Apo73 komentáře u knih

Kunderův smysl pro "žert", ale ve podobě kruté směšnosti hraničící se schválností, během níž se odhalí ty nejspodnější proudy lidské existence, je obdivuhodný a odpudivý zároveň. Ale je to právě to napětí, které dělá Kunderu Kunderou a vytváří mu právě ono místo ve světové literatuře. V této knize jakoby zašel ještě dál a zesměšňoval i literaturu samotnou, neboť pokusem napsat text, v němž není ani slovo míněno vážně, dochází ke zpochybnění samotného procesu literární komunikace. Je to pohled na svět jakoby z toho spodního proudu směrem vzhůru, jako by jel po loďce s Cháronem a díval se skulinou na svět, k nám, nahoru.
Těžko tento text označit za román. (Nevím, proč ho tak nazývají.) Je to literární experiment, povídka, (nejen svojí délkou), v níž se stane tisíckrát nic a přesto to vypovídá o životě. Určitě zde vrcholí Kunderova programová práce se směšností a žertem, která od citových Směšných lásek a politicko-citovém Žertu, až po absurdní svět Knihy smíchu a zapomnění, stále nabývá intenzity zejména ve své obecnosti. Ano, Kundera jako by šel během své kariéry od konkrétnosti k obecnosti. Ale sám za sebe bych nesouhlasil, že jde o jeho nejlepší knihu - nestoudně obdivný doslov paní Silvie Rychterové je pro mne odstrašujícím příkladem, jak se nemá psát o literatuře. Všechnu magii, všechno neznámé, všechny pochybnosti, co je významné a co je bezvýznamné, co je směšné a co ne, kdy se smějeme druhým a kdy sami sobě - tohle všechno mistrovství ona Vám vysvětlí a vnutí Vám, co si máte o textu myslet. To je literárněvědný spoiler ne co do děje, ale co do definice podstaty, co má text samotný s člověkem udělat. Tak ten doslov prosím nečtěte.
Naopak je třeba si přečíst text překladatelky, který by se měl dávat jako povinná četba nejen na translatologii. Myslím, že v tomto Kunderově textu platí, že má autory dva, a to zcela rovnocenné. Kunderu a Kareninovou. Klobouk dolu, paní překladatelko!
Sumasumárum, Kunderova kniha jde na hranici srozumitelnosti, ale je možné ji číst v mnoha vrstvách. Každý si z ní něco vezme. Mám pocit, že v jeho "spisovatelském programu" už asi nelze jít dál, tedy pokud by nepřesedlal na poezii.

9 27.10.2020

Navazuji na svůj komentář prvního, druhého a třetího dílu.
Jirásek je mistr. To se nedá jinak říci. Jak pracuje s novým motivem touhy po budování uhelného dolu, jak buduje atmosféru strachu s novým komisarem, který byl do Padolí instalován vrchností, a zároveň atmosféru uvolnění roku 1848, to je dokonalé. Škarohlíd by Jiráskovi chtěl vytknout, že završí své dílo šťastnou revolucí a koncem roboty, ale (nebudu prozrazovat) není to tak. Je to dramatik se smyslem nejen pro kompozici a živost postav i konfliktů, ale i pro výstavbu životního pocitu. Celku. Analýzy společnosti.
Motiv Domáňové, v podstatě oběti domácího násilí skvěle předznamenává Glazarové Advent nebo Waltariho Cizinec přichází. Je to hluboká psychologická sonda.
Dlouho jsem se rozhodoval, jestli mám U nás vzít do ruky. Až do svých 46 let jsem si říkal, že F. L. Věka a Temno nic nepřekoná a že si nechci Jiráska "zkazit". Ale nelituju. Přes měsíc jsem se nemohl dočkat, až zase budu pokračovat ve čtení, Jirásek mne neustále držel v napětí, smutku i radosti, neustále mě překvapoval a umožnil mi plastický výlet do Hronova před polovinou 19. století. Společnost měla jiné mantinely, ano, ale lidi jsou stále stejní. A ti Jiráskovi nejsou edukační nebo propagační plakát, jak si asi mnozí myslí - jsou to živí lidé, jejichž osudy se proplétají (často nečekaně) a jsou ve svém snažení jak zatraceníhodní tak obdivuhodní.
Vážený pane Jirásku, velmi Vás obdivuji!

