Ceeva komentáře u knih
Plně se ztotožňuji s Marhoul. Rozmělněné, zmatečné, "zplácaniny", pokus napsat dobrou knihu se nezdařil. Nabyla jsem dojmu, že současní knihkupci začínají používat ve svém obchodě nesolidní marketingové nástroje pro nalákání čtenářů a knihu označí jako bestseller, nebo jsme tak hluboce klesli?
Autorka napsala knihu poutavým, čtivým a dle mého názoru i přesvědčivým způsobem, i když román zřejmě vznikl na základě zážitků cizích životů. Poskytuje náhled do dvou diametrálně odlišných kultur a zemí. Dotýká se v čase neustále se opakujících problémů soužití dvou lidí, jejich rodin,
a především téměř nekonečné naivity a současně i přizpůsobivosti hlavní dobromyslné mladé protagonistky, podceňování a potlačování nebezpečných situací s nadějí, že vše může dopadnout lépe, neznalosti poměrů, kam se chystá
a kde původně ani nezamýšlela zůstat (jela tam s dcerou přece jen na chvíli). Sem tam se objevuje i náznak rasové nesnášenlivosti v Polsku a dosti drsné společenské i politické situace v sociálně rozporuplné arabské zemi s prvky objevujícího se terorizmu, a v neposlední řadě důležitost konzulátů, když se někdo cizí nachází v nesnázích. Ovšem ambasády nejsou schopny vyřešit všechny svízele. Vždycky je to spíše o uvážlivosti a osobních rozhodnutích každého člověka v nastalé situaci, z čehož pak plynou různé důsledky.
Od autora jsem přečetla několik knih, které mi námětem i stylizačně téměř vždy velmi sedly a něco mi daly včetně připojených podařených fotografických snímků (Gottland, Udělej si ráj, Láska nebeská), ale tato Libůstka mne bohužel zklamala (podobně už částečně i kniha Projekt: pravda). Jako by nebylo kde brát. "Povídky" mi evokují "zchudlé polské šlechtičny".
Z knihy na mne čiší jakási osudovost, historicky přetrvávající syrovost a ublíženost. Snaha autorky dopátrat se, jak se vše tenkrát událo, a objektivně se vyrovnat s nezažitou minulostí tím, že se tzv. z toho jako současná autorka, jíž se to vlastně taky týká, „vypíšu“, ovšem za předpokladu, že na vzniklou situaci navážu fyzicky přímo (umožněnost seznámit se po letech s cizí rodinou za hranicemi), abych se o tom všem mohla dozvědět víc. I to vyžaduje jakousi odvahu a vytrvalost. Knihu prostupující živočišnost má pak děj oživit. Kladem knihy je hlavně přiblížení doby 1. poloviny minulého století odchodem hl. postavy z centra německého dění na společensky i člověčensky složitou periferii, kde ještě stále žijí mnohdy národnostně smíšené rodiny (do pohraničí), což s sebou vždy oboustranně nese velkou citovou zátěž. Záporem knihy je poměrně velká vztahová rozmělněnost postav, že na konci vyprávění už někdy ani nevíme, o kom je tu zase řeč (někdy méně znamená více). Zvolený název knihy ve mně evokuje „ti druzí“ a nedokážu říct, zda je zcela namístě.
A de facto nezodpovězená otázka (třebaže se odpověď na ni rádoby nabízí), kdo za to vše vlastně může?
Až neskutečný a neuvěřitelný životní zážitek a odvaha jít s kůží na trh. Zvláště když se jedná o známou personu a její vykreslení. Což osvobozuje, a to byl vlastně záměr autorky.
Po knize Vyhoštění mohu konstatovat, že kniha Šimonovo mlčení mne oslovila a zaujala ještě více, přičemž mi současně zodpověděla pár otázek, které mi před tím vytanuly na mysli. Postojem mi autor připomíná mého oblíbeného společensky velmi kritického, nekonvenčního a nespokojeného rakouského autora Thomase Bernharda. Utéct z jednoho (socialistického i jiného) marastu a spadnout svým způsobem do dalšího, je těžké. Plusem je i osobní realistický náhled autora nejen na složitou zemi Izrael a její problémy, které autor zná a vnímá též z vlastní zkušenosti. Jen těžce si lze sám sobě i druhým přiznat, kdo tady vlastně "ideově" zklamal. Všude chleba o dvou kůrkách, jen někdy se vše zvrtne a dopadne jinak, než bychom sami chtěli, a pak v té chvíli nastupuje vlastní citlivost i necitlivost vůči okolí, zklamání,
a přiznání, že nakonec může být i "navzdory předchozímu vysvobození a úniku z ideového bahna" i hůř.
Těžké životní téma stylizačně svěže zvládnuté. Tím pádem čtivá kniha. Cesty osudu i "pomoci" jsou nevyzpytatelné. Každá doba nese s sebou něco jiného.
