alef komentáře u knih

Jack Challoner ve své knize poukazuje na to, že je potřeba se na otázku: Jak mozek funguje?, dívat trochu jinak, především bychom si měli uvědomit rozdíl mezi pochopením mozku „jako výrobce a producenta mysli“ a pochopením chování „jako produktu mysli“. Neurovědy se zatím vždycky snažily spíš o pochopení toho prvního – mozku jako výrobce mysli, snaží se odpovědět na to, jak reálně fungují a mezi sebou komunikují struktury mozku a nervový systém – resp. co se v mozku děje, když myslíme, hovoříme, spíme, vnímáme, atp. ... a pak se samozřejmě zabývají taky funkčními poruchami, nebo studují chemické prostředí, ve kterém mozek svou činnost provozuje, atp. Challoner v téhle knize také popisuje, jak složitě se věda musela ke svým poznatkům dopracovávat ... od názorů antických lékařů a filozofů, kteří měli za to, že mozek není centrem našeho myšlení (někteří za takové centrum považovali např. plíce :-), Aristoteles zas mozek považoval za „žlázu určenou k ochlazování krve“ :-)), mimochodem první, kdo pokládal mozek za centrum myšlení byl asi Pythagoras, který pochopil, že mozek potřebujeme k vnímání, myšlení a taky, že má co do činění s naší pamětí, a taky jako jeden z prvních považoval duševní choroby za nemoc mozku. Dočtete se také o všech těch různých pokusech a následných objevech, které výzkum mozku provázely a které vedly k tomu, že začínáme chápat funkce jeho jednotlivých částí, ... píšu začínáme, protože, přes veškerý výzkum, je toho ještě hodně, co nevíme, a mozek jako pochopení celku nám stále ještě uniká, ... to je úkol na kterém pracuje neurověda dodnes, ... poznat, jak jsou jednotlivé mozkové struktury propojeny, především v kontextu řešení různých úkolů, jako je učení, mluvení, cítění, ..., zkoumat jestli jsou při řešení zapojovány různé části mozku, jestli dochází k jejich zapojování postupně, nebo současně, ... jaké biologické a chemické pochody mozek k vytváření spojů a vzruchů potřebuje ... to vše jsou jednotlivé dílky velkého puzzle, které se neurovědci snaží poskládat do celkového obrazu... a těch poznaných dílků už je docela hodně, a přesto stále některé chybí, jako např. jak se všechny tyto pochody vztahují k našemu vědomí, co z nás dělá vědomé bytosti, jak vzniká pocit „vlastního já“ – a pak taky spousta neznámých na poli výzkumu sociálních aspektů chování, jako je např. empatie ...
... rozhodně se jedná o zajímavé čtení :-)...

16 28.02.2017

Čím je pro mě poezie? ... na tuto otázku pan Žáček na svých stránkách napsal: " ... je to způsob myšlení hlavou i srdcem, ... permanentní pokus obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném dysharmonie ... "
A na otázku: Proč píšu básně? ... odpovídá, že "je to z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti ... jako trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí ... a jedinečná možnost porozumět sám sobě ... a skrze sebe světu ..."

A tohle je přesně důvod, proč pana Žáčka obdivuji a čtu jeho básně :-).

Tužka
"Záleží hlavně na tuze,
jestli text dojme nebo raní.
Tvrdá nám škrtá iluze
a měkká píše něžná psaní."

26 28.02.2017

Všechno je jedno. (Abrahám)
Všechno je láska. (Ježíš Kristus)
Všechno je ekonomie. (Karel Marx)
Všechno je sex. (Sigmund Freud)
Všechno je relativní. (Albert Einstein)

Edmond Wells - Encyklopedie relativního a absolutního vědění

A dál…?

Je jich miliarda miliard ... neexistuje jediný kilometr země, na němž by nebyli ... dokázali se přizpůsobit všem svým predátorům a všem klimatickým podmínkám – dešti, vedru, suchu, zimě, vlhku i větru ... uspěli nejlépe ze všech zástupců života na zemi ... a přesto si jich sotva všimneme, ... jenže ... oni nás odedávna skrytě sledují :-).
V tomto příběhu zjistíte, co se pod zemí děje, ... když si mravenci uvědomí, že nejsou jedinou civilizací na zemi:
„ Mé jméno je Chli-pu-ni. ... Jsem dcerou Belo-kiu-kiuni. Jsem 333. královna dynastie Ni a jediná plodná samička města Bel-o-kanu. ... Když jsem byla mladá, myslela jsem si, že Bel-o-kan je hraniční město vesmíru. Věřila jsem, že my, mravenci, jsme jedinými civilizovanými tvory naší planety... Teď vím, že opravdu EXISTUJÍ. Zničení první lovecké expedice mají na svědomí ONI. ... Požár, který zpustošil Bel-o-kan a zabil mou matku, to byli také ONI. ONI – PRSTY. Nechtěla jsem o nich nic vědět. Ale teď už je nedokážu přehlížet. Všude v lese lze nalézt stopy jejich přítomnosti.“

...mravenčí linie tohoto příběhu se začíná odvíjet ... a je podaná opravdu barvitě ... a taky je docela vzdálená, tomu, jak si mravenčí společnost představujeme ... od teď už budete vědět, že v mravenčím společenství není nikdy „jeden“ mravenec, jednotlivec je nic ... existuje jen celek, komunita ve které je každý nahraditelný:
„Chceme-li porozumět tomu, proč mravenec necítí strach, je třeba si uvědomit, že celek mraveniště žije jako jednotný organismus. Každý mravenec v něm hraje stejnou roli jako buňka v lidském těle. Copak se konečky našich nehtů obávají, že budou ostříhány? Copak se chlupy, jež nám rostou na bradě, třesou strachy před blížící se břitvou? Copak se náš palec u nohy vyděsí, když ho pověříme, aby zjistil teplotu vody ve vaně, která je možná vařící? Nepociťují strach, protože nežijí jako autonomní entity....“

Lidská linie – podaná opět formou kriminální zápletky – je jiná ... v protikladu k šíři záběru a množství informací o mravencích, které z příběhu můžete vstřebávat ... je ta lidská část výrazně jednodušší ... o postavách se dozvídáme spíš náznakově, ... sem tam nám autor o zúčastněných lidských hrdinech příběhu prostě něco prozradí, ... a mně se to vlastně docela líbilo ... lidská linie neodpoutávala od mravenců, ale jen lehce doplňovala a tím jakoby spolu s úryvky z Edmondovy Encyklopedie, ... podtrhovala všechno to poznání, ... kterého se nám v jejich fascinujícím světě dostane :-) ....

