DK197 komentáře u knih

Musím uznat, že kniha se mi líbila. A to i přesto, že vnímám několik nedostatků:
1. opravdu je diskutabilní, zda by si takováto policistka skutečně dlouhodobě udržela práci. Asi to je o lidech a o tom, kdo a jak dlouho by to za ni zvládl žehlit.
2. I literatura podléhá trendu. Jeden z těch současných je problémový a protivný vyšetřovatel kriminálních příběhů. A jako každý trend se časem začne zajídat. Chtělo by to něco nového, lidičkové!
3. Nemůžu si pomoct, ale některé náhlé dedukce a uvědomění na mě působily nevěrohodně.

I přesto se mi to ale líbilo. Proč?

1. Krásný čtivý překlad s krátkými kapitolami, které prostě čtenáře pohání vpřed.
2. Plastické postavy. Rozhodně nejde říct, že černobílé. A jejich zajímavé osudy a problémy. Jindy úspěšné, jindy neveselé, ale takový je život. Obzvláště u chovanek ústavu se dá předpokládat, že popis jejich života před tím nebude růžová zahrada.
3. Pojmenuji-li to ještě jinak, líbí se mi autorčina fantazie, způsob jakým propojuje lidské osudy a škála možností životních peripetiích, kterou používá.
4. A závěr mě překvapil. Hned dvakrát... i přesto, že mám výhrady k těm dedukcím a uvědomění.

Recenze na pokračování mě navíc dávají naději, že druhý díl je ještě lepší. Takže ano, výhrady mám - je to tak na 75% -, ale po další knížce určitě sáhnu.

10 22.02.2019

Mám subjektivní dojem, že ti čtenáři, co tuto knížku označili za odpad, (což jim ovšem neberu - jejich věc) asi nepochopili, nebo se ani nesnažili pochopit smysl téhle publikace. Ano, není to žádný Shakespeare, ani trhák roku, který se bude týdny držet na špičce žebříčků. Je to obyčejný 222-stránkový výtvor o životě kluka jménem Karel Kovář. Může sloužit buď jako třešnička na dortu, aby se fanoušek dozvěděl nějaké detaily ze života svého oblíbence Youtubera, nebo naopak jako nahlodání Kovyho objevit...

Nejsem cílová skupina jeho tvorby a přesto jeho videa oceňuji. Proč? Protože za jeho prací, slovy a činy cítím a vnímám člověka, který to má v hlavě srovnané (co se týče politiky, tak víc než já), je inteligentní, šíří kolem sebe pozitivní energii a přitom se snaží nezapomenout, že je jen obyčejný kluk... A svůj vliv na ostatní (který získal vlivem YT) se snaží nějak pozitivně využít. Vidět je to hlavně ve videích, kde mluví právě o politice, stárnutí, škodlivosti kouření, alkoholu... Ale k tomu všemu lidi baví!
A copak už jste zapomněli, jak důležité je mít v dětství/mládí idol? On jím je, anebo může být. Proto se někteří čtenáři zmiňují o v knize nalezených tisíckrát omletých "hezkých myšlenkách" a "nic víc". Protože on si je může a musí dovolit říct... Protože jeho možná budou ty děcka, co to čtou, poslouchat. Inspirovat se. A jemu věřím, že to myslí vážně. Možná i proto, že kniha je tak prostá, až působí syrově upřímně.

Jeho humor je hravý až infantilní, ale mám pro něj slabost - uznávám (myslím jeho humor, nikoli Kovyho). Prostupoval ke mně celou jeho knížkou a u cestopisných zážitků mi až tekly slzy. Bylo to příjemné rychlé čtení plné střípků jeho života, jeho osobnosti, humoru a pár otřepaných, ale pro lidstvo a každou naši generaci potřebných myšlenek. Ano - jednoduché, humorné, nic těžkopádného, ale jako jednorázová jednohubka, potěšení fanouška, či způsob, jak děti nalákat ke čtení... Yes, yes, yes! Přesto doporučuji hlavně videa. Tato kniha je spíš příjemným doplňkem, než nevyvratitelným důkazem, že je Kovy inteligentní mladý muž, který si tu knihu zasloužil. Možná za to může i styl vyprávění, ze kterého vyplývá (asi většinou, nevím přesně), že mluví coby starší kamarád k těm mladším a mladším... A čím mladší čtenáři, tím jednodušší styl a menší šance na objev roku, že. Ale já si to užila.

