hopla komentáře u knih

Časové posuny nejsou v románech příliš vzácné, ale aby každá z rovin byla psána jiným stylem, to už za výjimečné považuji. Obdivuji v tomto ohledu autora, že navzdory té rozdílnosti dokázal vytvořit tak kompaktní dílo. Každá z vrstev jako by přitom byla určena jiné skupině čtenářů a přesto není ono přesouvání nepříjemné. Příběh má silnou atmosféru. Každá doba je vykreslena velmi barvitě, s množstvím autentických detailů. Celkový dojem by mi mohly zkazit snad jen některé gramatické chybičky, které asi nebyly překlepem a unikly i editorce. Konkrétně šlo o záměnu I-Y ve slovech: "hyhňá se" (str. 79) a "štimovat" (str. 102 a 162). Každopádně se již těším na Světlo z Pauliny :-).
A ještě dva citáty na jedno téma:
"Vzpomínky fungujou jako hulení, nesmíš to přehnat, pak je ti blbě..."
"Něco ho tlačí na hrudníku, jsou to vzpomínky a je mu z nich těžko. Možná z toho mívají lidi v jeho věku infarkt. Z těch vzpomínek, když jsou moc těžké a srdce je už neunese."
/přečteno v papírové formě/

13 04.03.2020

Začátek knihy ve mně vzbudil dojem, že to bude zajímavé čtení. Tím spíš, že se běžeckých závodů občas zúčastňuji. Nějak jsem se ale v tom "ději" poněkud ztrácel. A měl jsem dojem, že na tom ani autor nebyl lépe. Je znát, že to je spíš novinařina, resp. soubor nesourodých textů k běžeckému tématu. Tato pasáž o Zátopkovi ale stála za přečtení:

"Zátopek se na závodech choval, jako by měl schůzku. Dokonce i uprostřed závodu si rád lámanou francouzštinou, angličtinou nebo němčinou povídal s ostatními běžci. Jeden nabručený Angličan si dokonce na Zátopkovo „neustále tlachání“ stěžoval. Po závodech se občas v jeho hotelovém pokoji sešlo tolik nových známých, že se nakonec musel vzdát své postele a spal venku pod stromem. Jednou, krátce před mezinárodním závodem, se spřátelil s australským běžcem, který doufal, že se mu podaří překonat rekord Austrálie na 5000 metrů. Zátopek byl zapsaný pouze na desetikilometrový závod, přišel však s plánem. Poradil Australanovi, ať vynechá svůj závod a místo toho se postaví na start s ním. V první polovině závodu na deset kilometrů dovedl svého nového kamaráda k rekordu, pak přidal, věnoval se svým záležitostem... A zvítězil. Takový už prostě Zátopek byl. Závody považoval za cosi jako „pokec“ v hospodě. Měl závody tak rád, že se jich místo odpočinku a ladění formy zúčastňoval tolika, kolika mohl. Během jediného zátahu na konci čtyřicátých let Zátopek závodil tři roky takřka každý týden a nikdy neprohrál. Jeho celkové skóre za toto období činilo 69:0. I s takto nabitým programem zvládal ještě týdenní tréninkové dávky přes 260 kilometrů.
V roce 1952 dorazil na olympiádu v Helsinkách. Protože český tým měl jen málo závodníků, mohl si vybrat, na jakých vzdálenostech bude závodit. Vybral si všechny. Postavil se na start závodu na 5000 metrů a zvítězil v novém olympijském rekordu. Poté se přihlásil do závodu na 10 000 metrů a získal své druhé zlato v dalším novém rekordu.
Nikdy dřív neběžel maratón, ale co na tom záleželo? Se dvěma zlatými medailemi na krku už nemohl nic ztratit, proč tedy práci nedokončit a nezkusit to? Brzy se ukázala jeho nezkušenost. Byl horký den, takže se Angličan Jim Peters, tehdejší držitel světového rekordu, rozhodl vedro využít, aby Zátopka setřásl. Na značce deseti mil se dostal už na deset minut pod svůj vlastní světový rekord a vzdaloval se poli ostatních závodníků. Zátopek si nebyl jistý, jestli takové tempo může někdo vydržet. „Promiňte“ doběhl vedle Peterse, „tohle je můj první maratón. Neběžíme moc rychle?“ „Ne, “ odsekl Peters, „moc pomalu." Jestli byl Zátopek tak hloupý, aby položil podobnou otázku, jinou odpověď si nezasloužil. Zátopka to překvapilo. „Říkáte pomalu?“ ověřil si raději. „Jste si jistý, že máme pomalé tempo?“ „Ano, “ přitakal Peters. Vzápětí zůstal jako opařený. „Dobrá. Díky.“ Zátopek vzal Peterse za slovo a vyrazil. Když vyběhl z tunelu na stadion, přivítal ho ohlušující jásot. Nejenom od fanoušků, ale i od sportovců všech národů lemujících trati, aby ho pozdravili. Zátopek protrhl cílovou pásku ve svém třetím olympijském rekordu..."

