Clara_C komentáře u knih

Hodně zajímavá kniha. Nutí vás přemýšlet o životech, které vám jsou předkládány a pochopitelně se ptáte sami sebe jak to máte zrovna vy. Všichni se schováváme pod nějakou maskou, ať už přehnaným sebevědomím, nebo se snažíme ze všeho vymluvit, sami před sebou nikdy neutečeme. A důsledky našich činů nás dřív nebo později dostihnou.
Co knihu sráží je skutečně velké množství chyb, ale za tento diletantismus autorka nemůže.

" S odpuštěním je to těžké, stejně jako a omluvou. Omlouváme se proto, že se pak budeme cítit lépe, nebo proto, že se pak bude cítit lépe někdo jiný?

Moderní člověk se bojí ztrácet čas tím, že věci nedělá dost rychle; když ale nějaký čas ušetří, stejně si s ním neví rady a jenom ho zabíjí. "

9 29.10.2021

Určitě zajímavé téma, ale podobně jako Adam, mi knížka připadala buď kapku povrchní nebo uspěchaná. Četla jsem pasáže z Osvětimi a Mengeleho pokusy a nic to se mnou nedělalo, měla jsem spíš dojem určitého kalkulu. Závěr překvapil, ale nešokoval, příběh byl plný zkratek k rychlejšímu posunu vpřed, což byla někdy škoda.

" Spousta věcí, víceméně většina, které Adam prováděl, jí doháněla k šílenství. Způsob, jakým jedl: jako toulavé kotě s pusou dokořán, skřípal stoličkami a vrzal čelistmi; firmu a potažmo i její život řídil jako ukradené auto, hnané divoce, kamkoliv se mu zamanulo, a za sebou zanechával stopu z nesplněných slibů, nápadů a zaměstnanců, aby je po něm uklízela. Byl natolik nesmírně, niterně sobecký, že nedokázala rozpoznat, zda jsou pro něj ostatní lidé osobnostmi s vlastními životy a obavami, nebo pouhými hračkami, které mohl použít a vyhodit. "

9 22.10.2021

Totálně rozporuplná kniha. Tápala jsem co je realita, co jsou sny či představy. Tápala jsem v minulosti, v přítomnosti. V polovině knížky jsem s knížkou chtěla praštit a nechat jí nedočtenou. Ale říkala jsem si, dvěstě stran, to dáš. A na posledních stránkách se mi to začalo líbit, ale to už bylo prostě trochu pozdě. Nicméně Marii na jednu stranu chápu, každý se občas potácíme mezi sny a realitou, snažíme se uvědomit si, jestli ještě žijeme nebo už se spíš jen tak potácíme životem, ale těch depresí na mně bylo na tak málo stránkách strašně moc. A že jich momentálně v životě mám taky. Mít povahu Marie, asi už si to hodím :)

"Pak jsem taky četla, že hodně z těch, který se o sebevraždu pokoušej, se pohybujou mezi touhou žít a touhou zemřít. Jejich postoj je k výsledku jejich sebevražednýho jednání provázenej silnou ambivalencí. Jsou od sebe sama oddělený. Jedna jejich část chce žít, ta druhá je sebedestruktivní. Třeba lidi, kteří přežili skok z Golden Gate, pozdějc uvedli, že v okamžiku, kdy skočili a padali dolů z mostu do vodu, litovali svýho rozhodnutí. Zatoužili žít."

9 10.08.2021

Nemůžu dát špatné hodnocení knížce od Olgy Tokaczuk. Už pro její obsáhlé znalosti sahající o kolik staletí pozpátku, díky kterým hledám na google doplňující informace a nalézám další a další zajímavosti či osobnosti. K tomu její úžasný cit pro jazyk podpořený skvělými překladateli. Ovšem, kdybych věděla, že je v knížce tolik pasáží o konzervaci lidských těl, jejich částí a obsahu, byť je to určitě zajímavé a nadpozemské téma, sáhnu po jiné její knížce. Konzervace lidských vnitřností či embryí mi prostě nedělá úplně dobře je jak vidět, tak o nich jenom číst. Ale to je pouze můj osobní problém. A tady je zrovna toto téma páteří celé knihy. Nicméně, překonala jsem svoji nechuť a už i to považuji za úspěch!

