alef komentáře u knih

"Existuje místo, kam se dostane každá kniha, která upadne v zapomnění ... ztracené v čase tu dál žijí ... za obalem se rozprostírá nekonečný svět ... stačí jen vejít a prozkoumat jej" ... tak jsem tedy vešla :-) ... a začetla se do romantického, tajemstvím obestřeného a detektivní zápletkou zpestřeného příběhu, který mi z počátku hodně připomínal příběhy z červené knihovny, které jsem si jako cca 13ti letá občas četla v létě na prázdninách u babičky (v té době jsem četla všechno na co jsem přišla :-) ... ideální četba pro teplé letní dny začínajících prázdnin :-) ...

... k mému překvapení (příjemnému překvapení) ... se tento příběh rozvinul ... a já dostala víc (daleko víc) než jsem očekávala ... na pozadí plynul příběh, jak vystřižený z edice "Večery pod lampou" (možná někdo znáte ... viz. babiččina četba :-)) ... romantický hrdina zmítaný osudovou láskou ... v několika podobách a variantách
(a přiznávám, že se mi to pěkně četlo ... byla to pro mě taková pěkná vzpomínka na mou babičku :-)) ...

... do popředí mé pozornosti se ovšem velice brzy probojoval "jiný" příběh ... okamžitě, jak jsem ho zachytila, mě zaujal a já se s touto linií příběhu snažila "držet krok" až do poslední stránky :-) ... ústřední postavou této linie ... pro mě nejzajímavější z celého příběhu, je ... kdo jiný než Fermín Romero de Torres ... a jeho životní filozofie :-):

"Tenhle svět nezahyne při výbuchu atomové bomby, zahyne, protože se utluče smíchy ... zahyne kvůli banalitám, protože si ze všeho dělá vtipy ... a navíc ještě špatný."

"Lidé nejsou zlí ... ale pitomí, a to není totéž, zlo představuje jakousi morální hodnotu, vyžaduje záměr a jistou úvahu, ... pitomec nebo blb nijak nepřemýšlí, ani neuvažuje, jedná pudově jako hovězí dobytek. Je přesvědčen, že jedná správně, že má vždy pravdu, je pyšný, že se s odpuštěním tentuje do každého, kdo mu připadá jiný, kdo se od něj liší, ať už barvou, ... jazykem, vírou, ... nebo svými volnočasovými aktivitami. Světu by skutečně prospělo víc zlých lidí a méně omezených tupců."

"až do této chvíle jsem nepochopil, že se jedná o příběh o osamělých lidech, o ztrátách a prohrách, ... že jsem jako člověk, který v románech hledá únik ..."

Knihy by neměly být únikem z reality, neměly by nám naše žité životy nahrazovat ... ale jen doplňovat ... příjemně doplňovat :-)... "pak následovalo vrzání a skřípění ... stovky kavkovských zámků".

Tuhle knížku jsem špatně odhadla ... s každou další otočenou stránkou mě překvapovala ... s každým dalším dějovým zvratem, se příběh stával zajímavější ...

... tahle knížka je (přesně jak píše ve svém komentáři tanuki) ... jako žena ... "rozehřívá se pomalu, ... ale pak už ji nic nezastaví" :-) ... příběh se pak na vás valí, a od jistého okamžiku, už není cesty zpět :-) ... je třeba vyjít mu vstříc ... a dojít až k poslednímu písmenku :-).

46 07.07.2017

Těžké čtení .... nalézt v Heideggerově analýze pobytu „subjekt“, resp. „já“ jako „to, čím jsme“. Heidegger se v této knize bude snažit Vám objasnit „to, čím jsme“ pomocí analýzy různých „vztahů k sobě“.

Říká, že člověk, aby se mohl tázat na své bytí, mu už nějak musí rozumět, tedy, musí vědět, že tu je něco, co nezná, a čehož smysl mu uniká. A právě tato neurčitost ho pak nutí k dalšímu tázání, které směřuje právě k smyslu bytí.

Na začátku Heideggerovy analýzy je tvrzení: „Jsoucno, kterému primárně klademe otázku, tážeme-li se po smyslu bytí, má charakter pobytu.“ Heidegger se tedy snaží vypracovat strukturu pobytu, charakterizovaného jako „bytí ve světě“. Analýza pak spočívá v tom, že zkoumá z různých hledisek momenty, které ho konstituují.

Vychází z Descartova „cogito ergo sum“ (myslím, tedy jsem), a říká, že Descartes dobře prozkoumal ono „cogito“ (myslím), ale, to, co zůstalo neprozkoumané je „sum“ (jsem), proto si jeho analýza klade otázku po bytí tohoto „jsem“.

Na začátku taky zdůrazňuje, že je zavádějící používat výrazy „život“ a „člověk“, protože neříkají nic víc, než třeba „botanika rostlin“, ... důležitý je spíš rozdíl ve způsobech ptaní se, nejde o to, klást si otázku „co znamená být osobou?“ (protože tím se zabývá např. psychologie, ale také antropologie a v neposlední řadě i biologie, řekněme tedy exaktní vědy), ...

takže, podle Heideggera je potřeba člověka chápat jako něco víc než jen jako rozumnou bytost, ... už novověk zavedl ideu transcendence: „člověk je něco, co samo sebe přesahuje“.

Jako problém vidí Heidegger to, že bytí se chápe jako samozřejmé, ve smyslu „výskytu“ ostatních stvořených věcí. Podle něj chybí v psychologii, antropologii i biologii „jednoznačná, ontologicky zakotvená odpověď na otázku po způsobu bytí" ... a tyto ontologické otázky nelze vypozorovat z empirického materiálu exaktních věd, protože ontologické jevy tu jsou ještě před tím, než se začne shromažďovat empirický materiál.