6 29.02.2020

Od mé maturity z ruštiny, při níž jsem se s Raskolnikovem setkal poprvé, uplynulo již mnoho let. Asi bych si tento román již nepřipomněl, nebýt mé plánované cesty do Petrohradu, kdy budeme celý týden ubytováni v domě, který je s Raskolnikovem spojován. To mne i inspirovalo. A jsem rád. Nejen, že si zpestříme svůj pobyt, ale celkově ve mně román zanechal silný dojem. I přes určitou linii červené knihovny se mu nedá upřít silná filozofie. Diskuse hlavních postav nejsou samoúčelné, ale naopak přesahují rozměr samotného příběhu. Navíc se ukazují silně nadčasové...
Citát:
"Lež je možno vždycky odpustit, to je bohulibá věc, protože vede k pravdě. Lhaní je jediná výsada člověka mezi všemi ostatními organismy. Lži si, ale lži ze své hlavy. Začalo to názorem socialistů: Zločin je protest proti nedostatkům sociálního řádu a dost, nic víc. Žádné jiné příčiny se neuznávají, vůbec nic! A právě tohle je lež!“ Všechno je podle nich zaviněno zhoubným prostředím, a ničím jiným! To je jejich zamilovaná fráze! Z toho přímo vyplývá, že bude-li společnost organizována správně, okamžitě pominou i všechny zločiny, protože nebude proti čemu protestovat a všichni budou naráz bezúhonní. S lidskou povahou se nepočítá, povaha se vylučuje, povaha se nesluší! Podle nich se lidstvo nevyvine historickou, živou cestou k dokonalosti a nevytvoří konečně dokonalou společnost, nýbrž naopak sociální systém vyspekulovaný nějakým mozkem okamžitě vnese řád do celého lidstva a v jediném okamžiku ho učiní spravedlivým a nehřešícím, dřív než prodělá nějaký živý proces, dřív než projde nějakým historickým a živým vývojem! Právě proto mají instinktivně neradi historii; jsou prý to samé ohavnosti a hlouposti..."
A ještě jeden vizionářský:
"Raskolnikov proležel v nemocnici celý konec půstu a celé velikonoce. Když se uzdravoval, rozpomínal se na to, o čem třeštil v horečkách. Byl posedlý chorobnou vidinou, že celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, neslýchanou a nevídanou morovou ránu, která se valí z nitra Asie na Evropu. Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených. Vypukaly požáry, šířil se hladomor. Všecko podléhalo zkáze. Epidemie sílila a šířila se dál a dál. Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a Vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi..."

