Ivule9 komentáře u knih

Fantastický styl vyprávění, krátké kapitoly a příběh, který se mi zavrtal pod kůži od začátku do konce a celou sérii si budu pamatovat ještě dlouho. Celá Neapolská sága je pro mě jedním z největších literárních objevů vůbec.

7 10.04.2023

Tak tohle bylo husté! Při čtení jsem si představovala, jak Murakami přepisuje a přepisuje (jak prozradil v knize Spisovatel jako povolání), aby z příběhu vybrousil diamant. A povedlo se mu to. Neotřelý námět, napětí od začátku do konce. A k tomu celou dobu nutí čtenáře k zamyšlení.

O rozplétání starého tajemství a vstupování do nezacelené rány, aby mohl život pokračovat plně. O tom, že se můžeme vidět jinak (hůř), než nás vidí ostatní. O důležitosti přátelství a lásky. O barevnosti jmen a duší.

Autor nechal některé linie příběhu nezodpovězené. Každopádně to, jak Murakami dokázal básnit o plavání a o hudbě ve vás vzbuzuje touhu popadnout ručník a vyrazit hned do bazénu a poté na koncert vážné hudby, i když ji třeba normálně neposloucháte Za mě skvělé!

7 09.10.2022

Už v první knize autorka ukázala svou nejsilnější stránku - mezilidské vztahy popsané ze stran všech zúčastněných a vzájemné míjení se.

Tady sledujeme vztah Magdy a Petra, kteří spolu mají dvě dcery, rozvedou se, Petr se dá dohromady s Klárou, zase mají dvě dcery a Petr se po letech vydává se všemi čtyřmi dcerami k moři. Každá z dcer je úplně jiná, do toho Petr nerad něco řeší a celou dovolenou chce mít klid a číst. Nastane několik nedorozumění. Autorka popisuje pocity všech dcer i Petra a poté, co se vrátí od moře příběh pokračuje dál. Nechává nás ve stručnosti nahlédnout, jak jejich životy pokračují v dospělosti/stáří.

Skvěle napsaná kniha, se smutným nádechem, vyhlídky nic moc. Trošku mi tam chybí víc naděje, ale autorka je v knize realistka, popisuje život takový, jaký je a hlavně vztahy takové, jaké opravdu bývají.

"Vystaví si na stůl v kanceláři fotku, jak jeho čtyři dcery stojí na břehu moře a kření se do slunce. Jejich jedinou společnou fotku. Petr se na ni někdy podívá a cítí největší lásku, jaké je schopen. O tom se ale ani jedna nikdy nedozví."

7 25.09.2022

Sága o rodině spjaté s letokruhy v kmeni posledního umírajícího stromu. Příběh se odehrává v Kanadě a USA.
Jedná se o naprosto famózní knihu. Příběh je mistrně vystavěný, aby se strukturou podobal letokruhům a po počátečním rozjezdu je napínavý až do poslední stránky. Tuhle knihu si budu ještě dlouho pamatovat. Je výjimečná. Dokonce se mi stalo, že jsem se jednou vzbudila hodně brzo ráno, ještě před budíkem a hned jsem šla číst :-)

7 23.06.2022

Barevný závoj - kniha poprvé vydaná téměř před sto lety. O jejím autorovi, W. Somersetu Maughamovi, jsem zatím slyšela jen na IG, přitom je považován za velmi významného britského prozaika a dramatika první poloviny 20. století. Ale je dost možné, že už jsem to zapomněla, nebo jsem zrovna chyběla.

Každopádně je to autor, jehož dílu doporučuju věnovat pozornost. Barevný závoj mě velmi zaujal. I tady se projevila nadčasovost dobře napsané klasiky, a to mě moc baví. Kulisy jsou ze stejné doby, ale lidé v základu pořád řeší ty stejné věci. Třeba vztahy.

