jan8470 komentáře u knih
Nápad udělat z Geralata poztulného rónina není špatný, v podstatě i Usagi (hrdina komiksové série Usagi Yojimbo) se občas utkal s nějakou tou příšerou a že jich v Japonské mytologii je. Takže ten posun do Japonska je v pohodě. Problém je ovšem příběh. Ten je na rozdíl od příběhů ušatého rónina plytký a bez pořádné dějové linky. Geralt prostě jen pátrá po tajemné sněžné ženě. A kdyby to nebylo naznačeno v anotaci, ani by člověk nevěděl, proč ji hledá. To se čtenář dozví až na samém konci knihy. Mnohem zajímavější jsou ovšem příšery, se kterými se na své pouti utká, a jejichž informacemi nabytý bestiář najdeme na konci knihy. Rafal Jaki se tedy se scénářem moc nevytáhl. Naštěstí je tu ještě Hataya jehož kresba není úplně marná. Ale ve srovnání s prací Inko Ai Takita která ilustrovala komiks Manga Jókai: Děsivé pověsti z Japonska působí nevýrazně. Z celé knihy tak nejvíce zaujme krásná obálka a již výše zmíněný bestiář Mathewa Mayera.
Další splácení komiksových dluhů.
Conan z Cimmerie Svazek I.
"Divošství je přirozený stav života. civilizace je nepřirozená. civilizace je jen souhra náhod. Nakonec vždycky zvítězí barbarství."
Tři dnes již klasické povídky.
Černý kolos
Conan nikdy neměl rád čaroděje, ale tady se s jedním střetne rovnou na bitevním poli. Scénáři asi ani není co vytknout, pomalý skoro hororový pěkně konrastuje s následným dějem. Tulhoatova kresba mi dost sedla a bitevní scény v rudé barvě i černé pozadí nočních scén má své kouzlo.
Královna Černého pobřeží
Alaryho skoro až Saudkovská kresba mě nijak neurážela, trochu jsem postrádal nějaký rozumný přechod mezi soubojem v džungli a děním na lodi. Morvan tady scénář trochu odflákl.
Za černou řekou
Nejlepší adaptace v tomto svazku.
Gabella perfektně vystihl nejen "zálesácký tón" téhle povídky, ale i její poselství. Jeanova kresba je skvělá a zvlášť Piktové a noční scény jsou naprosto boží. Jen mě trochu zarazil Conanův irokézský účes.
Včera jsem dočetl tuhle vtipnou, nicméně hluboce pravdivou knížku. Máma dvou divokých kluků Madla Pospíšilová píše rukou lehkou a s nadhledem. Vtipná je skoro jako Franta Kotleta a sebeironií srší víc než Teslovy vynálezy. Pokud máte pocit, že jste příšerná matka a všechno vám padá na hlavu, nebo už máte ratolesti odrostlé a chcete si zavzpomínat na "mateřskou dovolenou", je tohle knížka přímo pro vás. A pokud si potrpíte na humoristické memoáry, tak taky. Zkrátka Kronika rodu Příšeráků je skvělou volbou pro neklidnou dobu.
"A tak je čerstvá maminka zmatená jako velbloud na kolečkových bruslích, ale kojí dítě, když má hlad (dítě, matka pro jistotu jí vždycky, když se namane alespoň nepatrná příležitost), ukládá ho ke spánku, když je unavené..."
Glen Weldon je celoživotní Batmanův fanoušek, přesto historii Temného rytíře a všechny jeho vzlety a pády líčí s novinářskou přesností, ale i s nadhledem. Kniha se čte fakt skvěle, skoro jako kvalitní detektivka. No a když se jeden začne ve všech těch reebotech, crossoverech a paralelních komiksových liniích ztrácet, vtrhne do děje nejdříve Burton a po něm další filmaři a je o zábavu postaráno. Podtitul Zrod nerdů taky není náhodný. Protože Batman Batman ve všech svých podobách je, byl a bude nedílně propojený se svými fanoušky. V Americe vyšla kniha v roce 2016, takže v ní logicky nenajdete ani řádku o posledních DC filmech. Takže končí Nolanovou trilogií a v knihách Sovím tribunálem. Což je sice škoda, ale je to pochopitelné. Mnohem víc mě mrzel fakt malý prostor věnovaný fotodokumentaci, spoustu obrázků jsem si musel dohledat na síti. Přesto můžu knihu doporučit a to i těm, kteří nejsou hardcore fanoušky netopýřího muže.
