broskev28 komentáře u knih

Pěkná, oddechová knížka. Po Vikingu Vikovi trochu zklamání, ale ten se nadstandardně povedl, takže soudím, že příběh Alvy, její skotské maminky Brianny a strýčka Magnuse by se mohl našim malým čtenářkám líbit. Pro mě nejlepší byl ovšem vlčí kamarád Fenrir.

6 16.03.2023

Děkuju za příznivé komentáře, především kap66 - měla jsem při čtení tytéž pocity. Naštěstí jsem vynechala anotaci, jak je mým zvykem, ale mírně nesrozumitelný začátek mě stejně moc nenadchl. Jenže postupně jsem se do knihy začetla natolik, že mi ujel ranní autobus a já jsem pak stejně celý den v hlavě probírala přečtené.
Hamlet jako malý kluk, to mě přesně napadalo, a bylo mi úzko. K tomu školní prostředí se vším, co k tomu (ne)patří, naštěstí to zachraňovala alespoň Učitelka Fellová. A moc se mi líbila postava Ley a jejího bratra, vlastně i jejich táty.
Děsivé čtení, dost smutné, ale určitě doporučuju!

"Zpíval se zavřenýma očima a zmáčknutými víčky, jako by seděl na záchodě a nešlo to z něj ven, v obličeji celý zrudnul, držel si pěst na srdci a zpíval hrozně NAHLAS. A když pak skončil, čekal, že mu všichni zatleskají, jako Císař Nero, když zpíval ty svoje slátaniny a doprovázel se na lyru, což je něco jako kytara, ale menší."

11 15.03.2023

Vůbec to nebylo špatné, ale to říkám jako samostatně čtoucí dospělák.
Když byli moji synové malí, nesměla jsem zpívat ani Chytil táta sojku v klasickém provedení, protože hned byly slzičky a brekot. Proto chápu komentář jana2302 a je mi synka líto. Ale hned následující hellp je opačného názoru, takže je to na vás, rodičové a prarodičové!
Já jsem sice název taky moc nepobrala, ale příběh samotný se mi líbil a nový domeček Zuličníků byl - ve srovnání s tím starým - naprosto úžasný, hned bych se tam stěhovala!

9 14.03.2023

Podepisuju předešlé komentáře, ani já jsem si od americké verze života Otce vlasti moc neslibovala, ale nakonec to vůbec nebylo špatné. Povětšinou známé a ověřené informace, viděné najednou trochu jinak, jinýma očima, prolínající se navíc s novodobými dějinami naší republiky - proč ne, určitě zajímavá četba.
K tomu zřídkavé útržky válečné a poválečné situace židovských obyvatel, odsun německého obyvatelstva, vše z pohledu Čechoameričana, tedy spíše v obráceném pořadí psáno.
Mě ovšem mnohem více fascinovaly podobizny - ilustrace? - roztroušené v textu. Ty jsou doslova úchvatné, podobně jako skvělý a odvážně rozklenutý závěr. Vzhledem k tomu, že už Ludmila Vaňková mě přiměla pochybovat, zda Přemyslovci opravdu vymřeli po meči, nemám s ním nejmenší problém a tleskám!
Ovšem autorův optimismus ohledně novodobého vývoje českého státu rozhodně nesdílím, bohužel:

"Tyhle věci chtějí čas," řekl jsem. "Pořád ještě je tu šance na kapitalismus s lidskou tváří." Martin povytáhl obočí. "To je dobré. Tos vymyslel sám?"
"Věřím v to," kývl jsem.
Nemožný sen? Možná. Měl jsem ale pocit, že Češi, se svou kombinací inteligence, zdravého rozumu a pokory, mají šanci to dokázat. Možná lepší než kdo jiný.

