Gothard komentáře u knih
Bezvadná kniha nacpaná nápady a zajímavými postřehy takovým způsobem, že jiný autor by toto množství myšlenek využil přinejmenším na pentalogii a ještě by měl pocit, že plýtvá. Poněkud absurdní satira o postavení jednotlivce (byť výjimečného), o fungování či nefungování lidské společnosti, o lásce, o samotě, o tom, že každý člověk se pokouší nalézt své místo mezi ostatními, a vlastně i o tom, že toho, po čem toužíme, mnohdy dosáhneme až tehdy, když o to vůbec nestojíme. A k tomu vlastně trpký osud hlavního hrdiny, miniaturizovaní Číňani a velmi osobitý humor. Na druhé přečtení už kniha určitě nebude tak zajímavá, protože ohňostroj nápadů a vtipných narážek patrně ohromí pouze jedenkrát, ale i tak je to velice zajímavé čtení, které vnímavého čtenáře nemůže nepřinutit k (asi) nepříliš neveselým úvahám. Ha - vidím, že těch ne- je tam poněkud mnoho. Takže jinak: prostě je to velmi dobrá a chytrá kniha, která stojí za přečtení.
Absolutní nádhera. Brodskij píše o Benátkách, ale vlastně je to celé také o lidské existenci, o osudovosti, o prolínání minulosti a současnosti. Text má mnoho vrstev a skrytých významů, takže je možné knihu číst znovu a znovu. Dokonalé.
K pochopení tohoto příběhu je naprosto zásadní uvědomit si, jakým způsobem se lišilo myšlení průměrného japonského vojáka od myšlení třeba obyvatele Evropy. Hiró Onoda byl vychován v tradičním konzervativním duchu, a oddanost císaři a vlasti byly prostě neotřesitelným základem jeho myšlení a chování. Byl to člověk, jehož žebříček hodnot byl výchovou i předchozími životními a společenskými zkušenostmi uspořádán tak pevně, že ho nemohlo takřka nic změnit, a z našeho pohledu až absurdní lpění na cti, poslušnosti, disciplíně a odpovědnosti nadřízeným tvořilo absolutně pevný základ jeho myšlení a chování. Dokonce tak pevný, že ho nemohly nabourat ani stále častější zkušenosti, které naznačovaly, že vše je prostě jinak. Onoda nebyl hlupák, blázen ani paranoik, jen prostě odmítal uvěřit, že v jeho tradiční výchově je trhlina, že všechno to, čemu věřil a co pro něho představovalo jistotu v šíleném světě války, už neplatí. Jeho vytrvalost a zatvrzelost je možná obdivuhodná, možná nepochopitelná. Každopádně bych ho neodsuzoval, spíše mi ho bylo nakonec líto, protože promrhal život bojem s chimérou, která dávno ztratila smysl a význam. A návrat k normálnímu životu musel být po třiceti letech v džungli opravdu strašný ...
Sbírka drobných povídek lehce kolísavé úrovně, ale vesměs velmi čtivých a zajímavě napsaných. Autor představuje celou řadu podivných figurek, které mají svá trápení, klopotně se potýkají se svými osudy, které jsou někdy úsměvně, někdy tragicky ovlivňovány historickými událostmi, dostávají se do podivných a místy zcela absurdních situací, marně bojují se svými slabostmi. Autora výrazně ovlivnil genius loci Sovích hor a složitá (a někdy docela krutá) historie tohoto území. Hodně napoví už první povídka, ve které zubař Tannenbaum zoufale touží stát se řezníkem a jeho touha mu nakonec přinese smrt. Rozhodně stojí za přečtení.
