alef komentáře u knih

"Tyto legendy si psi vyprávějí u večerních ohňů, když vane severák. To se vždy rodina shromáždí u kamenného krbu a štěňata tiše sedí, a když vyprávění skončí, zvědavě se ptají: "Co je to Člověk?"

... ne vždy jsem si po prvních přečtených slovech knihy jistá, že je „to ono“, že mám před sebou příběh, který mi za ten čas s ním strávený rozhodně stojí ... někdy musím dát příběhu šanci mě zaujmout ... a někdy se stane, že se to prostě nepovede ... ale to rozhodně není případ téhle knížky, ... právě naopak, přečetla jsem první řádky a hned jsem věděla, že prostě jo :-) ... že mi tenhle příběh o člověku – legendě? ... bude za ten čas s ním strávený stát :-) ...

...a tak jsem se do něj pustila, držíc se ponaučení, kterého se mi dostalo hned v úvodu: "Zde je tedy máte, ty příběhy - nechť si je každý čte, jak mu je libo, pro zábavu nebo s úmyslem vystopovat historický význam či pro náznak nějakého skrytého smyslu. Naše rada pro průměrného čtenáře: neberte je příliš vážně, protože jinak vás zmatou či na vás číhá šílenství...“ 

Člověče ... kdo jsi a kam kráčíš?

"Patník - jediný badatel, který věřil, že příběhy jsou historicky podloženy a že Člověk v pravěkých psích dnech doopravdy existoval, tvrdil, že tento první příběh je vylíčením skutečného zhroucení lidské kultury. ... Nezdá se být možné - píše -, aby tak velká událost, jakou je zhroucení mocné mechanické civilizace, nalezla odraz jen v tak malé literární formě jako je legenda."

V celém příběhu dominuje pojem "město": „I když nejsme s to podat jednoznačný výklad pojmu a už vůbec nemáme představu o jeho funkci, ...většina psů se shoduje, že ... „ považuje společenskou strukturu Města za nepřijatelnou nejen z ekonomického, ale i ze sociologického a psychologického hlediska. Žádná bytost s vysoce vyvinutou nervovou soustavou nezbytnou pro vývoj nějaké kultury, tvrdí, by v tak omezených podmínkách nemohla existovat“ ...

... a pak tu máme „jazyk“: “Jazyk příběhu je obzvláště matoucí. Výrazy typu "Čert aby toho kluka vzal!" se staly záhadou pro nespočet sémantiků po celá staletí a vlastně dodnes nejsme s to interpretovat smysl mnohých slov a výrazů o nic lépe a poučeněji než v počátcích psí legendologie. Máme však jasno v terminologii, která se týká pojmu Člověk. Množné číslo této mytické rasy zní "lidé", ... přídavné jméno "lidský", ...

... svět zatím není zralý pro takovou pravdu ... že lidstvo stojí u pádu svých metropolí ... a vývoj lidstva pomalu, přes roboty, lidské mutanty a inteligentní mravence ... směřuje k vyšlechtění inteligentní psí rasy, která člověka přežije ...

... Simakův styl psaní mě zaujal, a to natolik, že tento příběh řazený do SF rozhodně není to poslední, co si od něj přečtu ... pro mě byl spíš hluboce hluboce filozofickým textem ... nezaměřeným na popis technologií budoucnosti (to jsem vnímala spíš jako kulisu příběhu), ... ale především a právě na člověka, ... varuje nás, ... ukazuje, kam naše civilizace, zaměřená na technologie, směřuje ... a důvodem je, že sami před sebou zavíráme oči, neumíme se poučit a stále znovu a znovu svou inteligenci užíváme ...proti sobě ...a z toho opravdu mrazí ... a je celkem jedno jestli budoucnost lidstva půjde směrem zkázy měst jejich vylidňováním, jak jsme byli svědky v tomto příběhu ... nebo třeba právě naopak, jak to spíš dnes můžeme pozorovat ... jejich šíleným zalidňováním a přeměnou v megalomanské soběstačné komplexy, kde se soustředí ohromné množství lidí, kteří, čím blíž k sobě mají ... tím míň jsou „spolu“ ... ale jak je vidět, ani „cesta z města“ by nemusela být tou správnou volbou :-) ... spíš bychom si měli začít hledat „cestu k sobě“ :-) ...

... možná je opravdu člověku potřeba rozumu „bez vyježděných kolejí logiky“ ... aby našel cestu k novému pojmu a smyslu života ... která by mu třeba ukázala jednodušší a přímější směr :-) ... zatím člověku nezbývá než „kráčet sám, jako jediná myslící, inteligentní rasa, zcela uzavřená sama v sobě“ ...

33 03.02.2017

Plně rozumově pochopit obrazy Hieronyma Boshe, ... nevím, jestli toho je někdo schopen, já si myslím, že spíš ne :-) ... naleznete v nich tolik zneklidňujících skrytých i otevřeně na Vás volajících symbolů, které nutí zamyslet se nad povahou lidského vědomí a usuzování ... to co můžete, je vlastně jen s úžasem pozorovat ...

Cílem téhle knížky ale nebylo objasnit práci jednoho z nejzáhadnějších malířů v dějinách, ale celkem zručně poskládat mozaiku ze střípků tvořících jeho životní pouť a vytvořit tajemstvím opředený příběh, pootevřít dvířka do Zahrady pozemských rozkoší :-) ... a pochopit? ... spíš ne ... spíš jen zahlédnout myšlenku :-) ... znepokojivě poukazující na hříchy a morální úpadek lidstva :-).