Mladá Kitty se z jiných důvodů než z lásky provdá za Waltera, bakteriologa, se kterým odjede do Hongkongu a následně do oblasti v Číně, kde je epicentrum cholery. Důvody, proč tuto cestu podstupují, nejsou jen profesní, ale také osobní. Vztah Kitty a Waltera totiž prochází těžkou zkouškou.
U Kitty začne při pobytu v zamořené oblasti docházet k transformaci a začne chtít být sama s sebou, bez ohledu na to, k čemu byla vychována. Což je také velmi aktuální téma.

Příběh se čte sám (také díky krátkým kapitolám), je napsán citlivě a nastane v něm několik pro mě nečekaných zvratů. Ráda si zase něco od autora přečtu, podle anotací mě zaujalo více jeho knih.

"Musím vám ale říci, mé drahé dítě, že klid nenaleznete ani v práci, ani v zábavě, ani ve světě, ani v klášteře. Ten můžete najít jedině ve své duši."

"Copak někdy nějaká žena milovala může pro jeho ctnosti?"

"Někdo hledá Cestu v opiu, někdo v Bohu. Někdo ve whisky, někdo v lásce. Ale je to vždycky tatáž Cesta, která nikam nevede."

"Selhání je základem úspěchu a v úspěchu se skrývá zárodek selhání, ale nikdo netuší, kdy se jedno promění v druhé."

"Za epidemií zemře spousta lidí ne proto, že by se nakazili, ale strachem."

Díky aktuálnímu americkému kolu #klasikomilove se mi dostala do rukou fantastická kniha Volání divočiny a Povídky z Aljašky od Jacka Londona.

Bylo to syrové, drsné, dobrodružné, filosofické, zkrátka skvělé.

O tom, jak byl pes Buck ukraden a odvezen na Aljašku, aby tam pracoval v psím spřežení. O tom, jak krutě s ním bylo zacházeno a jak se vlivem podmínek měnil. O tom, jak slyšel volání divočiny a šel za ním. Nádhera.

Kniha obsahuje i šest povídek, které byly skvěle vypointované, zaujaly mě Láska k životu, Rozdělat oheň, Důvěra a Jak zmizel Marcus O'Brien.

Jednoznačná srdcovka.

"Dobíral se hlubin své přirozenosti až do částic a poloh hlubších než on sám, navracel se do lůna času. Ovládlo ho čiré vzkypění života, vlna přílivu bytí, vrcholná radost každého jednotlivého svalu..."

6 30.09.2023

Naprosto skvělá kniha o psaní a spisovatelském řemesle od Stephena Kinga. Nejvíce mi utkvěla věta : "Cesta do pekel je dlážděna příslovci."

Kniha je rozdělená na část, kdy King píše o svém životě - dětství, současnosti, jak začal psát, a jak se popral s nelehkými životními výzvami. Další část je přímo o tom, jak píše a co doporučuje začínajícím autorům. Odkazuje v něm i na spoustu literárních děl - nejen svých

Vloni v létě jsem četla o tom, jak píše Murakami, a oba věhlasní autoři se shodují například v tom, že je potřeba hodně toho načíst, a sami jsou knihomolové. A oba mají společné to, že nečekají na múzu a prostě denně napíšou daný počet stran, ať se děje co se děje (múza díky pravidelností prý přichází) a ve druhém kole hodně přepisují.

Celé tohle nakouknutí pod mistrovu pokličku mě moc bavilo a vlastně ani nevadilo, že jsem od něj nic nečetla (jen jsem už dávno viděla Zelenou míli) a bylo sympatické, že si King sám ze sebe umí udělat srandu.

Pro začínající autory super nakopávák

"Když čtenář slyší silné ozvěny vlastního života a názorů, je pravděpodobné, že ho příběh o to víc vezme."

"Jsme spisovatelé a nikdy se jeden druhého neptáme, kam chodíme na nápady; víme, že to nevíme."

"V mé povaze se jako vlasy v copu splétá určitá nespoutanost se zatvrzelým konzervatismem."

"U románu Cujo si takřka nevzpomínám, že jsem ho psal."