Jedinou vadou na kráse by mohl snad být jen závěr knihy. Ten je na můj vkus až příliš otevřený.
Žádná chvíle není poslední, nepatří mezi autorovy nejlepší romány, ale jako iniciační kniha pro potencionální nové čtenáře je absolutně postačující. A ti skalní? Ti si zase budou chrochtat blahem jako v posledních letech vždy.
Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu je však v první řadě nádhernou oslavou přátelství. Možná na někoho bude působit až příliš sluníčkářsky, ale příběhů kde se všechny problémy řeší klackem, těch máme ažaž.
Kniha zvláštních nových věcí - Michel Faber překlad jako vždy výborný Viktor Janiš
Nevím jestli budu schopen napsat standartní recenzi. Nicméně tady je pár postřehů. Myslím že příběh Petera a jeho ženy se sice tváří jako sci -fi, ale to jen klame tělem. Podle mého jde především o příběh krize víry a krize manželství. Celá misionářská cesta na jinou planetu je jen takový atraktivní kabátek. Vlastně ani o klasickou misijní cestu nejde, protože "domorodci" nejsou žádní pohané. Co se týká víry (buďme upřímní) celé se to smrsklo na pár pouček a citátů z bible. Celá první půlka knihy se skoro až nesnesitelně vleče a druhá půlka má sice spád, nicméně žádné pořádné vyústění. Hlavní postava mi byla nesypmpatická a vůbec jsem nechápal, proč si někoho takového Bea vzala za muže. Přes všechny výtky které jsem uvedl ale musím přiznat že jsem četl dál a dál v očekávání toho, že se stane něco zásadního.
Nicméně: Kdo očekává Sci-fi, tak bude zklamán, kdo očekává silnou křesťanskou výpověď, bude také nejspíš zklamán, vlastně nejsilnějším motivem knihy je vztah a krize Petera a Bey. Díky dopisům o to živější.
Podle mého skromného názoru se zázrak nekoná. 70%
Hned z počátku musím říct, že zápletka je vystavěná skvěle a i když čtenář z počátku vidí, kdo celý aktuální průšvih odstartoval, tak to ani moc nevadí, protože pohnutky kvůli kterým vyslal na pouť Prahou části tajemného magického artefaktu a důvod proč vybral právě ty a ne jiné adresáty čtenář poznává postupně (stejně jako Felix Jonáš).
Formálně vlastně není Bohu strachu co vytknout. Je to sice velice temný příběh, ve kterém se lámou charaktery a přátelství podstupují ty nejtěžší zkoušky. Přesto autor ponechal vyprávění lehkost a humor. Díky několika mistrně rozmístěným easter eggs pro zaryté fanoušky série a velice vtipných narážek na dnešní situaci ve světě i v naší krásné vlasti se člověk opravdu zasměje. A využití charakterových vlastností jednotlivých členů Jonášova týmu také přineslo několik humorných situací. Zároveň mě potěšilo, že Jan Hlávka (předpokládám, že po důkladné konzultaci s otcem zakladatelem) dokázal do akce smysluplně zapojit všechny frakce, které svět Kladiva na čaroděje obývají.
Ve výsledku je tedy Bůh strachu sice nejtemnějším, ale také jedním z nejlepších a nejzábavnějších dílů série.
Možná se to může zdát někomu divné, ale černý humor a temné příběhy k sobě pasují jako Felix Jonáš a jeho kladivo.
Vlastně jedinou poznámku k celé knize mám. Ač jsem redakci časopisu Pevnost a nakladatelství Epocha vděčný, že knihu Bůh strachu vybrali jako přílohu Pevnosti, nemyslím si, že se s Bohem strachu bude případným novým čtenářům do rychlíku jménem Kladivo na čaroděje naskakovat nejlépe. Spíš si ho užijí fanoušci série, kteří mají přeci jen větší přehled o vztazích mezi jednotlivými aktéry příběhu.
90%
Petr Heteša nás v Tekutých krystalech přivádí do svého oblíbeného Baltimore a zase jde o klasický Hetešovský kyberpunk.
