ddkk komentáře u knih
Jana Eyrová je moje oblíbená klasika. Využila jsem četby v ČRo a s potěšením si příběh Jany a pana Rochestera znovu prožila. A hádejte, kdo knihu načetl? Samozřejmě Marta Vančurová. Stále tak křehká, noblesní a přesvědčivá, jako když kdysi v televizi Janu Eyrovou nezapomenutelně hrála.
Výborná detektivka, kterou jsem nemohla odložit. Navíc se tentokrát odehrává v kraji, který dobře znám. Michaela Klevisová se nepopíratelně propsala do první ligy české detektivní literatury, protože - alespoň pro mne - každá její další kniha je zatím jen lepší a lepší...
Bylo to napínavé, řešení docela nečekané a bylo to navíc takové "naše" v tom nejlepším slova smyslu.
Doporučuji.
První foglarovka, kterou jsem jako školačka přečetla. V 68. ji, stejně jako další knížky Jaroslava Foglara, začal vydávat brněnský Blok a my se na Rychlé šípy s nadšením vrhli. A nejen na ně...
Vlastně si neumím představit nikoho z mé generace, kdo by Záhadu hlavolamu nečetl. A i když Foglar vždycky psal jen o klučičích klubech a partách, vůbec to nám, holkám, tehdy nevadilo (dneska by byl chudák Foglar asi na pranýři za genderovou nevyváženost :-), hltaly jsme jejich příběhy úplně stejně jako kluci.
Ovšem příběh Rychlých šípů, pátrajících ve Stínadlech po tajemství Jana Tleskače, byl prostě nejlepší a dodnes je nesmrtelný. Mimochodem, mým favoritem nikdy nebyl Mirek Dušín ani Červenáček, já vždycky milovala Jarku Metelku, ani nevím proč...
Jedna z nejsilnějších knih, jaké jsem kdy četla. Mrazivá, plná zoufalství, bezmoci a bolesti, fyzické a ještě více duševní. Součást našich dějin, na kterou by leckdo raději zapomněl.
Ve světle současnosti, která sází jen na spotřebu, zážitky a pouhé věci, příběhy žen a dívek a jejich dětí, které jen výjimečně přežily odporné podmínky věznění, mohou současné generaci připadat jako nepředstavitelná fantasy z jiného světa. Není. Padesátá léta v naší zemi byla skutečná a zničila mnoho poctivých, vzdělaných a pracovitých lidí jen díky tomu, že se ke kormidlu dostala doslova lůza...Je to velmi poučná kniha a měl by ji číst každý, komu záleží na vlastní budoucnosti.
Doporučuji.
Až když jsem viděla televizní zpracování Zapomenuté vraždy, jsem si uvědomila, že poslední příběh slečny Marplové vlastně znám, protože jsem ho už několikrát četla a knížku mám v knihovně.
Je to jeden z nejlepších kousků naší oblíbené a poněkud všetečné slečny Marplové, které zase nic neušlo. Její metody jsou nenápadné tak jak nenápadná je ona sama. Pár vyslechnutých drbů, nenápadně položené na první pohled naivní otázky, laskavost sama...Dlouho netušíte, co se před těmi skoro dvaceti lety vlastně stalo...
Velmi doporučuji.
Je to na první pohled banální příběh lásky vdané, krásné a bohaté, ale na svém muži úplně závislé ženy, a dvacetiletého mladíka bez zázemí, vzdělání i bez peněz. Kam takový vztah povede, je snadné si domyslet. Jenže Láska je jen slovo není žádná harlekýnka.
Příběh s tragickým koncem se odehrává v Německu na začátku 60.let minulého století, nepříliš dlouho po válce. Společnost se stále vzpamatovává z fatální prohry nacismu a zdaleka není s novou situací vyrovnaná. Za nitky stále tahají ti, kteří za Hitlerovy vlády prosperovali a kteří nic na svém myšlení a vlastně ani chování nezměnili. Podnikají a skrytě i otevřeně se druží a hrají si do karet. Pro naivní zamilované tu prostě není místo a pomsta musí dříve nebo později tak jako tak přijít...
Je to přehlídka neuvěřitelně lhostejného a krutého chování k vlastním dětem, ke svým partnerům, přehlídka osamocení, nedostatku mravnosti, sobeckosti a pomstychtivosti, a hlavně pokroucených a nechutných charakterů. Vyústění je tak bezvýchodné a tak málo optimistické, až se srdce svírá. Nejen to Lazarusovo...
Doporučuji.