" V Dopisech mé amputované noze se Filip snažil pečlivě a bez emocí dokázat, že vzhledem k tomu, že tělo a duše jsou v zásadě totožné, že jsou to dva tributy věčného, všeobjímajícího Boha, musí mezi nimi existovat nějaký druh rovnováhy pocházející od Stvořitele. Totam naturam unum esse individuum. Právě to ho vlastně zajímalo ze všeho nejvíce: jakým způsobem se tak různé látky, jako je tělo a duše, v lidském těle propojují a vzájemně se ovlivňují. Jak může rozlehlé tělo navazovat příčinný kontakt s nerozlehlou duší? Jak vzniká a odkud se bere bolest?

Jsme svědky vzniku nových bytostí na Zemi, které již ovládly všechny světadíly a většinu ekologických nik. Jsou stádní a přelétavé, překonávají bez námahy velké vzdálenosti. Právě je sleduji z okna autobusu, ty vzdušné polypy, celá stáda, jež kočují po poušti. Jednotlivci se křečovitě přidržují pouštních rostlinek a hlučně se třepotají ve vzduchu - nejspíš je to jejich způsob komunikace.
Odborníci soudí, že plastové tašky tvoří novou fázi existence, že obracejí vniveč odvyklé zvyklosti přírody, neboť jsou tvořeny výhradně svým povrchem, zatímco uvnitř jsou prázdné, a tato historicky významná rezignace na jakýkoli obsah jim skýtá nečekaně bohaté evoluční výhody. Jsou mobilní a lehké. Uchopné uši jim umožňují zachycovat se o předměty nebo orgány jiných bytostí a tímto způsobem rozšiřovat svůj habitat. "

9 13.04.2021

Příběh jedné rodiny, hlavně tedy dvou sester a jednoho muže a jak moc socialistické okolnosti a sobectví ( nebo snaha zachránit si vlastní kůži? ) zasáhne několik generací žen. Zradit vlastní krev, před tím nikdo neuteče a nikam se neschová, minulost vás stejně jednou dožene.
Mohlo se stát kdekoliv ve východním bloku. Rusko a jeho metody. Fakt hnus jak celé roky pasou po jednom člověku a co jsou schopní pro jakoukoliv výpověď udělat všem lidem okolo a poznamenat a zničit jejich vztahy a osudy. Bůhví, jak by se zachoval každý z nás..
" Ruce jí svázali za zády a na hlavu natáhli pytel. Pak odešli. Skrz látku nebylo nic vidět. Odněkud kapala na podlahu voda. Zápach sklepa pronikal i pytlem. Otevřely se dveře. Holínky. Jak z Aliide rvali košili, knoflíky zacinkaly o podlahu, jeden odlétl až ke zdi, německé skleněné knoflíčky, a potom - změnila se v myš v rohu místnosti, v mouchu na žárovce, odletěla, změnila se v hřebík, v zrezivělý napínáček, byla zrezivělým napínáčkem ve zdi. Byla mouchou a pochodovala po nahých ženských ňadrech, žena stála uprostřed místnosti, na hlavě pytel, a ona přešla přes čerstvou zhmožděninu, krev se městnala pod kůží ženina ňadra, přes pohmožděniny se táhla krvavá muší stopa. Když se ženina nahá kůže dotkla kamenné podlahy, žena se již nehýbala."

9 18.11.2020

Vážně jsem se bavila. To bych ale u čtení krimi asi neměla, že? :-) Ale bylo to skvělé čtení, nešlo o krimi jako takovou, o pachateli víme dřív než na konci knížky, jde hlavně o to, jak se vše zamotané rozmotá a navíc se u toho královsky bavíte. Mám ráda tenhle humor. Jdu hledat další knížky Carla Hiaasena.

" Ohledávači mrtvol vždycky dovedli Ala Garcíu vyvést z míry; pokaždé je rozveselilo, když někdo vymyslel nový způsob, jak umřít.
- Jestli ti to připadá legrační, prosím. Však ty budeš provádět pitvu.
- Nejdřív musím získat tady ten guláš.
- Jak šprýmovné, utrousil García. Úžasně vtipné.
Koroner jej poprosil, aby si to tak nebral, že každý potřebuje trochu změny v té monotónnosti, ať jde o jakoukoliv práci.
- Už mě nudí ty střelné rány, stěžoval si lékař. Je to jako kolovrátek. Střelná rána v hrudníku, střelná rána do hlavy, střelná rána do krku - už je to staromódní, Ale."

