BlueMind18 komentáře u knih

Zkušenosti vychovatelky ve věznici autorka vtělila v cosi, co je na zadním přebalu knihy označeno jako dvanáct povídek inspirovaných trestanci. Nejde ale vůbec o povídky, jde o medailonky jednotlivých trestanců vyšperkované různými autorčinými úvahami. Knihu jsem vnímala jako ze sociologického hlediska zajímavý, jazykově vytříbený soupis postřehů autorky o dvanácti vězních, se kterými se během svého krátkého působení na pozici vychovatelky setkala a kteří ji zaujali. Znalost Vám člověka zlidští, přiblíží, ať je to kdokoli a autorka se toho nebála a o takové přiblížení, byť mnohdy prchavé a povrchní, se pokusila. Autorce nelze upřít to, že umí lidem naslouchat a sociálně (i emocionálně) deprivovaní vězni zřejmě instinktivně vycítili, že nemá potřebu se nad ně vyvyšovat nebo je zbytečně prudit a má zájem vést s nimi dialog.

Když se s vězněm bavíte jako s hovadem, které by ani nemělo mít právo dýchat stejný vzduch jako vy, naplní vaše představy a společnou řeč už nikdy nenajdete. (str. 135)

Kde je asi problém s přeplněností českých věznic, je nejlépe viditelný na případu Linky, vězeňského tatéra, který poté, co je propuštěn z výkonu trestu obratem po osmi dnech, poté, co krade v supermarketu, putuje zpátky do věznice, a to minimálně po druhé základní linii dvěstěpětky (základní skutková podstata v § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). Autorka je v lese, když se domnívá, že ve srovnání s ní Linka tak uvědomělý není (strana 46 knihy), protože Linka to měl naprosto jasně spočítaný. Chtěl se do kriminálu (domů) vrátit, a protože měl jako správný recidivista a zkušený kriminálník trestní zákoník v malíku, tak věděl, kudy vede nejjednodušší přímá cesta zpět. Otázkou je, kolik takových lidí se ve vězení točí stále dokola a kolik lidí by z tohoto bludného kruhu ještě mělo šanci/umělo vystoupit, zvláště, když jde o dlouhodobé, reálně doživotně opakující se pobyty ve vězení i napříč celými generacemi.

Na knize mi vadila autorčina sebestřednost, odkryté autorčiny averze v jednotlivých případech sice působí upřímně, avšak ve mně vyvolávaly smíšené pocity; někdy mi připadalo, že hlavní postavou takzvaných povídek je autorka Shakira sama. Být vychovatelkou ve věznici, tj. pozice, která je mnohdy výchozí pro zaměstnance věznic, byla jen jednou ze zastávek zcestované tvůrkyně.

Ačkoli nezpochybňuji, že autorka za éru svého krátkého působení ve věznici několika vězňům pomohla a byla pro ně oporou a nelze jí upřít smysl pro humor, Ženy za mřížemi od Petra Šámala, kterou jsem četla souběžně stojí svým zpracováním a konceptem o několik stupňů výše.

3 19.03.2023

V průběhu jednoho roku na přelomu 2007/2008 tu máme deníkový záznam, měsíc po měsíci, líčící zážitky hlavní hrdinky v kosovské Mitrovici (Mitrovica) v pozici/roli členky mírové mise pod patrolou OSN. Autorka zde mohutně čerpá, soudě podle životopisu, ze svých vlastních životních/pracovních zkušeností, byť zde je to podáno s příměsí nezbytných prvků fikce. Sen hrdinky této knihy je změnit svět k lepšímu. V mladickém poblouzení má za to, že to možné jen pod křídly mezinárodní organizace, byť od počátku je zde skepse hrdinky hmatatelná, zřejmě opět díky životní/pracovní zkušenosti autorky/hrdinky s prací na mezinárodním soudu (ESLP). Tomu odpovídá i duch psaní a ostatně i fakt, že po dvou/třech měsících demokratizační mise je hrdinka ochotná pláchnout s KFOR borcem na Tahiti, což naštěstí nedopadne překlopením do nestravitelné harlekýnky, hrdinka zůstává a deníková demokratizační mise pokračuje.

Hlavní hrdinka má dobré srdce a každý, kdo má dobré srdce může změnit svět svých blízkých k lepšímu, netřeba k tomu podléhat megalomanským sklonům pilného „mravenečka“, který zabloudí do hájemství „klíšťat“/mezinárodní organizace s jejím „demokratizačním ptydepe“, jež nevhodně narostlá křídla idealismu bez milosti usekne, přeplaceného „mravenečka“ úspěšně zkorumpuje, zbyrokratizuje a v neposlední řadě jej zbaví jakékoli známky lidskosti. A tak i hlavní hrdinka nakonec prozře ze svého snu o mezinárodní organizaci vnášející do života utlačovaných/slabších/hladových Dobro/Spravedlnost/Spásu, aby své sny začala uskutečňovat mimo patronaci mezinárodních institucí, v jejichž spirále se dosud točila, a tím si zachraňuje svou vlastní duši.

