alef komentáře u knih

Všechny ty momenty hrůzy ... propojené s krátkými okamžiky krásy ... pane Zusaku, tohle se Vám opravdu povedlo, napsal jste zvláštní, osobitý příběh, vyprávěný tou asi jedinou možnou vypravěčkou, nebo si dovedete představit někoho, kdo by takový příběh dokázal vyprávět tak, že Vám z mysli, z duše, vyplouvají emoce a vibrují celým člověkem? Tahle vypravěčka je odhodlaná splnit svůj úděl a přitom nám přiblížit osudy těch, se kterými se potkala, ... je to spíš průvodkyně, nikam nespěchá, je trpělivá, barvitě popisuje a Vy tak máte možnost „prožít si“ celý příběh, a co je nezvláštnější ... je „lidská“, ... ne jinak, je plná „lidskosti“: „Nikdy nezapomenu na první den v Osvětimi ... Některé jsem zachytila na půl cesty ... Držím tě, říkala jsem si, když jsem jejich duše nadlehčovala ve vzduchu, zatímco zbytek jejich bytosti – jejich fyzické schránky – se řítil k zemi.“ ... je zvláštní zjistit, že se snaží lidi pochopit: „Jak vůbec dokázala jít? Jak to, že se dokázala hýbat? Tohle prostě nikdy nepochopím – čeho jsou lidé schopni.“ ... a taky: „Ukázala zas jednou i mně, že z jedné příležitosti se přímo rodí další, stejně jako se z risku rodí větší risk, ze života více života a ze smrti více smrti.“ ...
Samotným příběhem nás pak provází knihy, hrají důležitou roli, každý název kapitoly odkazuje k některé z těch, co Liesel ukradla, kterými byla obdarována, nebo které našla, ... tu první Liesel zvedla ze země, když vypadla mladému hrobařovi, tu druhou, zachránila před upálením nacisty, ... pak tu máme přízračný Mein Kampf, ... mrazí Vás, cítíte až odpor, nebo děs, že právě z jeho stránek, přetřením na bílo, vznikne kniha pro Liesel, kniha, ve které vypráví, ... vytváří svůj příběh, ... a nesmí chybět ani kniha darovaná, která Liesel přináší okamžiky pociťované krásy, z psaného slova, kniha darovaná, vrácená a posléze zpět ukradená, kniha jako symbol: „Všude samé knihy! Jedna každá stěna byla vybavená přeplněnými, a přesto netknutými policemi. Na hřbetech černých, rudých, šedých knih, knih všech barev byly nápisy všemožných stylů i velikostí. Byla to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké Liesel Memingerová v životě viděla.“
... a tak dál skrz další knihy vytvořené, darované, ukradené ... se příběh uzavírá ... a pak už zbývá jen „uklidit“ ... s očima plnýma slz vnímáte Smrt: „Když se začalo s úklidem, na její knížku párkrát někdo šlápl, a přestože příkaz zněl odklízet jen kusy betonu, skončil na korbě náklaďáku i tenhle její největší poklad. V tu chvíli jsem musela jednat. Vyšplhala jsem se nahoru a vzala ji do ruky, aniž bych tušila, že během příštích let ji na svých cestách budu číst stokrát po sobě a pak znovu, znovu uvidím místa, kde se naše cesty proťaly, a budu žasnout nad tím, co ta dívka viděla a jak přežila.“

81 10.04.2017

Je to už docela dlouho, co jsem tenhle příběh četla, Irving patří mezi mé oblíbené autory ... čas od času sáhnu po dalším, nemusí to být moc často, protože přeci jen ... číst Irvingovy příběhy není zrovna odpočinkové čtení ... hlavní příběh většinou prolíná spousta drobnějších příběhů a všechny mají svou „sílu“, jsou to příběhy místy až nepříjemně upřímné, plné emocí, které vyvolávají úsměv i slzy ...

... a Pravidla moštárny? ... to je vlastně taková „kronika“ ... zaznamenávající všechny důležité okamžiky života Homera Wellse a sirotčince v St. Clouds (oboje naleznete uprostřed jabloňových sadů :-)), ... jste u toho, když se malý Homer poprvé podívá na svět, když se ocitne u adoptivních rodičů, vidíte proč dospěl k rozhodnutí zůstat v sirotčinci, ale i jeho obrovskou touhu ho opustit, ... s Homerem si prožijete všechny jeho radosti, starosti, první lásku, sex, první porod i potrat, ... a taky první sklizeň ... podíváte se ovšem i do „jiných koutů světa“ :-) ... protože i Homer zatouží poznat jaký je život ... jinde...

... je to pěkný příběh, ve kterém zjistíte, že vlastně žádná pravidla neexistují ... pokud jde o život ...

„Humor je názor.“
„Humor není smáti se, ale lépe věděti."
„Humor, toť vláda nad city, barvami a náladami, je to šíře, v níž vše se vyrovnává, je to vahadlo, jež zvedne každé hoře.“
Vladislav Vančura, eseje Poznámka o humoru, Odeon 1929-30

Tři letní dny ... ospalé maloměsto ... nuda a všednost ... a právě sem dorazí kouzelník a provazochodec Arnoštek a jeho pomocnice Anna, čímž vzbudí náležitý rozruch ... no hlavně Anna, mezi muži :-) ... a pak už se bavíte :-) ...

„Ach, vydechla cítíc, že je na chvíli veta po její občanské jistotě, a setřela si hřbetem ruky slzu. Ach, ach,ach. Jak je krásné kouzliti ohně a po širém světě si pohrávati malými oblými věcmi. Jak je krásné počítati dny do tří a míjeti město po městě!“

... nastupuje Vančurova „jazyková hra“ se čtenáři ... dialogy plné archaizmů Vás vtáhnou do děje a Vy si můžete plně vychutnat výborný a nezapomenutelný ironicko-satirický styl, který Vám ukáže, jak se radovat ze života, samozřejmě za přispění hravého humoru plného poetiky ... protože pak fantazie, smyslové prožitky a obrazotvornost mohou pracovat :-) ... provází Vás příběhem, který plyne tak jako ležérně, fantaskně, hravě, dovádivě, a kde není místo pro pesimismus ...

