broskev28 komentáře u knih
Už na s.8, u Divize, jsem zavětřila, vycvičena mnoha detektivkami . . .
Na s.9 mě překvapil obrázek - muž, který mluví s Ebenezerem, totiž žádnou kápi nemá; znak má na svém plášti. Podobně obr. na s. 12 - měl by se odehrávat na louce, přes kterou Ebenezer sprintoval, ale tak tomu na obrázku rozhodně není. Hnidopiška, já už lepší nebudu.
Úžasný byl naopak obrázek na s.95 a obecně cukrárna slečny Zmatlíkové je místo, které bych moc chtěla navštívit. Nikdy jsem netoužila stát se cukrářkou či kuchařkou (chudáci strávníci!), ale tady by se mi určitě líbilo.
Výborná byla i desková hra SLOVNÍ HŘÍČKY - inspirace pro naše knihožroutská setkání! A obecně mě příběh opět příjemně překvapil, přičemž to největší překvápko jsem našla na konci: jak to bude dál?
"Když Ebenezer viděl tyto vzpomínky poprvé, před pár dny, tajně z nich byl nadšený. Teď ho odpuzovaly. Na to, abyste někoho přestali mít rádi, nezabere nic lépe než únos a mučení."
"Města se dají ochočit, nebo spíš ochočí ona nás; naučí nás, jak se chovat, díky nim pomalu ztratíme slupku cizince; strhnou z nás kůru křupana, rozpustí nás v sobě, vymodelují nás k obrazu svému - velmi rychle změníme styl chůze, už se nedíváme k nebi, neváháme, když vcházíme do metra, máme přiměřený rytmus, jdeme správným tempem, ať jsme Maročani, Pákistánci, Angličané, Němci, Francouzi, Andalusané, Katalánci nebo Filipínci, nakonec nás Barcelona, Londýn nebo Paříž stejně vydrezíruje jako psy."
Děj jako takový mě až tak neuchvátil, zato styl psaní - a zřejmě i překlad - ano.
Miluju středníky, ale dva v jedné větě jsem ještě nepoužila!
Bílá past už zase byla, aspoň pro mě, o něco slabší a hlavně se v ní objevuje více tiskových (a možná nejen tiskových: „Kyselina sírová a hydroxid sodný. Běžné kyseliny.“ ?) chyb. Přesto jsem ji rovněž bleskově zhltla a jsem velmi spokojená.
Postupné rozkrývání minulosti je skvělé, jakkoli mě v prvním dílu vytočilo. Nádherná je pasáž, v níž si Stevie uvědomí, jak extravagantní a přitom samoúčelné bylo už samo vybudování Ellinghamské školy.
A podobně skvělá jsou i všechna tajemství s tímto sídlem spojená, aspoň ta, která se studentům podaří prozkoumat.
Oba páry – vlastně všechny tři, když počítám i minulost, nebo možná čtyři, když si představím budoucnost – mi nijak nekazí výsledný dojem; vždyť i v reálném životě se v takové společnosti dvojice zcela zákonitě vytvoří. V tomto příběhu to rozhodně nevyznívá nijak nuceně a určitě se nedá říct, že by romantické scény nějak zpomalovaly děj.
Takže já jsem spokojená, ovšem já určitě nejsem cílovka. Ale jako knihovnice budu určitě šikovnějším čtenářkám doporučovat.
P.S. Překvapila mě inzerovaná 4.kniha této série – na ni jsem opravdu zvědavá!
„Úzkost se neptá, jestli může přijít. Přichází, když ji zrovna nikdo nečeká. Je vlastně docela nevychovaná. Vtrhne do světa, když se to zrovna nehodí, zastaví všechno ostatní a strhne na sebe veškerou pozornost. Vysaje vám z plic všechen kyslík a obrátí svět vzhůru nohama.“
Tohle byl můj vánoční dárek a jako takový byl dokonalý.
