f.enjoy6 komentáře u knih

Na Podvolení jsem se dost těšit, po skvělých Elementárních částicích či Platformě jsem si říkal, že mě čeká další parádní jízda, ale trochu chyba lávka. Politika a veškeré společenské změny (na které jsem byl hodně zvědavý) stojí poněkud v pozadí, místo toho se nám dostává do bohatosti typický houellebecqův životem unuděný hrdina jehož výstřelky a myšlenkové pochody stojí mnohdy za to, ale předlouhlé pasáže o jeho literární lásce, Huysmansovi, byly na mě až příliš. Sečteno, podtrženo, kniha mi nenabídla nic moc nového, co bych neašel v ostatních Houellebecqových knihách a ani zpracování na mě moc nezapůsobilo... Což ovšem neznamená, že se netěším, že si přečtu další Houellebecqovy knihy.

6 09.01.2024

Knihu jsem si přečetl z nostalgie asi po deseti letech jako vzpomínku na doby, kdy jsme s bráchou na doporučení babičky Remarqua hodně četli, moc se nám líbil a Noc v Lisabonu patřila mezi naše TOP. Tahle knížka má téměř vše, co od knížky očekávám - hloubku, poselství, zajímavý děj a náboj. Kniha je doslova prošpikovaná myšlenkami, o kterých by člověk mohl hloubat hodiny. O hvězdičku níže dávám za některé dialogy, které mi přišly až moc přitažené za vlasy a nemohl jsem si představit, že někdo takhle opravdu komunikuje.

Jako celek je to ale moc dobré čtení, které vás na samotném konci pohltí, citově vyždíme a vyplivne s mnoha nevyřčenými odpověďmi.

Nemocniční prostředí, ještě k tomu za války, není úplně můj šálek kávy, ale chtěl jsem si od Endóa konečně něco přečíst a po ruce byla jen knížka s anotací, že hlavním tématem bude vivisekce na americkém zajatci. Chtě nechtě jsem se tedy pustil do čtení a k mému překvapení musím přiznat, že mě autor "dostal" tím, jak vykreslil postavy, které se kolem operace točí. Ta psychologie postav mi přišla až taková, že jsem si říkal, že i u v realitě, tak jak k vivisekci došlo mohlo dojít přesně tak, jak ji zde popisuje autor s tím, že většina postav konala sice dobrovolně, ale pokud zohledníme jejich rozpoložení a životní osudy, tak jejich odsouzení není tak úplně jednoduché... Příběh jako takový mě až tolik nezasáhl, ale vykreslení postav a jejich vnitřní pochody ve mě ještě nějakou dobu budou vřít.

6 17.04.2020

Ishiguro má dar psát a jaksi se od všeho emočně distancovat. Emoce nechává na čtenáři, všechno si tak poklidně plyne, ale tak se to jeví jen zvenčí. Zevnitř to vře a přímo křičí, to má Kazuo zmáknuté natolik, že by leckdo mohl namítnout, že je to celé takové ospalé a nic se v zásadě neděje, to je jen dojem a zdání. Vyrovnání se s vlastní minulostí a především zodpovědností za své předešlé jednání, byť bylo zamýšleno s dobrými úmysly, nám autor předkládá skrze příběh umělce Ona.
Je důležité, že se o Japonsku, jeho účasti ve světové válce a poválečném životě a uspořádání píše... Pro mě spolu s Honem na ovci od H. Murakamiho vrcholné zpracování tohoto tématu v beletrii.

Jediné, co trochu zamrzí, je název překladu. Vhledem ke kontextu by mi více seděl "Malíř prchavého světa", aby to navazovalo na kulturu ukiyo a zažité české označení...