„Jezme a pijme, řekl Hugo. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše,co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se používají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem!“

... tahle knížka je prostě jeden ze způsobů jak „ventilovat“ rozmrzelost a starosti,... ono to ani nejde, mít blbou náladu, když se musíte při „filozofování“ hrdinů neustále usmívat :-)

„Majore, nejste přesvědčen, že vše, co vzniká, jest z hravosti a z odvahy těchto lidí těkajících v poli, kteří nerobíce ani knih, ani věcí užitkových mají dosti pokdy, aby blábolili jako bůh a řadili věci v překvapující sled?“

„Slýchal jsem vás, jak drolíte verše, jež nemají žádné ceny naučné a z nichž hrká zpěněná krev a ukrutenství odborníkovo, který za cenu hladu a nepaměti prosazuje novou a nesrozumitelnou krásu. Major a já pravíme o ní, že je nesmyslná a sprostá.“

„Kdyby za námi stál váš ďábel, abbé, pravil Antonín, mohl by kteréhokoliv z nás napíchnouti na vidle, neboť není pochyby, že se nám líbí ženské a že spěcháme ke kouzelnické kratochvíli.“

...Vančura nám prostě ukazuje svět jako nekonečný zdroj okouzlení ... ve kterém třeba „neusínání“ (způsobené zamilováním) není trápením ... ale příjemným zneklidněním :-)
„Některé živé milostné sny se snášejí v úsecích nocí jako rána a dopadnouce působí rušivě až do svítání. Tím se vysvětluje, že spánek lidí zamilovaných bývá přerýván a že není vydatný. Milenci procitají již za kuropění, a byť si mnou oči až k slzám a byť se nutí počítati od jedné do sta a od tisíce do padesáti, přece neusínají.“

59 05.04.2017

Divoké pobřeží Essexu, osaměle stojící dům a mladá dívka, hledající duševní rovnováhu ... a máme hlavní kulisy příběhu, ... ke kterým tentokrát paní Erskinová přidala antický hrob ... probuzenou sílu pradávných vášní ... a nebezpečí ...

... ano, je to tak, že kulisy a hlavní linie příběhu jsou u paní Erskinové předvídatelné ... jsou spolu s měnícími se časovými rovinami příběhu, jejím „podpisem“ (vím o čem mluvím, přečetla jsem jich už docela hodně :-)) ...kdysi u první knížky mně její styl psaní zaujal a čas od času zatoužím se opět vrátit do známých kolejí :-) ... je to přesně ten důvod, proč beru do ruky další knížku téhle autorky ... já se na to vždycky těším :-)

... a přesto byl tento příběh trochu jiný ...víc zaměřený na současnost (což u knížek paní Erskinové není úplně obvyklé, většinou se hodně zaměřují právě na minulost, alespoň ty, co jsem četla) a současnost je jen doplňkem, dokonce jsem v některém z komentářů psala, že mě její historické linie baví víc než ty ze současnosti, ... u téhle knihy je to ale jiné, v tomto příběhu mně současnost naprosto sedla, bylo to přesně to pravé (známý styl) a přitom něco trochu jiného ... jakoby příběh „zabrousil“ až do thrillerového světa :-) ... a to mně opravdu příjemně překvapilo ... a bavilo :-).

29 05.04.2017

Ústředním tématem této knihy je "reprezentace světa" - pojem, který se v mnoha různých podobách objevuje v novověké filozofii. Rortymu na něm vadí, že pak je taková teorie poznání chápaná jako proces utváření lidských mentálních nebo jazykových reprezentací (které můžeme rozdělit na ty, které svět reprezentují adekvátně a ty které je třeba zavrhnout). Takové adekvátní reprezentace pak podle takové teorie zachycují to, jak se svět má objektivně, tedy nezávisle na našich poznávacích schopnostech a souhrn všech adekvátních reprezentací pak znamená jediný způsob, jak lze pravdivě zachytit realitu.

Rorty tedy odmítá takový reprezentační model - mysl jako zrcadlo - pojetí idejí jako reprezentací "vnějších věcí" - protože to podle něj vede k epistemické skepsi (ideje mají záhadný vztah k předlohám) ... podle Rortyho prostě žádné reprezentace věcí nemohou být privilegované - nepostihují realitu jaká je "o sobě" (kritizuje novověkou představu, že matematicko-fyzikální popis materiální reality zachycuje esenciální rysy světa, je pro něj nepřípustné, že by třeba fyzika byla blíž poznání reality - pravému poznání skutečnosti - než třeba literatura, podle něj jsou všechny reprezentace reality z epistemologického hlediska na stejné úrovni) ... nebo ještě jinak ... říká, že žádné mentální obsahy realitu nereprezentují ... "poznání je sociální záležitost lidské konverzace" ... "s tím, co před nás realita staví se pomocí svých přesvědčení vyrovnáváme" ... tedy ... rozlišení mezi přesvědčeními a teoriemi jsou ryze pragmatická záležitost - jsou lepší nebo horší s ohledem na praktické účely.

A řešení? Podle Rortyho je potřeba zbavit se představy, že potřebujeme nějaký neutrální rámec, ve kterém jsou pravidla společná všem diskurzům (podle epistemologie jsou ale všechny příspěvky v určitém diskurzu souměřitelné - lze je podřídit souboru pravidel, která nám říkají, jak lze dosáhnout racionální shody) ... máme se tedy vzdát hledání společného základu (podle mnohých tím ale ohrožujeme racionalitu :-) ... jde o relativismus, který je pro ně nepřijatelný) ... a objektivní pravdu chápat pouze jako současnou nejlepší možnou představu věcí kolem nás :-) ... a nezapomenout, že je daná určitými subjektivními podmínkami společnosti ... což ji ovšem nedělá (pro nás) o nic méně pravdivou ... protože lze o ni říci, že se jedná o shromáždění "empirických fakt o přesvědčeních, touhách a praktikách určité skupiny lidí, jejíž diskurz může být bezproblémově nahrazen novým ..." ... důležitý je ten neustálý "kultivující proces" ... nejlépe vše vystihuje (jak píše Rorty v závěru) představa, že "správné poznávání je spíše oprávnění pro přesvědčení v určitém kontextu společenské praxe, jež je konstituovaná právě rozhovorem".

18 03.04.2017

Zajímavý příběh o posedlosti ... vedoucí až k (nebo spíš za) hranici sebedestrukce. A víte, co je na tom příběhu nejzajímavější? ... že se to vlastně moc hezky čte ... vyprávění příjemně plyne, sledujete Annu od rána do večera, od večera do rána, jste jí neustále „za zády“,´„posloucháte“ její vnitřní hlas a přitom Vás jednotlivými kapitolami spolu s ní provázejí všemožné léčivé „plevele“ :-) ... vše, co je škoda nechat na stromech, na trávnících, na krajích polí, na březích potoků, na hřišti, podél hřbitova, v lese, v sadě ... vše, co se dá posbírat a odvést do výkupu ... z vyprávění cítíte vášeň, je ovšem smutné, že ji Anna nepociťuje k lidem, že jediný zdroj takových citů se suší na novinových listech u ní na půdě.
Je to vlastně smutné vyprávění o promrhaném životě? Jenže tak to Anna necítí (a vlastně ani Vy), vyprávění nevyznívá smutně, spíš nevím ... rezignovaně? ... nebo jako konstatování? ... toho, co je dané, co vždycky tak bylo, a není třeba o tom nijak zvlášť rozumovat, pouze přijmout ... vlastně si vůbec nejste jistí, co Anna cítí ... celý svůj život, veškeré své každodenní počínání, všechnu sílu a energii, kterou má (a vzhledem k její nemoci tušíte, že jí není zrovna moc) podřídila jedinému cíli ... nasbírat co nejvíc ... jenže proč? Anna je hodně zvláštní člověk ... je záhadná a tím i zajímavá, ... a přitom ... neuchopitelná, nepochopitelná, ... a asi i nepochopená ...