Poprvé v životě se mi dostala do rukou kniha, v níž mě autor oslovil ručně psaným dopisem – a že jsem už přečetla docela hodně knížek! Mimo jiné i první knihu o Agnes, takže jsem už autorku znala. Ale to mě rozhodně nepřipravilo na zážitek z téhle knihy – počínaje úžasně barevným obalem, přes „omalovánkové dvoustrany“ až po věk hlavní postavy. Shodou okolností – náhoda? - jsem nyní přesně ve věku Božidary; za pár měsíců budu mít na zádech šest křížků. Ovšem na rozdíl od ní je můj důchod v nedohlednu, a to zdaleka není jediná odlišnost mezi mnou a babi Boží.
I tak jsem mohla porovnávat se svými zkušenostmi, vracet se ve svém životě, promítat si své mateřství (naštěstí nemám dceru, pouze syny!) i svůj vztah k mámě. To byl pořádný ranec souběžných pocitů, prožitků a úvah – neznalá textu bych řekla „těžký kus“. Naštěstí anotace i komentáře ignoruju a vždy si knihu nejdřív přečtu. I u téhle se mi to vyplatilo a já jsem si ji užila doslova všemi smysly.
Určitě neodkývnu vše, co nám tady autorka předkládá, ale to považuju spíše za pozitivum. Řečeno slovy této knihy: „Bylo pro ni těžko pochopitelné, že když je někdo na vaší straně, nemusí to automaticky znamenat, že je proti straně druhé.“
Děkuju za ten skvělý nápad, za čtivý příběh a za spoustu postřehů, myšlenek a komentářů bez nároku na tu jedinou pravdu. Pro mě výborně napsaná kniha ze života, u které jsem se mračila i smála, souhlasně i záporně pokyvovala hlavou, navíc jsem zvládla i jakousi rekapitulaci své dosavadní existence. A jako bonus úvahy o četbě (s.365) nebo o dospělosti (s.481), paráda!
Poznámka na závěr: na tak rozsáhlou knihu a nerenomované nakladatelství je tu překvapivě málo tiskových chyb, velká poklona!
„Jediné, čeho se povinnou četbou u dětí docílí, je, že se jim znechutí čtení jako takové. Proč dospělí mohou číst cokoli chtějí, zatímco u dětí máme pocit, že si neumějí dobře vybrat a je potřeba je kontrolovat a řídit?“
„A co bys teda dal číst patnáctiletejm dětem?“
„Co bych jim dal číst?“ zamyslel, se, ale evidentně to bylo jen na oko, protože odpověď měl dobře rozmyšlenou. „Cokoli by chtěly. Prostě bych jim jen ukázal, kde je knihovna, sám bych hodně četl a ony by se třeba přidaly.“
„A když ne?“
„Tak ne. Nemusí být každý knihomol.“
Druhý díl už se mi líbil méně. Příběh se zamotává, to beru, ale přímých herních situací tam bylo méně. Obecně už mi to více evokovalo americké filmy se situacemi „na poslední chvíli se mu podařilo otevřít dveře, rozluštit kód, odstřelit útes . . .“ Ne za 5 minut dvanáct, ale spíše po dvanácté.
Ale i nadále to bylo celkem čtivé, i když porce stránek je úctyhodná, takže na knihu si troufne jen opravdu zdatný čtenář, asi spíše čtenářka. Těm našim šikovnějším určitě doporučím!
Neměla jsem žádná očekávání, a možná právě proto jsem byla velmi příjemně překvapená. Ebenezer Pinzer, Bethany, slečna Fištiknotová, majitel obchodu s ptactvem a samozřejmě netvor, k tomu přidejte nevtíravě zakomponované, ale stále aktuální téma: co vše jsem ochoten obětovat pro své přežití, pro svůj příjemný a pohodlný život. A naopak – ve společnosti opravdových přátel už neřeším jen sám sebe a své blaho.
