grillica komentáře u knih

Víc takových hvězdiček mezi námi!

3 18.08.2021

Náhodný objev z knihobudky v Dejvicích. Milá a dojemná kniha, zařazuji k podobně melancholickému Princi a Skřivánkovi.. Kadri hezky mluví o pokoře a vděčnosti za věci nebo lidi v našich životech, neberme je jako samozřejmost.. Chtěla bych si přečíst Macechu, další díl..

3 18.08.2021

z listů:

"Za každou knížkou, kterou čtete, stojí kromě autora desítky lidí, jež nevidíte a neznáte. Jedním z nich, nikoli nejnepatrnějším, je nakladatel. Snad víte, jak se kniha dělá. Ale nevíte možná, jak se vydává. Jak se volí, aby se prodávala, jaké jsou cesty knih s autorova stolu na knihkupecký pult, proč jsou knihy krásné a některé zas neladné a mnoho jiných věcí.
Zkrátka nevíte, jakou povahu má práce nakladatelova. Má mnohy povahu obchodu, libůstky, dřiny, hry, ale může a má mít povahu kulturní stavby, vědomé svého cíle.
A k takovému pojetí nakladatelského podnikání si namířil autor listů nakladatele synovi. Otiskoval je anonymně v odborném nakladatelském listě, aby jim zaručil spontánnost i objektivnost. Úspěch i rozruch, které vzbudily v nakladatelsko-knihkupecké obci, je jejich doporučením, když vycházejí i pro širokou obec čtenářskou. Autor této knížky dává poznat zblízka nakladatelské řemeslo, jež je stejně zajímavé, složité, podrobené nevypočitatelným náhodám, jako každé řemeslo jiné.
Obtížnější je o to, že pracuje s materiálem z ducha zrozeným a k duchu se obracejícím. A když tedy autor těchto listů shrnul bohaté zkušenosti o tomto řemesle, nemohl je podat jinou formou, než formou přimých rad a imperativů mladým adeptům nakladatelského podnikání. A tu zaznívá z jeho knížky zkušenost ne jednoho člověka, nýbrž několika generací, a především té, která se ujala práce v knižní produkci těsně po válce. Má tedy jeho kniha předpoklady k tomu, aby byla mezníčkem v jednom odvětví kulturních dějin. Jeť odkazem činorodého jádra poválečné generace a záznamem jejích úspěchů i ztroskotání na jednom životním úseku.
Čím více knih se u nás v poslední době rozběhlo mezi čtenáře, tím častějí jsme se dotkli rukama i srdcem produktu nakladatelského podnikání. Není tedy vhodnější doby k tomu, abyste je poznali v čisté formě. Až si tyhle listy přečtete a oceníte kromě bystrého ducha, který jimi vane, také vtipnou a pružnou formu podání a čistý a bohatý jazyk hodný pracovníka o knize, bude vám každá kniha o mnoho bližší. O to bližší, oč se zase nakladatelským synům, kterří první tyto listy pilně čtou a budou číst, jeví kniha méně předmětem obchodu a více kamenem v kulturní stavbě. "

"Dobré nakladatelství stejně jako kniha, přesmět jeho velkovýroby, je národní instituce. Instituce, potřebná jako mlýn, jako továrna, jako divadlo, neboť v něm jedna kniha prodává druhou, jedna kniha financuje tři další, úspěšný autor bezděky uvádí debutanta, starší malíř absolventa umělecko-průmyslové školy, osvědčený typograf vyučence. "

"Základ poslání nakladatele jest a musí být idea. Poslání knihkupce je služba."

"ročně (vyšlo) až 10 000 knih (rok 1941)"

"Jako knihkupec i nakladatel jsi pod přísahou, aby duchovní zdraví národa neutrpělo nejmenší úhony."

3 15.01.2020

Předchozí komentující snad vše řekli, jen dodám, že mě velmi potěšilo nové vydání od Oikoymenh, kniha byla prakticky k nesehnání.

