BabaJaga11 komentáře u knih
Po knize jsem sáhla v nádražní knihovně, protože byla útlá a zdálo se, že ji zvládnu přečíst během delší cesty vlakem. To se mi i povedlo a celkově jsem za knihu vděčná, i když musím říct, že mě trochu rozčilovalo přeskakování mezi dějem v přítomnosti, kdy autor vypráví o svém příteli, starci Jakubovi ze Šumavy, a událostmi v minulosti, kdy Jakub svému příteli z města vypráví své osudy během druhé světové války a krátce po ní. V mnoha knihách mi tento způsob nevadí, ale tady to bylo trochu násilné v tom, že autor během dějů v přítomnosti hodnotí i to, jak ochotně či neochotně mu Jakub o svém někdejším životě vypravoval a co říkal na to, když mu P. Pavlík předčítal to, co napsal. Autor se totiž Jakubovi se záměrem napsat knihu svěřil. Je to sice originální, ale na druhou stranu to dost nabourává obě dějové linie a vytváří to linii třetí, v níž se autor snaží nějak prezentovat sám sebe, jenže to mně osobně připadalo nejméně zajímavé.
Opravdu krásná kniha, jako ostatně většina knih, které nacházím v nádražních knihovnách. Příběh končí smutně, ale jako každý takový příběh obsahuje i naději. Slonice Sinuata zahyne, ale zůstává po ní slůně, sameček Nanuk. Přátelství lidí, kteří chtěli slonici zachránit, trvá dále, a dá se říct, že zlo bylo po zásluze potrestáno, i když si asi nikdo nepředstavoval, že se to stane zrovna takto.
Když do života zasáhne válka, najednou se z dosavadních problémů stanou malicherné drobnosti. Mladí lidé jsou přinuceni rychleji dospět a těm starším přibývají šediny o to rychleji. Válka lidi mění. Z některých vymáčkne to nejlepší, aniž by sami měli tušení, co pod tlakem okolností dokážou zvládnout. Jiné válka semele a rozdrtí na prach. Z některých lidských bytostí pak vytvoří zrůdy.
Kniha je naštěstí obsazena mnoha sympatickými postavami. Není to ovšem lehké čtení, když si člověk uvědomí, že některé země mají tendenci se na pomoc ostatním vykašlat častěji než jiné nebo že utrpení, které se v knize popisuje, prožívají lidé na různých místech naší planety i dnes...
Poté, co jsem od autora přečetla knihu Srážci úmluvy, měla jsem dost vysoká očekávání. Během čtení prvních stránek, na nichž se seznamujeme s Victorem (který mně byl v úvodu příběhu spíše nesympatický), jsem si říkala, že toto asi bude výrazně slabší. Rodinka vypadala jako dokonalá, až tedy na Victora. Rozčilovalo mě, že neustále listuju v rodokmenu a že jsou tam uvedena jen data narození jednotlivých členů rodiny, nikoli úmrtí. Jenže to všechno má svůj smysl. Postupně jsem se do knihy "zakousla" a nemohla přestat číst.
Nakonec musím říct, že se mi kniha moc líbila a i když znovu ji asi číst nebudu, že si ji budu dlouho pamatovat. Mimo jiné jsem přemýšlela, jak moc naše životy ovlivňuje lež, co by se možná nikdy nestalo, kdyby různé důležité, doslova určující informace nebyly vylhané. A bohužel lži se nevyhýbají ani ve skutečném životě nikomu, včetně nositelů různých ocenění. Záleží nakonec na tom, jak s tím vším naložíme. I nečekané a nepříjemné zjištění nám může otevřít dveře k něčemu krásnému. Mrzelo mě, že Victor žádnou z těchto příležitostí nevyužil... ale autora za to nekárám, protože tak, jak ten příběh skončil, mi připadal uvěřitelnější... bohužel... i proto nakonec dávám pět hvězd.
Z téhle knihy jsem poněkud rozpačitá, a to i přesto, že byla vydána přes 30 lety a je jasné, že možnosti chovu domácích zvířat byly tehdy jiné než dnes, ani ve městech nebyl veterinář na každém rohu, speciální krmení pro zvířata se těžko shánělo a usmrcovat nechtěná koťata či do lesa vyhodit psa bylo zcela legální.
