alef komentáře u knih

Vítejte v Podlondýně ... za běžných okolností nedosažitelné realitě plné prapodivných stvoření, kde jsou vzpomínky vtisknuté do zdi ...kam mohou "propadnout" škvírami světa zapomenuté věci i lidé ... a kde fungují kouzla ... vítejte v Podlondýně vzniklém ze ztracených úlomků Nadlondýna, uliček, chodeb a kanálů, "které se za tisíciletí propadly škvírami světa a vstoupily do světa zatracení a zapomnění" ... vítejte ve světě zabijáků pana Vandemara a pana Croupa, kteří jsou k sobě navzájem náramně zdvořilí, ale jinak vynikají naprosto ojedinělými schopnostmi, jak zabíjet a mučit ... myslíte, že je opravdu čeho se bát? ... jen noci ... té co se v ní přepadá? ... ne, té, co přichází, když končí dny ... spolu s Richardem začnete velice rychle chápat, co je temnota, ...cítit, jak šahá na kůži, ... jak zkoumá, ... jak klouže po naší mysli, ... a pak už není cesty zpět!

Moje druhá kniha od Gaimana ... věděla jsem do čeho jdu ... a přesto mě tenhle příběh ohromil, ... ani nepostřehnete jak, a vplujete do Podlondýna ... a pak už není cesty zpět ... čtete, dokud se příběh neuzavře ... geniální!

37 24.05.2016

Hunger Games – Hladové hry ... jako skvělá podívaná a zároveň krutá zábava sloužící k tomu, aby lidé nezapomněli ... a pak rozmařilý, zhýčkaný a opulentní Kapitol ... nepřipomíná Vám to něco? Přesto, že tu mluvíme o sci-fi a budoucnosti v postapokalyptickém světě, jako bychom se ocitli v rozpadajícím se Římském impériu na Neronových opuletních hrách, naprostá zhýralost panovnického dvora a proti ní postavená krvavá podívaná gladiátorských her (chléb a hry – zásada, které se římští panovníci drželi, dát lidem chléb a krvavé hry, zábavu, která jim usnadní zapomenout na svůj mnohdy těžký život a být ještě vděční panovníkovi za skvělou zábavu) ... no Římské impérium nevydrželo ...a i Panem se rozkládá ...

... a pak je tu další rovina ... současnost a reality show, které jedna za druhou běží v televizi ... náš dnešní, současný, rozmařilý a zhýčkaný život a TV zábava (a je to tu zas – chléb a hry!) ... varující minulost ... a varující budoucnost ... je tohle to, co se nám autorka snažila sdělit? ... varování pro nás ... pro naši současnost? ... já to tak vnímala a tohle varování je to, co jsem si z téhle knihy odnesla ... tenhle příběh tedy není jen výborně napsaným příběhem pro teenagery (s akčním dějem, akčními hrdiny a romantickou láskou ... přiznávám, i mně se to moc líbilo :-) ...) ... bylo to vážně výborné čtení ...

51 20.05.2016

Biologie se podle Lewontina vydala nesprávnou cestou, která je podle něj projevem moderní vědecké ideologie, kritizuje především zjednodušování v současném „darwinismu“. Člověk pohlíží na přírodu skrze brýle, které mu nasadila jeho vlastní společenská zkušenost.

Podle Darwina se lidská povaha, ať už ji charakterizujeme jakkoli, vyvíjela spolu s ostatními atributy lidských bytostí v rámci přírodní evoluce. Lewontin vystupuje zejména proti myšlenkám biologického determinismu, resp. proti tomu, že existují vrozené rozdíly mezi rasami, ale i jednotlivci, které jsou zděděné a neměnné. Říká, že náš organismus není určován pouze našimi geny, ale je výsledkem interakce mezi genetickou výbavou, vlivy prostředí a náhodnými odchylkami během vývoje, a tedy, že je složité přesně určit, které z našich schopností určují geny a co má na „svědomí“ prostředí, ve kterém žijeme . Lewontin tak zpochybnil snahu sociobiologie popsat „univerzální rysy člověka“, jako jsou touhá válčit, vztah k soukromému vlastnictví, sexuální nadřazenost, apod., které by byly platné kdekoli a v kterékoli době. Zamýšlí se tedy nad tím, že není možné při hledání přičin nejrůznějších jevů, upnout se jen na jednu, to podle něj znamená neshopnost vidět problém v širších souvislostech, což považuje za jeden z největších hříchů současné vědy.

