jan8470 komentáře u knih
Často v autorových textech čtenář podvědomě zachytí etická témata, která by s cestami do vesmíru mohla vyvstat. Ale Pavel Fritz je pouze předkládá a zbytečně nemoralizuje. Totéž platí o veškerých technických popisech – ty jsou omezeny na minimum a slouží pouze k dokreslení příběhu či rozvinutí zápletek, které jsou často velice originální. Nebo se příběhy odehrávají v zajímavém prostředí. A je jedno, jestli se čtenář účastní výpravy do nitra dávno pohřešované kosmické lodi, bojuje s výsadkáři, kteří jako by vypadli z Hvězdné pěchoty, nebo doprovází s knězem duše zesnulých astronautů na jejich poslední cestu.
Další věc, kterou mají všechny povídky tohoto sborníku společnou, je skvělá a často překvapivá pointa. Popravdě už dlouho se mi nestalo, abych si u jakéhokoliv jiného sborníku či antologie řekl, že jsou všechny povídky tak skvěle vypointované. Zde se to však autorovi podařilo. Co povídka, to perla. Pravdou však je, že jsou to perly povětšinou černé. Tedy řečeno po lopatě, většina příběhů je dost temná a čtenář je mnohdy bude jen těžko rozdýchávat. A nemyslím tím jen hromady mrtvol či slizkých Alienů porcujících nebohé astronauty. Těch je ve Fritzových povídkách spíš míň než víc. Je to tím, že vesmír je prostě krutý a člověk příliš slabý.
Ti, kdo četli Archu zrůd a pamatují si povídky Bestie, Zahrada slepců, Archa zrůd, To, co milovalo Arthura Brookse, vědí, co mohou od knihy Studené světlo hvězd očekávat. Ti ostatní nechť se připraví na skvělý, i když mnohdy dost depresivní čtenářský zážitek.
Autorem písně Čtyři způsoby jak zavraždit milou je známý tramp, písničkář a v neposlední řadě vydavatel a spisovatel Kapitán Kid.
Většina milovníků detektivek ho zná však pod jeho občanským jménem. Ano, Kapitán Kid je Jaroslav Velinský a Jaroslav Velinský je duchovním otcem bezděčného detektiva Oty Finka.
Sympatický soustružník, který sice nenechá žádnou sukni na pokoji, ale zároveň má pod čepicí, si od roku 1984 kdy vyšlo jeho první dobrodružství, získal srdce mnoha fanoušků detektivek. Tyhle klenoty české detektivky znovu vytáhlo na světlo boží nakladatelství Mystery Press, které jako první knihu ze série vydalo jeden z jejích nejpopulárnějších dílů - Strašidlo minulosti.
Zájezdový autobus n. p. Pragokov zastaví v osamělém hostinci, v němž Ota Fink rozpozná někdejší brigádnickou ubytovnu, kde kdysi prožil svou první lásku ke krásné Lucii. Vybaví se mu krásné vzpomínky a po návratu do Prahy jde po Luciiných stopách. Zjistí však, že dívka je mrtvá… Ota se vydává po stopách vraha. Jenže stopa už dávno vychladla a pátrání v socialistickém Československu roku 1959 bude pěkně zapeklité.
Velinského detektivky si už dávno říkali o audioknižní zpracování, Strašidlo minulosti se jí jako první z nich dočkalo díky audiovydavatelství Tympanum letos.
Knihu načetl herec a zkušený interpret Libor Hruška a v jeho podání je Velinského už tak vtipná a napínavá detektivka koncertem pro uši. Ota není žádný drsňák, a Hruškův jemný hlas se k němu opravdu hodí. Ale Finkovky nejsou jen o Otovi. Bezděčný detektiv Otakar při svém pátrání po Lucii potkává nesčetné množství různých postav a postaviček a každá je trochu jiná a vyžaduje po interpretovi jiný odstín hlasu. Tady Hruška předvedl pestrou paletu jedinečných charakterů a každému z nich vtiskl svébytný tón. Zkrátka a dobře, v jeho podání je radost ty dialogy poslouchat. Hudební jazzový doprovod pak skvěle načtený příběh perfektně doplňuje.