Líbil se mi velký časový záběr, průřez celého autorčina života se zvířaty, který mapoval období od jejího raného dětství až po babičkovský věk. Knížka taky obsahuje některé zajímavé informace o různých druzích živočichů, včetně takových, kteří nepatří k častým domácím mazlíčkům.
Příliš mi nesedla forma. Kapitoly jsou dlouhé a všelijak propletené, u podobného žánru mám mnohem raději krátké kapitoly, z nichž každá je věnována konkrétnímu zvířeti či příhodě. Také jsem se nemohla zorientovat v autorčině rodině – někde sice uvedla, že ten a ten je její syn, ta a ta je teta, ale zejména u vnuků se často objevila jen jména, že jde o vnuka/vnučku, se člověk často dověděl až o několik stránek dále. Připadalo mi, jakoby autorka původně psala jen pro svoji rodinu či blízké přátele, pro které podobná vysvětlení nebyla potřeba. Ostatně v závěru sama přiznává, že vlastně ani neví, proč knížku napsala.
Ač osobně považuji pořízení zvířete za čin, který by měli mít na starosti dospělí a měli by jej předem řádně promyslet, někdy mi připadá, že autorka svá varování až přehání. Zejména když varuje před zachraňováním zvířat z ulice (mají choroby apod. – jenže přenosné choroby mnohem snáze chytneme od jiných lidí; souhlasím ovšem s tím, že by takové zvíře mělo být vyšetřeno veterinářem) a před přílišným upnutím se dětí na zvířata, z toho důvodu, že smrtí zvířete jsou děti obvykle velmi zdrcené. Jenže smrt je součástí života – a jak se naučit ji přijímat, když v dětském věku nemůžete mít a posléze oplakat morče, kanárka nebo kočku? Jak se později naučit vyrovnat s mnohem horšími ztrátami? A jak se naopak naučit vnímat konečnost života a radovat se z každé chvíle s někým milovaným, ať již jde o zvíře nebo o člověka? S tímto se opravdu nerodíme a může nás tomu naučit jen škola života...
Některé myšlenky autorky jsou však až nebezpečně prorocké. Zamýšlí se například nad životem hospodářských zvířat, která jsou určena jen pro produkci. Je to ještě život? A je ještě životem každodenní lidský koloběh vstávání do práce, vydělávání peněz, nákupů a konzumu? Co by asi autorka řekla současným poměrům, kdy toto všechno nabylo mnohem obludnějších rozměrů než před 30 lety?
Nedokážu říct, že je tato kniha krásná, taková mi totiž nepřipadá. Ale je poučná. Možná Vás místy vytočí, tak jako vytočila mě, ale vede k přemýšlení, a proto stojí za přečtení.
Koupeno v Levných knihách, s tím, že knížka po přečtení poputuje do nějakého dobročinného bazaru. Nakonec se s ní ale nedokážu rozloučit, přesto (anebo právě proto?), že Sahara není zrovna destinací, kterou bych toužila navštívit. Michael Palin je Pan Cestovatel - poznává cizí kultury i přírodu bystrým okem nezávislého pozorovatele. Snaží se žít přímo s lidmi velmi odlišných kultur, byť jen na pár dní, a dozvědět se co nejvíc nejen o věcech jako je jídlo, bydlení, místní zvyky a tradice, ale poznat i jejich názory na nejrůznější otázky. Není divu, že všude snadno nachází přátele. Neodsuzuje, nekritizuje - a když se mu něco nelíbí, vyjadřuje se s maximální zdvořilostí. A že těch věcí, které by Evropana na cestě Saharou mohly zaskočit, není zrovna málo. Na knize je ale zřejmě nejcennější světectví o Sahaře a jejích národech v letech 2001 a 2002. Dnes již je vše hodně jinak. Již v době Palinovy návštěvy se začínala pomaličku spouštět migrační vlna z Afriky do Evropy, a to i přes zvýšená bezpečnostní opatření po 11. září 2001 a teroristických útocích v různých severoafrických zemích. Asi by tehdy nikoho nenapadlo, jak bude vše vypadat ca o 15 let později - i když kompetentní osoby to napadnout mělo. V knize se dozvíte o spoustě různých problémů saharské a subsaharské Afriky, od vojenských převratů a terorismu až po vliv klimatických změn. A právě sucha a rozšiřování pouští již kolem roku 2000 vyháněly z domovů tisíce lidí, kteří se nejprve usazovali v blízkých městech... Přemýšlím, jak to dopadlo s různými původními kmeny, které v době Palinovy návštěvy ještě žily tradičním způsobem života, leckdy bez jakýchkoli moderních technologií, ale přesto jejich příslušníci vypadali šťastně. Kdoví, zda tahle doba definitivně neskončila a zda také jednou z "důležitých" starostí těchto lidí není, zda se večer budou moci připojit k internetu...
