BabaJaga11 komentáře u knih

Historie i současnost obce, která je mým domovem. Krásné fotografie – kroje, vinné sklepy, širá pole, západy slunce, vinohrady. Staré fotky z rodinných archivů. Byla to spousta práce. Většina občanů ve svém civilním povolání nepíše knihy ani články do novin, a tak jejich texty musel editor J. Čech tu více, tu méně "učesat". Myslím, že si docela máknul – ale nebylo to poprvé, co spolupracoval s amatérskými tvůrci textů a autoři si pochvalovali jeho nekonečnou trpělivost.

Malinko jsem taky přispěla, tématem botanickým. Když pan Čech uviděl rozsah mého textu, zalekl se. To se prý musí zkrátit. "No jo, mně ale zkracování moc nejde", opáčila jsem. Dostalo se mi ujištění, že to nebude problém, on si z toho něco vybere. Po nějaké době se ozval, s tím, že když si text přečetl, rozhodl se ho nezkracovat. Prý mu vše připadá zajímavé a byla by škoda to vymazat. Pro mě jsou podobná slova od člověka z jiného oboru tím nejvyšším vyznamenáním. Kdysi, ještě jako dítě, jsem hltala všechny přírodovědné populárně naučné knihy. Později jsem si začala uvědomovat, jak je to krásné, že je někdo napsal a já mám možnost dozvědět se spoustu úžasných věcí. O to víc mě těší, když se o úžasném dění v přírodě kolem nás mohou lidé něco dozvědět i ode mě.

45 30.06.2020

O vrcholový sport a sportovce jsem se nikdy nijak zvlášť nezajímala. Ke knize mě přivedly dvě věci – jednak autorka Ilona Borská, která píše biografie velmi čtivě a napínavě, jednak možnost získat knihu v dobročinném bazaru a přispět tak na dobrou věc.

V knize se prolínají rozhovory autorky s gymnastkou Evou Bosákovou, které mají formu vzpomínek na její kariéru, a vypravování autorky. Nádherně vykresluje nejen to, co se při trénincích, na závodech i v osobním životě Evy Bosákové rok za rokem odehrávalo, ale i to, jaké byly její niterné pocity před vrcholnými výkony na olympiádách a MS. Zajímavé bylo i líčení podmínek ve sportu obecně v 50. a 60. letech 20. století (myslím, že dnes si sportovci nic takového nedovedou představit) či sportovních zájezdů do některých zemí. Mezi nimi nechyběly Finsko, Itálie, Austrálie nebo Čína.

U povídání z Číny jsem mě zaujalo líčení zdravotní situace v nám dnes notoricky známém Wu-Chanu: "Tady už je chřipka v plném proudu. Dělají se proti ní hygienická opatření, lidé chodí po ulicích s rouškami přes nos i ústa, telefonní sluchátka mají antiseptické povlaky. Jenomže chybí patrně to nejpodstatnější: přirozená obranyschopnost organismu". Asi se toho moc nezměnilo, byť podvýživu, která byla tenkrát pravděpodobnou příčinou chřipkových epidemií, z šíření koronairu dnes asi vinit nemůžeme. Po přečtení této pasáže v knize a taky nedávné zprávy o tom, že španělští vědci našli stopy koronaviru ve vzorcích odpadních vod ze Španělska z roku 2019, tedy s původem viru ve Wu-Chanu to asi nebude tak žhavé, nemůžu nepřemýšlet o tom, co asi Wu-Chan má tak zvláštního z epidemiologického hlediska... je to ještě něco víc než vysoká koncentrace lidí?

A ještě o řádku let později postřehy z USA, kde byla Bosáková na kulturně-sportovním turné poté, co musela opustit národní reprezentaci:
"Já to znám, panenky", kývl stařec s tváří poskládanou do uzoučkých, opálených vrásek. "Každého večera člověk myslí, že ráno snad ani nevstane. To je – jak se to poví po česku? – krisis. Tady tak dělají všichni a každý se hanbí přiznat, že už nemůže." (ze setkání s krajany krátce po vystoupení skupiny, přičemž za půldruhé hodiny měla skupina být jinde na dalším vystoupení)

"Jestli Eva někdy pocítila nechuť předvádět se nějakému obecenstvu, pak to bylo tady, a věděla, že lidé ze souboru jsou na tom stejně. Tady, kde první večer po vraždě [Johna Kennedyho] fungovaly beze změny programu a byly do posledního místa obsazeny všechny zábavní podniky, kde městská opera dávala v plném lesku pro dva tisíce diváků Verdiho Maškarádu, jakoby se vůbec nic nestalo". (úvahy před vystoupením v Dallasu)

Čtení jsem si moc užila a dozvěděla jsem se i ledacos nového. Vřele doporučuji i nesportovcům :-). Jen kvůli nedostatku místa knihovně posílám dál v naději, že kniha osloví i další čtenáře.

47 28.06.2020

Tak to tedy byla síla – klobouk dolů před autorkou a hlavní protagonistkou knihy Elyn Saksovou! Její celoživotní boj s vážnou duševní chorobou, schopnost jít za svým cílem, může být inspirací pro všechny lidi, kteří si myslí, že kvůli nemoci, ať již duševní či tělesné, nemohou vést plnohodnotný život. Někdy to možná doopravdy nejde tak, jak by člověk chtěl, ale nevzdávat se a jít až tam, kam nemoc dovolí (kolikrát je to mnohem dál, než si myslí lékaři) je cesta, která vede k pocitu naplnění.

Během čtení mě napadaly různé otázky, mj. jak bych reagovala, kdybych se dostala do podobné situace, jako přátelé Elyn, z nichž někteří neměli o její nemoci potuchy, a pokud ano, jejich představa byla hodně odlišná od skutečnosti. Napadalo mě také, zda to, že dítě vyrůstá "v bavlnce", v dobrém materiálním zázemí, nakonec nevede k tomu, že přechod "do života" nezvládne úplně dobře a zda právě toto nemůže vést k propuknutí duševní choroby. Ale nejsem odborník a jak už zde bylo zmíněno, u Elyn se těžká duševní porucha vyskytovala i v rodině.

