Annicka komentáře u knih
Druhý díl je ještě děsivější než ten první. Zatímco v prvním díle ještě celkem dominuje "obyčejný" život Marty a Kurta (ačkoli je samozřejmě Silvin příběh je také důležitý), z druhého dílu sálá zmar doby. Chudoba, chaos, boje mezi nacisty a komunisty. A na konci hrozivý pohled na Reichstag po volbách 1930...
Fascinující a zároveň děsivé...
Hlavní hrdina-vypravěč je, podobně jako jeho matka, zajat vzpomínkou na svého zavražděného bratra (ačkoli každý z nich jinak - matka na něj neustále vzpomíná a chce jej pomstít, vypravěč je pro ni jen jakýmsi jeho odrazem, čímž trpí celý život). Zavražděným není nikdo jiný, než oběť Meursaulta z Camusova Cizince. Z této knihy také autor občas cituje a porovnává svého hlavního hrdinu s hrdinou Camusovým. Ale nekritizuje jen Camusovo dílo, ale i alžírskou společnost.
Příběh je velmi dobře napsaný, takže se do jednotlivých kapitol čtenář opravdu začte. Bohužel ale opravdu jen do jednotlivých kapitol, protože většina z nich je ukončena nějakou frází stylu "tak se uvidíme zítra", což působí dosti rušivě.
Obdivuhodné, jak se autorovi podařilo ze zdánlivě nudného tématu vytvořit velmi čtivý román. Snad by jen mohl věnovat o něco méně času erotickým scénám...
Začetla jsem se do knihy... normalizační Sudety... Řekla jsem si: kde je ten existencionální román o současné společnosti, o kterém si píše na obálce? Ale řekla jsem si, že i na to snad dojde. A opravdu došlo.
Román je opravdu skvělý, nemohla jsem se od něj odtrhnout. Jen lyrické pasáže, které naprosto nesouvisely s okolním dějem, mě poněkud rušily. A možná i množství postav, které se objevily, pak zmizely, a když jsem na ně už pomalu zapomněla, opět se objevily. Kdyby aspoň neměly občas tak podobná jména... (nebo jsem jediná, kdo si neustále pletl Lakmé a Lonvé?)
Kniha mi svými kratičkými kapitolami připomínala spíše sbírku básní než novelu. Nicméně nejde říci, že by krátké kapitoly a časté přeskakování z postavy na postavu brzdily děj.
Děj je naplněn prapodivnými postavami, z nichž asi nejpodivnější je Kitty Finchová. Neustále se mi v hlavě objevovala myšlenka, že to je snad trochu moc střelené. Ale něco mě u té knihy drželo až dokonce.
Kniha seznamuje s některými aspekty židovského náboženství - s židovskými svátky a jejich tradicemi, s košer stravováním, s židovským svatebním obřadem, ... Autor se nespokojí s pouhým výkladem co, kdy a jak, ale vždy se snaží vysvětlit, proč se co jak dělá. A to vždy velmi čtivou formou a tak, že i judaismem téměř "nedotčený" jedinec (jako já) nemá problém pochopit, o čem je řeč. Jedině snad s první částí, věnovanou synagogální bohoslužbě, jsem měla mírně problémy a musela jsem ji číst dvakrát, abych se v tom vyznala.
Vřele doporučuji!!
Po dočtení prvních dvou knih jsem se nemohla dočkat, až se ve třetí knize dozvím, jak to s Aomame a Tengem dopadlo.
Bohužel musím říct, že třetí kniha mě neoslovila tolik, jako knihy předchozí. Důvodem bylo hlavně to, že ke dvojici postav Aomame-Tengo, které se střídají po kapitolách, se přidal ještě Ušikawa. K jedné z postav se tedy autor nevrací po jedné kapitole, ale po dvou.
Tohle členění má z mého pohledu dva následky: jednak je děj celkem dosti rozplizlý a nemá spád.
Jednak si každá z dějových linek žije svým životem, takže v okamžiku, kdy se dvě linky protnou, uvědomíte si, že se vlastně jedna postava dostala někam, kde ta druhá byla už před několika kapitolami. Než si to ale uvědomíte, máte v ději dosti zmatek. To si asi uvědomil i sám autor, když na konci knihy už u každého střetu poctivě informuje, cože to ta druhá postava vlastně dělá.