25 27.02.2017

Tuhle knížku jsem si koupila v Levných knihách, abych si ukrátila čas strávený cestováním, a tak vlastně splnila mé očekávání ... zpříjemnila mi cestu :-).
Zaujalo mě, že se jedná o příběh romantického malíře 19. století Williama Turnera /výtvarné umění je jedna z mých zálib, takže volba byla celkem jasná :-)/. Turner je jako malíř zajímavý třeba tím, že v období, kdy se malovaly romantické krajinky začal používat „převratnou“ ... nebo spíš v očích tehdejší doby „skandální“ techniku, vedoucí později k impresionismu, hrál si svým zvláštním, jedinečným a abstraktním způsobem se světlem a barvami, což v době kýčovitých krajinek bylo opravdu dost skandální :-) ...
... tento příběh byl ovšem o něčem jiném, odvíjel se od Turnerova ztraceného obrazu Heleny Trojské, údajně nejkrásnějšího obrazu na světě, resp. obrazu na němž byla geniálním způsobem vyobrazena nejkrásnější žena na světě, jež probouzí touhu a vášeň ... a tento obraz je pak spojovací nitkou se současným příběhem, ve kterém obraz vypráví další, tentokrát tak trochu thrillerový příběh o jeho hledání a ukrývání, pátrání po zvláštních okolnostech, za kterých vznikl ... a samozřejmě opět o touze a vášni, kterou probouzí ...

... bylo to celkem příjemné čtení ... příběh mě provedl kouskem života Williama Turnera /a to pro mě byla hodně zajímavá část příběhu, kterou bych ohodnotila asi spíš 4*/ ... o zbytku tohoto vyprávění už to tak úplně ale říct nemůžu ... protože právě tato část z knížky udělala příjemné čtení na ukrácení času dlouhým cestováním ... a pak tu máme probouzení touhy a vášně :-) ... slibující probudit emoce a fantazii :-) ... a já mám emoce v příběhu ráda, tento příběh na mě ale bohužel emocionálně moc nezapůsobil ... jak napsala v komentáři pode mnou Ollinecka, autorovi jsem prostě jeho líčení dokonalosti obrazu a jeho účinků ... nevěřila ... škoda :-).

16 23.02.2017

Knížka vyprávějící milý, vtipný a až poetický příběh o tom, jak se z jednoho zvídavého chlapce opravujícího stará rozbitá rádia stal uznávaný fyzik. Z příběhu téměř fyzicky cítíte jeho chuť do života ... a taky jeho touhu život poznat ... a až do těch nejmenších detailů ... životu a světu porozumět :-) ... a to je sympatická "vlastnost" nemyslíte? ... mně tedy rozhodně ano :-)

... při čtení pak zjistíte, že byl v hledání odpovědí na své otázky vždy dost důkladný, ... ať už se jednalo o jakýkoli problém :-).

" Jak to vypadá, když usínáte? Co se děje, když usínáte? Zastaví se vaše myšlenky najednou, nebo se pohybují pomalleejjii aaa ppooommmmmmaaalllllllllleeeejjjjiiiimiiin? Jak vlastně dochází k tomu vypnutí mysli?"
To mě zaujalo. Teď jsem musel odpovědět na otázku: Jak proud vědomí zaniká, když člověk usíná? Takže následující čtyři týdny jsem každé odpoledne pracoval na své kompozici. Stáhl jsem v pokoji žaluzie, zhasl světla a šel spát. A sledoval jsem, co se děje, když usínám."

29 21.02.2017

Roger Penrose nás v této knize seznamuje se svým "přístupem" k otázkám lidského vědomí, jeho přístup je odlišný od mnoha jiných autorů - vědců i filozofů, kteří zastávají názor, že vysvětlit lidské vědomí lze s pomocí pojmového aparátu biologie (tudíž nelze srovnávat lidský mozek např. s umělou inteligencí). Penrose shodně s tímto přístupem říká, že v akci mozku je navíc nějaký fyziologický prvek a ten je zodpovědný za uvědomování si, resp. ve fyzikální aktivitě mozku je něco, co leží za hranicí vypočitatelnosti, co tedy nelze výpočetně simulovat. Také říká, že nejenom vnitřní projevy vědomí, ale i vnější, není možné vyjádřit výpočtem, jeho postoj je ovšem odlišný v tom, že jeho pojmovým aparátem se stala fyzika, která odkazuje až ke kvantové fyzice, která podle něj přináší přijatelné vysvětlení: „... vnějšího chování … bytosti obdařené vědomím“.