9 27.04.2020

Vynikající kniha. S tématem Moskvy 30. let a utahováním šroubů stalinského režimu jsem se již potkal ve skvělých románech Čevengur (Andrej Platonov) a Děti Arbatu, resp. Třicátý pátý a další roky (Anatolij Rybakov), a toto je český zářez jako hrom.
Jiří Weil se vrátil se SSSR a napsal velmi originálním stylem, téměř dokumentárním, až samozřejmě popisným stylem (a jakoby velmi nezaujatým) příběhy dívky Ri, která přijíždí do SSSR a postupně odhazuje své evropské zvyklosti a pohled na svět a přizpůsobuje se sovětskému životu, způsobu myšlení, a překladatele Jana Fischera, který už v Moskvě pracuje a dostane se do soukolí stalinských čistek. Ten popisný způsob není nudný, je naopak jak na miskách vah přesně odměřovaný, velmi umně střídá přítomný a budoucí čas, nikde nenalezneme vnější autorovo hodnotící hledisko. Vše se odehrává jen s postavami, které se ocitají v různých situacích, maximálně sledujeme jejich vnitřní myšlenkové nebo citové pochody, ale nikdy se nedozvíme, zda je to dobře nebo špatně. Tento princip je něco, co dodává odstup od popisované reality a my jako čtenáři máme pocit, že jsme taky "jen" pozorovatelé. Ono se zdánlivě neděje nic převratného ani strašného, to nejsou zápisky z Gulagů, to je jen zcela precizní a podrobné vylíčení sovětské reality té chvíle se všemi frontami v obchodech, tlačenicemi v tramvajích, stranickými schůzemi, situacemi u pásů v továrnách, chvílích odpočinku, atd. atd., které postavy prožívají a tyto situace postupně proměňují jejich vztah k sovětské realitě - různým způsobem. Když se začnou dít věci zdánlivě nevysvětlitelné (připomíná mi to opět skvělý román Egona Hostovského Nezvěstný, který je ovšem o roce 1948), je všechno vylíčeno tak jasně a přehledně, až z toho mrazí. Myslím, že právě ta "jednoduchá" metoda líčení zesiluje účinek, že se čtenář dokáže vcítit do běžného života v SSSR a nechat na sobě dotknout i mechanismus moci, který postupně utahuje ony pověstné šrouby.
Podle mne je tato kniha vrcholem Weilovy tvorby, není divu, že vyvolala prudkou odmítavou reakci tehdejší komunistické publicistiky a pronásledovala Weila až do konce života, dokonce se podařilo jej zlomit, aby se za tuto knihu chudák omlouval. To nemění nic na tom, že zanechal zcela nadčasové dílo o hodnotě lidského života, o vztahu individuality a mechanismu moci, o soukolí spouštěné fanatismem a patologických jevech, které musí účastníci autoritářského režimu prožívat a na sobě aplikovat. Ohýbání páteře se tu děje soustavně, vždy ve jménu velké myšlenky - bez hodnocení, nicméně čtenář dešifruje hrůznost a dehumánnost takového režimu celkem jasně.
Takže doporučuji, skvěle, pane Weile!

8 16.10.2024

"V životě prožíváme zklamání za zklamáním. Zapíráme-li to sami sobě a nemluvíme-li o tom před jinými, říká se tomu životní optimismus. Začíná to již v dětství a pokračuje to až do konce života," říká na str. 272 v tomto vydání Jaroslav Seifert, který by mohl být "podezřelý" z poetického a růžového pohledu na svět. Jakkoli celá kniha vyznívá opravdu poeticky a nadějeplně, tone v permanentním zamilování do žen a do světa, které občas přechází ve vášeň, je to všechno pohled člověka, který zároveň ví, jak je život těžký. Vědí to i čtenáři a proto takováto nálož radostnosti, a touhy vznášet se alespoň chvíli na perutích krásy, je pravou medicínou pro život v tomto našem současném světě. Musí se ale dávkovat v malých kouskách, přesně tak, jak to Seifert chtěl.
Jeho kapitolky vypadají jako nesouvislé útržky, ale každá je zakroužena do pointy, někdy je příběhem, někdy zachycením těkavého a pomíjivého okamžiku, velmi často jde o vyjádření detailu, který ale říká nejvíc o celku.
Velmi doporučuji všem si přečíst toto vydání z roku 1999, které je očištěno od všech cenzurních zásahů 80. let. Liší se totiž od něj zásadně tím, že kapitolky jsou zcela jinak řazeny, a to tak, jak to chtěl sám Seifert (v prvním vydání to seřadili jakoby chronologicky od dětství po dospělost a strašně to zploštili). Vazba je mezi nimi volná, ano, přesto je kniha celkem propojeným pavučinovou jemňounkou sítí a drží pohromadě. A pak doporučuji toto vydání také proto, že je tu 9 nových kapitol, které v prvním vydání nenajdete.
Seifertovo přemítání je plnotučným a mnohovrstevnatým procházením se po loukách české kultury 20. století. Líčí své vztahy k velikánům, kteří však byli tehdy jeho současníci (Teige, Nezval, Toyen, Štýrský, Šalda, Vančura, Biebl, Halas, Holan, Hora, Hrubín, Mahen, S. K. Neumann, Olbracht, Wolker, Bezruč, Čapkové, Zrzavý, Tichý, Jacobson, Majerová, Kuba, Medek R., Sova...) a je k nim milý, ačkoliv je dokáže i autenticky shodit. A sám sebe ovšem také. Kniha je zároveň sebepřiznáním k nejrůznějším slabostem, okamžikům, za které se dtydí, a zejména k milostným a erotickým vzplanutím, které podle tohoto textu jsou u něj na denním pořádku. U koho nejsou?
Seifert své útržky vzpomínek píše jemným jazykem, kterým jakoby se dotýkal oné pavučiny a nechtěl ji potrhat, není vuglární ani ve svých nejsexuálnějších pasážích. Ctenáře permanentně kultivuje krásou jazykovch prostředků.
Vůbec nevím, proč jsem se k tomuto opus magnu dostal až po padesátce. Možná k tomu člověk musí dospět, asi k tomu, aby neviděl v návalu všech krás světa jen nějaké laciné (v horším případě sentimentálně stařecky mlsné) nebo romantické vzpomínání starého pána, jehož už všichni opustili, ale aby si člověk naplno užil pronikavé vidění světa se všemi jaho valéry. "Krása nás smiřuje se světem", píše Seifert a já mu dávám za pravdu. A jsem neskonale šťastný, že ji je on schopen vidět a já mu rozumím, tedy snad ji (taky trochu díky němu) taky trochu vidím. Doporučuji tedy všem, pro mne je to zásadní, vpravdě iniciační zážitek.
A na závěr ocituji z Teigovy stati Umění dnes a zítra: "Krása nového umění je z tohoto světa. Úkolem umění ... je vytvářeti analogické krásy a vyzpívati obrazy a netušenými rytmy básní všecky krásy světa."

