cabalenka
komentáře u knih
Anatomie srdce
Jenn Bennett
Už (bohužel) nejsem cílová skupina, ale i tak ráda čas od času sáhnu po nekomplikované, nervy-nedrásající, emocionálně nevysávající young adult knize. Tématika anatomie mě velmi bavila (ráda jsem zavzpomínala na svá studia a čas strávený na anatomické pitevně), hlavní hrdinové jsou sympaťáci, nikdo není dokonale kladný ani záporný a děj příjemně odsýpá. Jedna z knih, kterou za pár let ráda doporučím svým dcerám (budou-li mít o mé doporučení zájem).
Město v oblacích
Anthony Doerr
Krásný příběh! Je vyprávěn podobně jako Jsou světla, která nevidíme - z několika perspektiv, v několika časových rovinách a zcela nechronologicky; Město v oblacích je v tomto na čtenáře ještě náročnější - perspektiv je více, časové roviny snad nemůžou být od sebe vzdálenější (počítáme-li Mrakoptakohrad, pak od antiky až po budoucnost) a postavy rozdílnější. Co má společného mladistvý terorista z 20. století se znetvořeným bulharským rolníkem obléhajícím v 15. století Konstantinopol nebo s osamělou dívkou na kosmické lodi kdesi v hlubokém vesmíru? Prvních 400 stran máte pocit, že čtete tři rozdílné knihy velmi volně propojené jediným pojítkem, kterým je starověký příběh pastýře Aithóna, ale závěr vše naprosto nečekaným způsobem proplete a celému vyprávění dá smysl.
Za mě mooožná ještě o kousíček lepší než Světla!
Co kdyby?
Randall Munroe
Nejdříve jsem se knihu snažila číst v originále a asi ve 2/3 jsem to vzdala a koupila si ji i v češtině (český výtisk poputuje k mému tatínkovi-inženýrovi, který z ní bude jistě nadšený). V češtině to pak bylo o něco lepší - ale ne o moc. Osobně jsem čekala něco trochu jiného - asi méně složité odpovědi na možná ještě trochu absurdnější otázky. Dle mého názoru si knihu užijí technikou přece jen políbenější jedinci než já se svým zdegenerovaným doktorským mozkem - ale kolem maturity, resp. v době, kdy se mi ještě veškerá gymplácká fyzika nevypařila z hlavy, bych byla dost možná hodnotila na pět hvězd.
Poslední tanec - Patrick Swayze
Wendy Leigh
Na knihu jsem se moc těšila, protože prostě - ach, Patrick! Nebudu lhát, pro mě to je a vždy bude především Johnny Castle, protože Dirty Dancing je jednoduše moje guilty pleasure (a vlastně ani ne tak guilty - především pleasure).
Z knihy ale mám rozporuplné pocity - na jednu stranu je (možná) bližší realitě, vzhledem k tomu, že vychází z výpovědí Swayzeových příbuzných, kolegů a známých a Patrick se na ní sám nepodílel ani ji neautorizoval - i když se tedy více méně dozvídáme dokola pořád to samé, a to že Patrick byl srdnatý, galantní, pracovitý, překrásný Adonis (a to i přesto, že tak trochu chlastal, nebo vlastně docela hodně chlastal, ale nikdo o tom moc nemluvil - anebo se autorka o tom cíleně rozhodla nemluvit). Na druhou stranu ale mám pocit, že je to vyprávění hrozně povrchní a Patrickovi jsem se vůbec nemohla dostat pod kůži (skutečně měl natolik idylický vztah se svojí extrémně autoritativní matkou? byla sebevražda jeho sestry tak málo významnou událostí v jeho životě, že si v jeho životopisné knize zasloužila jen několik málo řádků?). Jde prostě cítit, že autorka je Patrickova velká fanynka a za každou cenu se z něj snaží udělat chrabrého rytíře na bílém koni.
To, co přispívá k mému "divnému" pocitu z knihy, je to, že je vlastně hrozně blbě napsaná - nebo možná jenom extrémně blbě přeložená (ale nedivila bych se, kdyby to bylo kombinací těchto dvou faktorů). V podstatě nesmyslné věty jako například "Měl ji hrozně rád a ona si o něm myslela, že je nejen bohatý jako sultán, ale že také úžasně tancuje." (má popisovat vztah Patricka a jeho zasebevraždivší se sestry, v dané části knihy již po smrti) si přece překladatel nemohl jen tak vycucat z prstu... Za obraty jako "tančící tanečník", "má velkou chuť si život vychutnat" nebo "...rakovina nebude znamenat život ve strachu, v beznaději nebo ještě horší." předpokládám (resp. doufám) nemůže autorka, ale jsou produktem prkenného, školáckého překladu.