„Pod korunami stromů se to ještě těžko pozná, ale na dvoře už vidím oblohu na některých místech prosvítat. Nebude to dlouho trvat a začnou se otevírat květy divizen. Chci to vidět. Sednu si na zahradě přímo k nim a tentokrát to nepropásnu. Párkrát za život jsem tohle zkoušela, ale málokdy se to povedlo. Vždycky už bylo pozdě. ... Až dnes je ten pravý den. K tomuhle momentu se musí dospět. Duševně dozrát a dostárnout. Divizny se zkrátka otvírají jen před vyvolenou duší. Dělají to sice každý den, ale zpozorovat se nenechají. Je to záhadný proces, nepatrná chvilka. Dnes ráno by to mohlo vyjít. ... Nebudu spěchat a nepřijdu ani příliš pozdě. Jakmile si s prvními denním světlem člověk rozezná čáry na rukou, je konec, hotovo, rozevřeno. Je třeba přijít o moment dřív. Přesně teď.“

PS: za chvíli pokvete bez, vyrábím z něj šťávu, ale nebojte se nepůjdu na něj s nůší ... jen s malým košíkem ... nechám i pro ostatní :-)

51 03.04.2017

„Pokrok je schopnost člověka komplikovat jednoduché.“

Navázala bych na kratičkou anotaci k téhle knížce ... Fatu-Hiva nabízí život jen z darů přírody ... a tahle knížka nabízí vyprávění ... o ztraceném ráji ... o hledání sebe sama a taky toho druhého :-) ... o odchodu z civilizace .... o návratu do doby kamenné :-), k životu bez vymožeností techniky a taky bez léků (v podobě pilulek, kterými nás zásobuje náš farmaceutický průmysl :-) ... nabízí vyprávění o životě v souladu s domorodci ... tedy o životě v chatrči z bambusu a palmových listů ... o křišťálově čisté vodě, stíněné palmami a tropickou vegetací ... ale hlavně, o životě ve kterém nejste svázáni konvencemi ... tedy ani časem, kdy Vás neustále nepohání hodinky nemilosrdně odměřující každou minutu a pobízející Vás k další a další aktivitě, v rámci civilizačního "maratonu" :-) ...
... místy je to i smutné vyprávění ... o "vývoji" naší západní civilizace a o chování bílého člověka k domorodým kulturám a jeho vlivu na ně ... a o té "nejzhoubnější" nákaze, kterou jsme na ostrovy zavlekli ... touze ... po věcech, které ve skutečnosti nepotřebujeme, a nutnosti pracovat, abychom si na ně vydělali ... a taky jsme s sebou "přinesli" naši věčnou nespokojenost, pak upínání se k budoucnosti, a taky pohrdání časem prověřenými zkušenostmi ...

"Předtím tu stály vzdušné bambusové domečky se střechou z palmového listí, která nepropouští vodu a tlumí zvuk tropického deště, teď se každý snažil postavit si obludu pokrytou plechem, v níž se mohl k mdlobám udusit. Dříve místní umírali stářím, případně pod palicí nepřítele, ale přežívali bez vážnějších nemocí či zubních kazů, nyní obyvatelstvo zdecimoval a nadále bičuje mor, chřipka, elefantiáza a lepra. V lepším případě jsou ostrované jen závislí na cukru, mouce, rýži a alkoholu, a to nejen fyzicky, ale hlavně materiálně, jako na drahém dováženém zboží."

29 29.03.2017

„dějiny píšou vítězové, ale tady je neměl kdo psát – a brzy je nebude mít ani kdo číst ... i éteru se zmocnila prázdnota. Nekonečné prázdno ...“

... tomu je možné říkat čistá beznaděj ... stav, ve kterém se nachází Arťom na začátku poslední části přiběhu, který by si nikdo nepřál prožít ... „ a našly se i stanice, kde panovala neprostupná tma, jako v tunelech, pokud tam někdo přinesl světlo v kapse, mohl z nicoty vylovit kousky reality – podlahu, strop, mramorový sloup, ...“

... v Metru ale najdete i takové, kteří jsou přesvědčeni, že všude, kde žijí lidé, je třeba zaznamenat historii ... a tak se opět setkáte taky s Homérem, který je přesvědčený, že „suchá fakta se zapomínají, a proto, aby si to lidi zapamatovali, potřebujou živou historii“ ...

... vítejte zpět v Moskevském metru ... kde rozklad společnosti uzavřené už hodně dlouho pod zemí nedokáže už nic zastavit ... ani zjevná pravda? ... nebo jen naděje? ..., možnost vylézt té díry, ... nic už nemůže přesvědčit ... a tak hluboko v podzemí se dál všichni upínají tvrdošíjně k životu a přitom jen volí pomalé „čekání na smrt“ ...

Pan Glukhovsky se do nás, lidí, opravdu docela tvrdě„obul“ ... přežít tam dole znamená ... zjednodušit ... VŠE ... jídlo, životní prostor ... ale taky uvažování ... výběr slov ...vystačíte si jen jednoduchými zkratkovitými slovními spojeními ... „Musím jim to všem povědět. Suchojovi. Všem. Našim. Zítra. Klidně.“ ... nic víc není třeba ... říkat, ... myslet, ... uvažovat ...

... a pak, při putování Metrem není největším nebezpečím a hrozbou tma, nedostatek jídla, příšery, démoni, ani krysy a jiná havěť ... ale jsou to především lidé, ... s jejich potřebou vytvářet společenství a frakce ... spiknutí, konspirace ...pak si nemůžete už být jistí ničím a hlavně nikým ... můžete jen fandit Arťomovi ... a věřit, že se nevzdá ... lidskosti ... a hlavně naděje :-)
... máte před sebou příběh s ponurou, těžkou, dusivou atmosférou tunelů, ve kterých Vás na každém kroku muže potkat smrt, a kde jediný způsob jak přežít znamená ... moc nepřemýšlet ... a pokud možno rychle reagovat ... na změť událostí ... které se metrem řítí rychlostí projíždějící vlakové soupravy :-)
... za mě důstojné ukončení série, ... autor si (jak výstižně píše SONP) ... prostě vyřídí "účty" se všemi těmi frakcemi, společenskými a politickými uskupeními, která jsme si my, lidé, navymýšleli a snažili se realizovat ... a ponechá nám (lidstvu ... a samozřejmě Arťomovi :-) ... naději :-).