8 10.11.2023

Tak byla to povinná školní četba, ale mě bavila. Ota Pavel je skvělý povídkář. Podařilo se mu krásným jazykem vystihnout určitou atmosféru situace, zároveň dokázal laskavě vyprávět o světě, který byl válečný, tj. velmi krutý. Jeho láska k rybaření, k Berounce, k rodičům, a hlavně k životu, je jakoby nezdolná. Tuhle knížku je třeba vít do ruky, když člověk není v dobré situaci, ale zároveň se chce potěšit.

8 28.08.2022

"V nějakém místě jsme se museli zatoulat na hranici bezpečí," říká Švéd jedna ze dvou postav této uhrančivé knížečky. Dva chlápci, kteří plují po Dunaji na kánoi a dostanou se do míst, kterých se i místní bojí, kde zřejmě ožívají duchové, prastaré bytosti či cokoliv jiného z jiné dimenze našeho života, se už pouhou svojí přítomností v těchto místech ocitají na hraně fyzické i psychické existence, na hraně různých světů. Všudypřítomné vrby, které jsou téměř oponou či bránou do dalších světů, stejně jako nejrůznější projevy těchto světů jsou vlastně třetí postavou příběhu, který mu dává patřičnou dynamiku.
Moc pěkným jazykem (a pěkným překladem) napsaná drobnost, kterou - ano, lze označit za klenot. Dramatická výstavba se stupňuje, meze světů se stírají, autor výborně pracuje s postupným násobením pocitů postav a sklíčenosti celé situace. Nedávám tomu všechny hvězdičky asi proto, že mne kniha asi nestačila úplně naladit (taky svojí krátkostí) na připuštění této dimenze jiného světa, a tak mi to pocitově zůstalo u roztomilé "duchařiny". Ale určitě má nakročeno k tomu být zakladatelkou takového žánru, zvlášť, když jde o 100 let starý text. Potěšil jsem se velmi a vřele každému tento bonbón doporučuji.

8 10.08.2022

Není to Havlíčkova nejsilnější kniha, ale je v ní Havlíček celý. Psychologická sonda do života polosirotka, který neumí jednat se svým okolím, neví, co se sebou, a když se pak upne na jedno přátelství, jeho proměnu bere jako zradu na celém životě. A pak je tam samozřejmě rovina mužsko-ženská, rovina obětování, upřímnosti citu nebo jen jeho okázalá demonstrace, hledání života bez dvou nebo každého zvlášť. Nemohu prozrazovat nic z děje, ale můžu prozradit, že jsem si to užil. Havlíček dokáže skvěle vykreslovat nejenom charaktery, ale právě jejich vnitřní pochody a to srze jednání postav - to je myslím ono dramatické mistrovství, které je skvělé u jeho Petrolejových lamp nebo Neviditelného, má mnoho společného se Stefanem Zweigem. Takže Synáček je drobnější novelka, v níž se člověk ponoří nejen do maloměsta, ale hlavně do hledání smyslu života, a to bez jakýkoliv pouček, rozumbradových rozprav, tak jednoduše a čistě, že člověk následuje autora a sleduje chování jeho postav, několikrát se vše vyvine zcela jinak, než čekal a je to nesmírně osvěžující.