6 19.07.2023

Při čtení jsem si uvědomila, jak strašně dlouho jsem nečetla příběh o lásce dvou lidí, tak to byla příjemná změna.

Izraelka Liat a Palestinec Hilmí se do sebe zamilují v mrazivém New Yorku a prožívají intenzivní lásku, kterou by si v zemi jejich původu nemohli dovolit.

Ze začátku jsem knížku dost hltala a nemohla se odtrhnout, je tam podle mě dobře vykreslená jak zamilovanost, tak národní nesnášenlivosti. Jak příběh spěl ke konci, tak to vypadalo slibně (Hilmí a zahrada), ale pak přišel úplný konec a ten mě vyloženě naštval. Říkala jsem si, proč takový šílený konec? Jenže pak jsem tady z IG zjistila, že se jedná o skutečný příběh o Hasanu Húráním, kterému je i knížka věnovaná a který byl autorčinou láskou. Tak to je opravdu smutné.

Autorka velice umně popisuje atmosféru zimního New Yorku i slunečného Tel-Avivu, stejně jako izraelské i palestinské krajiny. Bylo tam i na pár stránkách naznačeno, že Hilmí, malíř, tak intenzivně tvořil a maloval, až z toho trpěl jasnozřivostí, ale později se k tomu už autorka nevrátila a zrovna tohle by mě docela zajímalo.

Knížka se mi celkově líbila, myslím, že byla napsána s velkou láskou a poctou. Povedlo se i grafické zpracování a obálka.

"On byl univerzalista, mírotvůrce, který se nenechá svazovat něčím tak zastaralým jako náboženství nebo stát a takovými nesmysly, jako jsou národní vlajky a hymny, zatímco já jsem se nedobrovolně nechávala natlačit do role střízlivé pragmatičky, která se zabývá takovými malichernostmi, jako je znění mírových dohod, státní hranice a suverenita."

"Všechny řeky nakonec dotečou do stejného moře."

6 23.05.2023

Valčík je napsán skvěle, co se týče stylu, obsahuje taky spoustu zajímavých myšlenek, ale některé pasáže mě trochu nadzvedávaly ze židle :-)

Co se mi hodně líbilo, byl naprosto neuvěřitelný (až děsivý) popis toho, co se odehrává v hlavě žárlivého člověka - v tomto případě u manželů Klímových (co ona si myslí/ co on si myslí/ co ona si myslí, že on si myslí/ co on si myslí, že ona si myslí, že on si myslí atd.) Založila jsem si taky spoustu lepíků se zajímavými myšlenkami. Líbila se mi i tajemná postava Bertlefa a vykreslení Klímovy manželky.

Co mi naopak nevyhovovalo, byla právě ta fraškovitost (i když to bylo záměrem) a moc jsem nepochopila prapodivný vztah Růženy a Františka. Růžena byla navíc vykreslená dost jako nána.

Ráda si od autora přečtu další knížky, protože ta poetičnost textu, dar pojmenovávat určité myšlenkové pochody a celkově styl se mi líbí, ale asi se musíme potkat u jiného příběhu :-)

6 18.04.2023

I tentokrát jsem dostala příběh plný nečekaných zvratů, skvěle vykreslenou psychologii postav a popis těch nejniternějších pocitů na pozadí bouřlivých politických událostí v 70. letech v Itálii.

Elenu i Linu čekají ve 3. díle těžká rozhodnutí, zatímco Lina se vrací do jejich rodné neapolské čtvrti, Elena se snaží držet si od čtvrti co největší odstup, ale kořeny jsou hluboké, a ať chce nebo ne, zákony čtvrti ji vždy doženou.

Styl psaní Ferrante v Neapolské sáze je naprosto famózní a velmi se mě dotýká. Celá série určitě patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy přečetla. I když jsem na úplném závěru (posledních pár stranách) měla pocit, že jsme se posledním nečekaným zvratem dostali do mexické telenovely :-)

"Nová krev ve hře reprodukovala tu starou, byli jsme řetězec stínů, které chodí od nepaměti na scénu se stejným nábojem lásky, nenávisti, tužeb a násilí."

