alef komentáře u knih

Člověk, jehož definice života předběhla skutečnost.
Člověk, jenž zažehl další z řady procesů, na jehož konci se o slovo hlásí nový diskurz.
Člověk, jenž se ocitá na hraně mezi hněvem a soucitem, mezi ničením a tvorbou.

Jak shrnout tuto (další v řadě přečtených) sérií aktuálních úvah o všem lidském okolo nás?

Asi bych řekla, že se vše točí okolo člověka a jeho rozumu který nám byl dán, abychom poznávali svět!
A se světem, přiznejme si to, není něco v pořádku!

Věk člověka (antropocén, jak se mu odborně říká a jak používá i pan Cílek) trvá, z našeho lidského hlediska, už docela dlouho, a za tu dobu jsme my lidé získali spoustu poznatků o něm a ty jsme si poskládali nebo spíš bych řekla, ty průběžně skládáme, do nějakého bezrozporného hierarchického systému, který pak, vždy po určitou dobu, považujeme za určitý řád světa, který nás obklopuje, prostě vytváříme si, řekněme, realitu světa, a to má svá úskalí ... a samozřejmě dalekosáhlé následky!

A o nich pan Cílek ve svých knížkách přemýšlí a zvažuje je. Začíná tím, že zvažuje a posuzuje celou myšlenku antropocénu a dává ji do souvislosti s klimatickými a společenskými změnami, které pozorujeme kolem sebe - s rozbitým světem kolem nás!

"Tatínek má v ruce nářadí, ale děti už jenom mobilní telefony. A co budou mít v ruce jejich děti? Ovládač na roboty, anebo (znovu) motyku na okopávání brambor?"

Mně se úvahy pana Cílka líbí, to, jakým způsobem a kam směřuje, považuji za správnou cestu, leckdo možná namítne, že v nich spojuje páté přes deváté, že mají příliš velký záběr témat, jenže svět právě takový je!
Svět je nesmírně složitý, komplikovaný a /přiznejme si to/ porouchaný stroj, spíš soustrojí, ve kterém se ale už (mám ten pocit) nikdo pořádně nevyzná. A pan Cílek právě na to upozorňuje.

Na to, že možná stojíme na hranici, nevratné hranici, kterou, když neuváženě překročíme, tak pak ztratíme svou "podpůrnou síť života" (s touto myšlenkou přišel James Lovelock, je to jeho známá teorie Gaia - živé planety) a nejhorší co můžeme udělat ´, a co se možná děje, je rozbití této podpůrné funkce života ...
... a tak ne vymírání druhů, ale narušení vztahů je možná tím nejhorším, co nás zatím potkalo ...

Není to zrovna veselé čtení, ale vlastně není ani smutné, texty jsou psané tak příjemně, plynou skoro poeticky, jak to pan Cílek umí, hovoří o naději, vděčnosti, o citovém životě, pocitech štěstí, hněvu, o překvapeních, a taky o ruské ruletě, kterou hrajeme a pokoušíme tak osud, o zodpovědnosti, ale taky o pastech, předstírání, a důvěře, je to prostě spletitý chumel témat, jak jsem řekla, přesně, jako svět kolem nás!
Jeho cílem je ... ukázat na novou realitu ... "nahá tu stojí Země!"

A já děkuji za každou další takovou knížku, která nutí (v podstatě jemně, netlačí na pilu, a to se mi líbí - jak píše Eldar80 v komentáři níže "má uklidňující hlas") přemýšlet, a tak nás pomalu směřovat k přijmutí téhle nové reality.

Čas na agresivní diskuze nejspíš taky přijde (a možná dřív než nám bude milé) ... "ty nejagresivnější diskuse nás ale teprve čekají v okamžiku, kdy budou opravdu tvrdě vyžadovány reálné kroky."

87 02.08.2023

„Zavřel jsem oči a čekal, až se mi v hlavě, v mém vnitřním světě, něco odehraje.“

Přívětivě láskyplné vzpomínky na maminku, o kterou přišel pan Goldflam příliš brzy, ve svých 17ti letech, a kterou má stále ve svém nitru, ve svém srdci, a třeba trochu i díky téhle knížce, je s ním tak trochu stále.
Arnošta Goldflama mám ráda, jeho nezaměnitelný projev, který prostupuje i touto knížkou. Při čtení jsem ho úplně „viděla“, jak sedí doma v křesle a vzpomíná, jak sedí někde v kavárně a vypráví … kratičké minipříběhy, poskládané za pomocí autorovy bezbřehé fantazie, namíchané ze vzpomínek, střípků událostí uvízlých v paměti, zlomků obrazů uchovaných v mysli.
Bylo to nostalgické a přitom moc milé čtení, lehce plynoucí, takové akorát pro konec roku, kdy není na čtení (pro spoustu jiných aktivit) moc času, a kdy se přesto rádi na chvíli zastavíte a zamyslíte, a vzpomenete si na své blízké, které už nemáte možnost vidět a slyšet. Tak přesně k tomu se hodí tyto kratičké a pěkně vypointované (to je ta část, kdy autor využil své fantazie) příběhy, navíc doplněné fotografiemi a skoro vtipnými, každopádně originálními, ilustracemi.
Podíváte se nejen do Brna, kde rodina Goldflamů žila a žije, ale i do poměrně vzdálených koutů světa, abyste se při tom vzpomínání seznámili i s několika dalšími členy Goldflamovic rodinného klanu, těmi, které osud a taky války, rozesely po světě.

„Jednou si maminka povzdechla a poté začala vyprávět …“
…
„Jestlipak se o takových věcech má vůbec přemýšlet? Neměl by se život nechat běžet a nehloubat nad tím, co je za námi a co ještě před námi? … A jaká léta to budou, jak je prožijeme a jak a jestli si je užijeme.“

87 28.12.2021

„Víte, ono moc rozumu bývá někdy horší než vůbec žádný.“

Od mé maturitní povinné četby uběhlo už spoustu let a Revizor se mi za tu dlouhou dobu dostal znovu do rukou už několikrát (tentokrát při středoškolské přípravě k maturitě mého syna). Ruskou kritickou satiru mám ráda a tak to bylo opět docela příjemné setkání s ruským „humorem“ :-).

Ono to s ním je totiž tak, že smích a humor, který naleznete „na povrchu“, při čtení, nutně neznamená, že „uvnitř“ se skrývá něco zábavného – a přesně tak je to s Revizorem – nenáročná, na první pohled možná povrchní komedie u které se zasmějete (zvlášť pak u divadelních či filmových adaptací – je jich na výběr), ale uvnitř ten zdánlivě směšný děj … už tak legrační není.
V Revizorovi nejspíš nenajdete nikoho, kdo by vám byl sympatický – a na tom je to celé postavené, všechny postavy a postavičky jsou tak reálné – ve svém pokrytectví a falešné morálce, a tak se vám před očima vystřídá plejáda ostřílených podvodníků, prohnaných a mazaných lidiček, vypočítavých, lehkomyslných a tak celkově nanicovatých a ve své podstatě hloupých postaviček – klamajících a nechávajících se oklamat. Prostředí kocourkovského městečka na ruský způsob :-), ve kterém vládne nepořádek, chaos a nedorozumění …

