Bustedka
komentáře u knih

Jedna z mála knih, které patří do knihovny - nádherné ilustrace, krásný příběh pro děti - hluboký a motivační. Trochu jsem bojovala s tím fantazijním světem, ale to je můj dlouhodobý problém (podobně jsem s tím převtělováním, cestováním mezi světy bojovala u Mimi a Líza).


Soubor FB statusů - chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na to, že je každý odstavec o něčem jiném, ale vzhledem k tomu, že je to má několikátá Třeštíkovina, šlo to rychle. Oddechovka super, ale hlavní poznatek, který si odnáším je, že je jeho žena úžasná.


Další kniha, která opravdu stojí za zmínku.
Kdybych žila v Americe, tak bych se hrdě hlásila k demokratům a republikánům bych se obloukem vyhýbala. Já mám občas černobílé vidění světa, buď a nebo a stačí se mi tak jen podívat se na etnické složení Kongresu a Senátu. Republikáni pro mě ztělesňují sortu bílých mužů se zbraní v ruce, kteří brání tu "svou" Ameriku a odkazují se na tradice, které vytvořili ti, co se sami do Ameriky přistěhovali z jiných kontinentů a zabrali cizí území.
Proto, když byl zvolený Obama prezidentem, pamatuji si to jako dnes. Bylo mi 19 a byla jsem už tehdy citlivější k otázkám rasismu a nespravedlnosti. A i když jsem v té době neznala politický program jeho ani jeho souputníka, fandila jsem mu právě proto, že je Afroameričan. Vypadal dobře, měl krásnou ženu a 2 roztomilé dcery.
Pořád jsem přesvědčená o tom, že to byl dobrý prezident, zvlášť v porovnání s tím misogynem a rasistou, který přišel po něm.
Můj příběh Michelle Obamy je kniha vychvalovaná napříč internetem. Pustila jsem se do ní s chutí a nemohla se odtrhnout. Fascinuje mě, jak jeden obyčejně neobyčejný příběh, dokáže vtáhnout. Občas se dočtete, že není moc osobní a že je tam málo emocí. Já ale tvrdím naprostý opak.... třikrát jsem se rozbrečela dojetím. Hltala jsem každé slovo, každý pokrok, byť jsem věděla, jak vše dopadne.
Především je to ale kniha plná motivace. Každý si v tom může najít zrovna to, co je mu nejbližší. Pro někoho to bude studium, vytvoření silných rodinných vazeb, přístup k výchově, pro někoho to může být i náhled na fungování partnerského vztahu. Bylo to úžasné čtení.


Kniha z roku 2008, kde Tabery analyzuje volbu českých a československých prezidentů. Se vším tím intrikováním a záklusními machinacemi.
Pokud vás zajímá česká politika, moc doporučuji nejen Hledá se prezident, ale i Taberyho Vládneme, nerušit a především Opuštěnou společnost.
Takhle, Tabery se netají svým postojem k tomu, kdo byl hodný a zlý, v tomto je tak na jednu stranu zmírněna objektivita díla, na druhou stranu tomu dodává právě to kouzlo.
Kniha vás přesvědčí o tom, že politika je jeden velký hnus (pokud jste si to teda náhodou nemysleli). Nátlak, machinace, náhlé podezřelé zdravotní indispozice, spousta ega, peněz a moci. Té především. Proto je tak důležité, aby lidi chodili k volbám. Protože názor většiny je prostě demokratických a nejspíš nejspravedlivější způsob, jak něco změnit. Společnost je pak totiž sama zodpovědná za ty, koho volí.


Povídky z pera slavného Nesba. Jsou zasazeny do dystopických světů, které ale nejsou tak vzdáleny současné realitě. O to je to děsivější. Nesbo psát umí a i přes počáteční nedůvěru mě vtáhl do každého jednotlivého příběhu.
Svět plný pandemie, odplaty, cestování časem, vraždy z lásky, vraždy ze cti, gangy v ulicích...
moc dobré.


Šarlatána spoustu z vás zná hlavně z filmového zpracování s Ivanem Trojanem v hlavní roli. Pro ty z nás, kdo na TV nekoukají, je tu pak zpracování Josefem Klímou.
Zajímavé, čtivé, ale fakt, že je velká dávka scénáře vystavěna na jeho homosexualitě, ke které se nikdy nepřiznal a dle toho, co jsem si četla, se to opravdu neví jistě, mi vadí. Protože ta dnešní doba přesně na tyhle škatulky čeká. Pro spoustu lidí to pak není pan léčitel, ale léčitel a homosexuál k tomu.


Asi jsem čekala víc. Děj se hodně táhne a je takový rozvláčný. Závěrečný zvrat jsem čekala od půlky knihy a dočítala jsem se zdviženým obočím.


Za mě jeden z nejlepších dílů romantických útěků. Autorka totiž víc ustoupila od té romantické linky a opravdu vtáhla čtenáře do Japonska. Určitě je to i tím, že je opravdu o čem psát (Chorvatsko a Island bylo v tomto případě trochu slabší). Romantika mezi hlavními hrdiny byla i trochu víc uvěřitelnější, přece jenom, měli za sebou nějakou historii. Moc tleskám.