8 17.02.2020

V dřívějších dobách se společenský život neodehrával ve virtuálním prostředí, ale jen mezi skutečnými lidmi. Ulice a hospody se hemžily postavami, z nichž si některé zasloužily nejen pozornost, ale i věčnou připomínku ve formě podobných spisků. V tomto dílku jsou představeny jen některé z tehdejších "slavných."
I dnes však každý, kdo stráví část svého života v některém městě, brzy pozná, že se ony figurky nevyskytovaly jen v minulosti, ale patří i k dnešnímu životu. Možná paradoxně se o nich však v dnešní záplavě informací o nich už tolik nedozvíme. Bylo by to jistě taky zajímavé čtení.
Citace z úvodu stojí za zmínku:
"Bylo to roku 1865.
Ve chvalně známé Staroměstské pivnici, kteráž nacházela se v Jilské ulici, dlela jednoho večera veselá společnost, sestávající hlavně z mladých lidi, ponejvice studentů. Bylť hostinský Pěkný znám co přítel studujících, takže si získal svým dobrodušným chováním zvláště vůči studujícím příjmí „otec“ nebo jinak „táta studentů.“ Tam se scházela vždy četná společnost, zvláště mladších lidí, kteří rozjařeni dobrým mokem pěli národní písně. A kdo by byl tehdáž v hostinci nezpíval. Zpíval kde kdo, ať mladý, ať starý — vše jedno, pěly se písně národní, jimiž se náš národ probouzel k novému životu. Druh druha povzbuzoval v národním nadšení a byl to skutečně opravdový společenský život.
Nynější naše mládež nemá o podobném společenském životě ani ponětí. Kde jsou ty písně, ty krásné naše písně, které hlaholily den co den v našich hostincích? Kde to národní nadšení? Vedlo by nás daleko, kdybychom měli vypočítávati všecko, co se od té doby k našemu neprospěchu změnilo..."

1 03.02.2020

Coby příspěvek k porozumění mezi národy Čechů a Němců toto vyprávění, dle mého soudu, nemůže fungovat. Na to je tam příliš znát autorčino povýšenectví a sklon k vysmívání se. A coby dokument doby poslouží jen s ohledem na subjektivitu autorky. V textu je poměrně velké množství faktických nepřesností (na některé upozorňuje poznámkami i překladatel) - např. pomník Stalina v Praze nebyl z bronzu a nebyl odstraněn \"v tichosti.\" A v roce 1968 se režim nereformoval na \"komunismus s lidskou tváří.\" S velkou rezervou se musí brát také prohlášení, že po válce \"většina Čechů vlastnila revolver.\"
Velmi subjektivní je také její pohled na Slováky a Slovensko obecně - jako by bylo znát, že si byli s Němci za války blízcí.
Text se obsahově na několika místech opakuje, což ale nepůsobí nijak zvlášť rušivě - spíš to člověk vnímá jako vyprávění někoho, kdo už trochu pozapomněl, že se o tomtéž již zmiňoval, a dodává to příběhu autenticitu. Dílo je doplněno pěknými ilustracemi a také mnoha autorčinými verši, jejichž kvalitu však ocení zřejmě jen málokterý čtenář, protože jsou psány německým dialektem a nejsou opatřeny překladem.
Nejvyšší vypovídací hodnotu tedy má autorčino popisování toho, co se jí bezprostředně týkalo, tedy její práce v lese. Zvlášť poznámky o tom, jak se tehdy v lese hospodařilo a zejména, s ohledem na aktuálnost tématu, jak se bojovalo s kůrovcem. Že se dnešní kalamitní situaci dalo předejít, z toho docela jasně vyplývá...