HEJTMAN: „No nic, to já jen pro pořádek. Pokud se týká těch vnitřních opatření a toho, čemu Andrej Ivanovic v dopise říká vroubky, nevím, co bych dodal. Vždyť co bychom si povídali: není člověka, aby neměl nějaké hříchy na svědomí. To už je tak od samého pánaboha zařízeno a ti libertini proti tomu nadarmo brojí.“
SOUDCE: „Čemupak říkáte vroubky, Antone Antonoviči? On není vroubek jako vroubek. Já řeknu každému upřímně, že přijímám úplatky, ale úplatky v čem? V ohařích štěňatech. To máte něco úplně jiného.“
HEJTMAN: „Inu, ve štěňatech nebo v čem jiném — pořád jsou to úplatky.“

87 11.01.2021

1* … tak předně, je to poetické: „Dětství! Nevinné dětství! V tomhle pokoji jsem spávala, tady tudy jsem viděla do sadu, a štěstí se probouzelo zároveň se mnou, každé ráno, a sad byl tenkrát právě takový, vůbec se nezměnil. (Směje se radostí.) Jako zasněžený! Drahý, starý sad! Po sychravém podzimu a mrazivé zimě zase celý omládl, štěstím jen kvete, nebe mu přeje…“

2* … je to symbolicky melancholické … loučení se starým životem a s minulou dobou, totiž, s prodejem domova většinou měníte svůj osud a začínáte žít svůj život znova: „Na oknech nevisí záclony, na stěnách nevisí obrazy, nábytku zůstalo málo, je složen v jednom rohu, jakoby na prodej. Je tu jaksi prázdno. U dveří z pokoje stojí kufry, cestovní brašny apod. Dveře nalevo jsou otevřené, odtud je slyšet hlasy …“
…
„Pole. Stará, nachýlená, dávno zpustlá kaplička, vedle ní studánka, velké kameny, zřejmě bývalé náhrobní desky, a stará lavička. Je vidět cestu ke Gajevovu domu. Stranou strmí tmavá hradba topolů; tam začíná višňový sad. V pozadí je řada telegrafních sloupů a daleko na obzoru se nejasně rýsuje velké město …“

3* …je to geniálně metaforické … varování, přestanete-li se totiž starat, ale taky obdivovat kráse višňového sadu, přestane kvést, přestane rodit úžasně sladkokyselé plody a zahyne, a přestanete-li se starat o svůj domov, o zem ve které žijete, dopadne stejně : „Celá zem je náš sad. Velká a krásná zem, je na ní mnoho kouzelných míst. (Pauza.) Podívejte, Aňo, váš děd, praděd a všichni vaši předkové měli nevolníky, vlastnili živé lidi; z každé višně v sadu, z každého lístku, z každého kmene se na vás přece musí dívat lidská bytost, musíte přece slyšet hlasy... Vlastnit živé lidi - to vás všechny od základu proměnilo, ty, co žili dřív, i ty, co žijí teď, tak proměnilo, že vaše matka, vy, váš strýc, už ani nepozorujete, že žijete na dluh, na cizí účet, na účet těch lidí, které nepouštíte dál než do předsíně… Jsme pozadu minimálně o dvě stě let, nemáme zatím vůbec nic, nemáme jasný názor na vlastní dějiny, my jenom filozofujeme, stěžujeme si na nudu nebo pijeme vodku. Vždyť je to tak jasné: abychom začali v přítomnosti skutečně žít, musíme nejdřív vykoupit svou minulost, skoncovat s ní …“

4* … je to ironické … totiž, zesměšňující v konkrétním okamžiku nebo situaci: „Jsem kultivovaný člověk, čtu různé pozoruhodné knihy, ale nijak nemohu pochopit směr, co vlastně chci, mám-li žít nebo mám-li se zastřelit, abych tak řekl, ale nicméně, stále s sebou nosím revolver.“
…
„Zůstat tady je vyloučená věc. (…) Vidíte to sama, země nevzdělaná, lidi nestydatý, přitom ta nuda, a v kuchyni se vaří, že to ani nejde popsat.“

5* … a je to pravdivě vypovídající … popisující maličkosti každodenního života, a hovořící tak o povaze lidské existence, o tom, že ať už je svět kolem jaký chce, zůstávají v něm stále stejní lidé, se stále stejnými problémy i pocity, často, že celý život dělali něco jiného, než dělat chtěli :-) : „Říkají si inteligenti, ale služebnictvu tykají, obyčejný člověk je pro ně dobytek, studují špatně, čtou povrchně, absolutně na nic nesáhnou, o vědě jenom žvaní a umění moc nerozumějí. Všichni jsou smrtelně vážní, všichni se tváří přísně, všichni diskutují jen o věcech důležitých, o filozofii, a přitom nikdo nevidí, že dělníci nemají co do úst, spí bez přikrývek, všude štěnice, smrad, vlhko, mravní špína… Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam. Ukažte mi, kde jsou ty jesle, o kterých se toho pořád tolik namluví, kde jsou ty čítárny? O těch se jenom píše v románech, ale ve skutečnosti prostě nejsou. Jenom špína, tupost… Bojím se těch upjatých ksichtů, nesnáším je. Nemám rád, když se mluví moc vážně. Radši toho nechme!“
…
„Mluvili jsme včera dlouho, ale k ničemu jsme nedošli. V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný. Musíme se přestat obdivovat sami sobě …“

Školní povinná četba se ke mně, skrze mé děti, znovu a znovu vrací :-); u Višňového sadu mi tohle „opáčko“ vůbec nevadilo, naopak, bylo to opětovné krásné a pocitové setkání :-) ... s hrdiny, kteří (tím svým typicky ruským způsobem) hodně mluví, hodně se zpovídají, a povětšinou málo jednají, pokud vůbec něco dělají :-).

„Drahý, starý, krásný sad… Můj život, moje mládí, moje štěstí… Sbohem!“

87 17.10.2019

"Police v Půlnoční knihovně stály poklidně..."
"Ale co bude s ní? Teda se mnou. Jak to s ní dopadne?"
"Jak to mám vědět? Já znám jen dnešek, o dnešku toho vím hodně..."
...
"Nejvíc se učíme prožitkem."

A tak si to všechno musela prožít.
V knihovně příležitostí dostala šanci - zjistit jak být šťastná? Najít odpověď na otázku: Proč jsi tady, Noro?

Tak Noro, kdopak jsi?
_chladné jezero,
_černý mrak,
_němá výčitka,
_vyřčená lítost___

Popravdě řečeno z Nořiny trochu filozoficky existenciální cesty za poznáním možností (kterou jsem chtěla číst) se vyklubala spíš trochu patetická spirituální pouť (skrze bolest poznáš lásku). A ta mě, přiznám se, příliš neoslovila.

86 11.03.2024

Volně se pohybovat vesmírem,
otevřít si mezihvězdný prostor,
a cestovat ke vzdáleným hvězdám.

Díky jedné z největších dějinných ironií získalo lidstvo klíč k vesmíru teprve ve chvíli, kdy mu zbývá už jen jedno století, aby ho dokázalo využít ... "jeden starý filozof kdysi poznamenal, že lidské mysli se báječně uleví, když se člověk dozví, že ho ráno pověsí" ... "cosi na tenhle způsob se stalo s celým lidským plemenem" ...

Lidé se konečně postavili pravdě tváří v tvář - pak přišlo odhodlání -příliš pozdě - a tak následovala rezignace - a po ní poslední vzepětí sil - splnit úkol - přežít!