"Čím víc jsem se jí pokoušela odtáhnout na světlo a zapojit ji do svého "chci si v tom udělat jasno", tím víc se stahovala do šera. Byla jako měsíc v úplňku, když se schovává za lesem a větve mu počmárají tvář."

6 03.03.2023

Země nomádů. Tato kniha byla i předlohou pro stejnojmenný oscarový film.

Vypráví o lidech většinou seniorního věku, kteří doplatili na hospodářskou krizi v Americe, nebyli už schopní splácet hypotéky, ve svém věku už nenašli práci či měli zdravotní problémy a těsně před důchodem už nedokázali žít v systému. Život v systému a dle společenských norem je totiž poměrně nákladný. Tito lidé tedy prodali téměř vše, co měli a pořídili si domov na kolech. Reportérka Jessica Bruder nějaký čas žila po boku těchto nomádů jejich způsob života, aby o něm napsala reportáž - výsledek je pozoruhodný a určitě doporučuji přečíst.

Hodně se řeší téma svobody - což je moje oblíbené téma, zejména poslední dobou. Lidé, které autorka popisuje jsou v mnoha ohledech inspirativní.

Nomádi mají i svou komunitu, jezdívají na společné sezónní brigády a na srazy. Velká část je věnovaná i předvánočním brigádám v obřích skladech Amazonu, které jsou popsány dost děsivě a brigádníci si odtud odnášejí šrámy nejen na těle, ale i na duši. Autorka nás zavádí i na sběr cukrové řepy nebo do různých kempů, kde novodobí nomádi často dělají správce.

Autorka popisuje jak těžkosti takového života, tak jeho kouzlo a určitou svobodu. Tito nomádi se nepovažují za bezdomovce, protože jejich dodávka je pro ně domovem, ale většinová společnost je právě jako bezdomovce může vnímat. Z jejich příběhů každopádně čiší velká vnitřní síla.

"Ani jeden si nedokázal představit, že stráví zbytek života splácením půjčky, která výrazně převyšovala hodnotu jejich domu. A tak si pořídili karavan značky Cardinal z roku 2003 a vydali se na cestu. Prostě jsme to zabalili, řekli jsme si: Tak s touhle hrou už končíme."

6 04.12.2022

Svět podle Garpa má "něco", jakýsi možná genius loci. Garp napíše za život pár románů a jejich ukázky jsou v knize i vložené, takže čteme i "knihy v knize" a vidíme, jak Garpův život ovlivňuje psaní románů a naopak.
V celém příběhu je hodně témat k zamyšlení - strach o děti, láska, nevěra, vztah mužů k ženám, znásilnění, chlípnost.
S čím jsem se potkala snad poprvé - i po závěru knihy autor pokračuje s několikastránkovým vysvětlením, jak dopadly jednotlivé postavy.
Garpa jsem si oblíbila, ale myslím, že kdyby měl o sto stránek míň, pořád by bylo řečeno vše (rozsah románu je 570 stran). Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla a chci si časem přečíst další knihy od Irvinga.

6 06.09.2022

Literární koncert! Rodinná sága s kapkou magického realismu a přesahem do několika zemí z pera dánské autorky. Tak barevný jazyk a tolik originálních přirovnání! Nestíhala jsem lepit papírky Postavy, které jsou skvěle vykreslené, mi přirostly k srdci. Celým příběhem se prolíná výtvarné umění, hudba a hledání lásky století. Boží obálka, která k příběhu parádně pasuje!