Krásně provedená kniha s velmi nečekaným rozuzlením, kterou našim dětem určitě doporučím. A spolu s nimi se budu těšit na další díl.
„Ebenezer se usmál a Bethany taky. Ani jeden z nich pořádně nevěděl, co to znamená nezlobit, ale oba byli odhodlaní pomoct tomu druhému být lepším člověkem.“
Knihu jsem měla na stole už před Vánoci, ale nechtěla jsem si kazit sváteční pohodu, tak jsem ji raději odložila na později.
A dobře jsem udělala, protože doba vylíčená v knize V. Jonášové a události, které v knize popisuje, rozhodně nejsou příjemnou četbou. Potěšilo mě, že jak mezi Čechy, tak mezi Němci se našli lidé obojího typu: slušní a soucitní, a naopak nelidští a pomstychtiví. A určitě bychom měli rozlišovat mezi skutky "úředními" a mezi činy jednotlivců, ovšem tady to nelze, navíc obětem té doby žádné rozlišování nepomůže. Koneckonců vyhláška Národního výboru na s.106 je úředním dokumentem. Byla to hrozná doba a všichni doufáme, že my už válečné ani poválečné hrůzy nezažijeme . . .
Novodobá linka je ve srovnání s tou historickou zcela pochopitelně téměř nudná a působí změkčile; kontrast je očividný. Ale proč ne; navíc setkání s celoživotním partnerem málokdy bývá románově strhující - soudím podle sebe. O to více mě pobavila píšťalka, skvělý nápad, bez urážky!
Každopádně našim čtenářům určitě doporučím a s pamětnicí (naší nejstarší paní čtenářkou - ročník 1923) budu konzultovat.
Němý viník mě posadil na zadek. Už první díl mě velmi mile překvapil a zaujal, ovšem tohle byla skutečná paráda. Stevie a David, samozřejmě i odporný (ale proč?) Edward King, Janelle, Vi a Nate (ten obzvlášť, introvert jako řemen), překvapivě i Fentonka a Hunter. No a zpětně i Dottie se svými patráky a podkrovníky.
Skvělé, úchvatné, jenže zase kousek skládačky chybí! To mě ničí, ale hlavně mě to nutí už druhou noc číst a číst, takže ráno je ze mne vyoraná sova. Proto zásadně nedoporučuju všem, kdo potřebují alespoň 8 h spánku denně!
„Radost nebylo to správné slovo. Stevie se potřebovala a chtěla vrátit, jenže všechny její pocity přebíjela úzkost: Úzkost a radost jsou sestřenice; čas od času si je někdo splete. Mají spoustu společných rysů – bublající emoce, rychlost, rozšířené zorničky a zběsilý tlukot srdce. Jenže zatímco radost člověka zvedá výš a výš k ještě intenzivnějším pozitivním prožitkům, úzkost vás stáhne dolů a vyvolá ve vás pocit, že se musíte něčeho chytit, abyste nesklouzli z povrchu zemského.“
O této knize jsem se dozvěděla úplnou náhodou právě tady na databázi a při nejbližší možné příležitosti jsem si ji vypůjčila z knihovny. Detektivní příběh YA, to mi znělo moc dobře.
A první díl Křiváků rozhodně nezklamal – zvláštně psaný, skvělé postavy a neuvěřitelné prostředí Ellinghamovy školy, kombinace, která prostě musí fungovat. Na mě spolehlivě zabrala, takže určitě doporučuju. A to navzdory jedné drobnosti – říkat dívce jménem Dolores Dottie mi vůbec nesedne, přiřadila bych to k Dorothy – a jednomu velkému prohřešku, který ve svém komentáři oprávněně peskuje Atlantis: první díl příběh otevírá a měl by ho také uzavřít, resp. vyřešit. Tohle přesouvání do další knihy mi tuze vadí.
P.S. A to jsem ještě netušila, že konečné rozuzlení najdu až ve třetí části!