Knížka se mi moc líbila. Samozřejmě těžko soudit, jak to bylo doopravdy, zda například přesvědčování Čukčů, aby posílali děti do škol a nechávali se ošetřit v nemocnici, probíhalo tak nenásilně, jak autor popisuje. A i kdyby to byla pravda, stejně se najde dost lidí, kteří budou tvrdit opak. O tom, že staré Čukče jejich dospělé děti uškrtily, aby je nemusely dále živit, jsem četla ve více knihách. A identita neidentita, nepřipadá mi to jako něco, co by se mělo dít ve 20. století, tím méně pak ve století 21. Samozřejmě, existuje vždy možnost nechat původní národnosti být, nepřibližovat se k nim, aby si zachovaly původní kulturu i se vším, co k tomu patří. Jenže Čukčové nebyli "netknutí" civilizací, již dávno prodávali bílým osadníkům cenné kožešiny a dostávali za ně zaplacenu směšnou cenu. Nemyslím si tudíž, že by mezi ně negativní jevy jako alkoholismus přinesli teprve šiřitelé socialismu. Mimochodem, asi nejvíce propagandistická je na celé knize výše uvedená anotace. Jinak kniha popisuje jednak boj za zlepšení životních podmínek Čukčů, jednak jejich zvyky a obrovskou lásku rodičů a jejich dětí, malých školáků v internátní škole. Bohužel to je v ostrém kontrastu s pozdější brutální euthanasií starých rodičů.
Až neuvěřitelný příběh malého židovského chlapce Leona Leysona a jeho rodiny z období holocaustu. Patřili k lidem, kteří za záchranu života vděčí Oskaru Schindlerovi, poněkud kontroverznímu nacistickému továrníkovi. Leonova nejužší rodina měla štěstí - kromě Leona se zachránili i rodiče a další dva sourozenci. Dva nejstarší bratři a členové širší rodiny však do jednoho zahynuli. Kniha, v níž L. Leyson vzpomíná na dětství prožité v letech nacistických hrůz, popisuje zoufalství, ztrátu naděje i jiskřičky informací o průběhu války, které přinášely naděje nové. Věděli však, že v okamžiku se vše může změnit. Že je třeba nejen štěstí, ale i obrovské opatrnosti, vynalézavosti a v jistých chvílích i odvahy. Malý Leon několikrát riskoval vše, když se v pracovním táboře snažil nalézt své blízké, od nichž byl oddělen, když přesvědčoval stráže, že měl při dalším přesunu přijít do skupiny, kde již byla jeho matka... po letech přiznával, že někdy bylo až nepochopitelné, že se mu podařilo proklouznout. Nejsmutnější na celé knize jsou myšlenky chlapce o tom, proč nežidovští polští občané, obyvatelé Krakova, jejichž život zdánlivě plynul ve starých kolejích jako před 2. světovou válkou nic neudělali proti vraždění Židů krakovském ghetu, proč byli k tomuto utrpení svých někdejších sousedů a přátel zcela lhostejní. Autor však nihoho nesoudí - jak příznačné pro lidi, kteří prožili ty největí hrůzy. Pro současného člověka je asi nejdůležitějším vzkazem právě autorův osobní příklad: nesuďme, ale nebuďme lhostejní. Važme si svého života, ale postavme se i za životy jiných lidí, když je to třeba.
Dojem z knihy mi poněkud kazil ne úplně dobrý překlad (místy chybné skloňování, kostrbaté věty i patrně chybným překladem vzniklé faktické chyby). Chápu, že když jde o bestseller, je snaha jej rychle přeložit a vydat i v jiných jazycích, ale zvláště takové téma by si zasloužilo trochu pečlivější práci. Také nechápu tak široké řádkování v knize (jako pro školáky) - pokud by byly mezery mezi řádky užší, kniha mohla být útlejší. Ne, že by to bylo až tak zásadní, na druhé straně mi plýtvání stránkami připadá přinejmenším podivné, v kontrastu s tím, co se dočítáme: lidé v ghetu a pracovních táborech trpěli hladem a nedostatkem všech základních potřeb.