PS: Když k tomu zrovna (jako já) čtete Jelinekovou a její Pianistku, přesně tahle kniha vás potěší a vyčistí hlavu. :-)

4 19.02.2019

Knížku jsem se i navzdory rozpačitosti z prvního dílu rozhodla přečíst v rámci Knižní výzvy 2019, což bych jinak NIKDY neudělala. A... sama sebe nechápu, ale toto bylo příjemné. Sice opět žádný horor, (lépe řečeno, každý je citlivější na jiný druh děsu - duchařina, krváky... - a toto nechává chladnou mě), ale taková sci-fi detektivka s občasnou atmosféričtější scénou... Avšak oblíbila jsem si postavy, užívala si plynutí děje a líbil se mi závěr. :-) Tak moc, že jednou sáhnu i po poslední části. To jsem tedy nečekala. 70%

1 19.02.2019

Při hodnocení knihy se snažím ze všech sil brát v potaz prostředí, ze kterého herec vzešel. Chápu to, ale... on prostě není spisovatel. A pro mě je to dost znát. Jazyk je sice čtivý a kapitoly příjemně kraťoučké, ale výrazivo nevyrovnané. Chvíli mám pocit, že čtu o inteligentním a citlivém člověku, chvíli o sebestředném chvástavém buranovi, co si k tomu psaní objednal pivo a buřt a plácá hostesku po zadku... Možná je to tím, že herec sám takový je, ale... Nevím, jestli by měl na vlastní pěst psát knížku někdo, kdo o sobě tvrdí, že má problém se slovním vyjádřením a jeho projev kolísá někde mezi hloubavým filosofem a přisprostlým puberťákem z páté třídy. A jít s tím do tisku? Proč to někdo nenapsal za něj? Pokud měl herec potřebu světu něco sdělit.

Jako zkušenost dobrý. Ale co vlastně sdělit, říkám si. Obsahově je kniha totiž dost mělká. Ze života nadneseno pouze pár styčných bodů a diskutabilních zážitků - které jsou navíc dle mě veřejně známé - tudíž autobiografie to není. Spousta omáčky o jeho životních rolích... Soupis toho, kdy koho potkal a co točil... Většinou ne až tak záživný a většinou o tom, jak ta role byla přesně o něm... Je to povrchní a odbyté. Chybí tomu hloubka, prostě něco. A pár těch světlých okamžiků a názorových tezí to nezachrání... Je to plné ignoranského a ironického nadhledu, kterým se snaží omluvit sám sebe, svoje postoje, ale i prožitky, se kterými se zdánlivě vyrovnal... Nežeru, netoleruji.

Možná je to pan herec, možná to měl těžký, ale ať už proboha sám nic nepíše! Těch čtyřicet procent za srozumitelnost textu, snahu a autobigrafické prvky... A taky fakt, že když mě nesedí zvláštní rozporuplný styl vyjadřování, neznamená to, že neosloví zrovna vás.

2 19.02.2019

Mrtví mají své dálnice **
Ůvodní povídka pro mě byla až skoro ke konci hrozné utrpení. Nemyslím si však, že by to bylo přímo povídkou samotnou, ale příšerně monotónním přednesem Jiřího Zavřela v audio verzi. Nevím, jak je to možné, protože ty následující byly namluvené velice dobře, ovšem toto znělo jako uspávač hadů. A to je škoda, protože jinak to mělo slušnou hororovou atmosféru. Ale nakonec z toho všeho vychází nejhůř. Takže si tam možná hvězdičku pro sebe přidejte.

