Jelitovna komentáře u knih
Doporučuji, ačkoliv je samozřejmě potřeba přihlédnout k tomu, že je tato značně provokativní kniha stará skoro čtvrt století.
"On sám život je všeobecně fatální sexuálně přenášenou nemocí a žít plně vyžaduje hledání rovnováhy mezi rozumnými a nerozumnými riziky. Tato rovnováha je věcí úsudku a dogmatismus tu nemá místa. Dnešní starosti o zdraví jsou spíše nezdravé, zejména když nás sdělovací prostředky stále nabádají na nebezpečí. Mnoho z těchto nebezpečí je vzácných a naše individuální riziko zdravotních škod je nesmírně malé; v tomto ohledu by se na ně ani nemuselo dbát."
Hodnotím jako příběh radikální psychoimunoložky, :-) která tvrdila: "Už si nemůžeme myslet, že emoce mají menší efekt než fyzické, materiální látky. Místo toho je třeba pohlížet na ně jako na buněčné signály, které jsou zapojeny do procesu přeměny informací na fyzickou realitu, doslova přetvářejí mysl na materii. Emoce jsou ve spojitosti mezi hmotou a myslí, pohybují se mezi nimi a ovlivňují je."
O svém působení ve vědě psala vskutku emotivně. :-D
"V NIMH, kde jsem pracovala, byli všichni hlavouni psychiatři, lékaři, jejichž pole působnosti končilo u krku. Alfa vědci, kteří měli titul Ph.D., jako jsem byla já, pracovali pro lékaře, zásobovali je údaji, které prezentovali na mnoha konferencích po světě. Moudrý vědec si vyhledá místo chráněné vlivným lékařem a spokojený tam zůstane. Bez ohledu na to, jak je inteligentní nebo tvořivý, vědec s Ph.D. nemá absolutně žádnou šanci někdy postoupit na pozici kontroly zdrojů. Lékařům stačí požádat." ... "Přestože většina lékařů na významných pozicích měla chvilkovou zkušenost s experimentální vědou, jen málokteří z nich byli experimentátoři a často měli problémy s vyhodnocováním dat, zvláště když byly dva experimenty v rozporu. Ale oni řídili, princové, vlivní lékaři, a viděla jsem nejednoho frustrovaného vědce, jak se vrátil do svého sklepního doupěte, bouchal hlavou o stěnu kvůli rozporu mezi tím, co se jeho šéf naučil na lékařské fakultě, a tím co on sám právě viděl pod mikroskopem."
"Srdce vědy je ženské. Ve své podstatě má věda velmi málo co do činění se soupeřením, ovládáním, izolovaností, což jsou všechno vlastnosti, které začaly být spojovány s vědou v její mužsky dominující formě dvacátého století. Věda, kterou znám a miluji, je sjednocující, spontánní, intuitivní a laskavá... Racionální mužský, materialistický svět, ve kterém žijeme, příliš mnoho oceňuje soupeření a agresi. Věda ve své ušlechtilosti je snahou o hledání pravdy, zahrnuje hodnoty spolupráce a komunikace založené na důvěře - důvěře v nás všechny a důvěře v každého z nás."
Překlad není dokonalý, je znát, že překladatelka není ani Češka, ani odborník (Byť jsem rovněž laik, řekla bych, že měl být jako původce virového nachlazení uveden rhinovirus, nikoli reovirus. Originál jsem však neviděla.), ale zažila jsem horší, takže si pomalu zvykám. Předchozí komentáře mě varovaly; deptalo mě až ke konci používání slova "povědomí".
Rozhodně obohacující a značně působivé čtení, ovšem musím říct, že to na mě bylo trochu moc - některé ukázky úmyslně tak odporné, že jsem se div neotřepala hnusem.
Čtu a zpívám třetímu dítku, vždy s velkým úspěchem, stále dokola. Krásné veselé obrázky, jejichž prohlížením trávíme spoustu času. Jedna z knih, které nikdy nevyhodím a ani ji neuklidím do sklepa, protože spolehlivě zabaví nečekané dětské návštěvy.