25 31.01.2017

O Julesi Vernovi se hodně píše v souvislosti s jeho předpověďmi různých nových technických vymožeností... jestli byly jeho nápady reálné, jestli se uskutečnily, nebo ne, a tak ... pro mě ale právě to není zas až tak důležité, víc mě zajímají jeho cesty za dobrodružstvím :-) (já si čas od času nějaké takové dobrodružné putování ráda připomenu ...na přelomu dětství a dospívání jsem jich přečetla opravdu hodně), pro mě, když otevřu jeho knížku, je nejzajímavější, že si spolu s hrdiny příběhů, projdu celý svět :-) ... mně se na jeho knížkách nejvíc líbí právě tenhle motiv cestování, poznávání ... v tom vidím společný základ jeho příběhů ... cesty po moři, ve vzduchu, i ve vesmíru, a samozřejmě napříč celou naší planetou ... prostě encyklopedie na dlani :-) ... v tomto příběhu pak navštívíte, v rámci zeměpisného putování, Jihoafrickou republiku, zjistíte při tom pár zajímavostí z těžby diamantů, a taky (abychom nechali promluvit technické vynálezy :-), jak vyrobit ten největší umělý diamant ... a aby nechybělo dobrodružství, budete taky po něm pátrat, protože se tak trochu ztratí :-).

PS: Víte, že se Verne někde vyjádřil, že by pro zeměpis chtěl udělat to samé, co pro historii udělal Alexander Dumas starší? No minimálně popularizaci historie, zeměpisu i technických pokroků jim asi nikdo upřít nechce, ... s fakty už je to trochu jinak, ale o ty tu zas tak moc nejde, protože se tu bavíme o literárních dobrodružných výpravách zrozených ve fantazii těchto dvou pánů :-).

Detektivky nijak zvlášť nevyhledávám a moc jich nečtu, ovšem paní Agáta, to je čestná výjimka ... když mám sáhnout po detektivce, je moje volba do velké míry celkem jednoznačná :-) ...
... a tak jsem se zas jednou vydala, spolu s ostatními hrdiny tohoto až hororového příběhu, na anglický venkov, na ostrov, do luxusního sídla, které z počátku navozuje klid a pohodu (to se mi na příbězích paní Agáty líbí :-), no a když jste tak pěkně usazení v křesle, popíjíte čaj, můžete si položit otázku: Co se asi tak může stát, když dáte dětskou říkanku do rukou šílence? ... nic víc a nic míň, než, že se všichni zúčastnění velice záhy dozví svůj osud :-), stanete se tak hned vzápětí svědky toho, jak všichni stanou tváří v tvář spravedlnosti za činy, které spáchali v minulosti a nebyli za ně po právu potrestáni ... opravdu všichni, vč. toho posledního:
„Jeden malý vojáček vztek měl na svět zrádný,
proto se sám oběsil – a tak nezbyl žádný.“

Následuje vrcholná etapa ... hrůzy a vzájemného podezřívání (jak jinak, než že se, s narůstajícím počtem nevyjasněných úmrtí, mezi zúčastněnými – tedy spíš zbývajícími zúčastněnými :-), začínají objevovat různé teorie vysvětlující uplynulé události) ...a posléze smrti (vynalézavé a dost brutální).

S polknutím posledního doušku čaje se rázem ocitnete na konci příběhu, na konci autorčiny vynalézavé hry, během níž nám dovolila postupně nahlédnout do minulosti a myšlenek všech zúčastněných ... a to je to, co mě na jejích příbězích vždy zaujme :-).

Paní Agáta byla na tento svůj román patřičně hrdá, ve své autobiografii napsala: „Napsala jsem tu knihu po příšerně složitém promýšlení a měla jsem radost, co jsem z toho udělala. Bylo to jasné, jednoduché, neproniknutelné, a přece to mělo dokonale logické vysvětlení.“

72 30.01.2017

Na začátku tohoto příběhu jsem se nechala (v bezpečí svého domova) popadnout za ruku a odvést do Londýna, do ulic, do kterých bych se nejspíš nikdy neodvážila vkročit: „... musíte si při tom dávat pozor. Zvlášť kam šlapete, třeba, aby jste neuklouzli na lejnu, taky musíte ostražitě sledovat každý průchod a suterénní schodiště, dávejte si dobrý pozor, aby Vás někdo neoslovil a doufejte, že Vás v tomhle smradlavém bludišti nezahlédne nikdo známý...“.

Bylo to jako mávnutím kouzelného proutku, prostě jsem se jen zaposlouchala do slov vypravěčky ... a věřte mi, vyznala se, řekla bych, že s určitou dávkou škodolibosti, to proto, abych hned z počátku věděla, do čeho jdu, mě zavedla do těch nejšpinavějších částí města, na návštěvu k té nejobyčejnější prostitutce, kterých je v Londýně bezpočet. Zavedla mě přímo do temného světa: „V jednu chvíli si to kráčíte po Oxford Street, a v druhou je najednou fasáda slušnosti pryč a s ni i solidnost, přímé linie Oxford Street ... jsou během chvilky vymazané děsivou vizí propadu ... zchátrala i vozovka ... zchátralá jsou i těla a mravní charakter ...“, zavedla mě do vnějšího kruhu pekla, kam se chodí bavit aristokratické kruhy, rozumějte, jejich představitelé mužského pohlaví :-).

