BabaJaga11 komentáře u knih

Ač je kniha určena mládeži, podle mého názoru zaujme i starší čtenáře. Jde o napínavé líčení záchrany trosečníků ze vzducholodi Italia v roce 1928. Autor byl jedním z nich, přesto se však snaží o nezaujatý pohled (nejspíš i proto není kniha psána v ich formě, jak by člověk tak nějak čekal). Na záchranu trosečníků byla vynaložena velká spousta energie i peněz a podílely se na ní záchranné týmy několika států. Povedlo se zachránit většinu přeživších, ale za cenu dalších obětí. Při čtení se neubráníte dojmu, že zejména italská strana postupovala velmi chaoticky a že vše mohlo dopadnout možná i lépe. V knize je hezky vykreslena psychologie jednotlivých postav, jednání člověka v extrémních podmínkách a že ani na straně záchranářů nešlo vždy jen o ušlechtilé cíle.

56 21.07.2019

(SPOILER) Knihy Vlasty Pittnerové dnes najdete v nejedné knihobudce nebo dobročinném bazaru. V těch bazarech o ně nikdo nemá moc zájem, což je, myslím, docela škoda. Tak jsem si před časem touto cestou opatřila asi 5 románů této autorky, na dny, kdy se mi nechce do náročnější četby. Byly za pár korun a po přečtení poputují do knihobudek.

Knihu Selská pýcha jsem přečetla během služební cesty a už jsem ji i stačila zanést do knihobudky v Břeclavi, v parku u nádraží. Příběh je prostý, nedá se ale říct, že by byly postavy černobílé, mnohé z těch, které se zpočátku jeví tak, že si je čtenář musí oblíbit, se později ukáží v jiném, horším světle anebo naopak. Myslím, že nejcennější je na knihách V. Pittnerové podrobný popis života lidí v dané době jak bydleli, co si oblékali, jaké práce vykonávali, čím se bavili, jak prožívali všední i sváteční události, šťastné chvíle i tragédie. Nejinak je tomu zde. Bohužel o tragédie není v Selské pýše nouze. Jenže takový bohužel život někdy je a nejinak tomu bylo dříve, spíše ty tragédie byly běžnější než jsme dnes zvyklí.

Ve vydání z roku 1992 je ještě jedna kratší povídka (název jsem si nezapamatovala a vzhledem k tomu, že knihu již nemám, se do ní nenohu podívat), rovněž se odehrávající na vesnici u sedláků, tentokrát v rodině rychtářů. Zde je závěr přece jen o něco smířlivější. Pojítkem mezi oběma příběhy není žádná z postav, ale hostinec U zeleného stromu ve městě, kam lidé chodí na trhy a jarmarky, na nákupy a leckdy se občerstvují právě v dotyčném hostinci.

Někomu na knihách V. Pittnerové vadí nářečí. Já s tím problém nemám, jen mě občas to nářečí překvapí v tom, že v daném regionu bych čekala úplně jiný typ nářečí. Nejspíš se od doby, kdy autorka svoje díla psala, jazyk velmi změnil a nářečí na Vysočině dnes také vypadají zcela jinak.

55 22.07.2023

(SPOILER) Myslela jsem, že půjde o klasický dobrodružný román s historickou linkou, ale úplně tak tomu není. Výprava zprvu hrdých, bezohledných Španělů za zlatem bájného Eldoráda naráží v tropických pralesích na své limity.

Autor sugestivně líčí, čemu všemu jsou účastníci expedice vystaveni. Možná někoho překvapí neustále dotírající hlad. Jenže v Amazonii, ráji biodiverzity, sice nacházíme mnoho druhů rostlin i živočichů, ale jejich populace jsou vesměs nevelké (to je velký rozdíl oproti polárním krajům málo druhů, ale v obrovských masách), velcí savci v pralese zcela chybějí a ani těch menších není dost pro uživení výpravy. Nehledě na to, že bílý muž neví, čím by se v pralese mohl uživit.

A pak přicházejí pochybnosti ve jménu krále spáchali spoustu zlých skutků. Bude jim odpuštěno? Co je víc čest, nebo sláva a bohatství? Zvláště na příkladu Sáncheze, chudého šlechtice, který volí to první, autor ukazuje, jak je osud někdy vrtkavý. Nevím ovšem, kolik podrobností obsahují archivní materiály z té doby. Zda se skutečně dochovaly zmínky i o dalších mužích, kromě velitele výpravy Gonzala Pizarra a jeho zástupce a posléze samozvaného velitele Francisca Orellana. Žádný doslov s informacemi tohoto typu bohužel kniha neobsahuje. A tak nevíme, jak ti muži v tvrdých podmínkách skutečně uvažovali, ať už ve vztahu ke svému životu, k ostatním členům výpravy, či indiánům, kteří jim pomáhali a sami nakonec z velké části zahynuli... Čeho se báli, v co věřili a jak se jejich vnímání hodnot změnilo v boji o holé přežití... tedy, zda autor nerozvíjel psychologii postav spíše podle dnešních měřítek.

