alef komentáře u knih

„Něco mi však říkalo, že vůči směru, kterým se události berou, jsem bezmocný. O tom, co se děje v mém domě, jsem už nerozhodoval já, nýbrž jiná tajemná síla, která určovala směr našich životů, a my jsme byli pouze jejím poslušným a bezvýznamným nástrojem. Jako kdyby se všecko řídilo nějakým proroctvím, které se samozřejmě a krok za krokem naplňovalo.“

Tohle je přesně popsaný pocit, který jsem získala, jakmile jsem otevřela tuto knížku, .... vyhrnula se na mě směsice jmen, osob, generací, ... spleť příběhů, které ve mně vyvolaly opravdu zvláštní pocit – že čas plyne jinak – tedy ... že chvílemi jde mílovými kroky vpřed, chvíli se zas otáčí vzad a jako by couval, ...pak zas stojí na místě, ... a taky se otáčí do kruhu ... a čtenář je tak spolu s rodinou Buendiú odsouzený ke sto rokům samoty :-), ... cítíte, že Buendíové jsou odsouzení k tomu, že novou příležitost na tomto světě prostě nedostaou ... samota úplně visí ve vzduchu, vznáší se nad stránkami ... a s ní nemožnost vymanit se z osudu, který se dědí z pokolení na pokolení ...

Přestože v tomto románu existují létající koberce, mrtví znovu ožívají a prší květiny, není to nijak záhadná kniha ... vlastně se nemáme jak ztratit ... autor Vás celou dobu vede příběhem, ... velmi často budete mít pocit, že už už jste na hranici poznání a každou chvíli musí něco přijít ... co vám odhalí „pravdu“? ... jenže ... nic nepřijde ...

Na začátku knihy jste vhozeni doprostřed děje: „O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.“ ... abyste se o pár stránek později dostali skrze vzpomínky do současnosti ... a tak máte pocit, že do jedné vteřiny bylo natěsnáno spoustu let života ... za chvíli ale zase nabydete dojmu, že je knížka moc rozvláčná ... a to vše proto, aby Vám vzápětí došlo, že není cílem tohoto příběhu orientovat se v rodinných vztazích Buendiů, ani přesně interpretovat co se stalo, ... ale nechat se vtáhnout atmosférou knihy:

„Macondo, spíš atmosféra než místo, je všemi místy, ale zároveň žádným.“

... do jejího světa ..., kde čas je líný a občas zapomíná jít, do světa, kde se stávají věci, které nejdou rozumově vysvětlit, do světa plného rozpálených dnů, kde je jednoduché si představit, že takové nesnesitelné vedro vzbuzuje v lidech lhostejnost a netečnost k vlastnímu osudu ... je opravdu celkem jednoduché představit si, že pak se obyvatelé poddají osudu a rezignují ... že mizí hranice mezi reálným a imaginárním světem ...takže se nakonec prostě ocitneme v realitě, kde jsou i ty nejpodivnější události považovány za naprosto běžné, takže se nikdo nepozastavuje nad věčným přízrakem mrtvého José Arcadia Buendií, a kde se naopak i ty nejbanálnější skutečnosti jeví jako něco záhadného, jako například když José Arcadio oznámí objev, že Země je kulatá :-) ... a všichni ho považují za blázna ... takže je pak naprosto normální, že do doby, než do města dorazila civilizace v podobě vlaku, byl jediným dopravním prostředkem létající koberec :-).

A jak se příběh blíží ke svému konci cítíte, že se ke svému konci blíží i čas vyměřený Macondu ... objevují se znamení předpovídající jeho zánik, jako skoro pětiletý déšť zanechávající město v troskách, a nebo vítr:

„Dřevěné domky, chladné terasy, kde trávívali poklidná odpoledne u karet, jako by strhla předzvěst onoho prorockého větru, který měl v budoucnu Macondo vymazat z tváře země.“

28 10.10.2016

"...takový je pevný zákon: pro lidi jsou první věci lidské, pro vodníky věci vodnické a pro víly věci vílí..."

A jak to nakonec dopadne? Dostane se Stázina Kubovi za ženu? A bude pořádná ševcovská svatba? Nechte se překvapit :-) ... než švec Kuba a jeho milá Stázina ke štěstí přijdou, musí překonat mnohé nástrahy a nebezpečí :-) ...

... měla jsem doma na návštěvě čtyřletou neteř a tak jsem s nostalgií vytáhla z knihovny tuhle pohádku ... a znovu (už asi po milionté :-) se nedočkavě těšila ... až Stázina roztočí svou červenou sukni :-) ...

... a už teď se zas těším na další příležitost k návštěvě v Čtvrtkově Jíčíně :-)

27 06.10.2016

Tuto knížku četl syn v rámci povinné četby pro 7. třídu ZŠ, nedalo mi to a nahlédla jsem. Pro děti cca 6.-7. třída relativně přístupná forma jak dětem přiblížit Shakespearova dramata. Knížka vypráví příběhy, děti se tak dozví "o čem, že to je", ... co přineslo tomuto autorovi jeho nehynoucí slávu :-) ... v tomto věku, kdy si děti "začínají" s literaturou, kdy už nečtou jen pohádky, je to určitě vhodná forma.