Lidstvu nastal věk paradoxů - žádný důvod brát ohledy, zoufalství se střídá horečným rozjařením, kdy se ... "vládci posledních dnů stávali svědky události konce dní" ... skončilo poslední dějství tragédie Země a nezbývá už nic, než se pohybovat vesmírem!
Hodně štěstí!

Někteří ho měli ... a tak se setkala minulá a budoucí naděje lidstva!

Clarke je vlastně optimista, co se týče lidstva, a to se mi líbí :-) ... naservíroval nám velmi uvěřitelný mimozemský svět s jeho veskrze lidskými obyvateli v poeticky vyprávěném příběhu, a takové sci-fi mám ráda. Příběhem vás budou provázet vzpomínky na Zemi a její poslední chvíle - a musím říct, že jde o velmi naturalistické popisy - tak realistické, až vás zároveň mrazí. Taky romantika a láska se v příběhu objeví (a to mě skoro překvapilo, v pozitivním slova smyslu) a v neposlední řadě dobrodružství, protože, co jiného je cesta do neznáma, když v hlavě vám ještě doznívá ... vzdálený zpěv Země?

Co ale hlavně oceňuji je "filozofie" - Clarke si vytvořil svůj vlastní soubor představ o vesmíru (podložený vědeckými poznatky), který obsahuje podrobně promyšlené způsoby možností vesmírného cestování, možnou evoluci lidstva (i vesmíru) - kam směřuje a jak se bude vyvíjet, evoluci technologií a umělé inteligence (vč. oprávněných obav z jejího rozvoje) ... a nejzajímavější (pro mě) na tom všem je, sledovat, porovnávat (možná i posuzovat, i když to si povětšinou netroufám) jak moc se odráží v realitě - kde je to místo, kde se střetává s fantazií?

Člověk - lidský druh - je tak v podstatě konfrontovaný s autorovými představami možných světů, dimenzí a jejich hranic, a to skrze otázky o podstatě člověka a lidskosti (setkáte se tak se zajímavými emocemi - se vzrušením i strachem z neznámého i z možného, a to jak v alternativní minulosti, současnosti tak i budoucnosti) ...

Clarke je ve světě sci-fi sázka na jistotu :-).

86 23.08.2023

„říkáš, abych mlčela protože
mé názory mě činí méně krásnou
ale nepřišla jsem na svět s žárem v těle
abych se nechala uhasit
nepřišla jsem na svět s darem řeči
abych se nechala snadno umlčet
jsem svá
někdy drsná někdy jemná
bude lehčí se s tím smířit
než na mě zapomenout“

Instagramová poezie, jíž je Rupi prý královnou … Zraňovánou, Milující, Opuštěnou a Odpouštějící … Dostala se mi do ruky náhodou /objev knihobudky/.

První překvapení … před přečtením, že je to graficky pěkně zpracovaná knížka, která mi hned padla do oka.
Druhé překvapení … při čtení, zjištění, že Rupiina poezie je opravdu hodně intimní pozvánkou, do jejího nitra.
Překvapení třetí … po přečtení, nabývám přesvědčení, že tady jde skoro o "beatnickou" poezii, jež dává autorce prostor vypovídat se z toho, co je „uvnitř“.

Atmosférou nabitý,
emocemi divoký,
proud slov,
jež se vydral ven ... na čistý list papíru.

Rupiina poezie je hořká a silná, jako černá káva, ale taky sladká a jemná, stačí, když přidáš cukr a mléko …

Hořká …
„příště
až si dáš černou kávu
ochutnáš hořkost
jako když tě opustil
popláčeš si
ale nikdy ji
nepřestaneš pít …“