Toto dílo se nedá jen tak zběžně popsat. Chce to spoustu přemýšlení a snahy chápat. Ne vždy je to však snadné. Jedná se o knihu, která obsahuje tolik moudra, že si člověk musí leccos zapsat, aby se mu všechny ty myšlenky poztrácely. Pak Pugilův svět a vnímání mi je ale natolik blízké, že považuji za jakousi hru osudu, že jsem tento skvost objevil...

Trochu obšírněji jsem se rozepsal ve své recenzi, viz. "Recenze". Čtení a přemýšlení je ale až na samotném čtenáři. ;-)

6 11.07.2016

Nikdy jsem nebyl člověk, který by si jen tak otevřel knížku s poezií. Poezie a smysl pro estetično z dalekého Japonska mi nicméně stále dokazují, že to byla chyba a já se teď snažím dohnat ztracený čas... :-))

Je až s podivem, kdy toto dílo vzniklo, v jakém rozsahu a jak moc jsou věci kolem nás neměnné - jakési krásno, které člověk potřebuje vnímat...

6 23.06.2016

V českém prostředí jedinečná a výborná věc. Drtivá většina se týká jednotlivých spisovatelů, jejich životů a vydaných knih (kdyby k těm v češtině bylo řečeno více nebo byly graficky odlišeny, tak by to moc fajn). Zbytek je rychlý nástin dějin japonské literatury, nějaké to povídání o literárních skupinách, časopisech a cenách... Moc dobré na dodatečné vyhledávání :-) Teď jen doufat, že toho postupně vyjde v češtině více (i když dle mých občasných návštěv knihovny a nakupování vyřazených japonských knížek po pěti korunách si tím nejsem moc jistý)...

Kniha byla vydána nějaký ten rok zpátky, kdy spousta knížek Haruki Murakamiho nebyla vydána, takže "Kronika ptáka utahujícího šroub" mi vyvolala úsměv na tváři :-))

6 04.05.2016

Poslední kniha od RM v češtině překonána... Nezapůsobila na mě tolik jako Piercing, ale nebyla vůbec špatná!

Musím říct, že ani zde si autor nebral žádné servítky. První dvě třetiny? Úžasně čtivé, doslova to člověka pohltí a je zvědavý, co se bude " se záhadným a 'divným'" cizincem dít dál. Za příběhem se skrývá i mnoho hlubokých myšlenek ať již o (ne)naší společnosti nebo o člověku a jeho jednání obecně... Škoda, že poslední část byla někdy utahaná, ne tak dynamická jako předtím. Zato zde padlo opět mnoho zajímavých myšlenek a vykreslení záměrů Franka.

"... Jedna moje kamarádka v Niketownu byla a koupila si tam celých pět párů sportovních bot. A tak tam chci taky jet a nakoupit si tam spoustu věcí. JE TO MŮJ SEN!"
"Sen? Takže jet do obchodního domu Nike je tvůj sen?"
Frank se zatvářil nevěřícně a několikrát si pro sebe šeptem zopakoval slůvko 'sen'.

6 07.06.2015

Autor... mnohdy se mi až hnusí. Naprosto. Dokonce když jedna z postav dostává kamenem do zubů, tak bolest sdílím s ní. I si říkám, proč takové věci čtu. Vzápětí si uvědomím, že všechny ty bolesti - "lidské křivdy" jsou všude kolem (i v) nás. Míra se liší, ale my vážně máme cosi zlého v sobě. Život se s nikým nemazlí a každá křivda dříve či později vypluje na povrch. A v jakési podobě se projeví...

Nevím, proč to čtu, ale svým "způsobem" je to obohacující. Ještě V polévce miso a česká "tetralogie" přelouskána :-)

"Člověk se pomocí jiných lidí utvrzuje ve svým vlastním já."
p. 176, R.M.

6 03.06.2015

:-) překvapila mě čtivost (překlad M. Hilského se moc dobře čte, byť je na mě místy "až příliš moderní") a množství zajímavých myšlenek zakomponovaných v textu, dokonce i samotný příběh je moc pěkný... Asi budu muset zajít i na živé představení :o)

6 03.04.2015

Nevím moc, co si o této knize myslet...

