JP komentáře u knih
K těmhle textům jsem se chystal už řadu let, od momentu, kdy mi byl ten tajemně vyhlížející Artaud doporučen, ale dotisky vyšly teprve nedávno, byl jsem zvědavý zejména na část (Van Gogh Zasebevražděný společností), která nezklamala a líbila se mi nejvíc. Artaud, jak už jsem pocítil v 'Cestou k Ciguri', je antiestablishmentsky smýšlející jedinec, který si prošel peklem, za svoje smýšlení. Rouhačský, pokud nenahlédnete pod povrch, prudký, jistý ve svých tvrzeních. Připomíná mi Tonyho. Tony je Američan, se kterým mě seznámil jeden z mých nejbližších přátel a občas si píšeme, nebo něco pošleme... jenže jakmile Tony spustí, je obtížné ten tok zastavit, je obtížné ho úplně chápat, je toho hodně v krátkém časovém horizontu. (Drogy). Artaud jede taky. Ale to mi nezabrání o něm smýšlet jako o čisté, překrásné duši, o nádherném muži, který si prošel zvěrstvy (a tohle v textech sám rozebírá), proč se vlastně společnost k jedincům jako on, takhle chová. Musím souhlasit.
Heliogabalus aneb Korunovaný anarchista, nejdelší a první text se dost detailně zabývá, v Artaudovském pojetí, samozřejmě, historií a mytologií okolo římského císaře. Líbil se mi latinský význam jeho jména "Varius". Ale celkově mě text svojí délkou spíše odrazoval, i když měl pasáže, které mě bavily.
Tarahumarové jsou kompilací textů z delšího časového rozpětí (některé napsal v Mexiku, některé až později ve Francii, v léčebně), ve kterých se Artaud vyjadřuje ke svojí cestě do Mexika, kde se účastnil peyotlových rituálů s domorodými obyvateli. Mytologie. Zkoumání a přístupy k žití. Brány chápání. Tohle už mi bylo blíže.
Tři přednášky v Mexiku. Jedno slovo: Surrealismus.
Van Gogh Zasebevražděný společností. Tohle byl asi nejlepší text celé sbírky. Artaudovské pojetí Van Gogha je V Š E. To musí každý pře-a-pročíst.
Skoncovat s božím soudem & Divadlo krutosti už bylo na závěr obtížnější k plné koncentraci, kvůli předchozí části, ale definitivně to bylo díky zakomponované poezii svižnější čtení.
Shrnutím to úplné zjevení a hitparáda nebyla, ale i tak jsem si našel řadu, v Artaudových "rouhačských" přístupech, myšlení. Nebudu tvrdit, že s ním cítím napojení na bázi mé duše, ale definitivně zpívá písně, které se mnou rezonují.
Myslím, že to byl Philip Roth, kdo řekl, že když knihu čtete déle jak dva týdny, tak ji opravdu nečtete. A nemyslím si, že se to dá vložit do konkrétních čísel, ale vím, co tím myslel. Švankmajerem bych se prokousával, kdybych knihu, předtím neodkládal a nečetl na přeskáčku s dalšíma, asi tak dlouho, když jsem si pak vycentroval, že tohle je to, co chci číst. One book at a time. Zároveň to bylo zpětné propojení s kořeny surrealismu, ke kterým mě tak nějak zpětně nadchl Karel Hynek (ne ten Mácha) a jeho nedávno vydaná sbírka 'Trhám broukovi nožičky' (dybbuk vážně jede). Švankmajer pro mě byl svého času jedním z předních a oblíbených tvůrců, zdrojem, byl jedním z oblíbenců i mých dalších oblíbenců (Terry Gilliam). Imaginace. Ačkoliv jsem vlastnil 'Možnosti dialogu', k té knize jsem se nebyl schopen dokopat a přečíst ji, takže jsem ji prodal, krom toho, znáte ty publikace, co jsou tak nepříjemně velké, těžké (a stejně paperback). 'Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech' je určitě publikace, kterou bych si taky rád přečetl a co vypadá obdobně zajímavě, jako 'Cesty spasení'. Švankmajer tu tak nějak brouzdá ve všem a jen těžko vyzdvihnout jednu část více, než druhou. Po přečtení jeho zápisků o snech jsem sám měl sny. Je tu spousta nerealizovaných scénářů, ale i třeba deníkových záznamů z cest (Afrika - zadržen na hranici, Nová Guinea... dokonce je tu zmíněn i Tarantino na festivalu, to je taky taková zvěřina, divočina, ale italská kuchyně je přednější), spousta ukázek výtvarné tvorby, eseje ohledně tvorby, ale i to, co ji ovlivnilo a definuje, zaujal mě i ten názor, který sdílel Tarkovskij, že všechny tyhle disciplíny (filmař, spisovatel, výtvarník) jsou jen nástrojem, prostředkem, pro někoho, kdo je básník, nerozlišovat v tom, co děláte, jsou to jen prostředky vašeho vyjádření. Myslím, že jsem dlouho zápasil s ideou, že si musíte "zvolit". Definitivně je třeba zmínit i knihou silně se linoucí motiv určitého politického vyhranění a nebo třeba velice výsadní roli, jakou pro Švankmajera měla jeho manželka Eva a jakým způsobem se s ní zpětně propojoval, i skrze sny, nebo komory, kde s ní "promlouval". Každopádně úžasná publikace, která by neměla, už i díky fyzickému provedení obálky (jemné na dotek, ale to bude chytat prach, pane) chybět v knihovně žádného z příznivců Švankmajerovy tvorby, surrealismu a nebo i těch, co se rádi dívají tak nějak na vše, ze všech úhlů. Ten ipsační závěr mě ale poněkud minul.
Nejde ani tak o to, co vám tahle kniha přímo, prakticky, dá, jde o to ji slyšet. Damage done. Ale jsme tu, alespoň pro teď. Je zvláštní, jak nemusí jít jen o vlastní pocit nejistoty, hodnoty... ale jak se to u lidí někdy transformuje i do jiných podob, prakticky fundamentálně odlišných, narcisismu, manipulace (ta je těžce podceňovaná a doplácí na ní naivní lidé, a podle mě to, co se dělo vám, ať už je to jakákoliv negativní zkušenost, aplikujete určitým způsobem dále na ostatní, nejčastěji podvědomě). Z vlastní zkušenosti vím i to, že spousta zdravotních sester má komplikovaný vztah s matkou a odtud je přítomnost určité formy pomáhání ostatním, nebo i případné hledání partnera, jako jejich dalšího pacienta, náplasti. Za mě jsem si tuhle knihu docela užil, věnoval se jí, protože mě to v průběhu přimělo se zamyslet, nad mnohými ze vzorců, o kterých se v ní píše.
Výpisky a poznámky (spíše pro mě, tak 70:30, neočekávejte úplnou srozumitelnost):
- Typické lpění na vztahu je antiprogram (např. zneužívání sexu jako nástroje k dosažení cílů). Závislost na vztahu, jakmile bez druhé osoby, vede k silnějšímu zostření problémů.
- Spokojenost může přijít jedině v souladu sama se sebou - uhýbání před konflikty.
- Správným postojem ke kritice je vděčnost. Slabě vyvinutý pocit vlastní hodnoty = špatné snášení kritiky.
- Jenom ten, kdo alespoň poněkud akceptoval sám sebe a má se víceméně rád, je schopen integrovat lásku, kterou dostává.
- Kde je strach, tam je cesta.
- S rozmazlováním je spojen jedinec, který užívá emocionální zneužívání.
- Větu "v sobě najdu vše, co potřebuji", je třeba procítit.
- Závislost na někom, nebo vděčnost vůči někomu, nezaměňovat za lásku.
- ...když náš život určuje někdo jiný, jednoduše, pokud se nerozhodujeme sami, z vlastní iniciativy...
- Druzí ctí vaši hodnotu víc, když přestanete s nuceným, korektním, jednosměrným přístupem, např. vztahy, kde se jeden partner snaží konstantně zachránit někoho dalšího, sloužit někomu dalšímu - vede ke zneužívání a manipulaci druhé strany.
- Příklad: Sexuální traumatizace, zamlčení v dětství, chorobně závislá matka. Žena: Jsem nedostatečná. Tajný program: jsem vinna, pocit provinilosti, neubránění se zneužití. Z počátku výkonnost jako substituce. Přivádění k partnerům sexuálního vykořisťování. Potřeba šance osobní změny. "Mám hodnotu, jsem nevinná." Přes všechny těžkosti se soustředit na svoje klady, svoji osobnost. Vystoupení z role oběti.