Líčení bylo nesmírně sugestivní a brzy jsem zjistila, že mi nedělá moc dobře číst tuto knihu večer před spaním, protože se mi pak před očima vyjevuje ledacos z toho, co Elyn vyprávěla svým terapeutům, tedy nic, po čem by člověk toužil, když jde spát. Holt silná obrazová představivost nemusí být vždy výhodou :-). Knihu určitě lze doporučit lidem, kteří mají nějaký podobný problém, ale pozor, místy je to fakt dost drsné (třeba okamžiky z téměř "středověké" léčby, než se Elyn dostala k vhodným terapeutům). A samozřejmě každý, kdo se zajímá o lidskou psýchu, si v knize najde své. Po přečtení jsem si dokonce začala říkat, že nebýt tolik zaneprázdněna, přihlásila bych se dálkově na studium nějakého „psychooboru“.

47 21.06.2020

Četla jsem už před mnoha lety, a to i v originále. Byla to jedna z prvních knih, co jsem v angličtině přečetla – napsaná je velice čtivě.

Watson s Crickem byli bezesporu velmi schopní badatelé, ale někdy člověk potřebuje tu správnou inspiraci – a tu by možná vůbec nezískali bez Rosalind Franklinové, z které neustále tahali "rozumy". Měla jsem celou dobu pocit, že se ti dva na to, že se stali nositeli Nobelovy ceny, dost poflakovali, zatímco Rosalind dřela dnem i nocí v laboratoři. A paradoxně ona jediná z širokého okruhu spolupracovníků oceněna nebyla. Sám Watson ve své knize přiznává, že mu to po letech přišlo líto, už kvůli tomu, že Rosalind předčasně zemřela na rakovinu.

V tomto je uvedený příběh velmi aktuální – na ženy ve vědě se mnohdy kladou vyšší nároky než na muže, ale "smetanu" dost často slíznou jejich mužští kolegové či nadřízení. A to si u toho dotyčné občas zničí zdraví nebo předčasně zemřou (viz např. https://www.avcr.cz/cs/pro-verejnost/aktuality/Jak-skloubit-vedu-a-rodinu-ptala-se-konference-Women-in-Science/). Takže bohužel, ani mezi vědci spravedlnost a jiné vznešené hodnoty nehledejte.

53 18.06.2020

Kdybych měla tuto knihu charakterizovat jedním slovem, byla by to asi "bezútěšnost". Toto slovo mě napadalo při popisu života hlavních postav i dalších lidí na ruském venkově poblíž Voroněže.

Byl začátek 20. století, po revoluci roku 1905, kdy se car Mikuláš II. pokoušel uchlácholit lid vznikem Dumy, slibem konstituční monarchie, atd. Duma neduma, nic zásadního se nezměnilo. Bude vzpoura? Bude revoluce? Koho to popravili? Proč? Ukradli sedlákovi uzené maso, dobře jim udělali!

Politická situace v tehdejším Rusku jemně probublává celým románem v sérii narážek, které neznalec ruské historie nejspíš nepochopí. V myšlenkách a rozhovorech lidí zachytíme jen útržky. Co to pořád mají s tou Dumou, vzpourou a tak? Pomohla mi náhoda, nedávný televizní dokument o caru Mikulášovi II. a Romanovcích. "O tomhle přece píše Bunin ve Vesnici!", došlo mi v tu chvíli.

Spalující slunce, prach a vedro. Bláto, bláto, kam se podíváš. Zima venku, zima v domě, kde není pořádně čím topit. Lidé, kteří žijí v nouzi, z které se jim nedaří vybřednout - a už se o to ani nesnaží. Východiskem je vodka, dýmka s machorkou... Jakou to všechno má cenu? Jakou cenu má život? Bunin je mistr popisů, které nedoporučuji slabším povahám, neb na ně z toho může padnout depka. Doporučuji naopak těm, které zajímají historické souvislosti. Tahle kniha myslím hodně poví o ruské duši, o tom, co všechno mužik vydrží. Vydržel za cara i za Stalina. Šel z bláta do louže a naopak. Byl zvyklý umírat z rozmaru mocných. Stalinský režim by se sotva udržel v zemi, která by neměla historickou zkušenost s krutým carským režimem.

I když musím říct, že Buninovy povídky mě chytly víc, asi proto, že takový ten děj-neděj je na více než 200 stránkách knihy už trochu otravný, pasáží, které se mně líbily a které jsem si pročítala znovu a znovu, nebylo málo. Zde alespoň některé z nich:

"Ale copak Moskva! I do březového lesíka za silnicí, i tam se už deset let marně vypravuje. Stále doufal, že se mu podaří urvat jeden volný večer, vzít s sebou rohožku a samovar a posedět si na trávě v chládku a v zeleni – a ani ten jeden večer neurval. Dni utíkají jako voda mezi prsty, ani se nenadál a je tu padesátka, zanedlouho bude všemu konec – a jak je to dávno, co běhal bez kalhot? Jakoby to bylo včera!" (Tichon)

"Vyšel si za vesnici, těšil se ze slunce, z tvrdé cesty a vyschlé trávy, ze zhnědlého laskavce, z milého pozdního květu bleděmodré čekanky a z poletujícího chmýří pcháče. Hlína zoraných polí se v slunci leskla hedvábnými sítěmi sotva viditelných pavučin, jimiž byla pole zatažena do nedozírné dálky. Na suchém lopuší seděli stehlíci. Na výsluní na humnech v hlubokém tichu vášnivě vrzali cvrčci." (Kuzma)

"Zdvihl hlavu: zmrzlý sníh šikmo padal na žebráckou černou vesničku, na vymleté blátivé cesty, na koňské kobližky, na led a vodu. Podvečerní mlha zahalovala nekonečná pole, celou tu širou pustinu jejími sněhy, lesy, vesnicemi a městy – říši hladu a smrti."

