale i skrytého podhoubí, které jim umožnilo rozrůst se do tak fatálních konců. Provádí nás posledními desetiletími Rakousko-Uherské monarchie, optimistickou atmosférou kulturního i společenského rozkvětu ve Vídni, nečekaným pádem do první světové války, těžkými poválečnými lety, desetiletím svého tvůrčího vrcholu až do hořkého, tentokrát už předvídaného opakování válečného šílenství, na jehož konec už se rozhodl nečekat. Za vzpomínkami na vše, co zažil, je cítit skromnost, vděk za to, co mu bylo dopřáno, a také hořkost z bezmoci, jak ani největší duchovní a intelektuální elity své doby nedokáží zabránit zlu.
Krásné, poučné, zneklidňující. Snad nejlepší autobiografie, kterou jsem dosud přečetla.

Věřím, že takto podobně by mohla vypadat reálná zpráva o lidstvu očima návštěvníka vyspělé mimozemské civilizace, z kritického úhlu pohledu - co nefunguje, dělá se špatně, je hrozbou do budoucna...Taky věřím, že tímto způsobem by lidé reagovali na návštěvu podobného prota...
Je to čtivý, utopický příběh o ideální civilizaci (podle autorových představ) . Ale více než eticko-ekologický rozměr knihy na mne působilo vyprávění o obyvatelích psychiatrické léčebny, přiblížení různých psychických poruch a dojemná snaha lékaře Gena o porozumění a pomoc svým pacientům.

17 02.02.2021

Zjišťuji, že tak nějak nenápadně mám (až na jednu výjimku, u které asi zůstane) vlastně přečteno od autora vše, co u nás vyšlo, a tudíž můžu "bilancovat"... Hybatelé jsou oprávněně srovnáváni se slavnějším Atlasem mraků - podobnost je opravdu docela výrazná, jen (z mého pohledu) Hybatelé nemají takovou jednotící nosnou myšlenku ani hloubku. Ale i s dalšími díly by se podobnosti našly, tématicky i formálně... A má to kouzlo a působivost, když se soubor různorodých, více či méně zajímavých povídek navzájem jemně propojí - pro čtenáře je to svým způsobem zábavná hra tyto spojitosti objevovat, a vytváří to dojem promyšlenosti, hlubší koncepce, ideu, že vše souvisí se vším a svět je jeden velký organismus, kde nic co se stane na jednom konci, nezůstane bez odezvy na jiném ... a navrch jsou všechny Mitchellovy knihy báječně čtivé!

17 21.10.2020

Velký a romantický, čtenářsky atraktivní příběh - osudová láska, tragédie, vina a válka.
Úvodní část, kdy se v rámci jednoho obyčejného letního dne velmi pozvolna schyluje k různými náznaky avizované tragédii, mne svou formou vyprávění strhla jako už dlouho nic... Několik všedních, ale pro další běh klíčových událostí toho dne, jimž každá z těch několika postav vtiskává svou pozměněnou perspektivu i interpretaci. Lyricko-popisné pasáže střípkovitě vykreslující psychiku postav, jejich pocity i motivaci. Důmyslně budovaná atmosféra sílícího dusna vnějšího i vnitřního, plného emocionálního napětí mezi postavami, až k dramatickému vrcholu, kdy se cesty všech násilně oddělují.
V následujících, dějově bohatších částech příběh pokračuje dále, oddělení dovršuje válečná doba, a jak to všechno vlastně dopadlo se, jak se zdá, rozhodl autor ponechat zase na čtenářově interpretaci. Pro mne velký zážitek a podnět k seznámení se s dalšími díly Iana McEwana.

17 31.10.2018

Civilizace, jejíž základy stojí na predestinaci a permanentním užívání drogy somy, navozující společensky žádoucí psychické stavy, zdánlivě nebudí takové mrazení jako jiné antiutopické světy s daleko represivnějšími prostředky. Zní mi spíše jako vizionářské (vzhledem k datu vzniku díla) varování před stále více povrchně spotřebním způsobem života a důsledky okamžité dostupnosti všeho, jeho zneužitím k manipulaci mas.

