Finn69 komentáře u knih

Liou Čen-jün je zdá se mi takový čínský Paasilinna, jen na to potřebuje víc stránek. Není to špatné, taková docela zábavná krimi-groteska ze současné Číny. Co jsem těžce překonával, byl pokus překladatelky použít různá česká/moravská/slezská nářečí namísto čínských nářečí použitých v originálu. Palec nahoru za odvahu, ale mě ti chlopci a robky v pekingských ulicích neskutečně lezli na nervy.

3 24.04.2020

Šesté dítě nezklamalo, je to stejně jako předchozí díly parádní thriller. Tak jako jeho hrdinové je trochu šílený, možná trochu překombinovaný, ale hlavně nabitý dějem a plný takové té "noir" atmosféry. Nechybí šokující momenty, papírové krabičky ani překvapivý konec. Ano, vidíte dobře, tentokrát se nekoná žádný cliffhanger, všechny dílky do sebe zapadnou a nebudete stačit koukat :)
Určitě celou tuhle sérii doporučím, je to hodně dobré a napínavé čtení, navíc po všech těch Harry Holech a dalších je to takový příjemný závan nového vzduchu. I když ten vzduch trochu páchne zatuchlinou a nejspíš jde odněkud z márnice :)

13 22.04.2020

Krásná knížka, kterou bych asi chtěl mít doma ve své knihovně. Navíc je zajímavá, přes spoustu a spoustu citací z pramenů to není žádné suchopárné pojednání o antické nebo středověké literatuře. Právě naopak, čte se to moc dobře. A ten rozsah je ooobrovský - od Platóna až po Dana Browna, od Hérodota po Harryho Pottera, od Gullivera po Supermana. Jako obvykle nestačíte žasnout nad tím, co Eco všechno znal, věděl, zvládal sledovat a ještě se o to uměl podělit. Klobouk dolů.

7 19.04.2020

Jak mi "Pomysli na Fléba" evokovalo Neala Ashera, tak mi Hráč nějak připomíná Philipa K. Dicka. A to je taky můj oblíbenec, takže dobrý :)

1 16.04.2020

Omlouvám se za to hodnocení všem fanouškům Hry o trůny, konečně sám se mezi ně počítám. Tohle mě ale hrozně nebavilo a když jsem se přistihl že přeskakuji jednu stránku za druhou, tak jsem to někde v polovině vzdal. Kdyby místo tohohle GRRM raději konečně dopsal Winds of Winter...
V Ohni a krvi je spousta nápadů, stručně načrtnutých příběhů i postav, zkrátka materiál na X dalších knih. A to je ten problém - je to materiál na knihu či knihy, není to kniha ke čtení. Pokud to mám k něčemu přirovnat, tak snad k Silmarillionu, ale pořádně přifouknutému. Ten mě (pokud si vzpomínám) ale zaujal podstatně víc.
Možná to otevřu někdy příště, teď ale asi ne.

7 09.04.2020

Tuhle sérii čtu tak nějak na přeskáčku s Prádelnou Charlese Strosse a obě série patří k mým oblíbeným. Mají dost společného, mimo jiné ten typicky anglický humor a nadhled, a nemůžu říct, že by mě kterákoliv z přečtených knížek zklamala.
A to platí i pro Zvony Londýna - byla to zábava, docela to šlapalo, chybělo mi snad jen trochu víc mé oblíbené Molly. No a těším se samozřejmě na další díl :)

6 05.04.2020

Četl jsem už o sibiřských táborech ledacos včetně kompletního Souostroví Gulag, Kolymské povídky mi ale pořád nějak unikaly. Moje chyba.
Je to syrové, nepřikrášlené, psané z pohledu hladových a zavšivených trestanců, mezi kterými Šalamov strávil 14 let. Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče je proti kratičkým Kolymským povídkám hodně krotký, tady z každé povídky cítíte tu pochmurnou atmosféru, všudypřítomnou zimu, hlad, dřinu, smrt...

