Eurydika komentáře u knih

Nádherná kniha! Velmi zajímavé téma - accabadory byly na Sardinii ženy, které trpícím umírajícím poskytly milosrdnou službu - smrt. Na toto téma jsem nedávno narazila a přišlo mi natolik zajímavé, že když jsem zjistila, že je románově zpracováno, hned jsem knihu pořídila. Kniha se čte moc hezky, je psaná krásným jazykem a přiblíží život na sardském venkově v 50. letech 20.století.

"Bolest je nahá, a černá slouží k tomu, aby ji zakryla, ne aby ji ukázala."

7 24.03.2024

Tohle bylo krásné čtení. Holoubkova až dojemná čistota a prostota byly příjemným kontrastem se všudypřítomným duševním mrzáctvím, kterého býváme svědky v dnešní době...Na konci jsem si upřímně poplakala.

9 08.01.2023

Nádherný jazyk, poeticky vylíčena příroda ve vší své živelnosti. Jako milovník přírody Nevěstu hor velmi cením. Pořídila jsem si nejprve nové vydání od Sol noctis, nicméně kvůli slovenštině, která není mým rodným jazykem, jsem si nedokázala tolik vychutnat magičnost, s jakou Švantner tvořil toto podmanivé dílo. Takže jsem si koupila ještě staré vydání v češtině, které se mi četlo lépe.

"Ale pro ten případ jsem měl po ruce svou krev. Bylo to mé nejvlastnější dědictví. Darovali mi ji otec a matka jako největší vzepětí svých životních sil. Musela to být tvrdá kovadlina, protože mnoho pokolení přede mnou ji vykovávalo s veškerým svým úsilím. Za věky, co protékala mnoha různými životy, měla kdy dozrát. Rozmočil se v ní nejeden tvrdý kořen. Jasné dny ji dávaly ryzost, temné noci hustotu. Nepotřebovala žádnou přísadu. Byla by si uchovala svou tvrdost, i kdybych ji byl už před deseti lety přelil do koženého vaku a pověsil pod povalový trám. Mohl jsem se tedy na ni spolehnout, kdykoli ochabovala má odvaha.
Hned ráno když jsem se rozhodoval, že se vydám na tuto cestu, jsem předpokládal, že v nejhorším případě se budu moci opřít o její sílu, protože vždycky vládla mému tělu, jako vládne slunce obloze."

7 22.08.2021

Je mi jasné, proč Camille Paglia leží v žaludku tolika současným feministkám - vtipně, mnohdy sarkasticky, ale přesto inteligentně kritizuje vše, co na feminismu nemám ráda ani já. Sama Paglia je feministka, avšak reformnější a kritizuje především nešvary třetí vlny feminismu, který z žen paradoxně vytvořil ubrečená stvoření, pro která je pohodlné stavět se do role obětí a ukazovat prstem na druhé. A já to vidím hodně podobně - ženská práva nejsou švédský stůl, kde sebereme všechny plody výhod, ale ponecháme ladem povinnosti a osobní odpovědnost.

Na druhou stranu její obhajoba pornografie, prostituce a příliš velký důraz kladený na sexualitu mi úplně nesedl.

Menší problém mi činil fakt, že eseje pojednávají především o americkém prostředí, kde se běžný český čtenář úplně neorientuje, takže spousta jmen a reálií mi bylo neznámých.
Některé eseje navíc v knize vůbec nemusely být, protože jejich těžiště se opakuje.
Rovněž úplně nechápu ani to, proč u jednotlivých esejů nemohlo být uvedené datum, podle mě je to celkem důležitá informace, aby si čtenář dokázal zasadit text do širšího kontextu. To, že seznam s daty esejů se v knize na konci nachází, jsem zjistila až téměř na konci. Škoda.

I přes všechny výhrady, které ke knize mám, se mi jako celek líbila. Jsem přesvědčena, že sebereflexe feminismu je velmi důležitá. Feministky se rády naučily hovořit za ženy, ale občas mám pocit, že naprosto ignorují fakt, že spousta z nás se s jejich postoji úplně neztotožňuje.