3 05.11.2019

Je pravda, že by zde mohlo být daleko více textu ke konkrétním stavbám, plány a historické fotografie bych také ocenila. Prostě si jen myslím, že to nebylo hlavním cílem knihy. Je to obrázkový katalog opravdu působivých, krásných fotek a jako nadšenec do brutalistní architektury jsem ji prolistovala tolikrát... Pořád se nemůžu nabažit. Věřím, že když budou vycházet takové "artové" knihy, chopí se (další) autoři tématu tak, jak by si zasloužil; spíš v to velice doufám.

3 25.03.2019

Dita. Pěkná holka, možná díky svému překvapivě árijskému vzhledu, štěstí v neštěstí ostatních, shodou náhod, přežila druhou světovou válku, Terezín, koncentrák, své rodiče i prarodiče. Po válce žije v Praze v domově mládeže, snaží se studovat, stýkat s lidmi, navazovat přátelství, žít "normální" život. Jenže nejde zapomenout. Užívat si života, tak jak by se to za normálních okolností od mladé hezké holky očekávalo. Na okolí nejspíš působí, že to má dost na háku, nějaké ty plány do budoucna, dá každému kdo si o to řekne a celkově se má fajn, i když pár šrámů na duši by se našlo, to dá rozum.
V hloubi duše je ale pořád tam s nimi, s dětmi v Terezíně, se svými příbuznými, se všemi, kteří vyletěli do povětří. Jak o tom mluvit s těmi, kdo to nezažili? Jak, a proč vlastně, o tom mluvit se spoluúčastníky celého toho nešťastného konečného řešení? Nejde zahubit pocit přeživšího, smutek, myšlenku na nespravedlnost; někde někdo určil: "tak a Židé zmizí z povrchu zemského." Četlo se mi to těžko, jak kvůli ději-neději, v okamžiku, kdy rozhovor náhle končí přesunem do Ditiných myšlenek, proudu úvah a vzpomínek, a najednou se dialog objeví z ničeho nic zpátky po dvou stranách; tak kvůli myšlence knihy jako takové. Odsouzení již odsouzených, smrt už mrtvých. Beznaděj a deprese, která vysvobozením a navrácením do "normálního" života ani náhodou nekončí, ač se snažíte ze všech sil.

Poselství této knihy je silnější než kniha samotná. Mimochodem, po přečtení Hany od Mornštajnové, jelikož mi Ditu několik lidí k Haně doporučilo: Hana mě tedy zasáhla mnohem víc, smutek, svíravost, na konci jsem brečela a brečela.. A to u knih vydržím hodně. Je to tak strašně strašné a (ne)skutečné a skvělé: https://www.databazeknih.cz/knihy/hana-324332

3 27.02.2018

K dílu Jana Čepa jsem se dostala skrze citaci v knize Prožívat architekturu od Pavly Melkové: „Šel jsem po cestách porobených a zneuctěných, lysých, odřených, plných prachu a nečistých ran, vlekoucích se uprostřed krajiny pusté a vyprahlé, jen zaprášený stvol čekanky nebo jitrocele jim byl tesklivým společníkem. Tyto cesty jsem měl vlastně nejraději, s jejich zákruty a s jejich puklinami, s tichými žhnoucími západy nad obzorem. Byli jsme si tak podobni, já v svých rezavých šatech, všecek pokrytý jejich prachem, všecek zahalený do jejich barvy, všecek prosáklý jejich bolestí a jejich poutnickou touhou - a ony tak utýrané, tak pokojné."
Zaujala mě natolik, že jsem si povídky sehnala. Okamžitě mě vtáhly do nemilosrdného, bolestného světa plného bídy, zmaru, smrti a nepustily mě ani po přečtení poslední strany. Fildův komentář je natolik výstižný, že přidávám jen citaci z doslovu Bedřicha Fučíka: „Čep je nepochybně jedním z nejlyričtějších, ale zároveň nejtvrdších našich básníků, který se "nemazlí" ani s tématem, tím méně "soucítí" se svými hrdiny. Vede je nejkratší, velmi strmou cestou, obnažuje je až do kostí v jejich slabosti, nerozhodnosti, nemá slitování s jejich mravní i duchovní bídou. Jeho soud je přísný a důsledný, až mrazí."

