hanak_v_exilu komentáře u knih
Moc nechápu proč autor zavedl děj tam kam ho zavedl, protože by se bez této rozsáhlé vsuvky úplně obešel. Možná chtěl do své trilogie obsáhnout další část nevysvětlitelných záhad, možná chtěl zdůraznit epičnost celého dobrodružství. Povedlo se mu to tak napůl. Kdyby totiž pralesní část vyškrtal a zůstal na studeném Islandu, příběh by tím neutrpěl. Naštěstí je kniha svižně napsaná a děj se nezadrhává, takže jsem mu onen výlet rád odpustil.
Nevím jestli je to tím, že každá povídka má v sobě nějaké ponaučení k němuž musela směřovat, ale přišlo mi, že autor většinou vytvořil zajímavý svět a pak v něm neobratně vystavěl příběh. V prvních dvou povídkách je tenhle dojem nejvýraznější. Až ta třetí - Dominika z Podolí mě opravdu zaujala. Vrchol sbírky pak přichází v následující - a mnohokrát zmíněné povídce Tenkrát na zahradě. Obě mají nepřekvapivě společné, že se neodehrávají ve fikčním světě. Zbytek povídek trpí stejným chronickým problémem jako první dvě. Vypíchl bych ještě Skrýš - protože je strašlivě zmatená a nedává smysl, a poté Dům u Zlatého kapradí, protože z ní až příliš čiší autorova snaha protlačit do vyprávění své postoje. Na ní jsou slabiny sbírky nejviditelnější.
Knížka začíná slibně - vyvrácením naivních a dnes už částečně opuštěných tvrzení Ericha von Danikena. Po přečtení prvních dvou kapitol jsem věřil, že mám v rukou knihu přistupující k záhadám a nevysvětlitelným artefaktům z hloubi času z racionálního pohledu. To mi vydrželo zhruba do třetiny, kdy Ludvík Souček popustil uzdu fantazie a plynule se zařadil po bok tvořivého Švýcara. Jeho teorie, nebo lépe řečeno jeho fantazie ovšem není tak atraktivní, ani tak ucelená. Kniha samotná je pak zmatená, druhá polovina postrádá čtivost a občas je vyloženě ubíjející. Málokterý text mě takhle uspával.
Ruské sci-fi v sobě mají něco z pohádek. Jednorozměrné postavy se ukvapeně rozhodují na základě povrchních dojmů, zvraty jsou vidět na dvě stránky dopředu a děj je často o boji dobra se zlem. Romány bratrů Strugackých se tomu schématu většinou vymykají, ale o tomhle to neplatí. Skrývá v sobě myšlenkovou hloubku a nemilosrdně ji ředí v přímočarém a ke konci trochu zmateném dobrodružném příběhu. Když se děj zastavil a poodhalil něco z reálií, cítil jsem v knize potenciál na skvostné filosofické sci-fi. Bohužel zůstalo jen u náznaků.
Mírně slabší než pozdější sbírka Barva z kosmu. První dvě povídky - Dagon a Slavnost mě zaujaly jen pointou, Volání Cthulhu mi přišlo pohříchu nevýrazné. Až Hrůza v Dunwichi byla správně mrazivá a strašidelná. V horách šílenství je nepřiznaným vrcholem sbírky. Čekal jsem příběhovou předlohu Carpenterova filmu, ale dostal jsem svižné, přesto však epické dobrodružství rozvíjející už tak bohatou mytologii. Poslední povídka - Stín z hlubin času působila po té emocionální náloži téměř odpočinkově, a ani ona nezapře své kvality.
Kvalita a tloušťka roste každým dílem. Tenhle tématicky zaměřený přesně dostál svému jménu, protože žádný z příběhů jsem neznal. Všechny stojí za to, takže nedočkavě vyhlížím slíbenou pětku.