Metafyzikální cesta, minimalistická i hluboká, surreálná, špinavá i čistá, s vrstvením dějových linií. Dave McKean opět čaruje, se štětcem, i s narativem. A člověka to trochu přiměje se zastavit a zamyslet nad krásou dravců.
Temná dynamika poezie E.A. Poea je polarizující. Od básně "Alone" (Sám), kterou jsem použil jako odrazový můstek, a s úmyslem se naplno ponořit do hlubin jeho duše, jsem skočil rovnou do kompletní sbírky jeho, rozsahem, relativně útlé poezie. Černé vlny. Pro někoho jako já je snadné se s tímhle identifikovat. Stejně jako většina kvalitní poezie, obtížně přeložitelné, aby se zachovalo to, co jí dělá tím, čím je. Hmm.
Takové to tradiční mesiášské mudrování, jen přístupnější, než je u obdobných textů obvyklé. Idealismus, který celkem prosviští hlavou... ale:
"Když vám dá láska znamení, následujte ji, přestože její cesty jsou nesnadné a příkré.
A když vás její křídla obestřou, nebraňte se jim, přestože meč skrytý v jejich perutích vás možná poraní.
A když k vám promlouvá, důvěřujte jí, přestože její hlas možná roztříští vaše sny tak, jako severní vítr mění zahradu v pustinu.
I když vás láska bude korunovat, zároveň vás i ukřižuje. I když je vaším růstem, zároveň je i omezením.
I když vás vynese do výšin a s něhou opatruje nejkřehčí výhonky chvějící se v slunci, zároveň sestoupí k vašim kořenům a zacloumá jejich úponky zapuštěnými v zemi.
Sváže vás k sobě jako snopy obilí.
Vymlátí vás až na holé zrno.
Prosije vás, abyste se zbavili slupek.
Semele vás do běla.
Bude vás hníst, dokud nebudete poddajní;
a pak vás předloží svému obětnímu ohni, aby se z vás stal posvátný chléb k posvátnému hodu božímu.
To vše s vámi láska udělá, abyste odhalili tajemství svého srdce, a tímto poznáním se stanete částí srdce Života.
Budete-li však ve strachu hledat jen klid lásky a rozkoše lásky, pak je pro vás lepší, abyste zakryli svou nahotu a odešli od mlatu lásky."
"Když se odloučíte od svého přítele, netruchlíte; neboť to, co na něm nejvíce milujete, se může jasněji projevit v jeho nepřítomnosti, stejně jako horolezec lépe vidí z roviny vzdálenou horu."
"Častokrát potlačujete svou touhu po rozkoši, ale vaše touha se tím jen hromadí v skrytých koutech vašeho bytí.
Kdo ví, že to, co je dnes opomíjeno, na vás čeká zítra?
I vaše tělo zná své dědictví a své oprávněné potřeby a nechce být podváděno.
A vaše tělo je harfou vaší duše."
Spíše aforismy. Zlákaný některými básněmi autora, jsem se bezhlavě pustil do čehokoliv, co bylo na dosah a levně, ale přehmátl jsem se. Není to špatné, určitě podnětné k tématu víry, lásky, Boha, ale něco jiného, než co jsem očekával. Škoda, že se to neneslo v duchu úvodní básně. Takhle spíše jen obstojný průměr.
"Toužím po věčnosti, protože se tam setkám se svými nenapsanými básněmi a se svými nenamalovanými obrazy."
Zápal a upřímné zaujetí pro věc jsou přítomny, stejně jako až vyčerpávající nálož praktických příkladů a postupů toho, jak CT funguje, co přináší, o čem vlastně je, jak na to. Dvakrát jsem mámě zmínil knihu Wima Hofa a to, že si dávám studený sprchy - a její reakcí, o měsíce později, bylo mi dát tohle k vánocům. Definitivně ne špatná záležitost, motivační a informativní především. Jestliže vás téma zajímá a chcete s ním opravdu začít, tady je velmi přístupně a ze všech aspektů popsáno vše tak, abyste se do chladové terapie mohli naplno ponořit.