33 27.03.2017

Byly to moc příjemně strávené chvilky s touhle knížkou ... je to už docela dlouho co jsem ji četla, a přesto v paměti zůstává :-) ... Betty má velký talent vyprávět příběhy svého života ... máte pocit, jakoby jen tak mimochodem referovala o „radostech i katastrofách během hospodářské krize“ ... a přitom, každý z těchto tří příběhů vyznívá trochu jinak ... tyhle pocity navozuje pokaždé jiná „atmosféra“ příběhu ... v Morové ráně, je to úplně jako by Vám Betty svůj příběh vlastně jen potichu a pozvolna vyprávěla, jen tak, aby nedostala vynadáno od ošetřujícího personálu :-), víte přeci, že pacienti se musí léčit klidem :-) ... zato v případě líčení puberty svých dcer je to jiná, Betty je příjemně sarkastická ... a bez problému Vás přesvědčí, že „puberta je něco, co si každý rodič musí prožít“ :-), proto, aby pochopil, že „některé věci se skutečně nedají popsat“ :-) ...

Doporučuji začíst se do Bettyiných příběhů ... třeba když Vám není lehce na duši, ... nebo když potřebujete vypnout a relaxovat ... zasmějete se, ... získáte mnohé „užitečné“ rady  (jako třeba, že přidáním nudlí k jakékoliv večeři získáme libovolné množství porcí :-) ...) a možná si i „srovnáte priority“ (nebo si alespoň vzpomenete na Bettyinu radu, že „ kdokoli může dělat cokoli - jen si musí věřit“ :-) ...), čas strávený s Betty Vám určitě příjemně uplyne a Vy ... najednou otočíte poslední stránku :-).

47 24.03.2017

„Ulice byla špatně osvětlena ... Divil jsem se zvláštnímu klidu a temnu tady, když to musilo přece být blízko nějaké hlučné hlavní tepny londýnského života, ... za velkými vraty pevně uzavřenými a zamčenými bylo docela temno a pusto. Pak přišel ohromný průmyslový závod; a u cesty ohyzdná holá zeď ... a na vteřinu tím oknem uviděl jícen pekla,“

Všechno je podivnější ... víc, než si dokážete představit :-) ... připravte se na magické popisy ... na to, jak pradávné síly zla vyplouvají na povrch ... a s nimi skrytá tajemství ... a všechno se to „hrne“ současným světem :-) ... taky si opravdu hodně užijete popisu prostředí, ve kterém se příběhy odehrávají ... a nejsou to opravdu žádné akčními thrillery ... co se týče akce, máte spíš pocit, jako by se vlastně ani nic nedělo ... a přeci se děje ... před Vámi se otevírá mystická atmosféra, kterou opravdu vnímáte ... v ulicích Londýna pak potkáte dva svérázné gentlemany ... tito pánové Vás provedou vážně až poetickým :-) příběhem plným symbolů, které ale každý vnímá úplně, ale úplně, jinak (trochu mi to připomnělo pány Jackyla a Hyda :-))

... zde stojí proti sobě ... rozumové zdůvodnění událostí a jejich pocitové chápání ...

„Je dost zvláštní to, co jsem spatřil; někdo se loudá klidnou, střízlivou, všední londýnskou ulicí, ulicí s šedými domy a holými stěnami a tady jako by se na okamžik odhalil závoj, a kouř z pekla vystupuje mezi dlaždicemi, půda se do ruda rozžhavuje pod jeho nohama a jakoby slyšel syčení pekelného kotle. Muž, prchající v šíleném strachu o svůj život a zuřivá nenávist je mu v patách s nožem již vytaženým; tady je skutečně hrůza; ale co je to vše proti tomu, co jste mi řekl? Povídám vám, Fillippsi, vidím, jak se spiknutí zaplétá; naše kroky bude ode dneška sledovat tajemství a nejvšednější příhody budou plny významu. ... Náhoda nám vložila do ruky nit, řekněme, že zamotanou; bude naším úkolem sledovat ji.... Jinak nevidím důvodu, proč by měl být některý z nás znepokojován. ... Já osobně budu spát klidně a půjdu po své práci s pocitem jistoty a pevnou spolehlivostí v přirozený pořádek věcí.“

Nemůžu si odpustit ještě ukázku „popisné poetiky příběhu“ :-)
„Prošli tmavou ulicí a zamířili do něčeho, co vypadalo jako úzký průchod železem pobitými otevřenými vraty. Průchod byl vydlážděn dlaždicemi a vyzdoben pěknými keři v kořenáčích po obou stranách a stín vysokých zdí tu tvořil chládek, který byl velmi příjemný po horkém vzduchu na slunné ulici. Průchod ústil na malé náměstí, rozkošné místečko, kousek Francie, přesazený do srdce Londýna. Vysoké zdi čněly po obou stranách, pokryté lesklými popínavými rostlinami, květinové záhony s řeřichami, měsíčky a voňavou rezedou zářily barvami, a uprostřed náměstí vysílala fontána skrytá v zeleni chladnou sprchu ustavičně padající do bazénu pod ní. Židle a stoly byly rozestaveny v pohodlných vzdálenostech, a na druhém konci dvora byly dokořán otevřeny široké dveře; za nimi byla dlouhá, temná místnost a vřava provozu tu zněla jako vzdálený šepot.“

20 21.03.2017

Lesk a bída Holywoodu ... na jedné straně mládí, krása, ideály a sny ... zrovna vyletět z "rodného hnízda" s touhou "objevit ten svět" ... najít bezva práci ... taky třeba úžasného a bohatého manžela ... a pak rozptýlení, zábavu, ... slávu...

... jen nezapomenout na tu druhou ... "ubohou" stránku filmové slávy ...

... vlastně nazvat tenhle příběh "současným" ... bylo možné tehdy ... kdykoli potom ... i dnes ... a asi bude i nadále :-)

22 20.03.2017

Paní Lauerová je opravdu zvláštní umělecká duše, nepíšu spisovatelka, nebo básnířka, protože na mě působí spíš jako osoba se zvláštně citlivou duší, která tak, jak proplouvá svým životem, občas zaznamenává ...volně se řadící asociace bloudící její myslí ... a podle momentálního "rozložení sil" z toho pak vznikne buď příběh (a většinou dost eroticky laděný), nebo básnická sbírka (ve které opět většinou erotika má také své místo :-) ... mně to u paní Lauerové sedí, ... tak nějak to k ní patří, je to prostě její způsob vyjádření (ne ve všech jejich knihách ho ovšem hodnotím pozitivně, neznamená, že vše, co napsala se mi líbí, existuje i taková, jejíž "imaginace" si paní Sylva ... měla nechat pro sebe :-)) ... ale jak jsem napsala, tento způsob vyjádření u ní najdete prostě všude, prolíná se její tvorbou ...