9 28.09.2020

Milá knížka, přesně takovou jsem teď potřebovala. Sice mám raději psy než kočky, ale v knížkách je na milost vezmu a nakonec proč ne. Jsou to elegantní a svobodomyslná stvoření a příběhy s nimi mě zaujaly.

9 09.07.2020

Zajímavá vize světa s odděleným pohlavím :-). Těch postav tam bylo až moc, seznam na začátku je kontraproduktivní, kdo by se k němu stále vracel a přetrhával si tím nit či pavučinu příběhu. Ale přečteno, nicméně King umí i poutavější příběhy.

9 25.09.2019

Skvělé jako vždy. Měla jsem trochu obavy, aby to nebylo na konci moc překombinované, ale nebylo. Těším se na další díly.

9 11.01.2019

Moje první autorova kniha, nemohu proto, a ani bych nechtěla, srovnávat s jeho dalšími knihami.
Za mně říkám ano, moc pěkná, citlivá kniha, byť chvílemi až neuvěřitelná.
Ale každý máme občas chuť zalézt si do nějaké ulity a Fredrik Welin to skutečně udělal. Ani on však před životem neutekl, i když roky přesvědčoval sám sebe, že je na ostrově sám vlastně spokojený a stačí mu každý den zajet pod led a nechat zmrznout i svojí minulost.
Umírání Harriet bylo jednou z nejdojemnějších pasáží knihy, které mě velmi zasáhlo, protože čím je člověk starší a stárnou mu jeho nejbližší, stává se toto téma citlivější a neuchopitelnější.

9 12.09.2018

I když není v naší moci změnit to, odkud pocházíme, pořád si můžeme vybrat, kam směřujeme.
Dlouho jsem nečetla tak citlivou knížku.. Dospívání je těžké samo o sobě, o to hůř, když si sebou Charlie nese trauma z dětství zamčené kdesi hluboko v sobě a tím pádem je jiný, divný.. Měl obrovské štěstí na své blízké kamarády. Někdo to štěstí nemá..

9 27.08.2018

Pěkná, čtivá, napínavá, i když poměrně předvídatelná detektivka. Bohužel pro autora jsem nedávno četla Ďábelské hry a ty mi sedly lépe.
Už jsem nechtěla od tohoto autora nic číst, jsou to docela zapomenutelné knihy, byť s vyvedenými obálkami, ale recenze na Temné hlubiny nejsou špatné, tak mu dám časem asi ještě jednu šanci :)

9 12.02.2018

Některé tenké knížky v nás vzbuzují pocit, že budou přečtené hned a s lehkostí. U této to neplatí, už proto, že jde o pana Gaardera. Jak již bylo zmíněno v jiných komentářích, dostáváme plno témat k zamyšlení a pod jedním příběhem se ukrývá plno dalších.

A přitom je to tak prosté, život je buď pěkně uspořádaný, stejně jako šachovnice se svými figurkami, které přesně znají svůj směr nebo naopak jako cirkusové představení, kam se chodíme bavit a nechceme žádné problémy.

Knížka plná námětů, nápadů, úvah, fantazie, komplikací. Každý z nás má určitě podobných myšlenek plnou hlavu. jen někdo je ale umí zformulovat, popsat jím listy papíru nebo z nich uplést příběh.

" Nemám jiné přání než smět být člověkem. Chci se dívat na ptáky a na stromy a slyšet děti, jak se smějí. Chci zůstat na světě, vykašlat se na všechnu fantazii a jenom žít. Nejdřív musím žebrat o něco tak prostého jako o dovolení, abych směl být otcem vlastní dcery.

Led začal praskat a chladná a temná hlubina pod hladinou se otevírá. Konec předvádění ladných piruet. Od této chvíle se musím naučit plavat v hluboké vodě.

Byla to krátká partie, příliš krátká. Černá královna mě postavila ke zdi a já jsem prohrál hru. Je to moje vina, není úmyslná, jen důsledek hrubé nepozornosti. Stydím se. To je konec, stydím se. Zrovna já, který vždycky tvrdil, že lidé zapomněli, co je stud - já spáchám ten nejostudnější čin, jaký člověk může spáchat."

