Alex.Barunka komentáře u knih
Velice příjemné a humorem prosycené deníkové zápisky mladé aristokratky, která se s rodinou stěhuje do Čech. Nicméně humor je na stále stejné bázi a v příběhu, který více méně postrádá děj, se stává rychle okoukaným.
Po všech nadšených ohlasech jsem čekala rozhodně více. Zmatený a zdlouhavý úvod ústí do poněkud průměrné zápletky a více méně tu chybí jakékoliv napětí. Jako by autorka nevěděla kam pořádně vkročit a jaké motivy k jednání hrdinům podsunout.
Svět, který má kořeny v severské mytologii je zajímavý, ale během celé knihy se o něm nic moc nedozvídáme.
Přesto si druhý díl přečtu, protože mě zajímá, co po tomto závěru může nastat, a jestli se autorka někam posune.
Dětské deníkové zápisky bez dějové linky pro dospělé, které rozhodně dokáží pobavit a rozesmát. Autorovi se naprosto povedlo dostat se do role dítěte a věrně ztvárnit dětskou naivitu a nevědomost. Perfektní, vtipné, ironické a trefné.
U první povídky jsem si jen říkala, kdy už tohle skončí, protože byla opravdu bezpředmětná a nudná, jo a jedno velké klišé. Skóre ale vylepšily poslední dvě povídky, které byly obě vtipné, akční a dokázaly vykouzlit úsměv na tváři.
Na úvod, co mě opravdu dokáže naštvat u dobré fantasy je absence mapy, zvlášť ve světě, který je rozsáhlý stejně jako tento. Mapu jsem postrádala snad v každé druhé kapitole, kdy se mluvilo o politický pletichách, historii či jen daném místu. A druhým velkým a asi i poslední mínusem jsou časté chyby v textu. Ptám se, jestli kniha vůbec prošla korekturou? Ale tohle není autorova chyba.
Samotný příběh se skládá ze tří dějových linek, pojednává o třech sourozencích, císařových dětech, kdy se každý musí potýkat se svými problémy. Máme tu Valyna, který se cvičí na jednoho z nejnebezpečnějších mužů v impériu, dědice netesaného trůnu Kadena, který se učí mnišskému umění a dceru Adare, která se musí potýkat s náboženským vzdorem. Jejich příběhy jsou skvěle propleteny a souvisejí spolu. Nechybí postupné odhalování tajemství, které gradačně ústí v samotném závěru. Akce, napětí, to vše je zaručené. Pár nesrovnalostí se sice najde, ale to snad v každé knize,
Navíc spisovatelský um autora je naprosto skvělý. Jde sice místy do podrobností, ale to jen knize dodává na kvalitě. Už teď se těším na pokračování.
Silmarillion má obrovskou výhodu v tom, že jej můžete číst kolikrát chcete, ale stejně v něm najdete něco, co vám předtím uniklo.
Je opravdu velká škoda, že Artušův pád skončil nedokončený.
Pokud si však chcete rozšířit obzory o další Tolkienově tvorbě, směle do toho. Kromě nedokončeného Artušova pádu máte možnost nahlédnout do srovnání s dalšími autory a také Silmarillionem, přičemž je znalost Silmarillionu logicky nezbytná.
Detektivní zápletka byla poněkud chabá a ustupovala do pozadí před mezilidskými vztahy a psychologií hlavních postav, což je docela škoda, protože kdyby autor ještě trochu zapracoval na vyšetřování smrti, dal tomu nějakou pointu či překvapivý závěr, bylo by to skvělé. Nicméně hlavní hrdinové jsou sympatičtí a člověk se přistihne, že jim vlastně docela rozumí a chápe je.
Co mi ale hodně, hodně vadilo bylo obrovské množství chyb v textu.
Po grafické stránce je tato kniha naprostým skvostem, jako byste z truhly vytáhli staré papíry s dobrodružným příběhem. Ta atmosféra z knihy přímo sálá a je opravdu radost na ni pohledět.
Kniha je kombinací vyprávění, dopisů, deníkových zápisků a komiksu. Z tohoto důvodu se tato téměř osmi set stránková bichlička čte opravdu rychle.
Nicméně přechod mezi vyprávěním a komiksem působí poněkud zmatečně a stejně tak i větší množství postav. Některé části příběhu byly možná až zbytečné.
Kolem a kolem se jedná o kvalitně zpracovanou, originální knihu s dobrým příběhem.