55 04.06.2023

Od knihy jsem možná čekala něco trochu jiného, ale nakonec se mi mnohem líp líbila právě tak, jak je napsaná. Autor začíná zeširoka, o tom, jak souvisí technologický pokrok se strukturou našeho mozku. Tak, jako lidský mozek vymýšlí všechny vymoženosti, písmem a písemnostmi počínaje a smartphonem a sociálními sítěmi konče, tak tyto vynálezy lidského umu postupně zanechávají otisk v našem mozku. Je to dobře, anebo špatně? Na tuto otázku se autor snaží odpovědět. Píše o věcech, které s tématem zdánlivě nesouvisí, ale nakonec to do sebe pěkně zapadne. Hlavně ale nechá čtenáře přemýšlet jak to vidí on? S kým z citovaných odborníků bude souhlasit?

Asi tušíte, že autor nebezpečí spojená s prudkým rozvojem IT technologií v posledních letech vnímá jako vážná, jinak by o tom žádnou knihu nenapsal. Přesto není striktně proti, sám přiznává, že moderní technologie používá. Myslím, že určitá umírněnost a absence extrémistických vyjádření dělá z této knížky četbu vhodnou pro široký okruh čtenářů, kteří nad tématem nechtějí mávnout rukou a nebojí se něco si o něm přečíst. Určitě by mezi nimi měli být učitelé, rodiče dětí i šéfové firem, kteří si myslí, že jejich zaměstnanci by měli být neustále dostupní online.

Tato knížka je tak důležitá, že na rozdíl od mnoha jiných dostane trvalé místo v mojí knihovně, dokonce jsem si v ní mnoho stránek i pozakládala lepícími papírky :-).

55 04.06.2023

(SPOILER) Od knížky jsem si dost slibovala, zaujalo mě přátelství židovské dívky a její kočky, a tak jsem si knihu koupila brzy po jejím vydání. Ke čtení jsem se ale dostala až teď a překvapily mě ne zrovna pozitivní komentáře, když jsem si knížku zařazovala mezi čtené. Říkala jsem si, že čtenáři už nevědí co by si vymysleli, je těžké se jim zavděčit... nyní se ale musím zařadit mezi ty "nevděčné" čtenáře také.

Nejprve klady: knížka se mi četla celkem dobře, přečetla jsem ji rychle, a to i přesto, že místy trochu (někde i trochu víc) zlobil překlad. Například na mnoha místech se překladatelka nemohla rozhodnout, je-li kočka Malach (což hebrejsky znamená "anděl") skutečně kočka, tedy bytost rodu ženského, anebo kocour (případně anděl) rodu mužského. V zájmenech ve vztahu ke kočce má občas totální "hokej". Někdy mi text připadal kostrbatý a myslím si, byť originál jsem nečetla, že překladatelka mohla odvést lepší práci. Někde se přímo nabízejí vhodnější slovní spojení, jež by smysl nezměnila, ale text by učinila čtivějším.

Příběh je to spletitý, osud nezáviděníhodný, a i když mě Mala místy také štvala svými odsudky (někdy ne úplně jasně vysvětlenými) nebo siláckými řečmi o tom, co by komu z trýznitelů udělala, musela jsem ocenit, že si v dobrém vzpomněla na mnohé lidi, kteří jí pomohli. A vlastně celková vůle přežít, kterou ta mladá dívka v sobě měla, je obdivuhodná, protože někdy je skutečně mnohem snazší to vzdát... ano, byl v tom mnohdy kus sobectví, ale na druhé straně by její umírněnější jednání asi nikomu dalšímu k přežití nepomohlo (možnou výjimkou je Zosja), a tak by jen rozšířila seznam mrtvých...

Co mě mátlo a vadilo mi, je časový rámec knihy. Někdy jsem měla při čtení pocit, že uplynulo několik měsíců (týkalo se to např. Malina pobytu v lese), ale dodatečně se ukázalo, že mohlo jít jen o několik dní. Pak mi zase připadalo, že líčení zahrnuje jen poměrně krátký čas (Mala v Německu), načež se ukáže, že už uplynuly roky. Sem tam se mihne nějaký letopočet, ale spolehnout se na to nedá. Něco by možná pomohl vysvětlit nějaký doslov, ale nic takového v knize není. Styl vyprávění je dětsky nezralý a skutečně to připadá jako příběh, který sepsala mladá dívka. Osobně bych více uvítala, kdyby bylo patrné, že jde o vzpomínky staré paní... i když vlastně ani to s jistotou nevíme. Mala Kacenbergová sice už překročila devadesátku a v anglickém originále kniha vyšla loni, ale to nic neznamená, mohla vše sepsat v mládí a z pomyslného šuplíku to vytáhnout teprve nedávno. Bohužel ani okolnosti, za jakých kniha vznikla, se čtenář nedozví a to je docela škoda, asi by to ledacos vysvětlilo.