49 16.06.2020

Četla jsem už před několika lety, ale nedá se zapomenout. Kultura tak odlišná od naší, že si stěží lze představit, že bychom žili podobně. Navenek silné rodinné vazby, uvnitř nesvoboda a násilí, které místní zákony – ale hlavně tradice, které jsou nad jakýkoli zákon – umožňují. Přísná kontrola žen jejich manželi, bratry či jinými rodinnými příslušníky – ven jen v burce a pod dozorem, dokonce i k lékaři, kde manžel mluví do vyšetření (hlavně, aby žena nebyla zneuctěna, to je hlavní, jestli vyšetření bude nebo nebude moct něco odhalit, to je jedno). Rozmanité pro nás prapodivné tradice jsou čtivě vysvětleny, takže si člověk řekne "á, takhle to tedy je!". Nic to ale nemění na skutečnosti, že bych v této kultuře nechtěla žít ani minutu.

Zajímavý byl i popis pohledu na západní svět, působení cizích vojenských jednotek a dalších cizinců, kteří mi někdy připadali hodně naivní. Ač na straně jedné je Afghánistán zemí, kde jistým způsobem stále přetrává středověk, leckteré moderní vymoženosti jsou již standardem i tam.

61 12.06.2020

Kniha se četla rychle a dobře, přestože zpočátku mi krátké kapitoly a přeskakování mezi myšlenkami jednotlivých hlavních hrdinů dost vadily. Brzy jsem si však na tento styl vyprávění zvykla a nemohla jsem se od knihy odtrhnout.

Tyto tragické události je potřeba připomínat, aby lidé věděli, že válka nikdy nemůže mít vítěze, přestože učebnice dějepisu tvrdí něco jiného. Jedni zůstanou mrtví na bojištích, jiní ve vybombardovaných městech a další přežívají dál se zlomeným srdcem a mrtvou duší, protože tomu všemu museli přihlížet, anebo se sami podílet na zabíjení. Jestliže zuří válka, je naivní si myslet, že se to týká jen vojáků a civilisté mohou být uchráněni. A je vlastně jedno, vezme-li jim život hlad, zima nebo nemoci, omyl v podobě bomby určené pro vojenský cíl, nebo jasný záměr způsobit co největší ztráty nepříteli a vnitřně zlomit ty, kdo přežijí. Těm lidem už život nikdy nikdo nevrátí. Válka dělá z mužů, jež byli kdesi stovky kilometrů daleko milujícími otci, krvelačné bestie, kterým už na ničem nezáleží, když najednou zjistí, že jejich rodiny vyvraždili či jejich ženy a dcery znásilnili jiní milující otcové, jen stojící na opačné straně barikády. Všechno toto v knize najdete, když ne přímov textu, tak mezi řádky.

Proč jen čtyři hvězdičky? Autorka se snaží působit nestranným dojmem, ale můj dojem byl ten, že úplně nestranná není. Ač hovoří o zločinech všech válčících stran, v souvislosti s Německem (a stručně zmíněnými některými dalšími státy) se drží věcného tónu bez výrazných emocí, ve vztahu k Rudé armádě od začátku převládá pejorativní tón (barbaři apod.). Byť tyto emoce probleskují v myšlenkách hrdinů prchajících před postupem Rudé armády a ti na takové emoce jistě měli plné právo, napadá mě, zda neuvažovali trochu jinak, alespoň ti, kteří měli mnoho důvodů nenávidět nacistické Německo. Knihy starších autorů, kteří 2. světovou válku zažili (např. H. Thürk, Hodina mrtvých očí), na mě v tomto směru působí podstatně věrohodněji.

Ačkoli autorka zmiňuje, jak velké množství historických dokumentů prostudovala, některé události zmíněné v knize, opět v myšlenkách hlavních hrdinů, např. tragédie u Nemmersdorfu, jsou vylíčeny přinejmenším sporně. Když pátráte v jiných zdrojích, oč přesně šlo, zjistíte, že ve skutečnosti vše patrně proběhlo jinak a verzi vylíčenou v knize používala nacistická propaganda. Čekala bych, že autorka na tyto věci krátce upozorní; jinak to totiž může vypadat, že se v případech jako je tento, vždy držela faktů.

A také mě zarazilo, že mezi všemi státy, které autorka navštívila, a příslušníky národů, které oslovila, chybělo Rusko/Rusové. Jejich pohled na to, co se při operaci Hannibal stalo, zda oficiálně šlo o útok na vojenské cíle, by mohl být užitečný. A samozřejmě svědectví případných pamětníků nebo jejich dětí by dokreslilo pohled z druhé strany. Už proto mi to připadá důležité, že kdykoli někoho, koho se věc týká, vyloučíme "z kruhu", vede to k dalším nedorozuměním, a jak víme, někdy drobné nedorozumění na konci zplodí válku. To, co se dnes mnozí snaží současnému Rusku podsouvat, mi připadá jako holé šílenství a krok směrem, jímž bychom se už nikdy neměli vydat.

62 09.06.2020

Překladatelka Alice Hyrmanová McElveen tuto knihu v doslovu označila za "velmi atypický příběh o lásce" – a myslím, že to sedí 100 %. Postarší podivín Ray sám nikdy lásku nepoznal, neboť matku ztratil jako malý chlapec a pro otce, jenž ho ani neposílal do školy, byl přítěží. Svému psímu příteli Jednookovi však Ray dává tolik lásky, že mě občas napadalo, že by musel být skvělým otcem, kdyby mu to bylo dopřáno... A není to jen Jednooko, kdo je předmětem Rayovy lásky a obdivu – rozmanité rostliny na mořském pobřeží a na skalách, ptáci, moře... mluví a vše je pro něj zajímavé, přemýšlí v nádherných přirovnáních. Rayův vnitřní svět je zkrátka velmi bohatý a alespoň mně něčím až překvapivě blízký, jako když se procházím venku a v duchu si pro sebe povídám, jak krásně kvetou vlčí máky...