Obšírné, což mě mrzí, protože z toho, co jsem slyšel a viděl, dr. Maté měl spoustu dobrých point ohledně závislostí a poruch. Ale ve své knize se snaží na problém (co vede k závislostem / trauma z dětství, což je jádrem jeho práce) dívat ze všech možných úhlů. Každý příběh (jména pozměněna), každá informace, ať už jde třeba i o to, jak fungují návykové látky, doplňují dílek jedné velké skládačky. Maté je samozřejmě v prvé řadě lékař, v druhé spisovatel, ale pokud nejste v oboru, nebo hluboce zaměření na tohle téma, kniha je možná až příliš obsáhlá a dle mě, nepřináší tolik jasnosti, kolik by člověk očekával. Samozřejmě, lidská psyché je komplikovaná záležitost a pouštět se do nějakého zobecňování jednotlivců nedává smysl. I tak, je to definitivně zajímavá sonda, která analyzuje téma hodně podrobným způsobem. Ne každému tahle forma ale sedne.
Na Nietzschem mě baví ty jeho kličky na konci myšlenek, jako kdyby vás vábil určitým směrem, jen aby vám před koncem podtrhl nohy a otočil to na opačnou stranu (Jung vibes). Jako kdyby v jádru jen chtěl všechno a všechny zpochybňovat a vystavovat zkoušce - křesťanskou morálku, svoje současníky, budoucí generace. Do jisté míry megalomanie, tohle přesvědčení o vlastní pravdě, která je sice plná kontradikcí, ale zároveň, takový je přece lidský život, plný dualit a rozporů. Tohle vše je něco, co jsem dělal odmalička. Je až ironií, že jsem se k téhle sebereflexi, co zasahuje můj vlastní život teď tak přesně, dostal tímhle. [str. 78, 22; str. 108, 14; str 122, 19; str. 133 "Člověk je do krve zraní..."]
Zjev. Ping pong. Cením si té otevřenosti, i toho přístupu, poezie v próze, próza v poezii, nové rozměry, úderný název, sexy obálka... na stranu druhou, mmm (something wrong with my head). A to vím, že tu samozřejmě pokrýváme téměř tři dekády, ne-li i něco okolo a dál a je nám jedno, co si o tom kdo bude myslet.
"Najal jsem si byt,
který mne zajal.
Hned první den byl
jsem v prdeli.
Nevěděl co dělat.
Byt byl v Mostě.
Byl tam psací stůl,
na němž jsem
nikdy nic nenapsal.
Byl tam záchod,
který jsem nečistil.
Byla tam skvostná
knihovna, již jsem
bůhvíproč pročetl.
Hodně jsem se tam bál,
měl jsem se totiž starat,
místy jsem se staral,
ale většinou nestaral,
proto muselo to jít
nakonec do prdele.
Muselo? To ne,
určitě ne, ale šlo -"
Tohle ke mně hluboce promlouvalo, skrze můj vlastní literární záměr:
"Věta, kterou teď a tady píšu, je věta
kterou teď a tady čteš.
Oba jsme teď a tady, ale mezi námi leží celé roky, celé země -"
"Ve vypjatých momentech
a fázových přechodech
si naštěstí nic nezapisuju.
Vono by se totiž ukázalo,
co jsem za zmrda."
"To věčné předstírání, že nemám strach,
že mě to baví, že to mám rád,
že se věci vyvíjejí správným směrem,
mě skličuje a klíč nepasuje do zámku."
Temné, kosmické, baladické básně, kde hraje hlavní prim zasazení do prostředí, měsíc, tma, stromy, opuštěné sady, okolí hospod, měnící se roční období... a mrtví. Je to jako sledovat nějaký obraz. Odloučení, odcizení od člověka a od lidského a zasazení do vadnoucího, chřadnoucího. Post coitum pocity, i způsoby a momenty, které se Bartušek snaží zachytit, jsou jakoby plné beznaděje, prázdnoty, nicoty. Po Karlu Hynkovi dost jiný nádech, ale když na to máte náladu, proč ne. Já ji tak úplně neměl.
"Když jsem tam přišel,
sklo bylo už smeteno,
olej pečlivě posypán pískem,
vraky odtaženy Havárií,
lidé odvezeni do nemocnice,
marně jsem hledal krev,
nic nebylo známo o vině
ani o následcích neštěstí,
ačkoliv jsem věděl,
že jsou všichni mrtví."