Na téhle sérii je skvělé, že může postupně představit všechny rasy dosud opomíjené příběhy Star Trekovského universa. Po Breenech přišli na řadu i Gornové, a stejně jako po minulé knize, i po téhle zůstala lehká pachuť. Společnost hegemonie měla určitě větší potenciál než z ní autor vymáčkl a ani zápletka není nijak objevná. Text zaplevelují logické díry a nepravděpodobné situace, což dělá z jinak seriózně pojaté krize tak trochu frašku.
Stýská se mi po dospělém Star Treku v němž měli lidé zodpovědnost a jejich činy následky. Nejde jen o doktorovu dějovou odbočku. I zásahy do životního prostředí na Kapce se přešly podezřele shovívavě a Riker, v minulém díle zmítaný pochybnostmi ohledně porušení Základní směrnice, si z ní najednou nedělá těžkou hlavu. Slabší příběh se zajímavého světa.
Konečně se v téhle sérii objevil díl, který není jen politické školení mužstva, ale nutí čtenáře přemýšlet. Navíc se zaměřuje na nedostatečně probádaný a neuspokojivě vysvětlený fenomén, a odehrává se v oblasti, ukázkově splňující definici pojmu "exotická část vesmíru". Výtky zůstávají už třetí knihu pořád ty samé, ale jakmile se děj pořádně rozeběhl, poučování a indoktrinace zmizely v pozadí. Tenhle námět by se neztratil ani mezi lepšími epizodami Nové generace a mám takové tušení, že by uspěl i jako film. Má náběh na epičnost, osudovost a obsahuje několik opravdu působivých scén.
Klasicky nevyrovnaná povídková sbírka. Jestli se k ní dostanete, přečtěte si ALAS, Mouchy paměti a možná i Broskve pro šílenou Molly. Zvlášť první z nich je luxusní. Chytrá, provokativní a v jistých ohledech mrazivá.
O každém dílu se dá říci že by obstál samostatně, ale jen o tomhle to platí bez výhrad. Život Kirka uvězněného v Nexu je izolovaný od jeho přátel i okolního světa. Tráví čas ve společnosti svých pochyb, představ, tužeb a zmařených příležitostí. Kupodivu z toho autorovi vyšla svižná a velice čtivá knížka, nerušící zbytečným balastem. Celá trilogie patří k tomu nejlepšímu co jsem o Star Treku četl.
Není co řešit, druhý díl jse snad ještě lepší než ten první. Kniha je kratší a vyprávění je proto svižnější a naléhavější. Děj se znovu odehrává ve dvou časových rovinách. Autor vyplnil další bílá místa v životě posádky a vysvětlil několik motivací. Většinou beru tyhle spekulace s rezervou, ale musím mu přiznat, že jeho fantazie dávají smysl, pasují mi k charakteru starých známých postav a drží se zdravě při zemi. Také to ovšem znamená, že se čtenář musí alespoň zhruba orientovat ve filmech, v původním seriálu a dokonce i v tom animovaném.
Kniha vhodná pro čtenáře začínající se zahraniční politikou. Kissinger se tentokrát držel zkrátka. 386 stran se nezdá málo, ale v porovnání s předchozími díly autora je to útlá brožura nabízející stručný přehled problematiky. Dokonce ani nejobsáhlejší pasáž o USA nejde příliš do hloubky, a v textu je minimum nových myšlenek a žádná nová teorie. Není to úplně fér srovnání, protože zaměření obou knih se protíná jen částečně, ale neprávem opomíjený Nebezpečný národ od Roberta Kagana je názornější, podnětnější a ucelenější.
Dílo za minulého režimu vesele vycházelo nejen u nás, ale i v SSSR, takže bych s tvrzením o skeptickém popisu změn v komunistickém Rusku brzdil. H. G. Wells kritizuje především chaotické řízení vyplývající z nezkušenosti Bolševiků a také strašidelnou míru úpadku, jdoucí na vrub vládě Mikuláše II. a vleklé válce. S probíhajícím procesem znárodňování vesměs souhlasí, stejně tak i s nevybíravými metodami sovětské státní moci. Rok 1920 byl taky jeden z posledních, kdy bylo ještě možné mít pro bolševickou revoluci nějaké pochopení. Autor proslul jako spisovatel sci-fi, ale paradoxně se v obou předpovědích vyslovených v knize tragicky zmýlil.