Tření mezi cíli/smyslem jakékoli instituce a cíli/ideály jednotlivce je vždy přítomna v mnoha formách a obdobách, nicméně demokratizační mise mezinárodní organizace angažující do svých řad a nejvyšších funkcí bývalé členy Stasi, KGB či jiných obdobných organizací, vzbouzí alespoň u mě závažné pochybnosti.

Podle mého názoru to nejlepší, co B. Čechová zatím napsala, byť i jiná její dílka zajisté mají svůj okruh čtenářů.

3 05.02.2023

Mně se kniha rozhodně líbila. Za mě velmi čtivá, zajímavá tématem, střet generací, to je věčné a asi i vděčné téma. Kdyby Sylvie byla opravdu feministka, napsala by stejnou knihu jako autorka a ne cancy jako Mimozemské přítelkyně (či co to bylo).

2 09.11.2024

Trochu jsem se obávala toho, co mě čeká, když jsem sáhla po "spalujícím příběhu vášně" Laury a Clémenta od francouzské spisovatelky. Obě hlavní postavy jsou nemožné a už od první stránky mi slušně lezly na nervy. Intelektuálové uvyklí žít ve spleti hlasů uvnitř svých hlav, když už není po ruce obecenstvo. Tady jsou ovšem "hlavy odklopeny a čtenáři/čtenářky oblaženi/y". Čím katastrofálněji se jejich love story rozvíjela a čím více selhání se vršilo jedno za druhým/na druhé, tím více mě to bavilo, jak po stránce jazykové, tak i příběhové. Hladce jsem nasedla na sadistickou vlnu a nechala se jí slastně unášet. Moje nejoblíbenější postava je pes Taťka, to bez debat. Nakonec hodnotím velmi pozitivně.

2 06.09.2024

Za mě jsou to takové rozhovory s různými lidmi o ničem a o všem okolo gayů, leseb, transgenderů, nebinárních osob, drag queens apod. Osobně by mě třeba zajímal rozhovor s gay párem, který má děti v pěstounské péči apod., a podle všeho jich není málo, ale nic takového tu není.

Jedinou změnou oproti tomu, kdy byly rozhovory vedeny a kniha byla vydaná, je, že Ústavní soud (kupodivu) přistoupil konečně ke zrušení problematického paragrafu se sterilizací transgendrových osob. Ale nebýt rozhodnutí ESLP z roku 2017, nemyslím si, že by k tomu došlo (i s ohledem na předchozí produkci NSS). Jsem zvědavá, jak to dopadne s manželstvím stejnopohlavních párů v ČR. Já osobně proti tomu nic nemám, ani proti případným adopcím. Úprava rodinného práva je v českém právu neměnná snad od šedesátých let minulého století, nový občanský zákoník na tom nic moc nezměnil. Tahle oblast vykazuje odolnost vůči změnám a neříkám, že je to principiálně špatně, spíš naopak.

Obecně je mi v zásadě jedno, jak kdo žije. Ale někdy ´tlačit na pilu méně je lepší´, čímž mířím na propagaci různých témat těchto menšin či přímo těchto menšin v kultuře či zábavě.

2 20.07.2024

Dříve jsme tu měli čestný titul zasloužilý umělec. Časem, změnou doby a paradigmat byl nahrazen neoficiálním titulem zasloužilý dezinformátor. Sociální kredit zasloužilých dezinformátorů je v mainstreamových kruzích hodně nízký, obecným trendem je tyto lidi ve veřejném prostoru vymlčet čili vyghostovat a dehonestovat. Nicméně, alespoň pro mně a myslím, že pro mnohé, je atraktivní, že tito lidé jako jedni z mála neztratili schopnost kriticky přemýšlet mimo oficiálně vytyčené lajny mentálně uniformovaného stáda našich hlídajících psů "demokracie", a co víc, říkat to vše pěkně nahlas.

Ano, autor, jak už někdo níže poznamenal, v mnohých zde probíraných tématech klouže po povrchu, ale to byl záměr. V lecčems lze nesouhlasit či pochybovat (osobně mám pochybnosti o pravdivosti a výstupech různých tzv. vědeckých pokusů, pokud vím, některé se časem ukázaly jako falešné), něco je čirá spekulace, něco čirá utopie (třeba žít co nejvíce mimo systém - co si pod tím mám konkrétně představit v rámci každodenní strategie přežití v tomto světě?), ale celkově knihu hodnotím spíše pozitivně. Přemýšliví kverulanti mají moje sympatie.

