Devorah
komentáře u knih

Děj této knihy se odehrává ve staré dobré Anglii krátce po druhé světové válce.
Celý příběh je zasazen do malebné vesničky na jihu Anglie. Zde se dává dohromady skupinka zcela odlišných postav, které spojuje jediné, a to záliba v díle legendární Jane Austenové.
Založí klub přátel této spisovatelky v touze pomoci zachovat její dům, ve kterém žila a tvořila a je plný předmětů související s jejím soukromým i uměleckým životem.
Nápad je to neotřelý, nicméně jako celek to drží pohromadě již hůř. Spousta odboček v ději odvádí zbytečně pozornost a těch pár skvělých momentů to vážně nevytrhne.
Dočteno - ovšem s vypětím všech sil.


Asi nejspíš půjdu proti proudu, ale ačkoliv jsem fanoušek Harryho Pottera, tak až tak tuto knížku nežeru.
Ačkoliv je dobře napsaná, stále mám pocit, že v ní něco chybí a něco přebývá. Kapitoly jsou rozděleny na život před Potterem, na dobu natáčení a v podstatě na život po Potterovi. Dozvíme se, že Tom nebyl jen hodný kluk, že tu jistá paralela s filmovým Dracem Malfoyem přece jen existuje. Jak moc ho ovlivnilo přátelství s filmovou Hermionou, nebo jak ho zformovaly takové hvězdy jako třeba Alan Rickman.
Co asi překvapí je otevřenost ohledně léčby závislosti a psychických obtíží, ke kterým má vrozené predispozice.
Ano, je to hezká zpověď někdejší dětské hvězdy, nicméně stále příliš mladé na to, aby nás něčím obohatila a něco předala. Třeba až Tom napíše pokračování za 20 let, změním názor.


Wilde nám v tomto díle pokládá otázku, zda zvítězí intriky a špinavost nad morálkou a čestnými postoji jedince? I přes vážnější téma je to vtipné, ironické, velmi britské a zároveň i nadčasové. A jako bonus inteligentní humor a brilantní dialogy - prostě Wilde ve své vrcholné formě.
A na závěr shrnutí pro dámy: žádný manžel není ideální.


Úžasná studie lidské malosti a zhýralosti na ruský způsob.
Hra z prostředí falešných karetních hráčů, kteří se jednoho dne náhodně potkají - téma nadčasové a aktuální i dnes. Občas se oběťmi podvodů a manipulací stanou i ti, kteří byli na začátku strůjci.
Bohužel nesedl mi Gogolův vypravěčský styl a začátek celé hry mi přišel nezáživný a nudný. Druhá polovina už dávala tušit, že přijde velké finále.
A právě v tom finále tkví síla této knihy.


Ajajaj, napadlo mne po přečtení této knihy. To už fakt žádný další Poirot nebude? Podtitul říká, že jde o poslední případ Hercula Poirota, ve kterém zúročí své dosavadní zkušenosti. No a pak už jen padá opona, zhasínají světla, něco končí a něco začíná.
Kniha se odehrává na zámku Styles, stejně jako kdysi první kniha. I zde je kapitán Hastings a Poirot, nicméně z Hastingse je čerstvý vdovec a slovutný Poirot je upoután na kolečkové křeslo, protože mu zdraví neslouží tak jako dříve.
Snaží se za pomoci Hastingse vyřešit, kdo má být příští oběť tajemného X, který má na svědomí sérii vražd. Poirot však totožnost vraha zná. Podaří se mu předejít vraždě? Konec je jedno obrovské překvapení, ať už jde o vraha, ale hlavně pokud jde o postavu Hercula Poirota. Tleskám a smutním.


Kouř z rašeliny, vítr, déšť a slzy, i tak by se dala shrnout tato kniha. Peter May ji opět zasadil do souostroví Hebrid, kde nám všudypřítomný vítr zalézá pod vrstvu oblečení, déšť trvá hodiny a hodiny, whisky stéká do krku a všudypřítomný kouř z rašeliny nám dává tušit, že se nacházíme v drsné skotské krajině, která se s lidmi nemazlí. A nemazlí se ani s hlavním hrdinou, Finem Macleodem, který se snaží přijít na to, kdo je mrtvola, která byla nalezena na vřesovišti a co má společného s otcem jeho dávné lásky. A právě chytře zvolený vyprávěcí postup, z pohledu dementního starce tak i z pohledu Fina, patří společně s brilantními popisy k nejzajímavějším aspektům románu.
Největší slabinou se, z mého pohledu, zdá být rozuzlení detektivní zápletky. Nicméně i tak jde opět o originální čtení s velkou dávkou informací o drsném kraji.