„Většina ředitelů nejspíš nepovažovala učení za hru, ale nikdo si nedovolil rozporovat slova velkého Alberta Ellinghama. Pokud prohlásí, že učení je hra, pak to tak prostě je. Kdyby řekl, že učení je slon v zelených šatech na kolečkových bruslích, tak by také souhlasili. Když máte moc a peníze, můžete sami rozhodovat o významech slov.“
Kniha mě příjemně překvapila. Pokud s knihami tohoto typu začínáte – a to naši mladší čtenáři ano, prozatím louskali pouze minecrafťácké a pokémonovské deníky – pak jsem nakloněna tomu považovat Warcross za více než důstojného pokračovatele "herních knih" pro mladší kategorii.
Nechám se překvapit a počkám si na názor čtenářů, ale za sebe se přiznám k překvapivě příjemné a napínavé četbě. Sice jsem kupodivu poměrně brzy odhadla, odkud vítr vane, ale to mi zas až tolik nevadilo. A rozhodně si nenechám ujít pokračování!
Další kniha K. Trpkové, o které jsem neměla ani tušení. Ale přečetla jsem ji a jsem spokojená – zaujala mě jak postava soukromého očka, tak jeho nové kolegyně se netypickým křestním jménem Erin.
Co se mi ovšem hrubě nelíbilo, to bylo uchopení jména hlavního hrdiny. Celým jménem Robert Herman, takže bych čekala věty typu „Robert přišel domů a prohledal prázdnou lednici“, případně „Robert zvedl telefon a snažil se dovolat svému kamarádovi“. Když jsem už posté sledovala, jak všem podobným větám s přehledem vévodí podmět Herman, Herman a opět Herman, chápala jsem, jak je asi kočce, když ji hladím proti srsti. A to navzdory faktu, že moje tchyně byla za svobodna Hermanová.
Ale jinak je příběh čtivý a zajímavý, ačkoli samotná detektivní zápletka asi není nijak světoborná, když i já jsem si všimla nápovědy a odhalila jsem pachatele. To nic nemění na tom, že knihu jako příjemnou oddechovku doporučuju. Koneckonců u prvních knih M. Goffy jsem taky nejásala, a jak jsem je potom hltala . . .
Perský princ byl mou první a zřejmě i na delší dobu poslední Velinského knihou. Četla jsem na jeho psaní spoustu pochvalných komentářů a musím uznat, že nepřeháněly, ale můj šálek kávy to nebude.
Přesto určitě doporučuju – navzdory dřívější době vydání je to svižné, nesporně inteligentní a vtipné čtivo. I když mě poněkud zarazilo tvrzení na s.28 – pokud je mi známo (a mělo by mi být, bo su z Moravy, kus od Holomóca), olomoucké tvarůžky se rozhodně nevyrábějí v Mohelnici. Podružný detail, ale zamrzí.
„Na dveřích kanceláře, kam mě zavedl, nebyla žádná tabulka. Asi ani být nemusela, protože každý v baráku věděl, kdo je uvnitř. Na Olympu taky není napsáno Zeus Hromovládný, šéf.“
Poté, co jsem byla nadšená stromovým hrdinou této autorky, pídila jsem se po Ivanovi v obchodech ani v knihovnách v blízkém okolí už nebyl k sehnání, takže nás zachránil antikvariát.
Přiznám se, že Strom naděje mě uchvátil více, ale soudím, že tohle čtení zase bude bližší dětem. Ivan, Stella, Ruby, Bob, ale taky Julie a Georg, Helena a Mac hrdinové příběhu, který má reálný základ a hlavně dobrý konec. Má smysl se o něco užitečného snažit, i když to možná nakonec nedopadne podle našich představ . . .
"Gorilí dospívání je jako každé jiné dospívání. Děláte chyby. Odskáčete si je. Poučíte se z nich. A tak pořád dokolečka."