Uvěřitelnost či neuvěřitelnost příběhu bych neposuzovala. Jsem na světě dost dlouho na to, abych věděla, že život nám dovede uchystat ta nejneuvěřitelnější dobrodružství, o která ani nestojíme, neskutečné série náhod (pokud věříme na náhody) a mnoho dalšího. A kočka Malach? Pravda, kočky se takto nechovají, nejsou to psi. V neznámém prostředí se většinou ztratí... jenže každá kočka je jiná. Zažila jsem i takové, co člověka doprovázely jako pes. A skoro každá se umí "vypařit" jako duch a sledovat "svého" člověka, aniž ten o ní vůbec tuší. Snad tedy Malach opravdu existovala. Jen mě mrzí, že v dlouhých kapitolách, zejména po odchodu z Německa, Mala o kočce neztratí ani slovo, vypadá to, že kočku někde po cestě nechala, až o mnoho stránek později o ní přijde zmínka.

Podobně jako někteří další čtenáři jsem ani já necítila žádné zvláštní emoce z tak znepokojivé četby. Kde se stala chyba? Nejsem už emočně otupělá? Myslím, že jsme si z jiných příběhů zvykli na židovské hrdiny, kteří sice také přežili holocaust šťastným řízením osudu, ale na rozdíl od Maly byli odevzdaní, nebouřili se a nic se nesnažili změnit. To není odsudek, pouhé konstatování. Ztratili naději, že něco změnit lze, a tak působí křehkým, bezmocným dojmem. Mala se rozhoduje jinak. Bojuje o život a chce se o sebe postarat sama, kdykoli je to možné. Působí navzdory svému mládí jako silná žena a tak možná máme pocit, že taková hrdinka soucit nepotřebuje...

Ano, kniha má své četné "mouchy". Ale je cenná jako dokument o nám dnes již vzdálené době. Jako dokument o tom, co je schopen provést člověk člověku. Doklad lidství i zrůdnosti. Výpověď nejen o Němcích, ale i o Polácích a Ukrajincích, o některých až taková, že se dnes nesmí zveřejňovat... Přečetla jsem si ji ráda, ale přes dobročinný bazar na podporu opuštěných koček posílám dál do světa.

55 04.05.2023

Krásná, poetická knížka plná životní moudrosti. Když jsem zjistila, že autor spoustu prostoru věnuje rybářským revírům a způsobům lovu ryb v Británii, myslela jsem, že mě knížka asi moc dlouho bavit nebude a že jí neudělím více než tři hvězdičky. Nakonec se však autorovi podařilo vše skloubit tak, že jsem dokonce upustila od úmyslu poslat knížku po přečtení dál. Původně jsem ji totiž kupovala v bazaru DK hlavně kvůli Čtenářské výzvě. Kdo má rád vodu, ryby, přírodu, ale také třeba Velkou Británii, s touto knížkou určitě neprohloupí.

55 13.04.2023

Knížku jsem nejprve dlouho sháněla a konečně jsem si ji přečetla – a náležitě užila. Knihy popisující život na Sibiři, Dálném Východě a v dalších odlehlých oblastech Ruska – ale i Kanady, USA a dalších zemí – mě přitahují od dětství... někdy je to tak trochu jako cesta do pravěku, alespoň pokud se píše o životě domorodých lovců. Ten ovšem nebyl tak úžasný a bezstarostný, jak máme někdy sklon si myslet. Vždyť co si víc přát, než život v lůně nezničené přírody... jenže příroda dalekého severu nemusí být vždy štědrá, stačí, aby se opozdil tah migrující zvěře, aby bylo špatné počasí, aby se lovec, živitel rodiny zranil – a přežijí jen ti nejsilnější, možná vůbec nikdo. Není pak divu, že se domorodé národy snadno staly závislými na civilizaci bílého muže, čehož bílý muž neváhal využít ve svůj prospěch – všude, ať šlo o Rusko, Kanadu, Aljašku...