Postupně se před námi odkrývají dávné tragédie... a víme, že další bude následovat. Ray je z těch, jimž nikdo nepodá pomocnou ruku, když je svírá nepřekonatelná úzkost v životních situacích, které jiní, byť někdy s obtížemi, dovedou zvládnout. Jeho tomu nikdo nenaučil. Ray si hledá svoji cestu, takovou, aby mohl zůstat sám sebou, aby se nemusel vzdát svého přítele, jemuž obětuje vše.

Klobouk dolů před autorkou! Musím říct, že romány s dlouhými a barvitými popisy krajiny mě obvykle nudí a chci se tím co nejdřív prokousat, ale tady jsem si tu krajinu užívala. Cítila jsem se, jako bych sama chodila s našimi hrdiny přes kopec na oblázkovou pláž.

V překladu mě mile překvapilo, jak se překladatelka dovedla vypořádat i s celou řadou názvů rostlin. Jistě to nebylo jednoduché, protože anglické odborné názvy rostlin jsou méně ustálené než názvy české. Sice jsem narazila asi na dvě chybičky, ale myslím, že to málokdo pozná :-).

Dávám plný počet a doporučuji všem zasněným a hledajícím, těm, kteří mají pocit, že čas plyne příliš rychle a oni najednou stárnou, ale i všem ostatním, kdo dovedou ocenit knihu, která není nabitá akčním dějem.

76 04.06.2020

Čteno více než před dvěma lety a jelikož si z knihy ještě mnohé pamatuju, soudím, že byla užitečná, a to i přesto, že mě dost rozčilovalo autorovo neustálé prohlašování, že USA musí být ve všem první a musí mít vedoucí úlohu, tedy i v péči o životní prostředí. Pravda je ovšem to, že pokud se státy jako USA (ale třeba i Čína a Indie) nezapojí, není šance cokoli změnit.

Jelikož originál knihy vyšel už někdy kolem roku 2005, mnohé technologie se mezitím vyvíjely a to, co autor v knize popisuje jako budoucnost, již ze značné části funguje (např. úspory energií díky "chytré domácnosti", výroba energie doma pomocí solárních panelů a distribuce přebytků do sítě, apod.). Bohužel mnohé ale zůstává při starém – závislost na ropě, a tím i nutnost udržovat dobré vztahy s režimy na Blízkém východě, ač ty ze svých obrovských zisků následně financují islámský terorismus. Navíc, autor se snaží čtenáře přesvědčit, že nás spasí "zelené" technologie. Jenže pokud se k nim nepřidá určitá dávka skromnosti, nebudou nám k ničemu.

Jak se říká, žádný strom neroste do nebe – a tak i neomezený ekonomický růst je nesmysl. Někdy přitom stačí "vypnout" aspoň na chvíli, jak ukazují zkušenosti posledních týdnů. Potřebujeme ke štěstí stále nová auta, mobily a další věci? A opravdu musíme každoročně jezdit nebo lítat na dovolenou do kdovíjaké tramtárie? Nestačilo by splnit nějaký exotický sen třeba jednou za život a jindy být při výběru dovolené skromnější? Není někdy lepší nejet nikam, a tak nemuset zařizovat tisíc věcí, jen si užívat prosté bytí?

Stále žijeme v té části světa, kde netrpíme nedostatkem... ovšem může se to změnit. Těžko přesvědčíme milióny lidí po celém světě, proč by i oni neměli mít všemožné výdobytky moderní techniky, kdy je máme my. To všechno stojí energii, vodu, produkuje odpad. Ano, souhlasím s autorem, že zelenou revoluci potřebujeme. Problémy v jsou v knize identifikovány dobře, jen řešení podle mě musí existovat alternativy. Každopádně knížka přináší spoustu zajímavých informací i dostatek inspirace a určitě stojí za přečtení.

50 31.05.2020

Četla jsem už před několika lety – knížka za dvacetikorunu z Levných knih, kterou jsem si vzala do vlaku. Styl vyprávění je sice netradiční a příběh místy i dost drsný, ale určitě stojí za přečtení. Tím spíše, že byl inspirován skutečnými událostmi.

Na klíčové momenty, nad nimiž jsem musela dlouho přemýšlet, asi nezapomenu už nikdy. Například na to, jak islamističtí "verbíři" poskytli klukům z chudinské čtvrti práci, peníze, pěkné oblečení, dobré jídlo a ještě slíbili postarat se o jejich rodiny, až noví "boží bojovníci" položí život ve "spravedlivém boji" (tj. při teroristickém útoku). Ti hoši do té doby neměli k náboženství žádný zvláštní vztah. Ale stačilo, aby se o ně někdo zajímal, postaral se o ně – a pak je systematicky školil. Byli by udělali cokoli...

Autor líčí počáteční nadšení, ale později i strach a nechuť hlavních hrdinů úkol splnit. Váhají. To, co nakonec zvítězilo u vypravěče knihy, byl jakýsi vděk a pocit, že musí splnit slib... vždyť jeho učitelé se o něj postarali, nemůže je zklamat... vždyť mu slíbili, že se za to dostane do nebe.

Seděla jsem a přemýšlela, co by bylo, kdyby se k hlavním hrdinům podobně laskavě zachoval někdo jiný, někdo s počestnými úmysly. Kdyby je někdo najal na to, aby konali dobro – jaký by asi mohl být svět? Peněz je na světě dost – ale za jaké nesmysly bývají mnohdy utraceny... Přepadal mě nejasný pocit, že jsme možná měli udělat něco, na co už je dnes pozdě...