Knížka tak úplně není pro slabé povahy, protože si tu „vychutnáte“ starý Londýn se všemi jeho pachy, špínou, zvuky a nemocemi … a přesně tady se seznámíte s Sugar, která není typicky krásná, krásu vyvažuje svým všeobecným přehledem, sečtělostí a uměním naslouchat druhým, která dokáže muže přesvědčit, že všechny jejich sebevíc zvláštní touhy a choutky, jsou to, po čem touží i ona, a která, opravdu dost nestandardně oplývá inteligenci, kterou bychom zrovna tady nehledali (stěží bychom jinak mohli u prostitutky hledat úvahu o tom, zda je společenské postavení a hmotné zabezpečení opravdovou svobodou :-) ..." je tohle svoboda? ... když si můžete koupit jakékoliv šaty, cokoliv co potřebujete, ačkoliv nemůžete při společenských večírcích, setkáních či banketech dodržovat dekórum, které určitá témata zakazuje? Jak jednodušší to bylo v kruhu svých bývalých souputnic, kde si pozor na jazyk dávat nemusela" :-) ... tak, je tohle svoboda? Sugar si myslí, že spíš ne, že se vlastně stala z prostitutky otrokyní zlaté klícky :-), ... a pak samozřejmě s Williamem, který je právě na cestě za další ze svých avantýr a o kterém bychom zatím mohli říct, že je jen a pouze budižkničemu neschopné vzít na sebe zodpovědnost :-), a taky že je ženatý a má doma tak trochu šílenou manželku, jejímž jediným cílem je být dámou :-).

Vzestup do vyšších pater společenského žebříčku může začít :-) ...

„A přeci jste si mě nevybrali naslepo. Byla vzbuzena jistá očekávání. Upejpavost stranou, doufali jste, že uspokojím všechny vaše touhy, které jste, ze samé plachosti, ani nedokázali pojmenovat ... a teď váháte ...“

Tento příběh Vám ovšem nebude vyprávět jen o lásce ... nebo spíš o zvláštním, dost nestandardním, milostném vztahu Williama a Sugar, ale ukáže Vám tehdejší život v celé jeho šíři, ukáže Vám všechny důsledky nastupující nové doby, kterou s sebou nese průmyslové revoluce:
„Myslím, že spějeme k velmi zvláštním časům. A sice k časům, kdy veškeré naše morální volby zkomplikuje a zradí naše láska k pokroku.“

Seznámíte se také například s (mně tedy ne moc sympatickou) paní Foxovou, která se ale ukáže jako "vizionářka" :-) ...
„Paní Foxová je přesvědčená, že i těm dámám a pánům, které netrápí svědomí, nakonec záhy vyschne zdroj služebnictva a všichni, až na ty nejbohatší z nich, se pak budou muset seznámit s tak exotickými předměty, jako jsou mopy a utěrky na nádobí.“

Tak a už dost, mohla bych psát dál a dál :-), třeba o Henrym, o Agnes, o Sofii, věřte mi, že za těch víc jak 900 stran jsem nasbírala opravdu kupu emocí a dojmů :-), ... ale víte co? ... nechte se popadnout za ruku ... a posbírejte si svoje vlastní :-) ...

50 30.01.2017

Trápení, smrt a trochu radosti ze života ... spojené v neobyčejnou pohádku. Mnozí se nejspíš zamýšlejí, jestli tenhle příběh je ještě pohádka i pro malé děti. Jsem přesvědčená, že tenhle příběh je pohádkou pro každého, jen se prostě i těm nejmenším snaží ukázat všechny "verze života", ... tedy i takový život, který není zrovna radostný, a taky, že i to prostě k životu patří ... a v tomto směru před panem Karafiátem smekám ... příběh je napsaný tak krásně a poeticky, že i dospělému na konci ukápne slzička a malé děti ... nevyděsí :-). Myslím, že přesně tohle je ideální knížka pro předčítání ... příběh, který bychom měli prožívat s dětmi ... pohromadě :-).

41 27.01.2017

Emočně laděný příběh o tom, jak lze "promarnit" svůj život, když sny nahrazují ten skutečný.

Náš mladík celé dny chodí ulicemi a jen ve svých myšlenkách hovoří s domy, ulicemi, lidmi. ... Zná všechny a všechno ... a pak přijde zjištění, že snít o lásce a mít lásku ... není totéž :-) ... a tak se náš mladík dobere kruté reality ... Nastěnka se rozhodla .... zvolila si mezi neskutečným? ... neuskutečnitelným? snem ... a skutečným životem :-).

25 27.01.2017

Celkem snadno vklouznete zpět pod povrch do zničeného světa v podzemí, a přesto to bylo jiné, ... nemohla jsem se rozhodnout, jestli Metro 2034 je pokračováním, či snad volným pokračováním Metra 2033 ... anebo vlastně samostatným příběhem, vycházejícím se společného základu ... postapo světa Moskevského metra a záhadného bojovníka Huntera ... záhadného natolik, že se jeví skoro jako někdo jiný než ten, se kterým jsme se seznámili v Metru 2033... tuhle otázku jsem tak úplně nerozluštila, prostě jsem přijala karty tak, jak jsou rozdané:
„Poslední hráči to vzdali už před desetiletími a znetvoření, strach nahánějící tvorové, kteří se tam teď pohybovali, hráli novou partii podle svých pravidel. Z hlediska lidí nebylo na odvetu ani pomyšlení.“

... a odhodlaně se pustila do dalšího čtení ... a opětovně se „seznámila“ s nelítostně vyhlížejícím a respekt, až hrůzu vzbuzujícím bojovníkem Hunterem, a taky se „sympaťákem“ Homérem, už jen to jméno a pak jeho urputná snaha zachovat „paměť lidstva“ :-) :
„Když malé děti zavřou oči, věří, že se celý svět ponořil do tmy; domnívají se, že všichni kolem nich jsou v té chvílí stejně slepí jako ony. V tunelech je člověk bezmocný a naivní jako ty děti, napadlo Homéra.“

„Strach a zděšení nejsou v žádném případě jedno a totéž. Strach člověka pobízí a nutí jednat a objevovat nové cesty, zatímco zděšení ochromuje tělo i mysl a zbavuje všeho lidského. Homér už toho v životě viděl dost, aby uměl rozdíl mezi oběma emocemi rozpoznat.“

... při čtení jsem nakonec pochopila, že „fatální hra o lidstvo se s každým dnem stále více osamostatňovala a nakonec už nezbýval čas přijmout správná rozhodnutí“... a hned se ptala, jestli je tohle to, co způsobilo „posun“ či změnu Hunterovy postavy?