Scarlett Wilkovou znám z její novinářské kariéry, hlavně z jejich výborných reportáží a rozhovorů pro Magazín MFD. Je skvělé, že své letité zkušenosti dokázala nyní využít při psaní knih.
Za knížkou Až uvidíš moře se musí skrývat spousta rešeršní práce, protože příběhy řeckých uprchlíků, žijících v Krnově, Ostravě a na Jesenicku jsou podloženy realitou, o které mnozí vůbec nic nevědí. Stejně tak o podmínkách a nedávné situaci v Řecku. Je vidět, že SW je svým založením novinářka, která si na získání podkladů pro knihu dala hodně záležet. A myslím, že se to vyplatilo. I když jí někteří asi budou vytýkat strohý novinářský styl, vůbec to nevadí. Naopak, tragické osudy českých Řeků i jejich přátel tak vyznívají mnohem plastičtěji a syrověji.
Pro mne skvělá kniha, kterou mohu doporučit.
Bože...Právě jsem dočetla...
Narodila jsem se koncem padesátých let jen pár kilometrů od Životic, v nedalekých Žermanicích. A až dodnes jsem o tom, co se tehdy skutečně stalo, vlastně nevěděla vůbec nic. Jen to, že se tragédie odehrála právě v tomto regionu, evidentně způsobilo, že se o ní doslova nechtělo nic vědět...
Paní Lednické znovu po zásluze nejen tleskám, ale hluboce se před ní skláním. Poprvé to bylo za Šikmý kostel, díky kterému náhle český národ zjistil, že existovalo a existuje Těšínsko. Nyní za to, že snad český národ zjistí, že nevýslovně a opakovaně trpěli i lidé, žijící na okraji naší země, nejvíce vzdálení od jejího centra, s nimiž doboví politici vždycky hráli své strategické hry...
Paní Lednická, děkuji a těším se na další vaše knihy.
Exodus vyšel už v roce 1958, a přesto je jeho děj stále aktuální, vlastně v této době ještě aktuálnější. Historie boje o Palestinu, nechutné hrátky zejména představitelů Velké Británie (ale i dalších velmocí), zájmy arabských zemí a vznik samostatného státu Izrael, to vše je v Exodu popsáno na příběhu několika osob, kterých se poválečné dění na Blízkém východě dotýkalo.
Je neuvěřitelné, jak cynicky dokázaly vítězné mocnosti zacházet s tisící židovských obětí - včetně dětí, kterým se podařilo přežít běsnění hitlerovského Německa. Bezcitnost zejména britských politiků a představitelů armády je nepochopitelná a jen utvrzuje v názoru na to, jak se Angličané vždy cítili nadřazeni zbytku lidstva. Zájmy koruny o nerostné zdroje, hlavně ropu, byly důležitější než spravedlivé uspořádání Palestiny, která jim byla svěřena do správy...
I když autor nebyl v některých směrech úplně objektivní, dokázal velmi čtivě, s neotřelým příběhem, popsat historické události po druhé světové válce, i když ne vždy se držel reality. To se týká hlavně skutečné historie lodě Exodus.
Leon Uris popsal neskutečnou touhu židovského národa po vlasti, vykoupenou doslova krví, potem a slzami (já vím, zní to paradoxně s ohledem na to, že skutečným autorem tohoto "slibu" byl tehdejší předseda britské vlády Winston Churchill). Teď o něco více chápu to, co se v současném Izraeli děje...
Exodus je skvělé čtení a doporučuju ho každému, kdo se chce něco dovědět o skutečném pozadí boje o palestinské území i o vzájemné židovské a arabské nenávisti.
Tragické dějiny slezského Zaolzí pokračují. Zbytek republiky o tom, co se děje během roku 1920, 1938 a po zabrání této části země nacistickým Německem, nic neví nebo nechce vědět. Nenávist mezi zdejšími Poláky, Čechy a nově i Němci jen roste, protože křivdy skutečné i domnělé se stále více obnažují. A viníci se přece musí najít, i když jen ti, kteří náhodou chodí do české školy...A přitom jsou to všichni Szlonzaci, kteří mluví "po naszimu"....
Některá místa knihy se mně tolik dotýkala, že jsem musela přestat číst. Vzpomínala jsem na svého tatínka a dědečka, jak museli po polském zabrání území jezdit na vlastní pole s propustkou, protože lány ležely za mostem přes řeku Lučinu, za hranicí mezi tehdejším Polskem a Československem. A přitom ve stejné vesnici... Vzpomínala jsem na tatínkovy kamarády, kteří byli nuceni nastoupit k wehrmachtu, protože jejich rodičům někdo poradil podepsat volklistu, aby nebyli pronásledováni. A na to, jak to znovu odskákali po osvobození... I na životickou tragédii, kdy kvůli nerozvážnému činu místního odbojáře Němci postříleli nevinné muže...