Vlastně i zápletka je dost ohraná. Kolikrát jsme to už vidělii, nebo četli. Člen agentury NSA, na kterého jeho kolegové ušili boudu, a on se snaží přijít na to, kdo konkrétně ho podrazil a proč a pak se dotyčnému pomstít. Jenže tahle jednoduchá zápletka se díky několika skvěle načasovaným zvratům nejen nestane nudnou, ale tak, jak tomu bylo i u knihy Morphin Red, člověka chytne a nepustí. Navíc je Logan Raynar hláškující sympaťák, kterému prostě musíte držet palce. Vlastně i vedlejší postavy jsou sympatické a skvěle Loganovi sekundují. A Chincoteague (předměstí Baltimoru s téměř gotickou bezútěšností, kde Logan nalezne své dočasné útočiště má na čtivosti knihy také svůj podíl. Navíc je vše prodchnuto cynickým a černým humorem. A několik easter egů je pak už jen třešničkou na dortu.
Sečteno a podtrženo, Tekuté krystaly možná nejsou nejlepší autorův román, ale rozhodně si v srdcích nás Hetešovců získá své místo.
A vám, kteří Petra Hetešu neznáte, mohu Tekuté krystaly jako iniciační knihu s klidným svědomím doporučit.
Petr Stančík - Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana
Nakladatelství Druhé město 2014. Audio verzi vydalo vydavatelství Tympanum na podzim roku 2015.
Petr Stančík je fanouškům české fantastiky nejspíše neznámý. Vydal sice dvě sbírky básní Černý revolver týdne a Virgonaut a prózy Admirál čaje, Fosfen či Pérák, ale teprve jeho Eroticko, mysticko, kulinářský detektivní román Mlýn na mumie je dílem které by nemělo uniknout žádnému z fanouškú kvalitní fantastiky a kvalitní literatury vůbec.
Praha na přelomu let 1865 a 1866 není místem nijak idylickým. Tovární komíny chrlí popílek, děti pracují ve fabrikách 12 hodin denně, na úřadech se mluví pouze německy, C.K. státní správa je zkostnatělá až hanba, na obzoru je válka, Prusko včele s Bismarckem si na nás brousí zuby a ke vší hrůze po Praze pobíhá masový vrah poštovních doručovatelů.
Naštěstí je tu policejní komisař Leopold Durman, který se případu brutálních vražd ujme s vervou sobě vlastní.
Durman je vlastenec a ryzí Čech, proto se díky němu seznámíme nejen s básníkem Nerudou, ale i jedním ze zakladatelů Obce Sokolské Tyršem. Ovšem Leopold je především milovník všech druhů tělesných požitků. Proto nás provede nejen všemi možnými restauranty, restauracemi, hospodami a jídelnami co jich Praha v těch časech měla, ale i vyhlášenými nevěstinci a to nejen Pražskými.
Vyšetřování až na prvním místě?
Mlýn na mumie byť se prezentuje jako detektivní román, je především oslavou jídla a erotiky. Musím dodat, že podle mě oslavou vtipnou a vkusnou. Nad popisy kulinářských zázraků, které Leopold během svého vyšetřování nejen v Praze, ale i v Paříži či v Jižní Americe kam ho vyšetřování zavede, se vám budou sbíhat sliny a erotické eskapády páně Durmana jsou podány tak, že se neubráníte úsměvu. A na opravdovou lásku také nakonec dojde.
Samotná detektivní linka je neméně zábavná a to nejen díky Durmanovu příteli detektivu Alterovi, který nebohému vyšetřovateli pomáhá a také jeho eskapády vtipně a trefně komentuje. Ale především díky plejádě bizardních postaviček, se kterými se Durman během svého vyšetřování potkává a utkává. Ať už je to anarchista Čeněk Varanov nebo baron Sulz- Rossol d Aspiq či cikánský Vajda Koloman Demeter. Zároveň mě bavilo, že na rozdíl od Leopolda tak říkajíc vidím vrahovi přes rameno. Protože vrah v tomto příběhu je postava velice zajímavá. Když jsem knihu četl poprvé, měl jsem neodbytný pocit, že vyšetřování nakonec vyzní jaksi do ztracena. Durman nezahlásí: „Pane XY jste zatčen.“ To až při poslechu audioknihy jsem si uvědomil, že je to tak v pořádku. Že čtenář dostal tolik indicií, že může sám nahlas říct: „Vrahem je …“ Což mi teď když o knize přemýšlím, připadá mnohem lepší.