... protože nakonec zjistíte, že je prostě třeba smířit se s tím, že vše je už definitivně spočítáno a nic se s tím nedá dělat:
„kolektivní šílenství ... oloupilo lidi o jejich lidskost ... a jestliže Země byla předtím prozkoumána a osídlena až do posledního zákoutí, změnila se teď zase ve stejný bezbřehý oceán chaosu a zapomnění, o jakém mluvili už antičtí filozofové. A nepatrné ostrůvky civilizace klesají jeden po druhém do jeho hlubin, ... lidstvo očividně zdivočelo. ... nastala epocha skutečné pohromy.“

Když jsem jela včera odpoledne z práce domů, svítilo slunce, nízko nad průzračně modrým obzorem, a pomalu se barvilo do červena, mrzlo, a sníh jiskřil, a já si vzpomněla ... na jednu jedinou větu z téhle knížky:

„Naráz ... miliardy slov zůstaly nevyřčeny, miliardy snů neuskutečněny, miliardy urážek neodpuštěny.“

26 27.01.2017

Tahle knížečka mi připomíná staré sešity, které jsem si prohlížela jako dítě u své babičky, nebo ještě lépe staré obrázkové herbáře, je přesně tak podobně ilustrovaná, působí starosvětsky, a to bylo, jak píše autorka i jejím záměrem. Už si ani nevzpomínám, kde se u nás doma vzala, nejspíš mi byla darovaná, asi proto, že doma jednu malou bylinkovou zahrádku mám, a tak občas do téhle brožurky nahlédnu, jejím velkým mínusem bohužel je, že není moc obsáhlá, jak do množství bylinek, o kterých se zmiňuje, tak do množství informací, takže doporučuji brát jen jako pěkně ilustrovanou doplňkovou odpočinkovou příručku :-).

16 26.01.2017

Anotace a komentáře u mě vzbudily velký zájem o tento příběh ... a tak jsem se do něj jednoho dne pustila ... ještě než k tomuto příběhu vyjádřím, cítím tentokrát potřebu říct, co mé pocity ovlivnilo ... vždy, když otvírám další knížku, další příběh a začnu číst, očekávám, že se dostaví emoce, které mou četbu provázejí, a je jedno jestli jsou pozitivní, nebo ne, prostě očekávám, že na mě příběh bude nějak působit, ... nejde ovšem jen o příběh jako takový, ale také o jazyk, jakým je napsaný, o způsob vyjadřování autora, ... prostě o slova :-), tedy o to, jestli to, jakým způsobem si s nimi autor „hraje“, jak je používá, skládá do vět a sdělení, mi sedí, nebo ne ... to je to, co od příběhu, a od slov očekávám, ... a s tímto očekáváním jsem otevřela i tuto knížku a začala číst ...¨

... příběh vědomého útěku ze světa dospělých ... příběh Oskara, jehož vzpomínky jsou lidské, kruté i trapné, poznamenané životem neveselého dětství ... příběh silně emotivní, kde střídá soucit a lidskost, krutost společnosti, ...

... seznámila jsem se s Oskarovou babičkou, jíž smrt otce svého dítěte nikterak nezlomila, ba naopak rány osudu přijímala s filozofickým nadhledem :-),
... s Oskarovou maminkou, jež se nemohla rozhodnout mezi dvěma svými nápadníky, až pojala oba, jednoho za manžela a druhého za milence :-),
... a samozřejmě s Oskarem, který dostal v dětství plechový bubínek a ve třech letech se rozhodl přestat růst a nikdy se nestat dospělým, a který v sobě velmi záhy objevil schopnost vyluzovat hlas o vysoké tónině, který způsobuje praskání skla :-),
... a pak taky se všemi ostatními postavami a postavičkami, které žily a dohromady tvořily „živou kroniku“ svobodného města Gdaňsk v letech 1899 až 1945, ... tedy s Poláky, Němci, Židy, kteří vedle sebe dlouhá staletí dokázali žít v míru, aby se pak nechali zfanatizovat tak, že dokázali vraždit jeden druhého, jen proto, že soused je „jiné krve“?

Takže ano, dostala jsem to, co jsem očekávala ... příběh stvořený ze slov plných emocí ...

... výborný, i když trochu zvrhlý příběh :-) ...

33 24.01.2017

Horory nejsou můj šálek kávy (zato miluju fantasy), jenže tenhle krátký příběh vzbudil na jedno odpoledne moji zvědavost :-) ...