8 05.05.2022

"Hrabalova próza přímo exhibičně demonstruje, že se slovesné umělecké dílo nevytváří z myšlenek, nýbrž ze slov. Jaké je to jazykové kejklířství, jaký verbální jarmark, jak přesná a odvážná akrobacie!", píše Emanuel Frynta ve skvělém doslovu k výboru Hrabalových povídek. Je evidentní, že Bohumil Hrabal je v české literatuře jedinečný a neopakovatelný (pomíjím epigony) typus, kterému nelze upřít přímo extatickou a smyslnou práci s českým jazykem. Není to hospodský neumětel, který chrlí jednu historku za druhou, daří se mu (a v tom má skutečně i podle Frynty společného s Haškem) žánr "hospodské historky" povýšit na svědectví života. Kontrast, komediálně-tragický konflikt v nálevu neskutečné nadsázky, kterou v sobě má ona hospodsky chvástavá historka, je mu prostředkem uměleckého vyjádření tragikomičnosti jako takové, v níž se člověk permanentně v životě ocitá.
Ale teď se pokusím i o ALE, jakkoliv vzhledem ke kanonizovanému klasikovi to je ode mne asi drzost. Soubor těchto 18 povídek mě jako čtenáře, částečně znejistěl. Takové množství různých látek, které se ocitá vedle sebe, jakoby odhaluje, že ten vypravěčský typus skutečně "jen" jeden. Je jedno, jakou povídku čteme, je to stále tentýž princip. Hrabal vůbec nevyužívá (nemá smysl pro to?) dramatičnosti situace, jakoby nechce svým povídkám dávat vývojovou strukturu, povídky začnou ale nekončí, spíš jen přestávají. Je mistr pointy, ale jen v onom krátkém "historkovském" žánru a délce, jakoby neuchopuje celek. Jediná dramatičnost, která je téměř všude, a podle mě už v 10 povídce za sebou nestačí, je ten nejjednodušší a banální paralelní děj: zatímco postavy sedí v hospodě a chrlí příběhy, tak mezitím se jede Velká cena, nebo zatímco Haňťa kostelníkovi rozřezává sochy svatých na zátop, tak filozofují jakoby v kontrastu....To jsou jistě dobře nalíčené konflikty, které jsou kořením Hrabalových próz a spoluvytváířejí jeho poetiku. Ale že by Hrabal byl dramatickým vypravěčem, který by dokázal strhnout situací a jejím vývojem, to skutečně ne. Je to tok slov (viz Fryntova definice výše), který může být libovolně dlouhý a je jedno, kdy do dění jako čtenář vstoupí a kdy vystoupí. (Taneční hodiny pro starší a pokročilé jsou toho příkladem.) Z tohoto hlediska se Hrabal podle mě ocitá na hranici geniality a grafomanství, a jen díky jazykovým prostředkům z té strany geniality. Mám ale pocit, že právě sousedství takto podobných povídek tuto slabinu (typ) obnažuje a jak říkám, znejistěl mě, jestli Hrabal klasikem skutečně je, nebo byl jako klasik udělán.
Souhlasím s Fryntou, že Hrabalovy texty mají blízko k "totální fotografii", je to dokumentární zachycování "nálezů z proměnlivého proudu dění", při němž je "postižena živá jednotlivost, rozhodující moment, to jest lidský dokument podstatný a osudový". A jak říká sám Hrabal (a to hned dvakrát v tomto souboru), což platí pro celou sbírku: Minimální podněty, maximální následky."

8 25.02.2022

K této knize jsem se dostal přes četbu na Vltavě. Vltava připravila výborně zrealizované čtení, a to jenom první půli románu, která se odehrává v 50. letech v Československu, než se hrdina přesune do Ameriky. A tak se mi to líbilo, že jsem šel okamžitě do knihovny a půjčil jsem si to.
A nelitoval jsem. Je to skvělý text. Je syrový, napsán jakoby odtažitě, ale o to silnější ta vyprávěcí poloha je. Každou chvíli nastane nějaký zvrat, který člověk nečeká a přitom je zachována linie děje, vývoj, který je v podstatě strhující. Přitom román klade otázku nejen o vině a zločinu a o tom, jak si zachovat a kde hledat vlastní důstojnost v komunismu, a jak zvládnout dvojí život, ale je taky prodchnutý atmosférou malého města. A jsem moc rád, že i ta druhá část románu je podobně dynamická. A klade úplně stejné otázky, akorát v kapitalismu, ve vysněné Americe. Jako celek to přitom nepůsobí rozděleně nebo rozpadle. Zatím jsem od Nováka nic dalšího nečetl, předpokládám, že jsou-li Mašíni napsáni takto, tak to musí být skvělé. Uvidíme.

8 29.08.2021

S Eltonem Johnem mám ten "problém", že ho obdivuju - jako muzikanta, který je otevřený všem možným typům hudby, je širokopásmový a je to první liga. Byl jsem na 5 jeho koncertech a všechny byly životními zážitky. Oceňuju i to, že své životní propady dokázal otočit v klad a napíná sílu i na charitu. Jak s člověkem bych si asi nerozuměl, nemám moc rád tu efektní extravaganci, která se stala součástí jeho stylu, jeho "hvězdné" manýry, všechny ty vášně nakupováním začínaje a kokainem konče. Přes to všechno je to jeden z nejtalentovanějších lidí, jaké znám - byť ne úplně osobně.
Toto zde říkám proto, že kniha se mi moc líbila I PŘES TO, že ho mám rád. Bál jsem se, že to bude buď uslintané vzpomínání starého zbrojnoše poprocku a nebo naopak póza hvězdy první velikosti, ať už jí skutečně je nebo by si to o sobě jen myslel. Jsem nadšený a šťastný, že kniha není ani jedno ani druhé.
Předesílám, že jsem jí četl v originále. Je to svěží text, bystrý, chytrý, který nemoralizuje, Elton John si dokáže dělat legraci sám ze sebe, dokáže velmi trefně ohodnotit ostatní, umí se zastavit u situace a ze zpětného pohledu říct, co mu tato situace dala nebo vzala, jak ho poznamenala dál. Text je i zajímavě členěný, kombinuje chronologii s takovými tematickými celky. Pro každého, kdo má rád jeho hudbu a alba, tak nechává zcela neokázale nahlédnout do motivací, proč které album nebo skladbu dělal, jak to vznikalo a proč. A zároveň to není výčet nějakých úspěchů. Sám se pozastavuje nad tím, že to všechno mohl prožít, koho všechno mohl potkat (od Versacheho přes Beatles a Mercuryho až po Warhola nebo Stallona a Dianu všechny...), zcela otevřeně mluví nejen o své homosexualitě a vztazích, svých závislostech, ale také o rakovině, operaci hlasivek, umírajících kamarádech na AIDS, finančních problémech...zkrátka je to velmi otevřená zpověď. Všeho je řekl bych s mírou.
Jako červená nit se tahle jeho vztah s otcem, který ho v ničem nepodporoval (a díky tomu také byl motivován pro přepsání Billyho Elliota do muzikálu) a vztah s matkou, která nedokázala přenést přes srdce, že by někdo v jeho životě mohl být mu bližší než ona.
Zkrátka jsou to kultivované paměti, se kterými mu možná někdo pomáhal je stylizovat, ale to je fuk. Je to padesát let světového showbussinesu stejně jako tvůrčích a produkčních a vztahových rozkoší i muk, je to Elton John, jehož hudba tady určitě zůstane i v době, kdy on už tady nebude. Takže skvělé, doporučuji. Příkladné!