... tahle sbírka je ale trochu jiná ... jde opět hodně hluboko ... hledá bolesti lidské duše, proto, ... aby jí pak podala lék ... v podobě krásy okamžiku :-) ... přesně, jak se píše v anotaci ... je to způsob, jak se paní Sylva dívá na svět ... a nabízí nám tak způsob, jak se oprostit od problémů ... v okamžiku poznání ... zahlédnout ... třeba právě krásu všedního dne ... nebo noci :-)

"noční četba
je toužení v příbězích slavných knih
v němž scházíme se
všichni
a přesto každý sám
v hodinách večerních ..."

19 20.03.2017

Jeden obyčejný, teplý, červnový den tří newyorských žen... během tohoto jednoho dne se toho hodně dozvíme ... o plynutí času a života (a taky o možnosti dobrovolného odchodu z něj ... a o posedlosti myslet na to) ... a pak o momentálních pocitech, o minulosti, i o různých představách, jak dál, ... o zoufalé snaze ... „být šťastný“... a o touze ... „vytvořit něco, co by alespoň jednomu člověku třeba jen na jediný den udělalo radost“ ... hodně se řeší láska (v různých podobách) ... a to vše, tak jak to leží a běží ... „vypůjčené“ ... z popisu jednoho dne paní Dallowayové :-) ...
... není to knížka nijak pesimistická ... ale na mě působila zvláštně melancholicky (a to, přiznávám, nemám ráda) ... reputaci si u mě „spravila“ díky „spodnímu optimistickému tónu“ :-), který nám říká, že „čas od času ... se v záplavě hodin ... podobajících se jedna druhé, objeví nějaká, která nám poskytne pocit uspokojení ... všech našich tužeb“ ... tedy chvilky absolutního štěstí :-) ...

"Vítejte, děti," zavolá na ně Virginia.
"Našli jsme ptáčka," oznamuje jí Angelica. "Je nemocnej."
"Slyšela jsem," řekne na to Virginia.
"Ale ještě žije," prohlásí Quentin s vědeckou vážností. "Myslím, že bychom ho mohli zachránit."
Vanessa stiskne Virginiinu ruku. Ach bože, pomyslí si Virginia, ještě před svačinou setkání se smrtí. Co se dá dětem v takovéhle situaci říct? Vlastně komukoli?
"Můžeme ho uložit co nejpohodlněji," říká Vanessa. "Ale tomu ptáčkovi nastal čas umřít, a my mu už nemůžeme pomoct."
Ano, tak to je. Švadlena přestřihne nit. Takový je život, děti, nic míň, ale taky nic víc. Vanessa svým dětem neubližuje, ale nikdy jim nelže, ani kdyby šlo o milosrdnou lež.
"Měli bychom mu opatřit nějakou krabici a odnést ho do domu," navrhuje Quentin.
"To si nemyslím," odporuje Vanessa. "Je to divoký ptáček a jistě by si přál umřít venku, v přírodě."
"Uděláme mu pohřeb," navrhuje radostně Angelica. "A já mu něco zazpívám."
"Ještě je naživu," okřikne ji Quentin zprudka.
Bůh ti žehnej, Quentine, pomyslí si Virginia. Budeš to ty, kdo mě jednoho dne bude držet za ruku a bude u mě stát ve chvíli, kdy naposledy vydechnu? Zatímco co všichni ostatní si budou potají zkoušet řeči, které pak budou pronášet na mém pohřbu?

26 16.03.2017

„Kam se člověk podívá, vládne hektičnost. Lidé čtou knihy, ba dokonce i ženy je čtou ... Nic prý už nesouhlasí, všechno je teď najednou jinak. Ve sklenici vody prý teď najednou plavou docela malá zvířátka, která dříve nikdo neviděl; syfilida prý je docela normální nemoc a žádný trest Boží; Bůh prý nestvořil svět v sedmi dnech, nýbrž v miliónech let, jestli to byl vůbec on; divoši jsou prý lidé jako my; své děti prý vychováváme nesprávně; a zeměkoule prý už není kulatá jako až dosud, nýbrž nahoře a dole zploštělá jako meloun - jako by na tom záleželo! Ve všech oblastech se kladou otázky a do všeho se vrtá a zkoumá a ve všem se čmuchá a experimentuje do zblbnutí. Nestačí už, že se říká, co je a jak to je - teď musí být všechno ještě dokazováno, nejlépe svědky a čísly a jakýmisi směšnými pokusy. Těmhle Diderotům a d'Alembertům a Voltairům a Roussoauům, a jak se všichni ti pisálkové jmenují - a jsou mezi nimi i duchovní a urození pánové! - se opravdu podařilo svou perfidní neklidnost, pouhou radost z nespokojenosti a potřebu nesmiřovat se pro všechno na světě se stávajícími poměry, zkrátka: přenést bezmezný chaos, který vládne v jejich hlavách, na veškerou společnost!“

... vítejte v Paříži balancující na pokraji nové „průmyslové“ doby ...

... hned od prvních řádků, navzdory tomu, že při čtení používáte především zrak, budete možná daleko víc vnímat tento příběh jiným smyslem – svým čichem – protože Vás totiž přímo praští přes nos ... zápach pařížských ulic plných smetí, dvorků páchnoucích močí, trhu páchnoucího rybinou, ale taky lidských příbytků, páchnoucích shnilým dřevem, kouřem, shnilým zelím, zápachem z nočníků, a lidí, páchnoucích potem, nepranými šaty, kyselým mlékem, a chorobami ... až je Vám z toho, mírně řečeno :-) ... nevolno, ... je totiž všude, ... na tržišti, v domech, kostelech i palácích ...

... do tohoto světa se narodí dítě s extrémně jemně vyvinutým čichem ... což mu, v kombinaci s životem v nejnižších patrech společnosti ... poskytne dost zvláštní „výbavu do života“ ... být svým způsobem jedinečný ...a zároveň zvrácený a zvrhlý: „Byl od počátku zrůdou. Rozhodl se pro život ze vzdoru a z čisté zlomyslnosti. ... Pro svou duši nepotřeboval vůbec nic. Pocit bezpečí, péče, něžnosti, lásky - anebo jak se nazývají všechny ty věci, které údajně dítě potřebuje -dovedlo dítě Grenouille naprosto postrádat. Naopak, jak se nám zdá, naučil se je sám od sebe postrádat již od samého počátku, aby vůbec mohl žít.“

... a přece, i v této „smradlavé“ době: „Neboť rozkladná činnost bakterií neměla v osmnáctém století ještě žádné meze, a tak nebylo lidské činnosti, ani tvůrčí ani ničivé, nebylo projevu klíčícího nebo skomírajícího života, který by neprovázel zápach.“
... leccos voní pěkně ... svazek levandule ... maso v polévce ... zahrady plné květin ...lesy, s vůní mechu a pryskyřice ... pach žehleného hedvábí ... vůně mateřídouškového čaje, ... vůně kusu stříbrem vyšívaného brokátu, ... vůně zátky od láhve se vzácným vínem, ... pach hřebene ze želvoviny ... „ve vzdušnějším terénu, ... byly pachy řidší, ... mísily se s větrem a rozvíjely se téměř jako parfém ...“

... o čichové zážitky všeho druhu, o jejich dost věrný a nepřikrášlený popis, není v tomto příběhu rozhodně nouze :-) ... a věřte mi, že tohle je ta „krásná“ část příběhu, která Vám na chvíli dovolí pocítit záchvěv ... něčeho příjemného ... protože hned vzápětí Vás obklopí daleko horší pocity ... tenhle příběh je jeden z nejemotivnějších příběhů, co jsem četla ..., emoce, které pociťujete, Vás po většinu příběhu svírají a drtí ... střídá se soucit ... hnus ... úzkost ...odpor ... znechucení ...