... stačilo jen pár slov ... vplula jsem do příběhu a získala pocit, jako by se nic nedělo a přesto ... jako by se dělo všechno ... někde pod povrchem, kam nevidíte ... jen tušíte, dohadujete se, cítíte to, vnímáte ... se objevuje zmínka o zlu ... najenou přesně chápete, co tím Mr. Clark myslí, když říká: „jsem jako cestovatel, jenž pohlédl zvědavě do propasti a se strachem uskočil zpět. Co vím, je dosti zvláštní a hrozné, ale mimo mé vědomosti jsou temnoty a hrůzy ještě hroznější, neuvěřitelnější“

... a taky, že „vše –ano, od hvězdy, jež objevila se právě nad námi na obloze, až k pevné půdě pod našima nohama – pravím vám, že to vše jsou jenom sny a stíny: stíny, jež zakrývají našemu zraku skutečný svět.“ ...

... Vaše mysl horečně uvažuje, probírá se „známými směry a cestami, které jste již stopovali stokrát“ ... a pak se Vám objeví „velká pravda a ... uzříte ... ohnivými čarami narýsovaný celý nový svět, neznámou zemi; pevniny a ostrovy a veliké oceány, po nichž ještě žádná loď neplula (pokud vím) od té doby, kdy první člověk otevřel oči a spatřil slunce a hvězdy na nebi a klidnou zemi pod sebou.“ 

„Dejme tomu, že některý elektrofyzik pozná dnes náhle, že on a jeho přátelé si hráli pouze s oblázky a považovali je za základy světa; dejme tomu, že tento člověk shlédne, jak se nezměrné prostory otevírají jeho proudu a jak lidská slova letí dále, až k slunci a za ně, do světů, jež jsou za ním, ... a uvidí ... nevyslovitelnou propast, zející hluboko mezi oběma světy, světem hmoty a světem ducha.“

... bylo to docela zajímavé čtení, ... setkání s představou zla ... ničícího tělo i duši ... takže Vážení, já si vezmu autorovu radu k srdci: „až skončíte ...vypuďte vypravování z mysli. Ani si radši na ně nevzpomeňte, ... jinak toho budete litovat“ :-).

19 23.01.2017

Tak tedy, tento příběh o krizi víry, ... o duchovním lapeném do osidel tělesné touhy svádějícím boj s rozumem, ... mě prostě nijak zvlášť neoslovil :-).

„Leo mezi ženami ... a svatou Klárou, která na něj zděšeně zírá, jako by ji vyděsilo, že vidí spřízněnou duši utopenou ve všedních banalitách“ ...

Zajímavé „kulisy“ slibovaly originální příběh, jenže ... samotné Jidášovo evangelium se v tomto případě stalo kulisou velmi mlhavou, jaksi dost podružnou příběhu o lásce, až jsem přemýšlela, kam se příběh Jidáše ztratil :-) ... zůstaly jen Leovy ženy, ... pomyslné Máří Magdalény? ... ženy, které významně olivňují Leovo konání, a tak i jeho víru v církev a Boha ... očekávajíc tedy alespoň příběh nabitý emocemi, ... nebo jinak řečeno, dramatický příběh zakázané lásky, ... dočkala jsem se bohužel jen spíš planého filozofování, spíš dumání nad svým životem, nad potřebou citů a samozřejmě i nad vírou ... které, přiznávám, z velké části nudily ...

Ano, zaznamenala jsem v knize i zajímavou filozofickou úvahu, ta ovšem nebyla z pera autora :-)

"Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, že? Kdo to řekl?“
„Tolstoj.“
„Anna Karenina. Všechny šťastné rodiny jsou stejné; jen nešťastné rodiny jsou nešťastné každá po svém. Není to pravda?“

17 23.01.2017

Descartes považuje poznávání světa těles smysly za příliš nejasné a hlavně klamné, ... ostatně stejně jako skoro všichni filozofové racionalistického věku ...období počátku novověku ... období fascinace matematikou ...

To, že nás smysly klamou, Descartes dokládá příkladem kousku vosku, který pouhým zahřátím změní všechny své vlastnosti. Plnohodnotné poznání je jen to, které se může vyjádřit v průzračných, rozumových, ... tudíž matematických, pojmech. Pro svět těles je to rozlehlost, vyplnění prostoru. Tělesa jsou prostorem a prostor sestává z těles, prázdný prostor neexistuje. Základní vlastností reálných těles je tedy podle něho rozprostraněnost.

Descartes je zastánce dualismu, v jeho světě se svět rozpadá na dvě substance: substanci nerozprostraněnou tj. substanci duchovní a substanci rozprostraněnou tj. substanci hmotnou. Vedle nich pak spatřuje další substanci v Bohu, kterého vznímá jako bytost dokonalou a substanci nekonečnou, která existuje nad oběma ... je to nekonečná dokonalost, ... je jako myšlenkové určení obsažena v ideii Boha, ... a proto musí mít příčinu ve skutečnosti, tzn. že jen Bůh může být příčinou idee Boha, stejně jako konečná bytost, která dokáže myslet ideu nekonečna, může existovat jen díky tomu, že byla stvořena Bohem, případně jim udržována.

Ve 3. meditaci Descartes k tomuto uvádí, že Bůh je nekonečná substance, zatímco on Descartes je substance konečná, přičemž nekonečno je původnější a má více reality než konečno. Bůh tedy nejenže je, ale ještě je jeho vnímání prvotnější než vnímání sebe. Už jen to, že existuje a že je ve mně idea nejdokonalejší jsoucnosti, dokazuje existenci. Jak by potom Descartes mohl existovat s takovou přirozeností jakou má, kdyby opravdu Bůh neexistoval a nestvořil ho k obrazu svému :-). Bůh má všechny dokonalosti a tak přeci nemůže klamat .-).

Na počátku 5. meditace pak Descatertes uvádí, že boží existence a i existence jeho vlastní mysli je již prokázána a že je třeba se ještě zabývat otázkou materiálních věcí. Krom myslící substance v oboru stvořeného jsoucna existuje matérie, kterou on spatřuje v prostorové rozlehlosti, ke které náležejí také tvar a pohyb. A to proto, že tyto rysy lze uchopit matematicky :-).