Silná …
„nemusíš se snažit přimět je
aby tě chtěli
musejí to chtít sami“

Sladká …
„ten kdo přijde po tobě
mi připomene že láska
by měla být něžná

bude chutnat
jako báseň
kterou bych si přála napsat“

Jemná …
„i utrpení
lze čelit
s půvabem“
…
„miluji tě
samoto“

86 01.12.2022

„Většina lidí nemá nejmenší představu …“
Než se totiž vydáte na sběratelskou výpravu, měli byste toho vědět opravdu spoustu, tak třeba musíte minimálně přesně vědět, o jaká zvířata se zoologické zahrady zajímají.
Zastavení první – deštné pralesy - v obrovských deštných pralesech, v tom původním, nedotčeném prostředí, žijí zvířata stejně jako před tisíci roky. „Když jsem do Kamerunu přijel poprvé, nejsilněji na mne zapůsobily živé barvy porostu. Spatřil jsem listy nejrozmanitějších odstínů zelené i červené barvy, od lahvové až po jadeitovou zeleň, od růžové až po purpurovou. Stromy tam rostly do šedesáti až devadesátimetrové výšky, jejich kmeny svým objemem připomínaly paty továrních komínů a mohutné větve se skláněly pod tíží listí, květů i popínavých rostlin.“ A právě tady žije i varan, na něhož má pan Durrell spadeno.
Dnes už je toho spoustu jinak, protože těm měně přizpůsobivým druhům prapodivným lidským nápadům, jako je průmysl a kácení lesů, hrozí vyhynutí. Ovšem ještě TENKRÁT, když pan Durrell podnikal své výpravy … „Tenkrát vedla do kamerunského vnitrozemí jen jediná silnice“ a za jízdy jste mohli „pozorovat hejna zářivě barevných ptáků hodujících ve větvích: strdimily, kteří srkali nektar květů, velké zářivé turaky plodožravé, připomínající obrovské straky živící se divokými fíky, a tu a tam ... hejno zoborožců, kteří se svištivým hlukem a pobouřeným houkáním přelétali nad silnicí. V nízkém podrostu po stranách cesty se hemžily agamy."
A prales byl pralesem, takže výprava začala vymýšlet způsob, jak se zmocnit ještěra, který jako nějaká pravěká příšera vztekle syčel mezi balvany, takže to vůbec nebylo jednoduché, a právě o tom, s humorem sobě vlastním, nám autor vypráví. Jeho popis událostí, jež následovaly se pohybuje někde mezi akční scénou a komediálním výstupem, a to je přesně to, co se mi na páně Durrellových příbězích z cest líbí a co mě baví už spoustu let!
„Bohužel mě v loveckém zápalu nenapadlo druhý konec přivázat k něčemu pevnému, ba co víc, ještě jsem na něm sám klečel. Jakmile varan ucítil, že se mu smyčka na krku stahuje, vyrazil bleskurychle vpřed, podtrhl mi nohu a já se vzápětí zřítil přes okraj balvanu. Na hladkém, tříští z vodopádu zvlhčovaném povrchu jsem se neměl čeho zachytit, a tak jsem bezmocně sklouzl do průrvy pod sebou. Vzpomínám si, že jsem ještě během pádu doufal, že varana mé náhlé zjevení tak poleká, že ho nenapadne na mne zaútočit. Rozhodně jsem nestál o bližší seznámení s jeho nebezpečně ostrými drápy.“
Zastavení druhé – krokodýli a něco, jako ježci, aneb noční lov.
Jelikož zvířecí zajatci vyžadují (čím víc jich je, tím náročnější) celodenní péči, nezbývá než pokračovat na své výpravě za ohroženými druhy v noci … „To je snad nejzajímavější a nejvíc vzrušující metoda odchytu.“ A zdá se, že nejsnadnější kořistí jsou krokodýli a jiní plazi. No, řeknu vám, brodit se nočními pralesními toky, někdy až po pás ve vodě, když víte, co tam žije! Tak to by nebylo nic pro mě, zvlášť, když kolem sebe svítíte baterkami a „čas od času se na písčitém břehu jako párek žhavých uhlíků zatřpytily dva jasné body“, jež se odchytu patřičně brání, „tvrdě se bránili, mrskali ocasem a snažili se za každou cenu dostat do vody, vrčíce a mručíce hlubokým hlasem, jako by to byli spíš lvi než krokodýli“. Anebo, když narazíte na něco, jako je ježek, jen se to jmenuje „osinák africký“ … „náhle dvojí zadupání, po němž následovalo podivné zachrastění, připomínající zvuk, jaký vydávají chřestýši. Ale dřív, než jsem vůbec mohl zjistit zdroj tohoto podivného zvuku, ozvalo se nové zachrastění a z šera jeskyně proti mě cosi vyběhlo a vyrazilo mi baterku. Vzápětí jsem ucítil takovou bolest, jako by mi někdo do zápěstí vrazil nejmíň padesát ostrých jehel. Rychle jsem se znovu zmocnil baterky a posvítil si na ruku. Vypadala, jako bych se prodíral ostružinovým keřem.“
Zastavení třetí – věřte, že s opicemi, je taky spousta práce, a potíže bývají i se žábami.
„Ze všech si nejvíc pamatuji tři: Kecku, kočkodana muido, mangabeje rudohlavého Kvíka a šimpanze Cholmondelyho. Když Kecka přišel do našeho tábora, byl nejmenší opičkou, jakou jsem do té doby kdy viděl, protože s výjimkou dlouhého ocásku by se snadno vešel do šálku na čaj a ještě by v něm zbylo dost místa…“
OpiTaky čkyjsou totiž dost inteligentní, a tak i poměrně svéhlavá stvoření, navíc, jejich způsob stolování, je prý dost otřesný a taky na vás poměrně dost křičí, na druhou stranu s nimi ale zažijete spoustu komických výstupů, jako třeba šimpanz Cholmondely „Bez váhání zamířil ke stolu, usedl do křesílka, a nenuceně si hodil nohu přes nohu. Pár minut se s neskrývaným opovržením rozhlížel kolem sebe a pak na mně ulpěl vyzývavým pohledem, jako by se chtěl zeptat, čím ho hodlám po namáhavé cestě pohostit.“
A představte se, kolik starostí můžou přinést i „obyčejné“ žáby, protože i ty musíte nějak nakrmit, a k tomu potřebujete poměrně početnou skupinu „pampaláků“ - „Za pět kobylek jsem platil penny; a tak si ti nejrychlejší a nejpohotovější dokázali vydělat až patnáct nebo dvacet pencí denně. Domorodci říkají kobylce i sarančeti „pampalo", a tak se klukovskému týmu začalo přezdívat pampaláci."
Tahle knížka je prostě plná úsměvných a zábavných příběhů z cest za zvířaty a vyprávění o způsobu jejich odchytu a péče o ně – vše z první ruky, od velkého milovníka přírody, její fauny i flory, zkušeného odborníka, který této činnosti zasvětil celý svůj život. A tak se moderní Noe prodírá pralesy, leze po čtyřech, skáče, plazí se, plaví se po vodách říčních i mořských, prochází se pampami i savanami a všude poznává a objevuje zvířata, jež se ocitla na seznamu ohrožených druhů.
„V záplavové oblasti Chaca žije spousta impozantních plazů. Polapit takhle velkého hada je poměrně snadné. Musíte ho chytit za ocas vytáhnout ho a pokusit se ho pevně uchopit za hlavou. Přesně to jsem také udělal. Podařilo se mi rozhněvanou anakondu zvednout z trávy a chytit za krkem dřív než na mě stihla zaútočit."
Ale vy to přeci jenom radši nezkoušejte! :-)

86 11.11.2022

Většinou velmi kontroverzními témata,
okořeněná navíc hromadou až perverzních situací,
ujetí hrdinové, vždy něčím vykolejení, vždy něčím poznamenaní, nezapadající,
jsou výsledkem obrovské fantazie,
jež spřádá, za přispění i mnohých vlastních životních zkušeností,
neuvěřitelné, a přitom záhadně věrohodné příběhy,
to je Irving tak, jak ho znám.

Mám ho ráda, a ráda se k němu čas od času vracím, k těm nápadně těžkým, až tíživým, příběhům, kde to nikdy hrdinové nemají lehké, a životem se protloukají všelijak, a to skoro doslova, protože ve většině příběhů hraje nějakou roli krom jiného, zápas (Irvingův celoživotní koníček a předloha), a tak se i hlavní hrdinové musí prát, musí zápasit o svoje místo ve světě, a přesvědčit o svých kvalitách.

V tomto příběhu budete svědky rozplétání … velmi složitě zauzlovaného a náročně propleteného milostného vztahu dvou manželských párů. Vlastně z toho uzle problémů není moc šancí na únik a o návratu do původního stavu, lze jen těžko uvažovat. Takže vám přihlížejícím, jak jinak než vyšinutě vyhlížející, manželské eskapádě, nezbude nic jiného než všech 158 liber problémů, které na vás autor navalí, pouze zvážit, potěžkat … a pak to závaží jednoduše upustit, je totiž spíš pro těžké váhy.

Dobrá rada na závěr zní, poslechněte anotaci, na téhle výpravě vám bude určitě dobrým průvodcem výše zmíněný smysl pro sarkasmus, ironii a autorův černý humor :-).

86 12.09.2022

„Text je subjekt. Je třeba přijmout hořkou pravdu, že nikoho nezajímá, co si o světě myslíme … dost lidí ale může zaujmout, jaké to bylo, když …“
…
,,… slova jsou zde nástrojem: dodávají rytmus, barvu, zvuk a informaci, ale jsou až druhá za skutečností, kterou hodláme zobrazit.“

Knížka, která není (a myslím, že ani podle autorky neměla ambice být) příručkou tvůrčího psaní.
Je spíš souborem téměř filozofických zamyšlení (vytvořených z původních esejů, ze kterých vznikla) nad psaním, nad tvůrčí činností; a tak je spíš (pro mě inspirativním, originálním a nepostrádajícím empatii) autorským vyjádřením k psanému textu, takovým kriticky laskavým průvodcem … na cestě za sebepoznáním a rozvojem empatie pisatelské … vnímání pomocí textů. Dospějete tak k pojmenování svých pocitů, k vytvoření představy o případných příjemcích svých textů, k utřídění a možná i podložení argumenty, prostě k vytvoření osobité strategie práce s texty.
Paní Berková byla spisovatelka, ale zároveň vyučující na VŠ (právě tvůrčí psaní), takže bych její knížku chápala spíš jako takovou pomůcku, k otevření si prostoru, kde si můžete utřídit vlastní myšlenky, hodnocení, soudy, poznatky, plány … prostě vše, co by se mohlo hodit k vytvoření smysluplného textu :-).