Krásná knížka, která předčila moje očekávání. Jde totiž o historický román, což není zrovna můj oblíbený žánr. Tady mě zaujalo jak líčení přírody, zejména temné a (v té době) nebezpečné krásy lesů a jeskyň Moravského krasu, ale i dramatické osudy hlavních hrdinů. Zajímavé je také zasvěcené líčení technických parametrů mlýna na ponorné řece. Příběh končí dobře, ale není to žádný laciný happy end - prostě chvilka štěstí v životě lidském, kdy nikdy nevíme, zda se přes něj za pár dní nepřežene nějaká pohroma. Kniha vychází z historických skutečností, např. existence starých mlýnů na řece Punkvě či prvního sestupu na dno propasti Macocha v roce 1723. Bohužel jména osad jsou asi smyšlená, neboť se mi je nepodařilo dohledat ani v mapách, ani v seznamech zaniklých obcí a osad. Ale to knize neubírá nic na její autentičnosti, spíše dráždí čtenáře k tomu, aby pátral, jak se ta místa jmenují ve skutečnosti.
Krásná knížka přírodní lyriky. O knížce jsem se dozvěděla v 1. dílu Stehlíkovy Země zamyšlené a usoudila jsem, že by to mohla být fajn knížka pro letošní Čtenářskou výzvu (kniha, která byla zmíněna v jiné knize). Už sehnat ji byla docela výzva :-). Nakonec jsem uspěla v kterémsi internetovém antikvariátě. Přiznám se, že první básně se mi četly trochu těžce. Autor používá různé typy rýmu, všelijak nepravidelně, takže jsem si každou báseň musela přečíst 2x po sobě, protože jsem o ty neobvyklé rýmy nějak "zakopávala". Přišla jsem však autorovi na chuť. Nakonec se mi ale nejvíc líbila Básnička pro mamku - tak prostá a tak výstižná...
Zajímavá knížka, která je vedena v literatuře pro mládež, ale podle mého názoru jsou hlavně některé povídky už pro "hodně starou" mládež či spíše pro dospělé. Například povídka, která se odehrává v baru - převážnou část sice zabírají dvě "pohádky" ze života, které vypráví jedna z návštěvnic baru svým přátelům, ale osobně si nedovedu moc představit, že by mě taková povídka zaujala, když mi bylo řekněme patnáct. První z povídek, pojednávající o strace odchované v rodině, která jednoho dne ulétne a vypravěč příběhu ji honí ulicemi města a díky tomu zažije mnohá dobrodružství, včetně svatební hostiny, ovšem pobaví mládež i dříve narozené. No a jelikož místy se připomínají doby minulé a s nimi třeba pionýrské oddíly (v povídce Babi vede pionýry), bude přece jen podpora starších čtenářů potřeba. Tak jestli někdo s dětmi pojedete vlakem z Českých Budějovic někam dál, zkuste se podívat do tamní nádražní knihovny - přečtený výtisk jsem v ní nechala, tak si jej třeba můžete číst spolu :-).
Soubor několika povídek, sjednocujícím prvkem jsou mezilidské vztahy, obvykle velmi komplikované. Příběhy se odehrávají v různých obdobích, od 2. světové světové války po zhruba 80. léta 20. století. Některé z nich vyznívají tragicky, konec většiny je otevřený, i když nepříliš veselý, zároveň však obvykle skýtá zárodek naděje do budoucna. Většinou jsou to ženy - manželky, dcery, kolegyně, které se svoje životní útrapy snaží přetvořit v něco lepšího, navzdory nepochopení okolí. Zezačátku mě trochu rušil styl knihy - čtenář rovnýma nohama "skočí" do příběhu, takže zpočátku ničemu nerozumí, a teprve postupně autorka odkrývá pozadí příběhu. Navíc mnoho věcí je řečeno jen v náznaku - na můj vkus je těch náznaků možná až příliš. I když musím uznat, že v životě je to tak velmi často - vpadneme do nějakého příběhu a než se zorientujeme, nechápeme nic. Nové pracoviště, přátelé, partnerova rodina, stále začínáme od začátku... Někdy jsem se musela v četbě vracet. Jinak se ale kniha čte dobře, povídky jsou krátké, ideální třeba do vlaku (můj výtisk, získaný zdarma z knih vyřazených knihovnou jsem dnes zanechala v nádražní knihovně v Přerově, takže je k dispozici :-)).