10 01.04.2020

Já tedy nejsem zrovna fanoušek Donalda Trumpa, to bych měl říct hned na úvod. Ale je to nepřehlédnutelná postava současné politické mapy světa, a rozhodně nemohlo škodit se o něm dozvědět víc, než mi řeknou v televizi. Když k tomu ještě přidáte jméno Bob Woodward, vypadalo to jako jasná volba a byl jsem na to dost natěšený.
Zas až tak moc nového o prezidentu Trumpovi jsem se sice nedozvěděl, dost jsem ale zjistil o lidech, kteří jsou mu nejblíž a mají největší vliv na jeho projevy a rozhodnutí. No, snaží se ho krotit, Trump se ale dost často chová jako neřízená střela. Popisy toho, jak to Bílém domě chodí a jak se tam rozhoduje, jsou někdy až depresivní. Trump často působí jako utržený vagón řítící se po chodbách a postrkovaný k nějakému cíli zleva i zprava tu Ivankou, tu někým jiným. Celé týdny se připravuje k nějakému důležitému rozhodnutí, ale když mu ze stolu seberete koncept dokumentu, zapomene na všechno a vrhne se se stejnou energií za něčím jiným. Jeho nejbližší spolupracovníci se netají tím, že tak řeší ty nejproblematičtější prezidentovy nápady. Často se ale vzápětí nadchne něčím stejně bizarním a nešťastní ministři, tajemníci a poradci musí začít znovu. Hodně se řeší jeho nedodržování slibů, bezostyšné lhaní komukoliv do očí, nevděčnost...
I když to tak asi vypadá, neřekl bych, že to je prvoplánově nějak "protitrumpovská" kniha. Lidé, kteří jsou v ní citovaní, jsou obvykle jeho stoupenci nebo blízcí spolupracovníci. Že z toho prezident vychází tak jak vychází, je prostě asi dáno jeho povahou a chováním, a to i k těm nejbližším kolegům. Důležité také je, že všechny události v knize popisované jsou doložené a řádně "ozdrojované".

Teď, bezprostředně po dočtení, mám pocity trochu rozporné. Byly tu velmi dobré pasáže, vlastně jich bylo docela hodně. Ale celá ta kniha na mě působila víc jako sbírka historek nebo skečů, zdálo se mi že Woodward nejde dost do hloubky a že to vlastně moc nedrží pohromadě. Rozhodně nemůžu tvrdit že je to nějak skvěle napsané, možná tu v tomto ohledu chybí pomoc Carla Bernsteina.
Když ještě připočtu spoustu chyb, které má na svědomí korektor, ty tři hvězdy z pěti se mi zdají tak akorát.

2 28.03.2020

Trošku zklamání, čekal jsem po těch chvalozpěvech všude okolo asi trochu víc. Robert Hunter mi moc k srdci nepřirostl. Tihle superhrdinové, geniální, odvážní, pijící pouze single malt a skvělí v posteli, už mě tak nějak nebaví. Špatné to není, klidně si v budoucnu přečtu i nějaké další díly, ale nadšení se nedostavilo.
J. D. Barker a jeho (zatím) dvě knihy o Samu Porterovi mi přijdou jako lepší volba.

6 17.02.2020

Po trochu nepřesvědčivém rozjezdu se mi nakonec podařilo se pořádně začíst a nakonec se mi Tělo a krev líbilo. Trochu mi to celé připomínalo mého oblíbeného Johna Irvinga, ten to ale nebere až tak třeskutě vážně a tragicky, tím u mě nad Cunninghamem trochu vede.
Některé postavy jsou trochu schematické - cholerický řecký otec rodiny, znuděná panička v domácnosti, veselá transka a podobně. A tím, že jsou tu všemožné sexuální a jiné menšiny soustředěné do jedné rodiny, vypadají občas spíš jako sexuální většiny.
Ale napsané je to pěkně a dobře se to čte, hlavně druhá polovina knihy mě opravdu chytila a můžu myslím klidně doporučit dál.

6 12.02.2020

Zajímavých 700 stran o vzniku radikálního protestantismu, o kterém jsem toho mnoho nevěděl. Tedy jména jsem tak nějak znal, ale to bylo bohužel skoro všechno. Pokud jste na tom podobně, tady si můžete trošku rozšířit obzory. Tu krvavou historii vám budou vyprávět dva protivníci, jeden z pozice papežského agenta, tajemného Q, druhý z pozice radikálních anabaptistů. O to je to celé zajímavější a pestřejší - ale také složitější, je potřeba číst pozorně, tyhle knihy chtějí svoje.
Kdybych to měl k něčemu přirovnat, řekl bych asi, že jde o něco mezi Umbertem Ecem a Barokní trilogií Neala Stephensona. Zajímavá a kvalitní věc.