Znovu musím z hloubi srdce poděkovat paní Lednické za úžasné dílo napsané tak, že někteří osvícení učitelé ho zařazují mezi povinnou četbu. Spíš by ale i tyto nesmyslně tabuizované součástí našich dějin měly najít místo v osnovách dějepisu.
Druhý díl Šikmého kostela za deset, kdyby to bylo možné. A doporučuji všem.
Bravo, paní Lednická! To, co se vám podařilo ve vaší knize tak citlivě a se znalostí místa a jeho historie napsat, vydá za všechny učebnice dějepisu. A to i proto, že se Těšínskem a jeho složitým a mnohdy tragickým vývojem až na výjimky školní osnovy vůbec nezaobírají. Vím, o čem píšu, moje babička pocházela z nedaleké polské Ogrodzone a můj dědeček byl ze Žermanic...Moc a moc se těším na pokračování vaší trilogie, protože stejně jako vy vím, že tragédie "Zaolzí" bude pokračovat. A protože doufám, že vaše knihy přispějí k lepšímu porozumění zdejšímu lidu a jeho historii.
Skvělá kniha, které zaslouženě patří všech pět hvězdiček a kterou doporučuji všem.
Petra Dvořáková si tedy umí pro své knihy najít témata! Zahrada je poměrně nedlouhý příběh (možná by spíš vydal na takovou trochu delší povídku) bývalého kněze, který cítí, že něco v jeho životě není tak úplně v pořádku. Aniž si to chce přiznat, tuší, že byl "obdarován" skutečně danajským darem...
Je to hodně smutný příběh, v němž se autorka - a myslím, že úspěšně, snaží vžít do situace hlavního hrdiny, který za to, co je, nemůže, ale musí se s tím nějak vypořádat. Je až děsivé, že by něco podobného mohlo potkat kohokoli z nás nebo našich blízkých...
I když si myslím, že je kniha místy zbytečně natahována, dávám za pět a doporučuji. Už kvůli jejímu tématu.
Pokračování dobrodružství Rychlých šípů ve Stínadlech nijak nezaostává za prvním dílem. Tajemní Vontové volí svého šéfa a stejně jako my, tehdy malí čtenáři, žasnou nad jejich historií...Foglar přesně věděl, jak zaťukat na dětskě srdéčko.
Na Foglara stála kdysi dávno naše mamka frontu před knihkupectvím. Od té doby ho máme, trochu očteného, v knihovně. Ceká na vnuky. Jsem zvědavá, co na něj po tolika letech řeknou...
Mimochodem, díky Stínadlům jsem už nikdy nezapomněla na starobylý strom ginkgo biloba. A užasla jsem, když jsem ho po letech konečně in natura uviděla u vchodu do své alma mater...
Moc hezký příběh, který nic neztrácí s dobou. Naopak, je stále stejně zábavný a pořád dokáže nakopnout dívky (i kluky) s nějakým tím domnělým (i skutečným) nedostatkem. V době, kdy Rudolf Metráčka psal, nebylo moc možností, jak s komplexy méněcennosti bojovat. Moc se o tom nemluvilo, psychologové pro takové případy nijak zvlášť nefungovali a hlavně (pozor, mládeži!) nebyl internet, považte!
Doporučuji a dávám plný počet. A mimochodem, Jitka zas tak nemožně tlustá nebyla...
Dykův Krysař mi dosud z neznámého důvodu unikal. A přitom je to nesmírně lidský příběh o lásce, zklamání, pomstě, chamtivosti i hlouposti...
Dávná legenda je Dykem zpracovaná krásným dobovým jazykem a je radost ji číst.
Doporučuji, stejně jako článek Dušana Uhlíře s odkazem v Zajímavostech. Kořeny prastaré německé legendy jsou víc než zajímavé...
Musím souhlasit s první větou anotace. Necitelnost, chlad, žádný soucit, taková je duše Neonily. Jediné, o co jí v životě jde, je přežít a to znamená dokonale se přizpůsobit. A navíc v tom, jak žije a co dělá, Neonila nevidí nic špatného. Je to důsledek všeho, co se jí v životě přihodilo a čím prošla. Nikdy nepoznala rodičovskou lásku, nikdy na ní nikomu nezáleželo, byla využívána a zneužívána, vždycky se musela postarat sama o sebe...
