dvojkadvacet komentáře u knih

Rubato nevydává špatné knížky, takže po nich sahám namátkou, aniž bych si předem četl anotace nebo recenze. A přestože Zpověď masky není typ literatury, který obvykle čítávám (monolog frustrovaného mládence, kterému nepřejí okolnosti. Svět a jeho zákony jsou líčeny jakoby zevnitř člověka a těžiště je tedy v psychologickém sebemamrání, nikoliv v popisu konstelací a nespravedlností způsobujících křivdu), Mišimu jsem dočetl.
Ačkoliv mě kniha ve výsledku nějak nedostala, znám spoustu lidí, kterým bych ji určitě doporučil.

Nový překlad Cibulské Thelémy přibližuje renesančního Gargantuu současnému českému čtenáři. Ten - pokud alespoň trochu nadán koukavostí kolem sebe - odhalí spoustu odkazů a hříček spjatých s duhy a hlavně neduhy akademické, hudební atd. sféry. A také osobnostmi dnešního světa, které je lze s tím vším spojit. Rozuměj - hlasy oněch osob znáš z rozhlasu.

Dokážu si představit, že zdaleka ne každé tehdejší dílo by přístup Cibulské Thelémy sneslo - v rabelaisovském duchu ovšem volný leč aktualizační překlad dává naprostý smysl a napomáhá srozumitelnosti (i když jde samozřejmě jen o interpretaci - nutno dodat, že svůdnou).

Samotný Gargantua je navíc doplněn hutným komentářem, jehož autoři si psaní evidentně užívali a je to na něm znát!

Víc tohodle!

2 15.01.2024

Na knihu jsem se těšil dlouho a hodně. A je to skvělé. Věřím, že takových příběhu musí existovat tisíce, nejenom v hudebním světě. Rád bych je znal všecky. Pavel Klusák předkládá vyprávění o osudech jednotlivců i hudebních uskupení nebo přístupů, které jsou naprosto neuvěřitelné, jenomže opravdické.

2 19.03.2022

Mám rád autorův pozvolný styl vyprávění, který je zábavný především vedením čtenářova nazírání na problém - zde na problém neviditelného člověka - a jak pochopíme, problém je to značný.

Mimochodem, koupil jsem si Neviditelného (vydání z roku 89 nebo 90 nebo tak podobně) jednou na nádraží za korunku a při čtení jsem na každé straně našel alespoň tři (!) tiskové chyby a překlepy. Takže pokud si chcete knihu přečíst, doporučuju nějaké novější vydání.

EDIT: Teď koukám, že to naposledy vyšlo v tom devadesátém. Tak možná ty starší vydání (v překladu Františka Tichého) jsou na tom lépe :)

2 19.10.2020

Jako čtenář mám radši nahlížení zblízka pod pokličku problému, než ocitání se uprostřed divokých (a až podezřele často nedůvěryhodných) přestřelek. Tohle pomalé a napínavé tempo mi sedí.

2 24.08.2020

Mám rád Stevensona, a tak jsem se pustil do Jekylla a Hyda, přestože jsem dobře věděl, co čekat. Kdybych nevěděl, užil bych si knihu mnohem víc. I tak je jasné, že tato kniha zklasičtěla z dobrého důvodu. Stevenson má i dnes co říct a jeho jazyk je srozumitelný i po více, než sto letech.

2 26.01.2020

Ajvaz se ale nikdy netajil obdivem k tzv. brakovým žánrům. Je to, myslím, znát už v jeho prvních knihách. Ostatně, sedmsetpadesátistránková bichle pozvolného vyprávění o těžko představitelné součástce, plného zdánlivě nesouvisejících epizod a úvah, není zrovna ideální prototyp veleúspěšného bestselleru. Souhlasím, že to není jeho nejlepší kniha, ale spíš proto, že to není - narozdíl od jeho předchozích knih - tak intenzivně fascinující smršť. Má zas jiné, o něco tišší kvality.

2 18.11.2019

Mám Čapka raději s každou další knihou. Přestože je román nedokončený, je znát, o co tam vlastně jde. Foltýn je nešťastný blb, dneska by se řeklo trapák, pozer nebo toy. Okolí se s jeho excentrismem potýká různými způsoby. Nad vším se vznáší jakýsi hořký úsměv, který tam občas zůstává jen proto, že ztuhl na rtech.

2 25.09.2019

Kouzlo Aniary netkví ani tak v příběhu, nebo důmyslné konstrukci fikčního světa. Tématizuje pocit obrovské ztráty a vědomí nevratnosti. Obyvatelé bludné kosmické lodi vystřídají snad všecky prostředky, díky nimž na krátký čas zapomenou na svůj úděl. Uchylují se k všelijakému šílenství ať jsou to nezřízené sexuální orgie, nebo příklon k totalitarismu, ale nic není s to ránu zacelit. Opravdu krásná báseň.

2 13.04.2019

Čte se to jako proud řeky. Dokážu si představit autora, jak sedí na lavičce v parku, svačí a skalpelem v hlavě si soustředěně komponuje verše.

Ty v sobě mají tajuplnou neurčitost a zároveň jakousi přesnost, takže v nich vládne podnětný paradox, který pro mě odlišuje průměrné veršování od neobyčejné poezie.

Zajímavý je také doslov Cédrica Demangeota a překladatele Petra Zavadila. Musel jsem se nad ním usmívat. Pokud tam někde na pařížských lavičkách opravdu sedí Brice Petit a v hlavě se mu míhají takovéto knihy, tak bezva. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby se ukázalo, že jde o půvabnou - ale přesto mystifikaci.