18 20.01.2017

Aneb "jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách" ... Descartovým východiskem je metodická skepse, soustavná pochybnost, a to zejména o datech smyslového poznání ... je to pro něj prostředek, jak ze "zcela nezaujaté představy o skutečnosti, má být nalezeno to, co je nepochybné". Snaží se najít pevný bod, který by byl základem světa a ze kterého by pak vycházelo naše pravdivé poznání ... a potvrzení našeho bytí. Pro Descarta je ten pevný bod, ze kterého může vyjít - myšlení: „Myslím, tedy jsem“.

Ovšem pozor, Descartes odmítá takovou skepsi, jako „pochybování pro pochybování“ , ... pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy, takže ...

... když jsme takhle zpochybnili všechno, o čem můžeme nějak pochybovat, můžeme předpokládat, že není Bůh, ani nebe, ani tělesa; že ani my sami nemáme ruce ani nohy ani celé tělo ... co ale nemůžeme ....předpokládat, že nejsme my sami, když si to myslíme, ... protože nelze tvrdit, že by to, co myslí, v té chvíli, kdy to myslí, neexistovalo ...

... a tak myšlenka „Ego cogito, ergo sum“ (myslím, tedy jsem), ... je ze všech první a nejjistější ...první neotřesitelná jistota. Vše může být klam, všechno je možné zpochybnit, jen ne to, že právě teď, v tento okamžik, pochybuji.

Co následuje? Samozřejmě, že hned pak Descartes Jako další jistotu objevuje, že má v sobě ideu Boha ... jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti. Tahle idea přeci nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa ani si ji nemohl vytvořit sám, protože konečný a nedokonalý tvor si nemůže sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti :-).

Tak a teď už mu nic nebrání, aby v dalším kroku získal jistotu o realitě smyslového světa:
„K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby Bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl pravdymilovný Bůh klamat a předstíral před mým zrakem tento svět pouze jako klamný přelud.“

A jak tomuhle všemu říkáme? ... pokus o formulaci spolehlivé a zcela obecné analytické metody poznání :-) ... přijímat jen to, co se mi samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat, ... a nezapomeňte přitom, že každý problém lze rozdělit na co nejjednodušší části, které lze pak bezpečně poznat :-) ... už Descartes byl přesvědčen, že i ty nejobtížnější vědecké problémy lze takto rozložit na „dlouhé řetězce jednoduchých kroků, a pokud se zachová jejich pořadí, musí se najít řešení".

Souhlasím s woodwardem ... některé věci jsou živé v dnešní době právě tak, jako byly v 17. století ...

PS: Podobnou myšlenku, „Pochybuji, tedy jsem“, napsal už Sv. Augustin z Hippo, dále ji ale nerozvedl.

20 20.01.2017

Tento příběh je mé první seznámení s autorem. Pane Mawere zaujal mě Vás chytře napsaný příběh obsahující dost provokativní otázky, které nám až nevybíravým způsobem
„servíruje“ :-) hlavní hrdina, doktor Lambert, jehož celoživotním tématem je snaha o pochopení ... svého postižení, které bere jako osobní křivdu, a ta pak do značné míry předurčuje jeho vztahy k ostatním lidem, ... Ben si nemůže pomoct a je to především a právě on, kdo na sebe nahlíží (skrz čočku mikroskopu) tímto prizmatem, ... nic se neděje samo o sobě, všechno je ve vztahu k jeho poruše ... osobní život i práce ... a proto žije v ulitě ... své inteligence a vědy.

Ben, jako mozaiku, skládá a snaží se pochopit "lidský život", o kterém ovšem nerozhoduje Bůh, ale a pouze jen šťastná anebo zlomyslná? náhoda, životní loterie, která udává kombinaci našich genů ...

... "stopy dědičnosti, ať už se nám to líbí, nebo ne, si v sobě neseme všichni" ...

... "Nikdo nemůže za to, že mám tohle zakrslé, pokroucené tělo, tohle šeredné vězení z masa a kostí, blan a chrupavek. Jediným viníkem je zlomyslná náhoda“

Ben nám představuje své vize, překračující, stejně jako u jeho pra-pra-prastrýce Georga Mendela, ... „hranice toho, co lze vnímat zrakem, čeho se můžeme dotknout“, a díky čemu můžeme nahlížet „pod povrch věcí, hluboko do textury přírody“ ...

Ben nám dává nahlédnout i do svého osobního, ... intimního života, a to stejně nevybíravým nebo spíš provokativním způsobem, ... jeho sexuální fantazie (povětšinou spíš neuskutečnitelné) se prolínají celým příběhem, ... Ben je totiž, měřítky většinové společnosti, odpudivý a nešťastný člověk:

„... musíte se s tím naučit žít. Vlastně nemáte na vybranou. Nikdo z vás nemá na vybranou. Používám záměrně druhou osobu, která zahrnuje celý lidský rod. Nikdo není výjimka. Všichni jste oběťmi toho, jaká sbírečka genů nám byla přidělena v tom zdánlivě bezvýznamném okamžiku, kdy se mrskající spermie prodrala mezi svými rivaly dopředu a vnikla do vajíčka.“

„... Mám rád historické paradoxy. Tohle je jeden z těch křiklavějších. Sem na Moravu, do vesnice, v níž se narodil zakladatel genetiky a kam nacisty dovedla jejich posedlost rasovou čistotou a potřeba Lebensroumu, dorazili jako osvoboditelé Sověti. Svrhli tyranii genetiky a nastolili místo ní tyranii třídního původu. Tyranie, ty by lidstvu šly.“

31 18.01.2017

"Ale všichni přece nikdy nezahynou. Někdo je vždycky vítězem."
"Ba ne," zavrtěl Mehani smutně hlavou. "Vždycky ne."