86 03.11.2021

Temná, téměř hororová povídka o chudém zneuznaném malíři … „Vyskočil z postele, pološílený, hlava mu div nepraskla. Nedovedl si vůbec vysvětlit, co se to s ním děje: zda ho trápí můra či upír, zda blouzní či má horečku nebo živý sen.“.
Malíři, který se (řečeno současnými slovy) vrhne na dráhu komerčního úspěchu na úkor kvality … „lidé vysoké umění nechtějí a nikdy ho ani neocení. Nechal si tedy platit za to, že maloval lidi podle jejich přání.“
A tak Čartkov maluje a maluje, kam se ovšem poděl jeho talent, o tom přemýšlejí jen jeho dobří přátelé. Střet s realitou pak na sebe nedá dlouho čekat a bývá pěkně tvrdý, a náš geniální (rozumějte, konzumně úspěšný) malíř se s ní potká opravdu velmi, velmi tvrdě. Geniálně (umělecky precizně) krásný obraz jeho vrstevníka, mu dá totiž poznat … závist … „Dílo mu vyrazilo dech a po dlouhé chvíli ticha musel uznat, že nic tak krásného ještě neviděl. Cítil se zničený a zrazený. Jak je možné, že jeho díla taková nebyla? Lidé ho zbožňovali, chválili jeho obrazy, nazývali Čartkova géniem. Kde byl tedy problém?“

Problém je totiž v tom, že závist dokáže člověka sežrat …

Geniálně jednoduchý hororový děj pak graduje ve své druhé, téměř samostatné části příběhu, která už ale není příběhem malíře, ale příběhem jiného obrazu, toho, díky kterému se původně události daly do pohybu … a pak, díky očím, které z něj shlížejí … nečisté síly se totiž dávají do pohybu …
,,Nakonec, to už nemohl déle snést, cítil, že ty oči se mu propalují do duše a vyvolávají v ní nevýslovný strach.“

Četba ani ne na hodinku, přesně tak akorát na deštivý, pošmourný podzimní večer …

86 15.10.2020

„Jak daleko můžeme zajít, než narazíme na odpor z druhé strany?“

Houellebecqovy Elementární částice hodně drsně až mrazivě geniálně ukazují, kam až věci mohou zajít, když se jim neurčí mantinely …

Je to román, ve kterém najdete vše! Vše co vypovídá o lidech 20. století – jsou to hlavně pochroumané vztahy, lhostejnost, samota a hořkost, protože pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti už dávno ze společnosti zmizely! To, co si tak současní lidé ze všeho nejvíc vzájemně prokazují je pak jen čistá lhostejnost, v tom lepším případě, v tom horším, přímo krutost.
Houellebecq vypráví příběh současné společnosti, která už není ničím víc než jen souhrnem jednotlivců, nefunkčních členů nefunkční společnosti, založené na naprosté eliminaci soukromí, důstojnosti a lidskosti. Skrze něj se propracovává až k myšlence vytvoření utopické společnosti budoucnosti.
Vypráví dost drsným jazykem plným přímočaře syrových popisů, které bodají, často přímo bolí, a mnohé jsou až krutě pornografické.
Tak, varovaní jste byli!
A teď už se můžete seznámit, s nevlastními bratry Brunem Clementem a Michelem Dzerjinským, kteří mají společnou velmi nekonformní matku, ovlivněnou sexuální revolucí 60tých let, hledající především svobodu, v čemž ji jsou synové přítěží, tudíž se jejich výchovou nemíní vůbec zaobírat. S Brunem a Michelem se potkáte v zralém, řekněme středním, věku. Michel oplývá „druhořadými intelektuálními schopnostmi“, které ovšem stačily na to, aby vystudoval vysokou školu a stal se uznávaným vědcem, jeho bratr Bruno, je prostě učitel nenacházející dostatečné sexuální uspokojení.
Houellebecq se retrospektivně vrací do jejich dětství a za pomocí detailního „rozpitvání“ jejich životů se propracovává k jádru své literárně-odborné sondy, jeho cíl je po chvíli zřejmý, najít a odhalit mechanismy, uvádějící do chodu všechny ty společenské procesy, které nás obklopují, jako např. tržní ekonomika, která vniknutím do soukromé sféry způsobila totální eliminaci soukromí a tím i ztrátu svobody, ale taky těsného kontaktu či symbiózy těla a duše, protože lidé jsou podle Houellebecqa ve smyslu tržní ekonomie už dlouho odsouzení … k nekonečnému a nenaplněnému hledání štěstí, k utíkání od bolesti, kterou způsobuje nenaplnění všech těch možných (a ve smyslu tržního hospodářství nabízejících se) materiálních nebo sexuálních požitků. Metaforou pro hledání svobody a bezpečí se v takové společnosti stalo nakupování – všeho, na co si jen vzpomenete. Takové „lidské hodnoty“ – jako „kult těla“ (Bruno), nebo všeprostupující „racionalizace“ (Michel) – pak podle Houellebecqa vedou k „nastolení obecně depresivní, až masochistické atmosféry ve společnosti“ …

„Eroticko-reklamní společnost, ve které žijeme, se snaží touhu organizovat, rozvíjet ji do nevídaných rozměrů, a přitom uspokojení udržuje v rámci soukromé sféry. Aby společnost fungovala a soutěž pokračovala, musí touha růst, šířit se a potírat životy lidí.“

„Dalo by se říct, že Západ se nadevšechno zajímal o filozofii a politiku … literaturu a umění; ve skutečnosti ale v jeho dějinách nemělo nic takovou váhu, jako potřeba racionální jistoty. Náboženství jsou především pokusy o vysvětlení světa; jako takové neobstojí, když narazí na naši potřebu racionální jistoty.“

Škoda, že všechno to vědecké zdokonalování a zvyšování racionality (jak na to přijde Michel) vedlo jen k záhubě lidskosti, a všechna ta sexuální revoluce 60tých let (jak na to přijde Bruno) vedla jen k oddělení sexuality od její reprodukční funkce, a tak k rozpadu rodinných struktur …

„Jakmile jedinci zbavení obvyklých morálních omezení vyčerpají dostupné sexuální rozkoše, začnou vyhledávat bohatší rozkoše krutosti … beatníci, hippies a masoví vrazi se shodují v úplném volnomyšlenkářství, v hlásání úplného uplatňování individuálních práv proti veškerým sociálním normám a pokrytectví, které podle nich představuje morálka, cit, právo a milosrdenství.“

Houellebecq je ve své univerzální výpovědi, svém popisu všech těch negativních projevů naší „hyperkonzumní“ společnosti, krutě realistický … bezprostřední dopad na lidskou psychiku tak ukazuje provokativním a skandálním způsobem jako fatální … protože citové postižení je pro nás pro všechny, pro lidské společenství, trvalé!