Přínosná je i volba chronologie událostí. (Kovářova kobyla nechodí bosa.)
Každopádně mi tento autor žijící nyní v Rakousku sedne. Má velmi dobrý smysl pro detail a popis životních situací, jež prožíval. Téma emigrace bylo a bude vždy složité pro kohokoliv, nejen pro Židy prchající z bývalého Sovětského svazu. Navíc hlavně pro lidi hledající pravdu. Obdivuhodné, jak vystudoval a za daných podmínek se vypracoval v původně pro něj cizí zemi, která je nyní jeho vlastní. Otázkou je, zda to tak kriticky skutečně cítí, že je to jeho vlastní země. Nad tím visí můj otazník. Možná mi to napoví jeho další kniha Šimonovo mlčení, kterou mám rozečtenu.
Souhlasím, čas od času si něco takového přečíst, neuškodí. Laciná tato kniha určitě není.
Jsem tak asi v polovině "příběhu" autorky a mohu konstatovat, že kniha je celkově čtivá, psána s nadhledem, stylistickou lehkostí, i když je protkána sem tam melancholií, takový je život ve vyšším věku, konstatujeme, co jsme viděli, vidíme a zažíváme, s čím se pasujeme. Taková normální každodennost.
Přečtená kniha na mne působí tak, že autorka určitým způsobem předvádí svou "okázalou skromnost". Plusem je dobrá čtivost knihy, jako minus vidím velmi jednoduchou dějovou linii točící se kolem "studentské" skromnosti a současně nabízející se "bohabojnosti", která je životním lákadlem a s níž autorka bojuje/bojovala, ale nakonec přece jen snad zvítězila moudrost bez klece a závislosti.
Trochu mi trvalo zvyknout si na autorčin styl. Ale všechna čest vyjádřeným pocitům emigrantky. Po dosavadních nezdarech si získala respekt podobně jako Maurice Ravel, od kterého zřejmě název převzala.
Autor patří k mým oblíbeným. Všechny knihy, co jsem doposud od něj četla i rozhovory s ním slyšela, mi evokují dobové jak soukromé životní, tak společenské problémy v Rakousku (nám díky historii často dost blízké).
A říkat nepřikrášleně, jak se věci měly nebo mají, to se moc nenosilo ani nenosí.
Kniha Mariusze Szczygiela mne oproti jeho předchozím knihám, které jsem s chutí přečetla, trochu zklamala. Popravdě jde o volbu celkově těžšího zpracovávaného tématu, menší nadhled a jakousi krizi autora, který se v té pravdě nimrá. Námět je do jisté míry určitě zajímavý, ale některé úvahy a vhledy "projektu" nejsou úplně dotaženy do konce, zdá se, že autor trochu tlačil na pilu.
Čtivé, ale trochu podle mne laciné, ač je autor "bestselleru" psychologem a nevím, čím ještě. Náznakově se dotýká pár novodobých fenoménů (nezákonné natáčení soukromí osob, výlevy různého druhu na blogu spojené s pragmatickými odměnami - liky, náhoda, manipulace spojené jak s osobním, tak i profesním životem (cikánka, teta, partner v podnikání, rozchody), jak udělat někoho i sebe díky či prostřednictvím druhých šťastným či nešťastným a jak je to jednoduché, že. A druhá proložená "sportovní" tzv. férová připodobňující rovina mi tam nesedne vůbec.
Adolf Loos je zajímavá persona. Četla jsem několik knih o něm, o jeho životě, i
přímo o postřezích z jeho života i díla, a tato spíše faktografická kniha Christophera Longa mne docela překvapila. Autor se zabývá mimo jiné historií architektury a díky postupně a složitě získaným historickým pramenům důsledně vychytává některé Loosovy velké životní přehmaty a současně se dotýká i historických dobových okolností v době Loosova života. Ovšem zajímavé je na tom i to, že se někteří lidé mající nebo kteří měli přístup k těmto historickým pramenům a zdrojům (policejní protokoly, archivní záznamy apod.) snaží/snažili zaretušovat tato dávná Loosova pochybení i v současné době, neb si přáli, aby charakterizování Loosovy osobnosti jako takové působilo jinak. Každopádně mimo jiné už dávné téma dětské pornografie před sto lety, vídeňský Prater s tím spojený etc. je stále živé
a "díky" novým technickým prostředkům pořád živější.
Knihu právě čtu a velmi se líbí bezprostřednost faráře se zkušeností předchozího života v církvi v jiné zemi a jeho výstižných odpovědí na dosti přímé, současně ale dobře promyšlené trefné otázky Markéty Zahradníkové. Díky této knize jsem získala dostatečný náhled do života kněze, který se mi jevil z médií původně jinak. Říká to, co jiní v jeho postavení si možná dost často taky myslí, ale navenek to neřeknou.