Kniha Zlatý potok líčí historické události na Sibiři v období před Velkou říjnovou revolucí i po ní. Věci, které se skutečně staly, samozřejmě mohou být interpretovány z různého úhlu. Řekněme, že život v Rusku byl asi vždy těžký, kdyby se za cara lidem žilo dobře, sotva by došlo k revoluci. Na druhé straně, každá revoluce smete vedle těchž, proti nimž je namířena, i spoustu nevinných lidí. Vzhledem k době, kdy kniha byla napsána, je samozřejmě revoluce oslavována. A ač autor přiznává různé problémy, které byly při porevolučním rozvoji Sibiře časté – chyběli zejména kvalifikovaní lidé – obvykle také popisuje, jak se vše rychle a zdárně podařilo vyřešit. Pravdu o tom, jak to bylo ve skutečnosti, se samozřejmě již nikdy nedozvíme. Jsou věci, které si asi dnes sotva někdo dovede představit, např. že budovatelské nadšení mohlo být u většiny lidí skutečné. Nemyslím si zkrátka, že by si autor vše vybájil. Ale přehnaný optimismus je vždy podezřelý (ze zkušenosti vím, že je zvykem tlačit ostatní do optimismu, když k němu není velký důvod), takže za to jednu hvězdičku strhávám.

Na napínavosti příběhu však ideová rovina nic nemění. A jak už přede mnou poznamenal milan3144, člověk se musí obdivovat obrovské houževnatosti hrdinů příběhu, ať již Evenků, či Rusů. Putovat pěšky stovky kilometrů, tábořit na sněhu bez dostatečného vybavení, často trpět hlady. Po pár dnech takového putování by asi většina z nás skončila na hřbitově. Díky knížce však můžeme absolvovat napínavou cestu jen s prstem po mapě a v bezpečí :-).

55 27.11.2022

(SPOILER) Pomalý příběh, kde se, alespoň zpočátku, zdánlivě nic moc neděje. Běh roku, každodennost ústavu pro duševně nemocné, vše zasazeno do koloběhu přírody. Zvláštností tohoto románu je, že má hned několik hlavních hrdinů. Není to jen básník John Clare, ač je pravdou, že jemu je v knize přece jen věnováno o malinko víc prostoru, než ostatním hlavním postavám a on je i tím, kdo čtenáře dovede provede závěrečnými stránkami. Ale i dr. Mathew Allen, básník Alfred Tennyson, Allenova dcera Hana a pacientka Marie jsou postavy natolik významné, že autor dává čtenáři nahlédnout do jejich vnitřního světa. A pak jsou zde další pacienti, členové rodiny dr. Allena, personál léčebny, lidé žijící v okolí, zkrátka spousta postav, které autor nechává na stránkách knihy promlouvat, pracovat a dokreslovat konání hlavních postav, aniž bychom však měli možnost nahlédnout jim přímo "do hlavy".

Další zvláštností je, že autor jen velmi pozvolna odkrývá charakter jednotlivých postav, takže mně osobně některé postavy (dr. Allen, Alfred Tennyson) na začátku oslnily, načež se mi později naprosto zprotivěly, případně jsem je musela politovat. A naopak, postavy, které mi zpočátku lezly na nervy, případně mi připadaly neslané, nemastné (Hana, Marie, Dora), se později projevily v úplně novém světle. A John alias Jan (mimochodem, nepochopila jsem, proč křestní jména některých postav překladatel přeložil do češtiny, většiny však nikoli) mě střídavě dojímal a střídavě štval, ke konci mi ho ale bylo už jen líto...

A do třetice, velmi naturalistické a syrové popisy (některé léčebné metody, zpracování uloveného jelena, děje probíhající v myslích některých pacientů atd.), působící někdy až odpudivě, se mísí s líčením čehosi, co by se dalo nazvat "viktoriánskou nudou" (dobová atmosféra s jejími čaji, večírky, společenskými konverzacemi a modlitbami). Kniha je zkrátka plná kontrastů.

Závěr byl pro mě dost překvapivý – zejména to, jak dopadl dr. Allen, působící zpočátku seriózním dojmem. To, co vybublalo na povrch ohledně léčebny, na kterou měl její šéf méně a méně času, se ovšem dalo čekat.

P.S. Pro mě osobně byly velmi zajímavé zmínky o tzv. občinách – pozemcích, které zahrnovaly společné pastviny, lesy a další části krajiny, které mohli využívat i ti nejchudší. To se ovšem právě v době, do které je zasazen děj románu, tedy ke konci první poloviny 19. století, začalo měnit, půdu pro sebe zabíraly např. společnosti budující železnice, průmyslníci a velkostatkáři. Jak poznamenává ve svých knihách Gary Snyder, existence či neexistence občin poznamenala i vztah člověka k okolní přírodě.

55 28.10.2022

(SPOILER) Knížka z dobročinného bazaru, kde se octla po vyřazení z knihovny. Jelikož vypadala skoro nečtená (tedy zjevně vyřazena pro malý zájem čtenářů), byla jsem k ní trochu skeptická. Příběh ale předčil moje očekávání.