„Každé uspokojení nebo to, co bývá obecně nazýváno štěstím, je vlastně v podstatě vždy jen negativní a nikdy pozitivní. Nejde o štěstí, které přichází původně a samo sebou, ale nutně vždy o uspokojení nějakého přání. Neboť přání, tj. nedostatek, jako podmínka předchází každému požitku. Uspokojením však končí přání a tudíž i požitek. Proto uspokojením či obšťastněním nemůžeme nikdy získat víc, než že se zbavíme nějaké bolesti, bídy.“
Jediné, co má v takovém světě smysl, pro každého, kdo dokáže nahlédnout tuto skutečnost, je hledání nějaké formy úniku.
(Artur Schopenhauer a jeho „vůle k životu“ in Svět jako vůle a představa)

„Čím větší porci štěstí se pokoušíme ukořistit, tím hlubší bývá následný pád a ztráty … následky jsou pak často tragické.“
(Michel Houellebecq)

86 12.10.2020

„Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem.“

„Vážné doby se obyčejně vyznačují tím, že strašně znevažují veškerý život. Vážné doby jsou ty, které dělají ze světa paseku. Říkáte, že doba je vážná? Pak se jistě děje se světem zase něco nesmyslného.“

Líbí se mi myšlenka „kritiky slov“ … dobrý nápad! Na místo kritiky názorů (a tedy těch, kdo je „stvořili“, jejich „duchovních otců“) se vydat jinou cestou, která ovšem, svým způsobem, vede nakonec k stejnému cíli! Přestože to není to samé … „kritizovat obsah slov“ nebo „kritizovat užití slov“ …

„Každá doba nechává obrůsti slova jinými významy.“ … pátrat a vrtat se v nich je úkolem spíš filozofů, a tak se pan Čapek ve své kritice drží úkolu druhého „užití slov“ … namísto teorie, věnuje se životu praktickému, protože je to moudrý muž a ví, že i ten /nebo možná právě ten/ ho nakonec přivede i k těm „velkým“ … životním otázkám a názorům. Geniální!

Hned zkraje tak např. zjistíte, jak snadné je skrýt se za slovo MY, a že daleko víc bychom se měli pokládat otázku: Co jsi TY? … a, Jaký jsi?

A podobné je to třeba i se slovem NAŠE … pan Čapek poznal, jak snadné je ho zneužít, když říkáme „naše, české, domácí“, myšleno původní … ono totiž u „původnosti“ zas až tolik nezáleží „na původu“ … třeba „švestka nás nezměnila v Peršany“ … spíš nás „učinila více sebou samými.“ 

A což takové slovo, jako NOVOTA … taky vám evokuje představu něčeho „nepřirozeného, umělého a násilného“? … „Přestože novota se obrací na tvou činnou a spontánní stránku.“ … je totiž činností a … „na tobě jest, abys se jí chopil“ .

Pan Čapek byl neuvěřitelně dobrý pozorovatel života! Podle jeho přátel měl navíc několik zajímavých vlastností: zvědavost, hravost a neuvěřitelnou činorodost … a ty se samozřejmě společně odrážejí ve všech jeho činnostech, to proto asi všechno, co kdy napsal, nepostrádá nejen jazykovou hravost, ale taky dobře viditelnou snahu o pochopení života ve všech jeho složitostech.

„O VŮLI národa mluví obyčejně ti, kdo národu poroučejí.“

„Vláda silné ruky se obyčejně pozná podle nápadného počtu četníků, vojáků a vůbec lidí po zuby ozbrojených. Zvláštní úkaz, co taková ruka potřebuje šavlí, aby mohla být silná!“

Karel Čapek nikdy neuznával systémy, které své zásady vydávaly za absolutní pravdu a osobovaly si právo být jediným správným výkladem světa a jediným správným receptem na lidské štěstí.
Pan Čapek byl totiž vždy pro diskuzi!

Možná taky proto, že slovo „JÁ je slovo praktické, zavazující a činné; je nekonečně skromnější než „my“, je znepokojivé a těžké; „já“ je totiž zároveň slovo svědomí i slovo činu.“

86 03.06.2020

„Já vzývám čistý věci, rozumíš, krystalický soustavy, čistota a řád, to je matematika a geometrie, mřížky atomů, a to jsou kameny, čistý krystalický látky, soli a žlutá síra, diamant, nic než atomy prvků a krása, krása ušlechtilejch kamenů…“

Zloději zelených koní jsou příběhem o jedné neobyčejné sběratelské vášni, která se zvrhne v úplně obyčejnou posedlost, ... a když to pak necháte zajít příliš daleko, až už nezbývá nic jiného než za předchozím životem udělat tlustou čáru a pokusit se začít znovu ... dokud na to máte ještě sílu.

Na první pohled je to příběh o úplně obyčejných lidech (a i tím je pro mě zajímavý, "vrací na zem"), zachycuje (jako všechny Hájíčkovy příběhy) prostou realitu, ale když se podíváte znovu, najdete v něm spoustu znepokojivých až existenciálních otázek - jak žít a najít si místo v překotně se zrychlujícím a měnícím se světě, který mění charaktery lidí i krajiny ve které žijí, a vy tak žít nechcete ...

Vyprávění je "zabaleno" do zvolna se odvíjejícího se děje, navíc se jím prolínají poeticky melancholické popisy krajiny jižních Čech; na to se vždy těším, nejenom proto, že jihočeská krajina je krásná, ale taky proto, že právě tohle pan Hájíček opravdu umí ... navodit tím kouzelnou atmosféru :-), díky ní pak možná paradoxně lépe zahlédnete právě to skryté a alarmující šílené tempo krajinných i společenských změn ...

Bylo to opět pětihvězdičkově příjemné zastavení v jižních Čechách, které mi navíc rozšířilo obzory, protože o hledačích vltavínů jsem do téhle chvíle věděla opravdu jen, že existují :-). Přesto jsem nakonec jednu hvězdičku odebrala ... za Pavla, hlavního hrdinu, s jeho zvláštní životní filozofií, která sama o sobě by nebyla vůbec špatná, založená na "čistotě života" (jejíž součástí jsou právě i kameny - nejenom vltavíny, kolem nichž se příběh točí především) a jehož naivita, s jakou ke všem svým životním (ale i těm nejobyčejnějším běžnodenním) rozhodnutím přistupoval mi chvílemi přišla až úsměvná, když se mu svět hroutí pod rukama a on tvrdošíjně svou naivitu neztrácí, skoro jako by se dobrovolně vrhal do životních ztroskotání, propána, co asi tak čekal, že se stane? ... no, vlastně se nestalo nic ...

... ale ...

"Není zas tak špatný (začít tím), když víš přesně, co nechceš. ... to je první krok k nějaký opravdový cestě."

86 15.04.2020

„Potíž s Osudem je samozřejmě v tom, že často je mu úplně jedno, kam prst položí. … A tím to vlastně všechno mohlo skončit. V milionu vesmírů to také v tomhle místě skončilo. V milionech vesmírů by tohle byla velmi krátká kniha.“

Jenže ne tak na Zeměploše. Odněkud se totiž najednou ozvalo: „Haf a haf, k sakru, a taky kní a kní, … to jste fakticky slepí, nebo co?“
Je pravda, že obyčejní lidé Gaspodu většinou mluvit neslyší, „protože normální psi přece nemluví. To ví každý. To je na úrovni inteligentního organického života notoricky známo, stejně jako je známo mnoho dalších podobných faktů, které vás v konečném důsledku dokážou přesvědčit, že jste svými smysly mylně informováni. Děje se to proto, že kdyby si lidé skutečně všímali zcela přesně všeho, co se děje kolem, nikdo by se nikdy nedostal k práci.“
Takže, vážení, nestůjte, nelelkujte, a taky se už dál nenechte vodit svými smysly za nos, a pořádně se rozhlédněte kolem sebe, ono to nakonec asi stejně nebude nic platné, protože při poznávání okolního světa se beze smyslů prostě neobejdete, každopádně, po přečtení dalšího z příběhů Noční hlídky se vám možná leccos objasní …
Tak třeba se podíváte do jedné z nejnepřístupnějších knihoven Zeměplošského světa, totiž do knihovny cechu vrahů, která je poměrně úzce specializovaná, a v jistých oborech, které se týkají např. zanedbatelné délky lidského života a způsobů, jak ho ještě ukrátit, naprosto neocenitelná :-).