02.02.2020

Couchsurfing je určitě skvělá příležitost, jak poznat život místních, resp. tamějších, obyvatel. Když pak své zkušenosti a zážitky někdo zpracuje formou cestopisu, může mnoho lidí potěšit. Jen by to chtělo si vybírat hostitele pro danou zemi typické, normální, obyčejné, a nikoliv jen výstřední, žijící rozhodně jinak, než je v zemi zvykem. Tady se však autor rozhodl podle svého hesla: "Co je normální, to je zoufale nudné. Zajímavé to začíná být až tam, kde měřítko estetiky hraničí s extrémem." Přece jen nezapřel, že je spíš bulvární novinář než cestovatel. Jak se obyčejným Rusům žije, jsme se tedy moc nedozvěděli, zato nám pan autor, s typicky německou povýšeností, nezapomněl neustále vnucovat své propagandistické poučky.
Styl psaní však byl jinak celkem příjemný a některé informace přece jen zajímavé. Např., že v některých oblastech v Rusku mají za povinný předmět šachy (s.72).
A ještě pár citátů: "Čím větší auto máš, tím dál pro tebe musí traktor zajet." (s.162)
"Ne každý, kdo dělá kroky, postupuje vpřed. Ne každý, kdo stojí na místě, je bez pohybu." (s.185)
"Když něčemu stejnému věří téměř sto procent lidí okolo, je docela snadné potlačit nejprve jakékoli protiargumenty a poté i vlastní rozum." (= názor autora - docela výstižný i ve vztahu k masovým demonstracím, s.192).
Oceňuji překlad knihy a zejména četné vysvětlivky, které mnohdy sloužily nejen k pochopení, o čem se píše, ale i jako opravy autorových nepřesností.
Jo a ti medvědi a balalajky tam jsou! Podtitul je nepravdivý...

8 26.06.2019

Metaforická hříčka o lidském vědomí a podvědomí se slabým potenciálem a ještě slabším zpracováním. Úvod je však bohužel dostatečně atraktivní, takže očekávání dalšího děje přiměje čtenáře k setrvání v četbě, věřím, že mnohdy, až do konce. O to větší pak přijde rozčarování. Možná by se měl autor, pokud si neodpustí psát romány, zaměřit spíš na žánr dobrodružný, resp. pro mládež. Tohle jeho dílo má k tomu nakročeno.

1 22.06.2019

Pohádková exkurze po alternativní verzi Nebe. Vyprávěna, jako vždy u tohoto autora, s laskavě sarkastickým nadhledem - v tomto případě doslovným. Navíc je zřejmé, že autor má přehled o tom, kterým směrem se svět ubírá a jeho vize, jak by mohla probíhat případná třetí světová válka, je až mrazivě realistická.
S autorem jsem souzněl u všech titulů, které mu u nás dosud vyšly a vždy jsem se těšil, s čím přijde příště. Je mi moc líto, že nic nového už nám tento finský génius nepředloží. R.I.P.

6 08.02.2019

Zřejmě nejtěžší období rodu Zezulkových. Toužebně očekávaný konec války nesplnil lidem sny o spravedlivé společnosti. Náznaky toho, že z Východu nepřichází pokrok, byly patrné už z chování vojáků Rudé armády. Následné zavržení všech hodnot minulých generací a rychlé převlékání kabátů bylo nespravedlivou odměnou těm, kdo po celý život mysleli na druhé a všemožně je podporovali. Znárodňování, politické procesy, nucená emigrace. Smutný konec.
Ve Studené je dnes po Javořické pojmenována ulice a na rodném domě je umístěna plaketa. I její manžel pro obec nebyl bezvýznamný. Byl zakladatelem Sokola, starostou obce i ředitelem Satrapovy továrny na uzeniny, která dávala lidem desítky let obživu. Ta je ovšem dnes už zlikvidovaná - poté, co ji koupil a zrušil nynější významný člověk Andrej Babiš...
Zajímavý článek: http://literarky.cz/blogy/ivo-fencl/20735-vlasta-javoicka-a-125-let-od-jejiho-narozeni

2 29.12.2018

Popis událostí období od roku 1926 do těžkých let 2. sv. války. Nejen rodinné vztahy, ale i příklady charakterů lidí za změněných společenských podmínek. Cenná ilustrace naší národní povahy. Otázka vztahu k židovským spoluobčanům nevyznívá z autorčina vyprávění nijak pozitivně. Nejsilněji je pak popsáno odhodlání obyvatel bránit se německému nepříteli a těžké zklamání, když nás spojenci zradili: "Evropa se zbláznila a zašlápla své srdce, když vhodila čestné Československo do bezedné Hitlerovy tlamy."