8 12.03.2023

Úžasná kniha, ale jen pro ty, kdo nespěchají a netlačí děj dopředu. Protože krása je tady zastoupena hlavně v popisech - krajiny, ročního období, lidských typů a jejich chování, vztahů.
"Červen. Déšť přichází jakoby odnikud. Najednou je ve vzduchu, teplý, hustý, rychlý. Jediným varováním před hrozícím přívalem je silný větřík. Pak obloha zmizí nad mraky a mezi kopci zůstane zlomený sloupec vody. Všechno živé v údolí zamíří k nejbližšímu úkrytu."
Anebo další popis deště, zase trochu jiný, ale podobně uhrančivý:
"Spustil se déšť, hustý, pleskavý déšť, který dělal na vodě kruhy a vyskakoval z ní. Vzduch zmodral jeho rychlostí. Déšť šuměl, jako by se z nebe sypaly drobné skleněné střípky. Ze severovýchodu se z hrdla kopců ozývalo kašlání vzdálené bouřky."
Už prolog je zvláštní, ale potom jsem přečetla první větu první kapitoly a byl to šok; o to větší, když autorka posléze Ellinu postavu popíše podrobněji. Ella a Samuel, Janet a Izák - opravdu zajímavá rodina. Elliny válečné zážitky, Samuelova léčba. A o kousek dál jen pár stránek o mardalské škole a její učitelce, Hazel Bowmanové, ale i těch několik stran stačilo, abych dětem záviděla. Jack Liggett a jeho velkolepý nástup na scénu (s.52).
A tak bych mohla pokračovat třeba konstatováním, že hospoda U Hnědého býka stojí na téže cestě jako místní kostel, ale na opačném konci téhle cesty. A že ani hospodský Jake, ani reverend Wood nesplňovali Elliny představy o těchto profesích. Ale hlavně bych se konečně dostala k Janet - úžasné, zřejmě nijak oslnivě krásné, ale tuze schopné, samostatné a svobodomyslné dívce, hlavní hrdince tohoto příběhu . . .
Poslední věta na zadní straně přebalu knihu dokonale vystihuje, soudím já. Jen škoda těch drobných překlepů, někdy i významových nelogičností (např. s.42, Jakeův příchod do vesnice, resp. do hospody).

12 09.03.2023

Šrutovy verše v kombinaci s ilustracemi Galiny Miklínové fungují stejně spolehlivě jako jejich lichožrouti: jsou zajímavé, nápadité, legrační i strašidelné. Právě ta Strašidelná báseň, jejíž verše končí vždy nejprve třemi tečkami a potom otázkou, se mi líbila nejvíce, ale doporučuju určitě všechny!
P.S. Hlavně je ale nabídnu našim dětem do recitační soutěže:
V poli stojí studna
a v ní bydlí u dna . . .
Že nevíte kdo?

10 07.03.2023

Neznám ani film, ani knihu, ale zcela náhodou jsem si tenhle první díl vytáhla v knihovně a je to pro mě velmi milé překvapení. Sestra Sherlocka Holmese, ženské emancipační hnutí, květomluva i anagramy, a navíc ubohý pohřešovaný markýz, opravdu výborná literární kombinace. Skvělé, čtivé, dobře přeložené!

16 06.03.2023

Tak já se přidávám ke komentáři zlovlk - ve srovnání s prvním dílem jsem se knihou prokousávala a nacházela jsem spoustu věcí, které mi nesedly ani k Enole, ani k Cecílii (úvahy, kterých nejsou ani v dnešních časech mocni mnozí dospělí, natož náctiletí ve viktoriánské Anglii). Jelikož jsem levák, nepřekvapil mě ani tehdejší náhled na leváctví, ale chápu, že pro dětské čtenáře to mohlo být zajímavé, tady hodnotím kladně.
Méně už souhlasím se "shazováním" Enolina staršího bratra, to se mi fakt nejevilo. Chápu, že autorka chtěla ukázat, že dívky mohou být stejně chytré jako kluci, klidně i chytřejší, ale tohle bylo přes čáru. A ohledně Kapitálu: v roce 1886/87 vyšel první anglický překlad, vzhledem k dataci tohoto dílu Enoly je dost nepravděpodobné, že by se k němu Cecílie dostala tak rychle. Je to detail, já vím, ale proč dělat z dětí hlupáky, jak již bylo řečeno . . .
Suma sumárum, mě druhý díl zklamal a do třetího se určitě nepustím.