Po pravdě, přemýšlím, co napsat k této knize, protože byla skvělá a zároveň děsivá.
Tento bestseller v sobě skrývá mnohé. Kombinuje vědecká fakta s rodinnou historií a mýty, neúprosné statistiky, autor skáče v čase dozadu a dopředu - což ničemu nevadí, občas nasazuje vědecký tón, který po chvíli vymění za emotivní jazyk, jenž je čtenáři bližší.
Na řadu přijde i oteplování planety, okysličování moří,tání ledovců - ale není to jen suchá statistika. Autorovi se podařilo vše čtivě propojit v jeden celek a je už jen na čtenáři jak se k tomuto neveselému čtení postaví.


Soubor povídek, které jsou jakousi kronikou osidlování Marsu námi pozemšťany - i tak by se dala tato kniha jednodušše shrnout. Ale nic není tak snadné jak by se mohlo na první pohled
zdát.
Povídky na sebe volně navazují, ale dají se číst i samostatně. Některé jsou velmi strohé, jiné naopak košaté. Bradbury skvěle pracuje nejen se slovy, ale i s pocity čtenáře. Jeho kniha není ani tak o objevech na Marsu, ale je zejména o naší neschopnosti žít spolu v klidu, míru a vzájemném respektu. Jelikož nejsem milovník sci-fi, přes ta všechna pozitiva mi tato kniha prostě nesedla a četbu jsem si neužila.


Příběh rozpadajícího se manželství aneb kam až je nešťastný člověk ochoten dojít.
Manželský pár ve středním věku, Christian a Leonora. Ona se vzdala své hudební kariéry, aby pečovala o vážně nemocného syna, on nachází útěchu v náruči jiné. A v té chvíli se v obou probudí netušená nenávist a děj se začne ubírat jiným tempem a směrem.
Z obyčejných lidí se stávají zločinci, kteří ztratí hlavu a následně i lidskost.
Plusové body dávám za vylíčení příběhu jak z pohledu Leonory, tak Christiana, díky tomu se tak lépe můžeme vcítit do myšlenkových pochodů manželského páru. Mínusové pak uděluji za pohled vyšetřujícího policisty, který příběh vypráví své dceři. Jenže jeho upovídanost, zmatečnost a neustálé skoky ve vypravěčské perspektivě děj jen brzdí a ke konci i nudí. Škoda, po slibném rozjezdu tak zbude jen pachuť.


Jak se krotí zlá žena? Dle Shakespeara velmi svérázně - nutno podotknout, že v dnešní době, dle feministek, je tento příběh projevem šovinistického machismu.
Já feministka nejsem, tudíž jsem si hru náležitě užila, i když je znát, že je přes 400 let stará.
Zlá, hubatá Kateřina. Jako protiklad její sestra Bianca, milá a zatraceně pokorná. A také ta, na kterou nápadníci stojí fronty. Pointa příběhu tkví v tom, že dokud se nevdá Kateřina, nevdá se ani Bianca. A tak začíná hon na toho, kdo zkrotí saň Kateřinu.
Tato hra zdaleka není černobílá, ani mravokárná, ani feministická, pojednává o naprosto elementárních věcech, a to o touze člověka patřit jinému člověku, nebo o tom, že láska nakonec zvítězí nad rozumem a tvrdohlavostí.


Plakala jsem. Pro tu malou čistou dětskou duši. Pro tu lidskou bytost. Tolik emocí ve mne tato útla knížečka probudila. A ten naprostý konec v pár posledních odstavcích mne rozsekal na kusy.
To, jak byla knižka rozdělená do dvou pohledů, a to Barči a matky, byla určitá zvrácenost od autorky, protože nejenže tím dodala plasticitu celému příběhu, ale čtenář měl pak všudypřítomný pocit neskutečné křivdy a bezmoci. Navíc umocněný pohledem dětských očí.
Je to jedna z nejemotivnějších a zároveň velmi depresivních knížek, co jsem za poslední dobu četla. Nejhorší na celé věci je, že ačkoliv jde v tomto případě o fikci, kolik takových rodin žije v našem okolí?
Spousta emocí, uff. Jdu se přitulit ke svojí malé čisté dětské duši a budu ji tulit a pusinkovat i za Barunku z knížky. Matku, fotra a Kačenu hodím lvům.