A kde máte, tu fantastiku pane recenzente?
Fantastické prvky jsou v knize samozřejmě přítomny, ale jsou umně skryty a objevují se jen místy, stejně jako když ponorná řeka občas vystoupí na povrch, aby se v zápětí zase vrátila do hlubin zemských. Tak se i tady objevují duchové mrtvých vládců, mluvící rostliny či spiritistická média.
Mlýn na mumie má své osobité kouzlo a je prodchnutý nejen láskou k dobrému jídlu, sexu a Praze. Ale především ke starým časům a kdy čas plynul pomaleji a lidé si uměli život užívat plnými doušky. A to vše navzdory tomu, že se nad Evropou stahují mračna První světové války…
Jak řekl Petr Schink: „Kniha je skvostná. Obžerství grafomanské, kulinářské i pornografické.“ Ostatně také proto byla oceněna cenou Magnesia Litera 2015 v oboru Próza.
90%
Audio verzi knihy Mlýn na mumie vydalo vydavatelství Tympanum letos na podzim. A myslím, že je to počin nadmíru povedený. Narátor Ivan Řezáč se role vypravěče (protože Mlýn na mumie není psán v ich formě) zhostil na výbornou a nelze mu upřít cit pro odlišení jednotlivých postav, ale i smysl pro dramatičnost. Ostatně jako vynikajícímu bývalému členu činohry Národního divadla kde vynikl v představeních jako například Král Lear či Král Jindřich IV., není kvalitní přednes cizí.
Skvělým tahem na branku také bylo použití gregoriánských chorálů v úvodu kapitol. Každá kapitola totiž začíná citací ze spisů tajného společenství Ordo Novi Ordinis a gregoriánské chorály je pěkně dramaticky podkreslují.
Zkrátka a dobře Tympanum se své práce na Mlýnu na mumie zhostilo na výbornou.
80%
Je to dávno co jsem tu knihu četl a co jsem viděl film. Ale dodneška si pamatuju, že jsem byl nadšený z toho, že kniha popisuje nejen příběh pádu letadla, ale i to jak celou věc prožívaly rodiny těch mládenců. A také je dobře, že je část knihy věnována důsledkům celé té nešťastné udalosti. Ona ta traumata přeživších jsou totiž stejně drsná jako samotné přežívání na vrcholcích hor.
Tenhle svět je fakt těžké milovat, natož v něm žít. A přesto jsou tu lidé. Těm vládne pevnou rukou spasitel světa Arumiel pomocí kohort démonů. Lidé žijící pod jeho vládou mají své touhy a cíle. Ale i démoni mají své touhy, sny a potřeby.
Čtenář v románu Před bouří sleduje vzájemně propletené osudy hned několika z nich. A nejsou to jen ti, kteří si chtějí vydobýt jen trochu lepší místo na slunci, ale i takoví, jimž Arumielova vláda příliš nevoní.
Pokud máte rádi trochu jiné postapo, nebo světy s originální mytologií či trochu temnější příběhy, mohla by vás kniha zaujmout.
Je zajímavé, že se většina povídek kromě genetiky dotýká také témat, jako jsou zodpovědnost vědce vůči lidstvu či etika ve vědě. Mnohdy jde o texty veskrze neveselé. Jen občas v nich prosvitne jiskra naděje či humoru. Mezi takové výjimky jistě patří časovka Zachránil jsem Mendela, pánové! Kristýny Sněgoňové a Ztraceno v paměti Lucie Lukačovičové. První z nich je navíc krásně prodchnuta čapkovským humanismem.
Zatímco většina autorů povídky pojala jako možnost napsat něco úplně nového, Lukáš Vavrečka (Mezopotamis), Jan Kotouč (Centrální impérium) a Roman Bureš se v povídkách vracejí do světů, které čtenáři na stránkách jejich knih už mohli navštívit. Ale pouze první dva z výše jmenovaných pojali téma originálně. Roman Bureš se sice vrátil k hrdinovi románu Inferium, ale genetiky se ve své povídce dotkl jen letmo. Trošku také zamrzí povídka Pavla Fritze Pláž, která vyšla již v autorově povídkové sbírce Studené světlo hvězd. Přitom na nový text tohoto biologa a virologa věnovaný Mendelovi a genetice se mnohý z jeho fanoušků jistě těšil.