Tak to jen tak na úvod :-) ... jak píše Misericordia, Heidegger problematizuje a analyzuje to, co považujeme za samozřejmé - naše bytí a ptá se po jeho smyslu ... připravte se na zajímavé čtení ... kterému ovšem porozumět, je hodně náročné a proto je vhodné asi spíš pro ty, kteří mají alespoň základy filozofie za sebou a něco o fenomenologii a Heideggerovi už vědí :-).

21 04.07.2017

Severské autory nijak zvlášť nevyhledávám, jejich literatura bývá většinou dost drsná, strohá, úsporná, chladná v emocích, prostě taková, jako země, odkud pocházejí, ... a přesto si tahle útlá knížka ke mně cestu našla, možná taky díky obálce, která mně zaujala, a jsem moc ráda, že se tak stalo. Pane Jacobsene, je to za 5* :-).

A to i přesto, že příběh je přesně takový, jak jsem očekávala, ... psaný stroze, úsporně, popisující drsnou přírodu, drsné a emoce příliš neprojevující ostrovany ... a přes to, přese všechno, je to krásný příběh, který Vás zaujme už po prvních přečtených řádcích, chytí Vás ... a Vy se ocitnete na malém severském ostrůvku a necháte se unášet vyprávěním, budou s Vámi smýkat ostré severské větry, šplouchat na Vás studená voda ... a mezi tím vším, ... mezi řádky ... ucítíte občasné závany tepla ... vážně :-) ... i tak daleko na severu na tenhle studený ostrov občas zasvítí slunce ... a pak se vyprávění najednou na malou chvíli stává až poetickým, malebným, ... jen na tu malou chvíli pocítíte chuť podívat se tam ... ale ta Vás hned o pár řádků dál zas pěkně rychle přejde ... stačí, aby trochu zafoukalo, přihnala se bouře nebo jen menší ledová sprška ... a Vy jste pěkně rádi, že jste o mnoho set kilometrů jižněji :-) ...

... a v naší příjemné zeměpisné šířce si můžete vychutnat tenhle obyčejně neobyčejný, působivý, silný příběh, který, ač se na první pohled jeví, jako vyprávěný chladně a bez emocí, bude působit na všechny Vaše smysly ... slaný závan větru a studeného moře nejprve nasajete svým čichem, poté ucítíte na jazyku slanou příchuť moře, a na kůži studený poryv větru ... a to vše se Vám spolu s občasnými hřejivými paprsky, vtiskne do Vaší mysli :-).

„Nikdo nedokáže ostrov opustit, ostrov je vesmír v kostce, kde hvězdy spí v trávě pod sněhem. Ale stane se, že se o to někdo pokusí. Bývá to v den, kdy vane pomalý východní vítr.“

... taky cítíte ty vzácně teplé hřejivé paprsky na tváři?

„... obloha nad ostrovy je vysoká, větry chladné a matoucí, občas přinesou i krátký závan tepla ... a nad mořem náhle ustane vítr ...“

31 26.06.2017

Psát komentář k Malému princovi je pro mě zvláštní záležitostí,... četla jsem ho mnohokrát, je to příběh, který vnímám hodně niterně ... je to pohádka? ... je to fikce? ... je to až příliš pravdivé: „Je jediný skutečný přepych, a to jsou lidské vztahy.“ ... přesně tohle je důvod, proč mě tenhle příběh tak fascinuje a zajímá :-).

Je přeci zajímavé (a pro mě, přestože čteno už mnohokrát, stále plné emocí)sledovat tohoto malého chlapce se zlatými vlásky, který se, se svou dětskou upřímností, nikdy nenechá odbýt výmluvou nebo polopravdou, a který tím svým způsobem vždy přesně vystihne podstatu, toho, co o sobě my lidé nechceme vědět :-) ... naše nepěkné lidské vlastnosti.

„Nezajímá mne, co ten člověk, kterého mi ukazuješ, ví; totéž ví i slovník; zajímá mne, jaký je.“

... při čtení mi je dáno mnohokrát pocítit příliv emocí ... bojovat s předsudky, vymýšlet výmluvy, cítit lítost, ale také touhu, která proskakuje mezi řádky ...

„Zas jednou my lidé stavíme na místo čehosi pravého (touhy) cosi nepravého (chorobnou závislost).“

„Na světě jsou jednak věci, ktere můžeš vratit zpatky, a pak věci, co se zpatky vracet nedaji. ... čas je pravě jedna z těch věci, co zpatky nevrátíš.“

„Odpusťte děti, že jsem věnoval tuto knihu dospělému!“ ... víte děti, ... my, dospělí, ji opravdu moc potřebujeme :-).

93 20.06.2017

Veronika, hlavní spojující postava těchto povídek, je sběratelkou příběhů - povídek, nejspíš stejně, jako autorka ... a asi to tak mělo zůstat, jak v případě hlavní hrdinky, tak spisovatelky ... sbírat příběhy, životní peripetie kamarádů, více či méně známých, i neznámých lidí a lidiček, může být fajn koníček :-) ... a věřím, že na kolejích o ně jistě autorka neměla nouzi :-) ... co se mi na této knize bohužel nelíbilo, je způsob podání těchto příběhů. Psaný projev autorky mi bohužel přišel spíš jak více či méně povedené středoškolské slohové práce, slohový útvar: vyprávění na téma studentský život a jeho peripetie :-).

16 19.06.2017

Budoucnost, ve které se lidem možná ještě nikdy nežilo líp ... svět osvobozený od hrůz jako je hladovění, vraždy, apod. ... lidé dostali šanci obrátit Zemi na příjemné místo k bydlení :-).

