Beltrix
komentáře u knih

Mám ráda knížky, o kterých před čtením vůbec nic netuším, takže jsem si tuhle mimořádně užívala. Kniha je nesmírně čtivá, zvraty byly nečekané, bozi zajímaví, akorát motivaci hlavního hrdiny jsem ne vždy chápala.


Tato kniha pokrývá mnoho oblastí z života žen v 19. století. I zde Milena Lenderová dokazuje, že umí psát velmi poutavě, přičemž však faktická stránka věci nijak nezaostává.


Moje nejoblíbenější kniha od Michala Viewegha. Jeho "běžné" postavy jsou tentokrát zasazeny do skvělého tématu. Nápad "andělů všedního dne" mě opravdu nadchnul, příběhy, v nichž se dějové linie jednotlivých postav postupně spojují, mě baví odjakživa a autor i skvěle vychytal délku knihy. Skvělé, trošku melancholické, počtení.


Tahle tenká knížečka přináší pohled na vývoj novinařiny a na její současný stav. Za hlavní problém autor považuje otázku objektivity - na jednu stranu musí novináři vycházet ze zdrojů, na tu druhou však tvůrci PR toto vědí a je pro ně vcelku snadné určit, o čem budou média informovat, respektive o čem informovat nebudou. Zdánlivě to může vypadat jako americký problém, protože autor popisuje právě toto prostředí, ale nemyslím si, že by česká žurnalistika na tom byla o moc lépe.


Kniha stručně a srozumitelně vysvětluje základní demografické pojmy. Vzhledem k datu vydání je na dnešní poměry již v některých ohledech zastaralá a nesmírně ji kazí gramatické a jiné chyby.


Rádoby typický příběh heroické fantasy, který však obsahuje něco, co ho řadí o třídu výš. Možná styl psaní, možná atmosféra díla, rozhodně se podle mě k této knížce hodí slovo "staromódní", jak ho užila již moira2912. Těším se na další díla autorky.


V dětství se mi tato knížka docela líbila, obdivovala jsem Robinsonovu zručnost a schopnost přijít na to, jak leccos vyrobit a podobně (to ostatně obdivuji dodnes). Nejvíce se mi však líbily akčnější scény v druhé části knihy. S věkem se však většina kouzla ztratila, stále stejně se mi líbí pouze závěr.


Od tohoto díla jsem měla poměrně velká očekávání, ale bohužel se nenaplnila. Téma je zvráceně fascinující, ale forma ho sráží. Humbert mi připomínal hlavního "hrdinu" Sběratele od Fowlese. Na obou těchto knížkách jsou zajímavé, až podmanivé, úvahy těchto postav v době, kdy se ke svým činům teprve chystají, poté, co přejdou k realizaci se nezbytně mění tempo a styl vyprávění, což mi výsledný dojem notně zkazilo.
Poměrně mě děsí, kolik lidí "odsuzuje" Lolitu. Ano, nebyla sympatická a po čase dokázala situace i využívat, ale pořád byla zneužívaným dítětem, které přišlo o matku. A přesto spousta lidí píše a říká, že vlastně obě dvě hlavní postavy byly záporné a že je jim Humberta spíš líto.


Bobbi Morse znám ze seriálu Agents of S.H.I.E.L.D., takže jsem byla poměrně zvědavá na její komiksovou podobu. První komiks mě příliš neoslovil svou přílišnou barevností, ale takový byl prostě styl daného autora i doby, příběh také nevynikal originálností, ale zapojení Spidermana jsem ocenila (aneb premisa je zajímavá - co když superhrdina opravdu pomůže zločinci?). Ve druhém komiksu se mi líbilo, že se hrdinka vyrovnávala s traumatem, místo toho, aby byla za každé situace dokonalá. Vtipné mi přišlo i to, že v seriálu je exmanželkou Huntera a její kódové jméno bylo chvíli Hunteress. Komiksy čtu pouze výjimečně, ale tohle mě bavilo.


Ve své době to muselo být mimořádně působivé dílo, dnes už ta jeho naléhavost podle mě není taková, obzvláště pro někoho, kdo se o Němcovou alespoň trochu blíže zajímá a ví, že i ona měla své chyby. Samotné verše jsou však působivé ve své jednoduchosti až strohosti, hodí se k nim i jejich mírný patos. Podobně jednoduché a strohé jsou i ilustrace Vladimíra Tesaře, což sbírku skvěle doplňuje.


Antiutopií jsem už přečetla hodně, ale z málokteré jsem měla tak zvláštní pocit jako z této. Část popisující, jak ženy ztratily právo vlastnit majetek a pracovat byla úžasně děsivá. A ta společnost celkově byla děsivá, obzvláště když člověk vidí, jak se v našem světě opět dostává na přetřes právo žen na potrat. Líbilo se mi i to, že chyběly zběsilé honičky a přestřelky a ohromné hrdinství hlavních postav. Přišlo mi to tak mnohem uvěřitelnější. Otevřený konec se k tomu hodil. A historická poznámka v závěru člověka trochu uklidnila v tom, že nic není napořád a doby se mění.


