jasminecka komentáře u knih
Ale jo, bavilo me to. A doporucila bych. Pro me je to kniha o ceste za svobodou, ktera mnohdy boli, ale prinasi takove plody, ze kdo jednou zkusi, nemenil by.
Jako u knih o Agnes mi prislo, ze tech mouder je tam az az a ze uz jsem je xkrat u autorky cetla. Kdyz se objevil na scene mladik, ktery prerusil studium ucitelstvi, vylozene jsem se zdesila, ze prijdou dalsi uvahy na tema nesmyslnosti naseho skolskeho systemu. Milym prekvapenim bylo, ze ma autorka soudnost, a tuto linku dale nerozvadela.
Co si chci zapamatovat - co dela cloveka dospelym nebo ze pericko je jemne a zaroven dost pevne k tomu, aby uneslo tlak vzduchu...
Libil se mi nejen pribeh samotny, ale taky fakt, ze krasobrusleni neni jen kulisa - je ho tam moc a moc.
I kdyz mi trvalo se zacist, nastinovani udalosti busoucich ci vysvetlovani tech minulych mi prislo civilni a vubec ne tak krecovite, jako u jinych knih. Dobre to plynulo...
Lukov mohl byt trosku plastictejsi a chovani postav odpovodalo spis patnactiletym... ale celkove fajn cteni. Tak fajn, ze me lakalo otevrit knizku jeste jedno.
Knizka me bavila, mozna proto, ze ty situace a rozhovory (nebo jejich absence) jsou tak univerzalni. Hlavni hrdinka me mnohdy stvala, ale presto (nebo prave proto?) me kniha bavila. U mnohych situaci jsem se smala nahlas. I zaver se mi vlastne libil, jakkoliv ta knizka neni jen vesele cteni.
Kniha o zivote, vycitkach, smyslu... Jedna z nejctivejsich, ktere jsem mela posledni dobou v ruce.
Kniha je vlastne jen souborem motivacnich citatu. Ale ty ilustrace! Ty jsou skvele.
Ps: citaty me zaujaly asi 4. A to nejspis proto, ze mi krtkova naklonnost k zakuskum silne pripominala mlsnost medvidka Pu...
Tenhle dil mi tak nesedl, ekotema mi prislo az prilis ocividne a umele nasroubovane. Nicmene - nektere situace ze skoly v prirode byly vtipne. Bohuzel se nedovedu zbavit srovnavani s ostatnimi dily, protoze i v tomto se opakovaly nepresnosti ci hrubky - neni jich tolik, ale proste kazi dojem.
Druhy dil se mi libil jeste vic nez prvni. Dej plynul svizneji a i tema mezilidskych vztahu mi sedlo. Zpracovani je ale horsi - hrubky, chyby v prekladu, mene uhlazene formulace. Prekladatel se muze zmenit, ale editor by zaspat nemel...
Kratke cteni k nekterym castem liturgickeho roku. Zustava ve mne POCIT, ze me zamysleni a historky misty bavily/zajimaly a ze bych si chtela neco zapamatovat... ale ubehlo trochu casu a nepamatuji si nic. Kniha by MOHLA zustat v podobe blogu, ale to by se zas ke mne nedostala - a to by byla skoda, protoze pro mne splnila svuj ucel - v danou chvili pobavila a privedla k zamysleni.
(SPOILER) Knizku jsem slupla behem dvou dni a docela se mi libila, i kdyz ma sve mouchy. Treba uvod - seznamit nas hned s peti hlavnimi postavami, aby se ctenarum nepletly, zvlast, kdyz k nim pribudou brzy dalsi charaktery, to je docela orisek. Ale zase ta pestrost chlapeckych postav dava prostor, aby kniha zaujala i kluky... Taky je asi dost aktualni, ze deti pochyzeji z dosti neusporadanych rodinnych pomeru a kazdy jinak nese odlouceni od rodiny. Myslela jsem, ze anotace nas laka do prvni ctvrtiny knihy, ale vlastne je to celkem vystizny popis temer cele knihy. Nekdo to vidi jako nevyuzity potencial, ale vzhledem k cilovce me to netrapi. S cim si spis nevim rady, je fakt, ze postavy mi prisly svym chovanim spise na patnact. Nevim, jestli je mlada generace vyzralejsi, nez si ja, stara vykopavka, muzu prestavit, nebo je autorka odtrzena od reality. Nicmene uznavam, ze patnactileti by uz tam asi vyzadovali nejaky romanek a to by pak knihu posunulo uplne nekam jinam.