Po knize Šedík a Bubi, která v naší knihovně patří k nejoblíbenějším, jsem nemohla minout ani hmyzí příběh. A opět jsem nadšená, mimo jiné i proto, že třeba sudičky bych u vajíčka fakt nečekala . . .
Líbilo se mi snad všecičko - hmyzíci samotní, jejich kolektivní nasazení, úžasné putovní dvoustrany končící vždy upozorněním "Pepíku, ty truhlíku . . .", taky "Pozor! Teď se chlapec změní!" A naprostá pecka byl pro mě mravkolev: sypké písky, konec blízký! Paráda, jen je mi líto, že jsem neměla šanci vidět tuhle knihu zpracovanou třineckou knihovnou jako letní divadelní představení. Ale třeba se mi to ještě někdy povede . . .
Nahrávka na CD se od knihy malounko odchýlí, ale to mi vůbec nevadilo. Hudební doprovod je minimalistický, dětští interpreti to uchopili skvěle a být rodič, tak by mi asi nevadilo ani to sprosté slůvko. Takže určitě našim maloškům i jejich rodičům doporučím!

8 05.03.2023

Mně se to líbilo moc, ale počkám si na hodnocení našich malých čtenářů.
Já jsem byla nadšená z ilustrací i ze samotného nápadu, mimo jiné také z vysvětlení, proč vešky nemají do výuky zařazenou výtvarku a hudebku. A skvělá je i poslední, červená "závorková" věta na zadní straně obálky, čeština v osobě paní překladatelky opět zabodovala, paráda!

8 03.03.2023

Ačkoli jsem knihu četla v zimě, v mrazivých dnech, přesto se ztotožňuju s většinou nadšených komentářů, kteří ji doporučují jako letní četbu: úžasná kniha, kterou bych ordinovala třeba lidem trpícím depresí, tolik optimismu a naděje v lepší příští z ní doslova tryská.
Všechny postavy v "prázdninové rodině" Mary Jane byly skvělé, ale u mě nejvíce zabodoval doktor Cone (a Izzyiny hlášky samozřejmě - abecedujeme, chápeš?). Sedmdesátá léta 20.století v americké rodině právníka, a já nevěřícně sledovala rozdělení na pudly a vořechy, podobně jako postávání v negroidním obchodě a mnohé další výroky vzdělaného muže. Jak jiná mohla být matka Mary Jane, kdyby nežila v manželství s takovým člověkem?
Spousta otázek i odpovědí, nádherný příběh a neméně povedený překlad, jen to harmonizování jsem nějak nepobrala: "Sheba zůstala u melodie a Jimmy se mnou se ujal harmonie." Ale jsem hudebně nevzdělaná, takže chyba je určitě ve mně. Každopádně tuze doporučuju!

"OBHAJ SE." Otec udeřil pěstí o stůl a já nadskočila. Pomyslela jsem na Izzy Coneovou. Na to, že v jejím životě pravděpodobně nebyla jediná vteřina, kdy by se svých rodičů bála. Strach, uvědomila jsem si náhle, mým domovem protékal stejně vytrvale a bzučivě jako proud v zapojeném spotřebiči.

15 03.03.2023

První díl mě oslovil mnohem více, ale tenhle mi zase přijde reálnější - ve smyslu každodenní ubíjející rutiny, která ale v tehdejším Irsku byla v podstatě bojem o život. Divné, nepochopitelné, místy hrůzostrašné a ve výsledku vlastně nudné: o prachy jde vždycky až v první řadě . . .
Určitě doporučuju a jsem moc ráda, že ji máme v knihovně.
P.S. Humor nechybí, ale mě dostalo tohle: "Vrchní inspektor Brennan si povzdychl a ukazováčkem začal vyťukávat rytmus do desky stolu, přičemž nevědomky (nebo možná vědomě) morseovkou vysílal slovo prdel."
Vyzkoušela jsem a sděluju: jen vyťukat to slovo mi dá pekelnou práci a už vůbec nechápu, jak by to někdo jiný mohl zaregistrovat a "přečíst"; smekám!