18 20.05.2016

Krásný, řekla bych skoro až poetický příběh, opět, tentokrát jen lehce, s příměsí tajemna a erotiky, i když v tomto příběhu trochu méně než v jiných Murakamiho příbězích. Tady totiž nejde ani tak o erotiku, ale je to příběh řekla bych niternější, jde hodně do hloubky, tak hluboko, že jsem chvílemi měla pocit, že to snad ani není možné, skláním Murakamimu poklonu, ... takhle dokázat vyjádřit slovy skrývanou a potlačovanou vášeň, osamělost, ale i žádostivost duše, touhu těla ...

"Tehdy jsem to konečně pochopila. Že jsme si sice byly navzájem skvělým doprovodem na cestě, ale nakonec že jsme jenom osamělé kusy železa, kroužící každý po jiné oběžné dráze. Zdálky se zdáme být nádherné jako padající hvězdy. Ve skutečnosti ale nejsme nic víc než vězni v celách, kteří nemohou nikam jít. Když se dráhy, po kterých obíháme, občas protnou, můžeme se setkat svými pohledy, nebo se možná mohou dotknout i naše duše. To je ale jen na krátkou chvíli. V příštím okamžiku už jsme zase beznadějně samy. Dokud jednoho dne neshoříme na prach a nevrátíme se zpátky k nule."

"Pokud by totiž z našich nedokonalých životů zmizelo všechno, co nezbytně nepotřebujeme, nezbude nám už asi ani ta nedokonalost."

"Pro každého člověka na světě existuje něco zvláštního, čeho nemůže dosáhnout než právě v jistém specifickém věku. Plápolá to jako malý, křehký plamínek. Ti šťastnější ten plamen přepečlivě chrání, nechávají ho růst, a pak ho nad sebou můžou v žití držet jako pochodeň. Jakmile ale jednou zhasne, už se nikdy nevrátí."

27 13.05.2016

Vlastně tomuto příběhu z pera mého oblíbeného autora nemám co vytknout ... Irving je skvělý vypravěč a v tomto směru tento román nijak nevybočuje, přemýšlela jsem při hodnocení mezi 4 a 3 hvězdičkami, důvodem pro nižší hodnocení, než jaké obvykle Irvingovi přisuzuji je, že tenhle příběh prostě pro mě nedosáhl úrovně příběhů Pravidel moštárny, Světa podle Garpa nebo Roku vdovou, ... Hlavní hrdina William nás provází světem homosexuální komunity 60. let a zároveň svým životem ... v knížce je všechno co očekáváte: typicky irvingovské prostředí Vermont v puritánské Nové Anglii, Shakespeare a Dickens (které má Irving rád), zápasnický klub v chlapecké škole (Irving je zápasník), otevřenost při vyprávění o sexu, o Billyho bisexuální orientaci ... o jeho, jak to nazval Billy "zamilovávání se do nesprávných osob" :-), ... najdete tu vyprávění o homosexuálním prostředí Vídně 60. let, sexuální revoluci a nevázanost 70. let v New Yorku, 80. léta a příchod AIDS, najdete tu vyprávění o transsexuálním prostředí, homosexuálním prostředí a o tom, jak Billyho jeho bisexualita vyčleňuje i v rámci těchto komunit, ... a přeci je tu něco, proč nechci hodnotit více hvězdičkami, je to subjektivní záležitost, ale já tak hodnocení beru, ... Irving v tomto příběhu pojal ohromnou šířku záběru - motivů, témat v rozsáhlém časovém období, ... a podle mě, ke škodě tohoto příběhu, navíc nevím jak jinak to pojmenovat, řekla bych, že prostě "moc tlačí na pilu" - v příběhu se v reálném prostředí vyskytuje až naprosto nepřirozené množství "odlišných" postav a Irving až celkem hodně nadbytečně kolem dokola zdůrazňuje a vysvětluje jejich odlišnost (myslím, že to bylo skoro plánem autora - dopodrobna popsat a provést skoro rozbor tohoto prostředí), ale jak jsem řekla, podle mého subjektivního názoru, to bylo ke škodě příběhu a celý ho staví do neautentického světla. Škoda.