Pokud tedy pouze chcete vědět "o čem, že to je", znát obsah a děj příběhu, vystačíte si s touto knížkou, ... ovšem pokud Vám tohle nestačí a v Shakespearových příbězích chcete nalézt víc, ... pokud chcete poznat jeho jedinečnou schopnost vyjádřit neuvěřitelnou škálu lidských emocí v několika verších ... čtěte jeho původní díla ... nebo si Shakespeara užijte v divadle :-).

19 06.10.2016

Podle autora se všem "entitám", které nás všude kolem obklopují, snažíme nějakým způsobem porozumět, a to tak, že k nim zaujímáme různé druhy postojů.
Nejběžnější je fyzikální postoj, ten zaujímáme, vykládáme-li danou entitu čistě prostřednictvím kauzálních zákonu, jaké nám dodávají přírodní vědy.
Některé entity jsou však na to, abychom je dokázali popsat a pochopit tímto způsobem, příliš komplikované, proto si pomáháme postoji jinými. Takže k artefaktům často zaujímáme to, čemu Dennett říká projektový postoj, kdy vycházíme z toho, k jakému účelu byla uvažovaná entita vyprojektována a na základě toho také předpovídáme její chování. (Předpokládáme například, že je-li něco automobil, pak se to po vykonání určitých úkonu rozjede – aniž bychom museli přesně vědět, jaké fyzikální mechanismy jsou za tím.)
K lidským bytostem pak zaujímáme tzv. intencionální postoj, tzn. nahlížíme je jako "mající" přání, přesvědčení atd. a jejich chování pak předpovídáme jako výsledek souhry těchto jejich "obsahů myslí". A vzhledem k tomu, že pojmy jako myšlenka, přání atd. jsou svou podstatou funkcionální, muže být jejich připisování naprosto opodstatněné.

Co je tedy podle Dennetta mysl? Dennettovo vysvětlení je ve své podstatě pragmatické, lidem připisujeme myšlenky, přání, přesvědčení atd. prostě proto, že jsme zjistili, že to funguje, že nám takovýto výklad pomáhá zjednat takový druh porozumění, o jaké usilujeme.

Doporučuji každému koho zajímá, jak se vyvinula lidská mysl, co ji odlišuje od jiných myslí, proč máme dar řeči, atp. ... Dennett nabízí rozhodně zajímavé závěry a zajímavý úhel pohledu, který je mnohými kritizován (tím, že Dennett je funkcionalista, jeho výklad fungování lidské mysli je tedy hodně funkcionalistický - mozek jako hardware a mysl jako dobře fungující software) a dá se říci, že tento úhel pohledu je již mnohými překonán, ... pokud si ovšem chcete vytvořit přehled o různých směrech, kterými se úvahy o lidské mysli ubíraly a ubírají, rozhodně na Dennetta nezapomeňte :-).

15 27.09.2016

„filozofie ani nemusí být nesrozumitelná, ani kvůli ní nemusíme zahodit selský rozum“ ... tuhle větu si přečtete na přebalu této útlé knížečky a řekla bych, že ji naprosto věrně vystihuje :-) ... autor taky upozorňuje, že výběr témat je čistě subjektivní a že vybíral témata, taková která se jemu jeví pro současné diskuze příznačná ...

Hned na začátku odpovídá na vůbec nejzákladnější otázku: Co je dnes úkolem filozofie? ... a říká, že je to vlastně stále stejné :-) ...ptát se, ... ptát se proč? ... a hledat odpovědi ... přičemž filozofie má dva "mocné" sousedy – vědu a umění – a na filozofii tak zbývají otázky bez odpovědí – otázky jejichž odpovědi nelze hledat mechanizovanými postupy vědy – nahlédnout jejich smysl (a cestu k odpovědím na ně) ... což znamená ... podívat se na ně neobvyklým způsobem :-) ... a k tomu tu máme filozofii :-) ... proto se autor zabývá otázkami jestli nás může filozofie v dnešní době přivést k nějakému poznání? A proč některé otázky nelze zodpovědět vědou? Hovoří se tu především o jazyku (resp. především významu jeho výrazů) protože to jsou otázky, které už musí věda brát za jasné a dané, aby mohla fungovat ... a tak analýza jazyka zbývá na filozofii :-) ... a pak už se můžeme s chutí pustit i do dalších otázek, jako například:

„… nemohou existovat jedinci (nebo třeba národy), jejichž poznávací aparát je od toho našeho odlišný? Dokonce natolik odlišný, že se jim věci jeví způsobem tak nepodobným tomu našemu, že pak žijí v – téměř či úplně – jiných světech? A je pak možné se s těmito lidmi vůbec nějak domluvit?“

Můžeme se pak bavit o relativismu: „Musí nutně, to co platí pro mě, platit i pro jiné? Musí být naše morální normy, měřítka racionality či poznané nutnosti závazné i pro každého jiného?“

A dozvíme se vždy k danému tématu i mnoho dalšího, jako například, že relativismus je spojovaný s filozofickou postmodernou, kterou charakterizoval francouzský filozof Jean-Francois Lyotard, podle kterého je moderní doba charakterizovaná téměř všeobecnou shodou na „příběhu“, kterého jsme , my lidé, protagonisty. Náš svět je tak jeden "meta"příběh, kdy s pomocí vědy čím dál tím lépe poznáváme svět, jsme čím dál moudřejší, umíme čím dál lépe uspokojovat své potřeby a někam směřujeme. Individuální osud se pak musí stát, má-li mít smysl, součástí tohoto vyprávění :-).