Je zajímavým a z pohledu českých čtenářů rozhodně příjemným překvapením, že naprostá většina autorů zasadila své povídky do českého či slovenského prostředí. Ať už jde o výtečnou povídku Vlaďky Sacké Poslední kapka, která je vezme se svým hrdinou na humanitární misi na Ukrajinu, či humoristickou povídku Michala Březiny o novináři, který se rozhodl vyzpovídat slavného spisovatele. Naopak do malého slovenského městečka, které se brzy změní v kremační pec, nás ve své černohumorné povídce Krátká letní brigáda zavede Mark E. Pocha. Těmto příběhům však dominuje naprosto famózní hororová a přesto s notnou nadsázkou pojatá povídka Petra Bočka – Archiv, v níž bezezbytku zužitkoval své zkušenosti z práce archiváře.
„Z první řady se ke stropu vznesl červený balonek. Sálem se ozvalo jakože vyděšené zaječení. Ten chlápek v kostýmu Pennywise je dobrej, usmála se Sára a nemyslela tím Billa Skarsgårda, třebaže i ten stál za to.“ (str. 293)
Jedním ze zadání ze strany editora nebylo pouze nacpat do povídek co nejvíce odkazů na Mistrova díla, ale také v nich nějak zachytit atmosféru, kterou fanoušci na jeho knihách milují. Obojí se povedlo Miroslavu Pechovi, který citlivě a především navýsost civilně vypráví v povídce Klauni příběh dvou životních ztroskotanců, i Madle Pospíšilové Karasové, která pro změnu zavítala do jednoho léčebného zařízení, aby nám povyprávěla s originalitou a vtipem jedno z nejohranějších rodinných dramat. Editor Aleš Richter ve své černohumorné povídce Dívka, která měla ráda Stephena Kinga pro změnu ukazuje, kam až takové fanouškovství může zajít. Pro opravdové fajnšmekry jsou pak v knize zastoupeny dvě perličky z per Karla Doležala – Miss misantropie a Tomáše Martona – Muž, co nikdy nezemřel. Při jejich čtení si fanoušci Kingovy bibliografie přijdou na své. Běžný čtenář však odkazy na Mistrovo dílo v těchto povídkách rozklíčuje jen s nápovědou.
Přesto, že se editor a autoři snažili o to, aby si knihu užili nejen fanoušci a znalci Kingových knih, platí zde rovnice – čím víc máš načteno, tím víc tě povídky budou bavit. Přesto je antologie V královských zahradách krásnou poctou příběhům Stephena Kinga a ukázkou toho, že se mu čeští a slovenští autoři vyrovnají, protože dobrou povídku nedělá slavné jméno, ale dobře odvedené spisovatelské řemeslo.
Jestliže Město v oblacích působilo jako byste se vzbudili v divadelním hledišti a nevěděli o světě nic jiného než to, co se odehrává na jevišti, tak v jeho pokračování autorka prostě zapálila divadlo, a vy jste zděšeně vyběhli ven, abyste zjistili, že pravý svět je tam venku. A stejně jako čtenář jsou na tom Kristýnini hrdinové. I oni poznávají, že svět tam dole je zabydlený mnohem více než by se mohlo zdát. Města, osady a samozřejmě zrůdy. Ty na rozdíl od předchozí knihy přestávají být tím tajemným nebezpečným stínem, ale získávají pevný tvar a strukturu. Ovšem neztrácejí nic na své děsivosti a vražednosti. Tomu také odpovídá mnohem větší počet akčních scén a hlavně intenzita a brutálnost střetnutí s Cizinnci. Právě díky tomu je druhá část knihy mnohem akčnější než první, která se převážně odehrává ve městě. Zároveň však ani tady autorka nezapomíná na to, že její hrdinové jsou jen chybující lidé, nikoli Terminátoři.