5 22.10.2020

Dovolím si citovat úryvek, který vystihuje obsah knihy úplně přesně:
"Zamýšleli jsme se nad vizuální tradicí, která zobrazuje Matku Boží jako (za)svěcenou ženu. Tato ikonografie se v pozdní antice dle všeho stala vyjádřením toho, že Maria je ochránkyní (za)svěcených žen a zárukou jejich role v církvi. S odstupem půl druhého tisíciletí však víme, že tato nebeská ochrana "nestačila", a s výjimkou periferií mohly mít ženy pouze roli řeholnice (většinou v klauzuře). Skutečnost, že obrazy Marie v liturgickém oděvu přetrvávaly i poté, nás vedla k otázce, proč a jak byly ženy ze sakrálního prostoru vytlačeny. Srovnání s jinými náboženstvími ukázalo, že v patriarchálních společnostech muži většinou ovládli, dříve či později, i doménu liturgie. Tak tomu bylo i v případě křesťanství a na vymizení žen z veřejného života církve tedy, zdá se, nese vinu společenské a kulturní prostředí, ve kterém se křesťanství šířilo. Jistým paradoxem a ironií osudu zůstává fakt, že ve světě, ze kterého svěcené ženy zmizely, se stalo kanonickým právě zobrazení Marie-orantky se štolou. Toto zobrazení v sobě nese paměť na epizodu dějin, v níž ženy na krátkou dobu byly součástí církevní hieararchie a měly přístup ke službě u oltáře."

4 11.10.2020

Soužití Čechů a Němců. Tyhle příběhy mě baví. Je to sice beletristická reflexe, ne faktografie, ovšem přesně tak tomu bylo. Nic není černobílé a nic není bezdůvodné. Byli Němci, kteří zůstali loajální, byli Češi, kteří měli do holubičí povahy na míle daleko, ale rovněž Češi, kteří věděli, že je toho s Němci víc spojuje než rozděluje a se svými německými sousedy vycházeli dobře. A pak tu byli prospěcháři a převlékači kabátů na obou stranách, kteří se uměli přizpůsobit každé době a vytěžit z ní pro sebe co nejvíc. Ti byli nejhorší, protože jejich ideálem byl jen osobní prospěch.

6 04.10.2020

Stínadelskou trilogii jsem četla jako dítě a dlouho jsem si ji chtěla přečíst znovu v dospělosti, ale knihy nebyly prakticky k sehnání. Proto mi udělalo obrovskou radost, když Albatros vydal Záhadu hlavolamu nově s nádhernými ilustracemi. Tyhle knihy nestárnou a mají co předat i současné generaci - smysl pro přátelství, čest, ochranu slabších a mohla bych pokračovat... Jsem ráda, že ji mám ve své knihovně a věřím, že jednou si ji s chutí přečtou mé děti. Krásná nostalgie a právem kultovní kniha! :)

11 06.06.2020

Ruskina jsem poprvé zaregistrovala kdysi dávno, když jsem se zajímala o Prerafaelity, protože to byl právě on, kdo se za ně neváhal jako jedna z prvních respektovaných autorit na poli umělecké kritiky postavit. Když jsem zjistila, že Academia vydává Podstatu gotiky, běžela jsem ji nadšeně koupit prakticky ihned po vydání. A je to úžasné čtení, Ruskin neklouže po povrchu, ale jde skutečně na dřeň až k samotnému duchu gotické architektury. Strašně krásně se to čte a vím, že tohle si rozhodně přečtu znovu. Dokonce myslím, že to bude brzy. Kéž bych se někdy dočkala kompletního vydání Kamenů benátských.

„...radujme se nad každým výtvorem lidského ducha, jímž se člověk hlásí k zákonům země, z níž se zrodil.Prokazujeme mu úctu a vážnost, když se probírá zářivými drahokamy a starostlivě pečuje o leštěné sloupy z jaspisu, které neúnavně odrážejí sluneční světlo a vypínají se k bezmračné obloze. Stejnou úctu a vážnost si zaslouží i ten, kdo zbrkle a násilím propůjčuje drsný život kamenům vyrvaným z mechu uprostřed blat a proti ztemnělé obloze žene do výše hrubou zeď a změť železných podpěr. Jeho dílo je dílo instinktu a představivosti divoké a nespoutané jako severní moře; těžkopádné dílo přísných rukou, plné vlčího života, kruté jako vichry, jimž musí odolávat, a proměnlivé mraky halící severskou oblohu.Znovu opakuji: nejedná se o výčitku nebo úšklebek, ale o důkaz důstojnosti a vznešenosti. Nespoutanost v uvažování a neuhlazenost v tvorbě; bratrská sounáležitost věží katedrál a vrcholků Alp; vznešenost nepoddajné síly vyžadující o to větší odhodlání, když jemnocit prstů odvane ledový vítr & zrak zalije mlha z blat nebo zastře sněhová smršť: to vše je nedílnou součástí severské architektury a žádoucím rysem všeho, čím se může stát; bylo by velkou chybou si to neuvědomit. Gotická architektura je poselství o duchovní síle národů, kterým není přáno těšit se z nadbytku plodů země a zasněně se hřát ve vlídných paprscích slunce; národů, kterým nezbývá, než pro skývu chleba lámat skály a v lesích denně zápolit o dřevo na oheň. Otisk železných, zvykem ztvrdlých rukou a srdcí, zhrublých potahováním pluhů a úderů sekerou zanechají i tam, kde tvoří pro pouhé potěšení.“