Pro mne kniha, kde obsah vysoko ční nad formou. Výjimkou je rozhovor Divocha s hlavním inspektorem Mustafou před závěrem, jako vrchol a koncentrát filozofického poselství příběhu. Donutí čtenáře přemýšlet o důležitosti těch neoblíbených součástí života jako jsou neštěstí, nemoci a stáří, bolest a utrpení, odříkání a vytrvalost, nutnost si něco zasloužit...o důležitosti rodiny a hlubších emocionálních vazeb, kořenů a historie, výchovy a vzdělání...V návaznosti na současný styl života západní civilizace obzvlášť aktuální kniha.

17 28.06.2018

I mne ke Květě Legátové dovedl film - nejprve ke knize Želary, ze které jsem před pár lety byla jak díky obsahu, tak díky tomu, jak krásně je psána, nadšená. A ani po Jozově Hanuli tomu není jinak, autorka šetří slovy i patosem, přesto má kniha velkou citovou hloubku a poetiku, a dokonce i jemný vtip.
Tato trojkombinace mi připadá báječná. Film obohatí obrazy krásné přírody, dá ději spád (a semtam něco více zdramatizuje), knihy dají citlivější popis postav a jejich příběhů. Kniha Želary a Jozova Hanule mi také přijdou (jak bylo v některých komentářích zmíněno) propojené a snad by bylo ideální, aby vycházely v jedné knize, protože Jozova Hanule je v podstatě součástí Želar, jen z pohledu cizince dosazeného zde zvenčí a soustředěná na jeden hlavní příběh... Příběh nepravděpodobného vztahu vzdělané městské ženy a vesnického prosťáčka, příběh nalezení domova jejího srdce.

17 08.05.2018

Nápad předat svůj duševní odkaz malému synovi sepsáním svých nejjasnějších vzpomínek a věkem nadobytých poznatků pro doby, kdy i syn bude v patřičném věku tuto osobní rodovou kroniku vstřebat a pochopit, je vskutku inspirativní a bohulibý...a postava pastora, člověka jenž by měl být přímo předurčen k soucitnému a neodsuzujícímu poznání lidských slabostí, nedokonalostí a síly dobra v nich v jednom balení, je tedy ideální. Přestože pastor, není to ani tak kniha o víře, ač pokorná víra a služba jí je prostoupena jejími řádky jako neviditelná základní ingredience, sytící hlubokou úctu a vděk především k zázraku samotné existence tohoto pozemského života a lásky.
Bohatství knihy není ani v dějové lince, která je na pestré životní zážitky spíš chudá, ani v jazykové formě, která je v souladu s postavou vypravěče jednoduše čistá svou stařeckou oproštěností od všeho nadbytečného, a vlastně ani v objevných myšlenkách... Je spíše v hloubce citu a vnímání bytí, hloubání o něm s empatií, pokorou, otevřeností i vědomím, že jednoznačné odpovědi neexistují.

16 07.08.2022

Čas, paměť, skutečný domov, vnitřní osamělost a nezájem vnějšího světa o náš osobní příběh ... několik z témat Kunderova románu o pokusech o návrat. Jako obvykle se náhodně protínající příběhy skutečných postav prolínají s abstraktními filozofickými otázkami o obecné podstatě jevů - motivů ladících s jejich příběhy. A domněnky a předpoklady o steskem trpících emigrantech zde ukazuje stejně liché jako vynucenou snahu navázat na přerušenou, už neexistující minulost se svými zdeformovanými vzpomínkami ... protože život už je jinde.
Tentokrát nějak smutnější, odevzdanější a soucitnější demiurg Kundera.

