JP komentáře u knih

Většinu tohohle materiálu naleznete i v Saudkově monstrózní monografii, tohle je krátký a malý výsek jeho čistě erotickou tvorbou, pokud člověk není Saudkův die hard fan, nedoporučoval bych mu za to utrácet.

2 25.04.2018

"A HRDÝ BUĎ
ŽES VYTRVAL
ŽES NEPOSKRVNIL ÚSTA
ANI HRUĎ
FALEŠNOU ŘEČÍ
TAKOVÝ JSEM BYL JÁ
S TUŠÍ, S REDISPÉREM
A S PODPISEM "KÁJA"
JSEM ČEKAL A VĚŘIL
ÚRODU NOVOU SKLIDÍM SÁM
SÁM SE SVÝMI
JDĚTE MI Z CESTY
STAVÍM CHRÁM
PÝCHY A ZLOBY"

Se Saudkem jsem se, narozdíl od většiny ostatních, nesetkal, napoprvé, prostě tu nějak byl, sem tam jsem ho zahlédl v CRWI, když mu tam něco náhodou otiskli, spíše než o Kájovi jsem hodně slyšel o Janovi (o němž jsem i nějaké roky zpátky viděl dokument) a tak jsem se k Saudkovi dostal až velmi pozdě, až když ležel už nějakou dobu v kómatu a teprve až když zemřel, pracoval jsem v té době na Islandu a hned jsem to postnul na facebook, teprve až nějakou dobu poté, jsem se k němu "dostal". Takový jsem já, všechno mi trvá, než k tomu najdu cestu.

Přestože je monografie zdařilá, za ty prachy (nejdražší kniha, jakou jsem si kdy koupil a to ještě o pětikilo levněji z antikvariátu) jsme mohli dostat alespoň pevnou vazbu (přísahám bohu, jestli se mi ta lepenka pod tím hřbetem někdy zlomí asi někoho zabiju), a ač se kniha pitvá v mnoha zajímavých detailech Saudkovy tvorby a má přes pět set stran, z nichž je z valné většiny vyplněna jak jinak, než Saudkovou tvorbou, se těch informací vlastně zase až tolik nedozvíme, působí to jako skvělý úvod k monumentálnímu objevování zapomenutého génia své doby. Génia známého jen v úzkých kruzích, nebo fajnšmekry, obdivovateli, či pokračovateli. Téměř Cimrmanovské.

Celkově mám chuť hodnotit přeci jen níž, kdybych byl objektivní, ale okolo Káji nelze být objektivní (a jen kunda hodnotí níže, protože můžeme vůbec být rádi za podobnou publikaci a přitom když si říkám, nejdražší kniha, vlastně mi to ani trochu nevadí i kdyby byla dražší, tohle je od obdivovatelů pro obdivovatele). Je to zvláštní, když si člověk Káju vygooglí, nebo vyhledá na yt, je to skoro jako kdyby vůbec bylo nějaké povědomí o nějakém Kájovi Saudkovi, pár videí, rozhovorů, článků, kde se objeví, pár rozhovorů, ale okruh jeho fanoušků okolo něj nepřestává nafukovat velikou bublinu a musím přiznat, že se mi samotnému, ten vstřícný, slušný a artikulující člověk, milující, když ženy milovaly jeho, protože on miloval je... co dělal zakázky pro všechny a na všechno, i když ne na vše byl hrdý, bral a inspiroval se, kde mohl, obkresloval, trollil, komolil, chlastal a nebral svoji tvorbu až tak vážně, líbil.