1 13.11.2024

Práce s jazykem je v Tomáškově debutové sbírce básnických cyklů Chorály na městě zcela unikátní. Verše osidlují jiné verše – pojí se k sobě znakem (/) běžně používaným pro grafické vyjádření jejich rozpojení. Perspektivy, podnícené tím paradoxem, se všelijak přelévají a vzájemně probleskují a společně tvoří arkádovité veršopády jednotlivých básní. Patra bujivě obrůstají křovinami významů, z nichž čtenář obírá květy nikoliv prostřednictvím vědomého úsudku, nýbrž skrze vlastní zkušenost – a intuici.
Tato poměrně komplikovaná struktura Tomáškových básní klade nárok na čtenářovo soustředění a ochotu podstoupit osamělou plavbu do nezvyklých hlubin textu. A v takovém vnoření a zachvácení – v oné hlubině – je čtenář konfrontován s významy mnohdy přímo drtivými – od tápání při hledání domova po smrt blízké osoby. Cykly v knize Chorály na městě tak pod svou prvotní neprostupností skýtají do běla rozžhavené těleso čtenářského prožitku mající sílu probudit v lidském nitru cosi, co do té doby spalo.
Ať už je zdrojem poezie cokoliv, Lukáš Tomášek má k němu vyjímečně blízko.

1 16.01.2024

Krátká kniha, o které nejde mluvit krátce.

1 28.04.2021

Když má člověk chuť na surrealismus, je tahle knížka vynikající pochutina. Zejména proto, že textu je tam snesitelné množství a koláží hojnost. Těžko říct, jak tomuhle objektu říkat - autorská kniha, román, soubor koláží s doprovodem - ale je to v podstatě jedno. On to tam i ten Švankmajer vysvětluje - je to prostě způsob vyjádření - a má zrovna tendle tvar. Já jsem za.

1 12.04.2021

Nová divočina sestává ze tří částí, které jako by popisovaly tři etapy jakési přírodní revoluce. Texty první části jsou vyprávěny z perspektivy člověka, který má rodinu a zároveň nejasně tuší blížící se apokalypsu. Její zárodky zde nabývají konkrétní podobu v personifikaci zvířat a rostlin – v pozorování jejich pokoutného spiklenectví (večeřejí [rybenky] v tajných dutinách/ nad stolem visí obraz nitěnek// jako by to byla guernica) nebo (zatímco diskutujeme/ryby se tajně dotýkají ploutvemi). V nejzřetelnější rovině jde však o citlivé básně o čerstvém otcovství (ráno na tebe mrkají dva stejné páry očí/ taky mrkáš // je to velice nová věc). Název prvního oddílu – Před usnutím – tak čteme dvojím způsobem. Může označovat buďto čas uspávání dítěte, nebo – poněkud znepokojivě – období před zánikem, nebo alespoň ztrátou dominance celého lidstva.
Prostřední oddíl Nová divočina je tištěn na papíře zeleném jako chloroplast (písmena jsou fialové květy), a také v něm bují nejvíc života. Přestože je nejkratší, stává se epicentrem, odkud se šlahouny významů a kořínky témat prodírají do celé knihy. Zde lidské přestalo být svrchované. Začíná být jasné, co se děje – divočina vyrazila do boje (břízy se blíží/ krokem indiánů// mezi pražci/ natahují tětivy). Ale nakonec se ukazuje, že je to jen marné plácnutí do vody. Zatímco se stromy snaží, my lidé jen „čekáme kdy konec/ konečně začne“ a s nevelkým zájmem pokračujeme ve svém pinožení.
Nicméně, kde se obvykle zájem vytrácí, Jonáš Zbořil pozorní. Tam, kde běžně vidíme mrtvou hmotu, vnímá autor individuální charakter s vlastním chováním (když se zjistilo/ že oceán je živá bytost/ mnoho z nás se moře/ začalo štítit). Ve třetí části Nové divočiny Život rostlin se vše stává životným – a to je velmi vážný přístup ke světu, přestože dělá ze Zbořilovy poezie tak zábavné čtení.

1 08.04.2021

To je ale divnej patron.

1 03.04.2021

Psané jednoduchým jazykem, zato přesně a komplexně popsané charaktery a prostředí kibucu. Popsané jakési "velké mikrosituace".

Byla radost to číst také díky skvělé grafické a typografické práci Jindřicha Janíčka. Krásná kniha ve které všechno sedí jak má, se vším všudy.

1 31.10.2020

Příjemně čtivá, trochu naivní dobrodružka. Kniha mi připomněla Srdce temnoty, možná i proto, že jsou to oba do určité míry romány poslední věty. Ovšem u Conrada je to sdělení mnohem účinnější. Tady jako by chyběla ta temnota, přestože je o ní řeč.

1 06.06.2020

Skvěle popsaný dogmatismus a zabedněnost. Ale i odvaha a osvícenost.

1 13.03.2020

Příjemné čtení. Kapitán se rozhodne naplnit proroctví starého vypravěče a stvoří tak příběh, který se bude ještě dlouho vyprávět.

1 13.03.2020

Jedna z autorových knih, které jsou spíš meditativní, než bouřlivě fantastické. Číst Ajvaze je jako pozorovat vlnící se záclony ve zvuku šumění pobřeží za cikání mořského hmyzu. Nebo pozorování rozpitých světel přes orosené okno z pohodlí válendy. Pro čtenáře, který přistoupí na záři vět této sedmisetstránkové bichle, se otevře svět plný tajemství a dobrodružství, ale hlavně tichého smíření, které připomíná klid místnosti osvětlené svíčkami.

1 11.11.2019