Obsahuje pohádky, které jsem neznala, například "Vašíček", který přišel do domečku, kde chleba ani vody neubývalo, žil tam s neznámým dědečkem, po čase si mu řekl o nevěstu a směl si vybrat jednu ze tří, později se jel podívat domů k mamince a zatímco ji hledal v krčmě, manželka mu uletěla. Během jejího hledání měl spoustu trápení; nakonec si vzal jiné děvče - to, které ho před vraždychtivou manželkou schovalo do necek. Svou původní ženu přivázal ke koni a po širém poli ji rozvláčel. Bylo to "kdo z koho", takže to chápu, ale že bych tohle četla dětem?
(z doby, kdy se autorovi zdálo, že je Bůh mrtev)
Ztracenec
Jsem Slovo a nechci znít
jsem Smrt a musím žít
Kdysi tak hustě obydlen
Zůstal jsem navždy sám
Bod Bez začátku Bez konce
Nikoho nepotkám
Sám sobě mstitel Sirný strach
Zakletý v černý kruh
Sám Nesmrtelný sebevrah
Sám Zpitvořený bůh
(Luna zděšeně stahuje roletu
přes vytřeštěné skleněné oko)
A taky počítáme - sýkorky s otevřeným zobáčkem, žížaly, zvonky... Hezké obrázky, příjemná společná zábava.
Četla jsem příšerně dávno, hodnotím podle toho, jak se mi knížka líbila tehdá.
Příběhem je procitnutí dívčího mládí? Drsnému děvčátku, které vystrnadilo každou služebnou do čtrnácti dnů, je sedm let. Máma Dianu neposílá do školy, ta žije v domnění, že její otec zemřel, pravdou však je, že od nich dávno utekl. Novou služebnou je Annetta, partnerka eskamotéra Abdallaha, který se svým kouzelnickým kouskům naučil v Egyptě.
Od druhé, nejpozději třetí stránky jsem věděla, co bude následovat. (V sedmnácti bych to možná netušila.) Sice to nebylo jediné, co mě notně otrávilo, musím však autorovi přiznat spisovatelský um, kvůli kterému jsem knížku dočetla celou.
Zpracování se Jonesovi nepovedlo, neumí podat odborné informace srozumitelně, vtipy se špatně odlišují od jedovatého sarkasmu, zakomponoval mnoho příběhů z historie, které neznám a nemám zájem se o nich dozvídat, takže mi unikala pointa, a celkově jsem příliš často ztrácela orientaci v souvislostech. Nepovedlo se mu zkrátka dát svým rozsáhlým znalostem stravitelnou formu.
A překladatel si rovněž nevedl nejlépe, což prozradil již začátek - alespoň já si tedy do vyhledávacího řádku slova netisknu. V místech, kde mohl vylepšit autorovu nešikovnost, to ještě dorazil dalším zmatením významu. Některé věty popírají sami sebe.
Přitom téma je natolik zajímavé, že by si zasloužilo nové zpracování.
Mám chudší vydání z roku 1928; 40 stráneček levného papíru vypráví o starém Zosimasovi z kláštera v Palestině a velké hříšnici Marii z Egypta, kterou však mnich potkal až jako světici. Příjemně se to četlo.
Začalo to hezky, jenže role lvice je poněkud zpitvořená. Nikdy nechodí lovit, což reálnému životu lvů neodpovídá, jen čeká doma a bez manžela se jí nikam nechce. Když naletěla falešnému léčiteli (zde marabu), manžel lev se jí smál: "Tebe každý ošidí." a ona na to: "Máš být doma." Mohl to být pěkný příběh o malém lvíčku, ale není.
VYZNÁNÍ
Vyzáblou moudrost z duše nenávidím
miluji plnou číši, co jsem živ!
Opilý láskou na svou loutnu hraji
nejhezčím paním ze všech perských niv.
Pryč s kostnatými hnáty svatých mužů,
mne vábí pouze samet dívčích ruk!
Čtu nejraději v jarních květech luk, -
pryč s učenými knihovnami všemi!
Vše rozumářské nenávidím, toužím
jen opojit se vonnou jarní zemí.
VŠECHNO JSEM ODHODIL
Přetvářku všechnu, kněžskou askesi
i přísnost veškeru jsem odhodil.
Své dobré jméno, jež jsem těžce získal,
i to jak prázdné Nic jsem odhodil.