Anna na mě v posledním roce vykukovala neustále na instagramu. Nová titulka, ilustrace udělaly svoje a já se v rámci čtenářské výzvy a bodu - autor, který zažil 1. světovou válku - do knihy pustila. Bylo to nádherné, popisy tak přesné, že jsem měla někdy pocit, že jsem se do Zeleného domu sama přemístila. Tohle není jen kniha pro děti, ale i pro dospělé.


Evie Dunmore napsala druhý díl skvělé prvotiny a do hlavních rolí obsadila ty nejnesympatičtější postavy z prvního dílu. Kupodivu si postupně oba hrdinové trochu napravili reputaci. Knihou se opět prolíná téma mužské a ženské rovnosti ve viktoriánské Anglii. Z dnešního pohledu naprosto nesmyslných pravidel a zákonů.
Ale ten pomalý začátek,...neskutečně pomalý... ubírá knize body. 456 stran je dost samo o sobě, trochu ubrat a bylo by to super.


Vít Bárta: "obecně si myslím, že kdyby tady byl nový politický subjekt, tak jedině dobře. Zkultivovalo by to politickou scénu."
...
a tak se taky stalo. Nejdřív Bárta a jeho Věci veřejné a pak se o kultivaci postaral Babiš a jeho ANO.
Když vstoupili Věci veřejné oficilně do politiky, bylo mi 20. Bártův pověstný šáteček a Johnův nezapomenutelný nosový tón si ale pamatuji dodnes. Pokud jste už tehdy četli zprávy, určitě vám něco řekne i "blonďatá bestie" Kočí a nebo Karolína Peake.
Jaroslav Kmenta je jeden z nejlepších českých novinářů. Zaobírá se především zákulisím české politiky a jeho kniha Superguru Bárta patří k tomu nejlepšímu, co z jeho pera vzniklo. Krom velmi detailní práce a popisu toho, kdo Bárta vůbec je, se dozvíte hodně i o tom, jak vůbec funguje novinařina (v té době ještě v mladé frontě), co vše je potřeba udělat, rozhodnout, jak funguje práce se zdroji. Bonus je ale třeba i to, jak se chovat, když vás sledují a nahání.
A malé Bártovo filozofické okénko na závěr: "kde bereme odvahu se domnívat, že budeme lepší než elity současné? Zvláště pokud k pokoření současných elit použijeme metody stejně nevybíravé, ne-li zákeřnější, než které ony používají.?


Může být kniha o smrti dítěte nádherná?
Hamlet (Být, nebo nebýt – to je otázka) je jedno z nejznámějších děl Williama Shakespeare. Málo se už ale ví, že hru napsal pár let po smrti svého jediného syna - jedenáctiletého Hamneta. Do jaké míry byl oním zážitkem ovlivněn se lze jen domnívat, ale Maggie O´Farrell nám dala nahlédnout do jedné z teorií.
Hamnet je velmi citlivě pojatý příběh o jedné rodině ze Stratfordu nad Avonem. O rodině plné dětí a lásky, ale také sporů, zášti a nenávisti. Shakespeare je v celém příběhu spíš v pozadí a vše se točí primárně kolem jeho ženy Agnes (ve skutečnosti Anne Hatheway) - éterické lesní ženy. Byť dopředu víte, jak celý příběh skončí, hltáte jednu stranu za druhou, protože ten popis emocí, zkušeností, náhodných situací, to jak vše dohromady utváří celek, je neskutečně živý. Tu onu obrovskou odlišnost postav nejvíc vnímáte v závěru knihy - smíření se se smrtí syna, bratra, vnuka totiž prožívá každý úplně jinak.


Velmi milé překvapení. Knihu jsem zaznamenala na IG, věděla jsem, že má dobré recenze, ale i když jsem čekala (ani nevím proč) nějakou humornou knihu, rychle jsem se začetla a nepustila se až do konce.
S ženskou literaturou bývá často jedna potíž a to jsou docela slabé dialogy - tady to ale jiskří každým slovem, vysoká inteligence, slovní hry, to se četlo téměř samo. Montgomeryho "když chcete pochopit, co se děje v zemi všeobecně, musíte si přečíst pohled ze všech stran" je věta, podle které by se měli řídit všichni napříč světem a generacemi
.
Vše podtrhuje téma rovnoprávnosti žen, protože ono "kdybychom si byli společensky rovni, požádal bych vás o ruku" zabolelo, aniž bych kdy zažila nějakou křivdu.
"Co je spravedlivého na tom, že má můj neschopný bratranec právo mi rozkazovat jenom proto, že on je muž a já žena? Co je spravedlivého na tom, že ovládám latinu a řečtinu stejně dobře jako kterýkoli muž na Oxfordu, a přesto mám třídu nad pekařstvím? Co je spravedlivého na tom, že mi muž může říct, že mám špatně zkroucený mozek, když jeho největším životním úspěchem je podle všeho to, že se narodil do privilegované vrstvy? A proč musím žadonit, aby se nějaký muž zajímal o to, abych i já mohla hlasovat o zákonech, jimiž se můj život řídí každý den? "