Provokatér, tenhle Karel Hynek. Sice mě ten diss na Babičku zpočátku znejistěl, protože mi to jednak nepřišlo tak dobrý a jednak jsem byl navíc i tak trochu bez kontextu, protože jsem Bábo nečetl. Nicméně mě velice brzy zaplavilo souznění s touhle útlou knížečkou. Hynek, jak jsem se měl taky údajně jmenovat, pracoval i jako skladník, vypadal starší, jako Hrabě. Experimentoval s psychedeliky. A samozřejmě, psal velice svéhlavé básně. Hmm, zajímavá osoba, o které jsem nikdy předtím neslyšel. Ale takové je to doživotní objevování. Fandím téhle edici. P.S.: Zapomněl jsem si do-zalít kávu, jak jsem tohle psal. Doufám, že to půjde pít. P.P.S: Jde, samozřejmě. (...) Hlava II.: Čtu Karla Hynka v posteli po probuzení. Čtu Karla Hynka ve Slunci. Dokořán otevřené okno. Měl bych si vytřít podlahu. Ilustrace Plathové na zemi. Zvuky chladného rána, co je už po poledni. (Později) Ty zmínky k ping pongu. Dominik a Eugénie. Surrealismus. Sexus. Letí to hlavou, nenasytnou hlavou, jako v horečce. Czenglish. Czefrançais. Víc dekadentní, než ti, co označujeme za dekadentní a přesto to není dekadentní. Uvádět jakoukoliv ukázku by bylo kontraproduktivní, tohle musíte přečíst celé. A ta "erotická bezhlavost" - tohle spojení v doslovu ten aspekt taky krásně vystihuje. Hmm. No... krása. Alespoň si nemusím připadat v tom, jak přemýšlím, jako takové prase. Hynek byl větší.
"Raděj být mrtvý bez krve, než zůstat naživu bez srdce." Přímočará hra, o osudovosti dvou, kteří si byli souzeni, o spalující přitažlivosti a touze a o tom, že v životě je asi lepší dělat chyby a hřešit, než ne a pak si celý život říkat "co kdyby"... v kontrastu s oním klasickým "politickým sňatkem z rozumu", tolik příznačným i pro čecháčky - nám tu chybí ten pravý temperament a zápal pro věc. Touché, señor Lorca. A ani nevíte jak.
"Jednoho listopadového večera Kafka "s naprostou lhostejností" četl svůj špinavý příběh" (V kárném táboře) v jedné mnichovské galerii. Naslouchalo mu asi padesát osob a na stěnách visely obrazy Van Dongena a Vlamincka. Odevšad čišel chlad "jako prázdný otvor kamen". Grafolog Max Pulver tam měl pocit, že "sálem se šíří nechutný pach krve". Zničehonic se ozval tupý úder. Nějaká žena omdlela a okamžitě ji vynesli ze sálu. Ještě před koncem čtení odešly další osoby. A jiné si stěžovaly, že čtení trvalo příliš dlouho."
K. doporučeno od k. Z bazaru za stovku, zataveno ve fólii a stejně, na vnitřní zadní straně až kafkovsky vepsáno tužkou, jako v knihkupectví, 499,- / 15,56 €. I když jsem zpočátku tápal a musel se přes první stranu dostávat až snad napotřetí, nakonec jsem se, i přestože jsem knihu na nějaký čas odložil, přistihl, že mě prostě baví lidi, co analyzují Kafku, mluví o něm, něco tak neanalyzovatelného, nedefinovatelného, co se ale přesto a stejně snažíte rozluštit - tahle doživotní studie a fascinace, oceán. Calassovi nechybí sebevědomí, možná ho má až příliš. Někdy zkrátka u jeho sebejistých vět začnete mít sarkastické cukání "No jasně, Roberto...". Ale on to vzápětí balancuje zpátky něčím, co mě zaujme, takže jdu jen "Hmm. Hmmmm-"
"Každý má svůj způsob, jak vyjít z podzemního světa nahoru, já to dělám psaním." F.K.
Calasso zmiňuje Kafku rovněž i jako někoho, kdo je jakýmsi průkopníkem v psaní, ve sféře, kterou nikdo do té doby neprobádával. To zkoumání vnitřního vesmíru, ta integrace sebe, svého vědomí, do textu. Ale spoustu času se tam žvatlá okolo a dokola a rozhazují se velmi jisté (a sebejisté) soudy a to je u něčeho tak neuchopitelného, pokud máte Kafku načteného, jen těžké věřit, nebo snad jen přístoupit na tuto hru. Dokud se Calasso věnuje Kafkovi a jeho psaní, baví mě to, jakmile přebrodí do svého těžkého interpretování a filozofování, člověk začne vrtět hlavou. Ale je těžké oponovat, jak Calassa nazvali "mistrem skrytých vědomostí / či snad poznání?", když si tohle myslí akademikové.