8 27.06.2024

Moc pěkně rozjeté tajemno a napětí. Posledních pár stránek vše zabilo. Škoda. Někdy méně je více.

8 24.01.2023

Bohužel mně neoslovila. Snažila jsem se, ale ohledně stárnutí i loučení se neubráním srovnání s Olive Kitteridge a v tomto Barvy loučení prostě prohrály. Napsáno s citem, leč ve mně nezanechalo žádných pocitů. Nicméně své čtenáře knížka jistě našla a ještě určitě najde.

8 05.03.2022

Pěkná, dobrodružně - pohádková knížka, na pozadí velkých událostí v Evropě. Alexander Dumas je zde spíš jenom jako jméno, které vás zaujme, s historickou postavou má stejný pouze popis vzhledu a Tři mušketýry. Jinak mohl být hlavním hrdinou kdokoliv jiný.
Nicméně přečteno rychle, určitě to nebyla ztráta času.

" Život nás poslal do tvrdé školy. Ale ne proto, abychom selhali, ale abychom se poučili. "

8 01.02.2022

Veselé čtení o neveselých věcech. Mám ráda podobné knížky a se smutkem pomáhá nejvíc právě humor.
Takže proč ne. Určitě skvělá volba do depresivní doby.

8 22.01.2022

Jako velký nadšenec přes zvířata jsem si nemohla nechat ujít tuto knihu. Tento román. Velmi dobře se mi četly všechny tři dějové linky, můj obdiv má každý, kdo nadřadil záchraně koní svůj osobní život. I za cenu narušených vztahů s těmi nejbližšími. Hodně zajímavá kniha, byť zčásti fikce, základní informace zůstaly zachované. Co se stalo s posledními koňmi v budoucnosti, nad tím můžeme pouze dál přemýšlet. Každý ve finále bojuje o přežití, i my.

" Ano, miminka se drží, pomyslela jsem si. Malinkaté ručičky, které nás chytají za dospělácké prsty, tlusťoučké pěstičky, co se tě drží za ruku při prvních krůčcích, vystrašené ručičky, co se schovávají do těch tvých, když jim svět připadá nebezpečný. Drží se a pak se jednoho dne pustí.
A později se někdo drží jich, protože jejich ruka vyrostla. Ruce představují lidské pouto a ten, kdo nikdy v životě nemá možnost držet druhého člověka za ruku nebo koho nikdo nedrží, nežije pořádně.

Možná jsi putoval dlouho, ve velkém kruhu. Všichni lidé chodí v kruhu. Bez pasu a kompasu nedokážeme udržet přímý směr. Jedna noha je silnější než druhá a táhne nás určitým směrem. Kruh může klidně být velký, ale zůstane navždycky kruhem. "

8 05.12.2021

Nejsem zrovna ta správná cílová skupina. Byla to teprve druhá knížka z této série, na mně moc zamotané a komplikované, byť všechno do sebe pěkně zapadalo, ale čeho je moc, toho je příliš.
Ale četlo se to dobře, to nemohu říct.

" V závěru je jedno, jak moc někoho milujete.
Vždycky ho musíte nechat jít. "

8 14.10.2021

Velmi zajímavá sonda do života přistěhovalců. Ano, není to tak, že téma uprchlíků či přistěhovalců je něco nového nebo objevného. Odjakživa měli lidé pocit, že jinde jim bude líp a v případě Ruska se jim jeden nemohl divit dříve ani teď.
Byť zmrzlinu nijak nevyhledávám, pasáže o její výrobě a vůbec jejich začátcích byly poutavé. Ale byl to obchod se vším všudy, stejně i tam se šlo přes mrtvoly. Bez dravosti v povaze by podnik neuspěl, a dravost měla Lillian díky nulovému dětství v krvi. Těžko jí mít něco za zlé, i když musela být někdy nesnesitelná.
Co mi trochu vadilo, byly chyby v tisku a musela jsem si vyhledat jak se píše majlant/majland, jelikož v knížce je verze s -d na konci a to mě, pravda, trochu rozčilovalo.

8 10.09.2021