Před sebou neutečeš
John Boyne
Jestliže jsem Chlapce v pruhovaném pyžamu přečetla na jeden nádech, pak jsem tuto knihu (která je mimochodem skoro třikrát delší) přečetla na jedno mrknutí! Četla jsem a četla a četla… až jsem knihu zavřela a zjistila, že jsou skoro 4 ráno. Tohle je o TOLIK lepší než "první díl" - zdráhám se totiž mluvit o příběhu Gretel jako o "sequelu" daleko slavnější knihy o jejím bratrovi (byť se tohle ošklivé slovo vyskytuje přímo na obálce knihy - jakože obyčejné české "pokračování" je málo cool?). Před sebou neutečeš totiž nejen že obstojí jako samostatný příběh, dokonce je to tak dobré, silné, dojemné a hluboce lidské, že bych Chlapce bez problémů překřtila na jeho předmluvu - nebo "prequel", chcete-li (fuj :)).
Chlapec v pruhovaném pyžamu v očích milovníků historie trpí mnoha nepřesnostmi - konec konců to ale je (a má to být zcela záměrně) naivní příběh vyprávěný z perspektivy dítěte. Příběh Gretel ale je příběhem dospělé, z větší části dokonce velmi staré ženy - a není to jen tiché pozorování či retrospektivní vyprávění vetché stařenky sedící v křesílku v papučích nad šálkem čaje à la Rose v Titanicu. Podstatná, resp. snad ta nejpodstatnější část příběhu se odehrává v současnosti a Gretel v něm hraje hlavní, velmi aktivní roli (humoristická literatura typu Stoletý stařík/Muž jménem Ove to ale není ani náhodou; pořád se bavíme o příběhu s tématem holokaustu).
Úžasná kniha, která si zaslouží minimálně stejnou pozornost (a vlastní filmové zpracování) jako její literární bratr!
Chlapec v pruhovaném pyžamu
John Boyne
Přečteno na jeden nádech. Konfrontace dětské nevinnosti a čirého zla ve své nejhorší podobě je vždy silná - a perspektiva dítěte ještě silnější. Roztomilé zkomoleniny Fíra a Oušic, vlastně úplně obyčejné (i když ve skutečnosti zcela neobyčejné) dětské přátelství oddělené ostnatým drátem ("škoda, že jsme si spolu nemohli nikdy hrát"), všední trable 9letého kluka ("buď rád, že nemáš sestru") postavené tváří v tvář hrůzám "tam za plotem", to všechno ve mně bude doznívat ještě hodně dlouho.
Ihned se vrhám na pokračování!
Léto mezi řádky
Alena Štraubová
Asi jsem na tohle už moc mileniál... Moc krátké, moc jednohubkové, moc uspěchané. Hlavní postavy jsou poměrně ploché - na to, jak hluboké by jejich duše podle jejich budoucího povolání, resp. zálib měly být, všechno jako kdyby jen klouzalo po povrchu. V první půlce mě navíc neskutečně iritovalo neustálé, nevtipné, nedospělé, rádobysarkastické špičkování Vincenta a Denise.
Je fajn, že dnešní mladou generaci už (asi) nezajímají žádné dramatické coming out příběhy, protože být LGBT je prostě něco, nad čím už se současná omladina nepozastaví. Ale Denisovo uvědomění bylo podle mě tak nějak... ploché. Kdyby to nebyli dva kluci, tak je to jen jeden z mnoha příběhů letní lásky, který nemá mnoho co nového říct.
Nevědění
Milan Kundera
Mám s Kunderou určitý problém - jeho vztah-nevztah k zemi, v níž se narodil a v jejímž jazyce napsal většinu svého díla, jsem nikdy moc nechápala. Dokud žil, vnímala jsem ho jako nerudného staříka, který svou původní vlastí tak trochu pohrdá. Nevědění z tohoto mnohé vysvětluje, ale neomlouvá. Rozčarování emigrantů na návštěvě ve své rodné zemi mimo jiné z toho, že se nikdo neptá na jejich příběh, je možná spravedlivé, ale taky tak trochu jejich chyba - i oni jsou zodpovědní za to, jakými lidmi se obklopují. Ano, teď už možná o něco víc chápu, proč řada emigrantů neměla touhu vrátit se natrvalo "domů", když tady už jejich skutečný domov neexistoval, ale hořké pachuti z toho, že to tu vlastně autor neměl rád, jsem se nezbavila.
Kniha je psaná nádherným jazykem, v tomto byl Kundera skutečný mistr svého řemesla, opravdová "poezie v próze". Raději se ale budu vracet k mému oblíbenému Žertu (který autor napsal v době, kdy to tady možná ještě rád měl).