Nevěřil jsem tomu, že bude Země v troskách lepší než většina druhých dílů, ale rád přiznávám, že je. Nejen že tu autorka rozšiřuje svět, který vytvořila a přivádí na scénu nové silné charaktery, se kterými se můžete ztotožnit, ale nezapomíná ani na propojení obou knih. Jedinou vadou na kráse je lehce nevyvážené tempo, kdy střední část věnovaná sestavení týmu nepřináší ani moc zvratů, ani napětí. Přes tuto drobnou chybičku si myslím, že se dokázala vrátit do světa Města v oblacích se vší parádou, a potvrdila, že si své místo v srdcích čtenářů opravdu zaslouží.
Proč přemýšlím o Havířovině a proč na ni nedám dopustit?
„Pak jednoho dne do vesnice nečekaně přijíždí místní rodačka. Po dvaceti letech se vrací z hlavního města, protože si zpackala život a neví jak dál. František Zeman se brzy dopídí, že začala psát o Havířovině a její historii nějakou posranou knihu.“ (str. 168)
Každá vesnice (o městech nemluvě) má v sobě bolavé místo, pro malou jihočeskou obec to je chátrající dům, kterému nikdo neřekne jinak než Havířovina. Právě o jeho pohnuté historii se chystá psát hlavní hrdinka stejnojmenného románu. Z výše uvedené ukázky je patrné, že hrdinka je rozháraná, tak trochu neví co sama se sebou, neboť přišla o práci i vztah do kterého vkládala tolik energie a nadějí. Na rodnou hroudu se vrací tedy proto, aby si srovnala, co vlastně chce. Havířovina zahalená tragédiemi několika generací svých obyvatel, jí má zase pomoci nastartovat přerušenou spisovatelskou kariéru. Tedy pokud nasbírá dost informací a román napíše.
Když Iva Hadj Moussa která je autorkou knihy říká, že je Havířovina „Román o spisovatelské krizi a tajemství jednoho domu.“ Tak nekecá. V podstatě jde o psychologický thriller nejen o zlu. Ale o zlu které v lidech dřímá v podobě toxických vztahů a lhostejnosti. Není to veselé čtení. Dokonce bych řekl, že z něj mrazí stejně, jako mrazilo diváky při sledování filmů: Je třeba zabít Sekala či Habermannův mlýn. Přesto kniha dokáže pobavit. Autorka, jak je jejím zvykem vše nahlíží očima a komentuje ústy hlavní postavy, tudíž se dočkáme jak sžíravých postřehů o životě, vesmíru a vůbec, ale také o čtenářství a spisovatelství. Tady Iva Hadj Moussa dokáže vyloudit na tváři čtenářově úsměv.
Za mě jde o další zdařilé dílko pro mě nové tváře české literární scény. A plakejte nad rozlitým že se vypravěčka stále jen lituje a plácá se životem jak nudle v bandě, kdo v životě nezažil něco podobného, ať první hodí kamenem.
"Ranní ticho bylo tak hluboké, že skoro vydávalo vlastní zvuky. Pole se ztrácela v mlze a v dálce za nimi se temnala masa lesa. Po tom, co se stalo na Františku, jsem si poprvé uvědomila, co jsou ta přirozená útočiště víl, o kterých v noci mluvila Jana."
Kristýna Sněgoňová ví, že nevstoupíš dvakrát do stejné Svitávky. Proto je její druhý román ze světa v němž jsou rusalky na okraji společnosti mnohem osobnější než byla Krev. To však neznamená že by nebyl drsný, temný a nedotýkal se citlivých témat současné společnosti. Přitom autorka ještě více otevírá svět Pospolitosti, v němž je těžké žít rusalkám i lidem. Není to hezký pohled, připomíná spíš rozkuchaný hrudník divoženky, která leží na řezníkově pitevním stole. Eliška Blažková je mi bližší než Stolbenko. Ženská hrdinka nesemletá životem přináší jiný úhel pohledu. Je to bodobné, jako vidět Fargo, v němž Marge Gurdenson přes všechnu krev a cynismus jímiž příběh přetéká nabízí jistou naději, tu Stolbenko v Krvi pro rusalku nepřinesl, ta byla spíš jako Tahle země není pro starý. Za mě je Krev pro divoženku o rusalčí vlas lepší než Krev pro rusalku.