8 05.08.2021

Při čtení se mi neustále vybavoval pan Harari a jeho popové historické žonglérství s fakty. Ten lehký styl, v některých ohledem mírně bulvární, zábavný se poněkud k tak vážnému tématu moc nehodí - ALE - na rozdíl od intelektuálského pop-šejkra Harariho se Tim Marshall drží doslova "při zemi". Je to nesmírně čtivá kniha, kterou je podle mě nutno si přečíst. Ne, aby člověk porozuměl světové politice, ale aby pocítil půdu pod nohama a neuvěřitelnou propojenost země. Ne jen z hlediska ekonomické a jiné globalizace, ale skutečné propojenosti zemskou kůrou, horami a oceány, nížinami, tundrami a pralesy. Oceňuji hledisko, které autor zvolil. Je to text plný souvislostí, které člověka nemohou napadnout, mnohokrát se člověku "rozsvítí" (ale je třeba být opatrný a nevěřit mu ve všem). Není to vhled do problematiky, ale je to nakouknutí za oponu. V této knize vystupuje zeměkoule jako náš domov. To se mi moc líbilo. Člověka to přinutí se zajímat i o regiony, které mu byly třeba lhostejné, ale uvědomí si, že země je jenom jedna a boj o moc, resp. o přežití, je lidstvu společná už od počátku věků. V tom kniha moc optimistická není. Bude to totiž jenom horší.

8 20.06.2021

Skvělá kniha. V první řadě je třeba říct, že je skvělá i bez ohledu na dobu, ve které je čtena. To, že v době "přestavby" byla skutečně ikonická, není divu - všechny postavy nějakým způsobem doplácejí na Stalinův diktátorský režim, ať už vyhnanstvím nebo naprostým ohnutím páteře a popřením sebe sama, a také to, že Stalin sám tam figuruje jako jedna z postav a vede vlastní introspektivní monology, muselo být tehdy fascinující. Ta otevřenou, se kterou Stalin sám, jako románová figura, popisuje mechanismus moci, metodu strachu a teroru jako jediného možného řešení udržení socialismu, muselo tehdy být opravdu šokující nebo při nejmenším znakem, že se opravdu něco ve vzduchu mění, když je toto možné vydat.
Jenže teď máme rok 2023 a já shledávám, že román nezestárl. I když se z něj sloupne pozlátko senzace dané kontextem vzniku (resp. vydání), tak je to velmi silná kniha o jedné generaci spolužáků či sousedů z moskevského Arbatu, kteří se po škole prostě rozcházejí každý do jiné části sovětské skutečnosti roku 1934. Autorovi to umožňuje vykreslit velmi plasticky různé charaktery a jejich vývoj, skrze hrdiny se dostáváme do různých prostředí a vrstev tehdejší sovětské společnosti. Poznáváme hodnoty, na kterých je ona doba postavena, jak je možné se k těmto hodnotám stavět či se vymaňovat apod. Na rozdíl od např. Solženicinova Jednoho dne Ivana Denisoviče nebo Souostroví Gulag je tento román vícevrstevnatý a nabízí více pohledů, ačkoliv je jasně humanistický a odhaluje velmi přesně absurditu režimu. Je opravdu pozoruhodné, že jedním z těch pohledů je i ten Stalinův, autor si načetl nejrůznější zápisy politbyra a všechny možné jeho projevy a podařilo se mu vykreslit Stalinův vnitřní svět naprostého osamocení a strachu, v němž jako obrana funguje opět jenom strach a násilí. Rok 1934 je dobou, kdy se roztáčejí kola velkých procesů, další vlna odstraňování vnitřního nepřítele (včetně Stalinových nejbližších přátel - dá-li se to tak nazvat), takže být v té době mladý a věřit ve Stalinovu autoritu a autoritu režimu bylo velmi složité. Postavy začínají mít pochybnosti, zda to, čemu věří, je to pravé, a kde je chyba. A čtenář má možnost ty chyby vidět přímo. Je podle mě dobře, že celá ta rovina z nejvyšších kruhů tam je, protože vzniká kontrast a kontext pro pochopení toho, jak mladí lidé věci vnímají a jaká byla tehdy vůbec atmosféra. Takže poučná, výborná kniha, existuje prý jakési pokračování Třicátý pátý a další roky, který jsem si právě koupil, tak se těším.
No a že to s ruskou válkou nabírá dnes další paralely, je zřetelné. Kdo by náhodou nerozuměl onomu rusko-ukrajinskému konfliktu, doporučuji tuto knihu, protože to je dědictví, ze kterého dnešní Rusko čerpá a vztahuje se k němu. Takhle své pozici ve světě Rusko rozumí.