Poslední knihkupectví
Madeline Martin
Nádherná kniha! Jsem ráda, že jsou i příběhy z 2. světové války, které se neodehrávají v Osvětimi nebo na frontě a ukazují i takovéto "hrdiny ze sousedství" - o brutálním bombardování Londýna jsem věděla, tušila jsem, že existovalo něco jako ženské sbory (především díky tehdy ještě princezně, později královně Alžbětě), ale o roli civilních hlídek a vůbec dobrovolníků z řad civilistů jsem nevěděla vůbec nic. Prolínání děsivých obrazů zkázy a smrti při bombardování a útěšné atmosféry knihkupectví a lásky ke knihám se dokonale vyvažovalo - po dočtení poslední stránky nemám tíživý, rozčarovaný pocit ("jak je vůbec možné, že se taková zvěrstva mohla skutečně dít??") jako u spousty jiných válečných knih, ale jsem příjemně dojatá a usmívám se. Až na občasný překlep nemám co vytknout!
Divoká Aljaška
Kathleen A. Tucker
Málokdy se stává, že se mi druhý díl nějaké série líbí víc než ten první - a to je právě případ Divoké Aljašky! Nespoutaná Aljaška se mi líbila, ale měla jsem k ní určité výhrady - v prvním díle se hlavní postavy občas (resp. dost často) chovaly jako puberťáci, byla bych uvítala více "Aljašky" - přírody i běžného života v tomto odlehlém koutě světa - a hlavně mi vadily pravopisné chyby a poněkud neobratný překlad. Nic z toho se ale v Divoké Aljašce naštěstí nevyskytuje - postavy se (převážně) chovají jako svéprávní dospělí lidé, tak trochu nedobrovolný proces Callina zabydlování "na samotě u lesa" mi svou atmosférou lehce připomněl legendární Vejce a já (teď mám chuť si ho, snad už podesáté, zase přečíst!) a výměna překladatelky sérii významně prospěla.
Doufám, že autorka chystá další díl - sledovat Jonaha a Callu a jejich život v divočině je nesmírně zábavné!
Pravda, nebo lež
Colleen Hoover
Tak tohle byla hodně jiná Colleen Hoover, než jsem čekala. Napínavé jak blázen a ten závěrečný plot twist mi teda neuvěřitelně zamotal hlavu! Určitě si od autorky ráda přečtu i něco dalšího ("skutečně" přečtu, protože Verity jsem poslouchala jako audioknihu).
Nespoutaná Aljaška
Kathleen A. Tucker
Docela dlouho jsem se nemohla do knihy začíst; vadila mi nafrněná Calla a Jonahovo chování hodné 15letého puberťáka. S odklonem děje k vážnějším tématům a s tím, jak Calla postupně přestávala řešit botičky a šminky, se hlavní postavy stávaly snesitelnější, až jsem se nakonec přistihla, že jsem si je oblíbila a fandím jim. Aljašské přírody tam mohlo být víc, ale už se těším na druhý díl.
Na plný počet to určitě není, tak výjimečný příběh to zase není. A proboha, existuje nějaká současná literatura, v níž by překlad nebyl "vyšperkován" pravopisnými chybami? Např. "mojí rtěnku", "všechny letadla", "svést se s tebou", to mi fakt tahá za oči. K tomu to užívání kurzívy (dle mého názoru) zcela náhodně ve větě, kde to v češtině absolutně nedává smysl, ach jo… Ptám se, kde se schovávají překladatelé a editoři, kteří ještě zvládají češtinu alespoň na úrovni běžného absolventa gymnázia??
Osvětimská knihovnice
Antonio G. Iturbe
Nesmírně silné, teskné, tíživé čtení o tom, jak si zachovat špetku lidskosti tam, kde život člověka nemá větší cenu než slupka od brambor. Dita Krausová, jejíž příběh kniha vypravuje, byla za války ještě dítě, nucené předčasně dospět - přesto (nebo možná proto) je plná života, naprosto neuvěřitelně odvážná a morálně rovná. Nechápu, že se její příběh neskloňuje a netěší se stejné všeobecné mezinárodní popularitě tak jako ten Anny Frankové nebo Wladyslawa Szpilmana.
Mimochodem, Dita Krausová stále ještě žije, je jí 95 let (po tom všem, co prožila a přežila, se vlastně není čemu divit).
Buď jako řeka
Shelley Read
Při čtení této knihy jsem si každou chvíli říkala, ano, toto je příběh přesně podle mého gusta! Podle anotace i komentářů zde jsem čekala ponurou depresi typu Mornštajnová, ale nakonec takový pocit vůbec nemám - je to sice zejména v první třetině smutný, ale zároveň dojemný a něžný příběh o lásce, přátelství, přírodě a především mateřství.
Jediné, co mě mrzí, je to, že autorka (zatím) nenapsala více knih.