„Jeho život měl ... jen takovou cenu jako práce, kterou bude schopen vykonávat, bude se skládat jenom z užitečnosti ... a protože už ho teď nebylo možno tak snadno nahradit jako předtím, stoupla cena jeho práce a tím i cena jeho života. Najednou už nemusel spát na holé zemi, ale směl si v kůlně sroubit dřevěnou palandu, nasypali mu tam trochu slámy a dostal vlastní přikrývku. Na noc už ho nezamykali. I jídlo bylo vydatnější. Grimal už ho nechoval jako nějaké ledajaké zvíře, nýbrž jako užitečné domácí zvíře. Když mu bylo dvanáct let, začal mu Grimal dávat v neděli odpoledne volno a ve třinácti směl dokonce i v týdnu večer po práci na hodinu odcházet a směl si dělat, co chtěl. Zvítězil, protože přežil, ...“

...a Grenouille, bohužel ... „našel kompas pro svůj budoucí život. A tak jako všechny geniální nestvůry, jimž vnější událost, vytváří přímou kolej do spirálového chaosu jejich duší, neuhnul Grenouille od toho, co se domníval, že rozeznal jako směr svého osudu. Teď se mu ujasnilo, proč až dosud lpěl tak houževnatě a zarputile na životě: Musel se stát tvůrcem vůní: a ne jen tak lecjakým, nýbrž největším parfumérem všech dob ... Že na počátku této nádhery byla vražda, mu bylo, pokud si to vůbec uvědomoval, naprosto lhostejné. Nedokázal se už vůbec rozpomenout na obraz děvčete z rue des Marais, na její tvář, na její tělo. Vždyť přece to nejlepší z ní si uchoval a přivlastnil: princip její vůně.“

... Grenouillova absolutní absence emocí, nezúčastněnost, bezcitnost je tak zdrcující ... že se Vám do mysli neustále vtírá otázka: Jsme to, co z nás „vytvaroval“ náš život? ... naše okolí? ... společnost ve které žijeme? ... jak moc? ... jsme ovlivněni prostředím, ve kterém jsme vyrostli?

... vlastně celý příběh ... je zdrcující ...

36 16.03.2017

Podle Richarda Dawkinse je nejvýraznější vlastností našich genů jejich „nemilosrdná sobeckost“, která pak vede k sobeckosti v chování jedince:

„Jsme stroje k přežití - pohyblivé mašinky naprogramované tak, abychom uchovávali sobecké molekuly zvané geny.“

Dawkins vychází z Darwinovy teorie, ... ale její původ můžeme hledat spíš v novém pohledu na evoluci, se kterým přišli v 60. letech 20. století, Williams a Hamilton. Podstatou jejich myšlenky bylo, že živočichové a rostliny se nechovají v souladu se zachováním jednice nebo druhu, ale v souladu se zájmem svých genů – takže, Dawkins vychází z toho, ... že geny jsou nositelé dědičnosti, proto geny, které způsobí, že jejich nositelé budou zvyšovat jejich šance na přežití, budou prosperovat na úkor jiných genů (jde o následek skutečnosti, že geny se replikují), ... a pak, z toho, že některé druhy chování jedinců začínají dávat smysl teprve z perspektivy genů, jako např. sociální chování hmyzu (tady ukazuje na Hamiltona – kterému se podařilo dokázat, že dělnice sociálního hmyzu, které svým sestrám pomáhají s rozmnožováním, po sobě zanechají více kopií svých genů, než kdyby se snažily rozmnožovat na vlastní pěst, tedy, že „sebezapření“ s nímž spolu kooperují členové hmyzího společenství je pouhou iluzí – chování dělnice se z této perspektivy ukazuje jako „genosobecké“.

Jsme tedy pouze „hračky“, nástroje k přežití našich „sobeckých genů“?

Pokud se podíváme na přírodní výběr společně s Dawkinsem, zjistíme nakonec, že všechny organismy vzniklé touto cestou by měly být sobecké ... a že všechny dosavadní výklady evoluce a přirozeného výběru byly postaveny na chybném výkladu altruismu: „živé organismy (se) vyvinuly tak, aby konaly činy „pro dobro druhu“, či „pro dobro skupiny“ ... a to vedlo k domněnce, že se zvířata chovají způsobem směřujícím k udržení druhu, resp. k přežití zdatnějšího.

V téhle knížce nám Dawkins předkládá argumenty, jako např. proč se z perspektivy jednotlivce stává altruismus neperspektivním (třeba mj. proto, že sobečtí jedinci mohou v době, kdy skupina směřuje k zániku, prosperovat na úkor altruistů) ... Dawkins tak ukazuje, že pokud se přesuneme do perspektivy genu ... opět začne třeba právě altruismus dávat smysl a že jevy, které z pohledu jednotlivého organismu často působí paradoxně, z pohledu genocentrického nepředstavují žádný problém. Dawkins tak říká, že pokud se s pomocí evoluce snažíme objasnit některé vlastnosti, např. třeba altruistické chování, musíme se vždy ptát: Jak tato vlastnost ovlivní frekvence genů v genofondu?
Přijmeme-li tedy jeho teorii, že „záměr“ genů je čistě sobecký (jde jim o rozšíření sebe sama), potom je možné přijmout i tvrzení, že své „nástroje přežití“ (organismy) „programují“ tak, aby se co nejvíce rozšířily v populaci, a aby se tak stalo, že je nutné, aby tyto organismy vykazovaly takové vzorce chování, které zajistí právě jejich co největší rozšíření. Takovým vzorcem chování se ukázala např. právě kooperace, jejímž základem je altruistické chování. Geny si tedy vlastní přežití zajistí tak, že „donutí“ organismy k altruismu, resp. své nástroje přežití „naprogramují“ tak, aby se chovaly altruisticky.