Penrose toto své stanovisko dělí na dvě varianty, resp. silné a slabé stanovisko. Kdy slabé stanovisko, říká, že tento prvek, nevypočitatelný proces, musíme hledat v nám známé fyzice, oproti tomu silné stanovisko (které zastává přímo Penrose) tvrdí, že na to současná fyzika nestačí. Podle této varianty musíme postoupit dál, za hranice nám známé fyziky, resp. je potřeba rozšíření současné fyziky. Podle Penrose tedy není náš fyzikální obraz světa zcela úplný a je pravděpodobné, že budoucí fyzika nám skutečnou podstatu vědomí vysvětlit dokáže, protože naše dosavadní znalosti fyziky na to prostě nestačí.
Stěžejní, pro tento přístup je slovo vypočitatelnost. Penrose připouští, že dosud známá, klasická fyzika je pro nás, i přes některé technické problémy, v podstatě vypočitatelná, ale Penrosova silná verze této teorie připouští, že existuje ještě jiná, nevypočitatelná teorie, která spojuje klasickou úroveň fyziky s fyzikou kvantovou a která vyžaduje nějakou novou fyziku, její důsledky přitom budou důležité pro vysvětlení činnosti mozku.
Nejprve si ale musíme, spolu s Penrosem, položit otázku, jestli máme nějaký důvod, pro tvrzení, že naše schopnost porozumět věcem je něco víc než výpočet? Penrose tvrdí, že tento důvod máme a podává k němu vysvětlení. K tomu je nejdříve potřeba vymezit pojem výpočet, pro tento účel, je myšleno to, co dělá počítač, resp. ne počítač reálný s omezenou kapacitou paměti, ale počítač ideální (jestli znáte, tak takový Turingův stroj, který má nekonečnou paměť a může počítat nekonečně dlouho :-)). Penrose uvádí několik různých příkladů (pravděpodobně) nekončícího výpočtu, v kapitole 2.2 zmiňujejednoduchý příklad, jeho úkolem je najít liché číslo, které je součtem dvou čísel sudých, a kde je zřejmé, že výpočet by běžel do nekonečna, protože sečtením sudých čísel vždy dostaneme zase jen číslo sudé. Podle Penrose je tak zřejmé, že výpočetní procedura nemůže zahrnout veškeré lidské matematické uvažování, matematický vhled nemůže být „zakódován“ do výpočtu, protože člověk k tomuto závěru dojde jinak než výpočtem. (Zajímavé je, že sám Turing by se s tímto názorem nejspíš neztotožňoval :-), Penrose ho řadí do zastánců první varianty, tedy silné umělé inteligence, protože Turing by podle Penrose nejspíš argumentoval tak, že lidská mysl užívá algoritmů, ale tyto algoritmy mohou být i chybné. Turingův výrok přímo zní takto: „…pokud předpokládáme, že stroj nikdy nechybuje, pak nemůže být zároveň inteligentní. Existuje několik matematických vět, které říkají zhruba právě toto… neříkají však nic o tom, kolik inteligence může stroj vykázat, pokud slevíme z požadavku neomylnosti.“)
Pro Penrose je tento názor nepřijatelný, protože ve svém důsledku znamená problém, jak by mohl člověk, jehož mysl funguje podle chybných algoritmů sledovat nějakou argumentaci a rozumět jí? Hlavní problém Turingova řešení vidí tedy Penrose ve správnosti postupů.
Penrose uvádí ještě jeden argument na podporu nevypočitatelnosti projevů lidského vědomí, tzv. gödelovský argument, který nám mj. říká, že matematické porozumění, nebyla zrovna schopnost, která by se nějak zvlášť uplatňovala v přirozeném výběru, přírodní výběr se podle Penrose řídil spíše obecnou schopností uvažovat a je tedy spíš otázkou náhody, že tuto schopnost můžeme použít i k chápání matematiky. Pomocí Gödelova argumentu nám ukazuje, že tato schopnost (chápání matematiky) je nealgoritmická, a tedy, že je použitelná i pro jiné účely než je matematika.
Penrosovo řešení otázky lidského vědomí musíme hledat v oblasti kvantové fyziky, protože nevýpočetnost tohoto procesu, která je jeho hlavním rysem, je podle Penrose podobná rysu nevýpočetnosti, který se objevuje při pokusech zkombinovat obecnou teorii relativity s kvantovou fyzikou. Ve hře jsou náhodné prvky, které podle Penrose nemáme pod kontrolou. Otázku, zda je budoucnost určena naší minulostí, modifikuje na otázku, zda je budoucnost určena přítomností vypočitatelně, v ní hraje důležitou úlohu prvek náhody a také determinismus, který filozofie odjakživa spojovala s otázkou svobodné vůle. Penrosova otázka tedy zní, zda do vývoje našeho vesmíru nevstupuje nějaký druh nevypočitatelnosti vyššího řádu, s kterým pocit svobodné vůle souvisí, resp. poukazuje na nevypočitatelné prvky lidského chování, jako úsudek, rozum, vhled, soucit, morálka, atp., tedy na lidské duševní schopnosti.
Penrose tuto otázku samozřejmě neřeší, jen ukazuje cestu, po které bychom se, při hledání odpovědí na podstatu lidského vědomí, měli vydat, tou cestou je pro něj fyzika, resp. kvantová fyzika ... zajímavé čtení, které doporučuji :-).

18 20.02.2017

Tato kniha reflektuje úvahy o silné umělé inteligenci, která říká, že veškeré myšlení je jen určitý typ výpočtu a pocit vědomí je provedení tohoto výpočtu. Podle zastánců této teorie je tedy inteligence záležitostí fyzikálních operací se symboly, a přitom není podstatné, v jakém prostředí, se takový systém realizuje. Vědomí je tedy čistě formální proces.

Jak to tedy vlastně s tou umělou inteligencí je? Je možné srovnávat lidský mozek (produkt evoluce, která trvá již miliardy let, jsou v něm „zakódovány“ všechny zkušenosti vnějšího světa) a umělou inteligenci (jejíž „stáří“ můžeme datovat maximálně několik desítek let a přestože její vývoj probíhá značnou rychlostí, zdaleka se ještě nemůže s „kvalitami“ lidského mozku rovnat)?
Johnem Searle je kritikem slepé víry v umělou inteligenci, zastává názor, že v principu je možné vědomí simulovat, tato simulace ovšem nikdy nebude mít žádné pocity, v mozku při procesu uvědomování si, probíhá ještě něco jiného, mít myšlenky neznamená jen realizovat správný program, ale je zde ještě něco, co přímo souvisí s fyziologickou konstrukcí mozku, s tím, že je složen z neuronů, a to je i důvod proč počítač při simulaci pocit vědomí nemá.
K lidskému myšlení patří také sémantický obsah, tedy „význam“ a vědomí, naše myšlenky, pocity, city, tento obsah mají, jsou „o něčem“, k něčemu odkazují (říká se tomu intencionalita).
Searle uvádí svůj "slavný" argument "čínského pokoje", který je z tohoto úhlu pohledu dost přesvědčivým argumentem proti silné umělé inteligenci, říká nám, že vnitřní aspekty vědomí nejsou vyjádřitelné výpočtem. Searle je přesvědčen, že otázky týkající se mysli, by měly být zodpovídány pomocí pojmového aparátu biologie.
Searle zároveň říká, že ať už je mysl způsobena čímkoli, působí při myšlení v mozku kauzální síly a mentální stavy, které přitom vznikají (vědomí, intencionalita, subjektivita, …) jsou ... biologické povahy ... tím se liší např. od názorů Rogera Penrose, matematika, zabývajícího se také našim vědomím, který je naopak přesvědčen, že pojmovým aparátem pro vysvětlení těchto fenoménů by měla být fyzika :-).

Searlova kniha se dá zařadit do zajímavé série knih zabývajících se našim, specificky lidským, vědomím, její výstupy jsou dnes již překonány (a tím nemyslím, že jsou zcela jiné, jen nám kognitivní věda, jako multidisciplinární obor, přináší všechny nové poznatky spojené a promyšlené z mnoha úhlů pohledu, rozhodně doporučuji např. knihu Marka Petrů - Úvod do kongnitivní vědy), přesto může být zajímavé, řekla bych pro zájemce o hlubší poznání lidského vědomí, zcela nezbytné, si tuto knížku přečíst :-) ...