Není to samozřejmě žádný literární skvost, ale vyprávění dvou mladíků, kteří se vydali za dobrodružstvím do tropických pralesů Jižní Ameriky. Nutno říct, že už měli za sebou spoustu cestovatelských zkušeností – jenže pro Darién, nebezpečnou oblast na hranicích Panamy a Kolumbie, byly i tyto zkušenosti málo. Napadne vás možná, že kluci byli pěkně pitomí, když tam lezli. Ano, to byli – a oni sami to při líčení svých zážitků, kdy leckdy šlo o holý život, otevřeně přiznávají. A to mi právě bylo na knize nejvíc sympatické – nedělají ze sebe borce, kteří dokázali přežít devět měsíců v rukou povstalců, ale prostě líčí den za dnem, popisují nejen věci hezké a zajímavé (ano, kupodivu i v zajetí se dočkali dobrých věcí, byť to záleželo hlavně na jejich vnímání celé situace), ale i svoje selhání a slabé chvíle, kdy už ztrácejí naději, i vděčnost, když se více méně zázrakem dostali domů.

Moc se mi líbilo, že se nepoddali, neztráceli čas fňukáním a snažili se najít si zábavu během svého věznění, a Tom, zanícený botanik a zahradník dokonce okolí některých míst, kde s povstalci tábořili déle, zkrášloval orchidejemi i užitkovými rostlinami. Samozřejmě se zdravotními problémy a pod přibývajícími výhružkami ze strany postalců se situace stávala nesnesitelnou. Asi by bylo bývalo snadné podlehnout slibům postalců, že pustí jednoho z nich, když druhý zůstane - ale Tom a Paul se navzdory tomu, že před cestou do Kolumbie se téměř neznali, nerozdělili.

Knížku doporučuji všem zájemcům o cestopisy do nepoznaných končin světa. A nenechte se zmást fotkou na zadní straně obálky – já si celou dobu myslela, že brýlatý blonďák je Tom, který je o pět let mladší než Paul. Jenže pak jsem vygooglila, že je to přesně naopak (viz např. fotky zde: http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/1080710.stm – mimochodem, na těch fotkách kluci vypadají ještě jako skoro děti, v knize je zjevně fotka z pozdějšího období). A vy, kdo rádi cestujete do zapadlých a nebezpečných končin světa, se nechte poučit – ne vždy má člověk takové štěstí jako Paul a Tom...

55 30.09.2020

(SPOILER) Původně jsem si tuto knihu opatřila kvůli letošní Čtenářské výzvě – téma, kde se v názvu knihy vyskytuje den v týdnu. Navíc se zdálo, že bude čtivá. Nakonec i byla, i když pro mě zdaleka ne od samého začátku...

První, kurzívou napsaná kapitola, mě vyděsila. To má být jako co? Nějaký zlý sen? Podobenství? A přiznám se, že jsem vlastně až do konce nedokázala s určitostí rozeznat, oč přesně vlastně v těchto kapitolách šlo. Pološílené sny hlavního hrdiny a zároveň vypravěče? U první kapitoly jsem se sázela, že bude klíčem k nezodpovězené otázce, kdo za války udal ilegální skupinu Lucie Heránové a jejích přátel. Ale nakonec, alespoň pro mě (možná jsem extrémně natvrdlá :-)) zůstala ta kapitola největší záhadou... ne že bych nenašla interpretaci... problém je v tom, že jich mám hned několik :-).

Ale abych se dostala k hodnocení dál – první "normálně" psané kapitoly mě pro změnu nudily. Psychiatrie, tam poloplešatý doktor, žena, pracující v zaprášeném archivu, která se pokoušela o sebevraždu. Vypadalo to na mnoho dalších stránek nudy. Autor ale nejspíš chtěl ukázat život hlavních hrdinů, němž momentálně nebylo moc prostoru pro spontánnost, radost a podobné věci, a naopak převažovala ubíjející rutina.

Asi po 100 stránkách se příběh začne vyvíjet překvapivým směrem. Do té doby jsem se musela do čtení nutit, pak jsem se zas pro změnu nemohla odtrhnout. Tak kdo to byl, kdo je udal? A jak to dopadne s Pavlem a Lucií? Pro toho, kdo je zvyklý na happy endy, bude kniha zklamáním. Stejně tak ten, kdo má rád na konci vysvětlené vše do posledního detailu. I pro mě byl otevřený konec tak trochu rozčarováním. Ale možná je to proto, že nás jaksi zhýčkaly knihy a filmová tvorba v americkém stylu, kde se ještě v titulcích nebo závěrečné poznámce dozvíme, co se stalo s hrdiny za dvacet let. Odvykli jsme tomu, že v životě je těch happy endů a uzavřených záležitostí poměrně poskrovnu, že mnohem častěji se věci vyvinou nějak jinak, než bychom si v hloubi duše přáli, že mnoho věcí zůstává nevyřčeno, nedořešeno, mnohé z toho, co jsme v jednu chvíli považovali za skvělý nápad, později zavrhneme a už se k tomu nevrátíme. V jednání a myšlení jednotlivých postav je kniha nesmírně realistická, a proto nakonec dávám pět hvězd. I proto, že knihu ani po týdnu nemůžu dostat z hlavy :-).