„Považujeme-li divokost gotické architektury pro její původ u severských národů za něco svým způsobem vznešeného, projeví se ještě vznešeněji, začneme-li ji vnímat nejen jako pouhý indikátor klimatu, ale jako vyjádření duchovního principu.“

6 19.05.2020

Tento projev jsem si přečetla díky Délskému potápěči, který ho publikoval v rámci Tradice budoucnosti. A je fascinující, jak aktuální, i přes takový časový odstup, a do jisté míry prorocké čtení to je.
„..jmenované universalismy však, jsouce zásadně nesnášenlivé, chtějí vnutiti svá dogmata všem národům buď hrozbou hospodářskými katastrofami, nebo přímo politickovojenskými mocenskými prostředky.“

"Kateřina jde dolů po schodech, upadl jí šátek. Ohýbá se pro něj. Chce se jí plakat. Už to neumí."
Opět skvělý Štifter.
Kniha nemusí mít stovky stran, aby vás zasáhla. Tohle bylo hodně pochmurné čtení. Kathy, Kateřina, není jen postava z knihy, je to životní příběh babičky Jana Štiftera. Jedná se o zcela reálný osud jedné ženy, která se "provinila" tím, že si vzala Němce a po válce za to byla trestána. Příběh jedné z mnoha. Nevinní viníci.

10 09.05.2020

Tuto knihu bych si sama od sebe nikdy nepřečetla. Ale vzhledem k tomu, že nejím maso a stravuji se většinou rostlinně, tak jsem se rozhodla ji přečíst na doporučení. Četla jsem ji už pár let zpět a vybavuji si, že je psaná takovým tím moderním "free" stylem (už jen ten šílený název), což mi nesedlo. Na druhou stranu přinášela celkem zajímavé informace o fungování živočišného průmyslu a potravinách obecně, to jí upřít nemohu. Škoda, že kniha je psaná tak povrchní formou, která podle mě spoustu čtenářů odradí - nepodporovat šílenost živočišného průmyslu má být v první řadě otázkou etickou, ne motivováno honbou za štíhlou postavou.

Na tuto knihu jsem se po přečtení anotace strašně těšila. Čekala jsem břitkou společenskou satiru a dávku nějaké té misantropie. Ano, občas byly v knize zajímavé úvahy, četla se vlastně dobře, ale zároveň jsem v ní postrádala nějakou zásadnější zápletku a vyústění, což je veliká škoda. Takže za mě bohužel celkem zklamání.

3 11.12.2019

Láska má hodně podob. Absolutní miláček je kniha o zvrácené lásce, kterou dává násilnický a tyranský Martin své dceři Turtle. V jejich vztahu dochází k incestu, surovostem, Turtle je od mala vychovávána co nejvíc mimo systém k tomu, aby byla schopná se o sebe sama postarat.. Že je mezi otcem a dcerou nezdravý vztah, to je patrné už od začátku, přesto je ale patrné, že Martin svoji dceru skutečně miluje. Svým způsobem. Zpočátku mi Turtle nebyla příliš sympatická a měla jsem problém se začíst. To se ale celkem brzy změnilo. Téma je těžké a znepokojivé, ale kniha je skvělá. Body ubírám jen za přehnaný závěr.

Ani později, ani jinde. Sto osmdesát stran ryzí beznaděje a zoufalství. Syrové, srdcervoucí, bez příkras. Delphine je prostě paní spisovatelka, protože vyždímat ze čternáře emoce při popisu jednoho jediného dne, to každý nezvládne.