PS: Penrose se nedomnívá, že by biologie na poli zkoumání lidského mozku nebyla důležitá :-), naopak si myslí, že na tomto poli bude v blízké budoucnosti dosaženo mnoho úspěchů, a to proto, že ve fyzice si nový výzkum žádá i novou fyziku, revoluci, která by znamenala změnu fyzikálního paradigmatu a nedomnívá se, že by k něčemu takovému mohlo dojít v blízké budoucnosti. Přesto je přesvědčen, že klíčový prvek pro pochopení vědomí, přinese lidstvu fyzika :-).

18 20.02.2017

Damasio ve své knize charakterizuje základní podmínku pro vznik vědomí takto: „...schopnost ukazovat si uvnitř mozku „představy“ („obrazy“) a objednávat si je v procesu, který se nazývá myšlení...“ , a takovou podmínku splňuje splňuje právě náš, lidský, mozek.
Damasio se zamýšlí nad jednou z nejpalčivějších otázek, kterou si lidé začali pokládat v momentě, kdy začali zkoumat svou mysl: „Proč si uvědomujeme svět okolo nás, proč víme to, co víme, a proč víme, že to víme?“ Říká, že existuje spousta organismů, schopných inteligentních činů, které ale přesto nemají vědomí, zdá se, že nenalezneme organismus, který by měl vědomí a nevyvíjel žádnou činnost. Pro Damasia, mít vědomí, znamená tvořit neuronální reprezentace, které se stávají „představami“ a které mozek zpracovává v procesu (činnosti) nazvaném myšlení. Tyto představy zásadně ovlivňují naše chování, s jejich pomocí plánujeme budoucnost a následně volíme úkony, které je potřeba vykonat k dosažení cíle.
Damasio tenhle proces popisuje následovně: „...proces, jímž se neuronální reprezentace, které se skládají z biologických modifikací vytvářených učením v neuronálním okruhu, stávají v našich myslích „představami“, … proces, který umožňuje, aby se neviditelné mikrostrukturální změny v neuronálních okruzích (v tělech buněk, dendridech, axonech a synapsích) staly neuronální reprezentací a ta se obratem změnila v „představu“, kterou už každý z nás prožívá jako subjektivní.“ Jako základní úkol mozku tedy chápe "mít informace", o tom co se děje v mozku, v celém těle, informace o okolí, prostředí ve kterém se organismus nachází, a to takové, aby mohl zabezpečit přežití organismu, tedy aby mozek dokázal tyto informace zpracovat a následně vytvořit podmínky pro přežití celého organismu.

Damasiuv "model", jak se postavit k našemu specificky lidskému vědomí, je samozřejmě jen jeden z mnoha, je to pohled vědce - neurologa a rozhodně stojí za přečtení, zvlášť následně v kombinaci s názory jinými, jen pro příklad, za všimnutí stojí také způsob, jak se staví k vědomí Roger Penrose, matematik, který říká, že stále nevíme, co to vědomi je, že jsme schopni ho definovat jen do určité míry. Projevy vědomí rozlišuje na aktivní a pasivní. Mezi pasivní projevy řadí uvědomování si, jako "uvědomování si“ barev nebo harmonie, používání paměti. Aktivní je pak jednání na základě svobodné vůle, k tomuto rozlišení přidává ještě jeden, podle něj velmi významný aspekt vědomí, porozumění nebo vhled, který ovšem nijak nedefinuje, sám říká, že mu vlastně zcela nerozumí, pouze si uvědomuje, že porozumění vyžaduje nějaký stupeň uvědomování si věcí, že tedy nelze definovat uvědomování si bez porozumění. I když nedefinuje ani vědomí, ani porozumění, trvá na vztahu mezi nimi a na základě tohoto vztahu pak vymezuje různé přístupy k tomuto problému. Mezi vědci a filozofy prostě existuje řada stanovisek k tomuto vztahu, jen pro zajímavost, tohle jsou, podle Penrose, některé z nich:
1. Vědomí je jen výpočet, a pocit vědomí je vyvolán čistě provedením příslušného výpočtu.
2. Vědomí je rys fyzikální aktivity mozku, ale zatímco samotná fyzikální aktivita se dá početně simulovat, počítačová simulace pocit vědomí vyvolat nemůže.
3. Fyzikální aktivita vyvolává pocit vědomí, ale tuto aktivitu není možné plně simulovat výpočetně.
4. Vědomí se nedá plně vysvětlit pomocí fyzikálních, informatických nebo jiných vědeckých pojmů.
K prvnímu přístupu pak můžeme zařadit úvahy o silné umělé inteligenci, která říká, že veškeré myšlení je jen určitý typ výpočtu a pocit vědomí je provedení tohoto výpočtu. Podle zastánců této teorie je inteligence záležitostí fyzikálních operací se symboly, a přitom není podstatné, v jakém prostředí, se takový systém realizuje. Vědomí je tedy čistě formální proces a počítače na rozdíl od člověka dokonce poskytují pro tyto procesy vhodnější materiál (člověk je přeci složen s biologického materiálu podléhajícího zkáze, a mozek, ve kterém tyto procesy probíhají, je jen kašovitá hmota), někteří zastánci této teorie jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, i o takových „primitivních“ přístrojích, jako jsou termostaty, že můžeme říci, že mají přesvědčení, protože přesvědčení lze podle nich připsat čemukoli, co řeší nějaký problém. :-) ...
... dnes už jsou tyto teorie samozřejmě překonány, ale rozhodně stojí za přečtení ... a za trochu námahy pro naší šedou kůru mozkovou :-)

19 20.02.2017

Teď už téměř cítíte, že jste k Temné věži zase o něco blíž ... začínají přicházet odpovědi ... ukazují se příčiny, ... máte pocit, že konečně můžete pochopit, ... nenechte se ale zmást ... ještě není konec ... další záhady ještě stále přibývají ... a taky je potřeba zachránit růži ... a Susannah ... a čas se krátí, protože další z paprsků, držících Věž a všechny ty různé světy pohromadě, praskl ...

23 14.02.2017

Tak už jsme zase zpátky na stezce Paprsku ... a najednou se zdá, že čas není vůbec důležitý, a taky že si dělá co chce :-), dny nejsou tak dlouhé jak bývaly, a taky cesta, najednou se zdá jednotvárná a bez zvláštních příhod ... jenže, nic není tak, jak vypadá :-) ... my (stejně jako naši poutníci) ještě nic nevíme o todesu a o tom, jak se bez svého přičinění ocitnout v jiném světě ... a pak ta růže ... není to jen tak ledajaká rostlinka rostoucí uprostřed prázdného pozemku, ale něco co má vliv ... na všechny, na celý svět, na všechna kdy a kde ...a ka si dál tahá za nitky osudu ... a cesta k Temné věži ještě zdaleka není u konce ...