7 23.08.2023

Tak to je kniha, které nelze nedat všechny hvězdičky, a to i přes výhrady. Je výpravná, neuvěřitelně bohatá na ilustrace - až to ve mě vzbuzuje silné pochybnosti o autorských právech, když je pod každou druhou fotkou napsáno "Wikimedia Commons Public Domain". Je velmi pěkně zalomená, svým způsobem nejen myšlenkově, ale i provedením svobodomyslná. Je to leporelo i vějíř zároveň, jsou to pracovní listy i encyklopedická hesla najednou, jsou to esejistické úvahy i sbírka tisíců dat, citátů a kontextů napříč tisíciletími i kulturami. Je vpravdě neuvěřitelné, že to napsal jeden člověk, kterému navíc není 80 let a nebilancuje tu svůj celoživotní vědecký zájem.
Martin Rychlík nám dává nahlédnout i do své rodiny, vidíme jeho syna Matyáše, vidíme jeho rodiče, vidíme jeho děti v autíčkách, jeho svatební fotografii, to všechno v záplavě papuánců, antiky, mýtů, Michelangela, Aztéků, Hurónů, všech možných cestovatelů a antropologů, tu se cituje z Chamurappiho zákoníku, tu je obraz s motivem podepisování ústavy USA, tu portrét J. A. Komenského, nedaleko zařezávání obětních beranů, a jinde Inutitů, jak si třou při pozdravu nosy. Ano, kaleidoskop světa, ve vší různosti a stejnosti, jeden lidský rod tu vystupuje osvícen z nečekaných perspektiv. Uchopit tuto rozmanitost je nadlidský úkol a přesto se to M. Rychlíkovi podařilo.
Je možno zaútočit na samotný výběr oněch 73 jevů, kterými je lidský rod vykládán. Autor přiznává, že jde o převzatý koncept, který má trhliny a lze s ním polemizovat. To zcela jistě. Základní otázka je, zda zvolení řezy jsou stejné síly, stejné důležitosti, stejně hutného fenoménu. Zda "vláda" a "odstavení od kojení" je na téže úrovni či má stejně bytelnou pozici - možná že ano. Zda "mírnění přirozených projevů těla" je totéž jako "etika" nebo "výchova, vzdělávání". Kaleidoskopičnost, se kterou je kniha koncipována, totiž může být až na závadu a slyším zdálky blížící se ozvuky poutě, jakoby zaváněla intelektuálním pouťovým eskamotérstvím. Při pohledu na seznam kapitol je zase patrné, že kniha je sestavena "mechanicky" podle abecedy, což podporuje dojem přísné logicky a vědeckosti, na druhé straně ale všechny kapitoly se nějak prolínají, nepřímo na sebe navazují, některé příklady se opakují apod. Ta neuchopitelnost je to překlenuta lehkým popularizačním stylem vyprávění a určitou žonglérskou schopností autora ladně přecházet mezi nespojitelným.
To samo o sobě zaslouží obdiv. Síla knihy je opravdu v originálním pojetí, odvaze ji takto napsat, zalomit, vybavit a vydat. Přes povrchnost, s jakou musí pracovat, je to kniha, která opravdu pojmenovává podstatné: jakých podob člověk nabývá a může nabýt. A proč. Čtenář na konci nemá pocit, že byl oklamán (jako třeba u Harariho), je to poctivá kniha, která se nebojí překročit meze, kam si ostatní už (nebo zatím) netroufli. Dostane-li Magnesii literu, určitě bych byl pro.
Mně osobně je líto, že se v knize ani jednou neobjevila jediná informace ze zjištění Hanzelky a Zikmunda, to mi přijde dokonce nespravedlivé.

7 21.02.2023

Doporučuji každému, kdo se chce dozvědět něco o praktickém životě. Čapek se svým novinářským pozorovatelským talentem a vyjadřovací přesností je nepřekonatelný. Dokáže o nejobyčejnějších věcech psát poutavě, až poeticky, je schopen hledat poezii ve všedním životě. Mně se vždycky nejvíc líbila pasáž, jak se dělají noviny a jak se dělá divadlo, dokonce jsme podle jeho dialogů režisér-dramaturg dělali malé scénky v rámci rodinných oslav. Prostě Čapek mi přirostl k srdci a nedám na něj dopustit.