Půlnoční vlak smrti ****
Ano, ano - tohle bylo hezké. Zajímavé a krvavé.

Azrael a Jack ****
Přestože tato povídka je spíš groteskní než kdovíjak strašidelná, pokud nebudu trvat na slibovaném žánru, tak se mi moc líbil nápad a slušné jsem se pobavila. Takže za mě palec nahoru.

Blues prasečí krve ***
Jako snad všechny povídky v téhle knize byl i tady slušný námět, bylo to dobré, ale horor to nebyl. A celá ta věc s prasetem mi prostě nesedla.

Sex, smrt a hvězdy zář **
Zajímavý nápad tady zabila jedna věc, vlastně dvě. Vyprávění (shodné s předcházející povídkou), které spíš než horor připomíná dědečkovo vyprávění u krbu a neuvěřitelná rozvleklost. Téma super, ale forma to zazdila.

Města v horách ***
Přestože oceňují autorovu fantasii, musím se přiznat, že někde ve tři čtvrtinách povídky jsem skoro přestala vnímat a znovu autopilota vypnula až na konci. Škoda. Ale špatné to nebylo a nápad opět originální.

Je to první knížka od autora, kterou jsem přečetla, takže nejspíš nemám právo hodnotit jeho talent ale kdybych měla, řeknu, že autor umí psát dobře a barvitě, ale místo hororu by se měl vrhnout na klasický román, protože se mu nedaří děsivé emoce vetšinou přes neskutečnou fantazii přenést na čtenáře. Ale právě kvůli té fantazii nejspíš neodolám a sáhnu časem i po pokračování... :-)

4 16.02.2019

Musím uznat, že tahle knížka byla natolik dobře sugestivně v některých pasážích napsaná, že jsem se otřásala odporem a musela knihu odložit. Tohle se nedá komentovat. Toto se nedá pochopit a člověk se jen modlí, aby mu jeho život něco takového nepřipravil.

Druhý aspekt, který v knize vidím, je neskutečná láska k Bangkoku. Je tam vykreslený jako země plná protikladů, ale plná krás a života. Možná i vy nakonec budete chtít vycestovat... vycestovat, nikoli pašovat drogy! ... A v neposlední řadě Je to příběh o tom, že osud si vždycky najde cestu, jak nám udělit lekci.

Toto všechno z jejích stranek dělá dílko, které stojí za přečtení.

2 16.02.2019

Cestopis - co k tomu dodat. Mám ráda vyprávění o cizích zemích, ale spíš než nekonečný výpis kopců, jezer a řek (jejichž názvy si nepamatuji už teď) mě zajímá kultura, jídlo, sociální zvyky a běžný život... A taky detailnější popisy, abych si to, o čem čtu, mohla představit? K čemu mi je, když očima hltám popis toho, co jim zrovna vypráví průvodce, když se necítím, jako bych tam seděla také... Nečtu o tvrdém dřevu pod zadkem, silném větru šlehající mě po tvářích... Takových informací je poskrovnu. Jinak je to lákavý výpis toho, kde byl a kam se toužíte vydat taktéž, ale nemáte pocit, že jste to prožili s ním. Povětšinou bohužel ne.

Z toho vychází i forma. Něco mezi cestopisem, deníčkem a zajímavým, ale zrychleně nahuštěným dopisem rodičům. Jsem mírně zklamaná, čekala jsem větší prožitek, ale uvědomuji si, že cestopis se dá napsat i nudněji. Navíc leckteré pasáže byly fajn i pro mě, styl jazyka příjemný a fotografie nádherné! 70 %

1 14.02.2019

Přiznám se, že jsem se od knížky nemohla odtrhnout. Na pozadí zajímavého příběhu ze života se dozvídáme dost o Japonsku, jeho sociálních zvyklostech a běžném životě.