24 13.02.2017

Už se známe dost dlouho, a tak je nám umožněno nahlédnout ... posbírat střípky Rolandovy minulosti ... zaslechnout ozvěny kroků, jeho přátel, rodiny, lásky ... jejichž stopy v Rolandově světě už dávno zavál vítr, ... a Vy najednou zjistíte ... poodhalíte pozadí událostí a poprvé od začátku máte tušení ... příběh ve Vás začne vyvolávat emoce, které až dosud spaly, ... spaly i v Rolandovi, který si city až dosud vědomě příliš nepřipouštěl ... a teď? ...pomalu se začínají znovu probouzet ... a s nimi se v Rolandově (ale pozor, i Vaší!) mysli bolestně objevuje poznání, že kolo ka se nemilosrdně otáčí ...

22 13.02.2017

Blaine Mono vás zdraví ... a Vy se můžete vydat, spolu s našimi poutníky (z nichž každý má svá tajemství) ... světem, na jehož okrajích stojí 12 portálů uspořádaných do kruhu a spojených šesti protínajícími se paprsky, do světa s jeho vlastními zákonitostmi a procesy ... je to svět, který se hnul ... nikde nikdo ... a v Temné věži, stojící na průsečíku těchto paprsků, se děje něco divného ... tamní pravidla Vám umožňují to až fyzicky cítit ... a tak vy ani nedýcháte a pokračujete ... žene Vás to stále dál a dál pustou krajinou ... ta touha ... dozvědět se :-) ...

25 13.02.2017

Prostě se najednou probudíte, spolu s Rolandem, na pláži a vtáhne Vás to opět dál ... do neobyčejného, mystického světa plného (přímo zaplněného) neuvěřitelnými snovými, magickými a tíživými vizuálními obrazy, ... do světa, který se nebude podobat ničemu, co jste zatím četli ... objevíte dveře ... které vždy znamenají volbu: otevřít nebo neotevřít? ... Vás to zběsilým tempem vtáhne ještě dál, než jste doufali, ... do myslí lidí, které pro Rolanda dveře vybraly, a on si musí zvolit .... vše do sebe zapadá ... každá věta má své místo a přesto se otázky stále jen hrnou ... bez odpovědí, ... ty jsou ještě v nedohlednu ...

27 13.02.2017

Pistolník Vás zavede do světa, ve kterém neplatí fyzikální (ale ani lidské) zákony, tak, jak jsme na ně zvyklí. Ocitnete se rozhodně v hodně zvláštním, snovém, magickém, záhadném, ale také sakra nevyzpytatelném a dost drsném světě. Už od počátku se na Vás budou valit otázky, jedna přes druhou: Kdo je Roland? Co je Temná věž? Jak vznikl tenhle zvláštní svět? Připravte se na to, že odpovědi jen tak nenaleznete, budete si je muset hodně těžce zasloužit, ale teď ne, na to je do konce příběhu ještě dost času .-) ... zato otázky, s těmi si užijete, ty se budou množit přímo exponenciální řadou :-) (i když, asi se budou šířit jinak, už zase jsem zapomněla, že tady neplatí žádné zákony, ani ty matematické :-)).
Je tu vlastně jen jeden jediný pevný bod, kterého se můžete držet (který Vás trochu symbolicky bude spojovat s ostatními Kingovými příběhy, a tím Vás „držet“ v naší realitě, je jako „znamení“, na které se můžete spolehnout, jinak byste se nejspíš beznadějně ztratili v tomhle dost děsivém světě :-)), celou tu dlouhou cestu Vás bude provázet tísnivá atmosféra, která je Vám, kdo čtete Kingovy příběhy, určitě dobře známá. Příběh si Vás otestuje hned na začátku ... kdy budete přinuceni zjistit, kam až je člověk schopný zajít, když se jedná o vlastní přežití ...
... a pak? ... pak už se ani na okamžik nezadrhne, takže se na začátku ještě pořádně nadechněte, abyste mohli na konci na chvíli vydechnout ... protože nebude moct přestat ... dokud se nedostanete na úplný konec ...