7 11.09.2022

"Konečně to prasklo. V nepopsatelném chaosu, který potom vznikl, je těžko se vyznat. Efekty byly více zvukové než slovní, a tak ten, kdo byl by chtěl onen kritický den reprodukovat co nejvěrněji, musil by to učiniti cestou hudební, a to ještě nejspíše jen orchestrální." Nádhera! Jakkoliv je to pro Havlíčka netypická próza, je to vlastně jen nevázaný, ale do mistrovského detailu domyšlený žert (o morálce se tu bavit nebudeme) , je to slovní ekvilibristika, která mě několikrát donutila se srdečně zasmát, někdy jsem měl záchvaty až k slzám. To už se mi dlouho nestalo. Ta naprostá drzost, nehoráznost a otevřenost, samozřejmě nekorektnost, je dokonalá. Líčení erotických scén by si samo o sobě zasloužilo analýzu, je to radost (českého) jazyka a jeho erupce (jazyka). Nedávám tomu všechny hvězdy, protože samozřejmě v porovnání s Neviditelným nebo Petrolejovými lampami je to opravdu "jen" legrácka, ale její provedení je stoprocentní. Není to ale samozřejmě pro upjaté škarohlídy - je to pro čtenáře hedonisty. Takže jsem to vzal všema deseti.

7 11.09.2022

Životní zážitek. Přidávám určitě do nejlepších knih, jaké jsem kdy četl a mohu doporučit všemi deseti. A teď proč:
Platonovovi se podařilo v mnohavrstevnatém textu rozhrnout oponu nebo dalekohledem přesně zaměřit podstatu komunismu. Myšlenky jako takové. Utopistické romány se zaměřují na světy, kde lidé přestávají být individualitami, stávají se například čísly (Zamjatin a jeho román My) nebo nástroji bez vlastní vůle, kontrolováni Velkým bratrem (Orewellovo 1984). Tedy jde o svět určitého řádu, který je zvnějšku na své obyvatele vykonáván, a je to všechno metafora politické diktatury. Jde tedy o mechanismus moci. U Platonova se postavy samy ocitají uprostřed už komunismu, který si sami ve městě Čevengur nastolili a zjišťují, jaké to je - nejen, když je člověk opravdovým komunistou, ale když už ten komunismus člověka obklopuje a prostupuje jím. Komunismus jako takový je tu vlastně jakoby jedna z postav. Je to jakási případová studie Ráje na zemi (Sluneční království), kdy se všechno udělalo podle příruček a Leninových návodů (brutálně se odstraní buržoazie do hromadného hrobu například), zruší se Marxova nadhodnota, zruší se sám dohližitelský úřad - sovět (protože není potřeba, už je nastoleno) a sami účastníci experimentu zkoušejí, co bude. A čekají na to. A hledají smysl života. Hledají, co by dělali, když pokrok byl dovršen a není kam dál. Nejsou náhodou už na konci dějin? Skvěle, ale co teď s tím? V tomto ideálním městě řeší různé menší problémy, například, že nikdo nesmí pracovat pro sebe, ale jen pro druhé, nikdo nesmí osít pole, protože všechno zařídí slunce, které pracuje za ně (takže žijí hluboko pod hranicí chudoby). A pak je trápí, jak tím svým komunismem podarovat další masy proletariátu, jak to rozšířit i za hranic města, když široko daleko nikdo není. A pak - jsou to samí chlapi, kteří časem zjistí, že by potřebovaly ženy. To je velmi ošemetná věc, kde je vzít? A jaké? Ony by to musely být ženy dostatečně proletářsky vypadající (takže hlavně ne sexuálně přitažlivé), bez buržoazních návyků (třeba, že by chtěly kabát nebo se podívat do Moskvy), a hlavně aby tak nějak měly smysl pro kolektivní myšlenku a byly tak nějak pro všechny. No je to opravdu složité, žít v tom náhle nastaveném ráji.
Za skvělé považuji, že je to sonda do samotné myšlenky komunismu. Ovšem v perspektivě vývoje ruského myšlení a cítění - ten komunismus je vírou v nastolení božího království, je v tom typická ruská jurodivost, vztah k přírodě, smutek ruské duše, (je v tom trochu Dostojevského - v psychologické rovině určitě a Gogola). Ty postavy jsou z drtivé většiny malí ruští človíčci (většinou negramotní), kteří vlastně ničemu moc nerozumí a dělají jen to, co cítí, že je správné. Pášou neskonale obludné dobro, a to nejen na ostatních, ale i na sobě. Je to psychologický řez člověkem a jeho vírou, vůlí, touhami, bojem rozumu a citu, jeho přirozeného individualismu a kolektivismu. Je také o vztahu k předkům a k budoucnosti, k životu a ke smrti. Ke konci jako takovému. Celý příběh má v sobě i prvky Don Quichota (hlavní hrdina Alexandr Dvanov s přítelem vojákem Konjopnikem na koni zvaném Proletářská síla, a který miluje Rozu Luxemburgovou jezdí v první části románu po právě založeném sovětském Rusku a hledá, jestli náhodou už někde nenastolili komunismus, až pak najdou vysněné město), je v něm trochu i Neználka ve Slunečním městě a celé je to zalité odlehčeným cynismem. Ty hrůzy, co se tam dějí, ta tupost postav a jejich uvažování, je líčena s takovou samozřejmostí, že nic samozřejmějšího být nemůže (skvělá postava Čepurného nebo Dvanovova otce). Také je zajímavé, že tam, kde by člověk čekal, že děj se někam bude posouvat a bude to vrcholit (což na konci opravdu zcela nečekaně vyvrcholí), tak se na půl knihy jakoby děj právě v Čevenguru téměř zastaví. Ale právě tam se buduje onen mnohovrstevnatý psychologicky-myšlenkový svět světa v komunismu, kde autor a jeho postavy ohledávají vzniklou situaci v nejroztodivnějších variacích. Je to jakobyste spolu s postavami procházeli po nekonečné tundře a promýšleli onu skvělou myšlenku ze všech stran.
Samozřejmě se nedivím, že Čevengur za života autora nevyšel. Ostatně Stalin si prý na okraj jedné jeho povídky, která vyšla napsal: "Talentovaný autor, ale svině." Kupodivu rozpoznal onen cynismus, se kterými Platonov pracuje: kdy jakoby nové zřízení "chválí", ale fakticky tím, jak ho detailně popisuje, až k jeho kořenům, na nejobyčejnějších situacích a lidech, tak ho představuje v jeho reálném světle jako utopickou, nedosažitelnou a hlavně absurdní a nerealizovatelnou myšlenku. Z toho se budu chvíli vzpamatovávat. Kdo chce proniknout do podstaty myšlenky komunismu a jejích mezí, čtěte. Lidé čtěte!