Po přečtení jsem pročetla všechny - hlavně negativní - komentáře na knihu, abych si upravila relevantnost fakt o japonském národě. Skutečně jsou takoví a makoví, jak je autorka popisuje, nebo jde o zkreslení emocemi, či špatný vzorek z jejího okolí? Moje dedukce je taková: Na tvrzení, že autorce manželství nevyšlo, protože si manžela našla coby hosteska a tam si slušný Japonec manželku nehledá a k manželce se v knize popsaným způsobem nechová, možná něco bude. Koneckonců ani český chlap si povětšinou nehledá manželku mezi společnicemi... Ale na druhou stranu k Japonské kultuře dříve patřilo podřadné postavení žen vůči mužům, překvapilo by tedy někoho, že takoví Japonci ještě jsou? Obzvláště když sama Denisa dodává, že v turistických oblastech je chování lepší a evropštější... Asi tak jako u nás už existují muži, kteří se o sebe dokonale postarají sami, vyperou, uvaří... a pak takoví, co si stále myslí, že když chodí do práce, už nemusí nic a o ženských si navíc myslí, že jsou hloupé slepice. Takže na každém šprochu... a lepší je počítat i s tou horší variantou...

Na druhou stranu se nemůžu zbavit pocitu, že autorka sama se plácala v japonsko-slovenském žebříčku hodnot. A dosti nevyrovnaně. V knize často zmiňovala, jak poznala japonské ženy, jak jsou submisivní vůči mužům a nechají si vše líbit, ovšem chtěla být dobrou Japonkou... a pak se po evropsku vzpírá, hádá, žárlí... Tomu nerozumím. A muže to muselo také pořádně mást. Když říkala, chci ti být dobrou japonskou ženou, a pak odmítá jejich několikrát zmiňovanou submisi a pokoru, fakt, že muž si dělá, co chce, a žena se neptá. Znala hostesing, tvrdí, že je součástí kultury a pak ji hrozně překvapí, že i její muž tam chodí - vážně? Navíc mám pocit, že i její snaha o to být Japonkou ji podlomila manželství - začal se k ní jako k japonské ženě z jeho pohledu chovat - hledal zábavu jinde. Pořád mluvila o jejich kultuře, o tom, jak chce být stoprocentní jednou z nich, ale zvykům se často vzpírala... Nechápu to. Ve skutečnosti prahla po do Japonska zabalené slovenské vřelosti a rovnoprávnosti... A v knize nepadla zmínka o tom, jak si manželé vyjasnili chod jejich smíšeného manželství. Ona pak hlásila stoprocentní japonskou kulturu, ale v manželství toužila po evropských poměrech, aniž by si to kdy ujasnili nahlas, zdá se. Protože ona sama si to nejspíš neuvědomovala, dělala to automaticky. Z mého pohledu ale "být jako oni" neznamená jen umět jejich řeč a vařit, ale přijmout sociální roli. A zvyklosti. To neuměla a nechtěla. Chápu ji. Taky bych nechtěla. Ale ona byla teoreticky vybavená, měla příklady ve svém okolí a chtěla mu být dobrou ženou... Rozhodla se sama.

Samozřejmě, jak říkám, Japonci nejsou všichni stejní, ale ona kolem sebe měla samé, jako byl její manžel a přesto byla překvapená, jak se situace vyvíjí. Smutné. Ještěže už je doma, kulturní střet a povahy by trápily je oba... Já se nemůžu zbavit dojmu, že on ji měl svým způsobem rád...

Jinak krásné čtení o rozporuplné zemi.

7 14.02.2019

Já jsem z knihy ohromená. Bála jsem se opačného časového sledu, ale zbytečně. Naopak neustálé přehodnocování faktů, od kapitoly ke kapitole, jak se odkrýval pravý význam skutečností, mě bavil. A neustále překvapoval. Až do samého závěru.