Listopád
Alena Mornštajnová
Moje první Mornštajnová - a fakt nevím, jestli dám ještě nějakou další. Mrazivá dystopická atmosféra ok, to bych zvládla, ale téma opuštěných/násilně odebraných/trápících se dětí a rodičů se srdcem rozbitým na milión malých kousků, to je na mě příliš. Přesto nemůžu jinak, než dát 5* - protože která jiná kniha než ta, již jsem zhltla za necelé dva dny a jejíž závěr mě totálně emocionálně rozerval a zašlapal do země, by si měla maximální hodnocení zasloužit?
(ale jo, Hanu přečtu, to je skoro společenská povinnost, ale Lesu v domě se raději vyhnu)
A teď si chci přečíst něco s happy endem!
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
Nádherný příběh. Nejvíce se mi líbila perspektiva Marie-Laure a barvité (někdy i doslova barevné) popisování světa zvuků kolem nás. Často jsem se přistihla, že vlastně vůbec nevnímám, že příběhu chybí "vizuál" a je vystavěn jen na tom, jak okolní svět zní, voní a jaký je na pohmat. Wernerova perspektiva je mrazivá od začátku do konce, tolik bych tomu nešťastnému chlapci přála happy end (akorát kdyby spolu hlavní postavy na konci odtančily do západu slunce za zvuků hudby, bylo by to moc sladké a naivní a celý příběh by to shodilo). Čteno v originále.
Poslední song
Nicole Böhm
Takové milé jednohubkové čtení. Přitažlivý námět, atraktivní prostředí, ale poměrně ploché, jednostranně kladné hlavní postavy. Všecko dobré, JENŽE - kdo to, pro boha živého, překládá německé autorky?? Po rozčarování (resp. téměř znechucení) z překladu série Maxton Hall od Mony Kasten se mi dostalo dalšího češtinářského "bonbónku", především v podobě fungl nových výrazů jako "zatržítko", "rozehnávající" nebo "rutinovaně". A pokud překládám knihu z prostředí Broadwaye, tak si snad můžu zjistit, že muzikál "Hamilton" je o Alexandru Hamiltonovi, a tudíž nenechám hlavní postavu opakovaně vypustit z úst, že "chce jít na Hamilton". Ugh.
Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih
Matthew Perry
Hrozně moc jsem si přála, aby se mi to líbilo na 5 hvězdiček - protože Chandler, že ano… Ale ono ne. Ten "Chandler" tam je, ostýchavý, sarkastický (jen teda nemá problém s balením žen), ale pod tlustým, těžkým a obtížně proniknutelným nánosem tvrdé reality. Chandler, který chlastá první ligu a sype pilulky. Temné, depresivní čtení, které mohlo být o dobrých 100 stran kratší. Že text není chronologický, to mi ani tak nevadilo a už vůbec ne to, že se o Přátelích mluvilo vlastně docela málo. Ale ten závěr, resp. celá poslední třetina, přežvykuje dokola pořád to samé, dokonce se spousta vět opakuje prakticky doslovně. Možná to chtělo přísnějšího editora - takhle to působí tak trochu jako nekoherentní blábolení (promiň, Chandlere) vychlastané trosky.
Nebýt to Matthew Perry, hodnotím to na slabé 3*, ale Matty si podle mě zaslouží, aby se na něj kromě jako na Chandlera vzpomínalo i jako na autora dobré knihy. Proto 4*.
Neohrožená
Charlotte Leonard
Ohromné zklamání. Hedy Lamarr je pro mě naprosto fascinující osobnost; čekala jsem hlubší (byť třeba tak trochu fiktivní) vhled do její geniální mysli - místo toho se mi dostalo výčtu jejích milenců a manželů, "trápení" hollywoodské herečky s obsazováním do rolí a vynálezům bylo věnováno jen velmi málo místa. Navíc text osciluje od klasického románového vyprávění s dialogy k téměř telegrafickému odvyprávění několikaletého časového úseku v jedné větě, a to doslova v jednom a tom samém odstavci. Hedy si zaslouží lepší biografii.
Adresa Naděje
Mélissa da Costa
Stejně jako po přečtení Všeho modrého z nebe jsem okouzlena a dojata. Tentokrát to nebyl zas tak teskný a tíživý zážitek jako v případě prvého; první desítky stran jsou sice velmi temné a depresivní, ale příběh (který v podstatě postrádá zápletku a soustředí se jen a pouze na úzdravu jedné těžce zkoušené duše) se pak pomalu začne rozvíjet a rozkvétat jako květiny v Amandině zahradě. Budu netrpělivě vyhlížet překlad některého z dalších románů této autorky (aspoň do angličtiny - věčná škoda, že jsou přeloženy jen tyto dva; originál bych asi se svými chatrnými zbytky francouzštiny nedala).