Pln pokory svou vážnou starou hlavu
k tvým nohám do prachu jsem odhodil.
Ctižádost všechnu, veškerou svou píli
i stud i svoji ctnost jsem odhodil.
A blažen jsem pak v nádheru tvých očí
na věčné časy duši odhodil.
Čtením jsem se nesnadno prodírala a přitom jsem spěchala, abych knihu vrátila co nejdříve. S hodnocením si naprosto nevím rady. Zajímavý a zároveň značně frustrující byl například moment, kdy jsem si uvědomila, jaké je (ještě stále) vnitřní nastavení mých buněk.
Představte si, že dědek Petržilka ještě sype kožich psů proti blechám DéDéTéčkem. Ono to sice nakonec nebylo DDT...
Občas jsme se smáli a taky nás to někdy trochu nudilo.
Naprosto mi nevyhovoval styl, jako by kniha byla napsaná pro strojové čtení, tak monotónně mi slova "zněla" v hlavě. Možná za to mohla jen střevní viróza, kterou jsem zrovna trpěla, že jsem si coby archeologií nepolíbená minimálně do půlky říkala, že o žádný další archeopolibek nestojím. Závěrečnou třetinou však text získal trochu emocionálnější zvuk a já zdravější barvu, takže výsledně hodnotím jako velmi zajímavé.
Třináctiletý Petr přijel jako každý rok ke svému dědovi na venkov, na pár týdnů, po které byli jeho rodiče na dovolené u moře, zakoukal se do sousedovic Elky, to bylo zajímavé, při jednom dobrodružství zapomněl na dědečkova psa Lumpíka, to bylo napínavé, taky ale na něj, na vnuka, dědeček "naložil", co si měl dávno vyříkat s vlastním synem, a závěr byl až příliš ze života. Kromě toho se vynořovaly Petrovy vzpomínky na minulost, sny a úvahy téměř bez varování, vyvolávalo to poněkud zmatky, a ani u přímé řeči nebylo mnohdy jasné, kdo co říká, což nás mátlo a rušilo.
Když jsem konstatovala, že knihu dáme někomu dalšímu, prohlásil syn, že budoucího obdarovaného asi nemám ráda, když mu chci dát tak smutnou knížku.
"Boj s temnými silami potřebuje neobyčejnou odvahu a úsilí. Nedá se to porovnat se zkušenostmi, které máte. Abyste mohli být připraveni k boji s temnými silami, musíte v první řadě vynaložit veškeré úsilí, abyste zkrotili svoji živočišnou podstatu, jinak ona zničí vás. Za druhé, nedovedete si představit, co je to život Geliara. Je to dvojí existence, kde Geliar kromě normálního života pro lidi kolem, vede intenzivní, každodenní vyčerpávající duchovní práci, která nikdy nebude oceněna ani vašimi blízkými, tím spíše těmi, koho chráníte. Protože lidé zůstávají lidmi. Každý z nich je zaneprázdněn svým bytím, nekonečnými problémy a bloudí jako přízrak v temnotě svého Materiálna. Musíte milovat lidi natolik, abyste mohli bez náhrady pomáhat těm, o kom si myslíte, že si tuto pomoc ani nezaslouží. Nelehká je tato cesta. K tomuto duchovnímu rozhodnutí se neodhodlá každý."
Většinově se líbit nebude, to je jisté, přesto doporučuji - v první řadě konzumentům lékařské péče. Autor je doktor, nějakou dobu také vyučoval matematiku a statistku, dá se však čekat, že vyvracečům to bude málo. Kniha je zaměřená na škody vyvolané nadměrnou zdravotní péčí, protože problém jejího nedostatku je již všeobecně znám.
Tenhle pán umí velice pěkně vysvětlit, o čem mluví, resp. píše, a svoji cestu za výsledkem popisuje někdy humorně, jindy s trochou dramatu, takže první dvě třetiny knihy jsem přečetla jedním vrzem. Ovšem smyšlené životy žen popisuje na můj vkus příliš rozvláčně, nebavilo mě je číst - srážím za ně jeden bod. A protože se cítím být potomkem i nějakého neandrtálce (Autor v té době ještě nevěděl, že jsme se křížili i s nimi.), dovolím si povzdech, že doslov je mimoňskej.