Příběh sám o sobě na jedničku, krátké kapitoly odsýpaly neskutečně bleskově, k postavám jsem opravdu rychle navázala vztah a brilantně odvedená práce s originální formou příběhu... Já snad nemám, co vytknout.

Ale uznávám, ne každému forma od konce k začátku sedne. Ale zkuste to, jinak se nedozvíte, jak je to u vás. A zbytečně se nesnažte si příběh šroubovat do hlavy od začátku ke konci. Užívejte si kapitoly jednotlivě a čtěte takhle: jedna kapitola - a ta před ní - a ta před ní... Jen se pomalu suňte vpřed a nesnažte se vracet k tomu, jak se to tedy stalo po sobě... ono to na konci knihy najednou zacvakne a půjde samo... Popřípadě čtěte od konce, ale za mě tím přijdete o legraci. :-)

Já se jen modlím za další takhle napsanou knihu!

4 12.02.2019

Nebylo to špatné... Někdy jsem se pobavila, někdy uznala kývala hlavou... ale pohádky to nebyly. Spíš povídky na motiv pohádek, více - či méně - zdařilé. Oceňuji nápad jako celek i jednotlivé příběhy... :-)

Ale vrtá mi hlavou, jaký komplex autor má, když tam minimálně dvakrát propašuje rodičovskou touhu šukat se svým dítětem? To není ani vtipné a DOUFÁM, že ani obecně "pravdivé", jak příběhy uvádí anotace...

Navíc nemůžu překousnout ten zvláštně skličující pocit, co ve mně čtení vyvolalo. Možná pravdivé, ale sakra depresivní... 50 %

2 11.02.2019

Konečně jsem se dostala ke knížce s mnohočetnou poruchou osobnosti. Je pozoruhodně napsaná a snaží se téměř o nemožné... přiblížit ten pocit... disociace identity. 95%. Těch zbylých pět symbolizuje to, co přes veškeré snahy autora zůstane lidem skryto... Protože ač se snažíte sebevíc, některé pocity, zkušenosti papír prostě nepředá...

2 11.02.2019

Přestože se považuji za velkého fanouška H. Pottera, knihy čtu za sebou teprve podruhé v životě. Je to tím, že knih, co chci přečíst, je tolik a času tak málo... Tudíž vracet se k něčemu již přečtenému je pro člověka, který knihy nečte rychlostí závodníka, vlastně jen zdržování od toho, co by ještě mohl stihnout přečíst nového, dokud ještě dýchá. A právě díky tomu nyní po letech znovu žasnu.

Tolik detailů, které člověk během let zapomněl, tolik vedlejších linek, co krásně dokreslí hlavní příběh... A sebemenší maličkost má své pevně dané místo ve skládačce. Perfektně vystavěné. Ačkoli konec možná trochu ukecaný... Ale víte co? Ono je to tím, že teď už víme, co a jak. Když to ovšem prvně vyšlo, ani čárka nám nepřišla zbytečná. Naopak - každá znamenala delší pobyt v Bradavicích a střípek detailu světa, jenž jsme milovali...

Je zvláštní, že s postupem let, jak člověk pozapomněl na knihu, jsem si docela oblíbila film. Samostatně hodnoceno se dost povedl. Jakmile to však přirovnáme k originálu, je to hrůza. Charaktery ve scénáři jsou odlišné od knižní předlohy, zápletky kromě turnaje chybí a jiné záležitosti jsou natočeny pozměněně... Tento díl mně přesvědčil, že Potter by si zasloužil seriál. Tam by všechno snad vykreslili pečlivěji. Doufám...

PS: Někomu to přišlo málo temné a akční. Myslím, že zásluhou žánrově nepřesného filmu se zapomíná na to, že hlavnímu hrdinovi je 14 a kniha je pořád psaná hlavně pro mladší čtenáře, popřípadě přímo řečeno děti. Jak moc hororové byste to jako chtěli? Je to akorát.