50 30.05.2020

(SPOILER) Jedna z mých prvních knih, co jsem si vypůjčila z nádražní knihovny (konkrétně to bylo v Č. Budějovicích, kam jsem ji i vrátila, pak jsem ji kdysi potkala i v Roztokách). Dodnes to pokládám za jeden z nejlepších knihobudkových úlovků, a to bez ohledu na to, že jsem si ji nenechala (prostě není místo :-)).

Začátek knihy vypadá obyčejně až nudně – manželský trojúhelník, schyluje se k rozvodu. Hm, ale je tu "problém" – co s chlapcem?

Úžasné bylo, jak se malý Martin dokázal vzniklým situacím přizpůsobit – alespoň tam, kde cítil, že ho mají rádi, že není přebytečný. Nejdřív u dědečka, Markova otce, který ho vede k hudbě. Jenže aby toho nebylo málo, Mark nemá se svým otcem nejlepší vztah... Martin po nějaké době putuje na venkov, do domku bez elektřiny a tekoucí vody, zato do láskyplné náruče někdejší Markovy chůvy (tady pokud si dobře vzpomínám, už je to nějaký pátek, co jsem knihu četla, a na detaily paměť moc nemám :-)). Bohužel ani tam nakonec nesmí zůstat...

Nevím, nakolik zapracovala autorova fantazie a nakolik mu byla inspirací skutečnost, ale mnohokrát jsem si musela říct, že mnozí z těch "moudrých" a "zodpovědných" dospělých, kteří v knize vystupují, by zasloužilo pár pohlavků (a to jsem hodně mírná). Bohužel, různá dramata, byť většinou ne až tak nepochopitelná jako v knize, rozvody provázejí, a i když se rodiče obvykle zaklínají zájmem dětí, dost často sledují především svůj vlastní zájem. Smutné, moc smutné.

49 26.05.2020

Už je to pár let, co jsem tuhle knihu četla, ale je nezapomenutelná. Autorova láska ke zvířatům na mně tenkrát udělala obrovský dojem. Už to, jak se v dětství rozhodl rázně zatočit s alergií na zvířecí srst, bylo inspirativní. Bez zvířat si svůj život nedovedl představit, a tak už jako malý chlapec byl ochoten pro ně podstoupit takřka cokoli.

Velká část knihy se věnuje popisu natáčení filmů se Zambou i dalšími zvířaty a tomu, jak to udělat, aby se stres pro zvíře omezil nejvíc jak to jde. Ale jsou zde i úsměvné historky z autorova soukromí. Třeba jak si opatřit postel, která unese nejen mě, ale i lva?

Jenže každý den slunce nesvítí – a to doslova! Co když se přes ZOO plnou milovaných zvířat přežene povodeň? Na první pohled katastrofa. Ovšem v takových situacích se ukáže, že lidé – ale nejen oni – dovedou pomáhat.

Vlastně se mi ani nechce věřit, kolik se toho na 260 stránek této knížky vešlo! Určitě doporučuji všem milovníkům zvířat!

49 26.05.2020

Seriál si příliš nepamatuju, jen některé momenty... měla jsem tenkrát pocit, že těch ruských, vlastně tehdy sovětských válečných filmů či seriálů je v televizi přespříliš... no, dnes bych se v záplavě americké tvorby rozmanité kvality na nějaký ruský/sovětský film ráda podívala a nejsou.

Ale zpět ke knize. Zezačátku jsem se trochu ztrácela v množství postav a jmen, a to i přesto, že kniha vychází ze skutečných událostí – musím říct, že všichni ti nacističtí pohlaváři se mi vždycky pletli a asi to tak už zůstane. Navíc děj probíhá v několika paralelních dějových liniích a zpočátku je to úkol pro zkušeného špióna, aby se v tom všem vyznal :-). Ve 2. polovině kniha nabírá na tempu a dramatičnosti, příběhy postav, které dosud neměly nic společného, se osudově protnou. Konec je vlastně otevřený, to mě v první chvíli zklamalo, chtěla jsem hlavně vědět, jak to dopadne se Stierlitzem – ale pak jsme se zaradovala, že existuje pokračování, které si rozhodně opatřím.

V knize jsou zmiňovány klíčové události 2. světové války, jež byly důležité pro pozdější vývoj Evropy. Zajímavé byly snahy různých protagonistů vyjednat separátní mír. Ani ne tak snaha odvrátit utrpení lidí, jako vypočítavost, co z toho kdo bude mít... Tak to bohužel bylo před válkou (viz Mnichov), po válce (rozdělení sfér vlivu mezi jednotlivé mocnosti) a nic se na tom nezměnilo ani dnes.

Leckdo by asi namítl, že historické události v knize popsané proběhly jinak... Možná. Úplnou pravdu se bohužel nikdy nedozvíme. Naopak, tím, jak se od některých událostí vzdalujeme a jejich pamětníci odcházejí na věčnost, vzniká více prostoru pro spekulace a různé "úžasné objevy". Na internetu jsem si dohledávala informace k některým historickým osobnostem a dostala se tak k další zajímavé knize, tentokrát k literatuře faktu o bratrech Dullesových (Bratři: John Foster Dulles, Allen Dulles a jejich tajná světová válka), z nichž jeden je v závěru knihy Sedmnáct zastavení jara hojně zmiňován. I tuto knihu mám v plánu si opatřit, protože nejspíš nabídne trochu jiný pohled na poválečný vývoj ve světě než současná mainstreamová literatura. Pro zajímavost tato kniha vyšla u nás již v roce 2016, autorem je Američan – ale přesto je jen 3x v přečtených a není k ní napsán žádný komentář