11 02.03.2023

Zajímavá kniha, ale moc mi nesedla. Jenže ani omylem nejsem cílovka, takže mé výhrady postarší generace lze smést se stolu, chápu a beru. Proto další odstavce adresuju pouze těm, kteří dopřávají sluchu nám dříve narozeným.
Já naivka ještě považuju léta studií, zvlášť středoškolských, za tu nejkrásnější dobu, kdy se neženu (pouze) za výsledkem, ale hledám duchovně spřízněné osoby, stávám se členem různých společenství na základě svých zájmů, možností a schopností, prožívám první milostné vztahy. Takhle jsem prožila středoškolská (a vlastně i vysokoškolská) léta já a tenhle americký konkurenční boj, který se postupně přenáší i do naší společnosti, resp. do stále nižších studijních ročníků, mi vůbec nesedne. (Tím neříkám, že neexistuje, to by měli vědět nynější středoškoláci.)
Dalším nepříjemným prvkem bylo vyznění knihy; sama autorka se snažila ve svém závěrečném komentáři zmírnit ostré konfrontační pojetí, ale tak nějak s křížkem po funuse, jak se říká u nás. Nepochybuju o tom, že v Americe je rovněž spousta bělochů, kteří kvůli svému sociálnímu zařazení musí na VŠ studia rezignovat, pokud nechtějí zadlužit sebe i svoje případné potomky. Takže chyba je v systému samotném, tedy v neúměrně vysokém školném.
Orientace postav je rovněž zařadila aspoň pro mne - mezi negativa této knihy. Není sice zcela jednoznačně udáváno, kolik procent populace se podle statistik hlásí k LGBT orientaci, přesto mě zarazila skutečnost, že mezi ně patří také obě hlavní postavy tohoto příběhu, ač jsou rozdílného pohlaví. (Jen podotýkám, že velmi oceňuju třeba knihy Muffin a čaj, Srdcerváči, Pátá minuta je o nás nebo Tamařino souhvězdí.)
A dále: rasismus bohužel existuje a je chvályhodné a nutné proti němu bojovat, vymezovat se, upozorňovat na něj. Ale ne tak, že všechny osoby světlé pleti označím za padouchy a spřežence ďábla. A už vůbec nesouhlasím s následující premisou: aby nehrozilo nebezpečí nařčení z rasismu, nebudu občanům tmavé pleti vytýkat prohřešky, které jsou ze zákona či z pouhých morálních důvodů závazné pro všechny občany dané země.
Ovšem při všech výhradách mě napadají dvě, vlastně hned tři velká pozitiva: příběh rozhodně není nudný, je dobře napsaný a čtivě přeložený, a jestli je to (jak jsem snad správně pochopila) prvotina velmi mladé autorky, máme se na co těšit!
Když tenhle komentář po sobě zpětně pročítám, možná to není tak špatná kniha: nabídla mi zajímavý příběh, donutila mě srovnat si myšlenky a zformulovat výhrady, ale také uvést a pochválit klady. Jak to máte vy?
P.S. A děkuju především za komentář kackac77, ten bych podepsala. Ale i jiní upozorňují na příliš konfrontační a místy nelogické pojetí příběhu. Každopádně doporučuju přečíst - sami budete moci posoudit.

Čtení o studentech, ale chytlavé i pro starší dámy.
Přistihla jsem totiž paní v letech, jak knihu doslova hltá, takže jsem neodolala a pustila jsem se do ní také. Mona Kasten umí napsat knihu tak, aby chytila za srdéčko - mě to sice příliš neoslovilo, ale citlivější povahy určitě mají pro Kadenovy citové veletoče pochopení, takže proč ne. Máme v našem knihovnickém "červeném oddělení" i knihy mnohem slabší, hůře přeložené, korekturu postrádající. Tohle se takříkajíc četlo samo.

17 28.02.2023

Paulo z Panamy je opravdu pan Kocour, klobouk dolů! A vyloženě závidím Florentýně, že právě ona může být tou naprosto nečekanou druhou. Ale co padouch Baltazar?
Nevím, jak naše malé čtenářky, ale já jdu na další díl!