Výborně napsaný román umožňuje více interpretací. Pro mě to byl pěkně vystižený popis hledání mladého muže, který se na prahu dospělosti pokouší zorientovat v intelektuálním i fyzickém světě. Na straně jedné je to snaha pochopit nebo alespoň částečně proniknout do zákoutí filozofie, matematiky, historie. Na straně druhé je to hra těla a fyzických vášní: fyzické násilí, návštěva prostitutky, bití nebo ponižování spolužáka. A k tomu ta věčná a velice znepokojivá otázka: jaký vlastně jsem? Kde je hranice mých možností? Co mohu dokázat? A aby toho nebylo málo, autor hledání těchto "velkých pravd" zpochybňuje, vždyť pravda a spravedlnost mohou mít různé podoby (anebo nemusejí existovat vůbec). Snad poněkud znepokojivé, ale velmi přesvědčivé - je ovšem možné, že jiný čtenář pochopí knihu úplně jinak. Ale samozřejmě i to má svůj půvab.
Pro mě Jedno z nejúžasnějších literárních překvapení posledního období; autora jsem vůbec neznal. Je zde vše, co je možné si představit pod pojmem ruský emigrantský román: stesk po domově, touha po návratu starých časů, společenská neukotvenost, bezútěšná existence bez vyhlídky na výraznější změnu k lepšímu, fatalismus místy spojený s pošetilou bezstarostností, zádumčivé nebo naopak rozevláté úvahy nad smyslem života, a i ta vodka tam je. Hlavní hrdina se probíjí životem jako novinář v Paříži, aniž by se více zajímal, co mu přinese další den. Jeho osud ovlivní nejdříve povídka popisující malé válečné střetnutí, jehož byl vypravěč přímým aktérem, a pak vztah k podivuhodné ženě. Dokonale vystižené charaktery, mistrná atmosféra, úžasné postřehy, tajemství a vlastně i strhující děj. "V nastalé tmě ke mně doléhala hudba, jak v bytě nad námi kdosi hrál na klavír; velice zřetelně a pomalu, až vznikal dojem, jako by do roztaveného skla jedna za druhou dopadaly obrovské krůpěje zvuku." Takovou knihu nemůžete nemít rádi.
Stále si myslím, že Miloš Urban patří k nejzajímavějším představitelům (kvalitní) české literatury a jeho knihy se vyplatí číst, protože vesměs přinášejí mimořádný čtenářský zážitek a pozoruhodné nápady, témata a obrazy, ale zrovna tato kniha mi příliš nesedla. Je to jen můj subjektivní pocit; rád a ochotně budu souhlasit s tím, že se jedná o literárně kvalitní, zdařilý a poutavý román. Postavy jsou ve své neobvyklosti pečlivě prokresleny (většina z nich mi však byla velmi protivná - a zejména hlavní hrdina), děj je zajímavý (byť jsem měl pocit, že místy logicky lehce drhne), počet vražd se uspokojivě zvětšuje (byť morbidnost zdála se mi místy poněkud samoúčelná), prostřihy do minulosti poutavé (leč jistě nepůvodní). Co se nedá knize upřít, je autorův vynikající, svébytný a neopakovatelný vypravěčský styl, zaujatost (či snad posedlost?) pražskou sakrální architekturou, genius loci dokonale přenesený a převtělený do vyprávění. Popisy kostelů a příběhy jejich osudů (protože i stavby mají své příběhy a osudy) jsou poučené mistrovské miniatury. Byť mám jasné světlo temné gotiky rád, vznosné oblouky gotických staveb obdivuji a zákoutí duše středověkého člověka plná strachů z neznámého a iracionálního mě fascinují, kdybych si měl vybrat jednu knihu Miloše Urbana k druhému přečtení, po této bych již nesáhl.