4 09.02.2020

Connie Willisová se mi asi víc líbí jako autorka románů, než jako povídkářka. A to i přesto, že ceny Hugo a další přehazuje vidlemi a povídky v téhle sbírce mají na hrudi víc metálů než Leonid Brežněv.
Ona sice povídky psát umí, a to moc dobře, ale v okamžiku kdy se snaží napsat něco závažného a hodnotného, vyjde z toho obvykle velká nuda. Naopak když se Connie nesnaží být úplně vážná a pustí do příběhu trochu toho humoru, je výborná. Povídky jako "Dokonce i královna", "V Rialtu", Vnitřní záležitost" nebo "Všichni na zem usedají" jsou vynikající a kdyby tu takových bylo víc, vůbec by mi nevadilo, že se někam vytratila ta vážná scifi linka.
Čili zhruba polovina sbírky je výborná, zbytek zase docela nuda - co z toho mohlo vyjít jiného, než tři hvězdičky.

4 21.01.2020

Výborná a hlavně vtipná scifi parafráze na Tři muže ve člunu, zejména doporučím fanouškům Jeroma Klapky Jeroma, P.G. Wodehouse a Dorothy Sayersové.
Ta tíživá pochmurnost z Knihy posledního soudu zmizela v nenávratnu, místo toho dostanete nezaměnitelnou atmosféru viktoriánské Anglie včetně krásných slečen na vdávání, upjatých dam, záhadných spiritistek, bezchybných majordomů a mírně potrhlých profesorů. O psu a hlavně o kočce ani nemluvě...
Co to je biskupův pařízek jsem si musel najít na wikipedii, jsou to věci na tom světě...
Řekl bych, že tenhle styl Connie Willisové sluší o moc víc než ta bezútěšnost morové rány. Já jsem se výborně bavil a dost mě mrzelo, že už je konec.

8 17.01.2020

Tak tohle vůbec nebylo špatné.
Hlavně tedy "středověká" linie příběhu a příchod morové nákazy. Bylo to přesvědčivé, realistické, žádná hra na středověkou romantiku ale špína, krev a slzy. Za tuhle část bych klidně dal pět hvězd.

Ale i když jde vlastně o scifi z blízké budoucnosti a cestování časem, kupodivu právě ta scifi linka mi až tak nesedla. Tam jsem tomu až tak nevěřil. A a co se týká cest časem a potíží s byrokracií, je tu o hodně lepší Vzestup a pád agentury DODO Neala Stephensona.

Přes tyhle výhrady stojí Kniha posledního soudu za přečtení, středověké pasáže jsou vážně "apokalyptické", jak by řekl Colin.

10 13.01.2020

Nádherně napsaná gotická stylovka, tohle jsem si vážně užil. Shirley mi utkvěla v paměti kdysi dávno díky skvělé povídce Loterie a tímhle klasickým strašidelným románem si mě definitivně získala.
No uznejte sami, hned první odstavec je okouzlující:
"Žádný živý tvor si nezachová příčetnou mysl, je-li vystaven absolutní skutečnosti. Dokonce i skřivan nebo luční kobylka musí někdy snít. Hill House, sám nepříčetný, se vypínal oproti okolním kopcům a svou temnotu držel uvnitř; stál takto osmdesát let a dalších osmdesát stát může. Uvnitř se stěny tyčily, cihly navazovaly jedna na druhou, podlahy byly pevné a dveře pečlivě zavřené. Ticho se opíralo do dřeva a kamene, a cokoliv tudy kráčelo, kráčelo samo."

A už jste tam.

9 07.01.2020

Jak mám Simmonse rád, tohle jsem měl problém dočíst. Na to, jak málo se toho v knize děje, je opravdu zbytečně dlouhá. Volný prostor vyplňují převážně politické a filozofické promluvy japonských daimjóů, řidičů kamionů a dalších, a v tom je pro mě další kámen úrazu. To, co se tím Simmons snaží vyjádřit, mu totiž příliš nežeru. Nějak si nemyslím, že spasitelem světa by měl být Texas nebo středověké Japonsko, nebo že zdravotní pojištění je cesta do pekel a mělo by se tvrdě vymýtit.
A vlastně ani to LSD, kolem kterého se to celé točí, mě příliš nepřesvědčilo, nemyslím si, že by to mohlo někde fungovat tak dokonale, jak Simmons píše - tedy během pár let udělat z většiny populace narkomany.
Tak snad si příště sedneme víc, pane Simmons!