Nikdy jsem nebyl fanda krátkých útvarů, mám radši něco delšího a detailněji propracovaného. Proto povídky nečtu a autorům jako jsou Bradbury či Neruda a jeho Povídkám malostranským se vyhýbám, nebaví mě to. Výjimkou je ale R. Dahl. A možná také trochu pan Balabán. Když jsem se o této knize učil na škole, zaujal moji pozornost název knihy, tématika, ale i audio vyprávění... Tak jsem do toho šel!

Kniha se čte moc pěkně, líbí se mi jazyk autora a jak umí navodit atmosféru (byť jen v několika odstavcích). Problém je spíše v samotných příbězích, ano, je to něco nového, neokoukaného, ale mně to mnohdy připadá (jak napsala podobně sonihe) jako kdyby autor vzal nůžky a vystřihl pět stránek z knihy... Chci číst dál, ale nic tam už není...

Verdikt: mám rád temnotu, melancholii a něco mi ta kniha dala, ale mrzí mě, že to ve mně nezanechalo něco více. A od autora si určitě ještě někdy něco přečtu...

6 23.11.2014

Kromě samotného příběhu se mi hrozně líbil překlad, který mnohde působí zastaralým dojmem, ale o to pro člověka snazší se do knihy ponořit a nasát dobovou atmosféru. Vzhledem k tomu, jaký je hlavní hrdina jelimánek, tak kniha obsahuje bezpočet vtipných momentů (např. jak Botčanovi spadly peníze do žumpy) a člověk se u ní dost nasměje.

5 16.09.2021

Kdysi dávno jsem se, už ani netuším kde, doslechl o Ishigurovi a jeho "Neopouštěj me". Už podle obálky (v českém vydání), názvu a anotace na mě ta kniha působila téměř až mysticky a chtěl jsem si ji přečíst - ale ne a ne se k ní dostat. Pak po nějaké době se tak konečně stalo a měl jsem pocit, že jsme se "s autorem myšlenkově setkali". Od té doby to už nebylo nikdy tak silné, což ale nutně nic neznamená, stále jsem jeho knihy rád četl a něco mi to dávalo. U Pohřbeného obra jsme se ale minuli (poměrně přesně vystihuje mé pocity komentář od Mikkinnena) - moc jsem se s formou, hlavními postavami a podáním nedokázal sžít, "nevěřil jsem tomu". Čtvrtá část do značné míry vylepšila to, čeho se mi nedostávalo v předchozích částech, ale nestačilo to. Jsem ale přesvědčen, že své příznivce si Obr najde - ať už tématicky, nebo myšlenkově.

PS: Doslov je fajn, jen mi přijde až příliš kritický na Neopouštěj mě... Nebo je možná čas, abych si ji přečetl znovu... ;-)

5 12.02.2018

Reakce v komentářích jsou rozporuplné, ale mně se obě povídky líbily, příjemná oddychovka. Asi se mi moc nepozdává vydávání jednotlivých povídek jako kniha (za cenu, za kterou by jich bez těch fajných obrázků vyšlo třeba dvacet), ale budiž, nějaký efekt to má, pěkně se na to kouká... Možná mi vadí víc ta reklama na "mekáč", bez které by se to docela dobře obešlo, ale to jsou jen mé osobní dojmy.

5 11.12.2017

Nádherně zpracovaná knížečka, člověk se může kochat básněmi v češtině nebo i japonskou verzí jak ve znacích, tak i v přepisu do češtiny. Nechybí ani dobové, skvěle se hodící drobné ilustrace od S. Keisaie, které doplňují již tak esteticky zdařilý výběr...