2 01.01.2024

Kniha vyžaduje velmi trpělivého čtenáře/čtenářku a po prvním (a jediném) přečtení mám za to, že vyžaduje rovněž, aby si ji člověk přečetl nejen jednou. Evropu Heer pro účely této publikace chápe v úzkém smyslu jako po-řeckou západní Evropu a vědomě vynechal okrajovou Evropu na Východě, Rusko (i když ani tuto oblast úplně nepomíjí) a euroafrický základ. Kniha své čtenáře provází duchovním vývojem Evropy, jednotlivých výrazných osobností (jejich myšlení ve spojitosti se vztahem k transcendentnu - k Bohu, k Ty, společnosti, věcem) od 2. století (apologetové, křesťanská gnóze, Justin, Markión atd.) až po Heerovu současnost (1. pol. 20. století). Samostatné, poměrně rozsáhlé kapitoly Heer věnuje Anglii, Francii, Německu. Jak jsem až na konci pochopila, autor celou dobu zřejmě sleduje rozklad tzv. archaické společnosti (viz str. 658, 659), tj. společnost králů a kněží, vlivem tzv. obnovitelů, „reakcionářů“, romantických blouznivců (kam řadí zřejmě i postavy typu Luther, Goethe, Marx apod.), kdy společnost, resp. lidé postupně ztrácejí svou původní svobodu, víru, důvěru a svobodu a se stávají lidským materiálem bez paměti, kterou spotřebovávají přírodní vědy, technika, průmysl apod. Celé je to samozřejmě o něco komplikovanější, každopádně Heerův pohled je převažující měrou syntetizující (dávající do souvislostí), asi stojí si z kapitol vybrat nějaké osobnosti a jejich duchovní odkaz studovat více do hloubky (např. Luthera, Terezii z Ávily, Machiavelliho apod.).

Cituji Heerovy myšlenky z poslední kapitoly, které mě zaujaly (str. 682):
„Resumé teologických kongresů se ve svém technicismu neliší od jiných odborných akcí. Zde všude vládne aparát, rozhodujícím způsobem tu působí „schéma“ a „tabu“ (jež podrobil jazykově-sociologickému zkoumání George Orwell ve svém Anglickém jazyce a politice a v Politice a literatuře). Toto „zjednodušení“ není totiž tak neškodné, jak by se mohlo zdát. Odborník, spisovatel, ten kdo píše či promlouvá, nesmí hovořit o jistých tématech, jež stát, společnost, strana či konfese nechtějí pustit ke slovu. Mocný strach, ressentiment a obavy zužují stále více oblast jazyka. Jestliže se ve vrcholném 19. století nesmělo v „dobré společnosti“ hovořit o Bohu, pak dnes se ve veřejných prostorách, jež se zdánlivě obrovsky rozšířily díky tisku, rozhlasu, filmu a modernímu vydavatelství, nehovoří již o většině závažných politických, společenských a světonázorových otázek, neboť konformismy „veřejných okolostojících“ to zakazují.
Panický strach zde vytváří zakázané zóny, zóny strachu, vnitřní inkvizice s perfektně fungujícím aparátem pomlouvačů (srv. například vnitroněmecké události kolem Reinholda Schneidera v letech 1950/52ú, jež dnes usilují o to, znivelizovat vnitřně celou Evropu na několik málo slov, vět, tezí, soudů, „buď – anebo“ (tak to Kierkegaard se svým „enten – eller“, buď – anebo, nechtěl). Oč tu běží, ukazuje rozšíření technických zkratek a kompozit. Tyto zdánlivě nevinné zkratky, jež mají sloužit „ulehčení a vznikají nikoli náhodou v oblasti úřadů, generálních štábů, stranické a konfesijní propagandy, jakož i v hospodářství a s ním spjaté reklamě, tvoří ve skutečnosti kouzelná slova, po okraj naplněná úpadkovou magií. Chtějí upoutávat, okouzlovat, budit hrůzu a naději, připoutat člověka ke svým formulím. NSDAP, KA (Katolická akce), UNESCO, každé město, každá země, každý závod a jeho společenství mají své zvláštní formule tohoto druhu.“

2 11.11.2023

Poměrně pěkně hezky napsaná a zpracovaná kniha. Kolínsko a Kutnohorsko jsem ze série přečetla jako první. Číst se dá na přeskáčku, podle předmětu zájmu. Pár popisovaných objektů je nepřístupných, protože mají soukromé vlastníky (např. zámek v Býchorech) a jejich budoucí osud asi i z památkářského hlediska se mi jeví poněkud nevyjasněný.

Pár věcí bych ale vytkla. První je, že opravdu neoceňují bílé písmo na světlešedém pozadí, kdy části takto vyvedeného textu byly vkládány do normálního textu (černé písmo na bílém) zřejmě s nějakým pro mě nepochopitelným esteticko-grafickým záměrem. Dále: minimálně jedna faktická chyba se vloudila. V Radovesnicích II žádný zámek není, ten je v Radovesnici I. Radovesnice I. je cca 4 km na jihozápad od Kolína a Radovesnice II je cca 19 km od Kolína na severovýchod. Připadá mi škoda, že se autoři nevěnovali i parkům popisovaných staveb a zaměřovali se výhradně na architekturu samotných zámků - např. u Žleb, jehož areál parku je pěkný, ozvláštněný i oborou s bílými jeleny.