Tato teorie má samozřejmě i mnoho kritiků, příkladem může být nizozemský zoolog a etolog Frans de Waal, v jeho knížce „Dobráci od přírody“, která se z velké části věnuje evoluci morálky, naleznete proč právě díky takovým teoriím o přírodním výběru, se rozšířil názor, že jde jen o „otevřené a ničím neomezené soupeření“, ... podle De Waala je altruismus mezi živočichy rozšířeným jevem, a musíme se ptát, jestli je vůbec možné, aby takový „drsný princip (sobeckost našich genů) vysvětlil zájem o druhé a laskavost, se kterou se setkáváme u našeho druhu“? ... zapomínáme na to, že mravní posuzování je založené především na úmyslu, který k danému chování vede (ne na jeho důsledku), ...a tedy, že Dawkins a podobné teorie nerozlišují mezi „úmyslnými a neúmyslnými důsledky, mezi chováním sloužícím mně samotnému a sloužícím jiným, mezi tím, co říkáme, a tím, co míníme, nebo mezi omylem a předstíraným omylem“ ...

... posouzení ... je pak čistě na Vás :-) ... ale doporučuji, jak tuto, tak podobné knihy ... číst v kontextu...
PS: nemyslím, že by tato kniha měla být právě "vstupem do evoluční literatury" /viz. komentář níže/.

23 14.03.2017

S hledáním lidské přirozenosti je hodně úzce spojená otázka altruismu: „proč pomáháme druhým?“ ... v prvopočátečních úvahách (pátrejte až v antice) ... objevíte altruismus chápaný jako ctnost ... teprve později, někdy v období osvícenství, je možné zaznamenat změnu v pohledu na lidskou přirozenost – kdy je člověk primárně chápán jako tvor zaměřený na vlastní cíle (jako např. u Davida Huma, který tvrdil, že člověk se v rámci své přirozenosti stará především sám o sebe, ovšem má schopnost sympatizovat s druhými, to ovšem nepřináší nic jiného než dobrý pocit) ... tak to jen tak na úvod :-) ...

... v téhle knížce pak naleznete základní vymezení předmětu zkoumání sociobiologie (jak tady již bylo řečeno p. Willson je jejím zakladatelem), ... čímž je, „pozorování biologické podstaty veškerých forem sociálního chování všech druhů organismů na Zemi, vč. člověka“. ... Člověk je podle Willsona zásadním způsobem formován prostředím (kulturním), ve kterém se nachází, a samozřejmě, jeho genetickou výbavou, která významným způsobem ovlivňuje jeho sociální chování ...
Otázka kterou si autor klade, nezní zda je lidské chování – jeho přirozenost – geneticky determinované, ale jde spíš o to, jaká je míra tohoto ovlivnění, tedy, do jaké míry je naše přirozenost výsledkem přírodního výběru, a tedy ovlivněná našimi geny. Vždyť téměř ve všech základních rysech se lidské společenství v podstatě podobá jiným sociálním uskupením savců (hodně shodných rysů můžeme pozorovat např. u šimpanzů, a podobnost nepovažuje Wilson za nahodilou), základní rysy všech vytvořených lidských společenství zůstávají stejné (i když jsou lidé vychováváni v různých prostředích, nebo i kdyby byli úplně zbaveni kulturního vlivu, přesto si nakonec vždy vybudují společenství postavená na stejných základech, jako jsou zákony, pravidla, manželství, tabu, mýty, rituály, víra, psychózy, homosexualita, apod.) ... a hodně podobné rysům jiných savců (např. u šimpanzů nalezneme různé formy chování připomínající použití kooperativních manévrů v průběhu lovu a rozdělování kořisti, nalézáme u nich „zárodky“ kultury – používané techniky jsou pak schopni předávat dál, máme přímé důkazy pozorování imitace chování dospělých při lovu, které provozují mláďata při hře) ... pozor, slovem „civilizace“ se nemůžeme omezovat jen na hominidy :-), protože taky např. mravenčí společenství vykazují charakteristické kulturní znaky, jako společné bydlení, kastovní determinace, organizace, péče, populační politika, tykadlové obřady, rituály, výchova, aj. ... a co je nejzajímavější ...všechny tyto zaznamenané a pozorované jevy jsou přitom plně v souladu s hypotézou, že lidské sociální chování je organizováno geny ...
... Willsonova práce pak směřuje především k hledání odpovědí na dvě otázky: (1) jestliže je veškeré lidské snažení evolučně formované k prostému přežití, proč má člověk „v sobě“ smysl pro transcendentní záležitosti jako je víra, různé ideologie, atp. a (2) proč člověk od nepaměti řeší dilema spočívající v nutnosti volit mezi etickým způsobem řešení problémů (které mj. velí zachovat se altruisticky) a řešením vycházejícím z, řekněme lidské biologické (zakódované) přirozenosti, velící přežít (tedy jednat egoisticky)?
Sociobiologické pojetí, tak jak ho představuje Willson, pak staví na tom, že „každá osoba je formována vzájemným působením svého prostředí, obzvláště kulturního, a pak svých genů, které ovlivňují sociální chování“. Tedy jsou to geny, které hrají v tomto sociobiologickém pohledu na altruistické chování – a lidskou přirozenost - hlavní roli, ... evoluce je zde vysvětlována skrze genocentrickou představu o vzájemném soupeření sobeckých genů o přežití. Sociobiologické pojetí tedy popisuje altruismus, svobodnou vůli, ... prostě naši přirozenost ... jako (z velké části :-) ) ... chování podmíněné sobeckostí ... :-) ... našich genů ... jak později na tuto tradici navázal známý propagátor této teorie Richard Dawkins ... pokud se o toto téma zajímáte ... Willsonova práce (jako předcházející všem těmto úvahám) by pro Vás mohla být zajímavým čtením ...

17 14.03.2017

Od té doby, co jsem „okusila“ první, ... jsem „ztracená“ :-) ... Ecovy příběhy mě prostě lákají, ... vzbuzují ve mně zvláštní druh touhy :-) ... přečíst je všechny ... porozumět? ... pochopit? ... nebo snad alespoň nahlédnout do autorovy mysli ... do jeho způsobu uvažování :-).