"Můj milý hochu, prosím, nepřisuzuj mi žádnou nálepku, nezařazuj mě do žádné kategorie dřív, než mě poznáš!“

23 10.04.2016

Krásný příběh o ambicích a touze po úspěchu, které ženou stále rychleji se rozvíjející vědu, která pak přistupuje k objektům svých experimentů chladně a bez emocí, o odpovědnosti člověka za své činy a jejich důsledky, o motivaci, o šancích rostoucích přímo úměrně se zvyšující se inteligencí a zároveň o pocitech osamělosti, které s ní přicházejí, ...

"Stal se z Tebe cynik ... nic jiného Ti tahle šance nepřinesla ..."
"To není tak docela pravda ... poučil jsem se, že sama inteligence skoro nic neznamená, Tady na univerzitě se z inteligence, vzdělání a vědění staly úžasné modly. Já ale už vím, že jednu věc přehlížíte ... inteligence a vzdělání, které nekultivuje lidský cit, nestojí za nic ...nevykládejte si to chybně, ... inteligence rozhodně je jedním z největších darů. Ale příliš často hledání pravdy vytlačí hledání lásky ... inteligence zbavená schopnosti dávat a přijímat cit vede k mentálnímu a morálnímu zhroucení ... když je mysl pohlcena sama sebou, pracuje jen k vlastním cílům ... vyloučila jakékoli lidské vztahy ..."

"prosím povjeste prof Nemurovi ať se tolyk nesteká gdyš se mu lidi smjejou a pak bude mít víc přítel. Je lechkí mít přátelé gdyš človjek nechá lidi ať se mu smňejou ..."

57 25.03.2016

Naprostou souhlasím s Selinute, v těchto příbězích se opravdu rázem ocitnete v jiném světě ... a v jiném čase ... a pro mě je to poprvé, co jsem četla něco takového - historickou detektivku a ještě zasazenou do exotických reálií staré Číny ... a musím říct, že to pro mě bylo příjemné a zajímavé odpočinkové čtení, při kterém jsem se ani trochu nenudila ... právě naopak, soudce Ti mě udržoval od začátku do konce v příjemném očekávání rozuzlení tajemství a s ním pak celého příběhu :-).

35 03.03.2016

Chválila jsem už Divergenci a nemůžu jinak než pochválit i Rezistenci. Jak jsem už psala v jedničce, ano, je to na jednu stranu romantický příběh zasazený do budoucnosti cílený na teenagery, ale na tu druhou ... v tomto příběhu dokážu najít i tu druhou, hlubší rovinu ... tak trochu orwelovský svět, ... osvobození od pocitů viny, ...

Autorka, přes svůj mladý věk, si v jedničce nasadila celkem slušnou laťku a podle mě ji v dvojce udržela ... takže doporučuji tento romantický sci-fi příběh se zajímavou zápletkou ... a těším se i na poslední díl :-).

23 03.03.2016

Už jste se někdy zamysleli nad tím, co je primárním nositelem významu, zda je to slovo nebo věta?

Slov je omezený počet, který se lze naučit, zato vět je neomezeně, zvládnout jejich skladbu lze, jen když se naučíme způsoby jejich konstrukce z naučených slov, přesto, podle Quina mají slova svůj význam jen díky své roli ve větách, při hledání významu je tedy třeba začít studiem vět. Význam věty jednoho jazyka je pak to, co ta věta sdílí s překladem do jazyka jiného.

Tenhle spis je hodně zajímavý ... dozvíte se o Quinově "experimentu" s radikálním překladem, vyjasníte si taky hodně pojmů potřebných při analýze jazyka, poznáte Quinovu tezi o neurčitosti překladu, Quine se také zabývá slovníky a lexikografií, atd. ...

