Annicka
komentáře u knih

Kniha mě nikterak nenadchla. Oceňuji autorovu snahu popsat příběh do všech detailů, ale bohužel se mu nepovedlo udělat ji čtivou. Přišlo mi, si nebyl jistý, jestli by měl dávat na odiv to, že jde o literaturu faktu, nebo jestli spíše zkusit něco jako historický román. Ve výsledku je z toho mišmaš: Na literaturu faktu je to příliš románovité (dnešnímu čtenáři asi není třeba udiveně popisovat v čem spočívala tehdejší moderní vymoženost jménem elektrická tramvaj), na román to zase příliš připomíná odbornou publikaci (hlavně tři tečky v citacích).
Materie samotná je ale zajímavá.


Autor se nesnaží z Heydricha mermomocí dělat sadistického psychopata. Místy se ho dokonce i zastává - zejména proti některým historkám Heydrichových kolegů z námořnictva, které se snaží "uvést na pravou míru". Možná právě proto je kniha tak děsivá... když si člověk uvědomí, že i z tak relativně normálního člověka s pár lidskými chybami, jakým Heydrich byl, než vstoupil do SS, se může stát vraždící monstrum.


Tato kniha patří mezi ty nejlepší právnické učebnice, s nimiž jsem se dosud setkala.


Poněkud horší než díl o obecné části, ale stejně patří mezi lepší právnické učebnice.


Vcelku dobře se četlo, jenom začínám mít docela guláš ve všech postavách, kdo je s kým příbuzný (a to jsem teprve v prvním díle, co teprve v sedmém, to asi bude děs!).


Každý z nás chce někdy uniknout do jiného světa, protože ten, ve kterém jsme, je podle nás úplně jiný a my se do něj nehodíme. Ale nehodíme se do něj opravdu? Nechceme uprchnout jenom proto, že nám svět nastavuje nepříjemné zrcadlo, protože do toho světa patříme, protože jsme stejní jako ti "oni", kterými opovrhujeme?
Zajímavá a docela čtivá knížka.


Dobrá odpočinková kniha na prázdniny. Rozhodně se mi líbila víc než Klub nenapravitelných optimistů - mnohem méně balastu a pasáží o ničem, ke kterým se autor už nevrátí...
U některých pasáží jsem měla opět pocit, že autor je prostě píše, protože má potřebu pokračovat v díle, ale zatím neví, co bude dál. To byl případ některých historek ze života s Helen. A konec byl takový... trošku vyumělkovaný a hodně přitažený za vlasy.


Velice dobrá kniha... na tři týdny k moři, kde chce člověk číst něco jednoduchého, nad čím nemusí přemýšlet. Jde o dílo velice nesourodé, plné různých příběhů, které sjednocuje snad jen Michel a jeho přátelé z Klubu. Tu jsme v Paříži 60. let, tu jsme v Leningradě 50. let, místy skáčeme tam a zpět. Jednou mluvíme o tom, podruhé o onom, pak zase o tom, pak o Michelovi, pak o onom... S mou velice špatnou pamětí na jména jsem chvílemi nevěděla, o kterém z Rusů se tedy vlastně bavíme. Historky byly někdy zajímavé, někdy méně. Ale nic je nepojilo dohromady. Jako by autor nevěděl, kam chce vlastně dojít. Tedy věděl, k Sašově smrti, to bylo řečeno již na začátku, ale jednotlivé historky se na sebe vršily pravděpodobně tak, jak autora napadly. Tomu odpovídá i podivný styl díla, tu tak, tu onak, tu se hrdina střídá po části kapitoly, tu mu dáme celou kapitolu...


Myšlenka knihy by se dala shrnout následovně: O tom, kolik je ve společnosti nenormálních lidí, rozhoduje to, jak úzce si definujeme to, co je normální.
A musím říci, že s autorem souhlasím. Proč trestat děti za to, že nedokážou samy odhadnout pravidla, která jsou přitom umělým výtvorem a liší se podle kulturní oblasti?
Dílo čtivě přibližuje těžký život inteligentního člověka, který je přitom odsouzen k neúspěchu, protože je autistou. Dojem kazí jen konec, sice poučný, ale poněkud suchopárný.


Kniha plná zajímavostí o introvertech (i extrovertech) a tipů pro introverty, jak přežít a nezbláznit se. Zajímavá, užitečná, ale místy trošku utahaná.


Dobrá odpočinková kniha na léto. Čte se dobře.