Není to zrovna můj žánr, ale knížka se mi četla moc dobře. Nejen proto, že děj je napínavý, ale protože hlavní hrdina je typem kladného hrdiny, který se s opravdovým nasazením vlastního života snaží zachránit i ty, které ostatní už odepsali. Někomu to třeba může připadat přitažené za vlasy, ale podle mého názoru nejde ani tak o to, zda podobný člověk existoval, anebo je příběh nadporučíka Klosse ve skutečnosti příběhem několika lidí. Důležité je, že takový hrdina alespoň v knize či filmu existuje a může se stát inspirací pro ostatní.
Pozoruhodná kniha - a jako spousta takových vyřazena z knižního fondu. Dokonalé vykreslení psychologie postav, všech pochybností, váhání, vášní, emocí. Většina knih, které jsem kdy četla o vztazích mezi mužem a ženou, mi připadala trapná nebo vylhaná. Tato knížka, ač napsaná začátkem 20. století, je nesmírně realistická a nadčasová. Každý se v ní může najít, pokud k sobě dokáže být upřímný. Ostatně schopnost být upřímný k sobě i k jiným je jedna z důležitých vlastností, která se prolíná celou knihou. A v závěru je to právě tato vlastnost, díky níž se vztahy mezi jednotlivými hrdiny příběhu, zdánlivě nenapravitelně pošramocené, mohou obnovit. Je to ve chvíli, kdy Torkild i Rosa, Doris, Aksel a další již cítí, že nemají co ztratit - tehdy dokáží být upřímní, pokorní a citliví. Knihu doporučuji všemi deseti :-). I když prvních zhruba 20 stránek nás do děje uvádí jen velmi zvolna, když se jimi prokoušete, zjistíte, že to stojí zato. Výtisk vyřazený z knihovny, který jsem získala zdarma, jsem včera nechala v nádražní knihovně v Ostravě-Svinově, tak ho tam nenechejte dlouho čekat :-).
Opravdu brilantně napsaná kniha založená na skutečném příběhu objevitelů inzulínu. Mohlo by se zdát, že kniha z vědeckého prostředí bude suchopárná, ale opak je pravdou! Je plná emocí, ať už obrovské touhy hlavní postavy, dr. Frederika Bantinga, pomoci pacientům nemocným cukrovkou, kteří dosud na tuto nemoc umírali či láskyplného vztahu badatelů k pokusným psům, které bohužel ve jménu hledání léku na smrtelnou nemoc museli obětovat (tato oběť ovšem přinesla záchranu nejen mnoha milionům lidí, ale v poslední době i psů, mezi nimiž se tato civilizační choroba také lavinovitě šíří). Kniha ukazuje i jeden z obrovských problémů vědy, jež přetrvává dodnes - autoři geniálních myšlenek musí bojovat s omezeností a hloupostí okolí (včetně svých nadřízených), ale pokud i navzdory tomu uspějí, najednou se na jejich úspěchu chce obohatit kde kdo. Nejinak i šéf laboratoře, v níž dr. Banting s asistentem medikem Herbertem Bestem na vývoji inzulínu pracovali. Věhlasný pan profesor sice zapůjčil laboratoř, ale po celou dobu pokusů se válel na dovolené u skotských jezer a i po návratu kladl badatelům do cesty další překážky. Ovšem při udělování Nobelovy ceny za objev inzulínu se na něj, na rozdíl od Herberta Besta, nezapomnělo. Určitě doporučuji k přečtení každému, kdo se zajímá o medicínu a vědu vůbec.
Krásná, ale smutná kniha. Ukazuje, jak se život umí zvrtnout, jak se i schopný, pracovitý a poctivý člověk může dostat do velkých nesnází.
Existují různé podoby dobra. Stejně tak i zlo na sebe bere různou podobu, někdy nečekanou. A někdy stačí jen malá kapka zla, aby způsobila tragédii...