„… věta je … analytická, je-li pravdivá díky významům svých slov, …(resp.)… věta je analytická, naučí-li se jí rodilý mluvčí přisvědčovat tak, že se naučí jedno nebo více z jejích slov.“

„… větu lze pokládat za pozorovací pro skupinu, pokud je pozorovací pro každého z členů, jestliže všichni „svědci“ události jsou svolní souhlasit či nesouhlasit …“

... ale pozor ...

„věta může být pozorovatelná pro každého z různých mluvčích, aniž by byli tito mluvčí způsobilí s ní souhlasit ve stejných situacích“

20 02.03.2016

Objektem Fregeho zkoumání je "pravda". Logika podle něj přistupuje k pravdě jako k veličině (jako třeba fyzika k teplu), pravda je tedy uvažována jako jednotka logiky. Úkolem logiky je pak odhalovat pravdy, resp. poznávat zákony pravdivosti, a to ve smyslu obecných přírodních zákonů, kterým je vše podřízeno a z nichž jsou zákony pravdivosti vyvozeny, z nich pak jsou vyvozovány předpisy pro přesvědčení, myšlení, usuzování, vyvozování. Tyto předpisy jsou pak zákony myšlení.
Autor také varuje před nebezpečím, které souvisí s tím, jak lze chápat zákon myšlení různým způsobem, třeba jako přírodní dění: „to, co je obecné v duševním dění myšlení. V tomto smyslu by byl zákon myšlení psychologickým zákonem …“ , což by znamenalo, že v logice se jedná o duševní myšlenkové pochody a o to, jak probíhají. Z pravdy by se pak stala pouhá možnost pravdy bez důkazu, nehledě na to, že na duševních pochodech se mohou podílet i nelogické zákony a ty mohou odvádět od pravdy. Toto je tedy špatně pochopený úkol logiky. Omyl, stejně jako správné poznání, má své příčiny a jejich odvozování je úkolem logiky, tedy logické analýzy.

Uff :-)))) ... nedejte se odradit :-) ... je to zajímavé čtení ... a souhlasím s PMR ... pochybnosti jsou důsledkem ostrého myšlení - tedy pozitivní :-).

18 02.03.2016

Dá se říct, že pro české děti je Ferda kultovní záležitostí ... anebo znáte někoho, kdo by ho neznal? A taky popletu Pytlíka a koketu Berušku? Jejich příběhy jsem postupně poslouchala, čtené mými rodiči a babičkami, a pak sama četla ... sama sobě ... a pak svým dětem ...tedy nesčetněkrát ... a doufám, že se s nimi někdy v budoucnu zase setkám ... až je budu číst svým vnoučatům :-).

33 29.02.2016

Slovo vědomí má pro nás mnoho významů a pan Koukolík nám dává "návod" jak tyto významy rozlišit, resp. rozlišuje tři základní významy tohoto slova:
1. Vědomí, jako fyziologický stav bdělosti, kdy smyslově vnímáme, komunikujeme s prostředím i jinými lidmi. Fyziologickou změnou vědomí je pak spánek, patologickou nějaký druh bezvědomí, např. kóma.
2. Vědomí ve smyslu zkušenosti, v této sféře je vědomí, jako zkušenost, osobní, má subjektivní charakter, filozoficky řečeno „qualia“, je to čistě osobní pohled na realitu, s přispěním všech smyslů, myšlení, emocí, paměti, představivosti, jazyka, ... mluvíme o vědomí záměrném - jsme si toho, co děláme, vědomi, naše jednání je ovlivněno naším záměrem a vlastním úhlem pohledu.
3. Třetí význam tohoto slova, je podle Koukolíka těžko přeložitelný do češtiny, v angličtině je to slovo „mind“, něco jako: „... v co věříme, v co doufáme, čeho se bojíme, co zamýšlíme, očekáváme, po čem toužíme.“ , tedy určitý mentální stav, sebeuvědomování, nebo niterný svět.