Můžeme se pak bavit o epistemologii a spolehlivosti našeho poznání: protože o existenci vnějšího světa nemůžeme nikdy mít absolutní jistot, ale vzhledem k tomu, že tu nemůžeme mít vlastně o ničem, je celý pojem absolutní jistoty pro nás nesmyslný, zato můžeme mít jistotu v lidsky chápaném měřítku. Jak už autor říkal: „ …selský rozum je třeba kultivovat, zcela opouštět bychom ho ale neměli!“ :-).

Cílem této knížky nebylo odpovídat na otázky, spíš, ze subjektivního pohledu filozofa, shrnout filozofická témata současnosti, ukázat, kudy se filozofie ubírá dnes a nastínit, kudy povede její cesta dál :-) ... tedy vzbudit zájem ... a přesně to se autorovi povedlo:

Jedním ze smyslů filozofie je moudrost a filozof je ten, kdo si ví rady i tam, kde jsou ostatní v koncích. Druhým smyslem pak může být snaha vypořádat se určitým okruhem otázek, které nemohou být zodpovězeny v rámci speciálních věd nebo oborů.

„K tomu, aby se člověk stal moudřejším, knížky samozřejmě napomoci mohou (může k tomu jistě napomoci Kafka, Einstein, Platón, Konfucius, Hawking, Foglar, Tolkien …); žádné knihy však samy o sobě člověka moudrým neučiní.“ V případě filozofické knížky pak jde o „snahu vypořádat se s určitým druhem otázek“.

20 26.09.2016

Na světě jsme jen díky druhým a jen díky druhým nebo lépe řečeno - ve vztahu k druhým - má náš život smysl. Pro etiku je tedy právě vztah k druhému jednou z nejvyšších mravních hodnot. Není to ale rovnoměrný vztah, jsme odpovědni za druhého nezávisle na tom, zda je tato odpovědnost opětována. A možná, že právě tahle odpovědnost je důvodem, proč lidé neustále hledají odpovědi na otázky „dobra“ a „zla“, proč hledají nějaký, řekněme obecně platný, význam těchto slov.

Podle Roberta Spaemanna si jsou morální představy různých epoch a kultur nápadně podobné, dokonce mnohem víc, než bychom si mysleli. Můžeme nalézt určité univerzální hodnoty napříč kulturami.

„Ve všech kulturách mají rodiče povinnost vůči svým dětem a děti vůči rodičům, všude je vděčnost považována za „dobrou“, všude se pohrdá lakomstvím a ctí se velkomyslnost …“ .

Všechny tyto příklady jsou o tom nejzákladnějším vztahu „já“ a „ty“, proto je místo, kde bychom měli hledat nějaké univerzální hodnoty, právě v tomto vztahu.

Řekněme, že tyto hodnoty jsou univerzální, ve smyslu uznávané ve většině kultur. Přesto se tu vynořuje otázka - po důvodu, proč jsou nebo nejsou lidmi dodržovány? Otázka osobního rozhodnutí, „proč“ se člověk rozhodne určité normy dodržovat. Přirozeností každého člověka je přeci dělat to, co se mu zamlouvá, kde vidí svůj osobní zájem. Spaemann se domnívá, že je to proto, že v člověku existují popudy různého druhu a člověk si sám sobě vnitřně argumentuje „pro a proti“, tzn. argumentuje jedny proti druhým a v pozadí této argumentace jsou ty nejniternější popudy, morální podněty, které máme každý v sobě. Tím univerzálním, nebo základním podnětem, pak je svědomí.

„Ten, kdo jedná podle svého svědomí, tomu se zamlouvá jednat podle svého svědomí. A ten, kdo se řídí určitými morálními normami, tomu se zamlouvá činit právě to.“

Univerzální, nebo základní hodnoty bychom tedy měli, každý z nás, hledat sami v sobě, „vyslechnout“ své svědomí a rozhodnout se, zda žít podle norem společnosti, podle toho, co uznává za „dobré a špatné“, s vědomím, že tyto hodnoty mohou být značně relativní, nebo se řídit „vyšším“ významem „dobré a špatné“, který nám poskytuje jen a jen naše svědomí.

14 26.09.2016

Jak popsat problém o který Millovi jde? Omezování svobody jednat (bránění, donucování, kontrola) je vnímáno jako něco negativního, jenže, život bez jakýchkoli omezení individuální svobody by stál za nic, protože při bezvládí by někteří obrátili svou svobodu proti jiným, aby z toho těžili.
Problém, který se před námi objevuje zní: Na základě čeho stanovíme, kdy je omezení individuální svobody morálně ospravedlnitelné a kdy ne?