„Vždyť to muselo být absurdní nechávat lidi trčet celý den na jednom místě, využívat akorát jejich smyslů a podvědomých reflexů a vůbec jim nedovolit samostatně myslet.“
„Hlavně to bylo drahé“, řekl Paul, „a o nic spolehlivější než dřevěný metr. Představte si ty hromady šrotu, nebo jaké to bylo peklo zastávat nějaké vedoucí místo. Každá kocovina, rodinné spory, neshody s nadřízeným, dluhy, ... každé lidské trápení se tak či onak projevilo na výrobku.“ Usmál se. „A zrovna tak lidské štěstí.“

Růžová budoucnost je ovšem jen zdání ... rozvoj umělé inteligence, ten „pitomý hodnotový žebříček, který srovnává lidi a stroje“ - má jeden hodně nepříjemný důsledek – ztrátu pocitu potřebnosti člověka na Zemi.

Není pak překvapením, že toho někdo začne mít až po krk :-) ... a potom co? „Čert ví – prorokování je nevděčná živnost a konečně dějiny nám samy s odstupem času ukáží logické řešení" ...

... a pak už dřív nebo později „někdo uchvátí obraznost těchto lidí novou magií. Jejím základem bude příslib znovunavrácení pocitu účasti ... důstojnosti, krucinál.“

„Při každém souboji člověka proti stroji fandím člověku ...“ ... já taky :-).

33 13.06.2017

Moje první seznámení s panem Haklem proběhlo na, pro mě, vlastně naprosto neznámém, ... neprobádaném území ... na území, které je naopak pro autora prý typické, ... seznámili jsme se celkem příznačně v hospodě :-) ... pak jsem spolu s autorem a jeho příběhy prošla nonstop, jeden zvláštní byt, ve kterém se střídali pro mě naprosto zvláštní osoby a osůbky (z mého pohledu, člověka nezasvěceného do tohoto prostředí působili téměř jak mimozemšťani :-)¨), navštívila jsem taky rockový klub a v neposlední řadě Prahu, tak, jak ji neznám, prošla jsem si „konečně“ noční ulice Prahy ... ne ty hlavní, ale ty postranní uličky do kterých bych se asi jinak neodvážila :-) ... pan Hakl mi dovolil nahlédnout génia loci „pospolité hospodské atmosféry“ :-) ... nahlédnout a prožít zcela jedinečný kontakt s postavami, se kterými bych se asi jinak nikdy nesetkala ... a věřte mi, že ani netoužím se s nimi v reálu shledat :-) ... takhle mi to bohatě stačilo :-).

Je to zvláštní, navzdory prostředí, ve kterém se tyhle příběhy odehrávaly, působilo na mě vyprávění místy až poeticky, a za to má autor u mě velké plus :-) ... tenhle „podtón“ příběhu "způsobil“ vypravěč, který celý příběh vypráví jakoby nezaujatě, jen tak mimochodem ... podívejte, co se mi přihodilo, událo, k čemu jsem se připletl ... není to vlastně nic zvláštního, nic mimořádného ... prostě ... takhle žiju svůj život ... ale nenechte se mýlit, vypravěč není žádné jednoduché individuum jen tak se brodící životem od ničeho k ničemu ... i když to tak může trochu chvílemi vyznít ... jenže je tu ta jeho druhá stránka ... kdy cítíte jeho nadhled, tušíte, že to není tak jednoduché ... vypravěč je možná outsider, ale je to taky dobrý pozorovatel, sledující pozorně a celkem přesně vyprávějící se stoickým klidem o nečekaných zvratech, o proměnách, které většinou nejsou nikomu po chuti, o cestách od ničeho k ničemu, o nudném zaměstnání, o vztazích, které se nikam neposouvají a pozvolna, někdy i dost rychle, spějí k záhubě, o touze, resp. spíš o netoužení po ničem ... a až se tím vším prokoušete ... dospějete ke „konci světa“ :-).

Moje hodnocení je hodně ovlivněno subjektivními pocity ... váhala jsem mezi 4 a 3*, a pokud bych měla hodnotit čistě jazykový styl, být objektivní, tak by to byly jednoznačně 4*, ... jenže :-), ... myslím, že k literatuře prostě subjektivní pocity patří ... je to jeden z jejich základů, subjektivní prožitek je jedním z důvodů, proč čteme a v tomto případě, ... prostředí nonstopů a té zvláštní společnosti kolem... mé hodnocení trochu snižuje, ale jak říkám, tohle je moje subjektivní záležitost a rozhodně mi nic nebrání tuto knihu doporučit ... nemůže se stát nic jiného, než že se, stejně jako já, prostě ocitnete na jiné planetě :-).

24 12.06.2017

„Snad mám jen takový podivný pocit ...“

Pan Krchovský žije v zvláštním světě ...

„svět , v kterém žiji beztak vůbec není
tak jako vše s čím mám co do činění
...se sebou sám a sám i v sobě ...“

... nejspíš to bude nějaká paralelní dimenze, která se sem tam prolíná s tou mojí :-) ...

„Skrz víčka hledím do tmy ke hvězdám
a zdá se mi, sám sobě, že se zdám ...“

... tyhle letmé doteky, jsou pro mě, v mém světě, dost emočně náročné :-) ...

„vteřina každá na mé pouti
ze sna do sna
je emocionálně pro mě zcela neúnosná ...“

... při delším setkání, pokud se dráha našich světů protne nad únosnou míru ... tedy rozhodně ... pak hrozně ráda spěchám zpět ... na světlo :-) ...

„po schodech vzhůru tmou...“

... beru je radši po dvou ... i po třech ...

„zdál se mi hrozný sen
... naštěstí konečně svítá“.