Zrovna tak výraz "sebe-uvědomování" je možné chápat více způsoby, ve smyslu uvědomění si sebe sama v momentě, kdy jsme si zároveň vědomi toho, že si je někdo vědom nás: je to „… vědomí o vědomí, a to nejen svém, ale také o vědomí druhých lidí….“ („vidím a vím, že vidím“), které lze modifikovat ve smyslu „vidím a vím, že on/ona ví, že vidí, nebo že já vidím“, znamená to, že v běžném životě zcela automaticky přisuzujeme chování jiných lidí mentální stavy (tedy vnímání, přesvědčení, atp.). Ve druhém významu pak užíváme sebeuvědomění pro vyjádření toho, když sledujeme sami sebe, např. v létě ležíme u vody a vnímáme, jak nás hřeje slunce, cítíme paprsky na své kůži, vnímáme, že ležíme na hrbolaté zemi, ... jsme si vědomi toho, že pociťujeme, ale i toho, že (se) pozorujeme, jak pociťujeme, že přemýšlíme. Malé děti, v momentě, kdy začnou používat tento druh sebeuvědomování, začnou používat osobní zájmena.

V běžném životě nám samozřejmě tyto odlišnosti splývají, mysl, mozek a vědomí nám tvoří celek, přesto, i v běžném životě, pokud chceme o vědomí přemýšlet, neměli bychom zaměňovat mozek s myslí a mysl s vědomím. Mozek řídí tělo jako celek, mysl ke své činnosti používá mozek a vědomí, naše vědomé „já“ užívá, pro své sebeuvědomění, vnímání vlastního já a pro přemýšlení, mysl.

18 24.02.2016

K téhle knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě - přečíst knihu od autora mladšího 30 let, a protože mám ráda sci-fi, padla moje volba právě na Divergenci ... a víte co, vůbec to nebylo špatné :-).
Jedná se o příběh cílený na teenagery a přesto v něm autorka dokázala (ve své prvotině) vytvořit znepokojivý postapokalyptický svět, podobný trochu tomu orwellovskému. A to všechno ostatní kolem? - samozřejmě nic objevného, přesto si myslím, že autorka "vybrala" dobře - "cool Neohrožení" s jejich šílenostmi + romantický vztah mezi hlavními hrdiny = prostě příjemné čtení nejen pro teenagery. A víte co, ... přečtu si i pokračování :-).

25 23.02.2016

Taky jsem se do čtení pustila spolu se synem ... máme za sebou druhý díl a mé hodnocení se nemění ... příběh, který zajímavou, dobrodružnou formou podává dětem (a jistě nejenom jim :-) nechcí říct přímo odpovědi, ale určitě zajímavé úvahy a podněty na otázky, na které se ptáme i my, dospělí: Je možné cestovat napříč vesmírem? Jsou tam venku, ve vesmíru, Marťani nebo prostě bytosti z jiných galaxií anebo prostě jen jiné formy života? ... si zaslouží vysoké hodnocení :-).

20 22.02.2016

Merle v tomto příběhu zaujal pozici spisovatele-historika, který chce zachytit povahu jednoho „revolučního dne“.

On sám o tomto příběhu píše: „ ... snažil jsem se jenom zůstat věrný svým pocitům vůči nanterrské skutečnosti a o těch se dá povědět jedině to, že byly smíšené, spojoval se v nich souhlas s odporem a nesouhlas se shovívavostí. … Osobně bych býval raději událostem, jichž jsem byl svědkem, poskytl ovšem jasnější odpověď. Na druhé straně však nevím, proč – z jakého oficiálního důvodu – bych měl předstírat, že mám jasné stanovisko, když to není pravda.“

Souhlasím s komentářem "eraserhead" níže - a ano, příběh mě zaujal, jak formou tak obsahem děje.