2 29.12.2018

Zřejmě nejzajímavější část života Javořické. Období světové války, konec monarchie. Přerod z rozčarování nad ztrátou iluzí o svém manželovi až po téměř cynický pohled na realitu. Oproti školním létům a času dospívání se toho teď dělo kolem ní mnohem více. Přispěly k tomu i přesuny, vyvolané válečnými časy. Javořická už není jen pouhým pozorovatelem, dává mnohem zřetelněji najevo své názory. Například z jejího úhlu pohledu nebyla volba prezidenta nově vzniklé republiky zdaleka tak jednoznačná záležitost ve prospěch Masaryka. Že se mezi lidmi čekalo, že tuto pozici bude zastávat Karel Kramář, který by si ji více zasloužil. Ani události v Praze, kdy byl např. poničen Mariánský sloup, nebyly na venkově schvalovány. Je fakt, že tato ostuda nebyla dosud odčiněna. Kniha končí bolestnou událostí, ztrátou rodinného příslušníka a také, jak píše sama autorka: "...odchodem prvých tří dětí do světa..."
A ještě citace: "...opadlo mnoho kouzla z některých těch mužů osmadvacátého října a mnohé svedly peníze. Hlavně se budovalo na Slovensku a z toho mnohým zůstalo za nehty." (s.183)

3 08.12.2018

Děj se opět dramatizuje, obsahově je to zajímavé čtení. Subjektivita je v tomto případě samozřejmá, ale i tak je tu patrné, co bylo v té době považováno za standardní chování. Tragičnost toho, jak si dívky namlouvaly, že si toho svého "pravého" teprve vychovají, už, doufám, v dnešní době převážně vymizela. Vzdor není hrdinstvím - obzvlášť, když se tím člověk vydává na cestu vlastní zkázy.

3 28.11.2018

Po přečtení prvního dílu jsem to se svým těšením trochu přehnal. Přece jen jsem podcenil, že ne každá životní epizoda slečny Barešové musí být nutně zajímavá. Minimálně první část knihy jsem měl pocit, že čtu jen o tom, co si na sebe oblékala a jaké pseudoproblémy musela řešit ve škole. Trochu z obrazu té doby tam přece jen bylo, ale ta úroveň první části tomu chyběla. Představuji si, že takhle nějak asi vypadá ta červená knihovna. Ale nevzdávám to a čtu s nadějí další díl.
Citát k pobavení (str. 19): "Byl to příjemný a milý chlapec, ale říkali o něm, že se rád napije. Inu, je to Slovák!"

3 28.11.2018

Nikdy by mne nenapadlo, že budu čtenářem knih Vlasty Javořické. Nicméně životopisy mne zajímají, tak bych se k této knize (a jejím pokračováním) možná časem přece jen dostal. Že má autorka pamětní desku na domě, kde žila, v nedalekém městečku, poblíž města, v němž nyní nejčastěji pobývám, jsem si všiml, ale inspirací mi to nebylo. Teprve, když se ke mně před krátkým časem dostala část pozůstalosti po osobě, zemřelé ve Studené, začetl jsem se do deníků, kde je často zmiňována paní Javořická, která u nich pobývala na návštěvě (tehdy se říkalo "na besedě"). Odtud už to bylo jen pár kliknutí ve vyhledávači a po nejbližší návštěvě jindřichohradecké knihovny jsem se již začetl :-)
Nevím, jakou literární úroveň mají její romány, ani si nejsem jist, že bych se později chtěl pokoušet to zjistit, ale tohle čtení mne opravdu chytilo. Vlastně se mi i líbilo, jak to ze sebe sypala a nijak zvlášť nedbala na nějaký styl. Bylo to jako poslouchat upovídanou "tetku," ovšem takovou, která toho skutečně má hodně co vyprávět. Pokud je tedy čtenář už ve věku, kdy ho upovídanost starších lidí neotravuje a má zájem a trpělivost se něco dozvědět - hlavně o tom, jak se dřív žilo, má mu tahle knížka určitě co nabídnout.
Citát na závěr: "Těšit se, to je ze všech lidských pocitů ten nejsladší."
Těším se na další díl... :-)