29 13.02.2017

Lidských společenství vždy bylo mnoho různých druhů, a přestože se tato společenství v mnohém (někdy i celkem radikálně) liší, ve všech známých kulturách lze pozorovat rozvoj téměř shodných základních témat, jako rodina, láska, rituály, přátelství, předsudky, skupinová loajalita, aj. Z našeho chování pak lze v zásadě vyvodit, že je založené na zákonech všeobecně převládající slušnosti, a to navzdory tomu, že jsme po celou tu dobu mezi sebou zápasili o přežití. Kde se ovšem tento altruismus v lidském chování vzal?
Ridley objasňuje např. postoje „nového“ pohledu na evoluci, s kterým přišli v 60. letech 20. století, Williams a Hamilton (později ho zpopularizoval Richard Dawkins), podstatou jejich myšlenky bylo, že „to, co živí tvorové dělají, se neděje v zájmu jejich skupiny, … ani jich samotných … (ale) každý jedinec se snaží, aby jeho chování prospívalo jeho genům“. Živočichové a rostliny se tedy nechovají v souladu se zachováním jedince nebo druhu, ale v souladu se zájmem svých genů – a někdy je v zájmu genů, aby jedinci pomáhali svým příbuzným. Mohou tedy za náš altruismus naše geny? Jsou zodpovědné např. za náš pocit odpovědnosti za své příbuzné, který následně vede k takovému chování, které jim napomáhá přežít? Výsledkem pak je, jak říká Ridley, že pokud bychom z uvedeného došli k závěru, museli bychom konstatovat, že příbuzenský altruismus není nesobeckým aktem, ale sobeckým zájmem, jak nejlépe šířit svoje geny: „Člověk je nejen jedním z mnoha zvířat ale navíc slouží jako dočasná hračka a nástroj pro spolek sebestředných genů.“
Příbuzenský altruismus ovšem pro nás vlastně není nijak zvlášť překvapivý, genetická příbuznost je dobrým důvodem pro spolupráci, ... jinak je tomu ale s altruismem recipročním.
Proč už naši nejstarší předkové vytvářeli spolupracující skupiny (kromě přímé rodiny), které se staraly mj. o bezpečnost, ale i o své potomky? Je to tak, že od počátku vzniku lidské společnosti všechny interakce mezi jedinci procházely určitým sítem přirozeného výběru, vytvářené strategie vzájemných vztahů se „vytřídily“, a skrz pomyslné síto prošly jen ty odolnější, přinášející větší prospěch? A z nich se pak postupně vyvinuly, ustálily a rozšířily určité vzorce chování, které daly vzniknout všemožným společenským strukturám, pro život a rozvoj člověka zásadním? Při výběru těchto strategií byl pro člověka rozhodující především výsledek, resp. tedy to, aby výsledek byl lepší než u jiných alternativ, protože ti, kteří se takovou strategií řídili, přežívali častěji. A jsme u základů recipročního altruismu :-).
Na tyto altruistické teorie se hned záhy „vrhli“ matematici a podrobili je Teorii her :-), výsledkem byl v podstatě popis situací, které popisovaly „spolupráci“ dvou egoistů, resp. čistě racionálních jedinců, nezatížených žádnými morálními zábranami, takže jsme se dostali k popisu situací, nezobrazujících „správné jednání“, ale pouze „logicky nejlepší postupy“, chovat se sobecky, znamená chovat se racionálně. A tak naše otázka: Jak je možné, že evolučně úspěšnou strategií a základním rysem všech známých lidských společenství je vzájemná důvěra a od ní se odvíjející kooperace?, stále není zodpovězena :-), máme před sebou jen, jak by řekli matematici, paradox, na který se snaží nalézt odpověď: za jakých podmínek se stává kooperace řešením logickým?
Tím se, podle Ridleyho, jevily úvahy ve smyslu: „správné chování závisí na chování ostatních lidí“. Pokud z výsledků „hry“ vyplývá, že jediným racionálním řešením jednotlivce je sobectví, dokazuje to pouze nesmyslnost herních pravidel. Víme, že výsledky v matematice nejsou ovlivněny okolnostmi, ... zato náš běžný život je na okolnostech přímo závislý. V životě prostě není možné řídit se čistě algoritmem pro to, co se nám vyplatí nezávisle na ostatních :-). Když do „hry“ zahrneme lidské emoce (a všichni víme, že na nás, na lidi, mají city a intuice velký vliv), mohou být zřejmou příčinou, proč sobectví není racionálním postupem :-)... (o tom je dnes možné si přečíst v spoustě jiných /novějších/ studiích, které rozvíjejí právě myšlenky rozšířeného altruismu založeného na tom, že člověka "formují" jeho emoce).
Podle Ridleyho je celý tento systém vyvážený tak, aby se sobecké ambice jednotlivců uspokojily, ale pouze společnou prací ve prospěch celku. Můžeme tedy říci, že specializace práce nás takto přivedla k závislosti na druhých, a také, že čím víc se lidské společenství rozrůstá, tím většího významu pak nabývá vytváření tzv. přátelských koalic, protože jenom ty jsou následně schopné prosazovat zájmy své skupiny proti skupinám jiným. Ridley ale také říká, že život není hra s nulovým součtem (to je pro Vás, páni matematici :-), protože ta má vždy vítěze a poraženého), někdy získají nebo ztratí obě strany a díky dělbě práce pak můžeme uspokojit své sobecké ambice oba, stejně jako jsme oba vedeni svými sobeckými ambicemi, tak oba můžeme prospět sobě i společnosti (na obranu matematiků, ti dnes už také rozvíjejí své teorie her se zahrnutím faktu, že člověk je tvor iracionální a k svým výzkumům používají stochastické procesy, víc zaměřené na zohlednění náhody, nebo prostě čistě iracionálního rozhodnutí :-)).

Závěrem bych ještě citovala autora: „nízké motivy mohou vést ke správným věcem ... a lidská společnost může usilovat o společné dobro, aniž bychom si museli namlouvat, že jsme andělé.“

29 13.02.2017

"Lidé se nesprávně drží zuby nehty iluze o svobodě svých aktů, protože jsou přesvědčení, že by bez svobody ztratili veškerou důstojnost. Avšak ve skutečnosti jsme opravdu kontrolováni minulostí i prostředím."

V dnešní době vyvrcholí „soudobý pokus odpovědět s využitím empirických metod na prastaré epistemologické otázky týkající se zejména povahy vědění (vědomí), jeho složek, pramenů, jeho rozvoje a rozmachu.“ Současnost přináší vědcům i filozofům poznání, že se: „ač z různých úhlů pohledu, zabývají často tímtéž a že se bez vzájemné spolupráce nadále nemohou obejít. … stejné platí pochopitelně i pro vztah věd „humanitních“ a „přírodních“.“

Kognitivní věda je odpovědí, je to věda multidisciplinární (často je užíván spíše pojem transdisciplinární – který více vystihuje ono prolínání oborů), propojuje mnoho rozličných oborů a jejím cílem je proniknout do tajemství mysli, a to v nejširším možném smyslu, proto se zajímá např. o racionální i iracionální jednání, intencionalitu, paměť, kreativitu aj., ale o co jí hlavně a především jde, je poznání vědomí.

Marek Petrů podává skvěle ucelený přehled, reaguje na všechny dosavadní pokusy o vysvětlení lidského vědomí, od prvopočátků, které najdeme (jak jinak než v antickém Řecku :-), přes Descarta a jeho svět matematiky v období osvícenství, po behaviorismus a jeho snahy o vysvětlení lidského vědomí s pomocí přímo pozorovatelného chování organismu, až třeba po první pokusy o konekcionismus a vysvětlení lidské mysli jako analogie s počítačem (tedy přesvědčeni o tom, že myšlení je zpracování informací a to, že se děje tak, že manipulujeme se symboly, tedy pokusy charakterizovat mozek, ne v rovině neuronálních nebo vědomých mentálních stavů, ale v rovině reprezentací, kde mozek funguje jako systém zpracovávající informace), aj.

Kognitivní věda současnosti tedy přistoupila ke zkoumání fenoménu lidské mysli jako k interdisciplinární záležitosti. Mozek a lidská mysl vykazují mnoho úrovní, na kterých je možné tento fenomén zkoumat a popisovat, Marek Petrů pak udává výstižný výčet možných úrovní a interpretací pojmů lidské mysli. Mluví především o těchto úrovních: mentální úrovně, jako myšlenky, touhy, představy, atp., chemické a fyzikální úrovně, tedy popisy mozkových fyzikálních a chemických reakcí, ale také mnoho úrovní činností probíhajících přímo v mozku, tedy úrovně subatomární, molekulární, neuronální, nervových spojů, neuronových sítí, atd.