7 28.08.2022

Jako vzpomínka na dětství to funguje někde uprostřed. Vysoko jsou pro mne zážitky typu knihy Karla Maye nízko knihy jako Malý Bobeš. A někde uprostřed je rozverný příběh o nalezeném cosi, co se pak stane žirafou. Takže je to trochu čapkovské, trochu poláčkovské, trochu haškovské, ale chybí tomu ten jazyk, jak by to výše zmiňovaní napsali a nebo takový Emanuel Frynta. A pak ten naučně politický kontext je skutečně škoda. A to teď mluvím nejen jako bývalé dítě, ale i jako současný dospělý, zbytečně to knížku deklasuje hlavně tím, že je to najednou politická, ale ještě k tomu komunální satira, která tehdy byla běžná a možná to tak Plachta i myslel, ale tím to tu knížku bohužel zasazuje do její doby a nedovolí jí to, aby přežila v té rozvernosti a čerstvosti, jako se to dařilo ostatním.

7 12.06.2022

"Jen, co bys tomu řekla, kdybych ti řek..."
Zaváhal jsem. Čekala.
"Myslím... že jsem se do tebe zamiloval."
Chvíli bylo ticho. Pak odpověděla ohromně něžně: "Řekla bych...aby ses neposral."
Zavěsila.
Nebyl jsem nešťastný. Ani překvapený.
-----
Takhle svěží dílko jsem už dlouho nečetl. Že povídka skončí úmrtím, to není spoiler, to je zřejmé hned z první věty knížky. Takže to překvapení není. Překvapení je, že přes naprosto nešťastný název (neoriginální, tupý, stereotypní a vcelku hloupý) je to vzdušný text, plný situací s převraty, napsaný lehkou rukou a zároveň neumluvený, hutný. Takhle bych chtěl umět psát.
Tematicky to není jen o lásce dvou mladých lidí na Harvardu na začátku 70. let, ale také o vztahu k otcům a taky k sobě samému. Je tam vše - póza, vzniklá z rodičovského vzdoru, která člověku brání být upřímný k těm, co ho zplodili a vychovali, stejně jako nenucená živelnost i úzkost těch, kteří se nestydí si říci, že se mají s otcem rádi. Myslím, že každý, kdo v sobě řeší dospělácký vzdor vůči otci, by si knihu měl přečíst. Uvidí, co ho v životě vlastně brzdí.

7 10.04.2022

Skvělá výstava, skvělá doprovodná kniha! Když pominu módní a pro dějiny umění naprosto nezajímavou okolnost, zda náhodou paní Čermínová nebyla první transgender u nás (to jsou skutečně neuvěřitelné zhovadilosti, kam nás tato pohlavní korektnost vede), tak oceňuji, že byla skutečně svá. Známé je to její první období se Štýrským, a pak její skvělé grafické výkřiky proti válce, ale tady (jak na výstavě tak v knize) se věnuje velká pozornost jejímu poválečnému životu, o kterém toho moc nevíme, protože vytušila, že s komunisty by to tady dlouho nevydržela. A tak má člověk pocit, že jak z výstavy, tak z knihy vyvstává jakýsi celkový plastický obraz této ženy, která se asi dobře cítila v pánských kalhotách a zvolila si skvělé, zapamatovatelný, genderově neutrální pseudonym. Její napojení na surrealistickou skupinu v Paříži nebylo banální, byly schopná říct Eluardovi NE. Velká osobnost, které si velmi vážím, že zůstala stála tatáž.

7 05.09.2021

Skvělý debut! Je vidět, že autorka Japonskem žije. Umí si pohrát s formálními rovinami vyprávění, vymyslela pozoruhodný klíč k časové smyčce nebo spirále či jak to nazveme. Pohybuje se tedy permanentně mezi sci-fi a realistickou prózou z prostředí současného vysokoškolského prostředí humanitního zaměření. Má to šmrnc, napětí a opravdu zcela nenásilnou vzdělávací formu - o Japonsku jsem toho mnoho nevěděl a jsem rád, že mě Anna Cima vzala za ručičku a posadila na Šibuji. Opravdu povedené. Zároveň chci upozornit, že Český rozhlas knihu načetl, resp. výborně ji přečetla Barbora Goldmannová.

7 01.09.2021