Kniha, kterou mi někdo doporučil, ale se kterou jsem se zřejmě nepotkala ve správný čas. Téma určitě pro všechny knihomoly fascinující, ale zpracování mě nijak nenadchlo; mám pocit, že minimálně volba knižních hrdinů by mohla být lepší, nepřesvědčily mě ani „rudimenty“ – proč právě tyhle a k čemu jsou nezbytné. O samotném řešení už raději ani nepíšu, to mi připadalo málo uvěřitelné a tak nějak rozpačité.
Málokdy mám pocit, že se autorovi zvolené téma nepodařilo přesvědčivě uchopit a podat nám čtenářům, ale v tomto případě se nemohu zbavit dojmu, že mám pravdu. Když si vzpomenu třeba na trochu podobné Inkoustové srdce, tam jsem stránky hltala a vůbec mě nenapadlo kritizovat postavy, jejich výběr či záměr autora.
Takže za sebe se ani moc nedivím, že děti o tuhle knížku nejeví zájem. Koneckonců kdo z jejich dospělých rodičů zná postavu Werthera a kdo by si ji vybral za souputníka knižního cestování? (A to nemluvím o rozpomínání se na postavu Malého prince!)
Hodnotím podle našich malošků, a ti by asi dali klidně i deset hvězd!
Předškoláci už mi jednotlivé "psí obory" doslova recitují nazpaměť a jeden klučina dokonce poprosil tatínka, aby mu leporelo zkopíroval a aby si ho podomácku vyrobili, tak je dílkem Ivony Březinové a Kataríny Gasko nadšen.
Tchajwanská historie zakomponovaná do příběhu jedné rodiny.
Nebýt úvodního historického nástinu, asi bych v tom plavala ještě více než se mi dálo. Ale rozhodně to byla zajímavá plavba. Mimo jiné jsem pochopila, jak je bláhové, když si my středoevropani stěžujeme na svou pohnutou historii; kdo ji pohnutou neměl? A která část světa je – podobně jako Tchaj-wan - zásadním kamenem na šachovnici velmocenské hry?
Pro mě tohle byla první kniha Dity Táborské a nezklamala. V provedení nakladatelství Host se podařila i vizuální stránka, takže určitě doporučím všem, kdo se rádi dozvídají o způsobu života lidí na opačném konci naší planety, překvapivě, poutavě a snad i pravdivě zpracovaném českou autorkou.
„Co sis vlastně myslela? Přece i tohle je Tchaj-wan, který tak dobře znáš! Tchaj-wan, ve kterém se zrada rodiny neodpouští. Kde rozhodnutí jednotlivce nemají váhu, pokud nevyhovují celku. Kde všichni znamenají sílu a jeden neznamená nic.“
Zvláštní kniha. Nebýt toho, že ji nakladatelství Jota nabídlo knihovnám ve slevě, asi bych se k ní vůbec nedostala. Takhle mě zaujala nejprve obálka a samozřejmě taky hřbitovní téma, celkem netypické.
Takže jsem se pomalu pročítala Violetiným životem odloženého, mrtvě narozeného dítěte, počínaje utajeným porodem a položením na radiátor. Odkazy a zvyky dané střídáním pěstounských rodin. Poznala jsem neuvěřitelného člověka Filipa Dušičku (už jen to jméno!!!) a jeho rodiče; obzvláště máti Chantal mě velmi vytáčela. Violeta matka, závorářka a správkyně hřbitova, zase další životní etapy. A k tomu Stéphanie, Saša, Irene, Gabriel Opatrný, ani se nedají popsat a zahrnout všechny románové odbočky a postavy. A navíc skutečnost, že se vlastně účastníte detektivního pátrání!
Zvláštní způsob psaní, netroufám si posoudit kvalitu překladu, ale určitě byl náročný. Pro mě byly velkým překvapením také údaje o autorce, partnerce Clauda Lelouche. Jestli máte čas a chuť prozkoumávat životní peripetie a zákruty netypických francouzských rodin a městeček tempem francouzsky pomalým a neuspěchaným, tak určitě doporučuju!