Kniha o dějinách ruské religiozity... a nebo taky kultury a politiky, neboť v kdečem autor nalézá něco náboženského. Kniha představuje ruské dějiny ze zajímavého, místy netradičního úhlu pohledu. Dějiny jsou rozděleny do jednotlivých témat; ta jsou sice seřazena podle toho, jak se v dějinách objevovala, ale autor mnohdy toto období opouští a přidává pozdější reakce, což podle mě pomáhá lepšímu pochopení tématu.
Můj dojem z knihy kazí to, že autor občas opouští roli objektivního vědce a místy staví své hodnotové soudy na místo objektivní pravdy (čímž nechci říci, že bych s ním nesouhlasila).
Nevím, nakolik je to autorovým stylem samotným a nakolik je to překladem, ale kniha mi přišla příšerně napsaná. Krátké věty, krátké odstavce. Spousta nepotřebných informací, které ani nedokreslují atmosféru, jenom matou. Kdybych nechtěla vědět, kdo je vrah, asi bych to nedočetla.
Škoda, od Mankella jsem už jednu knihu četla, líbila se mi, možná jsem měla moc velká očekávání...
Neustálé střídání postav Aomame-Tengo-Aomame-Tengo-... po jedné kapitole mi příjde moc automatizované. Někdy má zlom smysl a stupňuje napětí, někdy ale působí příliš křečovitě a uměle.
Jinak je ale kniha velmi čtivá, doporučují!
Čtivá knížka, jenom příběh je trochu přitažený za vlasy.
Zpočátku mi knížka přišla až příliš přitažená za vlasy a myslela jsem, že ji odložím. Ale neodložila. A rozhodně nelituju.
"Poloviční dialog" (tedy to, že z dialogu čteme jenom slova jednoho z hovořících) mi nepřipadal nijak zvlášť rušivý, vyjma některých momentů, kdy mluvčí reagoval na neznámá slova druhé osoby, které bylo těžké si domyslet. Těchto míst ale mnoho nebylo a nemyslím si, že by nějak rušily celkový dojem knihy.
Děj je zajímavě pojatá cesta proti proudu času do historie nejen jedné rodiny, ale i do židovské historie.
Kniha mi příjde poněkud nevyvážená. Některé kapitoly jsou napsány čtivou a srozumitelnou formou. V některých (třeba kapitola u komplexních čísel) ale se ale autor snaží sdělit příliš mnoho na příliš malém prostoru, takže si čtenář přečte začátek a z toho prý jasně vyplývající závěr, aniž by měl šanci pochopit, jak se k tomu závěru dospělo. Těch prvních kapitol je v knize naštěstí více než těch druhých.
V téhle knížce se střídají místa, kde čtenář se zatajeným dechem očekává, co se stane, s místy, kde přemýšlí, proč ta kniha ještě neskončila, když už je všecko vyřešené. Těch druhých je tam na můj vkus celkem dost, takže by se asi moc nestalo, kdyby kniha byla tak o čtvrtinu kratší.
Příběh je ale zajímavý. Oceňuju taky zajímavé čísování kapitlol.
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na styl, kterým je kniha psaná. Děj se chvíli odehrává v současném Kyjevě, chvíli za 2. světové války, chvíli je to vnitřní monolog Daryny, chvíli Adrijanův. Ale čím déle jsem četla, tím více jsem se nemohla od knihy odtrhnout.
Na začátku je klasický severský masakr (i když možná větší než obvykle). Pak epizodka s neschopnou policií, až se konečně do příběhu vloží hlavní hrdinka, která záhadu samozřejmě vyřeší. Tedy aspoň z části. Vzápětí se začne vynořovat zápletka, která je snad i na severskou detektivku přitažená za vlasy. Krom toho se autor snaží tak trochu moralizovat.
Nicméně kniha je celkem dobře napsaná a dobře se čte.
Ze začátku mi tato kniha přišla děsná - podivné prostředí a ještě podivnější postavy. Do toho se začal do příběhu míchat ještě příběh vypravěčův. A přímá řeč nebyla uvozena uvozovkami, ani ničím jiným (což je obvzláště u dialogu střídaného ještě s myšlenkami hlavního hrdiny poněkud obtížné na čtení). Pak se mi ale kniha zničehonic začala líbit. Na podivný styl i podivné postavy jsem si zvykla.
Jenomže kniha končí kapitolou, která se ke zbytku knihy vůbec nehodí. Neříkám, že je lepší nebo horší. Pouze je napsána normálním stylem, což se k prvním dvěma částem knihy vůbec nehodí.