4 14.11.2018

Samotáři, popisovaní v této knize, jsou většinou lidmi považováni za podivíny, blázny. Vždyť oni nejsou normální! Proč nemohou žít normálně jako my...? Ale není to možná tak, že to my ostatní, i když je nás absolutní většina, již své životy nežijeme správně, normálně? I z toho, co se v současnosti děje, nejen v Evropě, je vidět, že civilizace není samospasitelná a možná přichází doba, kdy bude postupně čím dál normálnější se obracet víc k přírodě a snažit se v ní najít naše zapomenuté schopnosti vcítění, pokory a úcty, abychom si mohli znovu vážit toho, že žijeme. A že tu magickou sílu má právě Šumava, není vůbec divu. Všechny ty tragické lidské osudy minulého století tu musely zanechat svou stopu.
Příběhy jsou podány velmi lidsky. Není v nich cítit žádná snaha o korekci, stylizaci. Vyprávění působí autenticky, přesvědčivě.
Asi by mnohý z nás očekával, že lidé, kteří se rozhodnou žít mimo civilizaci, budou svým založením, s prominutím, trochu primitivní. O tom, že to tak vůbec není, mne tato kniha přesvědčila na 100%. Skutečně to není žádné panoptikum. V mnohých z těchto osobností je tolik moudrosti, že budu mít ještě dlouhou dobu nad čím přemýšlet.
Ještě pár citací z vyprávění: "Farmy v Polabí nejsou klasické, kde na pozemku pracuje celá rodina a živí je to. Jsou to hobby farmy, které si pořídili bohatí lidé a žijí z dotací. Na farmě u Poděbrad pěstoval majitel na třech hektarech černý rybíz - nikdo ho ale nesklízel. Stačilo mu, že dotace na rybíz jsou vyšší než na pastviny." (s. 111)
"Dej si pozor na to, co si přeješ, protože přání se plní. Ale trošku jinak, než to člověk zamýšlel..." (s. 186)
"Na to, aby sis opravdu všímal věcí, musíš mít probuzenou pozornost a být na tom psychicky aspoň trochu dobře. Když je ti zle, jsi ponořený do sebe a mineš plno věcí." (s. 68)

13 01.11.2018

Asi není snadné nepodlehnout pokušení sepisovat další a další příběhy, když se dostaví onen podnětný "čtenářský úspěch." Příběhy, vybrané do tohoto svazku, nemají však společné to, co je v podtitulu - tedy, že by byly dramatické, ale spíše je spojuje banálnost až trapnost jednajících postav a jejich činů. Zda se jednalo o případy z reálného života, mi přitom nepřipadá až tak zásadně důležité, ale je možné, že pro onen čtenářský ohlas to může být rozhodující...
Předchozí "Příběhy" jsem nečetl, tak nemohu posoudit, zda měly podobnou literární úroveň, ale mne si tento styl psaní nezískal. Většina příběhů by se dala shrnout několika větami a nebyla by zajímavá ani pro Černou kroniku. Namísto dramatického děje tak dostáváme plytké, frázovité hlášky a kýčovité vyjádření postojů autora ke společnosti (zejména zášť vůči "zbohatlíkům") a otřepané vztahové fráze (skoro jak z Červené knihovny). A pozornému čtenáři bohužel neunikne ani značné množství tiskových (?) chyb. Vydavatelům zřejmě text nestál ani za to, aby ho protáhli textovým editorem. I běžný Word by ony přesmyčky a další podobné chyby jistě zachytil. Knihu jsem měl jen vypůjčenu, ale pokud bych ji býval zakoupil, věřím, že bych mohl s úspěchem požadovat vrácení peněz za tak nekvalitní produkt.
Pro mne tedy zůstane pan Cílek kvalitním autorem literatury faktu, ale v jiném žánru ho vyhledávat zřejmě nebudu.