29 07.06.2017

Knížky pana Formánka mám přečtené skoro všechny, jeho způsob psaní mě zaujal už u Prsatého muže, po něm následovalo Mluviti pravdu, kterým si mě autor získal :-), no a příběhem Umřel jsem v sobotu si pak autor nasadil pomyslnou laťku opravdu hodně vysoko :-).
V tomto příběhu jste ji, pane Formánku, bohužel nepřeskočil ... ono hledání smyslu života je většinou docela riskantní podnik ... víte o tom svoje, vždyť je to stěžejní téma Vaší tvorby, nevím, možná by jste se měl už pomalu poohlížet i po jiných tématech, ono totiž někdy hodně bývá až příliš ... a pak stokrát „propírané“ téma ztrácí na intenzitě, a v tomto případě navíc jste si, jak říkám, sám sobě nasadil laťku tak vysoko, že už je pak hodně těžké sám sebe stále překonávat :-).
Jste velice dobrý vypravěč, dokážete vyprávět víc příběhů současně, a všemi zaujmout, v každém z nich nacházíme, my čtenáři, silný, působivý, často dost neobyčejný životní příběh, a Vaše vyprávění plyne tak spontáně, intuitivně, jsou v něm emoce, taky se objevují zvláštnosti s mystickým nádechem, jsou to často jen maličkosti, ale pro mě příjemně oživují příběh, a pak samozřejmě v každém z nich nacházíme spoustu autobiografických prvků ... a tohle všechno dohromady je pak důvod proč Vaše příběhy čtu, proč jsem a i nadále budu, Vaše trvalá čtenářka :-).
Z komentáře mi tak trochu vlastně vyšel takový námět pro autora :-) ... každopádně další knížku, si určitě zase přečtu :-).

„Odteďka chci žít tak, abych mohl zítra odejít s úsměvem.“
Josef Formánek, rozhovor pro Radiožurnál
http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/jdi-tam-kam-te-nohy-povedou-a-delej-to-co-ti-veli-srdce-a-tak-vznikla-kniha-josefa-formanka-dve-slova-jako-klic--1665209

25 07.06.2017

Pane jo, ... četba tohoto příběhu je zvláštní snový zážitek :-) ... který Vás dovede až do postapokalyptického světa ... ikdyž trochu jiného, než na jaký jsou čtenáři tohoto žánru (a já mezi ně patřím) zvyklí.
Na počátku bylo slovo ... to slovo bylo HOUBA ... a s "houbami člověk nikdy neví ... jsou nejtajemnějším fenoménem přirody."
Co následuje? Je to vlastně taková obyčejná otázka: "Co chceš?"
"Psát knížky", vyhrkl jsem a ani toho nestačil litovat."
A pak? Pak už nestačíte zírat :-).
"Nepsal jsem o bídě, kterou prožívám skrze své smysly. Psal jsem jakousi divnou krásu ..." ... jež má ovšem zcela zásadní důležitost ... je to zázrak? ... zcela zásadní objev pro lidstvo? ... nenechte se mýlit ... je to daleko horší než se jen odvážíte pomyslet ... narazili jste na drogu, jež svému uživateli vychází vstříct ... jež uskutečňuje vše, co je v něm skryto ... v jeho vědomí, ... podvědomí ... v skrytých touhách ... a ano, je to tak ... dovede vás k úplné zkáze ... k skutečné apokalypse ... kdy zjistíte, že už žádný skutečný život neexistuje ... jen iluze života, kterou Vám dává tahle zatraceně omamně vonící houba ...

Souhlasím s nefernefer ... je to výborně napsaný, houbami vonící příběh ...z kterého dost mrazí ...

PS: ... i mně Urbanův styl psaní baví ... tohle je moje druhá a rozhodně ne poslední knížka tohoto autora.

24 04.06.2017

„Začalo to už tehdy, kdy jeskynní člověk seděl na bobku vedle svého ohně a zíral do temnoty noci, která ležela před jeskyní. Představoval si, co by tam mohlo být. Věděl pochopitelně, co tam asi je, protože byl tím, kdo to vědět musel – lovcem, sběračem a tulákem. Měl oči, které viděly, a uši, které slyšely, jeho smysly byly se vší pravděpodobností mnohem citlivější, než ty naše. ... Věděl to, ale nevěřil si, nevěřil svým smyslům.“

Myšlení je vlastně výměna elektrických impulsů, a jestliže platí zákon o zachování energie, v co se přemění? ...aneb, v co se přemění naše myšlenky? ... vítejte v alternativním světě našich myšlenek a představ ...nezbývá Vám nic jiného, než uvěřit v nadpřirozeno :-) ...

Už od prvních řádků mě pan Simak opět okouzlil :-) ... po druhé přečtené knize si tohoto autora řadím do oblíbených a můžu říct, že určitě není poslední. Sci-fi v pojetí Simaka je trochu jiná, a jeho „jinakost“ se rozvíjí přesně tím směrem, který mně naprosto vyhovuje, sedí mi a dělá jeho příběhy pro mě tak zajímavými. Je to sci-fi ve které nenajdete moc techniky, ani válek nebo jiných forem násilí, bojů apod., ale jsou to příběhy lidí, ... o lidech, ... hodně se dozvíte o jejich myšlenkách, v co věří, co si myslí, ... Simak nás vede po cestě, která mi naprosto vyhovuje ... je to cesta návratu k lidské přirozenosti ... ke světu, který není poháněn stále se zrychlující průmyslovou /technickou revolucí, kde nejsou stále další a další technické vymoženosti cílem (ale jen prostředkem? :-)) ... no každopádně je to zajímavá představa :-) ... představa stvořená v našich myslích ... a hlavně o nich je tenhle příběh ... nebudu ho prozrazovat ... jen Vás do něj mohu pozvat a věřit, že Vás zaujme alespoň tak, jako mně :-).