Části, zabývající se Procesem, který je pro mě velmi zásadním textem, mě naopak bavily právě pro tu, drzost, tu jistotu, s jakou Roberto analyzuje, jasně, scény, ale samozřejmě i způsob, jakým se na Kafku dívá, hlouběji a svým způsobem tak prohlubuje i moji vlastní posedlost a znalosti. A tak jsem se přistihl opět u jakéhosi ping pongu, kdy mě tahle kniha místy bavila až magnetickým způsobem... do mdlejších částí, co mě nudily k smrti a testovaly moje hranice. Zajímavá dynamika. Možná proto jsem ji četl tak dlouho. Hmm. hi, k. Cítím se dobře, po dočtení tohohle textu, s cigaretou v chladném prosincovém dni, na balkóně.
"Brod, který uměl kýčovitým nátěrem opatřit všechno, nač sáhl, vylíčil Kafkův pobyt v Siřemi jako "ústup od světa do ryzosti". Viděl v něm také - a svému příteli to i napsal - "vydařený a obdivuhodný podnik". Těžko si představit dvě adjektiva, která by Kafkovi mohla víc vadit. Brodovi odpověděl minuciózně doloženým dopisem, v němž mu vysvětlit, že jediným rozumným závěrem, k němuž v životě došel, nebyla "sebevražda, ale myšlenka na sebevraždu". Že nešel za tuto myšlenku, o to se zasloužila myšlenka další: "Ty, který neumíš udělat nic, chceš udělat právě toto?" A jeho nejlepší přítel mu píše cosi o úspěchu, obdivu, o ryzosti! Kafka tehdy vůbec poprvé (podruhé k tomu došlo v Dopise otci) citoval a k vlastní osobě vztáhl poslední větu Procesu: "Bylo to, jako by stud ho měl přežít."
K rafinované tripóznosti 'Last Look' (Naposled) to má sice daleko, ale i tak jde o skvělý blend klasických Burnsových témat a fascinací, který bují a rozvíjí se, jak se propadáte příběhem. Celkem underground, protože první díl vyšel jen v pár zemích a druhý (zatím) snad jen ve Francii a tady.
Má to víc do sebe, než odráží moje hodnocení. Tak to, zdá se, mám s Hradeckým.
"Sebeláska k průměrnosti je užitečná věc,
ale už tě viděli nepříčetně zkrásnět
blízkostí smrti?"
"... že kdo dřív přijde
ten dřív mele z posledního..."
Zvláštní identifikace s hlavním hrdinou v mnoha malých nuancích. Dokonce i trochu kafkovské. Celý ten koncept je jako vystřižený z úvodní scény 'Procesu', ale náladou úplně jinde.
Intenzivní a nadčasové. Poezie, kterou chcete prožívat a upíjet plnými doušky.
Vždyť láska o sobě jenom ví,
jen z rozmaru druhé spoutává,
jen pro radost o klid připraví
a z ráje peklo dělává.
(...)
Motýle,
tvůj letní let
bezděčně jsem
ti rukou smet.
Jako ty
sám motýl jsem?
Ty jako já
jsi člověkem?
(...)
Láska k harmonii lne,
naše duše ovine,
když tvé větve našly mé,
kořen dotk se kořene.
(...)
Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo vzal smrti její moc
a dal ti strašnou souměrnost?
(...)
Láska je v soucitu se vším trápením,
v útěše dané cizí bolesti:
v temnotách noci a zimním sněžení,
v nahých a štvaných — zkus ji nalézti!
(...)
Nikdy lásku nechtěj říct,
nelze ji říct úplně,
neboť vánek vane vždy
tiše, neviditelně.
Přiznám se k ní, přiznám se k ní,
přiznám se upřímně;
hrůzou div že neumřu —
a uteče ode mě!
Jen utekla ode mě,
už poutník kolem jde,
tiše neviditelně —
neřekla mu ne!
(...)
Hoch, co tam umřel na lásku svou,
dívka v svém chladu navždy už spící
zas povstanou z hrobu a jdou,
kam táhne to mou milou slunečnici.