55 13.09.2020

Knížka byla napsána krátce po 2. světové válce, tedy v době, kdy měl autor vzpomínky na koncentrákové hrůzy v nejživější paměti. Autor v ní vykresluje nejen těžký a bezútěšný život v nacistickém koncentračním táboře Osvětim-Monowitz, ale zaobírá se úvahami o tom, co nedostatek jídla, zima, nesmyslná práce, bití a další týrání s člověkem udělá, především pak s jeho nitrem, smyslem pro pomoc druhým – zkrátka se schopností být člověkem. Popisuje, jak v zoufalé snaze přežít byli někteří vězňové schopni takřka všeho, bez ohledu na to, zda tím ublíží někomu jinému. Naopak takových, kteří po celou dobu nemysleli jen na přežití sebe, ale i zcela cizích lidí, mnoho nebylo. Většina vězňů pak "plula s proudem" – neměli dost sil na to, aby jakkoli aktivně vzdorovali nelítostné nacistické mašinérii. Autor sám, tehdy čtyřiadvacetiletý, byl po několika málo měsících na pokraji fyzických sil. Pomohl mu zcela neznámý člověk – a také několik šťastných náhod. Poslední dny pobytu v táboře tráví mezi těžce nemocnými. Tehdy se snaží starat nejen o sebe, ale i pomoci spoluvězňům z "jeho" pokoje a – jak sám říká – stát se znovu člověkem.

Velmi silná a inspirativní kniha... nemusíme prožívat takové hrůzy jako Primo Levi, stačí jakákoli krize – a lidské charaktery se projeví. Měli bychom na to myslet, i když chceme přežít. Na tom není nic špatného, naopak, ale neměli bychom brát šanci na přežití ani ostatním, a to nejen lidem, ale ani ostatnímu životu na naší krásné planetě.

55 17.05.2020

Spíše než cokoli jiného je tato kniha turistickým průvodcem, nečekejte tudíž žádné napětí, ale vyčerpávající popis historie a trasy transsibiřské magistrály, včetně všech možných odboček této proslulé železnice a přilehlých měst. Na křídovém papíře, plno krásných fotografií historických památek i současnosti – nádraží, vlaky, vesnice...

Na závěr autor poznamenává, že Rusko, jak je osobně poznal, je dost jiné, než to, které se nám prezentuje v médiích. Vzpomněla jsem si, jak i kolega z práce, který byl v Rusku služebně, byl velmi překvapen vysokou úrovní osobní železniční dopravy. Někdo může namítnout, že dobrá životní úroveň není všechno... co svoboda? Dá se ale mluvit o svobodě v zemích, kde se veřejné služby omezují na minimum, kde se draze opraví nádraží a následně se zavře a kde "ušetřené" peníze záhadně mizí v kdoví čí kapse... a cestující při čekání na vlak může buď svobodně mrznout, anebo zapadnout do nejbližší hospody – ale ta není zadarmo a není ani všude. Navzdory tomu jezdím vlakem ráda. I v zahraničí. A ruské železnice mě neuvěřitelně lákají :-).

55 30.01.2020

Moc hezká knížka, kterou jsem si ráda přečetla i teď, po Vánocích, když už jsem se k ní o svátcích nedostala. Je napsaná laskavým jazykem, srozumitelným i školním dětem, knížku si však určitě rádi přečtou i dospělí. Vlastně možná spíše dospělí – dětem nejspíš bude připadat popis Vánoc z doby "předmobilové" a "předinternetové" jako něco předpotopního. I když věřím, že kdyby měly možnost ocitnout se uprostřed sněhových závějí v chalupě prarodičů někde v horách, nakonec by i dnešní děti podlehly kouzlu Vánoc bez zbytečné techniky, v duchu krásných českých lidových tradic, podobně, jako se to stalo hrdinům příběhu v této knížce...

I když se mi knížka moc líbila, pošlu ji dál do světa. Nejen proto, že knih mám mnoho, času na čtení málo a místa na knihy ještě méně. Hlavní důvod je ten, aby se tato knížka dostala dál, k mým přátelům a kolegům, či jejich dětem. Věřím, že si ji stejně jako já užijí!