11 11.05.2019

Nestává se mi moc často, aby mi na konci knihy tekly slzy. Ale tato kniha patří mezi absolutní top, co jsem měla tu čest číst. Možná, že je úplně nejlepší, naprostý knižní skvost. A přitom hlavními postavami knihy je stárnoucí opuštěný muž a znetvořený pes, kterého si osvojí z útulku. Nuda, řekl by jeden. Ale já tyto melancholické příběhy o podivínech miluju. Oceňuji knihy, kde je minimum postav. A víte proč? Protože pokud jsou dobře napsány, tak vlastně vůbec nepotřebují akci, aby čtenáře dokázaly zaujmout. A toto je koncert slov. Oceňuji krásnou práci s jazykem, která vynikne, dle mého názoru, díky skvěle odvedené práce překladatelky. Nemohu uvěřit, že je to autorky prvotina. Je to intimní a komorní příběh o bezvýhradné lásce, kterou člověku může dát jen pes. Kdo nemá rád psy a psa nikdy neměl, tak toto asi nedokáže úplně pochopit a ocenit. Je to o člověku, který našel bytost, které může věřit a ke které na sklonku života pocítí lásku. Je to příběh o jejich putování a přátelství. Je to ale i příběh o vyděděncích, kteří nezapadají a o samotě, kterou někteří z nás prožívají. Tuto knihu si přečtu určitě znovu už jen kvůli krásnému jazyku a množství zajímavých myšlenek.

20 10.02.2019

Musím na úvod říci, že na tuto knihu jsem se opravdu strašně moc těšila, protože vše, co jsem zatím od Murakamiho četla, řadím ke svým nejlepším čtenářským zážitkům. Mám moc ráda výtvarné umění, takže mi hodně sedlo, že hl.postavou je malíř, jehož jméno nám autor ale vůbec neprozradí. U Murakamiho miluji komorní atmosféru, málo postav a příjemné tajemno. I to jsem zde našla. Musím uznat, že kniha jako taková je velmi čtivá, hned na začátku jsem si říkala, že toto bude opět mimořádný zážitek. A nadšení mi vydrželo až ke konci, kdy jsem už doslova hltala stránky, abych se dozvěděla, jak celý ten příběh s podivnou zápletkou skončí. A přesně zde přišlo rozčarování. Námět považuji za opravdu vynikající, ale přijde mi, že Murakami nevyužil potenciál celé velmi originální zápletky. Za mě tomu konci prostě něco zásadního chybí. Bohužel úplně rozbil můj celkově nadšený dojem z knihy a upřímně přiznávám, že mě to strašně mrzí. Nebudu ale úplně konkrétní, abych neprozradila spoiler.
Knihu si v budoucnu přečtu znovu, zajímá mě, jak ji budu hodnotit s odstupem :)

6 12.12.2018

Tato kniha je jednoduše skvělá! Tři časové linie, které se na konci protnou, duch malého kluka, jenž je jakýmsi Cháronem, který převáží čtenáře i současné postavy v ději mezi světem živých a minulostí, která byla kdysi dávno také živá, krásná i tragická. Na pozadí jsou zvraty 30.let (hlavně vztah a soužití mezi Čechy a Němci), rok 1956 a 2017. Moc se mi líbil jazyk, kterým Jan Štifter píše a jak kontrastuje v dějové linii ze současnosti a minulosti.
Většinou nemám ráda nadpřirozené věci v knihách, ale zde byl nápad s duchy vynikající a naopak knihu příjemně ozvláštnil a sloužil jako důležité spojení mezi současností a minulostí.
Co dodat, jsem ráda, že takové české autory máme :)

8 22.11.2018

Podivuhodný život osamělého pošťáka. Rozkošná čtenářská lahůdka! Milostná korespondence psaná v haiku, to pro mě bylo velmi příjemné osvěžení :) A je to naprosto vymazlená kniha i co se zpracování týče. Takové estetické pohlazení pro oči :)

7 07.10.2018

Pád do tmy mi trochu připomíná Houbařku od Viktorie Hanišové. Ústřední postavou je mladá žena, Tereza, která byla v době dospívání pohlavně zneužívaná svým otčímem. Obě si nesou rány na duši a zatímco Tereza našla útěchu v jeskyních, v Houbařce Sára uniká do lesů a sbírá milované houby. V Pádu do tmy je čtenář mnohem víc konfrontován s postavou otčíma (Petra Brašova), který je naprosto nesnesitelným násilníkem a psychopatem lačnícím po moci. Obě knihy se mi moc líbily, Houbařka ale vede :)
Jinak Klára Janečková skvěle vykreslila prostředí slovinských jeskyní, hned mám chuť se tam vydat! :)

Nesnesitelná hlavní hrdinka. Bezcitná sociopatická nymfomanka. Celý její svět se točí jen kolem sexu, sexu a zase sexu. Ten je jejím cílem, tomu prakticky vše podřizuje a vše, co jí na cestě k němu stojí, nemilosrdně kosí, lhostejno, že to jsou lidé (např.její manžel). I když některé pasáže ke konci byly přitažené za vlasy, tak kniha jako celek mě bavila. I takové totiž chodí mezi námi - chladné a vypočítavé mrchy bez špetky morálky. A kniha jednu takovou vykreslila skvěle.

5 23.09.2018