„Myslím, že nás pronásledují,“ řekl, „všechny ty představy, fikce, ... které jsme si kdy my lidé vysnili. Proto si jeho pracovitý mozeček, díky své zvířeckosti, tak čile spřádal jiné formy a tvary, jiné druhy života i nebezpečí…“

„... je to, říkal jsem si, má představa, která mě nutí vidět to tak odlišně, mé přání vidět to tak, jak jsem se už předem těšil.... Připustil jsem si, že otázka není, zda se změnil Pilot Knob, ale jak dalece jsem se asi změnil já.“
„Existují stovky jiných míst (a dosažitelnějších), která jsem si mohl vybrat – míst, kde bych byl také osvobozen od rachocení telefonu, kde by nebyla žádná politická prohlášení, o kterých by se mělo psát, žádné termíny, žádné důležité osoby, které by měl člověk znát, žádná potřeba být průběžně dobře informován, žádná nutnost přizpůsobovat se. Stovky jiných míst, kde by měl člověk čas přemýšlet a psát, kde by se nemusel holit, pokud by sám nechtěl, kde by mohl chodit ve špinavých hadrech a nikdo by si toho nevšímal, kde by nemusel nic dělat, pokud by si to tak přál, nemusel by se o nic zajímat, o nic se starat, kde by nepotřeboval být chytrý, nepotřeboval by být vtipný a mohl by si jen tak tlachat, aniž by tomu někdo přikládal zvláštního významu.“

„Proč, říkal jsem si, člověk vůbec prahne po své minulosti, když navíc ještě ví, že žádný podzimní strom nemůže vzplanout tak jasně, jako tomu bylo jistého rána před třiceti lety, že žádná voda plynoucí v potoce nemůže být tak průzračná, chladná ani hluboká, jak si na ni pamatoval, a že ve skutečnosti většina toho, na co si pamatuje, jsou zážitky vyhrazené jen pro toho, komu není o moc víc než deset let?“
„...léta zkroutila moji paměť do žádoucího vysněného tvaru, kterým se lidé balamutí, když vzpomínají na své mládí ... jak večer padal, zdálo se mi, že můžu v mlžném oparu cítit vůni luk lemujících klikatící se potoky ... Léta jsem si říkal, že znám tuto krajinu, kterou teď projíždím, že mi zůstala vtisknuta v paměti z dob mého dětství tak, že bych dokázal neomylně dojet do Pilot Knobu, jakmile bych se jednou dostal na tuto silnici. Ale nyní jsem začínal tušit, že jsem se mýlil. ...zneklidňovalo mě to a trošku mě to pokořovalo ...“

„... lidé už dnes nemají čas na to si posedět. Neustále něco dělají, ženou se a myslí si, že se ženou za něčím, ale většinou utíkají sami sobě.“

„Večer se změnil. Několik hvězd, které svítily na obloze, zmizelo a z dálky jsem slyšel vzdálené hřmění bouřky valící se dolů trychtýřem hor.... nade mnou mezi kopci rachotila bouřka a ve vlhkém nočním vzduchu jsem cítil vůni jablečných květů.“
„Mé tělo na mě vřeštělo – každé svalové vlákno, každý nerv, celá má kůže – to všechno se domáhalo toho, abych se pohnul. Ale já jsem své tělo držel – já, má mysl, můj rozum, mé myšlení. Bylo to poprvé v mém životě, co mozek a tělo stály tak ostře proti sobě.“

A teď ... už „nebudeme dělat nic kromě toho, že budeme sedět, přátelsky popíjet, trochu si povídat a hlavně se nestarat o čas. Čas je totiž ten nejlepší přítel, pokud mu člověk slouží, a ten největší nepřítel, pokud se ho snaží předběhnout. Většina lidí žije podle hodin, a to je to nejhorší měřítko. Žít podle slunce, to je něco jiného.“

„Takováto místa tu bývala před dvaceti lety a jsou zde ještě dnes, časy se tu ve skutečnosti nezměnily. Uvědomil jsem si, že nezávisle na tom, co se přihodilo mimo tento svět, lidé tady žijí tak, jako žili vždycky.“

24 01.06.2017

Jsou témata, která jsou věčná :-) ... a panu Haškovi jeho vlastní život poskytl spoustu námětů ... bohém se slabostí pro alkohol, tulák, anarchista (však za to byl i ve vězení), taky narukoval na frontu, byl zajat, vstoupil do čs. legií ... no uznejte, že pan Hašek měl z čeho čerpat :-).
Základem jeho příběhů - povídek je satira a ironie, ... pomocí přehánění a zveličování ukazuje na lidské slabosti - jako jsou samolibost, přetvářka nebo třeba pomluvy ... všichni je známe, určitě jsme se s nimi už setkali ... v tom se náš život, od dob c.k. zase tak moc nezměnil :-) ... no a pan Hašek nám ukazuje, že když se jim zasmějeme, život bude příjemnější ... dříve ... stejně jako dnes :-).

17 30.05.2017

Od prvních řádků tohoto příběhu jste v očekávání ... zlověstného tajemství, které ukrývá jisté včelí společenství jednoho úlu u jednoho sadu. Před očima se Vám začne odvíjet příběh ... jste vtaženi dovnitř, do úlu a zapojeni do věčných, hodně niterných a taky hodně smyslných včelích rituálů ... přitom cítíte, spolu s včelami, v zádech blížící se katastrofu, ... a Vy, na rozdíl od obyvatelek úlu tušíte, že se jedná o rozsáhlou ekologickou katastrofu ... a tak začínáte mít dost špatné svědomí,prostě čistě jako člen společenství lidí, společenství odpovědného za to, co se tam venku děje a čemu včely musí čelit.