Bůh svěřil lidem pozemský ráj ... a nenapadlo ho nic lepšího ... než nechat už jen na nich, jak s ním naloží :-) ... a v tomto příběhu ... rozdílnost hodnot ... a k tomu spousta předsudků ... fungovaly ... jako rozbuška!

... bohužel ne každý se dovede radovat ze všeho, co mu život přináší :-) ... obzvlášť v extrémní situaci ...

"Mehani se k němu obrátil a řekl vážně, zamyšleně: "Líp na tomhle ostrově s přítelem než na Tahiti bez přítele."
Purcell zrozpačitěl. Jsem hlupák, napadlo ho okamžitě. V Anglii člověk neprojevuje své city, a tím méně slovy."

"... rád bych věděl, jaká je to spravedlnost, aby člověk, když něco vyvedl, byl za to trestán až do konce svýho nešťastnýho života?"
"Přijde na to," odtušil Purcell. "Přijde na to, zda to, co jste udělal, způsobilo někomu velké utrpení či křivdu."
Johnson se několik vteřin zamyslel a pak řekl: "Utrpení to způsobilo hlavně mně."

21 16.01.2017

"Několik dní se snažil být jako ostatní – snažil se doopravdy ... jenže ... v hlavě mu stále hlodalo, že život je neznámo a nepoznatelno"

... seznamte se prosím, tohle je Jonathan Livingston Racek, který není jako ostatní rackové, protože má touhu ... objevovat a následovat smysl a vyšší cíle života :-) ...

“Tisíc let jsme se honili za rybími hlavami, ale teď konečně máme proč žít – učit se, objevovat, být svobodní“ ... Jonathan racek od toho dne ale žije sám, ... „netrápila ho samota, ale spíš to, že ostatní rackové odmítli slávu létání, která se jim nabízela – odmítali prostě otevřít oči a vidět“

... Jonathan prostě přišel na to, že ... nuda, strach a vztek zkracují rackům život :-) ... a proto, na rozdíl od ostatních, žil dlouho a ... pak se dostal do nebe ... jenže, otázky ho trápily dál: Proč nás tu není víc?

„Tam, odkud jsem přišel, byla…spousta racků, tisíce a tisíce.“ ... odpovědi se mu samozřejmě dostalo: „Ty jsi, Jonathane, výjimečný případ, jeden z miliónu. Většina z nás se sem propracovala velice namáhavě. Putovali jsme z jednoho světa do druhého, který se od prvního příliš nelišil, hned jsme zapomínali, odkud přicházíme, a vůbec jsme se nestarali, kam směřujeme, protože jsme žili jen pro přítomnou chvíli. Dovedeš si představit, kolika životy jsme museli projít, než nás vůbec napadlo, že život znamená víc než jídlo, boj nebo moc v Hejnu? Možná tisíc, možná deset tisíc takových existencí! Potom další stovka životů, než nám začlo svítat, že existuje cosi jako dokonalost, a další stovka, než jsme přišli na to, že smyslem našeho žití je tu dokonalost najít a ještě ji zdokonalit. Tohle pravidlo ostatně platí i tady: příští život si volíme tím, co se naučíme v tomto. Když se nic nenaučíš, bude to stejné, stejná omezenost a olovo na nohou. ... Ty ses ale, Jonathane, naučil tolik věcí najednou, že ti na cestu sem stačil jediný život.“

... ale ani to Jonathanovi nestačilo ... a otázky na sebe nedaly dlouho čekat: „Co bude tedy dál? Kam vlastně směřujeme? Je vůbec nějaké nebe?“ ... a Jonathan se musel přestat považovat za „zajatce těla, jehož křídla mají zhruba metrové rozpětí a které snese výkon, jaký je možné zaznamenat na obyčejné mapě. Měl by pochopit, že jeho pravá podstata, dokonalá jako nenapsané číslo, žije zároveň v celém prostoru a čase.“

... a Jonathane ... ještě to nejdůležitější ... nezapomeň, že se „musíš pořád učit mít rád.“ ... a taky tak úplně „Nevěř svým očím, ... Ukazují nám jen naši vlastní omezenost. Dívej se mozkem, hledej, co už znáš, a tak se naučíš létat.“ :-) ... a hlavně nezapomeň, že my všichni ...jsme příroda sama!

Krásný příběh, při jehož čtení mi bylo ... prostě příjemně :-) ...

28 16.01.2017

Existují místa, která mají zvláštní význam, jsou plná vzpomínek, lidí, kteří měli své životy, i když někteří třeba velice krátké ...

... otevřete tuto knížku a začtěte se do ... pohádkového? ... duchařského? ... detektivního? ... prostě do příběhu o jednom lidském životě, který začíná tak krutě ... ohavným zločinem ... přesto se nenechte odradit, protože příběh Vás pak zavede na místo, kde zjistíte, že je dobré ... "dívat se, co lidé dělají, a ne jen poslouchat, co vám říkají, že dělají", ... možná zjistíte, co dělá člověka dobrým a zlým a že mezi tím neexistuje až tak ostrá dělicí čára ...