Krev není voda.
Musím říct že docela chápu proč tahle knížka čekala na vydání tak dlouho. Přitom má na první pohled všechno kvůli čemu máme knihy Petra Heteši rádi. Sympatického hrdinu který má slabost pro dobrý chlast a hezké holky. A také průšvih do kterého se dostane a který je vlastně docela originální. Nicméně kniha nemá zrovna vyvážené tempo. Navíc je to lehce překombinované. Jako kdybyste smíchali tři koktejly do jedné sklenice. I humoru ubylo. Za Barcelonu ovšem přidávám hvězdičku na víc.
Kniha s podivným názvem a se znepokojivě záhadnou, ale krásnou obálkou z dílny Milana Popelky.
Mysteriózní thriller s hororovým nádechem. Hlavní hrdinkou je pětadvacetiletá Matylda, která pracuje jako fotografka luxusního zboží pro firmu Wersent. Jenže na první pohled pohodová práce s nadmíru slušným platem se záhy po jejím zaběhnutí ve firmě začne postupně měnit v noční můru, stejně jako její pracovní náplň. Co jsou zač její zaměstnavatelé Alex a Sajn? Proč místo focení orientálních čajů začnou po Matyldě chtít fotit mrtvoly zavražděných dětí? A jak to všechno souvisí s její vlastní dávno zapomenutou minulostí? Pátrání po pravé totožnosti jejích zaměstnavatelů a odkrývání stop vedoucích až k vlastním hrdinčiným kořenům zavedou mladou fotografku až na samý pokraj příčetnosti. Příběh vyprávěný v ich-formě je nesmírně sugestivní a čtenáře po pár stránkách vtáhne do děje. Svozilová dokáže perfektně budovat a čím dál více prohlubovat tíživou atmosféru a hrdinčin strach a beznaděj umí dobře prodat. Stejně jako mystickou stránku věci. Protože tohle je příběh o síle slov, a kořenech mýtů a náboženství. Kdybych měl v souvislosti s touhle knihou zmínit jiné autory, tak by to byl asi Dan Brown a Miloš Urban. Ale zatím co Šifra mistra Leonarda se belhá vyšlapanými cestičkami, Kain jde svou vlastní originální stezkou. Tak snad tedy Santiniho Jazyk. Jenže ani ten nesahá Svozilové po kotníky.
Pán hor - patetické až na půdu, ale skvěle napsané. Spousta odkazů na všechny možné pop kulturní ikony. Filmem Die hard počínaje, přes Pána prstenů, až po filmy Sergia Leoneho. Dál skvěle rozšiřuje vesmír Legie, ještě více přibližuje hrdiny nám čtenářům a já musím říci, že překonal i Amandu, kterou jsem doposud považoval za nejlepší díl série. Fakt se těším na pokračování. A i když nevím na čem Kristýna Sněgoňová a František Kotleta jedou, je to velice inspirativní matroš. Smekám pomyslný širák. Jen tak dál mládeži.
Aga- navazuje přímo na Rudého vrabčáka. Rozhodně skvělé čtení- dozvíme se mnohem víc o Chanech. Ve finále je to mnohem vážnější příběh, než by se dalo čekat, ale rozhodně nepostrádá akci a humor.
Těch čtrnáct povídek nejenže představuje čtrnáct různých pohledů na Prahu, ale také jde o čtrnáct různých a často velice originálních pohledů na fantastiku.
Navíc je to nejen čtivá, ale i krásně vypravená kniha v pevné vazbě a s nádhernou obálkou od Tomáše Kučerovského.
První sborník fantastických povídek věnovaný Praze se rozhodně povedl. A brzy se můžeme těšit na jeho druhou část.