Příběhem Vás provází Flora 717, narozená do nejspodnější společenské vrstvy, přinucená porušit ten nejposvátnější zákon, přinucená tváří v tvář zoufalému boji o přežití změnit svůj osud a tak i osud svého světa, přemožená svými instinkty – láskou ... stejně tak spalující jako zakázanou...

„Matně vnímala energii dalších bytostí kolem sebe a uklidňující, neměnný rytmus v podlaze plástu pulzujícího pod jejíma nohama. Prostupoval jí celým tělem až do hlavy. .. Flora se jím nechala vést ...“

Máte tak před sebou příběh, který se moc pěkně čte ... střídá se zde napětí s poetikou včelích rituálů ... a příběh tak příjemně plyne ... a přesto jsem při hodnocení váhala mezi 3 a 4* ... je to čistě subjektivní záležitost, důvodem je, že tahle kniha měla u mě tak trochu smůlu, že se mi dostala do rukou až po přečtení Werberových Mravenců a já se neubránila srovnání, které je hodně subjektivní a založené vlastně na jedné jediné premise –Paullová se ve svém přiběhu na rozdíl od Werbera nevyhnula určité antropomorfizaci včelího společenství ... jejich způsoby chování prostě nesou lidskou stopu, znaky lidské a nám tak hodně blízké, proto se tenhle příběh asi tak pěkně čte (zvlášť v těch smyslně poetických pasážích :-)), pan Werber je ve svém příběhu víc naturalistický, mravenčí společenství je prostě mravenčí společenství a popis jejich rituálů vychází z této perspektivy ... a mně to natolik okouzlilo a zaujalo, že mně způsob popisu včelích rituálů z pera paní Paullové prostě tolik neoslovil ... na druhou stranu, bylo to rozhodnutí autorky, je to její fantazie, její příběh a vy máte možnost rozhodnout se, přijmout ho tak, jak Vám ho autorka představuje, nebo ne, a pak ho nečíst :-) ... a to by byla vážně škoda ... já se rozhodla přijmout příběh tak, jak je ... a nechat se provést včelími chodbičkami a životy jeho obyvatelek :-) ... a proto jsem se nakonec přiklonila k vyššímu hodnocení :-).

„Lesem se linula vůně nového Vzývání, vůně divoké, tmavé a mladé Královny, silné a plodné. Listí se chvělo radostným voláním sester a květy vydávaly svůj nektar...“

24 25.05.2017

Určité pochybnosti o možnosti poznání (čehokoliv), má asi občas každý z nás :-), v této publikaci Quine poukazuje na to, že filozofické ani vědecké teorie tak úplně nereprezentují nějakou „pravou podstatu jsoucna“, ale spíš, že se dá hovořit jen o určitých „obrazech“, kterými nám náš vhled do tohoto jsoucna mohou usnadnit. Quine nám představuje svůj naturalistický pohled, který nám říká, že není žádný zvláštní důvod domnívat se, že příroda dala člověku do vínku nějakou „mimořádnou epistemickou kapacitu“, jinak řečeno, že jsme nějak uzpůsobení k vytváření pravdivých teorií o čemkoli. Stejně jako šimpanzi (určitě se shodneme na tom, že většina různých teorií, nápadů a pojetí je mimo jejich dosah :-)), jsme i my, lidé, kognitivně omezeni (např. naše pojetí vesmíru by se mohlo zdát omezené jiným „více vyvinutým“ tvorům ve vesmíru). Ovšem na druhou stranu někteří vědci (dost často to jsou fyzici) nám říkají, že právě fyzika postačuje k vysvětlení „všeho co se děje, když člověk svůj svět poznává“ a pak taky, že jsme „na pokraji finální teorie všeho“ – což by tedy spíš svědčilo o tom, že pro nás, lidi, kognitivní omezení neplatí ... a pak si vyberte :-).
Quine je tedy zastánce názoru, že lidské tělo i okolní svět jsou stvořeny přírodou, a tím je dáno i naprosté ovládání (determinace) lidského jednání přírodou a pak i filozofie by měla být součástí vědy: „Mám za to, že poznání, mysl a význam jsou součástí téhož světa, se kterým mají co do činění a mají být studovány ve stejném empirickém duchu, jakým jsou prodchnuty přírodní vědy. Pro žádnou filosofii, která by tomu předcházela, tu není místo.“, odmítá tedy něco jako „vnitřní svět“, neexistuje nic jako vnitřek světa, filozofování není možné nikde jinde než ve „vnějším světě“, takže tedy považuje stávající způsob formulace metafyzických otázek tímto způsobem za chybný.

Pro zájemce o epistemologii, ontologii, skeptické teorie ... se bude jednat o zajímavé čtení.

16 19.05.2017

Samozřejmě, že mi to nedalo, a taky jsem přečetla ... a to celou sérii :-) ... přiznávám, že to, co mě překvapilo, nebyla literární úroveň/neúroveň tohoto "příběhu" ... ale zdejší hodnocení a komentáře ... byla jsem (a stále jsem) přesvědčená, že takovéhle knížky se nečtou kvůli literární úrovni/neúrovni příběhu, ale kvůli něčemu úplně jinému :-) ... já si to čtení vlastně užila ... mysl se dostala na úplně jinou hladinu (než např. při čtení Dostojevského :-) ... mohla relaxovat a nechat kolem jen tak plynout příběh o submisivní studentce a charismatickém milionáři :-) ... a proč ne? ... vždyť je to jen takový "lechtivý dívčí sen" ... co kolem vás "plave" ... o tom, co se stane, když ONA přestane hrát podle JEHO pravidel, příběh o tom, co se stane, když se ON, jakožto lovec, ocitne v pro něj neznámé situaci ... protože nedokáže odolat JEJÍMU kouzlu a podlehne, pro něj neznámému citu - LÁSCE :-) ... hmmmm ... nebyl to zas tak špatný sen :-).