Ačkoliv je Zamarovského podání výhradně historiografické, rozhodně není suchopárné. Dokáže v nás probudit zájem o starý Řím, mistrně zachází s fakty, aniž by byla nudná. Zánik republiky sice líčí plasticky, nicméně dobu se nám snaží přiblížit objektivně.
Neubráním se myšlence, že tu a tam knihou probleskuje autorův stesk po starém dobrém Římě, což dělá celé dílo opravdu skvostným zážitkem.
A dalším zážitkem je audiokniha namluvená Pavlem Soukupem, který se se svým skvělým přednesem výborně hodí k patosu Zamarovského díla.


Ačkoliv zcela určitě nejsem cílová skupina, musím s podivem konstatovat, že jsem si četbu užila - a teď přijde to ale - ale s určitými výhradami.
Ava a Knox. Středoškoláci. Ona pochází z nuzných poměrů, on z těch bohatých. Ona je znásilněna a my se postupně dozvídáme víc a víc nejen o tom, co se stalo, ale i více o nich dvou. Chemie mezi nimi by se dala krájet, takže je jasné, kam to vše spěje.
Ale právě v tomto mne kniha zklamala. Postavám je kolem 17 let, ale chováním a dialogy občas vypadají jako třicátníci. Přemýšlí a prožívají věci, které prostě nejsou reálné a úměrné jejich věku.
A pokud jde o závěr, tak tím mne autorka neskutečně zklamala. Viníka odhalila bez potřebného a detailnějšího vysvětlení a dvojitý epilog? Netřeba komentovat.
Příště by to chtělo ubrat cukrkandl a přidat více logiky a zdravého rozumu a bude to na plný počet.


K této knize jsem ze začátku přistupovala dost skepticky. Téma ok, ale tak nějak jsem si neuměla představit, jak se toho Poledňáková ujme. A po přečtení musím konstatovat, že to byly příjemně strávené chvilky.
Manželství, vyčpělý vztah, nevěra, rodinné problémy, a přesto jsou tyto negativní věci autorkou popisovány s humorem a jemnou ironií. Na druhou stranu mi pak s přibývajícím dějem vadila její, skoro až křečovitá snaha pobavit čtenáře samými hláškami, na které se smrskla celá kniha. Ano, pobavila jsem se například u této: Co miluju na týhle rodině, je ta rozmanitost. Každej den mě nasere někdo jinej. Nicméně ta neustále omílaná a až z paty tahaná další hláška: Na to ti sere bílej tesák!, tak ta mne už pekelně točila, jen se v knize zase objevila.
Podtrženo sečteno, na žádnou literární cenu dílo neaspirovalo, na splnění čtenářské výzvy příjemné počtení.


Tak to byla jízda s Herculem Poirotem. Opět vstupuje na scénu a opět ve vrcholné formě. Tentokrát to vypadá, že bude mít plné ruce práce s vychytralým vrahem, který zabíjí rychle a nemilosrdně.
Příběh začíná, když je zabit samolibý lord, z jehož vraždy může profitovat více lidí. Na Poirotovi je, aby s Hastingsem odhalil vraha dříve, než opět udeří.
Poirot je zde ve své vrcholné formě, vtipný, ironicky kousavý. Zatímco Hastings by zasloužil pověsit do průvanu - přinejmenším. Jeho postava je zde nudná, plochá, věčně kritizující, beze špetky empatie. Kam se, sakra, poděl ten obdivuhodný přítel a věrný Poirotův druh?
Co se ale zápletky týče, je skvělá, do nejmenších podrobností promyšlená. A finále s odhalením vraha pak přinese čtenáři jedno velké poklesnutí čelisti nad tím, jak to ta Agatha Christie zase výborně vymyslela. Tleskám!