3 19.04.2016

Jak vypadal výkon trestu v českých zemích během středověku? Nefungovaly věznice v dnešním slova smyslu. Nebyl nikdo, kdo by chtěl takové zařízení provozovat a financovat. Hříšníci byli trestáni pokutami, případně byli zadrženi na hradě či městské radnici do té doby, než byl vynesen rozsudek. Vzhledem k tomu, že za vážná provinění byli zločinci odsuzováni k trestu smrti, jen výjimečně se vykonavatelé trestu uchýlili k delším trestům. Měšťané si později prosadili vznik "lepších" vězení, aby je nemuseli sdílet se zločinnou spodinou. Mučení a fyzické tresty většinou sloužily k přiznání viny. Po pokutách byl zejména ve městech nejoblíbenějším trestem pranýř, respektive každé veřejné odsouzení. ---- To je jen pár zajímavostí vyňatých z této malé útlé knížky. Klidně by mohla mít trojnásobný počet stran, ale i tak se čtenář dozví spoustu věcí.

3 17.03.2016

Docela drsný čtení o vzdělané a inteligentní ženě, která postupně přichází o sama sebe. Raná fáze Alzheimera ji zasáhne v padesáti letech, kdy je na tom nejlépe fyzicky i psychicky a i kariéra ji jen kvete. Nejhorší je to uvědomění si, že ztráta paměti v důsledku Alzheimera je nevratná, situace se bude jen zhoršovat a léčba neexistuje, jen léky na potlačení symptomů, které jsou stejně časem nedostatečné..

3 23.04.2015

Každou knihu, každý příběh, přibližující skutečné pohnuté osudy, čtu s velkým zaujetím. Chtěla jsem nejdříve napsat "čtu ráda", ale to není úplně výstižné. Protože bych samozřejmě byla radši, kdyby se takové věci vůbec neděly... To, co zažívala Libuše Gottwaldová se svojí macechou, je opravdu hnusné. Takoví lidé jsou těžce zranění a svou bolest posílají dál. Čtenářům přeji klid a pozornost na čtení, není to oddechovka, ale i tak jsem příběh slupla raz dva, přestože čtení bylo někdy dost bolestivé. Klaním se Libuši, že svůj příběh takto otevřeně sepsala, protože to vůbec není jen tak. Chce to velkou odvahu a sílu. Přeji autorce už jen vše dobré, lásku a milující lidi kolem sebe.
PS: Děkuji za recept na pomazánku s pórkem, mňam!

2 14.11.2023

"Baví" mě tyhle rodinné historie, rozepře, frustrace, nepochopení a mlčení, trvající celá desetiletí. Společné dědictví, kolem kterého se celý děj točí, znělo slibně. Přesto cítím po dočtení, ke kterému jsem se musela trochu nutit, velké zklamání. Styl psaní mi úplně nesedl. A ten růžovoučký konec.. No, jednou stačilo.

2 03.01.2021

Perfektní průvodce opravdu dost neklidným územím z pohledu architektury a urbanismu. Velice povedená a kvalitně obsahově i graficky (až na pár hloupých kontrastů a z toho vyplývající nečitelnost písma) zpracovaná záležitost. A veliké a nadšené ach, architektura a architekti v komiksu od ilustrátora Vojtěcha Šedy jsou tak boží! Texty Ondřeje Horáka se čtou jedním dechem, jsou plné životních osudů, dobrodružství a napětí, přesto že tématem jsou "jenom" baráky a jejich autoři. Skvělý počin, s chutí bych si přečetla architektonický komiks. Díky!

2 10.01.2019

Dle názvu jsem se trochu obávala snahy o senzaci, ovšem kniha Jany Vrzalové překonala všechna má očekávání. Stylistika, slovní zásoba a krásná čeština jak za první republiky, historická fakta spolu s uvěřitelnými dialogy, ale zejména osud Inky mě naprosto pohltil.