„Myslím, že by Mendela pobavilo, že dvě století po jeho narození ho oslaví tato kniha sci-fi povídek.“ (sir Paul Nurse)
Navíc by Mendela jistě potěšilo, jak krásně kniha vypadá. Pěkná obálka s ilustrací Žanety Kortusové a hezké siluety hrachu setého (ve všech jeho růstových fázích) na každé stránce, ale také texty z Mendelovy legendární přednášky z roku 1865, jež uvozují jednotlivé povídky, to vše by muži, jenž měl cit pro krásu v přírodě i mimo ni, jistě vyloudilo šťastný úsměv na tváři.
V porovnání s předchozími antologiemi české fantastiky z produkce nakladatelství Epocha působí Zákon genu nejvíce vyváženě a přes těch několik málo výtek, které ke knize mám, snese srovnání i se zahraničními antologiemi.
Čtvrtý díl série Poutníci je ryzím příkladem vztahové konverzačky. Zástupci čtyř absolutně odlišných ras se poměrně dlouho oťukávají, než navážou (mimo jiné s velikou pomocí hostitelky a jejího potomka) velice křehké přátelství. To pak prověří nenadálá tragická nehoda. Protože co prověří vaši ochotu spolupracovat víc než záchrana něčího života?
„Určitě teď zním hrozně hloupě, ale já zkrátka jen chci, aby spolu všichni vycházeli a aby o všechny bylo dobře postaráno. To je všechno. Chci, aby všichni byli šťastní, a je mi jedno, jak se k tomu dostaneme.“ (str. 263)
Mohlo by se zdát, že spaceopera, v níž hrdinové nekosí nepřátele paprskomety po tisících, nemůže být ani moc zábavná. Ale opak je pravdou. Díky jedinečným hrdinům, z nichž si každý na Goru přinesl své malé nepříjemné tajemství, si těch takřka čtyři sta stran románu V jednom zapadlém koutě galaxie čtenáři opravdu užijí. Ono totiž cesta k sebepoznání a přátelství může být stejně velkým dobrodružstvím jako vesmírná bitva. Stačí jen umět o tom dobře vyprávět, tak jako Becky Chambersová.
Epické souboje hvězdných korábů se střídají s osobními boji techniků a lékařů na jejich palubách. To dodává příběhu sympaticky lidský rozměr. A i na ten očekávaný mariňácký výsadek dojde, jen bude mít trochu jiný průběh, než všichni zúčastnění očekávali.
V druhé dějové lince se autor překvapivě věnuje historii. V několika kapitolách sledujeme zrod korzárské hrozby, tedy jak vlastně došlo k úplně prvnímu nakažení nanity. Někomu to může připadat jako zbytečné zdržování a odskakování od finálního střetnutí, ale jde o jeden z nejzákladnějších stavebních kamenů celé série a je jen dobře, že i otázka zrodu korzárské hrozby nezůstala nezodpovězena. Autor dokáže udržet čtenářovu pozornost až do překvapivého závěru. Všichni fanoušci očekávali velkou vesmírnou bitvu zakončenou epickým výsadkem mariňáků pod vedením majora Gelua, ale autor si pro ně připravil něco trochu jiného. Přesto je román V jámě lvové důstojným završením pětidílné ságy.
Tereza Matoušková vede své hrdiny pevnou rukou, nezahlcuje zbytečnou vatou a všechny dějové linky perfektně splétá až k velkému finále.
Stejně jako v prvním díle vytváří plastický obraz Podmoří, a to především díky vybroušeným dialogům a epickým bitvám, které se stejně jako pohledy na jednotlivé hrdiny střídají v pravidelném rytmu. I zde však dávkuje informace spíše pomocí rozhovorů než zdlouhavými popisy. Přestože jde o velice temný příběh, občas jej prosvětlí vtipnou scénou, která však nepůsobí křečovitě a zapadá do celkového obrazu světa a myšlení jeho obyvatel.