5 21.04.2018

Během čtení jsem si vzpomněl na Simmonsův 'Terror' a došlo mi, že jsem tu knihu možná neměl prodávat, protože byla tak o třídu lepší, než tohle. Příběh od počátku prosycený pachy a pyžmem harpunáře Draxe, pro kterýho je zabíjet stejně snadný jako dejchat (a jeho kompletní absence jakékoliv morálky, pragmatismus, narcisismus mě až bavily, stejně jako Bukowski: -Vy pracujete na poště jedenáct let a neznáte normu? -Přesně tak). Zejména v první půli je kniha neuvěřitelně čtivá, v druhé vás žene kupředu vyloženě jen rozuzlení. Drsností jsem šokován nebyl, dokonce ani Drax není tak záporný, jak ho kdekdo líčil, je to jen amorální hovado. A kniha je od počátku, jak už jsem řekl, prosycená pachy, ty pak kontrastují s mrazem, chladem, který je naopak postrádá. Přišlo mi, že začátek je psaný jistěji, má barvu, a jak kniha pokračuje, tuhle jistotu a barvu ztrácí, stejně jako Sumner ztrácí sám sebe a víru v hodnoty (ono bejt odříznutej od svýho fetu, vhozenej do kruté zimy a průjmu reality, to udělá svoje). ____ McGuire je řemeslník, je očividný, že má načteno a že jakožto člověk, který ostatní učí o tom, jak škrábat na papír (do laptopu), asi logicky nemůže selhat. Ale znáte ten typ lidí, co prostě dělají všechno správně, ale prostě nefungujou? Tak nějak jsem se po jeho psaní cítil. Jako kdybych si to užíval proti své vůli. Jako kdyby mě ojela ženská, která se mi vůbec nelíbí a nic s ní nechci mít a já se udělal a potom sedím na posteli s protáhlou hubou a vyděšeným výrazem. Jako kdybych mu nemohl nic vytknout, protože to přece vše dělal správně. Nejspíš za to může vědomí, že autor sice píše drsně o drsnejch věcech, ale sám je tak drsnej, že je ani nezažil. Začátek je dobrej, jenže po zbytek knihy se situace sice ději a stanou, ale jsou popsané rychle, nezaujatě, jakoby o ničem. Někdo může říct minimalisticky, mccarthyovsky, úplní pitomci až asketicky, ale přitom z úvodní kapitoly je patrný, že ten zaujatější, barvitější styl který jde cítit hlavně z úvodní kapitoly, autorovi zkrátka sedí víc. ____ Vše, co je v knize, jsem v určité obdobě viděl, ve filmech, četl v knihách. Nenašel jsem žádný další rozměr. Je to solidní práce, pokud člověka tématicky zajímá (vděčné téma: jak moc smrdí velrybářům rozkrok a proč se snažit o záchrannou misi ze zamrzlé pustiny, když můžeme sedět a hrát karty - vzpomínám si na všechny příběhy o sebepřekonání a zdolávání velikých dálek, nebo dlouhého časového úseku, o síle ducha, tohle je definitivně reálnější ztvárnění), jenže ne taková bomba, syrová a upřímná nicméně je... a toho si cením.

4 10.03.2018

Bez porna, bez peněz, bez konexí a jako Magyar, v třicátejch letech v Paříži, to byly těžký časy, nebo alespoň zajímavý. Zbýval vám už jen váš temperament a specifickej humor, kterej stíhá touha po ženskejch. Ném beszélek magyarul. A Vaszaryho humor je trefnej, příliš trefnej, než aby byla kniha označovaná za, jak z mnoha stran slyším, milou a lidskou, i když takový podtón se jí určitě line, stejně notoricky jako hádka francouzskou domácností. Ono vůbec spojení těchhle dvou národností je fascinující samo o sobě. Minimálně pro mě. Češi mají tak 5% šťávy, co má palec jedné francouzské nebo maďarské končetiny. Jestli máte rádi humor, kde je hrdina sympatické a impulzivní pako (jehož předek byl velké zvíře na dvoře krále Matyáše), který se chce dostat do kalhotek jedné Francouzce, která je do něj posléze taky úplně hotová, ale nechce mu dát, konstantně mu lže (a stejně konstantně říká pravdu) a oba se konstantě rozcházejí a dávají dohromady jako v nějakým sitcomu, protože oba nedokážou zpracovat a postihnou komplexnost svých emocí a tužeb, 'Monpti' bude pro vás. Člověk tak nějak přilne k těm dvěma postavám a sleduje, jak se to vše vyvrbí. Vyvrcholení je v pravém smyslu hořké, což já jako masochista dokážu ocenit (speciálně od str. 345 do konce: http://www.youtube.com/watch?v=vyVnRI_LklI&t=0m29s). Nějak mě to nutí přemýšlet o tom, co si má člověk brát ze vztahů, co si má vůbec brát z lásky. A že nic netrvá déle, než okamžik. Kdo je trochu chytrej, bude to vše vidět přicházet dopředu, jako já. A bude na to připravenej. Ale na některý věci se připravit nedá. Čtyři a půl. Možná při opakovaném přečtení změním. Definitivně dost opomenutá kniha, která i přes bitter sweet symphony dojezd v závěru většinu času solidně baví.