S ohledem na svou vlastní systémovou podjatost (sympatie) k autorům, jevím tendenci hodnotit knihu celkově kladně.

2 11.07.2023

Já mám prostě pro rebely slabost. Ano, vím, že pro někoho je Hnízdil spíš někdo, kdo má veliké ego. Docela se mi líbila jedna pasáž v knize, kde se autor zmiňuje o tom, že pokud někdo propaguje určité názory, vytváří se mu určitý druh čtenářstva/posluchačů apod., kteří mají určité požadavky a dotyčný "názorový vůdce" či jak ho nazvat může propadnout svodům svého ega, neboť jim bude chtít vyjít určitým způsobem vstříc, aby si je udržel či jejich řady rozšířil. No a co, na druhou stranu. Pokud si uvědomuje, kam ho slabiny jeho nadměrného ega mohou zavést či svést... Přinejhorším občas plácne pár blbostí.

Hnízdil má prostě charisma a byť se všemi jeho názory nemusím souhlasit, ráda si to přečtu. Díky bohu za tuto alternativu. Jeho mnohé názory jsou mi známy z jeho starších knih (např. Mým marodům atd.); v tom tedy tato kniha neříká nic moc nového (až na ten koronavír). Co se týče státem (a zdravotními pojišťovnami) podporovaného zdravotnicko-farmaceutického kolotoče, tam s ním v mnohém souhlasím. To, že se od systému zdravotních pojišťoven odtrhl, to určitě není nic lehkého a ten boj mu fakt nezávidím. Přitom jeho přístup k pacientovi není nic nového, ba naopak. Odtrhnutí od systému zdravotních pojišťoven lze shledat např. i u jiného lékaře, a to MUDr. Smíška a jeho metody spirální stabilizace páteře, kterou osobně oceňuji více.

To, že mu nějaká sebranka namyšlených, zřejmě vševědoucích akademiků, udělila Bludný balvan (či co to je), to spíš svědčí o diagnóze takového spolku (trapná nadutost?). Hnízdil na tom jen vydělal.

2 10.07.2023

Závoj rudého prachu je buddhistická metafora marnosti a iluzornosti lidského světa, jak je vysvětleno v doslovu. Příběh, jehož hlavním hrdinou je doktor Wej, mazaný advokát, křivák a misogyn, který lže tak lehce jako dýchá, popisuje uplácení a korupci v čínském justičním systému, kde advokáti běžně uplácejí soudce, kteří nejsou dostatečně zaplaceni a už vůbec nejsou nezávislí, protože nezávislost čínské justice prostě neexistuje, aby vyhráli svůj proces; celá justiční mašinérie je v zásadě obchod, kde si většina soudců za příznivé řešení případu stanoví cenu a úspěšný je jen takový advokát, který tuto cenu dokáže zaplatit, ať je to cokoli (peníze, starožitnosti, vuittonky pro švagrové, cigarety, holky atd.) nebo kombinace více položek. Paradoxem čínského právního systému je, že zde na jedné straně bují korupce, na druhé straně trest smrti v Číně hrozí těm, kdo se korupce dopouštějí.

Nejlepší advokáti jako je hlavní románová postava - doktor Wej si dokážou vydělat majlant, který mimo různé úplatky většinou utratí za auťáky, nemovitosti, akcie a ženské. Wej hodnotu všech přeměřuje výhradně v penězích, každého hodnotí vlastně jen podle sebe, není v zásadě schopen opravdového vztahu, nemá žádné opravdové přátelé, jen spoustu konexí a známých a nikomu nevěří. Děj je prokládán Wejovými filozoficko-poetickými úvahami typu: Život je jak voda, čím víc si v něm umýváte tvář, tím je bělejší, čím déle v něm mácháte srdce, tím je temnější. Již sedmatřicet let si razím cestu oblaky rudého prachu, není tedy divu, že se ze mě stal prostě darebák. Když se dívám na seriál, fandím svým. Tak to mezi ostrými hochy chodí: není v co vkládat naděje, mou jedinou nadějí je to, že vyhrají padouši. Když nějaký chlap znásilňuje ženu, doufám, že ukojí své hnusné choutky, když vykrádají banku, doufám, že je nedopadnou. Mezi lidmi z antikorupčního najdete lotrů nejvíc, je to samá děvka a flám, nikdy nemají dost a ani se za to nestydí proto fandím svým a koncem se netrápím. Život ovšem není televizní seriál, ve kterém padouch končívá za mřížemi. Kdepak, podle mých zkušeností, zloduši ve skutečnosti nejenom unikají trestu, dokonce tu hrají skoro ve všem prim. (str. 85) apod.