Každá z vědních disciplín, popisuje tyto různé úrovně pomocí své vlastní metodologie, a tato mnohost, jak píše Petrů, vede k jedinému cíli, k poznání.

17 13.02.2017

Věda je dnes už schopná poskytnout nesčetné důkazy o původu druhů ze společného předka (např. její výsledky výzkumů DNA potvrzují tuto teorii) a samozřejmě podává i mnohé důkazy pro tvrzení, že přírodní výběr je spolu s náhodnou mutací schopný způsobit evoluční změny. Přesto stále existují oblasti, v nichž se vědci dodnes zcela neshodují, jako např. míra do jaké jsou schopné přírodní výběr spolu s náhodnou mutací tímto způsobem evoluční změny způsobit. Proto se dnes vedou spory o to, jak jednoznačná evoluční vysvětlení jsou.

Když se zaměříme na stěžejní myšlenky této teorie, můžeme říct, že myšlenku, že lépe přežívá potomstvo těch schopnějších, lze označit za celkem neproblematickou a lehce přijatelnou, problematizuje ji teprve pojem další, „náhodná mutace“, resp. Darwinovo tvrzení, že organismus se stane schopnějším než jiní jeho příbuzní právě díky „šťastné náhodě“, která ho učiní silnějším než ostatní, čímž zajistí, že bude mít i více potomstva a lépe přežije. Problémy způsobují mj. naše ne zcela úplné znalosti mechanismu fungování takové selekce – spory jsou často vedeny právě o tom, jak vysvětlit způsoby, nebo spíš důvody proč jsou některé vzorce chování úspěšnější než jiné. Často diskutovaným problémem je právě náhodná mutace, protože je to jev celkem vzácný a jeho četnost a mechanismus nejsou schopny zcela tuto teorii podpořit. To je také důvod, proč se ptát, zda jsou přírodní výběr, společný předek a náhodná mutace k vysvětlení evoluce postačující? A takové otázky si kladou právě různé alternativní teorie, jako je například tato Flegrova, který nám představuje, jak sám říká kacířskou, teorii „Zamrzlé evoluce“. Mezi evolučními biology vyvolala bouřlivou debatu.
Podle Flégra původní Darwinova teorie předpokládá, že: „druhy, se kterými se v přírodě setkáváme, jsou evolučně plastické a více či méně ochotně odpovídají na selekční tlaky prostředí.“ Flégr ale říká, že většina druhů nic takového nedělá a ani dělat nemůže, takové druhy označuje za „evolučně zamrzlé“. Podle jeho teorie odpovídají takové druhy na změny ve svém prostředí jako guma: „zpočátku se tlaku prostředí podvolí a částečně se pozmění … (ale) čím se jejich vlastnosti více odchylují od původního stavu, tím větší odpor tlaku kladou, a v určitý okamžik na sebesilnější tlak prostředí přestanou odpovídat“, jak říká: „v darwinovském světě se … druhy radostně vyvíjejí a … mění … ve světě zamrzlé plasticity zůstávají druhy víceméně neměnné a … smutně čekají, až se změny v jejich protředí nahromadí … (pak) jim nezbude nic jiného než způsobně vyhynout“. Flegr říká, že jeho teorie vznikla spojením teorie evolučně stabilních strategií J. Maynarda Smithe a hamiltonovsko-dawkinsovské teorie sobeckého genu, říká, taky, že většina druhů není schopná se evolučně vyvíjet (ať už jsou vystaveny sebevětšímu selekčnímu tlaku), a tedy, že jen pasivně čekají, až se změny v okolí nahromadí do takové míry, že jim nezbude nic jiného než vyhynout, jinými slovy, že evoluce probíhá jen ve zlomku času existence druhu, po zbytek času jsou organismy „zamrzlé“.
Jeho teorie se samozřejmě setkala s kritikou. V současné evoluční biologii existují v podstatě dva základní typy pohledu na evoluční změnu: (1) tzv. Fisherův model (všeobecně uznávaný, empiricky podložený) evoluce ve velkých populacích, kde je základní hybnou silou přírodní výběr, a (2) tzv. Wrightův model adaptivní krajiny (považovaný za daleko kontroverznější), který předpokládá změny spíše v malých populacích, odstartované genetickým driftem a teprve následně dokončené přírodním výběrem. Flegr vychází z modelu (2), kdy stěžejní úlohu v mechanismu evoluce podle něj hrají genové interakce (selekce může velmi snadno vychýlit populaci z rovnováhy, proto, vzhledem k tomu, že výhodnost mnohých alel stoupá s poklesem jejich zastoupení v populaci, reaguje populace na přetrvávající selekční tlak čím dál méně ochotně a po jeho ukončení má tendenci vrátit se do původního rovnovážného stavu) a dále pak kontextová podmíněnost (kterou opírá o fakt stabilní existence nesmírného množství polymorfizmu v přírodních populacích, tzn. že v podstatě známe jen dva, vzájemně příbuzné, mechanizmy dlouhodobého udržování polymorfizmu – selekci ve prospěch heterozygotů a frekvenčně závislou selekci). Oba mechanizmy předpokládají kontextovou podmíněnost projevů genů (že se selekční koeficienty jednotlivých alel mění v závislosti na tom, v jakém genovém kontextu se alely nacházejí), nebo v jakém fenotypovém kontextu se nachází daný znak (tedy na kontextové podmíněnosti vlivu jednotlivých znaků).
Kdyby tedy budoucí genetické studie ukázaly, že kontextová podmíněnost projevů genů (genové interakce) nehraje u dnešních organizmů významnější roli (čemuž Flegr nevěří), neměli bychom pro existenci stabilního polymorfizmu jiné vysvětlení než právě kontextovou podmíněnost vlivu jednotlivých znaků.
Tak to by byly hodně v krátkosti shrnuté hlavní důvody, proč je jeho teorie často kritizovaná :-).
Pro zájemce nejen o evoluční biologii to je rozhodně zajímavé čtení.

24 13.02.2017

Začetla jsem se velice rychle do jednoho evolučního příběhu o mravencích a jednom zvláštním vědci: „Musím svůj příběh předat dál. Všechny příběhy, když se na ně podíváte trochu víc zblízka, se navzájem podobají. Na začátku je vždy nějaký subjekt „v naději“, spící. Přijde na něj krize. Tato krize ho přinutí reagovat. Podle toho, jak se zachová, buď zemře, nebo se vyvine.“ ... tohle byl počátek ... mravenců ... a daleko později, i člověka ...