Pro tentokrát jsem uvízla v síti Foulcaultova kyvadla – jediného pevného bodu ve vesmíru, ... kterého se člověk, ve světě postrádajícím smysl, může zachytit ... a opět, už po několikáté, ... jsem se nechala chytit do pasti ... autor používá stále stejnou strategii, a já přesto nejsem sto, se jí vyhnout, obejít, podlézt, překročit, prostě jakkoli ji předem „prokouknout“ ... opět jsme svědky prezentace příběhu formou rukopisu ... který nám je vyprávěn autorem-vypravěčem, který nás (ostatně jako vždy :-)) ... zas a opět vyzývá ke „spolupráci“ ... vypravěč si s námi „povídá“ ... zvažuje, rozvažuje, předkládá řešení, objasňuje okolnosti, vysílá indicie, odkazuje ke „kdovíčemu“ :-), ... ale taky upozorňuje, ... třeba na své pochyby ... a nás čtenáře tak „nutí“ spolupracovat :-) ... odhalit příběh ... tentokrát (opět :-)) ... docela hodně zaměřený na knihy a rukopisy ... z kterých jakoby čerpá svoje znalosti, které jsou pro hlavní hrdiny zdrojem inspirace, a které opět pomáhají ... odhalit a zkonstruovat Plán ... (opět :-)) ... na ovládnutí světa (tentokrát vymyšlený templáři) ... a hrdinové mají hned zaděláno na problém :-) ... a to, když se o Plánu dozví jistí lidé, kteří ho berou vážně :-) ... a naši hrdinové se octnou na pomezí – toho, co skutečně existuje ... toho, co jsou reálná fakta a co smyšlená ... a tak se zpočátku nevinná hra dost nebezpečným způsobem vymkne z rukou ...

... a pak tu máme Kabalu, pod vlivem nauky o stromu sefír jeden z našich hrdinů (Casaubon) vnímá jednotlivé fáze svého života, které ho vedly přes vytvoření Plánu až na pokraj ohrožení života ... podle kabaly stvořila Pravůle od Boha deset sefír, které řídí svět, a Bůh stvořil všechny jevy světa kombinací písmen svého jména. Sefíry a 22 písmen hebrejské abecedy pak tvoří základní princip kabaly ...

...no a pak už zbývá jen ... nehybný bod, na kterém je kyvadlo zavěšeno a na který nepůsobí rotace Země ... stane se jedinou neotřesitelnou jistotou, ... stojící na fyzikálních zákonech ...
... postaví vás „zpátky na zem“? ...

... myslím, že jedinou „záchranou“ před náporem textu ... je přijmout Ecova pravidla ... číst „různě“ ... používat různé způsoby čtení textu a pak samozřejmě taky jejich interpretací ... využívat, to co nám Eco nabízí - téměř neomezenou možnost hledat v textu odkazy k jiným dílům :-) ... ale pozor ... dávejte si pozor na informace, které Vám jsou poskytnuty ... neuvažujte o nich jako o neměnných faktech, ... střezte se toho ... brát je za spolehlivé ... nikdy nevíte ... jak byly použity :-) ... jak jsem psala na začátku ... ztratila jsem se v Ecově světě :-) ... docela dobrovolně a s nadšením se „brodím“ jeho texty ... a snažím se, ... opravdu se snažím ... zahlédnout poznání :-) ...

29 09.03.2017

Krátká vyprávění o situacích, které se stávají ... a které o aktérech vypoví možná víc, než by chtěli ... dávající "poučení" do života ... některá možná pravdivější, než bychom si sami chtěli připustit :-) ... je to takové pohodové čtení, které nás přiměje zasmát se , sem tam se zamyslet, ... možná i dojmout :-).

"Když se nad tím zamyslíte, čistě z kvantitativního hlediska vzniká pastelkami víc umění než čímkoliv jiným. V každé zemi na světě musejí být miliardy papírů v miliardách krabic, skříní, podkroví a kredencí, s miliardami obrázků vyvedených pastelkami. Obrazotvornost lidstva se valí jako řeka. Vsadím se, že Ronald Reagan a Michail Gorbačov používali pastelky. Stejně jako Fidel, japonský císař, Rádžív Gándhí, paní Thatcherová a pan Mubarak, možná dokonce i ajatolláh. A každý další, na koho si vzpomenete...

... A vždycky, když by došlo ke krizi, bychom vystřelili ... bombu plnou pastelek ...vybuchla by vysoko ve vzduchu – vybuchla by potichu – a vyletěly by z ní tisíce, milióny malinkých padáčků. K zemi by se snášely krabice pastelek. ... A lidi by se usmívali a tvářili by se trochu zvláštně a pokryli by svět svou obrazotvorností ...rozdávejte prosím Vás ... pastelky."

38 07.03.2017

Úžasná knížka o šťastném dětství, prožitém na místě, kam se lze pak vracet ve vzpomínkách celý život :-) ... obdivuji Astrid Lindgrenovou jak pomocí naprosto všedních situací, dokáže v čtenáři navodit pocity klidu a bezpečí (a to nejen v dětech, řekla bych, že to velice dobře funguje i na nás ... dospělé ... na mě teda určitě :-)) ... já si tedy rozhodně užívala tenhle výlet do dětství, plného běhání venku, rošťáren a společných her s kamarády ... u mě paní Lingrenová vyvolala příjemné vzpomínky (na mé dětství a na spoustu prázdninových dní u mé babičky na vesnici :-)... tak si říkám, že s touhle knížkou bych měla každý den usínat ... to by pak byly kráááásné sny :-))))...

57 01.03.2017

Nakolik ovlivňuje jedince kultura, do které se narodí a nakolik je naopak on schopen v průběhu vývoje ovlivnit tuto kulturu? Nebo jsme čistě odkázáni přijímat vliv prostředí, rodiny, blízkých?
Malinowski nabízí svou teorii kultury, která ukazuje na obrovskou variabilitu kulturních forem, a to skrze pojednání o sexu a jeho potlačování v divošské a v civilizované společnosti. Pouští se do sporu s Freudovou koncepcí vzniku kultury, kde má podle něj zásadní úlohu Oidipův komplex. Malinowski říká, na základě svých terénních výzkumů (prováděných během první světové války na Trobriandských ostrovech), že Oidipův komplex je pouze vedlejším produktem kultury, z jeho pozorování vyplynulo, že vývoj osobnosti probíhal na ostrovech úplně jinak než v evropském prostředí (u "divochů" nebyla nikdy sexualita potlačována) ... to co Freud považuje za univerzální jev, to Malinowski odmítá, říká, že není možné ztotožňovat instinktivní vztah mezi dítětem a matkou se sexuálním pudem, ... Oidipův komplex lze pozorovat, ale jen jako vedlejší produkt kultury (a toto tvrzení podporuje svým výzkumem v různých evropských společenských vrstvách v Anglii a rodném Polsku).

Malinowski uznává, že Freud objevil nové rozměry psychiky člověka ve vztazích mezi členy úzké rodiny, ale zároveň říká, že z pozorování divochů můžeme odvodit, že rodina je v různých společenstvích různá a to dokonce i v různých společenských vrstvách téhož společenství. Ukazuje, že svět dospělých (zejména v bohatých vrstvách civilizované společnosti západního typu) vytváří v dětech podřízené reflexy, pocity viny, vyvolává v nich poznání neslušnosti, kterou by jinak ani nepociťovaly, kdežto dětství, dospívání, ale i dospělý život se v divošských společnostech odbývají bez skrývání a bez studu ... tedy bez pokrytectví :-).

18 01.03.2017