9 10.02.2019

Příběh, který mě po stránce objektivně-literární nijak nepřekvapil, nenadchl, ani neurazil. Ale čtivost ho posouvá k lehkému nadprůměru. A soucit z něj dělá autobiografii, která se mě hluboce dotkla. Sečteno 90 %. Jen pořád si říkám, že nevidím důvod, proč nevyšly knihy dohromady..

3 08.02.2019

Obyčejná, jednoduše napsaná knížka, která ve vás ale vyvolá pocit, že "nepřekonatelné rozdíly manželů" - ta oblíbená rozvodová právnická terminologie - je vlastně jen snůška výmluv a keců, protože záleží jen na tom, jestli je dvěma lidem spolu dobře a co jsou pro vztah ochotni udělat. Že život se má prožít a nikoli přežít. A vy máte hroznou chuť se zamilovat... :-)

8 06.02.2019

Tohle je jedna z těch knih, kdy jste nakonec rádi, že jste to vydrželi přečíst až do konce. Jako celek se mi totiž příběh líbil. Ale bohužel mě bavil s kolísavou tendencí a po každé čtenářské pauze mi chvíli trvalo, než jsem se znovu začetla. Myslím, že to mimo jiné způsobil i styl vyprávění. Přestože byl popis barvitý a květnatý, něco mě na něm zároveň šíleně rušilo a nesedělo mi.

Přesto však knížce nemohu upřít body za zajímavé zápletky a plastické, nikoli černobílé postavy. Za snoubení minulosti s přítomností a fantazie s realitou... Doporučuji spíš mladším čtenářům. A když už se do čtení dáte, vydržte to, ačkoli možná občas budete s knížkou zápasit - není to ztráta času. 65 - 70 %.

7 06.02.2019

Neskutečná atmosféra - vykreslená na malém prostoru, z obyčejných věcí. Taková tvorba mi zalézá pod kůži a děsí. Tleskám.

A kupodivu i závěr sedí, zapadá... a vůbec není tak strašný, jak jsem po čtení komentářů čekala... ale jedna podstatná věc v něm opravdu nesedí a kazí dojem... Tedy mně. Přála bych si jiné vysvětlení, ach, ty čtenářovy nároky... Ale 98 % knihy je natolik skvělých, že člověk nemůže nepřivřít oko. Tohle za to i tak stojí, vážně!

5 01.02.2019

Obrovským plusem této knihy je lidskost, s jakou je napsaná. A styl, kterému porozumí snad každý. Taktéž je přínosem množství jiné zmiňované literatury. Osobně mi nejvíc dala kapitola o malém Marťanovi a komunikaci. I proto hodnotím vysoko. Informací nabídne knížka poskrovnu, ale zásadních. A že se opakují? Sic to kazí dojem (i můj), není právě opakování matka moudrosti? Kladu si otázku, zda přesně toto nebyl autorův záměr - opakovat, nabalovat, opakovat, až to čtenář nezapomene, tedy snad...

5 01.02.2019

Přestože se snažím nehodnotit a nekomentovat knihy, co nemám víceméně v živé paměti, tady musím udělat výjimku. Nutila jsem jako malá taťku, aby mi ty příběhy četl pořád dokola. Milovala jsem je! A jednou je budu číst mým dětem a doufat, že si je oblíbí stejně tak.

2 22.01.2019

Krátký příběh o ... nespravedlnosti, bolesti ... lidství. Lépe to popsat neumím. Čtivé, ačkoli nerýmované. A to mi u poezie vždycky trošku kazí dojem. :-)

2 22.01.2019

Za mě snad nejlepší kingovka, co jsem kdy četla.
Atmosfericky, prostředím i myšlenkovými pochody postav. Jen při vzpomínce na čtení této knížky mám husí kůži a hodně nepříjemný pocit... A to už je to tolik let. Na místě hlavního hrdiny bych se ocitnout nechtěla. Ani na pět vteřin. Mistrovská práce.

6 21.01.2019