Od knihy jsem očekávala trochu něco jiného, ale kolem a kolem jsem zklamaná nebyla. Rozhodně ale nečekejte akci, napětí a tajemno, které tak trochu slibuje anotace. Jde spíše o detektivní případ uvnitř Vatikánu. Nejedná se o jednoduchou četbu vzhledem k náboženství a víře, které mají v příběhu nezastupitelnou roli.
Velice působivý příběh založený na fikci i skutečnosti. Příjemně vykreslená atmosféra Paříže ke konci 19. století, která je ovládána přísnými konvencemi a dvě nadané umělkyně, které objevují svět, který pracujícím ženám nic neusnadňuje.
Příběh plný citu, emocí, lásky ale i zrady. I když jde spíše o takovou jednohubku, rozhodně ji nepodceňujte, protože je v ní obsažena síla lidských vztahů a věrnost přátelství.
Těžko hodnotit knihu, která už jednou napsána byla. Přesto kvalit Tolkiena prostě nedosahuje, ať už se jedná o postavy, či popisy.
Po grafické stránce je kniha na pět hvězdiček, protože příběh částečně vypráví staré fotografie. Zbytek mě ale příliš neuspokojil. Příběh nebyl úplně tak tajemný a napínavý a konec byl zbytečně protahovaný a místy plný absurdit, které mi tam rozhodně neseděly.
Nedokázala jsem se zžít s žádnou z postav, ani jedna mě příliš nezaujala.
Skvěle graficky zpracovaná kuchařka polévek, které nejsou až tak typické. Kniha má své kouzlo, rozhodně ji doporučuji. Recenze bude zanedlouho.
Z nostalgie dávám tři hvězdičky. Autor by měl sám poznat, kdy je potřeba skončit. Už to není ono, příběh byl nudný, předvídatelný a zbytečně natahovaný.
Na druhou stranu jsem ráda, že jsem mohla opět pobývat v přítomnosti Hraničářů a nakouknout do začátku přátelství Halta a dalších postav, které tak milujeme z původní série Hraničářův učeň. Nejsem si jistá, jestli si přečtu další díl, možná ano, možná ne.
Pán věže byl o něco slabší než Píseň krve, za což do jisté míry může střídání mezi jednotlivými postavami a odsunutí Vélina do pozadí. Přesto to byla parádní jízda a jedna z nejlepších historických fantasy za tento rok.
Teď si ještě chvíli počkat na závěr.
Ten úvod byl zbytečně dlouhý. Téměř 200 stran čekáme, než se začne konečně něco pořádného dít, což je velká škoda, protože právě tato autorka na to má.
Ale koneckonců jsem spokojená. Hlavně autorčinou představivostí a skvělým balancováním mezi fantasy a přetrvávajícími prvky pohádky. Jsem zvědavá na druhý díl, který je prý mnohem lepší.
Nějakou tu výhradu bych měla i k hlavní hrdince, ale mám za to, že tím jí dává autorka prostor do dalšího pokračování.
Úsměvy žen nepatří k nejlepším dílům autora a Láska v Paříži si u mě stojí rozhodně lépe. Celý příběh utíkat strašně rychle a nebyl tu dán žádný prostor pro sblížení mezi našimi hrdiny. A pak vše najednou přeskočilo k lásce, z ničeho nic. Což je vlastně problém většiny knih tohoto autora. Okamžitá láska na první pohled, žádný vývoj vztahu.
Ani hlavní hrdinové v tomto směru nebyli zrovna ideální. Ona - velmi, ale opravdu velmi naivní. On - jako by mu vše připadalo jako hra, ale najednou je strašně zamilovaný.
Co se ale autorovi velice daří je vykreslení prostředí, které z knihy na čtenáře doslova dýchá. V několika větách se mu povedlo přenést pařížský vánoční čas ke mně do bytu.
Kolem a kolem se jedná o průměrnou romantiku, která se do letních měsíců skvěle hodí. A potěší nejednu romantickou duši.
Anthony Ryan vlastně nepřináší nic nového, co se týče fantasy žánru. Píše o víře, o cti, o přátelství a to vše zasazuje do skvěle propracovaného světa. Co však pohání Píseň krve je neuvěřitelný vypravěčský talent. Jen tak dále.
Povídky nebyly, kromě jedné, vůbec špatné. Přesto si ale myslím, že z toho šlo dostat ještě mnohem více.
Každopádně nádherné ilustrace, obálka knih a, čtivost textu autorce opět zůstávají :) ..