Co mne tesilo, jsou motivy pratelstvi, zapalu pro nejaky obor a ochota tvrde pracovat, vnimavost k tomu, jak se druzi citi.
Obrazotvornost autora musi byt nezmerna, kdyz z par kusych informaci stvoril tenhle roman. Cteni se mi libilo velmi, dokonce jsem se dozvedela neco noveho z historie (i kdyz popisy krymske valky pro mne byly nejnudnejsi casti celeho romanu). Zachyceni historickeho kontextu povazuju za nejcennejsi - nejde mi nesrovnavat, v jak narocnych podminkach tehdy prosti lide zili a jak se zije dnes...
Mozna je to tim, ze jsem knihu poslouchala v audio verzi, ale obcas jsem se v tech postavach dost ztracela. Ale jako "exkurz do Skvoreckeho" dobre.
Tak dlouho na mne vyskakovala reklama na tuto knihu... az jsem si ji pujcila v knihovne. Nechytla mne uplne od zacatku, ale nakonec to bylo moc prijemne cteni. Kamaradstvi zminuji snad vsechny predchozi komentare, ale me se libilo jemne pritomne tema hledani - at uz toho, kym jsem,
sveho mista v prostredi, kde ziju,
lidi, se kterymi mi bude dobre,
duvery v sebe a ostatni.
Libil se mi i motiv trpelivosti, prirody, dobroty - treba drobna epizodka, kdy Willow pouzije carovani k nedobremu, coz se ji brzy oklikou zase vrati a vubec tim neni nadsena, byla super. Ocenila jsem ji podstatne vic nez opakovane lhani rodicum o tom, kde prespavam...
I dospelak si v knize neco pekneho najde.
Prislo by mi fajn, v ramci procvicovani ciziho jazyka, si knihu precist v originale.
Spousta skvělých myšlenek a předané odhodlání měnit svět. Ale ta forma... Opravdu to nešlo udělat jinak, než přepsat nahrávku se vším všudy? Není smyslem knižního rozhovoru text zbavit balastu a učesat natolik, aby čtenář dostal kondenzované sdělení? Jako jo, k něčemu to dobré bylo - bylo cítit, jako ho některá témata otravují, slyšela jsem tu naléhavost, s jakou se snažil přivést čtenářovu pozornost k tématům velkým - Bůh, život a smrt, údiv a žasnutí...
V jednu chvíli tam MOV o balastu mluví, že se ještě nikam nedostali. Asi šlo o kapitolu o lásce. Ta mi přišla nejvíc mimo. Konstatovat stav by šlo pár větami a dál už bychom se mohli zaobírat Láskou s velkým L a ne to po drobkách sbírat mezi řádky v tom bulvárním vyzvídání... Naštěstí pak už jsme se pustili opět do jiných témat a to bylo skvělé.
A teď promiňte, už musím končit, jdu měnit svět.
Leopold Szondi, což je maďarský jungián, má jednu zajímavou myšlenku: "Všichni máme osud nucený a ten prostě neovlivníš." [...] můžu probrečet život, že jsem se narodil na nesprávné straně železné opony. Z kamenů nuceného osudu mohu postavit třeba s odpuštěním prasečí chlívek. Anebo mohu z toho, co se stalo, z toho dobrého i špatného, z těch kamenů, postavit katedrálu, využít nucený osud pro osud volený. Volený osud je práce, kterou si vybereš, děti, které máš, nebo nemáš, knihy, které čteš, filmy, na které se díváš, přátelé, které si volíš... str. 174-175
Kniha mne vtahla. Nejen ze to je emocni smrst, velmi presvedcive napsane. Nemuzu se rozhodnout, jestli mne ty vsuvky rusily, mozna trosku, obcas. Ale verim, ze to muze nekomu pomoct. Otevrit oci. Spolu s pribehy privest k zamysleni, jestli se nechova jako vul.