56 25.05.2020

Knížka byla napsána krátce po 2. světové válce, tedy v době, kdy měl autor vzpomínky na koncentrákové hrůzy v nejživější paměti. Autor v ní vykresluje nejen těžký a bezútěšný život v nacistickém koncentračním táboře Osvětim-Monowitz, ale zaobírá se úvahami o tom, co nedostatek jídla, zima, nesmyslná práce, bití a další týrání s člověkem udělá, především pak s jeho nitrem, smyslem pro pomoc druhým – zkrátka se schopností být člověkem. Popisuje, jak v zoufalé snaze přežít byli někteří vězňové schopni takřka všeho, bez ohledu na to, zda tím ublíží někomu jinému. Naopak takových, kteří po celou dobu nemysleli jen na přežití sebe, ale i zcela cizích lidí, mnoho nebylo. Většina vězňů pak "plula s proudem" – neměli dost sil na to, aby jakkoli aktivně vzdorovali nelítostné nacistické mašinérii. Autor sám, tehdy čtyřiadvacetiletý, byl po několika málo měsících na pokraji fyzických sil. Pomohl mu zcela neznámý člověk – a také několik šťastných náhod. Poslední dny pobytu v táboře tráví mezi těžce nemocnými. Tehdy se snaží starat nejen o sebe, ale i pomoci spoluvězňům z "jeho" pokoje a – jak sám říká – stát se znovu člověkem.

Velmi silná a inspirativní kniha... nemusíme prožívat takové hrůzy jako Primo Levi, stačí jakákoli krize – a lidské charaktery se projeví. Měli bychom na to myslet, i když chceme přežít. Na tom není nic špatného, naopak, ale neměli bychom brát šanci na přežití ani ostatním, a to nejen lidem, ale ani ostatnímu životu na naší krásné planetě.

55 17.05.2020

Nějakou dobu jsem sháněla knížku "Stopař Děrsu Uzala", což je zkrácená verze této knihy. Někde se její cena šplhala do závratných výšek, občas jsem se o nějaké nabídce dozvěděla pozdě. Ale nedávno se mi naskytla příležitost koupit velmi levně nové vydání nezkrácené verze – a teď jsem moc ráda, že jsem si počkala.

Jde o zcela nový překlad díla, které v Rusku vyšlo nově v sebraných spisech V. K. Arsenjeva. Nové jsou i ilustrace. Jak překladatel Konstantin Šindelář, tak i ilustrátor Jan Hora odvedli skvělou práci. Musím pochválit i nakladatelství Triton za skvělý nakladatelský počin.

Kniha patří k těm, které je třeba číst pomalu a nechat je "rozplynout na jazyku". Mimo jiné se mi líbilo i líčení častého deštivého počasí – v suchém jaru, jaké panuje, to bylo osvěžující! :-) Jazyk je hezký, prostý a dobře srozumitelný. Hodně prostoru autor věnuje popisu navštívených končin, včetně fauny, flóry, geologie a obyvatelstva. Někomu to může připadat nudné, čtenářům, kteří vyžadují, aby příběh měl spád, bych knihu nedoporučila. Ale kdo se chce nejen pobavit, ale i poučit, určitě mi dá za pravdu, že jde o výjimečné dílo. Kniha je totiž mimo jiné velmi cenným svědectvím o přírodě a lidech ruského Dálného východu před více než 100 lety. O dobrodružné momenty v ní však také není nouze. Autor to však bere tak, že to k badatelským výpravám patří. Občas se něco nepovede. Občas jde i o život.

Sympatické mi bylo to, že ze sebe autor nedělá žádného hrdinu, přiznává obavy a strach ve vypjatých situacích. Velmi pěkný byl jeho vztah k domorodému průvodci Děrsu Uzalovi, kterému je vlastně celá kniha věnována. Arsenjev a Děrsu pocházeli ze zcela odlišných kultur, stála mezi nimi jazyková bariéra, značný byl i věkový rozdíl. Život v přírodě je však přesto spojil pevným přátelstvím. Pozoruhodné byly názory obou na přírodu a její ochranu – v době, kde se všude kolem nich rozprostíraly panenské lesy a čisté řeky plné ryb a vliv člověka na přírodu se v těch končinách projevoval jen okrajově, už cítili, co může způsobit lidská hrabivost. Ač byli nuceni lovit, činili tak kvůli obživě a s úctou ke všemu živému.

"Připadal jsem si volný jako pták a uvědomoval jsem si, že štěstí nespočívá v hromadění bohatství, nýbrž ve zdraví, svobodě a těsném souznění s přírodou" (str. 164)

Bohužel, po více než 100 letech si toto uvědomuje stále příliš málo lidí, a tak to s naší planetou nevypadá úplně optimisticky.

Autor svoji knihu uzavřel smutně. Vlastně nemohl jinak. Ale povídka P. Bordakova, který se také zúčastnil výpravy s Děrsu Uzalou a která mi nejdřív (než jsem ji začala číst) připadala do knihy jako zbytečně násilně vložená, vše uzavírá přece jen o něco veseleji, byť nám může připadat tak trochu jako pohádka. Ale je jen na čtenáři, jestli si ji přečte – já jsem nakonec byla moc ráda, že jsem ji nevynechala.

64 11.05.2020

Kniha se mi četla moc dobře, i když jsem z ní malinko na rozpacích, proto nedávám plný počet hvězdiček. Líčení osudů hlavní hrdinky a její rodiny a blízkých je určitě pěkně a působivě popsané, o tom nebudu polemizovat. Trochu mi ale vadilo, že v knize není žádná předmluva nebo doslov, kde by autorka alespoň v hrubých rysech ozřejmila, co je pravda, co fikce a co se úplně přesně neví (jako např. údaje o počtu obětí – jasně, lze dohledat na internetu, jenže údaje se různí a mně by zajímalo, s čím autorka pracovala, z čeho vycházela). Byl příběh Gerty založen na příběhu skutečně žijící ženy, anebo do ní autorka soustředila osudy více osob?