Jako osobnost má za sebou Wej určitý vývoj, od naivního jelimana, od správného kluka s dobrým srdcem, k opravdovému všehoschopnému darebákovi, k lotrovi bez milosti. Protože není vůbec hloupý, tak si sem a tam uvědomuje marnost svého počínání, závoj rudého prachu, ve kterém vězí, ale stejně z toho kolotoče marnosti vystoupit vlastně ani nechce. Jde o univerzální prototyp vyprahlého cynika, který se jako takový vyskytuje i v českém prostředí např. v politice a byznysu včetně advokacie. Kniha sama o sobě vůbec vulgární není, jak někdo napsal v komentářích, to jen Wejova duše vykazuje pokročilou okoralost cynika semletého nemilosrdným světem a tomu i odpovídá i obraz, nejen hlavního hrdiny, ale i jeho bližních, kolegů, žen a vůbec světa, mistrně poskládaný ze znaků v této knize.

Spisovatel, který stejně jako hlavní hrdina vystudoval pekingskou Vysokou školu politologickou a právní, v průběhu celé knihy uvádí různé informace o čínském právním systému; píše o čínském právním prostředí natolik věrohodně, že to na mě dělá dojem, že sám byl nebo je praktikujícím právníkem. Škoda, že v českém překladu vyšla jen tato jediná kniha.

V knize se to sice hemží čínskými jmény, ale překladatel dal pár postavám česká jména (Květa, Sylva, Janička, Nina) či přezdívky (Pravda, Klátič, Kvapil, Ruďoch, Velká Huba, Mořská záře atd.), čímž českým čtenářům/čtenářkám výrazně ulehčil orientaci v textu (viz i Rejstřík jmen a přezdívek v závěru knihy).

K překladu mám jen jednu drobnou, nepatrnou poznámku; myslím, že to překladateli trochu ujelo na straně 50 - trestní zákoník asi těžko obsahuje osmašedesát článků obžaloby, ale spíše skutkových podstat trestných činů.

2 24.05.2023

Krásná kniha, kterou ocení ti, kdo na nějaký ten židovský hřbitůvek při svých cestách jednou za čas zabloudí a chtějí vědět více o těch, po nichž v naší krajině zůstaly jen střípky stop. Nad rámec již zde vysloveného, bych ještě doporučovala pro zájemce zavítat na webové stránky lokálních muzeí, neboť i zde se dá leccos nalézt např. u Muzea pro Karlovarský kraj (www.kvmuz.cz) lze v záložce Odborná pracoviště Personálie nalézt u příslušného pracovníka (zde Mgr. Svoboda) další informace o židovském osídlení (např. i článek o židovském hřbitově v Poutnově ve formátu pdf.).

2 30.04.2023

Autorovo badatelské úsilí se v této velmi obsáhlé publikaci zaměřuje na trestanecké tábory spjaté s jednotlivými doly na Jáchymovsku, kde byl těžen uran (Rovnost, Svornost, Bratrství a další) v letech 1946 až 1951 a v letech 1954 až 1961. Z důvodu obsáhlosti publikace vyzdvihnu kapitoly, které mě zaujaly nejvíce. Jde především o kapitoly pojednávající o kázeňském trestání formou táborového pranýře (kapitoly: Týrání zimou jako nástroj represe, Táborový pranýř za protesty a vzdor, Pranýř za odpírání těžby z důvodu svědomí, Fixování k pranýři, odvozy těl a pokusy o ututlání případů), jakási dekonstrukce mýtu, lze-li to tak nazvat, o Františku Palečkovi alias Dvořákovi, veliteli tábora /šachty Rovnost na Jáchymovsku a kapitola o vyšetřování-nevyšetřování takzvané Vyšetřovací komise 1968 - 1970. O samotné formě brutálního mnohadenního či mnohatýdenního táborového pranýřování v mrazu (v teplotách dosahujících až minus dvacet stupňů Celsia pod nulou), nechť si každý přečtením uvedených kapitol udělá svůj názor sám. Oběťmi nejstrašnějších zločinů tohoto typu trestání, jak vyplývá z knihy, byly (ať si o nich myslíme cokoli) Svědkové Jehovovi, kteří kvůli svým mírumilovným neoblomným postojům z důvodu svědomí odpírali těžbu uranu (například zpočátku odmítali těžit uran, který byl určen pro vývoz do SSSR k válečným účelům; později v tomto svém postoji polevili, když bylo zřejmé, že uran bude mít jiné využití) a stali se tak lakmusovým papírkem míry zločinnosti celého obludného soustrojí (státu, podniku Jáchymovských dolů, provázanosti tehdejšího Ministerstva spravedlnosti jako dodavatele vězeňské síly a jednotlivých nepatrných vykonavatelů jako byl kupříkladu velitel tábora Rovnost František Paleček v padesátých letech 20. století). Není mi ale jasné, kolik z mučených mohlo pranýřování mrazem přežít, takže spíše než o pokusu o tutlání případů (viz název jedné kapitoly) bych mluvila o „dokonaném ututlání“ případů, nikoli o pouhém pokusu. Takzvaná vyšetřovací komise z roku 1968 zřízená v rámci ministerstva vnitra (viz kapitola Vyšetřovací komise 1968 – 1970), která měla prošetřovat jednotlivé případy/oběti zločinného zacházení (nejen) s vězni v jáchymovských táborech, evidentně měla šetřit s cílem nic nevyšetřit, což není nic, nad čím by bylo se bylo třeba se pozastavovat/podivovat minimálně i s ohledem na zásadu „nemo iudex in causa sua“ (nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci). Ostatně, i kdyby v té přednormalizační/normalizační době konce šedesátých a počátku sedmdesátých let měla tyto zločiny prošetřovat justice, jak by se s tím popasovala, když svůj nepopiratelný podíl viny neslo i Ministerstvo spravedlnosti jako vrchní dodavatel vězňů včetně svých uhlazených úředníků (viz např. JUDr. Karel Klos) a jednotliví soudci/soudkyně, kteří/které určitě věděli/y, kdeže je poptávka po dodávkách levné pracovní síly vězňů (uranové doly na Jáchymovsku)? Jde-li o osobu Františka Palečka, velitele tábora Rovnost v padesátých letech 20. století, je třeba ocenit snahu autora o objektivní analýzu tohoto „mytizovaného démona“ - osobnosti, v zásadě obyčejného člověka, fanatika disciplíny a milovníka stoprocentního pořádku, vysoce inteligentního (na rozdíl od jiných příslušníků represivních složek), spíše emocionálně odtažitého, v němž se uvolnila v průběhu jeho vlastní osobnostní táborové deformace ona potřebná dávka sadismu zřejmě tolik potřebná pro účely represivního stroje za účelem exploatace vězeňské pracovní síly. Publikaci doporučuji jako solidní základ pro ty, kdo se zajímají o fakticitu uranových dolů na Jáchymovsku převážně v padesátých letech 20. století, ale nejen jim, neboť se domnívám, že mnohé otázky/oblasti ještě stále zůstaly neprobádány, případně otázky v této publikaci položené mají přesah i mimo samotné vytčené téma knihy.