6 14.08.2022

Postmoderní román slavné polské spisovatelky Olgy Tokarczukové. Moje první setkání s knihou této originální autorky, která získala za své dílo Nobelovu cenu bylo zprvu, přiznám se, náročné V tomhle případě se jednalo o lásku až na druhý pohled
Knihu jsem začala číst a asi po třiceti stranách odložila, protože jsem se na ten text nedokázala soustředit. Dala jsem týden oddech a do knížky se pustila znovu zase od začátku. Rozhodně to není typ knihy na přečtení na jeden zátah. Je totiž tak originální a skrývá tolik k zamyšlení hodných témat, neotřelých přirovnání a situací, že bylo potřeba je chvíli vstřebávat Autorka zároveň prokazuje velký rozhled a znalosti různých oborů. Všechny úlomky románu mají spojitost s cestováním. Některé jsou dlouhé 20 stran, některé 5 řádků. Autorka dává poměrně velký prostor tématu o konzervování lidského těla.
Myslím si, že kniha je to svým způsobem geniální a právě proto bude rozdělovat čtenáře na ty, kteří budou nadšeni a na ty, kteří ji nedočtou. Oba tábory chápu.
Rozhodně si od Olgy Tokarczukové v budoucnu ještě něco přečtu. A věřím, že i ty Běguny za pár let znovu opráším a něco mi zase docvakne.

6 19.07.2022

Co je odtud vidět - kniha, která mě mile překvapila.
Laskavostí příběhu, humorem i nápadem.

Jedna z nejkrásnějších knih, přečtených v tomto roce, a vlastně úplně jiná, než jsem si představovala.

Ústřední postavou je Luisa, nejdříve jako desetiletá dívka, která žije v malebné vesnici, obklopená rodinou a sousedy. Rodiče na ni nemají tolik prostoru, hodně času tráví ve společnosti babičky Selmy, souseda optika, kamaráda Martina, obřího psa Aljašky a pratety Elsbeth. Elsbeth je místní mastičkářka a v rukávu má nespočet pověr, Selmě se zase ve snu zjevují okapi, což znamená, že někdo z vesnice zemře.

Ve druhé části je Luisa starší a poprvé se zamiluje - do velmi zajímavého muže. Ve třetí části se zase skočí v čase a dozvíme se, jak to s láskou vypadá.

Všemi částmi se vine sounáležitost, láska a vyrovnávání se se smrtí milovaných lidí. Já jsem si většinu postav i jejich interakce zamilovala (Luisu, Selmu, Elsbeth, optika i Frederika). Jen postava smutně Marlie mi přišla až moc přitažená za vlasy.

Pokud jste ještě nečetli, doporučuju, tohle mi fakt sedlo!

"Dělej zkrátka to, co bys dělala, kdyby byl úplně normální den."

"Na svět už jsem moc starý."
"Jsi starý jako sám svět."

"Každé prozření začíná a končí úklidem podlahy."

5 18.12.2024

4,5 * Pokračuju v Hrabalově díle. Ostře sledované vlaky se mi líbily o něco více než sbírka Pábitelé.

Jedná se o tragikomickou novelu, odehrávající se v roce 1945. Děj je asi všeobecně známý, co mě zaujalo: směs naivity a odvahy hlavního hrdiny, mladého eléva Miloše na malé železniční stanici, to, jak autor dokázal vetkat komické prvky do vážného tématu, popis přednosty stanice (včetně popisu jeho kanceláře), laskavost, která z autorova psaní čiší a velmi dlouhá souvětí.

Smutnou součástí příběhu byl popis utrpení zvířat převážených ve vagónech (na utrpení zvířat ve válce autor upozorňoval i v povídce Jarmilka).

Možná jste si už všimli, že jsem poměrně vysazená na konce a zejména teda úplné konce - poslední věty. Ty mají často rozhodující vliv, jestli knížka dostane třeba plný počet hvězdiček nebo naopak o hvězdičku méně. A tady byla poslední věta perfektní!

Určitě bych uvítala, kdyby byly německy psané věty přeloženy pod čarou - a to se týká i předchozí knížky.

Čteno v rámci výzvy na DK téma: kniha autora, který získal cenu J. Seiferta.

Moc ráda se k Hrabalově tvorbě zase někdy vrátím.