Na knize je také velice sympatické, že se v ní autorka citlivě dotýká bolavých témat, jako jsou předsudky, zneužití moci a náboženský fanatismus. Ta však probublávají na povrch jen pozvolna, neboť nejdůležitější je v Pláči němého boha příběh a ten by byl čtivý a zajímavý, i kdyby jich nebylo. Jak už je autorčiným dobrým zvykem, nechybí v knize ani pořádná dávka intrik. A je tu také velká porce osudovosti, které se hrdinové snaží ze všech sil vzdorovat. Škoda, že občanskou válku v Delfii, o níž hrdinové románu hovoří, nemá čtenář možnost vidět na vlastní oči. Worlihovo tažení ani epická bitva na nebesích s občanskou válkou, jak si ji představuji, nemají nic společného. Tady se autorka mohla odvázat mnohem víc. Celkově kniha připomíná Píseň ledu a ohně, ale je mnohem originálnější.
Druhý svazek více než uspokojivě uzavřel jednu kapitolu z dějin Podmoří, ale všichni, kdo jsme Pláč němého boha četli, apelujeme na autorku, aby se do Delfie šupito presto vrátila.
Spálená země je postapo roadtripem plným někdy více, jindy méně originálních setkání. K těm povedenějším patří střetnutí s hmyzem, ze kterého by se Ondřej Sekora počůral strachy, nebo s Honákem, jenž žene pustinou stádo dvouhlavého skotu. Vzhledem k tomu, že je Strašák stejně jako jeho duchovní otec fanouškem Falloutu, nejsou dvouhlavé Kravíny jedinou narážkou na tuto fenomenální hru. A protože je celý příběh vyprávěn ze Strašákova pohledu, je jeho putování pustinou prošpikováno tak neuvěřitelným množstvím hlášek a popkulturních odkazů, že je čtenář záhy přestane vnímat. Navzdory tomu se autor snaží udržet dějový oblouk a přivést hrdinu (po několika dějových zákrutech) k zjištění, co je cílem mutantů.
Shigor Birdman píše lehkou rukou a příběh neurvalého noirového detektiva, který v sobě ukrývá krvelačnou bestii, je plný akce, drsných hlášek a originálních nápadů. Chvíli to trvá, než se vyprávění rozjede, a pak autor pro samé nápady a vtípky občas zapomene na hlavní pátrání, ale jako pocta drsné detektivní škole s přehršlí béčkových nápadů a zajímavě vytěžených literárních i filmových postav funguje Stará béčková legenda více než dobře.
Sir Terence David John Pratchett, OBE byl nejen neskutečně plodným autorem, novinářem a renesančním člověkem, ale také bojovníkem za právo na asistovaný odchod ze světa. Proto by se každý čtenář či posluchač, který se do této knihy pustí, měl připravit na to, že se dozví spoustu informací nejen o novinařině, včelařství, výrobě mečů, atomových elektrárnách, knižním a filmovém byznysu, ale také o životě s Alzheimerovou chorobou.
Často se budete smát nebo usmívat, mnohé z věcí, o kterých Wilkins píše, vás asi překvapí, a pokud milujete knihy Terryho Pratchetta, dozvíte se dost o tom, kde všude bral inspiraci při vymýšlení zeměplošských postav. Více než čtyřsetstránkový svazek není jen výčtem Pratchettových literárních úspěchů, ale velice intimním a mnohdy bolestivým pohledem na muže, který navzdory
degenerativní chorobě mozku dokázal čelit osudu a zapsat se nesmrtelně do srdcí čtenářů.
Petr Heteša se vrací po roce a je opět ve skvělé formě. Původně zamýšlenou povídku rozvinul zcela přirozeně. Díky tomu, že vystavil svého hrdinu časovému tlaku a zároveň ho vklínil mezi několik mlýnských kamenů, dokázal ze stokrát obehraného příběhu o záchraně dítěte vykřesat zábavnou akční jízdu plnou cynických hlášek a vtipných akčních scén a zahustit ji detektivním pátráním. Přesto se mu podařilo napsat příběh, který přes veškerou zábavnost dokáže přimět pozorného čtenáře k zamyšlení se i nad takovými otázkami, jako jsou etika vědeckého výzkumu či téma předurčenosti života každého jedince.
Oproti posledním dvěma či třem autorovým knihám tak může Tanec na sopce zanechat ve čtenáři mnohem silnější dojem.