Trochu světla do tmy by pak mohla pomoct vnést také např. „botová teorie“ sociálně-ekonomické nespravedlnosti kapitána Elánia, který je ve svém myšlení sice trochu konzervativní, ovšem někteří tvrdí, že je „spíš zakonzervovaný“. Vytvořit si na tuto problematiku vlastní názor budete muset ovšem sami: „Věc spočívala v tom, že dobré boty vydržely roky a roky. Člověk, který si mohl dovolit dát padesát tolarů za pořádné boty, měl obutí, jež jeho nohy udrží v suchu ještě za deset let, zatímco chudák, který si mohl dovolit dát za boty jen deset tolarů, utratí za stejnou dobu sto tolarů, a přitom bude mít prakticky pořád mokré nohy!“

Při této návštěvě Zeměplochy se také Noční hlídka pokusí vyřešit jeden z nejožehavějších ankh-morporkhských problémů, totiž, proč se trollové a trpaslíci nemají rádi, k čemuž se musíte vrátit poměrně dost daleko do minulosti … a ještě si uvědomit, že „trpaslíci nenávidí trolly, protože když někde odhalíte zajímavou žílu drahých kovů nebo minerálů, nemůžete milovat kameny, které najednou vstanou a utrhnou vám ruku, protože jste jim právě zarazili špičák do ucha.“ Takže se nedivte, že Noční hlídka má pak plno práce s mezidruhovou krevní mstou, která mezi nimi odjakživa panuje. Je to dost ožehavý problém, ale desátník Nóblhóch navrhne poměrně čisté řešení: „Nevím, proč bysme je nemohli nechat vyřídit si to mezi sebou a pak zatknout poražený ... dělali jsme to tak vždycky.“ Jenže ... „Patricij začal být děsně háklivý na tyhle etnické nepokoje,“ oznámil mu seržant Tračník zachmuřeně. „V poslední době mluví, jako kdyby se na tom chtěl pocvičit v sarkasmu.“

A tak můžeme být všichni rádi, že Noční hlídka má ve svém týmu i desátníka Karotku, o němž si seržant Tračník myslí, že je jednoduchý, protože Karotka tak na lidi často působí. On totiž jednoduchý skutečně je … jenže, nenechte se mýlit … „Lidé se mýlili v něčem jiném. V tom, že jednoduchý totiž neznamená totéž co hloupý. Karotka nebyl hloupý. Byl přímý, poctivý, pravdomluvný, neustále dobrosrdečný, a čestný v každém svém konání.“
… „Vy myslíte charisma? Jako osobní kouzlo?“ došlo konečně Angui. „Jo. Něco takovýho. Jo.“ „Jak to dělá?“ „Jó, tak to nevím,“ zavrtěl Noby hlavou. „Co když je to kluk, kterýho musí mít každej rád?“

Je to prostě všechno velmi křehká záležitost, jak říká seržant Tračník: „otázka kultury … nemá cenu vnucovat jim naši kulturu a náš způsob myšlení, víte?“ … a on s tím má bohaté zkušenosti, sám je kupodivu, už mnoho let šťastně ženatý … „protože si s ženou dokázali zařídit život tak, že se setkávali jen příležitostně, většinou na prahu, když jeden šel dovnitř a druhý ven. Ale ona mu nechávala v troubě slušné jídlo a muselo v tom být i trochu něco navíc, to bylo jasné. Měli totiž i vnoučata a z toho vyplývalo, že se ocitli v situacích, kdy se jeden druhému vyhnout nedokázali.“

Chápu, že teď to všechno možná vypadá trochu zmateně, „ale počkejte, až to uvidíte za pět set let“, jak říká Zatracený Hlupec Johnson: „Koukejte, ty plány vážně nebyly vzhůru nohama, když jsem je kreslil.“

86 12.02.2020

„Jestli tohle nakonec není nejlepší věk ze všech? Pomyslel si stařec při pohledu na svého vnuka, který je přesně tak starý, aby už chápal, jak svět funguje, ale zároveň ještě dost mladý na to, aby to odmítal akceptovat ...“

Je spousta životních situací, kdy si přejeme být znovu dítětem a odmítnout akceptovat běh událostí ... s jednou takovou se v téhle knížce, která vlastně vůbec neměla být knížkou, jak píše v úvodu sám Backman, vypořádává i autor ... navzdory tomu, se Vám do rukou dostal citlivě napsaný, komorní minipříběh, ve kterém se po svém vyrovnává s tím,
... když se vytrácejí vzpomínky dřív, než z vás vyprchá život ...
... když fantazie to někdy vzdá dřív, než tělo ...
... protože občas potřebujete své myšlenky vidět zapsané, abyste pochopili ... co cítíte, když váš život, nebo život někoho vám blízkého, začne připomínat četbu knížky, ve které chybí stránka ... a zrovna ta nejdůležitější ...

86 08.11.2018

Tvé myšlenky určují, co jsi ...
„Naše myšlenky,“ řekl americký psycholog William James, „mají nesmírnou sílu. Je na našem rozhodnutí, jestli tuto sílu využijeme ve svůj prospěch či ke své škodě. Silou myšlenek nerozhodujeme jen o zdraví a nemoci, ale naše myšlenky jsou náš osud. To je zákonitost, které nikdo neunikne; ale zároveň i báječná šance.“

86 11.09.2013

Postava bledá,
oči neproniknutelně tmavé,
dlouhé ostré nehty,
a nepřehlédnutelné špičáky.
Prokousne ti lehce hrdlo,
živí se totiž krví!

Takovou představu o upírech nám dal právě Drákula - gotický příběh o nejznámějším z upírů, který žije ve svém neudržovaném hradě v temné a daleké Transylvánii.
„Milý příteli – buďte vítán v Karpatech. Netrpělivě Vás očekávám. …Váš přítel Dracula“

Dlouho mě míjel (samozřejmě jsem viděla filmová zpracování), a tak, když jsem ho objevila v e-knihách, pustila jsem se do čtení o hraběti, pro něhož byla autorovi vzorem reálná osoba krutého panovníka Vlada III. (říkalo se mu Narážeč) a jeho brutální vlády – přízvisko mu nebylo uděleno jen tak, takhle (na kůlu) totiž končila většina jeho nepřátel. Zbytek temného dějství je už autorovou fantazií.
„Je předvečer svátku svatého Jiří. Víte přece, že až dnes v noci odbijí hodiny půlnoc, bude mít všechno zlo na světě volnost? Víte vůbec, kam jedete?“

Příběh vás zastihne na cestě do Transylvánie, na každém druhém řádku je spousta indicií, že s hrabětem Drákulou něco nebude tak úplně v pořádku.
„Ústa, … dost krutá a s neobyčejně ostrými bílými zuby, … Nápadná byla jeho mimořádná bledost.“

Možná se vyplatí, neignorovat je! Na polorozpadlém hradě totiž zjistíš, že strach je tu na místě.
„Dejte si pozor, abyste se neřízl. V tomto kraji to je nebezpečnější, než si umíte představit.“
A tak jediné, co tě může zachránit, je útěk!