"A dva traťové telefony a tři telefony staniční pořád se propojovaly a dopravní kanceláří se pořád ozývalo něžné vrkání a cinkání a štěbetání telegrafů a telefonů, jak v krámku obchodníka se zpěvavým ptactvem."

"Kníže začal stavět za naší maličkou stanicí obrovský biograf a divadlo a koncertní sál pro naši vesnici, ale nedostavěl to, tak se z toho udělal magacín na obilí, nejkrásnější obilní skladiště na světě, do kterého se vcházelo římskými a řeckými sloupy. A tomu skladišti na obilí se říkalo po anglicku: liverpůl..."

5 02.06.2024

Hrdý Budžes, známá a dle hodnocení oblíbená knížka, proslavená divadelním zpracováním v hlavní roli s Bárou Hrzánovou.

Celý příběh je vyprávěn dětskýma očima z pohledu osmileté Helenky (to se autorce povedlo skvěle).

Sledujeme její rodinný a školní život, Helenka má problémy s nadváhou, bojí se posměchu a nejradši chodí za rodičema do divadla. Úplně nerozumí, co dospěláci okolo ní řeší. Máma s nevlastním tátou jsou herci v místním divadle v Ničíně v době komunismu a perou se s režimem. Helenka tráví i hodně času s prarodiči a komentuje i mezigenerační střety. Jsou tam i náznaky příběhu ohledně jejího pravého otce Frensteina.

V příběhu jsou podle mě tak akorát vyvážené prvky komiky a tragiky. Líbila se mi slovní hříčka s Hrdým Budžesem. A taky věrohodné vyprávění společenské nálady v totalitním režimu z pohledu dítěte. Nalákalo mě to na přečtení dalšího dílu: Oněgin byl Rusák, kde je Helenka starší. Tak uvidíme.

"Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když měl všelijaký potíže."

"Jóga to je totiž takový cvičení, při kterým se člověk skoro nehejbe, ale vezme třeba jednu svoji ruku a jednu nohu, zaváže je na uzel a musí to půl hodiny vydržet."

5 08.05.2024

Kniha Jmenuji se Červená si u mě vysloužila několik prvenství:
1. Letos mnou nejdéle čtená kniha (strávily jsme spolu více než měsíc)
2. Kniha, která mi dala nejvíc zabrat
3. Kniha s nejvyšším počtem vypravěčů (napočítala jsem 20, kromě lidí vypráví i červená barva, mince, ďábel...)
4. Kniha, do které jsem si dala nejvíce lepíků

Jedná se o vrcholné dílo nobelisty Orhana Pamuka, odehrává se v zasněženém Istanbulu v 16. století. Autor nám velice detailně předkládá střet mezi malířstvím Západu a iluminací Východu.

Ti nejlepší iluminátoři zhotovují speciální knihu pro sultána. Jeden z nich je zavražděn a následně je zabit i Strýc, který měl organizací celé knihy na starosti. Pátrá se po vrahovi a jako vodítka jsou předkládány různé příběhy iluminace a pojednání z Osmanské říše, Persie a dalších končin. Do toho sledujeme milostnou linku Kary a Seküre.

Kniha je opravdu neuvěřitelně propracovaná a vyvedená do posledního detailu. Některé části vyprávění se krásně dotkly mé duše (miluju, když se mi to v knížce stane ). I přes úctu k autorovi a tomuto obdivuhodnému dílu, bych přece jen maličko škrtala, je to opravdu hutná bichle.

Musím vyzdvihnout překlad od Petra Kučery, ten byl také právě za tuto knihu oceněn Magnesií literou.

Vloni jsem byla nadšená z Pamukovy knihy Cosi divného v mé hlavě a v autorově tvorbě budu ráda pokračovat, ráda bych si příští rok přečetla knihu Sníh.

"Plakal jsem nad mrtvými, nebo nad tím, že jakýmsi podivným řízením osudu stojím i po tolika letech stále na začátku svého života?"

"Obraz je příběh vykvetlý v barvách."