Mill svobodu považoval za nejvyšší hodnotu a hlavní lidskou potřebu. Podle něj je tedy zcela nelegitimní jakýkoliv společenský tlak na jedince, a zásadní je možnost vybrat si sami takový způsob života jaký chceme a uznáme za vhodný. Hájí to, že každý máme určitou sféru života do které by druzí (společnost, stát) neměli zasahovat (neměli ji kontrolovat nebo jakkoliv omezovat) - a mluvíme tu o čistě soukromém jednání a praktikách, které nemají žádný vliv na druhé, ale i o jednání a praktikách, které se sice týkají jiných, ale nikoho nepoškozují nebo předvídatelně neohrožují. Mill považuje za naprosto nepřijatelné omezení něčí svobody proti jeho vůli z důvodu, že takové omezení je pro jeho vlastní dobro, i když přímo nepoškozuje druhé, tedy i když si myslíme, že něčí jednání je i pro něho samotného špatné, jediné co jsme morálně oprávněni je přesvědčovat ho a diskutovat s ním, v žádném případě ne omezovat jeho svobodu rozhodování :-). Podle Milla bychom tedyměli mít individuální svobodu věřit a cítit co a jak chceme, vyjadřovat, co chceme a dělat si sami se sebou, co chceme :-).

15 26.09.2016

Mám s tímto autorem trochu problém, Chesterton používá svůj rozum jako hodně ostrý nůž ... snaží se tak oddělit nesmyslnost od logičnosti (občas se o něm mluví jako o mistrovi paradoxu) ... z jeho uvažování je zřejmý odpor k postojům a názorům tehdejší společnosti (poměrně kritizuje své současníky a jejich názory docela otevřeně používá proti nim), nejspíš tak chtěl poukázat na to, že ne vše co je běžně přijímané, musí být pravdivé, a že bychom měli více přemýšlet než jen prostě přijímat vše, co je nám předkládáno, jenže z textu je taky docela patrná jeho ohromná sebedůvěra ve vlastní úsudek a vlastní logické pochody :-)

Nechci být ale nijak extra kritická, protože v téhle útlé knížečce je toho poměrně dost, co mě oslovilo:

„Čím však dnes trpíme, je pokora na nepravém místě. Skromnost opustila oblast ctižádosti a usadila se v oblasti přesvědčení, kde se nikdy neměla octnout. Člověk má pochybovat o sobě, ale nemá pochybovat o pravdě.“

Dnes taky často věříme „v sebe sama“ ... a je hojně rozšířená představa, že neexistuje žádná trvalá hodnota, na niž bychom se mohli s důvěrou spolehnout :-) ... co si budeme povídat, ono s pokorou pohlédnout na pravdivý obraz sebe sama, je hodně obtížná záležitost :-)

„Otevřenost, to jsou zadní vrátka naší mysli, kterými mohou znovu přicházet myšlenky, které hlavní branou nevpustíme, protože je považujeme za vyřešené a pochopené ...“

... a tohle je asi to nejdůležitější co si odnáším .. protože otevřenost nám pomáhá „vidět věci očima druhého člověka“, pak můžeme respektovat, že se může jeho pohled od našeho více či méně lišit ... ale pozor! ... nebuďme zase příliš skromní a nepochybujme příliš o vlastních názorech ... jen si uchovejme v mysli určitou pokoru, která nám připomene, že nikdo není neomylný :-)

19 16.09.2016

„Na konci svého hříšného života, jak tu co kmet šedivý jako sám svět čekám, až mě pohltí bezedná propast tichého a pustého božství, [...] chystám se na tomto pergamenu zanechat svědectví o podivuhodných a strašlivých událostech, jimž mi v mládí bylo dáno přihlížet. Chci zde „verbatim“ (zopakovat), co jsem viděl a slyšel, aniž bych se v tom pokoušel hledat nějaký vyšší úradek, spíš abych těm, kdož přijdou po nás (pokud je Antikrist nepředejde, zanechal znaky znaků, aby je zbožně luštili.“

Po přečtení prvních vět se mi stalo to, co se mi u Eca stává pravidelně, slova mě pohltila, a já věděla, že se jim nedokážu ubránit :-), a tak jsem se nechala unášet vírem událostí, poskládaných jako velmi, opravdu velmi, různorodá mozaika. Ecova metoda vyprávění mě asi nikdy nepřestane fascinovat, je to naprosto dokonalé (alespoň já to tak vnímám) mísení narativních vzorců, výsledkem je úžasná kombinace (nechci psát vyšších, ale nevím, jak jinak je pojmenovat) filozofických úvah prolínajících historický román (s častými odkazy na gotický román – vzpomeňte si na labyrint) a takové (opět nevím, jak přesně tuto rovinu nazvat) „lidovější“ roviny detektivního románu. A to zdaleka není vše, setkáte se s dialogy fiktivních hlavních postav s doloženými historickými postavami ... o politice, logice, estetice, mystice, ... cestou potkáte také odkazy na kroniku, jako např. příručka inkviziční praxe :-) ... a co je výsledkem? Krásné a ucelené vyprávění dokonale propojující vzájemně související historická fakta a navozující způsoby středověkého myšlení.