43 17.05.2017

Paní Rowlingová nám ukazuje, že její kouzelnický svět má netušené rozměry, rozpíná se jako sám vesmír a přesto zůstává stále originální a jedinečný ... její fantazie, zdá se, se ságou o Harrym nevyčerpala ... přiznávám, že mě newyorský kouzelný svět zaujal, moc se mi líbilo, že ho paní Rowlingová vystavěla jinak, nesklouzla k tomu, aby prostě navázala, nebo předešla příběhu o Harrym, k vystavění "nového světa" - tam za oceánem ji stačil základní stavební kámen - existuje paralelní kouzelnický svět - fantazie paní Rowlingové opět zapracovala a my, čtenáři, a posléze i diváci nového filmu, k němuž vznikl tento scénář, máme tak možnost seznámit se s "novými tvářemi" - s tím, jak žijí kouzelníci za oceánem a objevit i spoustu "nových" zajímavých tvorů a mezi nimi ... fantastická zvířata :-). K základnímu kameni pak paní Rowlingová přidala ještě jeden spojovací článek ... kouzelnický svět opět čelí hrozbě v podobě odhalení tohoto světa námi - nečary :-) (mimochodem nový - zámořský - název pro mudly se mi vážně líbí :-) ... aby tak "vyčarovala" nový, neotřelý ... a za sebe hodnotím jako přitažlivý ... příběh.

Shrnuto ... děkuji Vám, paní Rowlingová, za tuhle možnost - vrátit se do magického světa čar a kouzel :-).

34 09.05.2017

„Upoutaly ho tváře. Uvědomoval si, že ... v nich odhalil temnotu, která padla na svět. ... Rembrandt, zdeptaný člověk, svýma rukama, svou imaginací a vizí vytvořil nesmrtelný svět – i když kolem něho a v něm všechno umíralo, i když ho tento svět ponižoval ... nepřestával malovat, ne aby se mstil, dokonce ani ne proto, aby se vyjádřil, ale protože pro něho nic jiného neexistovalo.“

Možná se divíte, proč je tu řeč o Rembrandtovi, když před sebou máte knihu o Augustu Rodinovi ... kdo četl, tak ví :-) ... a pro ostatní? ... v téhle knize se na svět díváte Rodinovýma očima, je to skoro jakoby jste kráčeli vedle něho a vnímali ... bolest, touhu, pocity beznaděje, nepochopení, ... nakonec i slávy ... vnímáte jeho umanutost, píli, s kterou rozvíjí svůj talent, který většina nechápala, a nebo se ani nesnažila pochopit ... díváte se do jeho nitra, a vnímáte jeho hodně zvláštní povahu, vidíte člověka dost konfliktního, který se snaží být nezávislý – na všem, člověka, který nesnáší jakákoliv omezení – nejen v práci, ale i v soukromí – a tak vidíte člověka, který je vám svým chováním ke svým blízkým dost nesympatický, člověka, který je docela nesnesitelně arogantní a přitom ... geniální: „Byl jako člověk bezmála svým uměním zrazený, stojící na pokraji smrti a vykoupený v posledním okamžiku. Jako kdyby prošel dalekou, dlouhou cestou. Život je třeba modelovat, ... život se musí tvořit ... a tak skicoval, dělal předlohy a sochal, jako ten, kterého vysvobodili z vězení ... do pohybu a výrazu postav vkládal sebe.“
Dlouhá a trnitá je cesta za slávou a jen málokdo se odváží se na ni pustit :-) ... máte před sebou krásně napsaný příběh, který Vás zavede do Paříže plné umění ... do Paříze impresionistické ... jak budete provázet Rodina na jeho cestě a potulovat se Pařížskými uličkami, setkáte se s Monetem, Degasem, Renoirem, Manetem, Cezánem ... a dalšími pařížskými umělci, budete svědky „zděšení“ z otevřené nahoty :-), které vyvolala Manetova Snidaně v trávě, budete svědky prvních „nezávislých“ pokusů o malbu v přírodě, které se pokoušely zachytit atmosféru dané chvíle, ... okamžiky duševního rozpoložení ... a samozřejmě ... Rodinovy pokusy o nové „moderní“ pojetí sochařství ... s Rodinem budete taky moci odjet do Itálie a „studovat“ Michelangelovu tvorbu ... proto, aby se Vám před vnitřním zrakem „zjevila“ postava ...naprosto realistické lidské tělo v pohybu a zároveň vyjadřující stav mysli ... uvidíte Rodinovýma očima ... očima, které mají cit pro krásu, ale i pro ošklivost ... v té nejrealističtější podobě :-).