Velice slušné pokračování prvního dílu. Akce, vtip, zadostiučinění, skvělé postavy = prostě fungující mix.


Peter Grant je můj oblíbený hrdina a vypravěč, protože sdílím jeho vášeň pro historii, architekturu a částečně i pro jazz, oceňuji jeho ironické glosy a i mírné odbíhání od hlavního tématu. Nicméně stejně jako v předchozím díle jsem se trochu ztrácela v postavách (a protože už mám přečtené i ty následující, tak vím, že se to nezlepší, obzvláště, když jsem měla mezi jednotlivými díly několikaměsíční pauzy).


Autor píše velmi dobře a poutavě, místy jsem si však nebyla jistá, co vlastně chce knihou sdělit. Příhody s tučňákem byly zábavné, poučné (byla jsem jediná, kdo si po přečtení vyhledával informace o tučňácích?) a místy i dojemné. V knize však byly i další části, které se přímo tučňáka netýkaly a z nich jsem měla poněkud rozporuplný pocit, ač s jejich obsahem souhlasím (naše civilizace a její dopad na zvířata).


Příjemná romantická oddechovka z českého prostředí. Jediné, co ji trochu kazí, je dosti vulgární slovník hlavní hrdinky, který mi není blízký. Na druhou stranu je obálka opravdu hezká a délka knihy autorkou skvěle odhadnutá.


Jedno z prvních děl české fantasy, do kterého jsem se pustila. Kniha se mi líbila, hlavní hrdina celkem sympaťák, zvraty zajímavé, nicméně si nemůžu pomoci - kdyby se celá kniha držela členů původního Nočního klubu, tedy těch, kteří nám byli představeni na úplném začátku, bylo by to pro mě ještě mnohem zajímavější.
Vyzdvihnout musím i začátek, který již naznačuje, že toto dílo notně zamete s čtenářovými předpoklady, neboť jsem si říkala - ač to vypadá, že se jedná o vrahy, tak to tak určitě nebude a místo toho půjdou mordovat slepici nebo tak něco... A ono ejhle.


Z téhle knížky mám poněkud rozporuplné pocity - první půlka se mi moc nelíbila. Respektive, v té části jsem ještě nevěděla, kdo vlastně ten S. Morgenstern je a že vlastně Goldmanovy části, které přerušovaly hlavní děj, tam nejsou proto, aby mě přivedly k šílenství, ale že JSOU součástí příběhu. Když jsem tohle zjistila, tak jsem přehodnotila svůj pohled na knížku, protože to jednoznačně dokazuje um autora. Pokud se k tomu připočte převrácení mnohých klišé (aneb byla jsem opravdu jediná, která nečekala Beruščino rozhodnutí po vyjití z Ohnivého močálu?) a sympatického Iniga a Fezzika, tak se pro mě jedná o zajímavou knížku.


Film podle této knihy dle všeobecného mínění prostě musí každý vidět, jenže já jsem typ, který si nejdříve raději přečte knihu. Nyní už neumím říct, zda mě mafiánské knižní prostředí fascinovalo vždycky, nebo to začalo až touto knihou, ale minimálně toto mé zaujetí ještě prohloubila. Ačkoliv těžko říct, nakolik se Puzova verze přiblížila realitě. Líbilo se mi i zasazení dobové a místní. Sám Kmotr je navíc úžasnou postavou. Zvraty byly nečekané, postav zemřelo mnohem víc, než jsem čekala. Hvězdičku dolů jsem dala kvůli některým pasážím, které mě nebavily (Johnny Fontana). Upřímně jsem nesnášela donova zetě a jeho chování k manželce a celou dobu jsem si přála, aby mu už konečně někdo upravil fasádu obličeje.
Navíc Kmotr je jednou z knížek, u které si pamatuju, kde jsem ji četla, respektive alespoň některou pasáž. Scénu s Michaelem, Turkem a kapitánem jsem četla na podzim večer již za tmy, stojíc opřená o okénko v přecpaném vlaku, což ještě tak nějak podtrhlo tu excelentní atmosféru v knize.


Ač jsem se této knížce vyhýbala z obavy, že všechen ten boom kolem ní je zbytečný, tak opak je pravdou. Stoletý stařík zažívá úžasná dobrodružství v přítomnosti, tak jako je zažíval celý předchozí život. Lehce bizarní, ale přesto pořád na hraně reálnosti. Staříkův přístup k životu je sympatický. A navíc je tohle jedna z mála knížek, kde jsem měla opravdu radost, že všechno se tak nějak hezky vyřešilo, přestože jinak takovéto autorem uměle vytvořená řešení nesnáším.