„Hmyz nás znepokojuje. Je menší a křehčí než my – a přece nám dělá potíže ...“

Před touto knihou jsem četla výbornou SF Město od Simaka, ve které jsem v závěru vyprávěného příběhu docela symbolicky „objevila“ zanikající mravenčí civilizaci /mající své ambice a cíle, pro nás lidi nepoznatelné, protože poznat mravence by znamenalo prozkoumat mravenčí vědomí ... takže člověk s hrůzou zjistí, že se tomu prostě nedá přijít na kloub, protože při konstrukci obrazu mravence konstruuje svůj vlastní obraz ... mravenčí mysl do podoby mysli člověka ...jenže my lidé nejsme vlastníky mravenčí mysli a tak nikdy nezjistíme, jaké to je být mravencem :-) ... v tomto příběhu mravenci symbolicky započali (byli prvním živočišným druhem vytvořivším společenskou strukturu) ale také ukončili (jako poslední „inteligentní“ živočišný druh) dějiny Země ...

... přiznávám, že se mnou tenhle příběh z pera p. Simaka docela otřásl ... a nešel mi z hlavy ... a tak jsem se symbolicky vydala za mravenci do dalšího příběhu, ... a nechala se opět „pozvat“ do fascinujícího světa tohoto společenského hmyzu, s pevně stanovenými pravidly fungování jejich společenství, ... do světa hmyzu, který už po staletí fascinuje lidstvo svojí organizací a sílou, ... do světa hmyzu, který funguje jako nemilosrdný organismus, který semele všechno, co se mu připlete do cesty ...
... a opět se nesměle pokusila nahlédnout do mravenčí mysli :-) ... vím, .. nikdy nezjistíme, jaké je to být mravencem .-) ... i tak to ale byla zajímavá exkurze ... „Slunce vstoupí do našich dutých koster ... Rozhýbá naše zbolavělé svaly ... A spojí naše rozdělené myšlenky. To je starobylé ranní blahořečení rezavých mravenců, pocházející ze stého tisíciletí. Už tehdy v jejich mozku probouzel první dotek tepla touhu zpívat.“

... psssst ... mravenci ještě sní ... první jarní sluneční paprsky vysílají své první dávky energie a my tak můžeme opatrně nahlížet do probouzejícího se mraveniště ... „Je to opravdu zajímavé Společenství, které dochází k rozhodnutím neustálým slaďováním, pomocí pracovních skupin zaměřených na projekty, které si svobodně volí. Jestliže nejste s to vytvořit jedno z těchto nervových center, krátce řečeno sestavit svou skupinu, pak Vaše zkušenost nejsou k ničemu.“

Na své exkurzi zjistíte, že mravenci žijí v dost nemilosrdném světě: „ ... ukázal na změť rostlin zaplavující jídelnu. „Vidíte je? Všechny si konkurují, jsou připravené se navzájem zabíjet pro kousek místa na slunci nebo pro kapku vody. Jak se jeden list dostane do stínu, rostlina na něj zapomene a sousední listy začnou růst víc. Svět rostlin je opravdu svět bez lítosti…“

A my čtenáři velice brzo podlehneme pradávné lidské touze – poznat :-)
„Kdo ale může tvrdit, že někoho vůbec zná? Řekněme, že se jen často ocitáme jeden vedle druhého ...“, protože toužíme pochopit (stejně jako Edmond), ale možná se dobereme jen k takovému závěru, jako Jonathan :-)
"Vzal Nicolase za bradu. „Poslechni, chlapče, až budeš větší, uvidíš, že dojdeš k tomu co já: že jediný opravdu vzrušující živočich, jediný živočich, jehož inteligence je skutečně odlišná od naší – je žena!“ .

„Je tak těžké mít poselství o neštěstí, nechávat si je pro sebe a nenalézat žádná tykadla ochotná je přijmout! Tak rád by se zbavil vší té tíhy a sdílel s ostatními tu strašlivou znalost.“

29 10.02.2017

Neodolala jsem :-) ... prostě jsem si ten další (a doufám, že ne poslední) dílek série musela přečíst :-).
Helen Fieldingová o Bridget řekla, že je to příběh „O rozdílu mezi tím, jací očekáváme, že bychom měli být a o tom, jací doopravdy jsme.“ A také o tom, jak Bridget zjistí „jak si myslíme, že náš život poběží a jak se ve skutečnosti vše vyvine.“ Paní Fieldingová, Váš záměr se Vám povedl.
Přiznávám, že (ač nejsem standardní čtenářka románů pro ženy) Bridget, ... která je za všech okolností sama sebou (jo, je ztřeštěná, ale mně se ta její ztřeštěnost líbí :-)), ... která vnáší do života Marka Darcyho „život“ (protože ten její svět je svěží, je milý, uvolněný, a nekonvenční, není prostě tak sešponovaný pravidly jako ten Darcyho :-)), mám ráda a fandím ji, už od první knížky :-).
Někde jsem četla, že autorka píše další a další pokračování, protože čtenářky chtějí svou Bridget zpátky, a tak ji mají ... nerada to přiznávám, ale i mě každé další setkání s vtipnou a svým osobitým způsobem se životem brodící Bridget těší :-).

22 08.02.2017

Víte, co se mi při četbě téhle knížky honilo nejčastěji hlavou, tedy kromě toho, že jsem se dobře bavila? Docela často jsem při čtení přemýšlela, jak bych reagovala, být v kůži protagonistů tohoto příběhu :-). Většinou asi úplně jinak :.-), ale to nic nemění na tom, že pan Hartl sestavil zajímavou kroniku života dvou rodin žijících v sousedství, že sestavil (dost komplikovaně) propletený kaleidoskop vztahů, který byl přitom ale uvěřitelný (a to navzdory tomu, že se v něm autor snažil zachytit snad všechno, s čím bychom se mohli setkat :-) ... od lesbického vztahu ... až po obsedantně kompulsivní poruchu, od bouřlivé puberty až po pornografii :-) ), uvěřitelný byl proto, že byl poskládaný s vtipem a nadhledem ze střípků mnoha životů nás všech :-). Takže já si tenhle příběh, plný erotiky, lásky, touhy, (a občas i různých životních katastrof, které provázel smutek a třeba pocity bezmoci), ... prostě příběh plný spousty emocí (které jsem prožívala spolu s hrdiny, protože jsou to emoce, které prožíváme všichni :-) ), užila, bavil mě a zpříjemnil mi jeden víkend :-).

35 06.02.2017