Dvě divadelní hry, které od sebe dělí prakticky jeden celý umělecký život. Obě hry nesou punc geniality, byť každá z poněkud jiného důvodu. Zahradní slavnost je dokonale absurdní hra: zdánlivě seriozní společenské události se postupně mění v podivuhodné panoptikum, které stále více získává tragikomický rozměr - i proto, že v řadě aspektů připomíná tehdejší oficiální proklamace a rétoriku doby. Skvělé dialogy pak mají místy až bernhardovský charakter. Odcházení vzniklo na základě zkušeností autora z jeho politického působení. Ze způsobu, jakým Václav Havel předpověděl vývoj politické kultury (či spíše nekultury - můžeme to nazvat přímo arogancí moci a hulvátstvím) až mrazí. Názorové veletoče, podbízení svého času mocným, majetkové podvody (kolik politiků mělo problémy prokázat financování bytů nebo penzionů) - stačí jen pozorně naslouchat hrdinům hry. Deziluze z politiky, absence slušnosti a korektních názorů tam, kde vítězí neomalenost a primitivní populismus - velmi by mě zajímalo, jak se autor cítil, když hru psal (no veselo mu určitě nebylo). Zahradní slavnost mě oslovila více svou dokonalou koncepcí a skvělými dialogy, byť film Odcházení, který jsem viděl dříve než jsem četl hru, se mi též velmi líbil.
Síla této knihy není v množství dat, které autor předkládá (ostatně klasické politické události - války, nástupy panovníků, korunovace atd. - zde takřka vůbec nenajdeme), ale ve způsobu, jakým autor o roku tisíc a o tehdejší společnosti přemýšlí. Značnou část textu tvoří citace z děl tehdejších kronikářů (samozřejmě v češtině, ne v latině; kronika jednoho z hojně citovaných autorů - Rudolfa Glabera - vyšla nedávno česky). Autor se na základě jejich interpretace pokouší rekonstruovat myšlení a představy tehdejších lidí (tedy především vzdělanců), což je poněkud ošidné, ale v podání Dubyho nesporně inovativní a do značné míry i půvabné. Kapitoly o způsobu (a limitech) tehdejšího vzdělávání, o vnímání a přemýšlení o víře a zbožnosti jako síle formující vztahy i pohledy na svět, o představách současníků roku tisíc o vývoji světa a také o tom, jak toto vše (a zda vůbec) dokážeme uchopit a poznat - je to vše velmi propracované, promyšlené, zajímavé. Čtenář se nesmí nechat odradit dlouhými citáty, a rozhodně to není kniha do vlaku nebo na přečtení na jeden zátah. Při podrobnějším studiu se celkem jasně objeví interpretační limity dané povahou narativních pramenů, ale o to je to mnohdy zajímavější, protože Duby se s těmito nástrahami vyrovnává velmi zdatně. Dle mého názoru brilantní kniha, která by si ovšem zasloužila závěrečnou shrnující poznámku od některého z našich předních odborníku. Originál totiž vyšel původně v roce 1980, zcela jistě by bylo vhodné zhodnotit vliv této knihy na další bádání i na náhled na mikrohistorii okamžiku (nezní to dobře, ale jiný termín mě nenapadá).
Vynikající sbírka povídek. Autor se ukazuje jako skvělý stylista se smyslem pro detail, jednotlivé povídky mají dokonalou atmosféru a jsou psány způsobem, ze kterého až mrazí. Babel dokázal naprosto úžasně propojit takřka banální záležitosti a téměř snové pasáže s naturalistickým popisem bojů a násilí. Otřesné je, jak se násilí a zabíjení stalo běžným koloritem doby, nad kterým se vůbec nikdo nepozastavuje. Babel popisuje smrt polského zajatce, vraždu židovského starce nebo zastřelení těžce raněného spolubojovníka věcným, takřka dokonale klidným a skoro až nezúčastněným tónem - vždyť se vlastně nic nestalo, protože život nemá žádnou cenu a smrt je každodenní záležitostí. A ještě jeden aspekt stojí za pozornost - autor už v době, kdy povídky psal, tušil, že na jejich leninské či stalinské současnosti je něco špatně, že to, co prožívá, je doba pokřivená ideologií a nenávistí. Za pár let za tuto pokřivenost sám zaplatil životem.
Souborné vydání vzpomínek a úvah Jana Wericha. Velmi příjemné, laskavé a vtipné čtení. I ve zdánlivě obyčejných textech je mnoho moudrosti, nadhledu a lidského pochopení pro některé (!) slabosti. Témata některých úvah jsou téměř banální (třeba o holubech) a někdy i poněkud upovídané, ale tam, kde Werich píše o věcech, které měl opravdu rád (třeba o divadle, cestování, chytání ryb), tam je nedostižný.