29 03.05.2017

Tak jestli je tato kniha zprávou o stavu sexuálního chování současných Čechů (resp. mluvíme o 90-tý letech) a o jejich milostných problémech ... tak to, jak se říká, potěš pánbůh :-) ... ve sto povídkách se vám před očima promíchá šedivý svět pozdního socialismu (se svými neumytými okny v hotelu, šedivými záclonami, neochotným personálem a párky s horčicí podávanými na konferenci :-)) s šedivými životy jeho obyvatel ... stereotyp, jednotvárnost, rutinní všednodenní kolotoč – a z toho vykukuje občasná snaha některých z hrdinů, vymanit se z téhle ubíjející jednotvárnosti, zahlédnete milenecké páry podnikající chabý pokus o únik ze zaběhnutých pravidel a plíživě pronikající nudu, která zahubí každý další pokus :-) ... a jaké je hlavní spojovací téma těchto příběhů? ... lidská individualita kontra životní stereotyp ... tak bylo to docela zajímavé čtení ... to zas ano ... styl psaní pana Párala mi docela sedí, není mi nijak nepříjemný, naopak, ovšem v téhle knize jsme se asi trochu míjeli :-) ... já bytostný optimista a asi trochu hyperaktivní člověk, většinou v dobré náladě ... tak mně to nějak neoslovilo ... vnímala jsem v psaní určitou strohost a ta mi třeba v sci-fi Země žen naprosto sedla a vyhovovala, jenže u téhle knížky to nějak nebylo ono ... když si v názvu přečtete slovo Dekameron ... možná by nejeden čtenář (a já mezi nimi) čekal přeci jen trochu víc emotivní živoucí příběhy ... u čtení těchto příběhů jsem se pobavila i usmívala, ale byl to úsměv spíš takový shovívavý „nojo je tohle vůbec možný“, „no to nemyslí vážně“ nebo „nojo, asi to tak bylo“ a taky „jo, jo, to vystihl přesně“ apod. ... ano tyhle příběhy pobaví, ukazuji /stejně jako Dekameron/ beze studu, jaký život opravdu je, nemoralizují, v tom si jsou podobné, a to se mi na nich líbilo, jen ty emoce u mě nějak víc vzbuzuje Dekameron :-).

23 28.04.2017

„Tehdy mu ten zatuchlý betonový válec s patry a patry bytů, dílen, hydroponických zahrad a čističek plných změti trubek připadal jako rozlehlý vesmír, obrovský prostor, který člověk nikdy nedokáže celý prozkoumat, labyrint, ve kterém se on nebo jeho kamarádi mohou ztratit navždy.“

Na počátku příběhu je to většinou vždy stejné – země už nikdy nebude taková, jako dřív, je zamořená jedy a poslední zbytky lidstva se usilovně snaží přežít – vítejte v postapokalyptickém světě, pro čtenáře, kteří mají už nějakou tu postapo za sebou (taky jsem jich už pár přečetla) ... celkem obvyklý úvod ... pak už to ale je na autorovi a jeho příběhu, aby zaujal ... a na čtenáři, aby si v něm našel „to své“, svá očekávání :-) ...

Tak k příběhu ... lidé jsou pěkně „nacpaní“ v ohromném tubusu pod zemí, cesta ven z něj je nemožná, ... a jak se dozvíte, žijí tam už po vícero generací ... dostáváme se tak k jádru, k autorově fantazii a představě o tom, jak to s lidmi, nestvořenými k životu v klaustrofobních podmínkách pod zemí, může vypadat ... a jde o to, jestli se naše představy (nás, čtenářů) potkají s těmi autorovými ... příběh je celkem mnohovrstevný, slibující, že by si v něm každý mohl najít „to své“ – od vzpoury, utajování informací, pátrání po pravdě (která nakonec může být ještě děsivější, než si dokážete představit), ... až po různá tabu a zakázané (škodlivé?) myšlenky ... nahlížíme do temné budoucnosti lidstva?

I já si v tomto příběhu něm našla „to své“ :-), co mně zaujalo (pro mě je asi nejzajímavější a jádro tohoto příběhu – otázka, na kterou se těžko hledá odpověď (a možná ji ani nelze najít) ... a která bude aktuální včera, dnes i zítra ... co si počít s informacemi ...je to otázka vpravdě filozofická – je třeba sdělovat všechny informace všem? ... a není to otázka, zda mají všichni právo na informace, ale spíš otázka, resp. to co mně zajímá je, co přinese takové poznání (všech všeho?) ... a samozřejmě s tím spojená otázka oprávnění – kdo by měl takovou „moc“? „právo“? „svědomí“? rozhodnout ... co komu náleží? ...

... přesto, pokud mám hodnotit jako celek (a nemůžu se ubránit srovnání s jinými příběhy, které jsem už četla), ... tak tento příběh nevyznívá úplně nejlépe ... mám ráda, když, kromě spousty „zajímavých myšlenek“ příběh působí taky na moje emoce, když příběh s hrdiny „prožívám“ .... a to se v tomto případě nestalo, ... i přes nespornou zajímavost myšlenek, jsem s hrdiny nebyla „uvnitř“ příběhu, ... spíš je sledovala z povzdálí (trochu jako literaturu faktu) ... proto jsem váhala mezi 3 a 4*, ... a nakonec se přiklonila k nižšímu hodnocení ...

37 27.04.2017

Od Austina přišel první zásadní podnět k rozvoji teorie mluvních aktů. V těchto přednáškách představuje svou teorii, která v úplnosti zachycuje "co člověk dělá, když něco říká".

A jak to tedy je? Když něco říkáme, vykonáváme několik různých aktů najednou - tím, že vyslovíme větu, sdělíme adresátovi její obsah, artikulujeme určitý zvukový komplex a taky vyslovíme slova v určité gramatické konstrukci a v neposlední řadě - samozřejmě je užijeme s více méně určitým významem :-) ... a aby toho nebylo málo, měly by také dávat dohromady nějaký smysl :-) ... slibovat, varovat, hrozit, přikazovat, zavazovat k něčemu, atp. ...

... a to samozřejmě není vše, co se v těchto přednáškách dozvíte, je to záležitost mnohem složitější :-) ... pro lingvisty, je to studijní materiál, pro zájemce o to, proč a jak spolu komunikujeme, to je rozhodně také zajímavé čtení :-).

18 21.04.2017