Když jsem tuto kniha četla, nejspíš byla špatná konstelace. Jinak si neumím vysvětlit, že jsme se - já a kniha - nepotkaly. Spíše jsme se míjely, už už to vypadalo nadějně, ale pak přišel konec.
Možná pokud bych byla pod vlivem alkoholu, či jiných látek, mělo by čtení grády. Líbilo se mi v tom spalujícím vedru číst o melounovém cukru, ačkoliv jsem nerozumněla v podstatě ničemu, co mi autor vyprávěl. Občas to mělo náboj, grády, ale pak příběh sklouzl zase zpátky k psychedelickému příběhu z říše snů a já byla opět polapena všudypřítomným melounovým cukrem, který už nebyl tak omamný jako na začátku.


Příběh o krutém životním údělu krále Oidipa, jenž nevědomky zabije svého otce a ožení se se svou matkou.
Úžasná je hlavní myšlenka díla, a to, že člověk má osud vlastně předurčen a není možné proti němu bojovat. A to je to, co osloví i současného čtenáře. Co se týče děje, ten velmi poutavý, téma, které stále láká i přes svou dráždivost. Co ale rozhodně není pro každého je archaický jazyk spolu s veršovanou formou zabalenou do patetického stylu.
Nebudu nalhávat, bylo to těžké a myslím, že teď raději Řecko,než klasickou řeckou literaturu.


Obyvatelé malého ospalého anglického městečka si mohou v místním plátku přečíst inzerát, který oznamuje, že bude spáchána vražda. Zvědavci se dostaví na místo a čekají, co se bude v ohlášený čas dít. Místo hry na vraždu ale opravdu dochází ke zločinu a ke slovu a vyšetřování se dostává slečna Marplová.
Stařenka zde fušuje do řemesla policejnímu inspektorovi, sem tam se dozvídá díky klepům nové a nové informace, které nakonec vedou k pachateli.
Finále je v této knize opravdu velkolepé, včetně vylíčení celého pozadí tohoto zločinu. A já se mohu těšit na další setkání s touto starosvětskou pannou.


Jde o velmi dobře propracovaný melancholický příběh s prvky fantasy, který vyvažuje romantická linka táhnoucí se celou knihou.
Hlavní hrdinka Adeline uzavře dohodu jedné noci s temným stínem, aby si mohla žít svůj život po svém. A také žije, i když ne tak, jak si představovala. Stává se nesmrtelnou, prochází světem, staletími až do roku 2014, kdy potkává Henryho v New Yorku a celé její dosavadní bytí se tím změní.
Zápletka je hodně lákavá, navíc jí výborně doplňuje vypravěčský styl autorky a i přes svou značnou délku se čte velice lehce.
Co mne trošku mrzelo, že pozornost byla věnována zbytečně moc pocitům Addie, jejím nadějím, strádáním, obavám, pochybnostem na úkor toho, jak se celý svět během těch staletí změnil.
Ale i tak jde o krásný osobní příběh, který v nás rezonuje dlouho po přečtení a možná i díky tomu nejednoznačnému a otevřenému konci.


Jana Eyrová je dílo plné silných emocí. Dokonalá potěcha pro náročnější čtenáře. A ačkoliv jsou zde použita květnatá souvětí, přesto děj snadno plyne a přímo pohlcuje.
Postava Jany Eyrové do jisté míry odráží spisovatelčinu životní zkušenost s výchovou v dívčí škole a prací guvernantky.
Na začátku se seznamujeme s dětstvím Jany, poznáváme bezpráví a příkoří, kterému byla vystavena jak u své tety, tak i ve škole. Nic pro slabé povahy. Ve druhé polovině knihy pak Jana dělá vychovatelku na panství pana Rochestera. Ten zde není vykreslen jako přitažlivý muž, ale spíše jako hulvát. A přesto scény s ním a křehkou Janou budou patřit k těm nejžádanějším. Rozhodně nelze čekat romanci dnešní doby. V tomto případě je láska mnohem více sofistikovanější, uveřitelnější a o dost emotivnější.
V závěru vše vygraduje do velkého finále a nádherně do sebe zapadne.
Tato propracovaná romance v sobě skrývá mnoho, nelze ji přečíst jen tak, musí se o ní přemýšlet a prožít.