Ještě malý dovětek k zařazení této knížky pod téma Čtenářské výzvy 2020. Původně jsem myslela, že to bude žhavý kandidát na téma poslední, tj. kniha, která nesplňuje podmínky žádného z předchozích témat. Jenže pak jsem se pořádně podívala na obálku a jako botanička nemohla nepoznat rostliny plané mrkve (Daucus carota). Zkrátka a dobře, na obálce je (mimo jiné) květina, i když v zimě jsou nadzemní části mrkve suché, což je dobře vidět i na obrázku. Sice jsem chvíli váhala, zda se něco takového dá uznat jako květina - jenže když budete mít růži a usušíte ji, je to pořád růže a pořád květina. Takže jsem mrkev nechala ve květinách a s hledáním kandidáta na poslední téma můžu začít od začátku :-).

55 12.01.2020

(SPOILER) Líbil se mi námět i příběh jako celek, i když jak zmiňují mnozí čtenáři přede mnou, mnohé části mohly být podrobněji rozepsány. I mě by zajímalo, co se stalo s manželem Karlem, co udělali se zlatými hodinkami, zda se Karel později ještě setkal s učitelem, zda jeli někdy za rodiči Lidie na Ukrajinu (ke konci je zmínka o cestě do Ruska, což ale – jako i některé jiné detaily – není nikdy vysvětleno).

Ještě víc mě mrzí, že autorka ve snaze po originalitě využívala některá slovní spojení, jež působí nepatřičně či přinejmenším kostrbatě, i když se nabízí mnoho jiných alternativ. Někde se pak ve vyprávění objevují nespisovné či dokonce nesrozumitelné výrazy, které bych čekala v přímé řeči nebo myšlenkových pochodech Evy a Katky, ale ne ve vyjadřování vypravěčky. Snad to vše souvisí s dřívější básnickou tvorbou autorky, tam lze přece jen více popustit uzdu fantazie při tvorbě originálních obratů. Podle všeho je Lizucha první prozaické dílo autorky; možná, že ta další jsou lepší, takže pokud na ně narazím, dám jim určitě šanci.

54 24.12.2023

(SPOILER) Čtivé a místy i napínavé. Člověk se, spolu s hrdiny románu, stále snaží věřit, že vše se v dobré obrátí, že už bude konec války, že alespoň někdo z rodiny Kohnových přežije, že Šindelářovi se nebudou muset rozdělit... Ač na konci svítá jistá naděje, není ještě všemu konec, a tak nezbývá, než si opatřit pokračování v podobě dvoudílného románu s názvem "Hřivna zakopaná".

Knihy V. Javořické mám ráda, ale občas mě trochu vytočí dle mého názoru přehnaná mravokárnost, byť v kontextu doby, kdy knihy vznikaly, to asi čtenáři vnímali jinak. Tady to byla věta o tom, jak totálně nasazení nebo ve zbrojovkách u nás zaměstnaní mladí lidé měli poměrně vysoké platy, díky nimž mohli hýřit. Ta věta mi přišla nepatřičná, vzhledem k tomu, že mnoho mladých lidí si takový osud nejenže nevybralo, ale i zaplatili životem při náletech na zbrojovky a či infrastrukturu německých měst. Ale navzdory této výtce si ráda přečtu pokračování nebo i nějakou jinou knihu této autorky.

54 03.11.2023

(SPOILER) Knížka vonící exotickou kuchyní, květinami i mořem, z které sálá tropické vedro. To další, co mě zaujalo, je Tritonova pokora, s jakou se pomalu, krok za krokem učí být nejprve dobrým sluhou a posléze hospodářem v domě pana Salgada, až se vypracuje nejen na vynikajícího kuchaře, ale i Salgadova důvěrníka. Je to v ostrém kontrastu s tím, co známe dnes nejen od nás, ale i jiných zemí: každý chce vše hned, nejlépe vedoucí místo a vysokou mzdu.

Dějinné události se v knize zmiňují vlastně jen tak mimochodem, nakonec ale vyústí v emigraci pana Salgada spolu s Tritonem do Velké Británie. Pro Tritona se tak otevírá zcela nový život...

Máte-li rádi knihy o jiných kulturách, kde děj ubíhá v pomalém tempu, zkuste si Útes přečíst. Věřím, že vás nezklame.

54 31.10.2023

Trochu nevhodně zvolené čtení před spaním. Některé texty jsou totiž dlouhé, takže jsem se dostala třeba do poloviny a další polovinu jsem dočetla třeba až za dva týdny. Možná, že při plynulejší četbě bych hodnotila lépe.

Jde o povídkovou knihu, kde motivem povídek je život na vesnici, práce v zemědělství v 60. až 70. letech 20. století, vztah ke zvířatům. Často se v povídkách objevují koně a jejich smutný osud po nástupu zemědělské mechanizace. Příznačné je, že autor propojuje úděl koní s údělem starší, odcházející generace zemědělců.