Stylem vyprávění nevyčnívá Krvavá fontána nad předchozí autorovy knihy ani o hlaveň Mausera C.96. Velinský dávkuje informace postupně a po troškách. Přesto že je případ dost spletitý a postavy (jak je autorovým zvykem) hodně upovídané, dokáže díky dobře zvládnutým vypravěčským postupům udržet čtenářovu pozornost až do samého závěru. Navíc je čtveřice svérázných detektivů velice sympatická a nešetří ve svých dialozích humorem a narážkami na světovou literaturu, což mnohé čtenáře také potěší. A díky prvkům tajemna působí z celé čtveřice detektivek s trojicí V.S.H.v hlavní roli nejstrašidelněji. Přestože Mystery Press vydalo Krvavou fontánu jako e book, mohla by si najít cestu také k mladším čtenářům. Zcela jistě jim má co nabídnout
Juraj Červenák – Přízraky nad Devínem
Brokilon 2016
Zatím co Juraj Červenák sbírá body (a to nejen ve své domovině na březích Dunaje) s historickými detektivkami z rudolfínské doby a eposem o kapitánu Báthorym. Fanoušci jeho nejstarších a dnes již kultovních hrdinů se mohou radovat z nového dobrodružství černokněžníka Rogana a jeho věrného přítele vlka Goryvlada.
Příběh Rogana, Goryvlada a kněžice Pribiny je nejen vtipný. Črodějovy a vlkovy ironické komentáře často polechtají bránici, ale především svižný a čtivý.
Od Indiana Jonesovského úvodu, (kdy nás autor spolu s hlavními hrdiny bez dlouhých řečí vrhne do akce), přes zdánlivě jednoduchý hlavní příběh, až po vtipnou pointu celé knihy, se čtenář nezastaví. Vlastně nemáte čas se nudit. Stále se něco děje a najednou obracíte poslední stránku a říkáte si, chci víc.
Pro mě byl navíc ještě bonusem vývoj postavy kněžice Pribiny.
Pro někoho, je v knize té politiky možná víc než běsů a démonů. Ale já se domnívám, že poměr fantazie polita je na Devíně v přesné rovnováze.
Juraj Červenák nám znovu ukazuje nejen to, že politika byla svinstvo už za dob starých Slovanů, ale především, že je mistrem svého řemesla.
89%
Pamatujete si na povídku Karla Čapka Básník? Básník Jaroslav Nerad je jediným svědkem v případu, kdy auto ve čtyři ráno přejede opilou stařenu. Nerad o tom napíše báseň, ta je však pro vyšetřovatele dr. Mejzlíka absolutně nesrozumitelná. "Zkrátka Labutí šíje, ňadra, buben a činely." Tolik pro ilustraci, aby bylo jasno nakolik jsem políben poezií. Zkrátka za většinou toho co se nazývá Moderní či Současná poezie vidím (stejně jako dr. Mejzlík "jen tu labutí šíji, ňadra, buben a činely." A přesto jsem byl z knihy Básník nadšen. Proč?
Protože jde o pohnutý a zajímavý lidský příběh, ale nejen o něj. Tomáš Kaplan Fojtík mi řekl: "Blatného příběh je sám o sobě románem." A má pravdu ten chlapec. Blatného životní pouť vedoucí až do exilu v Británii je velice zajímavá sama o sobě. Zvláště, když na své cestě životem potkává takové učitele či souputníky jako byli Josef Kainar, Vitězslav Nezval či Jiří Orten. Martin Reiner se Blatným zabývá více než třicet let a na knize je to znát. Autor pečlivě přesívá veškeré dostupné informace o básníkovi Blatném a jasně říká, "toto je ověřená informace, toto jsou jen dohady." Tím kniha připomíná spíše literaturu faktu. Autor takto přistupuje vlastně ke všem informacím které nám v knize podává. Ať už jde o vznik Skupiny 42, či surrealistické avantgardě, nebo životě exulantů v Anglii a poválečné politické situaci u nás i v exilu. Přesto si myslím, že podtitul román o Ivanu Blatném je zcela na místě. Forma kterou Martin Reiner zvolil je vskutku spíše vyprávěním, než literaturou faktu. A nenarážím tu jen na úryvky Blatného básní či dopisů, ale především poetickou formu celého vyprávění. Právě díky tomu je kniha Martina Reinera nejen sumou suchých informací, ale také požitkem pro pozorného čtenáře. Ne nadarmo řekl překladatel Viktor Janiš: "Tak ono to Literu Magnesii nevyhrálo úplně náhodou."