„Dělníci jsou ostatně teď pár metrů ode mne, přemýšlím o nich, ale popravdě řečeno se na ně vůbec nedívám. Davida zaplavil pocit viny ... Za sklem univerzity pozoruje, jak v jejím okolí dělníci kladou asfalt. Pak se dokonce odhodlá s jedním promluvit:
David ukázal prstem na asfalt.
– Je to dřina?
– Normál. Hlavně je to špinavé.
– Proč ty rukavice?
– Kvůli rakovině.
Abdelaziz se usmál.
– Ale pořád s asfaltem nedělám. Jsem lešenář.
– Lešenář?
– Stavím bednění na beton.
– Jsi tesař?
– Bednění není ze dřeva, ale z kovu.
– Bednění z kovu?
– Vždycky taky ne. Ze dřeva pro drsné plochy, z kovu pro hladké.
Abdelaziz se vesele rozesmál.
– Vůbec nic o tom nevíš!
David zakroutil hlavou. To je pravda, vůbec nic o tom neví. O myšlenkách ano. O těch, které našel v knihách. Ale o věcech neví nic.
– Co studuješ? zeptal se Abdelaziz.
– Sociologii.
– Sociologii? opakoval Abdelaziz ztěžka.
– Studuji společnost.
Abdelazizovy živé oči zajiskřily.
– A co potom? řekl dobře naložený. Studuješ společnost, a až ji prostuduješ, tak ji změníš?
– Doufám.
Abdelaziz se rozesmál. David ho objal pohledem, byl uchvácen radostí a energií, které z něho vyzařovaly. Alžířané obvykle mívají hrozně smutné oči.
– Jsi aktivista? zeptal se David.
Abdelaziz svraštil obočí a David dodal:
– Myslím politicky.
– To víš, odpověděl Abdelaziz a pokrčil rameny, aktivista! Když tu člověk není doma.
A pokračoval:
– Na každý pád pro mne existují věci důležitější.
– A co to je, ty důležitější věci? zeptal se David. Tak ho to překvapilo, že se mu z hlasu vytratila barva.“

20 22.02.2016

„Lidé chtějí věřit, že znají ostatní lidi. Rodiče chtějí věřit, že znají své děti. Manželky chtějí věřit, že znají své manžele.“

Nic není tak, jak se zdá ...a skutečné rozměry pravdy nejdou ani odhadnout ... výborný nápad a hlavní deviza tohoto příběhu.

Psychothrillery nejsou zrovna mým šálkem kávy, o tomhle jsem ale hodně slyšela (i tady na DK) a zvědavost mi nedala ... jsem ráda, že jsem se nezklamala, ba právě naopak ... zajímavé čtení, které můžu jen doporučit :-).

31 22.02.2016

K příběhům pana Formánka jsem se dostala náhodou, na doporučení mé kamarádky a v době, kdy tahle jeho prvotina čerstvě vyšla a pan Formánek ještě nebyl příliš známý. Hned od prvních řádků jsem věděla, ... že tohle mi sedí :-).

David Zajíc je pro autora příležitost, jak se vypsat ze svých vlastních zkušeností, trápení, pocitů, přání (popisuje běžný život s jeho trablemi - s podnikáním, rodinou, ... popisuje příběh rozpadu jednoho života) ... tak David Zajíc prostě prožívá obyčejný život českého muže se všemi jeho plusy i mínusy. A pak se ocitneme na Siberutu ... v exotickém prostředí .. kde si autor spolu s hlavním hrdinou prožije svůj "existenciální boj" sám se sebou.

Pan Formánek se od té doby stal mým oblíbeným autorem, přečetla jsem už několik jeho knih a můžu jen doporučit :-).

21 18.02.2016

Začnete-li si s Dostojevským, připravte se na nevšední zážitek, ovšem ne každý ho „snese“ :-). Dostojevský nám ukazuje život, tak jak běží, jak své životy žijeme - dnes a denně – věříme, milujeme ... i nenávidíme, ... a chybujeme, ... ukazuje nám složitost lidské povahy, jak ty svoje chyby stále opakujeme (a jak se tak naše životy točí pořád stále dokola, tak jako vlastně celé dějiny).

Novelu Něžná napsal Dostojevský na základě reálné novinové zprávy ze 3. října 1876. Stálo tam, že mladá švadlena Marie Borisovová spáchala sebevraždu, údajně kvůli tíživým finančním a sociálním poměrům. Mnohem více než akt samotný však zaujaly Dostojevského jeho okolnosti - švadlenka totiž vyskočila z okna s ikonou v ruce.