2 12.02.2023

Literární pomník, jež Thomas Bernard s citlivostí a originalitou sobě vlastní vystavěl svému příteli Paulovi Wittgensteinovi, který byl synovcem slavnějšího Ludwiga Wittgensteina. Dílo se vyznačuje typicky Bernardovskými opakujícími se figurami, poněkud svébytným smyslem autora pro ironii, když například sám sebe označuje za pomatence, který svou pomatenost vždy ovládal, nadto pomatence s plicní chorobou, na rozdíl od Paula, který svou pomatenost neovládal, proto pravidelně kvůli své duševní chorobě, většinou na popud svých příbuzných končil ve vídeňské psychiatrické léčebně Steinhof. Kniha je o Bernardově vztahu k člověku jeho života, k Paulovi, s nímž jej spojovala vášeň k hudbě, různé posedlosti, myšlenky, duševní neklid a v neposlední řadě i nemoc, v případě spisovatele to byla plicní choroba, v případě jeho přítele choroba duševní.

2 05.02.2023

Jedná se o podobenství. Střídají se vždy dvě kapitoly. V jedné vystupuje muž, vzděláním inženýr, který postupně přijímá pravidla - opatření, která jsou v jeho zemi (Francie) zaváděna v rámci bizardní války se smrtí. Ve druhé jeho přítel ze studií, filozof, reflektuje vzdáleně (žije v jiné zemi - Řecku) situaci svého kamaráda ve formě jakési přednášky pro neznalé - o Noamu Chomskym, Edwardu Bernaysovi atd. Já jsem třeba neznala Rodrikovo trilema. V zásadě zde Gounelle v dosti zjednodušené, stručné formě předkládá různé techniky manipulace, které (nejen) stát používá či může využít, aby přiměl své občany k poslušnosti. Osud inženýra je hyperbolou, záměrným zveličením, jasným varováním autora, kam snaha o kontrolu a manipulaci ve jménu dobra a bezpečí nás všech může vést. Schematické. Mám však za to, že autor zde úmyslně neměl příliš velké literární ambice, ale něco se z toho člověk dozví, pokud tomu bude dostatečně otevřený.

2 05.02.2023

Tzv. náhradka čili náhradní rodinná péče je skutečně navýsost náročná disciplína. Smekám přede všemi, kteří to zvládnou, přijmout vlastně zpočátku cizí dítě do své rodiny s minimálně mnoha šrámy na duši, věnovat mu/jí/jim neskutečné množství vlastní energie, projít s nimi jejich traumata, hledání vlastních kořenů (rodin), prožívat přitom vlastní bolest a obavy. Poučná kniha o tom, jak náhradní rodinná péče funguje v praxi, o jejích formách, o zkušenostech těch, co si toto břímě vzaly na svá bedra. V neposlední řadě publikace s mnoha pěknými fotografiemi.