I přesto, že vyvrcholení příběhu je z velké části smutné, přináší zároveň naději, že i tragédii lze překonat. Nikdy už nebude nic jako dřív – ale na to, co bylo kdysi, si uchováme ty nejkrásnější vzpomínky, které nám nikdy nikdo nevezme.
Čtení této knihy pro mě bylo krásným zážitkem. Příběh je originální, bavilo mě seznámit se i s mexickými reáliemu, které se prolínaly s magickou energií včel – a Simonopia. Vřele doporučuji k přečtení!
Úlovek z internetového dobročinného bazaru. Bohužel jsem si tenkrát nedohledala anotaci a myslela si, že půjde o něco ve stylu Jamese Herriota v české verzi. Veterinář Richard ale mnohem víc řeší vztahy se ženami, než zvířata, řekla bych, že ta jsou v knize spíše jakousi kulisou. Dokonce jsem se po prvních ca 30 stránkách rozhodla, že nedočtu, jenže jsem u sebe ve vlaku jinou knihu neměla a mezitím jsem se přehoupla za polovinu, kde to přece jen bylo o něco lepší, nebo možná jsem si už jaksi zvykla na jednotlivé postavy a chtěla vědět, jak to dopadne. Takže nakonec dočteno, dávám za tři a odnesu do knihobudky.
Útlá knížka vyřazená z knihovny. Na výpůjčním lístku uvedena jediná výpůjčka v roce vydání, pak už nic. Kniha měla tak trochu smůlu, že vyšla v roce 1989 - druhá světová válka a osvobození nebyla zrovna témata, která by v té době někoho zajímala. A další smůla – i když možná se týkala jen výtisku, který se mi dostal do ruky – několik stran textu v úvodní části knížky chybí, jsou tam jen prázdné stránky.
Je škoda, že si tato knížka nenašla ke čtenářům cestu. Je moc hezky napsaná a dobře se čte. Autor popisuje válečné události takové, jaké skutečně byly. Spolu s chlapcem Jeníkem prožíváme mnoho ran osudu, mnoho věcí, které jsou pro něj nepochopitelné a setkává se s nimi poprvé v životě. Jak někdo může jen tak ubližovat druhému člověku, nebo ho dokonce zabít? Jak někdo může srovnat se zemí celou vesnici? Proč po nás střílejí spojenecká letadla? A nakonec... co se stalo s těmi sebevědomými německými vojáky, teď, když už nemají zbraně?
I zde, podobně jako v jiných válečných knihách a filmech, se setkáváme na jednu stranu se statečností a obětavostí i u lidí, od nichž bychom nic takového nečekali, kteří vlastně nejsou žádní superhrdinové, mají strach o své rodiny i sami o sebe, ale zkrátka se jim příčí zachovat se nečestně. A pak jsou tu lidé, kteří se neštítí ničeho, přesně podle úsloví "kam vítr, tam plášť".
Kniha je určena především mládeži, ale ani nám, dříve narozeným, neuškodí připomenout si důležité lidské hodnoty, na něž mnohdy v každodenním shonu zapomínáme. Sílu rodiny, přátelství, prostého člověčenství... o tom všem je tato kniha.
Drsná, chmurná knížka plná smutku, beznaděje a černého uhelného prachu. Postavy, které jsem si v ní oblíbila, buď dopadly špatně, anebo se ze závěru knihy, který konečně přináší naději i ztrápeným chudákům (i když dějiny ukázaly, že to ani pak žádná selanka nebyla), jaksi vytratily. Naopak největší vydřiduši přežili. Cože za thriller jsem si to přečetla? Bylo by fajn, kdyby to byla pouhá fikce. Jenže tak bídně se na Ostravsku v době 1. světové války skutečně žilo. Hlad, nesvoboda, nekonečná dřina, otřesné pracovní podmínky, kde každý den umírá někdo z dělníků jen proto, že zvýšení bezpečnosti provozu by majitele stálo peníze...
Kniha je nesmírně sugestivní... chvílemi mně běhal mráz po zádech. Autenticitu zvyšuje ostravský dialekt i rozmluvy vojáků a majitelů dolů a továren v němčině. V knize je slovníček, hlavně na tu němčinu, bez toho bych se obešla, ale některé ostravské výrazy jsem musela vydedukovat z kontextu, k některým pojmům už se dnes člověk nedostane.