16 15.02.2022

850stránkový názor Jana Nováka na charakter Milana Kundery.
"Demaskace" světoznámého romanopisce, ve srovnání s lidskými kvalitami našich méně věhlasných literátů, jejichž osobnosti, politické postoje a osudy autor v krátkých vsuvkách předkládá a oceňuje (což o to, to asi většina z nás). Možná si to M.K. svým mlžením, tajnůstkařením a posedlostí kontrolou nad vlastním sebeobrazem na veřejnosti, tak trochu sám vykoledoval... přesto, při rozsahu a detailnosti biografie s tak zřejmým puncem antipatie k jejímu objektu nelze nepomyslet, jestli to také není už na nějakou tu diagnózu...
Nakolik byl výběr předkládaných informací účelově selektivní, případně vytrhávaný z kontextu, nedokážu posoudit, ale Novákovy interpretace jsou pro mne osobně, ač nejsem žádným velkým obdivovatelem M.K., už nepříjemně manipulativní. Ale jinak to pro mne bylo čtení zajímavé, přínosné, a s ohledem na další "mimokunderovské " informace i podnětné.

Válka, Sudety a odsun Němců v jiném pohledu. Ne jako tragédie, otázka viny a spravedlnosti - válka zde nedává "přímý zásah" (byť dopady jsou samozřejmě osudové), je spíše dějištěm, středobodem starého rodinného tajemství, z nějž každá z rozdělených větví zná jen svou polovinu příběhu ... polovinu křivdy.
J. Katalpa má čtivý styl vyprávění, lehce strohý (místy až naturalistický) a spíše popisný, emocionálně poměrně odosobněný, bez nějakých velkých ponorů do hlubin mysli či pocitů (ty si čtenář musí domýšlet z dialogů nebo popsaných reakcí a jednání) ... a podobně odosobněně a zastřeně (ale ne povrchně) působí i hlavní postavy, unášeny válečnými událostmi, aniž by k nim měly jakýkoli vyhraněný a osobní postoj, nepomáhají, neškodí a nikam nepatří.
Četla jsem od paní Katalpy pouze před pár lety její prvotinu, a Němci byli pro mne příjemné překvapení, k jak kompaktnímu, vyváženému a vypravěčsky sebevědomému projevu za těch pár let vyzrála.

16 30.06.2021

Dokonale promyšlený svět, kde vše do sebe hladce zapadá jako čerstvě namazaná kolečka švýcarských hodinek. Mycelium je sice situováno na Zemi budoucnosti, ale ti, kteří tahají za nitky, jsou úplně odjinud ... valná většina v románě se vyskytujících pozemšťanů jsou omezení, nic netušící a nevědomí komparsisté - dokud mají dost štěstí a nejsou vystaveni paralyzujícímu pohledu jantarových očí služebníků hmyzího boha. Není to scifi/fantasy akčního střihu ( i když zdejší psychotronikové rozhodně mají rysy supermanů), do děje vtahuje spíše postupným odhalováním tajemných mocenských her teokratické civilizace, záhadného cizince ze zakázané planety a ještě záhadnějších Lodí.
Kdybych si chtěla někdy uspořádat svůj soukromý čtenářský maraton, vím kam sáhnout...

16 20.05.2021

Existuje nepochybně více možností, jak na "monument" Kouzelný vrch nahlížet, více metafor, které lze zde nalézt. Čas a pohyb jako protiklady věčnosti a nekonečna, jako život a smrt ... Metamorfóza jedince na přechodu do dospělosti, sváření se rozdílných přístupů k životu v něm (zosobněných jednotlivými hosty plicního sanatoria) ... to jsou jen ty nejčitelnější z nich.
Zajímavá dynamika, která v první části románu svými detailními opisy těch nejobyčejnějších rituálů a prožitků Hanse Castorpa takřka hodinu po hodině, umožní čtenáři dokonale se naladit do líného, neustále opakujícího se životního tempa pacienta léčebny, v druhé části románu spíše jen skáče po nejvýraznějších událostech ubíhajících let v sanatoriu. Abstraktní filozofické "disputace" se proplétají s téměř impresionistickými okamžiky i s lehounce ironickým nadhledem.
Náročné (a chvílemi i trochu akademicky nudné) čtení, určené spíše čtenářům, kteří preferují komplexnost, neuspěchanou propracovanost a myšlenkovou bohatost klasické literatury.