Hlavní hrdince Gertě jsem zpočátku moc držela palce, aby se vše zlé v dobré obrátilo. Ústrky ovšem zažívala i později, i když se směla do Brna vrátit. Jenže jak stárla a přetrvávala v ní nenávist, přesvědčení, že jí všichni jen ubližují (nechci to zlehčovat, ale ublíženo bylo mnoha lidem všech možných národností, kteří měli rodiče, za jejichž činy nemohli), musím přiznat, že mi tím už pěkně lezla na nervy. Myslet si, že všichni jsou zlí a proti nám, si sice můžeme, jenže nejvíc tím nakonec ublížíme sami sobě a svým nejbližším. Čekala bych minimálně to, že hlavní hrdinka postupem let dojde k závěru, že to všechno, co se dělo, mělo nějaké příčiny, že i když ne ona sama, tak někteří členové její rodiny na ten neblahý pozdější vývoj "zadělali" a že nic nelze posuzovat izolovaně. Že nespravedlnost byla páchána na obou stranách a bohužel to semlelo mnoho nevinných lidí, že ona zkrátka měla obrovskou smůlu... Ale že tím, že se izoluje a na každého bude hledět jako na nepřítele, si nepomůže. Nu, nedočkala jsem se. Nejspíš to byl záměr autorky, ke konci totiž nechává promluvit již dospělou Gertinu dceru, s kterou jsem v mnohém souhlasila. O to víc mě zajímalo, zda příběh Gerty byl napsán na základě konkrétního osudu, anebo si autorka tuto v podstatě politováníhodnou hrdinku vymyslela. Mnoho lidí, kteří přežili nesrovnatelně horší události, totiž později překvapovalo obrovskou vnitřní silou a optimismem... ale nechci tvrdit, že to musí být pravidlo a že člověk nemá právo zatrpknout.

Ještě mě zarazila jedna věc – snaha vylíčit ústy hlavní hrdinky poválečné Brno jako ošklivé město, kde vše, co stálo zato, bylo zbořeno, kde převládá šeď – v ulicích, ve tvářích lidí (po pravdě, na neustálé vyjádření o šedi v našich městech, životech, atd. v souvislosti s obdobím před rokem 1989 už jsem notně alergická, já měla krásné barevné dětství a fakt nevím, kde mnozí ti, co tehdy ještě ani nežili, všechnu tu údajnou šeď viděli či zažili), kde není dostatek zábavy, kde nádraží je vylidněné (ta zmínka se týkala tuším 2. poloviny 60. let – doby, kdy do Brna do školy dojížděla moje máma a která popisuje, jak nádraží bývalo narvané a co všechno ve městě bylo... rozhodně z jejího vyprávění nevypadá jako šedé a nudné město). Ty čtenáře, kteří Brno neznají, chci ujistit, že v centru a jeho okolí je řada krásných historických budov, které rozhodně vznikly dávno před 2. světovou válkou, tedy opravdu nebylo vše zbouráno. Samozřejmě v posledních letech dostaly mnohé z těch domů novou fasádu a vypadají veseleji, pokud je tedy někdo už nestačil posprejovat. Vzpomínám si, jak mě před lety navštívila kamarádka z Německa, která nesmírně obdivovala historické domy v místech, kde jsem si jich já do té doby ani nevšimla (přitom sama pochází z města se spoustou historických památek). Musela jsem dávat pozor, aby ji nepřejelo auto, protože ulicí s běžným provozem, kde není pěší zóna, šla s očima upřenýma vzhůru na výzdoby domů, kde každý je naprostý originál.

Myslím, že čtenáře, kteří jsou velkými obdivovateli pana prezidenta Zemana, ale i ty, kteří jej bytostně nesnášejí, tato kniha zcela jistě naštve. Autor se totiž snaží na M. Zemanovi hledat nejen chyby, jak bývá zvykem zejména v našich médiích, ale popisuje i jeho kladné osobnostní rysy. Osobně nepatřím ani do jedné skupiny, emoce mnou tudíž necloumaly a některé části knihy jsem si docela užila. Je tam třeba spousta věcí z naší politické scény z 90. let a krátce po roce 2000, kterých kdysi byly plné noviny, ale s tím, jak se hlavní protagonisté postupně odklidili (nebo byli odklizeni) ze scény, anebo prostě změnili barvy, rétoriku, nebo měli to štěstí, že přišly jiné události, jsme na mnoho z toho dávno zapomněli. A je fajn si to všechno připomínat, protože současnost nelze pochopit bez kontextu minulosti – vzdálené i té docela nedávné.

Vše je psáno s lehce ironickým nadhledem, takže jsem se i zasmála. Co mi vadilo, byly jednak překlepy a gramatické chyby (ve spoustě souvětí chybějící čárky na správných místech – čekala bych, že novinář si s takovými věcmi poradí!) a pak nekonečné opakování některých skutečností. Osobně sice považuji opakování za matku moudrosti a i když sama píšu nějaký delší text, občas se snažím (jen jinou formulací) nějakou skutečnost připomenout kvůli návaznost. Ale tady toho bylo skutečně moc i na mě, a to i při stylu čtení, kdy jsem knihu četla asi půl roku, vždy několik kapitol za týden, někdy taky jen jednu (knihu totiž dostal k předminulým Vánocům můj táta a má ji pořád na nočním stolku, jakože ji bude číst :-)... četla jsem vždy o přestávce během sobotního úklidu :-) ). Kdyby kniha byla poloviční, přinesla by čtenáři více.

43 19.04.2020

Za mě trochu zklamání, rozhodně jsem čekala víc. Na první pohled se mi líbila obálka i grafické zpracování, cestopisy mám ráda a letmé nahlédnutí do obsahu slibovalo, že by to mohla být fajn volba pro novou knihu v rámci letošní Čtenářské výzvy.

Jako první mě zarazilo obrovské množství překlepů, gramatických a pravopisných chyb - chybějící čárky v souvětích, záměny předložek "s" a "z", špatné skloňování zájmena "ona" a další věci z jazyka českého pro základní školy. Tím spíše, že kniha vyšla ve známém nakladatelství, kde bych předpokládala kvalitní jazykové redaktory... sem tam se chybička vloudit může, ale tady je toho tolik, že na to padla jedna hvězda.