A těším se na román Tři.
„Naučit se číst je jako naučit se plavat. Jak si člověk jednou osvojí pohyby při plavání, jak překoná strach z utonutí, přeplavat bazén nebo oceán mu přijde stejné. Je to jen otázka dechu a tréninku.“
Botička mě nejprve trochu odrazovala, první kapitoly ze života jabloňových skřítků mi až nehezky kopírovaly lidské nešvary. Ale postupně se příběh začal ubírat jiným směrem a výsledný výchovný moment už se mi líbil více.
Ilustrace A. Žabkové, autorky a ilustrátorky v jedné osobě, výslednému dojmu určitě napomohly, takže docela chápu, že dětem se knížka líbí. Snad s nimi budou souhlasit i malí čtenáři naší knihovny.
„Život je dar, ale rozbalit si ho člověk musí sám.“
Komentář Kaduri bych drze vzala za svůj. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu, vůbec mě nenapadlo všímat si velkého P ve druhém slově názvu knihy, takže jsem se z toho málem posadila na zadek.
Navíc jsem právě v této knize objevila výborného kandidáta na knihu, o níž tak často vyprávíme dětem při dílně psaní: první věta je ta nejdůležitější – tady tedy rozhodně. Je to háček, na kterém se zaseknete a už se nedokážete pustit. Ruská Židovka a cirkusačka Varinka a dánský obchodnický synek Hannibal, jejich jediná dcera Eva a švédský ostrovan Jan Gustav a nakonec jejich tři dcery: Filipa, Esther a Olga.
Úžasné jsou třeba názvy některých kapitol: Nejtěžší kámen, Nosné trámy, Údery kotlů, Několikadílní muži, Úzký film, Slzy svatého Vavřince. Neuvěřitelné čtení zdaleka ne jen o třech generacích jedné dánské rodiny, ale taky o hudbě, malířství, chrtech, o dětech s očima jako půlměsíce, o nosných trámech . . .
Zase jedna z těch knih, kde mi nestačil papír na stránkové odkazy: 35, 61, 78, 131, 165, 184, 285, 316, 324, 330, 333, 339, 348, 373, 412 – 413.
Určitě doporučuju!
„Kdykoli někdo umře, pečlivě se na náhrobek vyryje den narození a úmrtí. Ale počítá se vlastně jen ona malá pomlčka mezi letopočty.“
Nebylo to špatné čtení, ale my někteří zmlsaní Goffou, Březinou, případně Kopřivou, ho asi úplně nedoceníme.
Zajímavá skupina lidí se zajímavým letním programem – kočovným divadlem. „Karel Bičík, klidný poustevnický zjev, přirozený šéf celé party, Honza Červinka, věčně bláznivý kluk nabitý energií k prasknutí, Eda Stašek se svým tichým nenápadným humorem a s očima často zamilovaně upřenýma na Elišku.“ A právě tahle sehraná parta se připlete ne k jedné, ale postupně hned ke dvěma vraždám v maloměstě jménem Karlov, ve městě, do něhož se její herecký kolega, první oběť, vůbec nechtěl vracet.
Styl vyšetřování i samotného románu je výrazně odlišný od výše uvedených detektivních autorů, komisař Poláček lehce evokuje starou vyšetřovací školu (alespoň pro mne). Ale jako oddechovka to vůbec není špatné čtení!
„Když jsem vjížděl do brány sportovního tábora, zarazil mě velký transparent s nápisem: Přiblížila se hodiny pravdy!
V myšlenkách, kterými jsem se obíral, se mi podobné tvrzení zdálo temné a zlověstné. V životě jsou chvíle, kdy se člověk pravdy dost bojí. Bohyně spravedlnosti nedrží pouze váhy, ale v pravici svírá meč.“