Na autora překvapivě všední a racionální příběh, na němž mě nezaujaly ani silné postavy, ani mazaně vymyšlený exotický svět. Není taky divu, protože ani jedno tam nebylo. Philip K. Dick je v Hollywoodu oblíbený, protože se jeho knihy hemží brilantní náměty. Tohle nikdy nikdo nezfilmoval a troufám si tvrdit, že ani nezfilmuje. Je to ztělesněním průměrnosti a tuctovosti.
Mám zkušenost že antologie jsou často nevyrovnané a ani tahle není výjimkou. První tři povídky mi příliš nesedly, z následujících tří jsem byl nadšený a pak se střídaly lepší a méně povedené. Kniha je dostatečně variabilní a kvalitní, aby si tam téměř každý našel to své a zbytek ho neurazil.
Na Marsu nemá nikdo chvíli klidu. Líbí se mi, že i když autor recykluje jednu zápletku pořád dokola, pokaždé přijde s něčím novým. Tentokrát příběh zabloudil do zapomenutého údolí, v němž už věky probíhá krvavé obléhání téměř mrtvého města. Bohužel prostředí není tajuplné jako Údolí Dor a akce není tak velkolepá, jako monstrózní výprava za záchranou Dejah Thoris. I hlavní postavy jsou jen stínem svých slavněšjích předobrazů. Zábavnost ovšem klesla jen málo a děj pořád příjemně ubíhá.
Pokud je to vůbec možné, je druhý díl ještě větší brak. Množství bitevních scén znatelně vzrostlo, krásných žen toužících po náruči Johna Cartera je rovnou celá trojice, v ději se hromadí neuvěřitelné náhody a zamýšleně šokující zvrat je viditelný dvacet stran dopředu. Ergo, je to výborná kniha. Edgar Rice Burroughs píše s bohatou fantazií a akci zvládá na jedničku. Kdyby nebyl téměř sedmdesát let bezpečně mrtvý, obžaloby z rasismu a předsudé nenávisti by jen pršely. Jsem zvědavý, co z Barsoomu ještě ukáže.
Od téhle knihy jsem si sliboval nový pohled na krizi demokracie, ovšem velice brzy jsem zjistil, že nic zásadního nepřináší. Autor tvrdí, že se liberální demokracie rozpadá na neliberální demokracii (populisté) a nedemokratický liberalismus (bez nálepky). První variantě se sveřepě brání a tu druhou zásadně nekritizuje. Preferuje původní stav, aniž by ho blíže definoval. Z kontextu je ovšem jasné, že konzervativismus je pro liberální demokracii také nepřijatelný. Už z toho se dá odvodit, že jako řešení situace autor navrhl vyšší zdanění, větší důraz na sociální stát a politický aktivismus. Pokud si budete chtít k tématu něco přečíst, tak radši zkuste knihu Soumrak západního liberalismu od Edwarda Luceho. Je mnohem chytřeji napsaná, jde více do hloubky a není tak prodchnutá naivitou.
Autor toho má očividně hodně na srdci. Dan Simmons potřeboval k napsání dokonalé knihy 904 stran a Hamilton jich použil 688 jen na rozmáchlý úvod. Vybaven znalostmi z předchozí ságy autora jsem se pustil do čtení. Pandořina hvězda je impozantní space opera s desítkami postav, zašmodrchaným dějem a předpokládám, že i s patřičným přesahem. Společenství působí kompaktněji než poněkud rozháraná Konfederace a zdálo se mi přístupnější. Principy na nichž budoucí společnost funguje se od těch našich nijak výrazně neliší, přesto jsou reálie dostatečně cizí, aby nutily pokládat otázky. Samostatnou kapitolou jsou nezbytní mimozemšťané. V Konfederaci hráli až na pár klíčových okamžiků jen okrajovou úlohu. Tuším, že tady budou ti tajuplní a svým způsobem fascinující cizinci mnohem důležitější.