Někdy pro mě bylo obtížné sledovat dějovou linku, protože autor skočil rovnýma nohama doprostřed děje a nic nechápající čtenář se teprve postupně dozvídal, kdo jsou jednotlivé postavy a co mají společného, co již mají v životě za sebou a proč jednají tak, jak jednají.

Knížku pošlu dál prostřednictvím některé knihobudky, ale v četbě Kostrhunovy tvorby budu určitě pokračovat. Je to autor mého rodného kraje a čím jsem starší, tím je mi jeho lyrické líčení jihomoravské přírody a vesnice bližší.

54 14.08.2023

Kniha se mi líbila i nelíbila. Líbila se mi odzbrojující otevřenost, bourající rozmanitá tabu. Líbil se mi samotný fakt, že syn básník píše knihu ve formě dopisu svojí negramotné matce. Líbil se mi poetický jazyk, podrobné, ale hravé popisy, jimž nechybí fantazie, líčení přírody na venkově, ba i zapadlých čtvrtí ve městě. Líbilo se mi, že autor v mnohém vychází z osobní zkušenosti je to znát, a to mám vždy ráda, když je příběh realistický. A i když oslovení "Pejsku" je možná trochu zvláštní, i to se mi líbilo.

Nelíbila se mi a to není výtka k autorovi, ale k mocným tohoto světa všechna ta bolest, z níž se kniha zrodila. Válka, prostituce, nucená emigrace, imigrace, život v nedůstojných podmínkách, nelegální práce, protože člověk musí z něčeho žít, legální, ale podřadná a špatně placená práce, drogy, neřešené psychické problémy... Z veškeré té bídy života, do které jsou statisíce lidí uvrženy, se má někdo dobře, někdo na tom vydělává... je dobře, že to autor ukázal. Ale asi proto, jak je ve své podstatě kniha smutná a bezútěšná, alespoň pro mě, nedám 5, ale pouze 4 hvězdy. Nějak mi tam chyběla naděje... i když s tím asi autor nic udělat nemůže.

Bonusem je krásná obálka s jinanem dvoulaločným. I když netuším, zda roste ve Vietnamu. Původní je totiž asi jenom v Číně.

54 19.07.2023

Mám ráda rybářské příběhy, některé bývají vykresleny opravdu mistrně – a zdaleka nejde jen o povídky klasiků jakými byli Ota Pavel nebo Jan Morávek. Knížka pana Svobody, který publikuje pod pseudonymem Oldry Bystr, by určitě měla na vyšší hodnocení, pokud by prošla pečlivými redakčními úpravami. Ty sice zřejmě proběhly, ale jsou velice odbyté. Kniha je totiž plná jazykových nedokonalostí, sem tam překlepů či hrubek, opakují se stejná slova v jedné větě, vyjadřování je neobratné, apod. Je to škoda, autorovy zážitky jsou jinak zajímavé a originální. Třeba zrovna ty poslední od rybníka Osika, který kdysi býval rybníkem sportovním. Rybník znám ze svého přírodovědného průzkumu před více než 20 lety a také mi nesmírně učaroval.

54 25.01.2023

Štěpán Neuwirth je můj oblíbený autor přírodní prózy. Chtěla jsem si ale přečíst i jeho knihu Tep nemocnice, která je z trochu jiného soudku. Dost dlouho jsem ji sháněla – sehnala – přečetla – a pak jsem se jí zase dost rychle zbavila.

Ta kniha popisuje práci lékařů a sester v ostravské fakultní nemocnici – a také nemoci a úrazy, s nimiž pacienti do nemocnice přicházejí – natolik věrně, že mi z některých kapitol bylo fyzicky špatně. Zejména popis dopravních nehod ve městě, kde oběťmi byli chodci, anebo smrtelný úraz v ocelárně, to fakt chtělo pevné nervy. Musela jsem číst po kouskách a ne večer před spaním...

Ty popisy ovšem nebyly samoúčelné. Autor chtěl ukázat, co všechno se může stát, že někdy stačí okamžik... Někdy tomu zabránit nejde, všichni můžeme udělat chybu, o to smutnější je, že spoustě lidí to nedocvakne a hloupým machrováním nebo bezohledností ohrožují sebe i ostatní a ještě přidělávají lékařům práci. Myslím, že kdyby pan Neuwirth psal svou knihu dnes, přidal by ještě tlustou kapitolu o pacientech na kovidové jednotce a o tom, jakými cestami se tam dostali...

Knihu by si měly přečíst zejména nejrozmanitější hazardéři – ale bohužel jsem k tomu dost skeptická. Někomu se "rozsvítí" až na nemocničním lůžku, někdo už to nestihne vůbec...

54 10.10.2020