'Monpti' = mon p'tit = my little one = můj maličký (hádám, že se nad názvem nejeden člověk pozastavil, tak jako já a nevěděl, co znamená).

3 04.03.2018

"Oč méně bychom nenáviděli lidi, kdyby neměli všichni tvář." (...) Výbor Michauxovi před-poezie zejména, ale dojde i na kratší prózy a mnohdy se cítíte, že jste vlastně někde na pomezí poezie, prózy a myšlenek, co vás nutí dívat se za roh, dívat na věci trochu jinak (jako to po experimentování s drogami, často je). Definitivně bych si rád přečetl kompletního 'Un certain Plume', na kterého jsem už dříve narazil. (...) "Poprava bude vykonána zítra. Obžalovaný, chcete k tomu něco dodat?" "Odpusťte," řekl "nesledoval jsem tu věc." A znova usnul."

2 10.02.2018

"Kvůli motyce mi tam zakázali džus. Kašlu na ně." (...) Bukowski v solidní formě. Absurdní a sršící svým chytráckým ostrovtipem, tenhle náboj už u něj hezkých pár sbírek chyběl (není to tak šílené jako 'Nejkrásnější ženská ve městě', ale je to i tak dost bizární sranda) a jde o sbírku věcí, které se táhnou celou jeho kariérou (1948-1985). Některé jsou klenot, některé rozvleklejší, definitivně hodně sexu. Myslím, že se to bude líbit hlavně lidem, kteří Buka dlouho nečetli, protože jim to zpětně zase připomene, proč je vlastně tak bavil v prvé řadě. (...) "Jestli někdy někde napíšeš to vo tý sebevraždě a umělejch zubech, přísahám, že tě zabiju," řekla. "Lilo," odpověděl jsem, "jsem sice hajzl, ale tohle by bylo i na mě moc."

3 27.01.2018

Jako závitek v asijské restauraci, uvnitř spousta trefné a bodavé životní filozofie, zabalené v tenké povrchové vrstvě thrilleru. A já s tím zápasil dlouho, i když mi to chutnalo.

(říjen 2017 - leden 2018)

5 07.01.2018

Jedna z nejkratších publikací Bukowského (112 str, zbytek je vcelku zbytečnej rejstřík) z edice od Arga, jde ale vidět, že se hoši od 'Tvrdýho chleba' poučili a i když je tam spousta volnýho místa, spousta fotek koček a spousta těch básní, kdy Buk píše co verš to jedno slovo, je tam taková ta životní meditativní filozofie (na kterou přijdete při sledování kočičích koulí) mezi řádky, je to zvláštní, ale ani jsem nějak extra nepostřehl, že Buk má rád kočky a to už ho čtu dvanáct let a přečetl jsem od něj (včetně téhle) patnáct knih.

5 07.01.2018

Pollock sám je po přečtení téhle knížky paradoxně ještě tajemnější. V zásadě je tam jen jediný rozhovor s ním, kde toho příliš nenamluví (jako se o něm ostatně tvrdilo všude) a několik vět jeho dochovaných zápisků dopoví spíše detaily. Nebojím se souhlasit, že ve své době musel být zjevem, jedním z těch, kteří upoutali uměleckou scénu z Evropy do Ameriky. Jeden z mých oblíbenců, čistě kvůli přístupu a stylu. Ten obraz, který si o něm z přečtení dotvoříte je z rozhovorů lidí, kteří ho znali a zejména z pohledu jeho ženy Lee Krasner, která na něj zpětně vzpomíná. Zaujala mě spousta věcí, i když je to publikace velice krátká:

1. Pollock sledoval box (stejně jako Bukowski a já).
2. Okna v jeho stodole / ateliéru byla navržena vysoko, nejen kvůli světlu, ale především proto, aby ho nerozptylovalo okolí.
3. Kupoval si lacinější plátna, vzhledem k velikým rozměrům a natíral je dvěma vrstvami lepidla, aby měla větší pevnost.
4. Maloval na zemi bez plátna napnutého na rámu kvůli odporu, který kladl povrch pod nimi.
5. Také to mělo sloužit jako odkaz na indiány, kteří malovali do písku, jejíchž mytologií byl ovlivněn.
6. Měl silný vztah k přírodě.
7. Celý život zápasil s alkoholismem (léčení, psychoanalýza).
8. Byl velmi energetický, statný, dokázal se rozčílit, ale neuchyloval se k fyzickému násilí na druhých, vztek si vybil na věcech.

3 26.12.2017

Vydařená óda na zapadlý a nediskutovaný kout mokřad USA, ve které Cooper rozehrává až tarantinovskou hru s postavami. Hru, kterou ale v závěru mohl dotáhnout přeci jen lépe. Lovci krevet, fanatičtí hledači zlata, hledači amerického snu, hledači vlastní seberealizace, drobní kriminálníci, pěstitelé trávy, každý nesnažící se urvat si kořist, jak se může na první pohled zdát, ale spíš den za dnem to nějak vymyslet, aby byl i den další, nebo spíše naděje... protože život jde dál, jde dál rychle. A za likvidačních devatenáct kaček něco pro další ztracenou existenci, jakou jsem já.

2 05.11.2017

Na tripu by tohle stálo ještě víc za to (souhlas s K. níže), ale i tak je 'Last Look' zajímavé puzzle, kde se konstantně přeskakuje v dějových liniích, fiktivních i "reálných", aby jste se v závěru dočkali finálního rozuzlení, o čem že tahle Dougova strachem prodchnutá nekončící noční můra vlastně je. Svým způsobem mi to, především tématicky, připomnělo Lynchův 'Eraserhead'. Definitivně něco, k čemu se musíte vrátit a ten Burnsův uhlazený nenásilný výtvarný styl příběhu jen přidává na působivosti. Zmatenost hlavního hrdiny, jeho života střídá další zmatenost, takže tápete stejně jako on a pak už je pozdě se starat. Tohle je něco ze života. Ženský.

2 23.10.2017

Námět a atmosféra nesou zejména v první půli knihu výrazně kupředu, aby hned v druhé Wyndham selhal a přes jakési pseudo-pitvoření o přežití a hlásání o etice a základech civilizace, přiznal, že vlastně neví, co s příběhem dál. Je to spíše jako TV epizoda nějaké sci-fi show. I s ohledem k ročníku, přeceňovaná žánrovka, na kterou jsem se mohl klidně vykašlat a přenechat ji všem ostatním honimírům.

4 15.10.2017

Knausgård přeskakuje v proudu vzpomínek mezi starými láskami, komplikovaným vztahem s otcem, dospíváním v Norsku, čekáním na dítě a prácí na knize (ta několikastránková pasáž o pohledu na život a umění)... a závěrem pak částí, kde uklízí zdevastovaný dům, nebo spíše skládku flašek se spoustou dalšího hnusu, sračky a zvratky, příslovečné i skutečné, zatímco se snaží přijmout fakt otcovy smrti a sestavit obraz, kdo vlastně jeho otec byl (což si myslím, je pro většinu lidí, co se svýma rodičema nejsou jedna ruka, prakticky nemožné), kterýmžto tématem je celá kniha prolnutá, jako pavučina, do které jsou všechny ostatní věci jen zamotané. A na to, jak docela dlouho jsem s knihou zápasil, četl, odložil, četl, odložil, ne vinou její, nýbrž tím, že jsem prostě pomalej a vytištěno je to celkem hutně, (takže i těch 410 šlo cítit spíš jako 500), mě to po vší té zdrcující osobní uřvané zpovědi, naplnilo vlastně optimismem - že psát můžete o čemkoliv, když jste vybroušený řemeslník, že když máte formu a styl, ponesou vás a že někdy (častěji, než lidi myslí) je nejlepší prostě vycházet ze skutečnosti, ne jen z motivu. Poslední dobou se často přistihnu, jak si říkám: "Tohle nevymyslíš." Nechutně čtivé, jakmile se napojíte na proud vět a právě čtivost knize přidává nejvíc, protože ve výsledku, co je mi po životě nějakýho Nora?