Dnes těžko představitelné životní podmínky lidí žijících za Uralem a všechno, čím v životě prošla, zformovaly Neonilinu duši do podoby, která je pro ostatní odsouzeníhodna. Když se nad tím zamyslím, není pro mne tak úplně jednoduché Neonilu šmahem zavrhnout. Jako osobnost je opravdu odpudivá, ale kde a kdo je skutečný viník?
Scarlet Wilkové se její další kniha opravdu povedla. Navíc se znovu zabývá historií, o které se toho moc neví. Doporučuji.
Případy Kim Stoneové se nedají hodnotit jinak, než vesměs nejvyššími počty hvězdiček. Autorka umí a ve světě krimi literatury patří k těm nejlepším.
Příběh zločince, který tvrdí, že je nucen dělat to, co dělá, je poutavý a zatím jsem se s podobným námětem nesetkala. Ke konci nás Angela Marsons hezky povodí za nos, měla jsem pocit, že už je vše jasné, ale - nebylo. Taky zbývalo ještě pěkných pár stránek do konce...
Je to zase výborné čtení, ale přesto dávám tentokrát za čtyři. Trochu mi vadil styl, jakým se Kim vybavuje s kolegy. Možná si ji po tolika dílech už idealizuju, ale stejně, ráda bych ji pořád viděla více jako dámu...Samozřejmě, na kvalitě to příběhu vůbec neubírá
Doporučuji.
Tak nevím, jestli máme od Harryho ještě něco nového očekávat. Neuvěřitelně překombinovaný případ, kdy se slavný detektiv párkrát - samozřejmě v zájmu napínání čtenáře - seknul a musel si znovu vyhrnout rukávy, je sice zajímavý, ale už pěkný kus před koncem se dá tušit, kdo je pachatel. A mimochodem, to poslední Harryho "seknutí se" už bylo vážně trochu moc. Začínám si myslet, že i na něj, na alkoholika, došlo, že mu tak trochu měkne mozek, i když prý začal popíjet tak nějak kontrolovaně (netušila jsem, že to jde)...
Ale Nesbo je prostě dobrý spisovatel a dokázal napsat napínavý a celkem neotřelý příběh, ač v některých linkách nedotažený. Možná už má HH taky dost a jsem moc zvědavá, co hodlá vytáhnout z toho svého trezoru, kde prý má závěr série už dávno napsaný...
Souhlasím s komentáři níže (PetrCepek, Jiri7453) a přesto dávám za čtyři. Četla jsem bez přestání, bavila se a přiznávám, HH mám stále ráda.
Skleněný muž má přes 600 stránek a přesto, na rozdíl od mnoha jiných podobných, jsem to vůbec nezaznamenala. Děj je pořádně napínavý, rozdělený do dvou linií, z nichž ani jedna není méně zajímavá. Je jasné, že se v určitém okamžiku musí spojit a stane se tak ve chvíli, kdy jsem to užuž chtěla vědět.
Autor už od začátku nenápadně pohazuje indicie k celému případu, takže jsem tušila, co se asi tak mohlo stát a co se děje, ale stejně mě překvapil. Bylo to trošinku scifi, ale opravdu jen maličko a protože jsem vůbec neřešila, jestli to, co se v rodině Irvingových skutečně odehrává je nebo není možné, vůbec mi to nevadilo...
Výborná detektivka, výborná série. Mohu jen doporučit.
Výtečný thriller, možná spíš severská detektivka. Anders de la Motte napsal promyšlený a neotřelý příběh, který je napínavý až do poslední stránky. Autor mě docela dobře dokázal vodit za nos, ani náhodou mě nenapadlo, kdo za celou tou šarádou vlastně stojí.
Je tu úplně nová vyšetřovatelka Leo Askerová, která má samozřejmě svá vlastní tajemství a divnou minulost a která je - taky samozřejmě - solí v očích svých mužských kolegů a konkurentů. Je tu i příjemný mladý muž a její bývalý přítel. Trochu (přiměřeně, není to žádná romantika) to mezi nimi jiskří a naznačuje, že není zdaleka všem dnům konec. To všechno přidává příběhu na tajuplnosti, zajímavosti, napínavosti i očekávání věcí příštích....
Autor je v tom, jak dokáže až do konce se čtenářem hrát hru na schovávanou, jak dávkuje všechny ingredience potřebné k udržení pozornosti a napětí, dokonalý mistr. A perfektně zúročuje své vlastní policejní zkušenosti.
Už série Roční období se mi moc líbila a začátek nových příběhů s Leo se zdají být také velmi nadějné. Pokračování pod názvem Skleněný muž vyšel ve Švédsku už vloni. Doufejme, že bude brzy přeložen i pro nás.
Pánu hory dávám plný počet a doporučuji.