Jenže ani sám hrabě pekel nezůstává na svém hradě, Londýn a jedno chmurné sídlo na něj čekají a obětí začíná přibývat! Nemrtvý s nadpřirozenými schopnosti a velkou silou má dost navrch. Zabít ho, není jen tak, a tak jen doktor Van Helsing možná ví, jak na něj.
„… napsal jsem svému starému příteli a učiteli, profesoru Van Helsingovi do Amsterodamu. Ten zná o záhadných nemocech víc než kdokoli jiný na světě. Požádal jsem ho, aby sem přijel …“
Začíná se hon na brutálního hraběte!
„Ubohá dívka, konečně tedy došla míru. Už je konec.“ Profesor Van Helsing se ke mně obrátil a vážně poznamenal: „Nikoli, bohužel nikoli! To je pouze začátek.“
A končí se tam, kde to všechno začalo, v divoké Transylvánii.
„Zámek Dracula se tyčil proti rudé obloze a v paprscích zapadajícího slunce se ostře rýsovaly kamenné kvádry jeho pobořeného cimbuří. Vinu za záhadné zmizení mrtvého muže přisoudili cikáni pochopitelně nám; mlčky se obrátili a uháněli pryč, jako by jim šlo o život.“

Příběh, složený z velké části z deníkových záznamů a taky dopisů se skládá do celku jako mozaika, není to ale nijak náročný úkon, naopak, vše do sebe lehce a logicky zapadá, strašidelný příběh plyne příjemným tempem, chvíli pádí, v duchu viktoriánské doby, dramaticky a chvíli popisně až líně vypráví.
Bavilo mě to romantické střídání poloh stísněné atmosféry, akčního dramatu a poklidného ladění dopisů, s až poeticky čistým popisem ať už šlo o krásnou krajinu nebo drsné události. Tenhle příběh má své osobité kouzlo a proto je v duchu upírské terminologie ... nemrtvý? ... ale kdepak, tenhle příběh je navzdory všem upírům, stále živý!

„My Sékelové máme právo být pyšní, protože v našich žilách koluje krev mnoha statečných národů, které bojovaly jako lvi o nadvládu. Sem, do míst, kde se mísily evropské rasy, přinesl ugrijský kmen z Islandu onoho bojovného ducha, který jim dali Odin a Thor a který jejich Berserkrové tak sveřepě uplatňovali nejen na pobřežích Evropy, ale i Asie a Afriky, až se tamní národy domnívaly, že na ně vtrhli sami vlkodlaci. Když dorazili sem, našli tu Huny, jejichž krvelačná zběsilost sežehla zemi jako živý oheň, takže se umírající národy domnívaly, že v jejich žilách koluje krev oněch dávných čarodějnic, které se po vyhnání ze Skythie pářily na poušti s ďábly. Pošetilci! Pošetilci!“

85 19.04.2024

Nesmíš vědět, kde jsem, jakmile totiž víš, zmenší se ti svět na velikost mapy - dokud nevíš, připadá ti svět bez hranic!

Přetvářka, dezinformace a klam tu dostanou svou šanci - zachránit lidstvo!

Už na prvních stránkách vás obestře pocit absurdna, svět se totiž změnil v surreálné drama.
Vážnosti situace radši začněte věnovat pozornost, jinak ztratíte veškerou naději, prostě na chvíli zmizí ze světa ---
Střet dvou propastně odlišných světů se totiž blíží, zbývá pouhých 400 let - a lidstvo stojí na počátku dalšího z temných věků --- "dějiny prudce změnily kurz a najely na neznámou kolej"!
Naštěstí i před Trisolarany lze leccos skrýt, hluboko do svého nitra schovej své myšlenky - za důmyslnou konstrukci přetvářky - pamatuj, že je to tvá evoluční výhoda, už od počátku civilizace platí, že přežívá ten zdatnější, takže pochop, "myslet si" a "říkat", nejsou synonyma!

Právě se tak zrodil strategický plán!

A tak o půlnoci, před úsměvem Mony Lisy, naproti sobě stáli, meditátor a mladá dívka a hleděli si do očí " --- a v přehradě duše se objevila trhlina ---

Možná máme něco, co může lidstvo zachránit - svůj úsměv - své grimasy - řeč těla a očí - své emoce čitelné z výrazu tváře - umění, které Trisolarané nikdy nepochopí --- a někdy ani člověk ne, no jen si vezměte ten tajemný úsměv Mony Lisy, dodnes se přeme, co jím chtěla říct ;-).
V Temném lese blikalo 5*, jednu zhasla prosazující se stranická ideologie čínských soudruhů. Takže díky za naprosto nestranického, líného profesora Luo Ťiho :-).
Své 4* si příběh zaslouží, za promyšlený alternativní svět neradostné vize budoucnosti a vážně doufám, neztrácím naději, navzdory - předtuše 3. dílu - vzpomínce na Zemi :-).

85 23.01.2024

Aljaška se ničeho nevzdává snadno.
Byla/je --- neúrodná, divoká
a lhostejná k lidskému počínání.
Být tam je jako, jako dívat se do očí samotné divočině,
která vám nic nedaruje jen tak ---

Ticho a zvláštní klid lesa dělají z domova Mabel a Jacka místo pro přemýšlení, vlastně se to stane každému, kdo se tam /bez předchozí znalosti takového místa/ ocitne, tedy i čtenáři. I on bude muset hodně přemýšlet a bude se spolu s Mabel a Jackem muset taky hodně učit – hlavně o tom, jestli člověk může na takovém místě, ne přežít, ale obstát! Bude se učit spolu s nimi chápat tuto zvláštní divokou zemi a věřím, že spoustu vás čtenářů, stejně jako mě, vezme tahle krajina za srdce_ její magická divokost a její bezbrannost /k lidskému počínání/.

Tím zvláštním světem sněhu, skal a tichých stromů vás Mabel s Jackem provedou, mají totiž výjimečnou pomocnici, která umí přeskakovat klády jako laňka, která pobíhá po lese jako víla, a ke které dostat se blízko stojí hodně trpělivosti, pak ale budete odměněni _ spatříte její úsměv :-).

Trpělivost si na cestu rozhodně vezměte, příběh, který budete číst nemá rychlý spád, právě naopak, posouvá se vpřed skoro váhavě, pomalu, jako pomalu ubíhá zima, polehoučku, jako se snášejí sněhové vločky, musíte totiž dávat pozor, abyste nevyplašili divokou zvěř, a taky právě proto, abyste spatřili ten stydlivý a sladký úsměv!

Na začátku příběhu je jedna dost známá pohádka, pak spousta žalu, zaháněného tvrdou prací, jehož ostří možná otupí, ale touhu, tu nezažene - zůstává s vámi, v křehkém, něžně melancholickém příběhu až do samotného konce.

Pokud budete mít dost trpělivosti, je tohle přesně ten druh příběhu, který prožijete a procítíte ---

„V jemných kresbách tužkou zachytila něco, co cítil, ale nikdy nedokázal vyjádřit. Byla to plnost, jakýsi teplý, zhmotněný život, který se ... tu usadil ... “

85 08.01.2024