Rozsahem nevelký, avšak velmi zajímavý román. Echenozův úsporný styl vyprávění, ta přesnost, dokonalé odměřování emotivních pasáží a sugestivních popisů, to vše je fascinující. Je to jako Bolero, jak se jednou zaposloucháte, musíte vydržet až do konce. Knihu jsem si půjčil pouze náhodou, protože jsem autora do té doby vůbec neznal, a byl jsem velmi příjemně překvapen. Není to čtení na cesty, čtenář by asi měl být naladěn na tento styl vyprávění, ale požitek z četby je pak bezvadný.
Je neuvěřitelné, že ještě v druhé polovině 20. století byl R. L. Stevenson považován za podřadného a bezvýznamného autora, a řada přehledů anglicky psané nebo světové literatury jeho jméno vůbec neuvádí. Titulní novela je obecně známá a zaslouženě obdivovaná. Je úžasné, jakou strukturu textu autor zvolil, jak důmyslně skládá jednotlivá fakta a postupně osvětluje historii podivuhodného příběhu. Dnes se "vědeckému" pozadí titulní novely asi můžeme usmívat, ale nepochybuji, že ve své době to musel být velice zneklidňující a hrůzostrašný text. To samé platí i o dvou přidaných povídkách. Opět je třeba brát v úvahu dobu jejich vzniku, byť hororový tón je jistě příjemný (tak dobře - zajímavý) i pro současného čtenáře. Nový překlad mi příliš neseděl, předcházející se mi zdál jemnější a výstižnější. Tak jako tak se jedná o milé setkání s klasikem a skvělý čtenářský zážitek.
Příliš mnoho jsem od knihy nečekal, vždyť sám autor (nesporně obdařen vynikajícím talentem i literárními kvalitami) nebyl s textem spokojen a za svého života nepřipustil vydání, a proto jsem byl docela příjemně překvapen. Je to jednoduchý a velmi přímočarý příběh, kterému by jistě prospělo rozšíření či přepracování, ale obsahuje několik zajímavých myšlenek týkajících se nadřazenosti ras či obecně lidské svobody, a celkově je to docela příjemné čtení. Jen je potřeba ke knize přistupovat s vědomím, že vznikla před více než sto dvaceti lety, a je to pokus o dobrodružný a fantastický román. Ale jako zajímavé nenáročné čtení na jedno odpoledne lze literárně tolerantnímu čtenáři doporučit.
Výborná sbírka povídek, které vznikly v dlouhém časovém rozpětí od padesátých až do devadesátých let, i když texty z padesátých let výrazně převažují. V řadě povídek je vidět autorovo nádherné (někdy až lehce naivní) nadšení z vědeckého pokroku, díky kterému by se mohl rozvíjet výzkum vesmíru. Některé texty tak ani nemají pointu, jsou spíše popisem možností nebo úvahami nad tím, co vše by mohlo být možné. Clarke je ovšem výborný stylista, který má dar několika větami vytvořit skvělou atmosféru, a tak povídky rozhodně nenudí. Sbírka nemůže neobsahovat drobné humorné mini příběhy (různé kvality), často postavené na jednom vtipném nápadu nebo myšlenkovém paradoxu. Clarke tyto drobnosti miloval a psal je snad po celý život. Možná popudím ortodoxní fanoušky sci-fi, ale pro mě nejzajímavější a asi i nejlepší byla povídka Druhý úsvit, protože dokonale vystihuje autorovu víru v pokrok, ve vzdělání a v humanismus.
Poměrně otevřená zpověď o celoživotním boji s alkoholem. Je dost děsivé sledovat, jak si autor postupně ničí život, až se z něho stává naprostá troska neschopná fungovat. Stejně tak je šokující, kolik toho dokázal vypít a přežít to. Pro jeho nejbližší to muselo být strašné, soužití s alkoholikem je jedním slovem peklo. Nebudu hodnotit hvězdičkami.