... a díky tomu tu máme tenhle zajímavý příběh ... příběh ve kterém zjistíme, jak velký je rozdíl mezi rozumem a srdcem.

Určil si, že svou ženu musí vychovat, že nehodlá hledět na její emocionální výlevy, vše musí být bez výjimky po jeho. Chce, aby se na něho jeho manželka dívala konkrétním způsobem, který se jí snažil vštípit ... a najednou je pozdě ... poslední zoufalý pokus získat ji zpět (odčinit následky a stát se jí přítelem) ... reakcí je jen pohrdání ... Něžná už nemá sílu, aby svého muže začala milovat.

„ ...ze samoty není úniku, láska, rozum nebo dobra vůle nepomůže k sžiti se s bližním. Nelze nikdy s přesnosti určit, co se v milovaném odehrává, veškeré vciťování se je jen vnucování vlastních duševních obsahů druhému. Láska je ochočením ...“

26 17.02.2016

"Zvířata, z nichž jsme si učinili svoje otroky, opravdu neradi považujeme za sobě rovná."
(Charles Darwin)

Zapomenutá knížka z mých školních let, znovuobjevená v knihovně, ... vypráví nebo spíš podává zprávu o vědeckém projektu – šimpanz Nim – pokusu dorozumět se s jiným živočišným druhem pomocí lidské řeči, resp. naučit šimpanze vyjadřovat se pomocí symbolického jazyka - znakové řeči. Projekt se uskutečnil na Kolumbijské univerzitě a podílelo se na něm mnoho odborníků z různých oborů, jako psychologové, pedagogové, lingvisté, apod.

A proč právě šimpanzi? Jsou inteligentní, zvídaví, žijí v sociální skupině – a ač si to třeba nechceme přiznat, žijí sice po svém, ale v podstatě jako my, lidé. Projekt se snažil dokázat, že jsou schopní nám sdělit jak se cítí, vyjádřit, že jsou nemocní, prostě vyjádřit emoce. Nimův režim počal u nemluvněte, bylo s ním zacházeno jako s lidským miminkem, s cílem naučit ho porozumět gestům, postupně se pak přešlo na učení pomocí znakové řeči, Nim byl „vychováván“ jako neslyšící dítě a bylo sledováno, zda dokáže vnímat v kontextu a správně pak použít znaky... a Nim dokázal (a tím splnil cíl projektu), že šimpanzi dokáží používat jazyk spontánně a vytvořit smysluplnou větu, že nejsou jen vycvičení v určité situaci použít určitý znak.

Knížku jsem četla poprvé někdy ke konci základní školy (biologie mě vždycky bavila) a Nimovi jsem fakt fandila :-). Rozhodně se jedná o zajímavé čtení ... a nejen pro fanoušky biologie a etologie.

20 12.02.2016

Škvorecký se na adresu knihy vyjádřil následujícím způsobem: „Konec nylonového věku je pokus o popis uskutečnění té noční můry, která mě začala přepadat od jara 1945, kdy mi Přema, kamarád z tabákového skladu, přinesl ilegální komunistický leták: v němž se konstatovalo, že Němci jsou poraženi, proto se likvidační pozornost soudruhů musí soustředit na buržoazní skupiny protinacistického odporu, tedy na nás.“

Zajímavá sonda do života zlaté mládeže poválečných let, jejíž konec nastává spolu s únorem 48 ... a Škvoreckého osobitý pohled na to, jak se její představitelé s novými poměry vyrovnávali. Na nás, čtenáře, pak z příběhu dýchá smutek a touha nebo naděje ... že se vše vrátí zpět:

„Všechno se v něm zastavilo před krásou neskonale estetické noci. Jenže věděl o tom příliš mnoho. Byla to jenom další z těch prchavých, falešných chvilek, které v člověku zůstávají a z jakých se nakonec skládá to, co zbývá ze života. Vzpomínky a sny. Věděl to. A v té zimní, lákavé, falešné hezké noci mu bylo nesnesitelně smutno, k nevydržení strašně a zoufale.“

24 05.02.2016