4 03.10.2017

'Důslední' Němci a jejich dopracování se k praktičnosti plynových komor pro splnění normy - to zní skoro jak jejich fabriky a pobočky dnes (Hella). Hössův případ, ale, a to mě zaujalo nejvíc, dává spoustu rozpolcených otázek. Je možné ve válce mít kompromisy? (Rorschach zná odpověď) "Jednal jsem dle rozkazů." Chladný, prázdný a nezaujatý člověk, co plní rozkazy - genocidu v zájmu svého vedení a jak se snaží svoje činy ospravedlnit. Jeho chladná logika, kdy musíte zákonitě vidět obě stránky věci ve mě zanechala zvláštní dojem. Trochu mi to připomnělo 'Requiem for a Dream', odosobněné, chladné, nechající vás v tom vymáchat, takové, jaké to je, kde vítěz není na žádné straně. Bezvýchodné.

5 11.09.2017

"Spíš najdeš v zimě oblohu bez mráčku, než jednu neposkvrněnou pannu v hotelu X." Zdálo se mi, že jsem se ocitl na dost podivném místě." (...) "Ukázalo se, že je to komunista a že zastává různé podivné teorie (uměl například dokázat na číslech, že se nevyplatí pracovat); mimoto byl stejně jako většina ostatních Maďarů nepředstavitelně hrdý. Hrdí a líní lidé nejsou dobrými číšníky." (...) "Apartní hotel je místem, kde stovka lidí dře jako koně, aby si dvě stě lidí mohlo nechat tahat peníze z kapsy za to, co ve skutečnosti nechtějí."

Jedna z oblíbených knih Bukowského, popisující, jak Orwell dře v Paříži a Londýně, z ruky do huby, speciálně část ve vydýchaném a upoceném podzemí hotelu, v něčem takovým bych asi chcípl (já chcípám ale už i u těch našich třicítek, ať jsem dělal jakoukoliv práci). Takové to čtení, po kterém člověk dostane další zášleh k tomu se ještě víc uskromnit. Down to earth reading.

8 08.07.2017

"Člověk tohle všechno dokáže přežít. Kdoví, třeba žije nadějemi. Jenže žádné naděje přece nemá. Není-li hlupák, nemůže žít nadějemi. Proto je tolik sebevrahů" (...) "A dřevo z limby taky víc hřeje." (...) "Intelektuál se proměňuje ve zbabělce a vlastní mozek mu napovídá, jak se vylhat ze svých činů. Může sám sebe přesvědčit o čemkoliv." (...) "Přemýšlel tehdy o rodině? Ne. O svobodě? Ne. Říkal si zpaměti verše? Ne. Vzpomínal na minulost? Ne. Žil jen lhostejným hněvem." (...) "Jenže něco silnějšího než smrt mu nedovolovalo zemřít. Láska? Zloba? Ne. Člověk žije z týchž příčin jako strom, kámen, pes." (...) "Podváděli ho. Podvede je taky. Nezemře." (...) "Tohle byli živí lidé. Andrejev byl reprezentantem mrtvých. A jeho znalosti, znalosti mrtvého člověka, nemohly být těmhle živým lidem k ničemu." _____ (Jako vodka), 'čistý', takový je Šalamov, říkám si to celou dobu, co knihu čtu (na začátku zmiňoval paměť, která vás zrazuje a svoji tvorbu označil víc za pravdu, než literaturu). Přijde mi, že se skutečně nesnaží nic přibarvit, jinej autor by přetavil tohle ve 'zlatej důl prózu', Varlam jede svoji 'sterilnější' záležitost. Jenže o to je to jasnější a průzračnější. V jedné scéně dali básníkovi chleba, přitiskl si ho rychle k hubě a začal ho pojídat, cpal se a užíval si tu chuť. Umíral, jen ležel a umíral, už několik dní. Ostatní vězni mu řekli, "schovej si na potom" (zatímco předchozí příděl mu někdo ukradl, když spal) a on řekl "Na jaké potom?" A večer zemřel. Dva dny pak ještě předstírali, že je naživu, aby za něj dostali o příděl chleba navíc. Šalamov popisuje ten všudypřítomný hlad, vychytralost, s jakou se snažili vězni si jakkoliv přilepšit, na okamžik, den, na několik, to mě fascinuje, to hladovění, nemít sílu, to: "Všichni tu zemřeme." Ta zlomená mentalita, nezaujatá, odevzdaná. Nedůstojnost, nelidskost. A to nejsem humanista, tohle je rozklad lidskosti, zařezává se přes kůži a maso až do kostí, stejně jako všudypřítomný mráz. Co to z vás udělá? Kým se stanete, když musíte žít až takhle, s vědomím, že zemřete... většina lidí nemá ponětí.