03.08.2018

Nevybral jsem si pro četbu této knihy zrovna ideální podmínky. Obvykle čtu "na jeden zátah," zatímco tentokrát to bylo jen útržkovité čtení před spaním. Stalo se mi tak opakovaně, že jsem byl nucen se při dalším čtení vracet, přesvědčen, že již nějak ztrácím paměť, když mi pokračování nedávalo smysl. Nakonec jsem se rozhodl knihu odložit na vhodnější čas. Po několika týdnech jsem se k četbě vrátil a restart se zdařil :-). Po pár desítkách přečtených stránek jsem začal zažívat podobné pocity, jako když jsem se rozhodl maturovat z matematiky, ke které jsem měl nepříliš pozitivní vztah, ale jejíž zvládnutí mi mělo pomoci zvládnout přijímačky na VŠ. Chtělo to trochu se do toho vnořit a začalo se rozjasňovat. Možná je to jedna z knih, které by bylo vhodné přečíst opakovaně a víc si je tak užít, když už jsou konstrukce i pointa jasné. Jsem rád, že jsem se v autorovi nemýlil. I tentokrát to byl silný zážitek.

6 09.04.2018

Čtení na dovolenou. Tedy ne až tak oddechová četba, ale pro mne je ten kontext celkem výstižný. Knížku jsem četl poprvé před 35 lety v čase dovolených, záměrně na horkém písku tehdejší nuda pláže kousek za Prahou. I proto jsem ji tehdy tak silně prožíval. Ale taky jsem ji v tom čase četl jako vypůjčenou od přítelkyně, která se brzy poté stala mou paní. Že jsem tu knížku vlastně nevrátil a zůstala v mé knihovně, jsem si uvědomil při plánování naší letošní dovolené - návratu do míst, sloužících jako kulisa děje této knihy. Děj už mi z hlavy zčásti vypadl, takže mi nic nebránilo si ji přečíst nanovo - coby přípravu na náš nadcházející pobyt v pouštích Jihozápadu. Ten intenzívní pocit napětí, který jsem doufal, že si znovu prožiju, už se sice nedostavil, ale zklamání to nebylo. Doufám jen, že se mi připomenutí některých pravidel přežití nebude hodit... :-)
Obsah asi nemá smysl literárně rozebírat, ale nepřehnaná očekávání knížka naplnit dokáže. Skromný počet stran i určitá zvědavost pak může stačit k tomu, aby nezůstala nedočtena. Hodnocení ale trochu navyšuji kvůli tomu svému osobnímu vztahu.

8 18.03.2018

Podivuhodná, ale i obdivuhodná road story. Autor si vytyčil na dnešní dobu zdánlivě snadno dosažitelný cíl - projet trasu, kterou putovali naši "legionáři." Že, obzvláště v končinách, kde se pohyboval, nemusí však jít (jet) všechno hladce, se mnohdy přesvědčil až poté, kdy už bylo jasné, že jeho kostky jsou již vrženy a cesty zpět pro něj není (chtěl-li svůj úkol splnit) - vlastně podobně jako na tom byli právě ti legionáři. Že se mu podařilo svůj záměr zdárně dokončit, je o to obdivuhodnější, že jej nepodnikl v rámci nějaké společné výpravy, ale naopak sám, bez jakéhokoliv zabezpečení.
Potěšilo mne, že se autor zdařile dokázal oprostit od svých subjektivních dojmů a dal přednost tlumočení názorů, s nimiž se cestou setkával. Navíc s vyvážeností, kterou by si mohla vzít za vzor např. Česká televize. Litoval jsem jen, že pasáže, ve kterých reportoval o svých setkáních s posledními přežívajícími českými krajany v tak vzdálených krajích, byly jen velmi letmými nahlédnutími. Celkový dojem mám ale pozitivní a knížku budu doporučovat k přečtení. Má v sobě lehkost četby na dovolenou dovedně svázanou se závažnými tématy minulosti i dneška.

26.02.2018

Druhé přečtení téměř po dvaceti letech mi už nedokázalo vrátit ten zážitek něčeho nového, možná i šokujícího. Tehdejší reálie dnes působí spíš rušivě. Četl jsem i verzi 2.0 a vzpomínám, že na mne působila stejně dobře jako tato původní. Znovu se do ní už ale nepustím...

1 23.12.2017