8 28.02.2023

Tak já tedy nejsem tak nadšená jako předešlé komentáře.
Ano, námět je skvělý, otázka dávné kletby určitě zaujme, ale mně se přesto příběh nečetl nijak snadno a lehce. Asi hlavní vinu má překlad, možná spíše tiskové chyby, za všechny uvádím 2.odstavec (první větu na této straně nepočítám) na s.136. Občas jsem ztrácela nit, vyjadřování mi připadalo buď těžkopádné, nebo naopak takové primitivní. Dějová linka s Anou Mansourovou jakbysmet, ale to je asi jen můj pocit.
Naopak postava Alminy pro mě byla živá a uvěřitelná až příliš, tuhle dámu jsem fakticky z duše nenáviděla a litovala jsem Eve. A naprosto skvělý byl Evein manžel, Brograve. Překvapila mě i románová "účast" sira A.C. Doyla.
Úvahy na téma vlastnictví pokladů nalezených při vykopávkách mě dost vytáčely, obecně mám problém s Angličany (nejen) v afrických koloniích; v tomto směru doporučuju třeba knihu Kena Folletta Klíč k Rebece. A skvělý mi připadal Maudin komentář k pracovní náplni jejího muže:

Cuthbert udělal grimasu: "Politicky je to strašně komplikované, ale my jsme zůstali mimo. Byli jsme tam (rozuměj v Egyptě) na kulturní misi, nabídnout přátelskou ruku a povzbudit ke spolupráci."
Maude se vmísila do hovoru: "Ano, a přesvědčit je, aby vzdělávali své děti na britských univerzitách, zatímco jim odmítáme poslat zpátky cokoli ze staroegyptských pokladů, které naši předkové ukradli z Egypta."

16 26.02.2023

Tuhle knihu mi v knihovně vracela docela náročná paní čtenářka s úsměvem a se slovy: „To je tak úžasně milá knížka!“
Takže jsem si nějak nedovedla představit, co mě čeká, tím spíš, že název mi nepřipadal nijak povědomý. Jistě, bude to něco o knihách, ale co a jak?
Prvních zhruba 50 stran mě nijak nenadchlo a četba se mi táhla, ale potom se to zlomilo a já jsem příběh Šaši a Carla Kollhoffa doslova zhltla. Jistě, bylo to takové pohádkově romantické, ale to přece každý alespoň občas uvítáme, navzdory tomu – anebo právě proto? - že už jsme dospělí.
Jazyk knihy je docela zvláštní – třeba představení majitelky firmy na doutníky je skvělé, podobně jako Carlovo pátrání po Šaše ve školách. Genderově jsou postavy vyvážené, překvapivě často zde vystupují muži různého věku a různých rolí; možná právě proto, že autorem je muž. A to nemluvím o těch skvělých „knižních“ úvahách! Takže já určitě doporučuju, najmě všem milovníkům knih.

„Carl zdolal Mount Everest a potápěl se v Mariánském příkopu. Procestoval Kurdistán, probádal ledy Antarktidy. Všechno tohle mu knihy umožnily zažít, světa německých školáků ho však milosrdně ušetřily.
Taková změť utíkajících človíčků! Jako dítě našel Carl v lese mraveniště a celé týdny se vracel, aby ho pozoroval. Tam se také vše hemžilo, ale mělo to vnitřní řád. Na dvoře Základní školy svatého Leonharda si úspěšně hráli na teorii chaosu.“

34 24.02.2023

S mým oblíbencem, uživatelem marlowe, bych se určitě shodla na tom, že 15 let staré vsuvky typu „my hoši, co spolu chodíme“ mě zpočátku dost iritovaly. Teprve poté, co se jejich četnost a rozsah snížily, jsem je vzala na milost.
Podobně jsem to měla i s citovanými úryvky hovorů mezi protagonisty; ano, jsme jen lidi, unavení, často přetažení a pod velkým tlakem (zvlášť když tady opravdu jde o život), ale takhle se vyjadřovat?
Ty další marlowovy „profesní“ výhrady by mi ještě před půl rokem připadaly malicherné, ale od té doby jsem detektivně pokročila a pochopila jsem, že ani kolegy z branže, natož soukromé očko z neznámé agentury by tým kriminalistů nikdy nevzal mezi sebe jako rovnocenné partnery, natož aby jim přenechal nějaké úkoly či pravomoci. A jelikož právě s Evou a Tomášem tenhle detektivní příběh stojí a padá, řešení nelze akceptovat.
Ale na druhou stranu: právě nový nápad (intuice, zkušenost), jiný úhel pohledu, případně preciznost až puntičkářství tam, kde profesionálové jenom přelétnou pohledem, (po)může nesrovnalost vyjasnit a nasměrovat aktivitu jinam. Tohle už dokázala ona citovaná slečna Marplová, (resp. její geniální autorka), a že ji tamní policejní vyšetřovatelé rozhodně nezbožňovali, natož aby jí servírovali potřebná fakta na zlatém podnose . . .
Takže závěrem: možná to nebylo profesně čisté a reálné, ale jsem přesvědčená, že detektivní fandové v naší knihovně Březinovo Nalezení zhltnou na posezení a ještě budou chtít nášup!