Pro mě osobně je asi nejzajímavější částí románu jeho filozofická rovina (ale to jsou jen mé osobní preference, neznamená to, že by ostatní roviny nebyly stejně dokonalé :-):

„stopy, skrze něž k nám svět promlouvá jako veliká kniha“

... ke mně prostě autor promlouvá skrze slova filozofie :-) ... líbí se mi, hledat a nacházet :-) ... jako tady například odkazy na sémantiku (nauku o znacích a znakových systémech) – je to vlastně taky taková „detektivní práce“ :-):

„Jenže stopa na tom místě a v té denní době mi říkala, že přinejmenším jeden ze všech možných koní tudy proběhl. Tím jsem se dostal na půl cesty mezi obecnou představu koně a poznání koně jedinečného. Rozhodně jen ze stopy, jež byla jedinečná, jsem mohl vyvodit vše, co platí o koni obecně. ... ideje, s jejichž pomocí jsem si předtím představoval koně ... byly pouhé znaky ... znaky ideje koně, a znaky znaků používáme jen tehdy, nemáme-li přístup k věcem, které označují.“

... baví mě být „detektivem“ a hledat ... a nacházet v textu třeba Platóna, když si klade otázku, zda je mezi slovem a věcí jím označovanou přirozený a tedy nutný vztah, a nebo je ten vztah stanoven dohodou lidí? Platónovi taková nutnost nastala v okamžiku, když ho zaujala teorie poznání, hledaje cestu k idejím, nemohl se vyhnout otázce, zdali je možno užívat k poznání věcí samých o sobě, poznání jejich jmen; neboť jména, označující ne jednotliviny, nýbrž pojmy obecné, jevila se mu samostatnou oblastí, ležící za světem smyslových jevů ve směru ke světu idejí ... :-)

... je to dobrodružství, pane Eco, které mě nepřestává bavit ... takže děkuji, za další skvělou, voňavou a chutnou porci :-).

66 15.09.2016

Darwin našel způsob, jak uspokojivě vysvětlit fakt, že se organismy na naší planetě účelně přizpůsobují podmínkám jejich prostředí, a to i přesto, že ve své době v podstatě nepředložil žádný přímý důkaz pro svá tvrzení (pouze nepřímé důkazy v podobě popisu a fungování umělého výběru).
Samozřejmě, že dnes je přirozený výběr, jako mechanismus evoluce, běžně přijímaný, a to především díky mendelovské genetice a navazujícím současným výzkumům na poli genetiky, které potvrdily jeden důležitý aspekt genu, a to, že je jednotkou změny - mutace. Dneska už víme, že mutace není jev bez příčiny (za jednu z hlavních příčin takových změn je považována např. radiace – H. J. Muller si za svou práci na toto téma vysloužil Nobelovu cenu), důležité ale je především to, že se jedná o jev náhodný, tzn. že k němu nedochází , když je ho potřeba (protože pokud má organismus např. získat nějakou výhodu díky třeba změně krycího zbarvení, mutace mu ji neposkytne), a pak, je měřitelný jen v rámci skupin. Naše pozornost se tak posunuje směrem k jednotlivému organismu (následně až ke genu), a díky tomu pak začala být postupně věnována pozornost také studiu sociálního chování jednotlivých organismů:
„Kdo bojuje s kým, a kdo je tedy vybírán?“ ... nabízí se otázka, zda se výběr zaměřuje na jedince jako základní jednotku, anebo se soustřeďuje na skupinu? Darwin v této záležitosti váhal, uznával, že je to jedinec, kdo bojuje proti drsné přírodě, nebo proti druhému jedinci. Otázku si tedy můžeme položit jinak. Někdy spolu organismy stejného druhu soupeří (pohlavní výběr se vždy týká vnitrodruhového boje), ale musí ve skupině vždy docházet k boji, nebo si mohou členové skupiny pomáhat, anebo spolupracovat proti členům jiných skupin?

Darwinova teorie nás tak provází mj. úvahami o původu altruismu v našem chování, ale to už se posouváme do poloviny 20. století, kdy se na tuto otázku pokus odpovědět William Hamilton a mnoho dalších následujících neodarwinistických teorií (které mimochodem už ve valné většině zdůrazňují jedince na úkor skupiny).

Samozřejmě, že věda je dneska už schopná poskytnout nesčetné důkazy o původu ze společného předka (např. právě výsledky výzkumů DNA potvrzují tuto teorii), a podává také mnoho různých důkazů, že prostě jsou přírodní výběr spolu s náhodnou mutací schopné způsobit evoluční změny, přesto ovšem stále existují oblasti, v nichž se vědci dodnes zcela neshodují, jako např. míra do jaké jsou schopné (právě přírodní výběr spolu s náhodnou mutací) tímto způsobem evoluční změny způsobit, proto se dnes vedou spory třeba o to, jak jednoznačná evoluční vysvětlení jsou :-).

20 12.09.2016

Máme tu 18. století - osvícenství, období přelomové změny ve vnímání křesťanství, z velké části způsobené rozvojem novověkých přírodních věd a s nimi ruku v ruce spojeným rozvojem "rozumu" - ve smyslu racionálního uvažování ... a tak lidé začali víru a její roli s ve společnosti vnímat trochu jinak ... započal proces sekularizace Evropy.