A. Bierce byl významný redaktor, novinář a spisovatel. Jeho povídky mají příjemně tajuplný, někdy i docela hrůzostrašný nádech, občas se sympatickou příměsí cynismu nebo černého humoru. Některé zejména krátké texty mají krásně černohumorné pointy. M. R. James je ovšem skutečný zakladatel moderního hororu. Náměty velmi často čerpal ze svého odborného působení, pracoval jako knihovník a zabýval se popisem a katalogizací středověkých rukopisů. V jeho povídkách se objevuje celá řada naprosto klasických témat: prokletý rukopis, tajuplný zámek, hrůzostrašná rodová kletba atd. atd. Inspirace historií je zde zcela zřejmá. Povídky mají natolik silnou atmosféru, že ani nepotřebují nějakou výraznou pointu. Za mě dokonalé. Je proto jen dobře, že jeho povídky vyšly souborně v moderním vydání ve dvou svazcích, měla by to být povinná četba pro všechny fanoušky žánru.
Devadesátá léta minulého století přinesla fanouškům sci-fi a fantasy opulentní čtenářské hody, protože na knižní trh se postupně začala dostávat nejen slavná díla slavných autorů, klasiků žánru, ale sem tam i moderní světová sci-fi a fantasy (a krom toho spousta braku vydávaného za "kultovní" díla či série). Pro domácí autory to byla úžasná inspirace a popud k nové tvorbě. Dlouholetý redaktor Ikarie se pokusil o sloučení sci-fi a fantasy, no a zůstal na půl cesty. Pokus zajímavý, a bohužel ne zcela vydařený. Dnes vhodné patrně pouze pro sběratele a historiky žánru.
Devadesátá léta minulého století (a zejména jejich první polovina) byla pro fanoušky sci-fi neuvěřitelně náročná - a ještě více pro ty, kteří nebyli členy různých fanklubů a neměli možnost získat neoficiální a malonákladové překlady. Najednou vycházelo tolik úžasných knih úžasných autorů, klasiků žánru, o kterých jsme jen slyšeli a pouze v okamžicích naprosto bezbřehého optimismu doufali, že si je někdy přečteme. A naráz to bylo tady! Jaké to bylo pozdvižení, když poprvé vyšla česky třeba Hvězdná pěchota! Až později se ukázalo, že více těchto zdánlivě úžasných titulů vlastně vůbec nebylo dobrých, tím méně úžasných, a dnes se válejí na nejspodnějších a nejvíce zaprášených policích v nejvzdálenějším koutu knihovny. No a v této době vzniklo i několik antologií, které zcela nepokrytě těžily z tohoto čtenářského nadšení, a jejich kvalita byla přinejmenším diskutabilní. Srdce technopopu je jedna z nich. Obsahuje méně kvalitní povídky známých spisovatelů sci-fi i zcela nekvalitní povídky dnes oprávněně zapomenutých autorů. Klíč, jakým byly povídky vybírány, mi zůstal utajen, název byl jen obchodní trik. Z průměru vyčnívaly snad dva texty, a i ty si po letech těžce vybavíte. Na svou dobu snad dobré v tom, že i tyto antologie umožnily čtenářům lépe se orientovat, nicméně neumím si příliš představit, že by se k této knize někdo po letech ještě vrátil (a to mám bohatou fantazii).
Pokud vás zajímá vývoj sci-fi jako literárního žánru, pak je to pro vás naprosto povinná četba. Povídky samozřejmě zastaraly, ale čiší z nich nadšení, okouzlení neomezenými možnostmi (protože lidská fantazie nemá hranice) a naivní víra, že svět se bude vyvíjet správným směrem a lidstvo všechny problémy zvládne s nadhledem a grácií. Číst tyto povídky je poučné, protože pochopíte, z jakých základů se vyvíjela současná sci-fi, a také zábavné - jednak proto, že se jedná vesměs o kvalitní autory, jednak i proto, že jejich nadšení pro nový žánr je upřímné a nakažlivé. Doporučuji všem, kteří od sci-fi nečekají jen bezduchou zábavu a potoky krve.