Díky téhle knize pro mě moderní poezie už asi nikdy nebude jen "Labutí šíje, ňadra, buben a činely."
Byť je Krize identity v první řadě superhrdinskou detektivkou plnou clifhangerů a překvapivých odhalení, je zároveň sondou do duše superhrdinů. Strach o své blízké, láska a nenávist, tohle všechno je nedílnou součástí příběhu a jeho postav. A čtenář jen může tiše žasnout, jak skvěle s těmito emocemi scenárista i kreslíř pracují. A nejde jen o to, že někteří superhrdinové nejednají až tak čistě a někteří padouši jsou v mnoha ohledech vzornými otci od rodin. Nebál bych se srovnání s Watchmen Alana Moora. I když Meltzer v Krizi identity nedosahuje takové hloubky v rozborech superhrdinské morálky jako slavný northamptonský rodák.
Pro znalce je pak kniha přehlídkou skrytých i zjevných odkazů na zlatý věk superhrdinských komiksů. Ostatně tomu se věnují oba autoři v obsáhlé kapitole, v níž pitvají Krizi identity takřka stránku po stránce. Ta je součástí bonusů stejně jako část scénáře, galerie skic a alternativních obálek a je asi tím nejlepším, co bonusová část obsahuje.
Krize identity je v rámci DC komiksů výjimečným počinem, ke kterému se stojí za to vrátit více než jednou. A to navzdory tomu, že po prvním čtení budete vědět, kdo je vrah.
Jaké je to objevovat nový život a novou civilizaci? Jaké z toho mohou vyvstat etické otázky? Máme právo zasahovat do přirozeného vývoje jiné civilizace? Tohle jsou otázky, které se vám mohou vybavit při čtení dobrodružné a svým způsobem originální sci-fi Jejich moře. Je fajn že ji James L Cambias zasadíl pod mořskou hladinu a je skvělé, že nezapomněl na špetku humoru. Je to hodně čtivá a zábavně vystavěný příběh o střetu lidí s hned s dvěma mimozemskými druhy. Navíc fotoluminiscenční obálka Tomáše Kučerovského je opravdu krásná. Že nakladatelství Planeta 9 vydává skvělé knihy tak nějak všichni víme. Jejich moře je toho zářným příkladem.
V Ohnivém znamení nám Juraj Červenák přináší přesně to, co máme na jeho historických detektivkách rádi. Zajímavý a zdaleka ne jednoduchý případ, oblíbené hrdiny, kteří jej musí vyřešit, přestože jsou v krajně nevýhodné pozici. A samozřejmě historickou autentičnost.
Právě popis chodu města do nejmenších podrobností mě bavil skoro víc než případ, který byl tentokrát natolik komplikovaný, že jsem se v něm místy ztrácel. To však neznamená, že by nebyl zajímavý a napínavý. Bonusem (alespoň pro mě) pak byly mezi řádky prosvítající narážky na dnešní dobu a morálku. Také oceňuji to, co se mi líbilo již v Krvi prvorozených a to je možnost poznat alespoň částečně kus osobní historie našich vyšetřovatelů. Nejenom díky tomu, že se v Prešpurku setkávají se starými známými.
Někdo by snad Jurajovi mohl vyčítat přílišnou brutalitu, explicitní násilí a počet mrtvol. Ale já si nemyslím, že překročil únosnou mez.
Spíš mě trochu zklamal tím, že do jedné z rolí ve svém příběhu zcela zbytečně postavil jednu „mediálně“ profláknutou historickou postavu. Jako by měl potřebu přihřát si bulvární polívčičku ve stylu „Princezna Diana byla přistižena se svým řidičem.“ A to je mi opravdu moc líto, protože tím uráží nejen čtenářovu inteligenci, ale především to sráží jinak výtečnou knihu o stupeň níž.