16 27.10.2019

Citlivý a laskavý pan Theodor Mundstock, který na počátku příběhu působí jako adept na psychiatrickou diagnózu. Ale jen do doby, než čtenáři začne být jasné, jak tíživému tlaku je vystaven.
Praha za probíhající druhé světové války, perzekuce Židů, ztráta dlouholetého zaměstnání, známí a přátelé zmizelí v koncentrácích nebo čekající na osudné předvolání k transportu, stejně jako on sám. Nezaviněné a nesmyslně násilné vykolejení dosavadních obyčejných, slušných životů a páně Mundstockova snaha se se situací nějak popasovat, která vede k mnoha situacím působícím groteskně a hluboce emocionálně zároveň.
Autor ve svém vyprávění hladce mísí tragiku s komikou, realitu s absurditou, jeho jazyk, slovosled je (pro mne příjemně autenticky) zvláštní ... Je to pro mne první knižní setkání s dílem L.Fukse a naprostá trefa do černého - příběh s atmosférou připomínající jeden dlouhý, zmatený, iracionální sen, byť v podstatě plný úzkosti a bezradnosti, mne hodně zasáhl.

16 28.04.2019

Komorní "drama" o důsledcích nekomunikace o nejvnitřnějších skrývaných pocitech mezi mužem a ženou, jako tikající časovaná nálož směřující k okamžiku destrukce všeho ...v kontextu doby a nezralosti první velké lásky obou zamilovaných ale těžko házet kamenem, koneckonců kdo takovéto neporozumění nikdy nezažil ani v dnešní, uvolněnější době, byť bez tak osudových dopadů?
Po nadšeném prvním setkání s McEwanovým Pokáním druhá přečtená věc a opět stejné prvky - ústřední zápletka situovaná do jednoho dne, končícího fatálně, i na kratším prostoru podrobná emocionální analýza hlavních postav, ukázky jak jedno a totéž gesto lze vnímat diametrálně odlišně...Ačkoli mi zde trochu chyběla ta jiskra a spád jako u Pokání, líbilo se a těším se na další McEwanovy knihy.

16 16.01.2019

Pulitzerova cena, chvála kritiky, superlativa na přebale…ale žádné velké nadšení ze silného literárního zážitku se u mne nedostavilo, spíše pocit nedostatečné čtenářské naplněnosti. A rozpaky - na solidní oddechovku, stavějící na zajímavém a napínavém ději je příběh zbytečně rozvleklý a odbíhavý, s evidentně vyššími ambicemi; na "vážnou" literaturu mi chybí větší hloubka a nějaké zásadní "sdělení“ (důležitost a nesmrtelnost uměleckých děl mi přišla na to trochu vágní); u avizovaného bildungsrománu zase očekávám nějaký zaznamenatelný vnitřní vývoj postav...i po formální stránce mi scházela větší jiskra, přesvědčivost, osobitost, schopnost vzbudit emoce (kupodivu ani 730 stranám plných popisů temných vnitřních stavů se to to nepovedlo) …Stehlík není špatná kniha, čtivá, se zajímavým příběhem , nejednoznačným (byť poněkud mátožným) hrdinou, ale zas tak dobrá (vzhledem k ocenění a auře kolem autorky) podle mne také ne.

16 21.11.2018

"Echt" sci-fi, aspoň jak já si jej, jako neznalec žánru, představuji - vesmírná loď plující v nekonečném kosmu, roboti, mimozemská civilizace, objevy, záhada...Nebylo to sice pro mne čtení, které by mi nedovolilo od knihy odejít, zejména první polovina byla hodně pozvolná, přesto na mne působilo tak nějak solidně a nadčasově a jeho představa mimozemské civilizace, kterou zde vlastně poznáváme pouze nepřímo, byla hodně zajímavá.
Velkým překvapením pro mne byly pasáže popisující vesmír a poslední cestu P.Bowmana se svou až básnickou atmosférou - je vidět, že pro autora znamená vesmír něco mnohem více než jen kulisa pro jeho příběh.
Kubrickův film mi doposud unikal, ale při příští příležitosti si jej ze zvědavosti, jak ztvárnil vizuálně právě tyto pasáže, určitě nenechám ujít.

16 26.09.2018