Nebyl to ale ateismus, který by se stal vůdčím, naopak většinou osvícenců byl kritizovaný, ale deismus (Bůh stvořil svět a stanovil jeho neměnné a i pro něj samého platné přirozené zákony, a dále již tudíž do jeho vývoje nechce ani nemůže zasahovat) ... a tak se největší kritika snesla na katolickou církev - na její pověrečnost a způsoby její organizace ... tolik asi k důvodům, které vedly Denise Diderota (jednoho z čelních představitelů osvícenství a mj. zastánce deismu) k tomu, aby Jeptišku napsal.

A teď k příběhu: ... Diderot před námi rozvine příběh jako ostrou kritiku klášterního života ... nepřístojností, které se za jeho zdmi dějí ... je to protest proti doživotnosti slibů, které jsou dívky nucené (často pod nátlakem a ve velmi mladém věku) složit, ... je to vyřčená pochybnost k samotnému opodstatnění existence klášterů ... je to připomínka, že Kristus nebyl ten, kdo by zakládal náboženské řády a že mechanické opakování modliteb nedokáže vyvážit hodnotu ani jediné almužny nebo dobrého skutku ... je to ukázka toho, že řeholní slib je v naprostém rozporu s přirozenými sklony lidí a ti, kdo ho bezezbytku mohou plnit musí být buď "nedostatečně vyvinuté bytosti", fanatici a nebo ... pokrytci.

20 09.09.2016

Skvěle okořeněné je to Vaše vyprávění, pane Merle, trefil jste se mi přesně do chuti, všeho přesně tak akorát, žádné z ingrediencí není moc, ani málo ... dozvíme se hodně ... jak se studuje medicína na univerzitě v Montpellieru, jak si počínat na cestách, jak se bezpečně pohybovat po městě, jak se soudilo, uplácelo, jedlo, žilo, milovalo ....

Vaši Siorakové jsou k ženám převelice lichometní (a mně jako ženě, to velmi imponuje :-), dnes bychom prostě řekli, že mají jednoduše nadání, jak velice velmi úspěšně sbalit ženu :-) ... a jejich strategie jsou nadmíru úspěšné :-)

„Chlapci, ona je malá brunetka zakulacená všude, jak má být a má hnědé oči se zlatými záblesky. Ach ty vóči ...“

... a to vše navzdory době, ve které žijí, kdy křesťanství nepřiřklo slasti snad téměř žádné důstojenství ...

... a tohle činí Vaše vyprávění po všech stránkách příjemným a naprosto neodolatelným :-) ... a já už se velice velmi těším na další setkání ... Vaše oddaná spanilá čtenářka :-)

22 07.09.2016

Od prvních řádků jsem věděla, že mám v ruce něco ... řekla bych mimořádného, tahle kniha mě prostě chytila a už nepustila :-) ... a tak jsem začala číst a seznámila se se Sioraky ... a to už jsem byla ztracená naprosto a zcela ... páni ze Sioraku jsou opravdu okouzlující a neodolatelní :-) ... zvlášť jejich pohled na ženy: „Často jsem si pomyslel, že jsem-li šťasten, že jsem muž, pak proto, že jsou na světě ženy. A musím dodat, že se denně obracím vášnivou děkovnou modlitbou k Pánu, říkaje, díky, můj Bože, že jsi stvořil Evu…“ :-) ... jejich přístup k ženám, lásce a erotice si mě naprosto získal :-) ... a panu spisovateli skláním poklonu, jeho vyjadřovací schopnosti jsou opravdu jedinečné ... vyprávění je chytré, duchaplné a uvěřitelné, ... využívající krásné slovní hříčky, takže mi dalo taky hodně „přemyšlování“ :-) ... a pane Merle, ... odteď už se nerozčiluju ... ale „vytahuju drápky“ :-)... tak to přeci dámy dělají :-).

„Má-li nějaký muž rád něžné pohlaví, má rád všechny ženy, přestože rozdílným způsobem a ať jsou jakéhokoli věku.“

Děkuji za krásný příběh pane Merle ... Vaše spanilá čtenářka :-).

36 05.09.2016

"Vy sami vězte, neutíkajíce se k božstvu,
Toliko s člověkem rozumět lze lidstvu.
On, přešlapuje na úzkém, vratkém mostě,
Tu chmurně moudrý je, tu zase hrubě sprostý.
Příliš vzdělaný na pochybnosti skeptiků
A příliš slabý na pyšný pokoj stoiků;
Na půli cesty váhá, zda spočinout, či jednat;
Zda k hovadům se klonit, či k slávě Boží stoupat,
Zda řídit se svou myslí, nebo snad slastmi těla.
Zrozen jen, aby zemřel; v každé myšlence chyba;
Ač trápen k uzoufání, rozume, vždy se mýlíš,
Ať myslíš příliš málo nebo myslíš až příliš."