Portrét Doriana Graye není jednoduché čtení. Když jsem ho četla poprvé, byl to pro mě jen hodně špatně napsaný příběh o nevychovaném floutkovi.
Teď, po 10 letech, jsem se přinutila přečíst knihu znovu - přece jenom jsem o něco starší, takže bych mohla mít jiný názor. A mám. Kniha opravdu není pro každého. Kdo chce pouze příběh, toho kniha asi opravdu příliš nenadchne. Zajímavá je kniha ale tím, že ukazuje různé pohledy na svět. Ukazuje nonkonformní názory sira Henryho, a také to, jak to dopadne, když se pouhé teoretizování promění v realitu. Ukazuje, jak to dopadá, když někdo nemá svědomí a nemusí veřejně nést následky svého chování. Z tohoto pohledu jde o velmi zajímavou knihu.


Roztomilé dílko. Jeden večer, noc a brzké ráno v New Yorku krátce po konci války. A spousta potřeštěných lidí. Ale nějak se tam toho moc neděje.
Roztomilé dílko vhodné na dlouhé zimní večery nebo na odpoledne u vody, ale že bych se k němu někdy s chutí vrátila, to opravdu ne. Možná je to ale jenom tím, že novely a povídky nejsou můj šálek čaje...


Docela drasťák... Téma knihy je docela zajímavé: mezi horníky, kteří po generace pracují v uhelných dolech bez téměř bez jakéhokoli odporu proti vedení, přijde nadšený socialista Étienne. Využije svého charismatu a přiměje horníky ke stávce.
Zola mistrně popisuje kontrast mezi hornickou chudinou a lidmi z vedení. Zatímco horníci žijí v chudobě bez školního vzdělání a lékařské péče a musí vyžít s mrzkou mzdou, výše postavení si sami o sobě mysleli, že mají málo (ačkoli toho měli opravdu dost) a že horníci si mohou žít stejně dobře, pokud budou šetřit.
Celou dobu jsem si myslela, že kniha je sice trochu rozvleklá, ale nicméně stála by za 4 hvězdičky. Byla sice hodně drastická, mrtvol tam bylo více než dost, ale kniha měla prostě něco do sebe. Názor jsem změnila až na samém konci, kdy Zola popisuje jedno nepěkné důlní neštěstí. To už na mě bylo opravdu moc...


Elementární částice rozhodně nejsou odpočinková knihy. Je to cosi na pomezí románu, filozofického díla a bůhví čeho: chvíli se něco děje, pak najednou následuje několik odstavců výkladu biologie. Dějem se autor tolik nezaobírá, doba utíká rychle a na třech stech stranách se přeskáče 50 let. Zato právě filozofické a "vědecké" pasáže jsou (nebo se aspoň zdají být, vzhledem k tomu, co člověk očekává) dosti dlouhé a rozvláčné.
Ale přesto si myslím, že tato kniha je jedna z těch lepších. Když jsem četla epilog, uvědomila jsem si, nakolik naše vnímání "civilizovaného" a "necivilizovaného" závisí na tom, kde a kdy žijeme. Naše současná západní kultura, o níž předpokládáme, že je nejlepší ze všech možných světů, tak může být vnímána jinou civilizací jako úpadková...
Jediné, co mi na knize opravdu vadilo, byl autorův slovník.


Obecná část je zpracována opravdu dobře a přehledně, jasně a srozumitelně. Zvláštní část je bohužel z valné většiny převyprávěný zákon.


Holly, skvělá, nezapomenutelná, nezřízená Holly. Celou dobu jsem byla napjatá, co zase vymyslí. Jenom ten konec není moc domyšlený, docela mě zklamal...


Dílčí témata se místy střídají tak rychle, že je těžké poznat, o čem se vlastně píše. Autor také asi vlastně neví, zda píše skripta pro právníky nebo pro mediky (o tom svědčí např. to, že někdy jsou cizí termíny v textu a v poznámce pod čarou je jejich český ekvivalent, někdy je tomu obráceně).
Celkově jde ale o zajímavou knihu.


Skvěle pojatá sonda do společenství zasaženého katastrofou. Někteří se snaží pomáhat (Rieux), někteří se zprvu snaží katastrofě uniknout, protože "jsou přece cizí" (Rambert), někteří v ní vidí skvělou příležitost, jak ve vzniklém chaosu uniknout své minulosti (Cottard). A do toho pěkně popsaný kněz Paneloux, který v moru vidí ránu seslanou "na vás" - protože jeho se to přece netýká... (I když si myslím, že zrovna na této postavě je vidět, jaký byl Camus ateista.)
Zkrátka opravdu dobrá kniha. Jenom jí cosi málo chybělo, cosi, díky čemuž bych se do ní více začetla...