1 30.10.2024

Autorka sama uvádí, že když se pouštěla do projektu globálních dějin feminismů, bylo jejím cílem zpochybnit tvrdošíjnou evropskou a severoamerickou dominanci (str. 265) a zřejmě i poněkud paternalistický postoj evropských a severoamerických feministek vůči ženám z jiných kulturních okruhů, narazila ale na "propojené" dějiny tohoto hnutí jako celku, na sdílení, vlivy, které překračují hranice, tradice třeba pozapomenuté, na které nějakým způsobem, ať vědomě či nevědomě navazují či navazovala další hnutí (např. využití těl u hnutí FEMEN a akce jihokorejských dělnic v sedmdesátých letech 20. století a nigerijských trhovkyň ve 20. letech 20. století). Autorka ukazuje na příkladech konkrétních osobností, jak se feminismus odlišuje v čase, geograficky, kulturním prostředím, tématy, které určitá skupina žen různého původu v různém společenském postavení v daném čase a místě pociťuje jako nejpalčivější, vnímání toho, co je spravedlivé a co už spravedlivé není, jak se v něm zrcadlí různé předsudky, ať již jednotlivců či společnosti, a že jde o hnutí, které je svými tématy, výrazovými prostředky, motivy, formami protestů, verbálními i neverbálními projevy apod. složité, s ohledem na různost názorů/pohledů, nenapasovatelné do nějaké jednoduché škatulky, kreativní, velmi živelné a má i řadu témat kontroverzních (např. otázku "trans"). Za mě velmi zajímavá kniha, narazila jsem na spoustu jmen (možná až moc), které jsem dosud neznala.

"Minulost může být pro feministky a feministy významným zdrojem, aniž by bylo nutné souhlasit s jejími nedostatky a násilím a opakovat je. Feministky a feministé jiných období se někdy podíleli na rasové nerovnosti, třídních předsudcích, antisemitismu, nadšeném imperialismu nebo prostém zanedbání problémů, které nám dnes připadají důležité. Problematická minulost by však neměla vzbuzovat jen deziluze a touhu ji zavrhnout. Můžeme k ní přistupovat pro srovnání, imaginativní rekonstrukci a historicky uvědomělou kritiku. měli bychom se vyvarovat pokusů zploštit a zjednodušit feminismy a ignorovat nenapravitelné ideologické rozdíly. Tak mohou být feministické dějiny využitelnější pro potřeby dneška. Nemělo by nás překvapit, že ženy chtějí různé věci, ale faktem zůstává, že feminismy stojí a padají podle toho, jak využívají diverzitu." (str. 274/5)

1 24.09.2023

Hašek byl recesistou par excellance. Zdá se, že mu nic nebylo svaté stařičký mocnář, Rakousko-Uherská monarchie, stát, církev a církevní hodnostáři, hloupé ženy, pravidla či autority. Tento rys recese a grotesknosti nenalézá zřejmě u určité části čtenářstva pochopení, zatímco pro zbývající část čtenářstva je naopak čtení Haškových děl z téhož důvodu požitkem. Osobně patřím k té zbývající části čtenářstva, neboť četbu Haška si užívám již od dob svých -nácti let.

Mezi mé oblíbené stálice z tohoto souboru patří kupříkladu Vyhubení praktikantů speditérské firmy Kobkán nebo Šťastný domov. Časem jsem dospěla k docenění povídky Něco o soudních znalcích a série povídek o zážitcích tovariše Gaška v Bugulmě kdesi na ruské frontě v roce 1918.

1 23.08.2023

Byť se na zálibu v tzv. urbexu dívám s pochopením (bývaly doby, kdy jsem i já sama s foťákem zavítala do pár opuštěných továren, ačkoli se tomu ještě neříkalo urbex), přeci jen jde z mého pohledu o adrenalinovo-estetickou zábavu s prvkem nadšeného, lehce zvráceně romantického nomádství po ruinách. Větší smysl mi dává, když se někdo (obec, skupina lidí, rodina apod.) podobné polorozbořeniny ujme a snaží se jí dát nové využití, což mnohdy nelze energického nasazení dotyčných jedinců a/nebo finanční injekce. V knize mě zaujal hotel Theya, asi proto, že přesně vím, kde v Mariánkách je. Ve skutečnosti jde o bývalý areál Donbas, kterého se konečně někdo ujal a otevřel zde kavárnu (viz https://www.lesnimlyn.cz) a plánuje i otevření penzionu, takže pro nadšence krás zániku a romantiky urbexu je už asi lehce pasé Asi jsem až moc velký pragmatik, aby mě dojímala krása zániku, mě spíše zajímá krása nových počátků a fandím odvaze těch, kteří do záchrany podobných míst pustí.

1 12.05.2023

Druhý díl Stachovy monumentálně pojaté třídílné monografie o Kafkovi mapuje léta od roku 1911 do roku 1915.