... a taky zjistíte, spolu s Nikem, ... že teď je zrovna řada na Vás, abyste vyprávěli svůj příběh :-),

... že zaklínadlo pana Pennywortha: "Jsem prázdný rám dveří. Jsem prázdná ulička, jsem nic. Oči mě neuvidí, pohledy mne nezachytí" ... pro nás nefunguje, asi proto, jak na to správně přišla Liza, že některý věci fungují jen pro mrtvé, co se musí strašně snažit, abychom si jich všimli :-) ... protože my, živí, ještě musíme udělat spoustu chyb, ... projít hodně cest ... než se vrátíme s tou bledou paní na širokém hřbetě jejího obrovského šedého hřebce ... a cestou nás může provázet ukolébavka paní Owensové:

"Hajej, můj maličký, houpy hou,
hvězdičky na nebi svítí,
až jednou vyrosteš, uvidíš svět,
hádám, že se ti zlíbí ...

... Zlíbej svou lásku,
roztanči sál,
najdi své jméno
i pokladů pár ...

... žij si svůj život,
radost i žal,
vydej se cestou
i pěšinou v dál."

37 15.01.2017

Než začnete číst, doporučuji si nejprve uvědomit z jaké doby pocházejí Spinozovy spisy, ... máme tu počátek novověku, období celkové a naprosto zásadní změny fungování vědy ve společnosti - věda už nemá jen pomáhat lidem přírodu chápat, ale také ji měnit, upravovat pro potřeby člověka. Nejlépe to možná vyjadřuje Francis Bacon výrokem „vědění je moc“.

A Spinoza je často pokládán za prvního moderního humanistu, osvícenství ho nasměřovalo k uvažování o subjektivitě posunuté od ideje Boha k ideji jednotlivé lidské bytosti, a tak i ke ztrátě absolutní víry v Boha, protože lidskou bytost Spinoza výslovně vložil do přírody.

Jinými slovy, jeho Etika je postojem směřujícím k objektivitě, která zahrnuje nejenom pouze zdánlivě mechanickou přírodu, ale taky vědomé a myslící lidské bytosti. Pozor Spinoza nezavrhl Boha, příroda = Bůh, ... On je podstatou, substancí, imanentní příčinou všeho, přírodu ale rozlišuje „stvořenou“ – tu, co známe a „tvořící“ – tu božskou. Podstatou všeho je "substance" (příroda, Bůh) … je to imanentní podstata ...je v sobě i skrze sebe ... není nic mimo Boha (přírody) a nelze mluvit o stvoření světa (vše je v Bohu … je skutečné) - příroda je taková, jaká je …. nemůže to být jinak, je taková nutně.

Zajímavé je také Spinozovo pojetí „nedokonalých myšlenek“, chápání zla jako neúplnost a neúplnosti vnímání ... Spinoza vyžaduje konečně živý lidský subjekt ... a cesta ke štěstí se stává cestou aktivního lidského snažení, cestou chápání.

Je víc způsobů, jak Spinoza promlouvá ke své době. Byl jedním z prvních, kdo ve svém Teologicko-politickém traktátu vyvinul myšlenku rovnosti všech lidských bytostí, kterou vyjádřil jako „rovné požehnání“ (jako filosofickou kategorii).

Spinoza mj. také předjímal Freuda ...chápal, že lidské bytosti mají iracionální stránku, kterou nazýval „vášně“ a že mnohé lidské motivy jsou podvědomé a že přivádět je k vědomí znamená přinést jim rozřešení (do značné míry jako u Freudova pojetí podvědomí).

Spinoza rozvíjí monistickou teorii, ... snaží se problém těla a duše vyřešit tím, že je převede na jednotný princip ... tělesnost a myšlení jsou pro něho projevem jediného základu - věčné, nekonečné a tedy božské substance, která existuje sama ze sebe a pojímá veškeré bytí, tedy přírodu i ducha. Tělesno a duchovno představují tedy dvě stránky jedné a téže, v sobě samé nepoznatelné skutečnosti.
Podle Spinozy jsou tedy duch a hmota dvě stránky téže podstaty (substance), která se v jednom ohledu jeví jako duchovní, v jiném ohledu jako hmotná (setkáváme se opět s hlavní Spinozovou tezí: „Bůh čili příroda“ ("Deus sive natura"). Bůh, resp. příroda, je totožný s nekonečnou, všeobsahující substancí, která má dvě vlastnosti nebo aspoň tyto dvě její vlastnosti si uvědomujeme – myšlení a rozlehlost. Podle Spinozy lze také každou lidskou bytost pozorovat z těchto dvou hledisek. Mezi myslí a tělem neprobíhá žádná interakce, jsou to pouze dva různé projevy téže podstaty.

Zajímavé ale těžké čtení...

Aristoteles zkoumá co je pojem, definice, soud, důkaz. Pojmy tvoří hierarchii podle obecnosti, definice je pak umístění pojmu do hierarchie, začlenění pod nejbližší obecný pojem (rod + uvedení druhového rozdílu), soud je spojení 2 pojmů – subjektu a predikátu, také tvoří hierarchii, a důkaz – je zařazení soudu do hierarchie. Formou důkazu je pak sylogismus – závěr ze 2 soudů, nejvyšší soudy pak dokázat nelze, to jsou axiomy.

Jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy, z předpokladů (premis) pak vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je tedy sylogismus: ze dvou tvrzení plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne.

Formalizováním aristotelské logiky vznikla později predikátová logika. Aristotelova „analytika“ či logika, jako nauka o pravidlech myšlení a řeči, vychází z jazyka a jeho forem a pojmy jako: podstata, akcident nebo atribut, jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka.

Tak to jen opravdu ve zkratce ... o čem se v tomto spise dočtete :-).

18 06.01.2017