Issa je výjimečný, ale pro mě zůstává v pozadí Bašóa... ;-)

Na rozdíl od lidí
husy po ránu
radostně štěbetají

Motýlek poletuje
jako by na světě
neměl jedinou starost

5 15.08.2017

Moje první kniha od Mitchella. Očekával jsem něco úplně jiného. Místo očekávání mi ale autor naservíroval úžasný humor, kde jsem se nad všelijakými pohnutkami nebo výbornými dialogy musel minimálně pousmát, spíše knihu na chvíli knihu zavřít, představit si situaci ještě jednou a pořádně se zasmát. Druh humoru, který mi sedl (a to se zase tak často nestává).

Dalšími silnými stránkami Třinácti měsíců je samozřejmě čtivost a opravdovost vyprávění. Mnohdy jsem si říkal, jak daný moment či "vejšplecht" pasuje na něco dávného i z mého života...

Trošku mě možná mrzí, že jsem si nejprve nepřečetl Atlas mraků, dle komentářů je mezi knihami nejspíše jakási spojitost. Tak či onak se budu moc těšit na další setkání s paní Crommelynckovou, její prupovídky, "rž" a nadšení pro literaturu a trochu jiný svět...

Hudba, Falklandy, britské reálie - to už je jen dodatečné vylepšení již tak podařeného příběhu :-)) Kdo chce poznat správného "zelenáče" Taylora, a tím i svět kluků ve všech jeho složitostech, nechť sáhne po Třinácti měsících.

5 19.06.2016

Krásná knížka plná nádherných ilustrací, které navodí tu pravou atmosféru k textu. Problém nastává až se samotným obsahem. Po přečtení extrémně čtivě a zajímavě napsaného Vějíře a meče jsem zklamaný - obsah na rozdíl od grafické stránky není nic moc, chce to nějaké to přemáhání knihu vůbec dočíst (to trápení jsem neprodlužoval)... Abych nebyl jen kritický, dobrou věcí je druhá polovina knihy - slovník pojmů/ autorů atd., což je fajn věc na dodatečné vyhledávání v budoucnu. :-))

5 12.04.2016

Ačkoliv je název knihy svým způsobem tajemný a "nicneříkající", jedná se o přehled všeho možného z Japonska a jeho kultury. Prosvištíte si dějiny, literaturu, myšlení, umění a další zákoutí všeho, co tvoří život každého Japonce.

Ohromnou výhodou knihy je její čtivost a množství informací, vskutku úžasná věc! :-))

5 06.04.2016

Pro mě jeden z nejkrásnějších českých filmů, kniha je jen lehce pozadu za úžasnou prací K. Kachyni... Nádhera, takové příběhy stojí za přečtení! :))

5 29.12.2015

Ačkoliv je film všeobecně mizerně hodnocený, tak jsme ho doma jako děti měli moc rádi a docela jsme se bavili a dodneška na to mám kladné vzpomínky, jak Jiří Pomeje hází rukama, napůl odhalený někde u rozbouřenýho moře a je děsně vážný... :-D

Teď se mi dostala do ruky i kniha. Hodně mě překvapuje dost vysoké hodnocení. Kniha je příjemná, dobré odlehčení na Vánoce, nemám problém. Jen mi, nevím proč přišlo u mnoha popisků, že čtu slohovku mladé dívky (spíš studentky, ale nechtěl jsem, aby to slovo zde padlo). Dialogy mě tu a tam docela dostávaly do kolen, přišly mi občas takové křečovité (možná to byl úmysl) a i nějaké to klišé se sem tam objeví... Je to přeslazené, ale nijak mi to nevadilo :-)

A když jsou ty Vánoce, tak je z chování postav patrné, že ačkoliv jsme jako lidé k sobě obecně kritičtí, tak se vůbec neměníme... Smetánka 19. století a její "plochost" jest toho důkazem, takže bych nebyl tak pesimistický... ;)

Komu se kniha líbila, doporučuji Věčnou Ambru, ta je dle mého ale na vyšší úrovni.

5 26.12.2015