Zatímco první díl byl v popisných částech spíše zaměřen na společnost přelomu 19. a 20. století, zde došlo na hluboký psychologický ponor do vztahu Kafky a Felice Bauerové, který se z valné části odkrýval v dochované korespondenci, kterou Franz Felice adresoval (cca 350 dopisů). Osobně jsem měla potíže rozsáhlý Stachův psychologický rozbor tohoto vztahu vůbec zpracovat a knihu jsem párkrát odložila, abych se k ní zase vrátila. Na někoho, jak je patrné z jiných komentářů, působily pasáže, kde je popsán Kafkův vnitřní boj mezi láskou a manželstvím a touhou po oddání se literatuře, jako ty nejsilnější. To nepopírám, nicméně mně celý ten v zásadě z větší části několikaletý korespondenční poměr přišel velmi bizarní, ony nuance mnohosti nevyřčeného ve vztahu, který nestavěl na společných prožitcích, fyzické blízkosti. Celé jsem to zkrátka nechápala; ženy v té době byly zkrátka asi vychovávány jinak. Dělalo to na mě dojem, že Kafka sice toužil pohybovat se v jakémsi intervalu normality, kam patřilo i uzavření manželství, ale nebyl toho zkrátka schopen (podobně jako např. Kierkegaard) a zatáhl do svého vnitřního deliria chimérických představ o manželství i Felice, která se tomu, pro mě nepochopitelně, podrobila. Ani mi moc nedával smysl Stachův popis, kdy na jednu stranu popisoval Kafkovu touhu písmeny, dopisy získat ženu, na druhou zas (o několik stovek stránek dále a ve třetím díle) tvrdil, že Kafka naopak vůbec nepřipisoval důležitost písmenům, ale gestům a přímému kontaktu. Nejspíše ani Kafka pořádně nevěděl, co vlastně sám chce; toužil žít v Berlíně místo v Praze, ale chtěl vytrhnout Felice z jejího života v Berlíně a přesídlit ji do Prahy, chtěl manželství, ale nechtěl v něm intimitu atd. Docela jsem si oddechla, když vztah, který začal letmým setkáním u Brodových v roce 1912 v roce 1914 skončil zrušením zasnoubení; v knize pak začal, z mého hlediska mnohem poutavější popis začátku první světové války a jejího dobového vnímání, abych zjistila (ve třetím díle), že vztah Felice a Franze ani zdaleka neskončil

Moc jsem nepochopila, proč Úvod (i ve vyznění, v jakém tam je) není vlastně na počátku v prvním díle (str. 9 až 25).

1 30.04.2023

Nedivím se, že Stachovi sepsání monumentálně pojaté třídílné monografii o Kafkovi trvalo osmnáct let, jak avizuje nakladatelství Argo na svých webových stránkách, s ohledem na množství pramenů, z nichž čerpal. Autor předkládá v prvním díle z mého hlediska čtivé, doširoka zaměřené vyprávění, jímž přibližuje čtenářům/čtenářkám nejen Kafku a jeho osobnost, okruh Kafkových přátel (především Maxe Broda), tak i společnost na přelomu 19. a 20. století.

Doba začátku dvacátého století byla mimo jiné dobou začátku aviatiky, psychoanalýzy, kinematografie, spiritualismu, stále latentně přítomného antisemitismu, Weiningerova ideologismu (fenomenologie???) o tzv. substanci ženství, počátků teorie relativity a Alberta Einsteina, který od 1. 4. 1911 zakotvil na rok na pražské německé univerzitě, teozofie a Rudolfa Steinera atd. O tom všem a o mnohém dalším se dočtete. Přiblížíte se o něco více poznání, v jaké době Kafka žil.

Popsáno je zde i osudové setkání s o rok mladším Maxem Brodem na pražské právnické fakultě, jejich přátelství, cesty do Itálie, Paříže, psaní, literaturaPřekvapilo mě, že na tehdy německé pražské právnické fakultě existoval německý spolek Čtenářský a řečnický klub německých studentů (tzv. Halle), kde se v tzv. sekci literatury a umění, kam se Kafka přihlásil, živě diskutovalo o literatuře, umění či filozofii (Max Brod tam např. vystoupil s přednáškou o Schopenhauerově filosofii).
Stachovo psychologizování, fabulace, interpretace Kafkových děl apod. mi vlastně vůbec nevadily.

imaginárno není pouhá říše stínů, nýbrž kosmos se zcela vlastními právy. (str. 92)

Moje štěstí, mé schopnosti a veškerá možnost být jakkoliv prospěšný závisejí odjakživa na literatuře. Stal jsem se úředníkem sociální pojišťovny. Nu a ta dvě zaměstnání se navzájem nikdy nesnesou a nedovolí, abych byl s oběma najednou šťasten. Nepatrné štěstí v jednom se stává velkým neštěstím v druhém. Napíšu-li někdy večer dobrou věc, jsem druhý den v úřadě jako v horečce a nic nevykonám. Toto zmítání sem a tam se stále zhoršuje. V úřadě navenek plním své povinnosti, své vnitřní povinnosti však nikoliv, a každá nesplněná vnitřní povinnost se stává neštěstím, které mě už neopustí (str. 423,424)

1 30.04.2023