A ta druhá? Mám ráda cestovatelské knihy, v nichž cestovatel projevuje alespoň elementární dávku úcty ke kulturám a národům, které navštěvuje, i když se mu některé zvyky nemusí líbit, ba může je dokonce kritizovat. Tady mi připadalo, že pro naše dva cestovatele je nejdůležitější, kde koupí levně vodku, SIM kartu s daty a benzín. Sice se setkávají s místními lidmi, kteří jim v různých náročných situacích, ale zjednodušeně řečeno, kdo jim pomůže, je fajn, dají mu nálepku a nějaké tretky, naopak vojáci nebo policajti, co je zastaví, jsou u nich debilové. Asi nikdo není nadšený, když při cestách do exotických zemí musí vybalit celý batoh nebo kufr auta, ale tak to prostě je a nemá smysl se nad tím rozčilovat. A z popisu cestování po Rusku byl patrný dost velký despekt vůči této zemí – pak nechápu, proč tam vůbec jeli.

Takové to "my jsme borci, kdo je víc", mně prostě vadí. Přitom cestovatelský výkon, to jak Daniel dokázal na autě spoustu věcí sám opravit, i odvaha vydat se ve škodovce 100 tak daleko, skutečně zaslouží obdiv. Stejně tak schopnost o vše se cestou postarat (i když občas mi oba cestovatelé připadali trochu rozmazlení svými nároky na jídlo). Ale trochu víc skromnosti by knize určitě neuškodilo. Taky mě vytáčelo neustálé líčení toho, jak všude kupovali vodku a když ji náhodou nesehnali, byli pěkně naštvaní. Cestou vypili 30 litrů, tj. půl litru denně - připadalo by mi to moc, i kdyby jedním z cestovatelů nebyla žena. Myslím, že dr. Karel Nešpor by řekl, že už byli závislí na alkoholu a že možná i proto byli pořád vysmátí :-). Ano, dobrá nálada je fajn, překážky se tak lépe zvládnou, ale co je moc, to je příliš. Vzpomínám na různé cesty u nás i v zahraničí, v horku i zimě, pěšky, vlakem i autem. Alkohol "na dezinfekci" byl samozřejmostí, ale to, co měli naši dva cestovatelé na den, nám při třech až pěti lidech stačilo tak na týden. A taky by nás nenapadlo tahat s sebou do Ruska dron a divit se, že nás kvůli němu někdo zastavuje na hranicích, natož nechávat cenné věci bez dozoru na parkovišti, byť jen 10 m od nás. Na druhé straně ovšem musím ocenit, že se i o vylíčení těchto přešlapů cestovatelé podělili :-).

Když to shrnu - pro někoho, kdo by se chtěl vydat do zemí bývalého SSSR a Mongolska určitě užitečné, jistě jsou tam informace, které v průvodcích nenajdete, ale samozřejmě je potřeba mít i další zdroje informací. Pro pobavení taky fajn, ale pokud čekáte něco hlubšího, nějakou literární hodnotu – tak to tady bohužel nenajdete. Jedna z mála knih, kterou po zakoupení za plnou cenu v knihkupectví po přečtení pošlu dál.

46 19.04.2020

Místy trochu spletité, jako ostatně všechny knížky z této cestovatelské řady. Příhody našich dobře známých cestovatelů se prolínají s tím, co si přečetli v průvodci a pak si to vyprávěli mezi sebou, obvykle s trochou nadsázky. Místy pak můžeme jen hádat, co skutečně patří k reáliím dané země – v tomto případě Mexika a Guatemaly. Roli zde samozřejmě hraje i to, že jde o země pro nás hodně exotické, zrovna tak exotická a málo známá je pro nás jejich historie. A v této všehochuti se ještě tu a tam objeví nějaké vyprávění lidí, s nimiž se naši cestovatelé potkávají... někdy teda jde spíše o posuňčinu, jazyková bariéra zde byla dost výrazná :-).

Přiznám se, že na těchto humorem sršících knihách mám nejraději pasáže – krátké a vzácné – které jsou vážné. Kde si autor přestane utahovat ze sebe a svých spolucestujících a svěří se s něčím, co jej vzalo za srdce. Zde to byl okamžik s holčičkou v chudé vesnici, která cestovatele obdařila nádherným čistým úsměvem poté, co dostala jako dárek tužku, v dotyčné vsi věc sice známou, ale nesmírně vzácnou.

Knížku doporučuji nejen těm, kdo by se jednou do Mexika či Guatemaly chtěli podívat, ale i těm, kdo vědí, že tam určitě nepojedou (při čtení některých pasáží možná ani nebudou litovat – tohle jsou totiž destinace pro opravdové dobrodruhy :-)).

46 04.04.2020

Před více než dvaceti lety jsme s kamarády navštívili poloniny na východním Slovensku a poté i v Polsku. Jen ta Podkarpatská Rus nám tehdy unikla, museli bychom mít vízum, a to jsme si tehdy nějak nezvládli opatřit...

I tak na poloniny vzpomínám jako na něco úžasného a povídky pana Tomečka, odehrávající se v dobách jeho mládí, mi atmosféru našich výprav krásně připomněly. Co na tom, že se naše cesty odehrály o několik desítek let později než ty Tomečkovy... na poloninách se zastavil čas, alespoň v některých obcích severovýchodního cípu Slovenska tehdy neměli nejen obchod či poštu, ale dokonce ani telefonní budku či poštovní schránku. Občas si říkám, jaké je to tam asi dnes a zda by nebylo dobré zajet se tam podívat... ale mám obavu, abych nebyla zklamaná, jak už to v takových případech bývá.

Vidíte, Tomeček mi připomněl úplně jiný čas a jiná místa, o kterých tu teď vyprávím – ale tak je to i v jeho povídkách. Toulá se jižní Moravou již v pokročilém věku a vzpomíná na mládí na poloninách. Měla bych dodat, že nejen ty poloniny jsou mi velmi blízké...

52 02.04.2020