Inka. Inteligentní, moudrá, statečná a rovná žena, pravá dcera svého otce. Vlastenka, odvážná, silnější než lecjaký chlap, pomáhala otci Vojtěchu Preissigovi v protinacistickém odboji s vydáváním ilegálního časopisu V Boj, s nasazením vlastního života pomohla převádět lidi přes hranice. Při krutých výsleších gestapem vzala vinu jen a jen na sebe, neudala nikoho z rodiny, nevyzradila jediného spolupracovníka a uchránila tak desítky lidí před perzekucemi. Do poslední chvíle neztratila odvahu a víru, že válka skončí a bude dobře. Odvaha a vnitřní síla, kterou prokázala před německým tribunálem by neměla zůstat zapomenuta!

2 21.04.2018

Jean a Avery, Marina, a Lucjan, Kanada, Egypt. Nil. Zaplavování vesnic kvůli přehradě a stěhování milionů lidí. Varšavské povstání. Architektura a botanika, umění. Jídlo a touha, smutek a láska, dotek a slovo, úzkost. Samota a bolest. Smrt. Anne Michaels a její další básnický román. Knih, u kterých mi tečou slzy, je minimum, tohle je jedna z nich. Nejenom při pasážích o Varšavě. Nedávno jsem tam byla a úplně to vidím, teda vlastně nevidím, nemůžu to vidět, ani pochopit, ověřit, uvěřit, tu neskutečnost všeho. A tohle je jen zlomek z okamžiků, při kterých mi bylo těžko na srdci. A jakto, že už jsem na poslední straně?

2 04.01.2017

Jarle je na začátku devadesátek docela obyčejným norským puberťáckým rebelem s rozvedenými rodiči, který na všechno říká ne, poslouchá drsnou hudbu, miluje svou holku a jeho nejlepším kamarádem je ještě větší drsňák než on. Ale Yngve je Yngve a když na tenhle nový přírůstek narazí ve škole, začnou se dít věci. Příběh se mi četl nádherně snadno, plynule, lehce (7 hodin ve vlaku). Je z něj cítit hromada mladického neklidu a rebelství a melancholie, které jsme zažili v pubertě snad všichni, vše je ještě podbarveno celosvětovými událostmi a hudbou. ++ Na norské wiki jsem se dočetla, že vyšly další 4 knihy s Jarlem jako hlavním hrdinou, ale nenašla jsem nic o tom, že by byly přeloženy do češtiny. Škoda.

2 26.11.2016

Užitečná kniha. Poznáte, kolik psychopatů máte kolem sebe - a možná ho objevíte i v sobě. Přiznávám se, že jsem knihu přečetla tak z půlky, přesto si troufám říct, že stojí za to.

2 30.10.2016

Možná zajímavý nápad rychlo-občerstvení, možná zajímavá zápletka... Ale stejně nuda! Ztrácela jsem se v postavách a jejich rolích v příběhu, už tak dost slabém, roztahaném, nezajímavém.. Musila jsem se nutit knihu dočíst, přeskakovala jsem ke konci celé pasáže. Zase jeden ze slabých kousků z edice Čtení na dovolenou, bohužel.

2 30.10.2016

Norsko, 60. léta. Kolosální osud hlavního hrdiny Braga. Musí bojovat s nemocí, sám se sebou, se soudy, se samotou i pěkně drsnou zimní norskou přírodou. Román, který se odehrává v 60. letech v Norsku, je román s velkým R. Příběh je skvělý. Zajímavá myšlenka viny pasivní společnosti za zločiny jednotlivce. Milostná linka je přímo dechberoucí. Ještě hodně dlouho ve mně zůstane ta melancholie po dočtení opravdu hodně dobré knihy. -- Je to autorova prvotina, v Norsku za ni dostal cenu a byla přeložena do mnoha jazyků. Napsal toho mnohem víc, ale tohle jediné vyšlo v češtině. Přitom v doslovu jsou zmíněna další poměrně zajímavá díla, škoda.

2 23.12.2015

Naprosto se ztotožňuji s názorem uživatelky Pett. Úžasný čtivý příběh, který mě dostal od první chvíle. Ideální pro fanoušky komiksů, kouzelnických triků a (nejen) Ameriky 40. let. Zajímavosti: přestože je autor americký spisovatel, jeden z hlavních hrdinů je židovský kluk z Prahy.

2 10.02.2015

oproti prvnimu dilu slabe:/ treti dil ani nenacnu..

1 18.11.2021