"Pravé nadání a zručnost se nepokřiví ani láskou ke zlatu."

5 25.12.2023

Čteno v rámci výzvy na @databazeknih a okruhu: Kniha autora, který zemřel v roce 2022.

Nicholase Evanse jsem neznala, film neviděla, takže jsem moc nevěděla, do čeho jdu. Jedná se o naprosto poctivě, do detailu odvyprávěný, vícevrstevnatý příběh o třináctileté Grace, která si jednoho zimního rána vyjela s kamarádkou a svým koněm Tulákem a skončilo to tragicky. Sledujeme léčení Grace a zároveň nahlížíme do vztahu jejích rodičů. Tulák má za sebou ale tak obrovské trauma, není ničeho schopen, všeho se bojí a všichni se bojí jeho. Jediný, kdo by mu mohl pomoci, je "zaříkávač koní" Tom Booker, na jehož ranč se Grace i s matkou vydává i přes Tomovo prvotní odmítnutí...

Je to teda pořádná emocionální ždímačka (možná až moc) a asi ve třetí čtvrtině knihy jsem měla pocit, že to trochu sklouzává do červené knihovny. Je to přesně ta kniha, která přímo vybízí k filmovému zpracování. Já v ní vidím jako nejdůležitější sdělení, že ukazuje cestu léčení traumatu, nejen toho zvířecího, a autor navíc hezky rozpracovává vztahy všech postav a nitro Graciiny matky Annie.

Pokud Vám chybí tento okruh do výzvy, knížku můžu doporučit.

"Teď už věděl, že má v životě určitou vnitřní rovnováhu, o jakou ostatní většinu života marně usilují. Nikdy ho nenapadlo, že je to něco zvláštního. Cítil se prostě součástí určité struktury, splýval s věcmi živými i neživými, s nimiž byl spojen duchem i krví."

5 29.10.2023

S tělama jsem to měla jako na horské dráze :-)

Dostaly mě už první tři strany, o sebeobětování a nekonečné lásce matek (proběhla i husí kůže). Obecně Těla otvírají více důležitých témat, která prostupují životem spousty žen. Řeší se úslužnost, zavděčení se ostatním, pocity viny za veškeré dění ("...jako by samotná její přítomnost auto zpomalovala.")

Potom jsem ale trošku bojovala s extrémním odporem Marie k jejímu tělu ("Marie cítí pot, který jí stéká po břiše, ale nechce se té sulcovité hmoty dotýkat holýma rukama.") Protože text je i obecně vztažen na těla žen v Mariině věku, ale nemyslím si, že by to takto plošně měly všechny a připadaly si "neviditelné" - tady souhlasím s částí recenze od @dubenska_ctenarka.

Jenomže potom nastal zlom a mě ten příběh neskutečně chytl, ať už vztah Marie a její dcery Rózy, cestu Rózy a umělého oplodnění a hlavně autorka velmi vyzrále a trefně popisovala myšlenky a situace starých lidí, už kvůli tomu bych doporučila knihu přečíst.

Celkově mi text připadal výborně napsaný, autorka použila spoustu skvělých přirovnání, krásné věty a posvítila i na nelehké stránky mateřství.

Co se týče konce, ten jde pochopit více způsoby, já si pro sebe doufám, že to mohlo dopadnout i dobře. Ale nevím, jak to myslela autorka a docela by mě to i zajímalo :-)

"Elsa a Samuel jedí tiše a rychle, připomínají dvě larvy, co se musejí rychle vykrmit, aby mohly postoupit do dalšího vývojového stadia."

"Být matkou je snadné, tak nesnesitelně snadné, že v tom všechny selhávají."

"Marie si totiž uvědomuje, že to jsou právě všechny ty krámy, které fungují jako úchyty, na než můžeme svoje city navěsit a pozorovat, jak přesvědčivě a půvabně najednou vypadají - a aspoň na chvilku o nich člověk nemusí pochybovat."

5 29.10.2023