Všehochuť. A proto vám přijde nějaká povídka famózní (moc se mi líbil Mariin životopis, tvořený názory všech a všeho - manžela, prvního auta, syna i žebříku) a u druhé si říkáte, co to sakra je (příběh o tom jak si Brian z Rolling Stones myslí že je Medvídek Pú - větší smysl vám to dá možná až potom, co zjistíte, že Brian Jones, zakládající šlen RS koupil dům autora Medvídka a jeho přáním bylo být pohřbený vedle Kryštůfka Robina). Ovšem pokud znáte tvorbu Dejvického divadla a nebo jste viděli seriál Zkáza Dejvického divadla, asi víte, co můžete čekat.


"Lidé si vytvářejí skálopevné názory, jenže nechápou svět, který je stále složitější. A tak mnozí bez nejmenšího ponětí o meteorologii nebo biologii navrhují politické kroky týkající se klimatických změn nebo geneticky upravených rostlin, nebo i to, jak řešit krizi na Ukrajině."
Harariho slova v kontextu posledních dní, týdnů a měsíců rostou na významu.
Já vlastně nevím, proč si to dělám. Protože číst podobně laděné knihy a zároveň pak poslouchat naprosto scestné argumenty demonstrantů na Václavském náměstí (viz TW novináře Bartoníčka z 28.9.22) je o zdraví.
Jenže právě na těchto demonstracích a názorech je krásně vidět, jak je obrovsky těžké uchopit tu rozmanitost světa. Jak je pro spoustu lidí těžké najít svou vlastní identitu, protože globalizace s sebou kromě spousty výhod přináší i nevýhody.
"Dát světu smysl" - tak pro někoho může znamenat najít si vzor a skálopevně mu věřit. Důvěryhodnost onoho vzoru pak v nouzi nikdo neřeší.
Ale ke knize .... 21 lekcí, velmi dobře popsaných a propojených. Možná s autorem nebudete vždy souhlasit, ale pokud se zajímáte o názory na dění světa, tady jich dostanete požehnaně. Tahhe třetí kniha je trochu osobnější než první Sapiens, vznikla na základě rozhovorů a otázek čtenářů. Harari se nebojí píchnout ani do vlastních lidí - židů. Řeší digitální technologie i náboženství. Politiku i meditaci. Pokud se zajímáte o společenské dění, nebudete zklamaní.


Životopisů najdete v nabídce knihkupců hodně. Těch inspirativních je už trochu méně, ale najít takový, který je zároveň plný reálií a faktů, je dost těžké. Madeleine má vše.
Je to pořádná bichle, která pár dní zabere. To ano. Nebude taky pro každého, protože z velké části je věnovaná politice, obzvlášť té zahraniční.
Kniha je nesmírně obsáhlá, zajímavá a diskutovat by se dalo hodiny a hodiny.


"znáte to, jak se za války schováváte dva roky v jámě, aby vás nenašli nacisté, a laskavý muž jménem Gabriek vám nosí jídlo a vodu, vynáší vaše čůránky a hovínka, a jediný hlas, který slýcháte, je jeho a žádný jiný slyše nechcete, protože by to mohlo znamenat, že vás nacisté našli a přišli si pro vás?..... Myslím, že si pro mě přišli nacisté"
Opět bravurní.


Já si anotace moc nečtu a ráda se nechávám překvapit. A tady jsem byla překvapená velmi. Titulka ve mě evokovala nějakou přeromantizovanou červenou knihovnu plnou módy. A přijde mi, že knize ubírá trochu na kráse.
Šaty od Diora jsou jen spojující linkou mezi minulostí (druhou světovou válkou)¨a přítomností (konzervátorka módy odkrývá tajemství své babičky). Pro fanoušky módy je kniha spolu s Googlem určitě zajíamavým náhledem do minulosti, do historie haute coutore.
Příběh je ale hlavně o ženských pilotkách. O tom, jak těžké byly jejich začátky. Jak moc odlišný přístup zažívaly, co musely dokazovat sobě i ostatním. Příběh je vystavěn z části na skutečných reáliích. a díky tomu to bylo o to silnější.


Jakuba Szanto zná snad každý, kdo sleduje zpravodajství. Válečný zpravodaj, který se orientuje hlavně na Blízký východ zažil na vlastní kůži nespočet konfliktů - Libye, Somálsko, Turecko, Sýrie, Kuvajt, Jemen, Izrael, Gruzie, Rusko i Ukrajina, Irák, Irán, Afghánistán. Už jen u výčtu těch zemí si říkáte, sakra proč se tam pořád něco děje.
Zprvu vám možná bude při čtení trochu vadit organizace jednotlivých kapitol, kdy konflikty nejdou jasně za sebou. Název knihy vám ale napoví, že tady nejde o to, jasně a stručně popsat historii konfliktu, ale spíš čtenářům nastínit to, jaký je ten život ve válce, když se zrovna moc nebojuje.
Doporučuju.