Nechci v žádném případě tvrdit, že v Hartmanové máme druhého Tolkiena, ale rozhodně se nebojím říct, že Jsou Kosti pod mechem nejlepší domácí hrdinskou fantasy od ukončení Delavské trilogie Míši Merglové. A je fuk že její hrdinové mají na hlavě rohy a humoru asi tolik co pan Spock.
„Po všem, co mi otec o minotaurech vyprávěl, jsem čekal něco jiného. Něco víc. Myslel jsem, že budeš jako hrdina z příběhů“ „Hrdinové z příběhů končí mrtví.“ (str. 330)
Od autorky jsem četl skvělý román Těžké duše a po přečtení mi bylo jasné, že si najdu cestu i k jejím dalším knihám. Díky Českému Rozhlasu a jeho pořadu Audioknihy Radia Wave jsem se k jedné z nich dostal už dnes. Nebudu tu psát o Vojtěchu Hrabákovi, (který byl prostě skvělý), ani o výborně zvolené hudbě. O tom toto povídání není.
Šimon je šestnáctiletý kluk, který se svými kamarády Drakem, Armanem a Ludacisem dává dohromady black metalovou kapelu. Ale tohle je jihočeský Tábor a ne Norsko. Ostatně ani tihle kluci nejsou žádní Mayhem. Spíš se snaží vymezit vůči rodině, škole a nudnému a pokryteckému světu dospělých. Jejich jednotvárný život plný vzdoru a upíjení piva v místních hospodách nabere obrátky ve chvíli, kdy se seznámí se Soratem. Tajemný muž, který oplývá až démonickou aurou, přesvědčí mladíky, aby mu pomohli vyvolat ducha dávno zemřelé dívky. Kluci celou záležitost považují spíš za neškodnou zábavu, ale co když tím zatraceným rituálem vypustili do světa opravdového démona?
V podstatě jde o hororově laděnou sondu do života dnešní mládeže. Autentickou, sarkastickou a díky naivitě hlavních hrdinů i zábavnou. Bylo zajímavé nahlédnout do hlavy šestnáctiletého kluka a vidět a slyšet jak vidí dnešní děti své rodiče, prarodiče a svět. Autorka je dětská psycholožka a myslím, že znalosti získané při práci s mládeží v téhle novele zužitkovala výborně. Hororově detektivní linka sice na konci vyzní trošku do ztracena, ale jako vhled do uvažování a cítění dnešních náctiletých funguje Démon ze sídliště dobře.
Komiks Pro Ukrajinu
Anotace:
U přípravy této knihy se sešli proslulí komiksoví tvůrci, aby přinesli zbrusu nové příběhy ze svých nejslavnějších světů. Pro české čtenáře je to nejen možnost přispět na dobrou věc, ale v mnoha případech i první seznámení s těmito legendárními autory a jejich vesmíry.
Ve sborníku Komiks pro Ukrajinu, najdeme patnáct povídek předních zahraničních komiksových tvůrců, z nichž u nás jsou nejznámější Stan Sakai a Sergio Aragonés. Byť všechny zpracovávají téma války a většina z nich přímo okupaci Ukrajiny, každý z tvůrců toto téma uchopil trochu jinak, takže je sborník obsahově velice pestrý. Součástí bonusových materiálů jsou jak galerie alternativních obálek, tak několik karikatur či plakátů s tématikou Ruské okupace Ukrajiny.
Jak píše v úvodu Richard M. Walden: „ Sborník vychází pod záštitou neziskové organizace Operation USA, a ta zaručuje že sto procent výnosu z prodeje půjde na Pomoc Ukrajině.“
Já jsem za tuhle aktivitu komiksových tvůrců moc rád a jsem rád, že ji nakladatelství CREW podpořilo.
War. War, never changes! Válka se nikdy nemění, ale každá pomoc jejím obětem se počítá.
https://www.obchod.crew.cz/.../komiks-926848-komiks-pro...
https://crew.digitania.eu/1942/562734/1