Pohled detskych oci na sedmdesata leta na mne pusobil velmi presedcive. Moc me bavilo, jak si autorka hraje s vyznamy dospelackych vyroku.
Hlavne nemit srdce, to je totiz hrozna nemoc! :))
Pribeh me zas tolik nezaujal, mozna proto, ze jsem pribeh poslouchala v audiu a nemohla si urcit vlastni tempo vypraveni. Ale! Ten jazyk! Jazyk je famozni. Clovek obcas asi musi precist nejakou nemoznost (jako ja nedavno), aby si zas vazil a znovu uvedomoval hodnotu dobre napsane literatury...
Zadni obalka rika, ze jde o "...dilo, na ktere tak snadno nezapomenete". Povazuji za fascinujici, ze takto diplomaticky vystihli fakt, ze jde o neskutecnou hloupost, ze to tezko dostanu z pameti. Namet by mozna mel potencial, ale zpracovani je asi jako bych to psala ja. Docetla jsem to jen kvuli zvracene zvedavosti, na jakou dalsi neuveritelnou blbinu jeste narazim. A ze jich bylo! To cleneni knihy, ty uvzdychane kycovite rozhovory, neverohodne reakce, zvraty (ano, i o tech se na zadni obalce pise - potvrzuji, ze jich je tam mnoho!), tolik nasilneho vysvetlovani, co proc kdy jak komu, ... Kdyz se k tomu pridaji jeste chyby v prekladu a tisku... Mela jsem to odlozit uz na zacatku, ale ne, ja si chtela splnit polozku z ctenarske vyzvy - alespon tento cil splnen.
(SPOILER) Sbirka se mi libila prekvapive moc - pro svou pestrost, pro to, co povidky skryvaji mezi radky, pro moznost nahlednout vzdalenou a mne temer neznamou cast sveta.
Pani Preinhalterova mluvi ve svem doslovu o trech traumatech Bengalska (Zapadniho Bengalska, jez je soucasti Indie, a Bangladese = bengalske-zeme):
ztrate domova, identity a chudobe. Prave treti trauma jsem si v povidkach uvedomovala nejvic. Povidky (s dejem i bez, lyricke, realisticke, popisne i fantasticke) ale rozhodne nejsou jen chmurne, chmurnejsi a depresivni. Nasla jsem v nich i humor a pouceni a jsem za to rada.
Za cas mi urcite nazvy povidek nic nereknou, proto si sem chci "odlozit" svuj vlastni, alternativni nazev, protoze zapomenout nechci.
Lov
Jak jde život (Bratr)
Odpoledne (Rikša)
Dusivá noc (Cesta na venkov s přítelem)
Supi
Nestoudnost pana D.
Komár
Žena (Proč ji nemá šlechetný?)
Psí matka
Safarúv příběh (Bez nohou)
Khejáli (Detektivka/Záhadná úmrtí)
Podpis (Herečka)
Zlatý nektar (Umírání)
Dovedu pochopit, co na knize nekteri ocenuji. Ale pro mne to neni. Kdybych vedela, co presne se skryva za slovy surrealisticke a fsntaskni, pouzila bych je. Ale protoze to nevim, nalepky nepouziju a zustanu jen u toho, ze emoce se ji obcas probudit povedlo (treba prekvapeni, odpor, zvedavost), ale podruhe bych ji urcite necetla.
I ja jsem nasla tuhle knihu diky zmince T. Šebka v Africke zime. Nejvic se mi libila cast o ceste na Komory, ale i poznamky ze samotne mise byly fajn - nejen ze seznamuji s fungovanim MSF a lekarny, ale ukazuji, ze nejen chururgie umi byt napinava; vedou k premysleni, byvaji vypointovane. Ornitologicka ani jina biologicka okenka mne moc nebrala - az do chvile, nez jsem na konci si ty ptaky dohledala. Ocenuji prilohu fotek.