2 05.01.2020

Měl jsem trochu obavy že otevírám young adult příběh o dospívající dívce statečně čelící apokalypse - to se naštěstí nenaplnilo. Všemi dary obdarovaná je docela slušná zombie dystopie, která mi místy připomínala Přechod Justina Cronina. Tak dobrá ale bohužel není.
Víc se mi asi líbila první část, do odchodu z vojenské základny. Cesta přes Anglii byla sice akčnější, ničím ale nepřekvapila, prostě další road movie po zbytcích zhrouceného světa, to už jsme párkrát četli.
Čili špatné to nebylo, ty tři hvězdy si určitě zaslouží, druhý díl si ale asi nechám ujít.

7 02.01.2020

Tohle je trošku jiná dystopie než běžné scifi horrory, o hodně melancholičtější, podstatně méně akční, vůbec jí to ale neubírá na působivosti ani na mrazivosti. Je to psané docela jednoduše a stroze, najdete tu jen pár postav, příběh není nijak překombinovaný. Je to vlastně docela reálné a představitelné. I pilot Hig a jeho soused Bangley jsou prostě živí lidé. Samozřejmě pořádně poznamenaní osudem, žádní supermani ale také žádné obludy.
Pokud máte rádi příběhy o konci světa a pro jednou se obejdete bez tlupy lidožravých mutantů a podobně (nic proti nim), bude se vám tenhle příběh určitě líbit.

9 01.01.2020

Přiznávám bez mučení, že jsem před přečtením téhle knížky nevěděl co to vůbec pačinko je. Kromě toho jsem nevěděl vůbec nic o Korejcích žijících po generace v Japonsku jako trpění cizinci a jen velmi málo o Korejcích vůbec. A když už se tu takhle zpovídám, myslel jsem, že jediný nejaponský boss jakuzy byla O-Ren Ishii z Kill Billa. A to jsem byl teda vedle.
No, tahle korejsko-japonská sága mi spoustu věcí ukázala a vysvětlila, bylo to vážně moc zajímavé čtení. Nečekejte ale něco jako dějiny Koreje nebo Korejců, je to "jen" rodinná sága a sleduje skoro výhradně jen osudy členů jedné rodiny.
Nejvíc mě asi jako většinu bavila první polovina knihy od japonské okupace Koreje zhruba po konec druhé světové války. Ale ani druhá polovina není špatná, jen je ta doba chudší na nějaké prudké dějinné zvraty, poválečné Japonsko už prostě jen pomalu bohatne. Co se ale nemění, je přesvědčení Japonců o jejich nadřazenosti nad jinými národy a zejména opovrhovanými "česnekožrouty". Děj končí někdy kolem roku 1990 a tihle občané druhé kategorie stále nemají občanství a žijí v Japonsku jako cizinci, někteří už tři či čtyři generace...

7 28.12.2019

Zulejka se prostě narodila ve špatné době a na špatném místě - být negramotná Tatarka v Sovětském svazu v době kolektivizace, přesídlování a gulagů nebylo totiž zrovna terno. Samozřejmě, ono to asi není terno nikdy, v téhle době ale navíc ke všemu nedobrovolně projedete půlku Ruska v dobytčáku, abyste skončili v zamrzlé pustině kdesi u řeky Angary. Je to takový ten ruský příběh o malém člověku, kterého převálcovala velká doba. Obdobně to platí o Zulejčině protihráči, veliteli transportu přesídlenců Ignatovovi, což pro mě byla možná ještě zajímavější postava než titulní hrdinka. Přestože pro přesídlence je neomezeným vládcem, i on je jen malým postradatelným kolečkem ve stroji, které strana a vláda využívá, dokud se nenajde lepší řešení. Ostatní postavy tvoří těmhle dvěma vlastně jen takový kompars, když to trošku přeženu.
I když jsem možná očekával o trošku víc, líbilo se mi to natolik, že dám bez nějakého váhání 4 hvězdy a možná ještě kousek.

7 25.12.2019