8 16.06.2017

Ještě když jsem nastoupil do busu, maje za sebou jen několik básní, 25.5.17 v 16:43 a na chvíli si Ariel zase otevřel, zapsal jsem si po chvíli:

"Nikdo neudělal tak velikou vědu z říznutí do prstu, jako Plathová." -JP

Zrovna se nacházím v období, kdy moje nálady, emoce, rozpoložení a přesvědčení, skákají jako ping pongový míček... nahoru a dolů. Zatímco ještě v autobuse jsem byl de facto v dobré náladě, v řádech hodin později, po nějaké době práce a průběžném čtení sbírky, jsem se v 0:47 ráno přistihl, jak mě prázdnota uvnitř znovu pohltila, rozevřel jsem oči, tohle tu dlouho nebylo, necítil jsem nic, jen jsem věděl, že teď a v tenhle moment nechci dál žít (nebo abych to podal méně dramaticky, nechci dále být) - byl to absolutní kontrast toho, co bychom nazvali 'chutí k životu'. That Cold Void. And Nothing. Chladná prázdnota naplnila celou mou bytost. Nevím, jak veliký dopad na to měla a má moje současná situace... a jak veliký impact na to měla a má Plathová. Ale hádám, že kniha, u které máte pocity, že se chcete zabít, je silná kniha, ať je ta zkušenost sebevíc negativní. Poezie Plathové je ostrá jako břitva, co vám podřeže hrdlo jedním pohybem a ještě vám zacpe hubu a přidrží si vás, kdybyste se náhodou chtěli cukat a nebo měli chuť řvát. Nacházel jsem se v plamenech a dočkal se jen dalšího oleje na mou hlavu. Rozjebalo mě to.

(I felt so cold. For long time the void hasn't been this big. I actually wanted to kill myself. 0:47. Nothing. Nothing.)

6 26.05.2017

Umělec v hladovění, V kárném táboře, Venkovský lékař, Ortel (+). Nikdy jsem nepodlehl všeobecnýmu rozčarování okolo Proměny, asi mě nebaví jak děsně ji všichni nafoukli na úkor Procesu a Zámku, lidi zase ukazujou, že kratší, snazší a stravitelnější práce jim jsou zkrátka víc po chuti, pakáž líná. ____ Je to jako pořád ho znovu a znovu objevovat (už delší dobu jsem od Kafky nic nečetl) pro to, čemu věnoval pozornost, detaily, který popisoval, a jak je popisoval. Detaily, který by, obzvláště v dnešní uspěchaný době, nikoho nenapadlo řešit, místa, který by nikoho nenapadlo otisknout na papír (mám to s místy podobně, jenže já si je vyfotím do mobilu), vzpomínky. A čím dál víc si říkám, že všechny ty zápisky a fragmenty, nedokončené práce jsou zkrátka tak, jak mají být, protože tak mají být - Kafka je definitivně o cestě, ne o cíli a nějaký literární standarty na něj zrovna moc nesedí. Ale vždycky se nemůžu zbavit dojmu, že nevím, jak o něm mluvit, jak popsat, čím byl unikátní, kde je ten bod, který uchopíte a řeknete, tohle je ta nálož, teď čum, tady ten moment - nic takovýho v něm totiž není... já vím jen, že i s odstupem století je pořád zajímavější, než 98% dnešní produkce, protože napíše, jak půvabný tvar mělo rameno jedné ženské, která se mu líbila v létě roku 1912 a nebo že branka v uličce, kam nikdo nechodí, byla takhle zrezivělá, když za ní zrovna zapadlo Slunce. Je to divně neuchopitelný a to je na tom to nejlepší, ta nedefinovatelnost a ten zájem mimo standartní rámec (proč psát o pocitech k ženě, když můžete psát o jejím rameni atd.), to mám s Kafkou společné a definitivně to je důvod, proč mě baví ho číst. Snad jsem se vyjádřil.