Každý jedinec je jiný díky genetické variabilitě ... současně je každý jedinec, díky neustálému mísení své variability s genetickým bohatstvím ostatních lidských bytostí, součástí jednotného lidského druhu. Naše vybíravost při hledání partnerů přinutila lidskou mysl k horečnatému rozvoji, jehož jedinou příčinou bylo, že vtip, ... nápaditost a originální osobnost vzrušují naše bližní.

Ridley říká, že tento pohled na úlohu člověka ve světě je poněkud méně povznášející, než pohledy, jaké nám předkládají tradiční náboženství, na druhou stranu ale osvobozuje. Můžeme tak být sami sebou :-).

22 28.07.2016

Tak jo ... měli by jsme táto jít ... já se bojím .. hrozně se bojím ...
Já vím ...mrzí mě to ...
Tak jo ... můžeme jít ...
Šli dál ...

Tak jo ... ty si myslíš, že umřeme, že jo ...
Nevím ... neumřeme ...
Tak jo ... ale nevěříš mi ...
Nevím ...
Neříkej pořád nevím ...
Tak jo ...
Šli dál ... a chlapec se ho držel za ruku ...

Strohost dialogů podtrhující beznaděj křičící na nás z každé stránky ... tak jo ... řádek za řádkem čteme o bezvýchodnosti a o blížícím se konci ... tak jo ... a přes to přese všechno ... musíme jít .... taky cítíte tu naléhavost! ...

Doufal ... že se rozjasní ... bylo mu jasné, že doufá tam, kde to nemá žádný smysl ...
Tak jo ... jdeme ...drž mě, ať se děje, co se děje ...
Tak jo ... ať se děje, co se děje ...

Země je totálně zplundrovaná ... není nic ... ani Bůh není ... a přesto zůstává holá naděje ... zůstat naživu ,,, alespoň do příštího dne ... pokračovat v životě ...

Chlapec se pod přikrývkami otočil. Pak otevřel oči. Ahoj táto, řekl, jsem tady ...
Já vím ...
Tak jo ...

43 16.07.2016

Co je řeč? Je to fyzická aktivita – zvuk, posunek, je to symbol – odkazuje k něčemu jinému, přičemž všichni, kdo touto řečí komunikujeme, rozumíme „oč jde“ – chápeme, co znamená. Na tomto předpokladu stojí existence každé naší kultury, kde mohou lidé spolu dohromady existovat a dorozumívat se, patříme tedy k živočišnému druhu, který umí, a to s výjimečnou přesností, „dávat tvar událostem ve svém vlastním mozku“. Pinker říká, že tím, že svými ústy vytváříme zvuky, ve své mysli způsobujeme vznik myšlenek, a že tato schopnost nám je dána přirozeně. Společný jazyk pak způsobuje, že se stáváme členy určitého společenství, které je vzájemně propojeno sdílenými informacemi, výsledkem pak je, že mezi členy takového společenství je možná spolupráce, kterou umožňuje právě fakt, že „jejich úsilí je koordinováno sjednanými dohodami“ . Podle Pinkera je tedy jazyk úzce vetkán do lidské zkušenosti, a naše sociální vztahy jsou na něm založené, protože vždy „vyhrává strhující řečník“ :-).
Jsou kognitivní vědci, kteří popisují jazyk jako mentální schopnost, neuronovou síť nebo výpočetní modul, z čehož by bylo možné mj. vyvodit, že jazyk je kulturní artefakt, který se učíme (od svých vzorů), jsou ovšem i jiní, kteří proti tomuto rozšířenému názoru argumentují, jako právě Pinker, který říká, že jazyk je „odlišná část biologického vybavení našeho mozku“ , že je to dovednost, která je kvalitativně v každém jedinci tatáž, a je odlišná od obecných schopností zpracování informací. Její odlišnost spočívá v tom, že lidé „vědí jak mluvit, ... v tomtéž smyslu, jako pavouci vědí, jak spřádat pavučiny“ . Takže jazyk pak tímto způsobem můžeme vnímat jako instinkt.

Pinker navázal na myšlenky známého lingvisty Noama Chomského, o kterém se říká, že svým pohledem na lidskou řeč způsobil revoluci v kognitivní vědě, proto doporučuji každému koho zajímá jak a proč vznikla naše specificky lidská řeč :-).

17 30.06.2016

Na Zeměplochu, kde syrová magie přeskakuje v neviditelných výbojích od vrcholku k vrcholku hor Beraní hlavy, kde se hýbe listí i když je úplné bezvětří, ... se moc ráda vracím ...víte, co je ale potřeba udělat nejprve? ... musíte se řádně zaostřit v čase ... to totiž většina lidí není, a tak žije v jakési časové šmouze, která je rozmáznutá kolem bodu, kde se právě nachází naše tělo, buď se tedy malinko předcházejí nebo naopak malinko zpožďují v čase, stane se pak, že se tak úpěnlivě zabýváme tím, co se stane, až zjistíme, že na to vlastně už vzpomínáme ... je Vám to jasné? ... Bábi Zlopočasná říká, že potíž je v tom, že když jsou věci jasné, neznamená to, že jsou taky pravdivé ...a tak se Vám lehce může stát, že z hlubin Vaší mysli vystrčí hlavu emoce, na kterou většinou nemáte zrovna moc čas, ... opět se setkáte se zvědavostí ...zjistíte, že všechno je tak, jak má být, s výjimkou toho, co není v pořádku ...a tak spolu s Bábi můžete začít rozebírat své pocity, aby jste našli něco dávno ztracené, protože city a pocity nejsou nikdy jednoduché ... vždycky pod nimi objevíte další a další ...a pokud nevědomost považujete za zbytečný přepych a rádi víte, co se děje ... začněte číst :-) ...uslyšíte hlas, který se zmocní kostrbatých veršů .. upraví je a vátí vám je v takové podobě, že se vám vypálí přímo do mozku a zasáhnou vás přímo do srdce :-) ... uslyšíte hlas, který proniká pod neohrabanou slupku slov, a říká všechno, co jste chtěli říci, ale nikdy jste nedovedli přesně vyjádřit ...prostě zjistíte, co mají čarodějky za lubem?