20 24.02.2023

Nepamatuju, kdy naposledy jsem knihu odložila jako nečitelnou – stalo se mi to jen několikrát v mé čtenářské kariéře. Ta poslední nedočtená byla přeložená z francouzštiny tak ukrutně, že mě z ní po chvíli rozbolela hlava. Kniha Hodinky je sice česká, ale já jsem dočetla jen na s.19., dál už mě můj češtinářský (jemno)cit zkrátka nepustil.
Hned na s.16 mě zarazilo několikanásobné čtyřručné obejmutí, ale proč ne. Když ovšem „pohled zavadil po dvou bláznech“, nelíbilo se mi to, podobně jako pro mě byla až fyzicky nepříjemná skladba poslední věty 1.odstavce na s.17. Spojení „Nechtěl přežívat zklamané představy . . .“ mi taky nesedlo, koneckonců celý 2.odstavec na s.17 byl takový kupodivný, ale budiž – autorka má přece právo na svůj styl.
Jenže právě ten pro mě představuje hlazení proti srsti – hned na další straně:
„. . . okna vyrůstala z tisíců muškátových květů.“
„Během toho (čeho? – moje otázka, předešlá věta neposkytuje odpověď)) se snažila držet rovnováhu . . .“
„ . . . nechali ji projít přes nemalou kuchyň na nevelkou terasu.“
„Pohled z ní byl na zahradu, která byla i v tom vedru nabitá zelení.“

Na s.19 už se přidávají opravdové prohřešky proti mateřštině – ve třetí větě/souvětí druhého odstavce chybí čárka za vedlejší větou; doslova hrůzostrašně mi zní věta „S radostí propletla její prsty s jeho a uvelebili se mezi měkké polštáře.“ A na téže straně také „ . . . banalita bylo pojítko . . .“
Je to podružnost, detail, drobnost, ale pro mě je jazyková skladba příběhu téměř rovnocenná vlastnímu ději. Jsou knihy, kde se větami doslova kochám až opíjím - Strážkyně pramene, Starý kraj, Vlčí růže; z českých třeba nedávno přečtené Češtinářky, nebo dětská Rozára a Černý Petr. Zvládnu bez problémů i styl střízlivý a věcný (Dravec, Bokovka); chápu, že ne každý příběh vyžaduje a snese báseň v próze.
Ale tohle je prostě nad mé síly. Jsem slabota, uznávám. A jen doufám, že čtenářky v naší knihovně tyhle podružnosti hravě přejdou a podobně jako většina zdejších uživatelů udělí knize Hodinky hodnocení nejvyšší . . .

Podobně jako například JanaDor, i já jsem okouzlena a smekám!
Soudím, že ani poté, co jsem přečetla spousty knih a mám zkušenosti s jazykem a slohem, bych takový příběh napsat nedokázala. Předpokládám, že mladinké autorce někdo aspoň trochu radil a pomáhal, minimálně redaktor nakladatelství, ale i tak je zřejmé, že E.B. měla výborný nápad a dokázala ho velmi sympaticky přetavit ve čtivou knihu pro mladé dívky. Město Řím - a chvíli také Paříž - jí v tom vydatně pomáhá, Alejandro je dokonalý protějšek a mě osobně moc překvapila kamarádka Zuza, paráda!
Takže já určitě našim mladším čtenářkám doporučím - po Emily Vichrné, Hvězdném prachu a Čarokrásném knihkupectví postoupí dále, do světa sice reálného, ale pořád ještě kouzelného . . .
"Nemiluj to, co je dokonalé, ale zdokonal to, co miluješ."

16 20.02.2023