Tahle návštěva Zeměplochy se opravdu vyvedla ... a já se už moc těším na další :-) ...

24 28.06.2016

„Je dokonalý, jak drsná někdy může bejt pravda. Člověku nezbejvá než to obdivovat. Obvykle chodíme po světě a neustále si věříme.” "Jsem v pohodě," říkáme. "Mám se dobře." Ale sem tam člověka dostihne pravda a nemůže se jí zbavit. Tehdy si uvědomí, že někdy ani tak nejde o odpověď - jde o otázku ...“

A přesně tak jsem tento příběh vnímala, ... je to příběh o tom, že každý z nás si s sebou nese svůj vlastní příběh, který vůbec nemusí být odhadnutelný na první pohled, .... je to příběh o tom, že bychom se měli kolem sebe lépe dívat, protože každý by nejspíš viděl něco z toho, co viděl Ed ... je to příběh o tom, že někdy stačí opravdu málo a přesto je možné dát druhému opravdu hodně ... jde jen o to, jestli jsme ochotni „dát“ ... nebo jen přihlížet ...:-).

„V tom jediným okamžiku vidím ubohou podstatu svýho života. Holku, kterou nemůžu dostat. Poselství, u kterejch mám pocit, že je nedokážu doručit… Ale pak se mi v očích najednou objeví odhodlání.“

Ed je naprosto průměrný a vlastně trochu nezajímavý devatenáctiletý kluk, který má pocit, že se k ničemu nehodí a nemůže nic pořádně udělat, který nakonec pochopí, že každý může něco dokázat, a nemusí to být zrovna záchrana světa, může to být klidně zdánlivá maličkost, která ale někomu může změnit život ...

... líbilo se mi, že byl příběh psaný nespisovnou mluvou, protože k 19ti letému klukovi z malého města, hledajícímu smysl svého života, to prostě patří ... líbilo se mi, že měl příběh své pomalé a stálé tempo, a že nám, čtenářům nezbývalo, než se mu přizpůsobit ...líbilo se mi, že nás příběh nutí leccos si domyslet, s příběhem si hrát a zapojit vlastní fantazii, ... líbilo se mi, že ve mně vzbudil nejednu emoci, ... že jeho hlavní síla je v myšlenkách, které se tím stálým a pomalým tempem objevovaly při každém otočení stránky ... a že je na každém z nás, kolik si jich z tohoto příběhu odneseme :-).

„Lidi jsou někdy krásný. Ne tím, jak vypadaj. Ne tím, co říkaj. Jenom tím, co jsou.“

38 02.06.2016

Mám ráda fantasy, ... příběhy odehrávající se ve světech neskutečných, nadpřirozených, magických, kde fantazie nemá hranice, ... mám ráda, ponořit se do takového příběhu, kde je všechno možné, ... je to pro mě neuvěřitelně lákavé, ... samozřejmě, je to v jistém smyslu únik z reálného světa, takové odpočinutí od běžných starostí a problémů, ovšem v jiném smyslu mohou být tyto příběhy plné fantazie také inspirativní, ... zpestřující naše všední životy :-), ... a pak, je to taky cesta do říše snů:
“Uměli byste si představit kus trávníku, který bublá jako voda v hrnci? Protože to se doopravdy dělo. Všude kolem se v trávě objevovaly kopečky. Byly různě velké, některé jen jako krtiny, jiné asi jako trakař a dva byly dokonce veliké jako chalupa.“
A občas člověk může snít, ... třeba že se nějakým způsobem do té kouzelné země podívá, a třeba že bude plout na vlnách Jitřního poutníka :-) ...
... krásné a geniálně vyprávěné příběhy .

29 27.05.2016

"Všechny ty krásy, co jsem kdy poznal, ty v sobě mám,
závratě lásky i přečtené knížky i lidi, jež znám,
obrat mě o všechno, chcete-li, můžete,
to, co však v sobě mám, to mi nevezmete, ..."

Obdivuji texty Jaromíra Nohavici ... zachycující životní zkušenosti a zážitky, pomíjivost světa, potěšení ze života, i hlubiny lidské mysli, a s nimi celou paletu našich emocí... mám ráda hravost, jindy zasmušilost jeho textů, ... a mám ráda jeho milostnou poezii, ...

29 25.05.2016