10 04.05.2017

Nezdá se mi, že 'Svátosti' jsou něco zvláštního. Dost jsem při čtení vzpomínal na Kahudovu knihu "Vítr, tma, přítomnost", která je objemnější nejen obsahově, ale absolutně vším (naše luhy a háje dnes). Někdy si říkám, že čím horší kniha, tím větší ovace a humbuk ji tu stihnou, někdy zase vidím, že lidi oceňují absolutně cokoliv, pokud je z toho při čtení vyloženě nebolí hlava... speciálně literatura, která balancuje na hranici mainstreamové nudy (sekce knižní novinky) a lidi, co v životě nesáhli po náročnější četbě si u pár věcí řeknou, jaká je tohle pecka. Já tím v podstatě proplul bez zájmu k čemukoliv... druhá polovina do konce se mi definitivně líbila víc a s přibývajícími stránkami se zdála kniha silnější, nicméně, to může být efekt času, který jsem u ní strávil (skoro dva měsíce). Za mě: nevidím důvod, proč po tomhle sáhnout a zabít nad tím čas (po tomhle jsem se pustil do sbírky od Kafky, což mě jen utvrdilo v tom, jak jsou 'Svátosti' slabé. Někdy mám pocit, že lidi se autora bojí a tak žijí v téhle konzervativní nudě "jen tak, aby snad neurazili". Nulové sebevědomí pro vlastní názor. Česká mentalita.) Nejde mi to do hlavy, jak Kahuda a nebo Kafka může být s hodnocením hůře, než tohle? Důvod vidím v českém konzervativním puritánství - jakmile vybočujete, byť jen trochu, všichni vás chtějí sežrat. Takže knihy, podle téhle logiky, se nečtou proto, aby vás někam posunuly, ale proto, že mají být stejné, schematické. Kniha není esence autorových myšlenek, ale jen produkt, co má vypadat dobře na poličce (kterou já mimochodem nemám, všechny knihy mám naházené na kopě dvou malých stolků a upřímně, začíná se mi to líbit víc a víc, než jakákoliv knihovna). Nechci dissovat nebo znít, že tu pranýřuju Přibila, jeho kniha je v pohodě, ale definitivně chci dissovat všechny, kdo tu z ní skákají, jak kdyby to byl objev dekády na literárním poli.

3 16.04.2017

Emilie pohrdá Riccardem a ten se snaží zjistit proč, zatímco se jejich manželství rozpadá v trosky. A Moravia ten motiv, námět, ždímá absolutně parádně, aby vás v závěru ještě jednou převezl... i když já jsem to čekal. Jestliže vás baví složitost a neuchopitelnost mezilidských vztahů, sežeňte si tohle, je to v podstatě 200 stránek o "bitch just tell me whats the problem" "idk, fuck off". I když ono to k Italům patří. Mně definitivně bavil ten konflikt ženy, která pohrdá svým mužem, ale nechce mu vysvětlit proč a jeho naprosté zoufalství nad tím. Někdy si přeju, aby tu nastal ten slavnej matriarchát. Ve výsledku mě kniha donutila se opět zaměřit nad konfliktem a říct si, jak muži pořád hledají rozumný a logický důvod (ideálama nasáklej Riccardo) a ženy řízené instinktem zkrátka neví, co vlastně chtějí, jen že nechtějí zrovna teď, zrovna tohle (Emilia). Možná proto se mi kniha tak líbila, protože v podstatě skvěle podtrhuje v co věřím, i kdyby její poselství bylo opačné. Někteří lidé nemají ponětí, co se s váma stane, když se poprvé a opravdově zamilujete a ono to pak jen tak, skončí. Vsadím se, že tucet moderních žen si při čtení knihy říká (jestli se k tomuhle od toho všeho literárního bordelu kterým se krmí, dostaly), tak ji přece nech a já jen vrtím hlavou a říkám si, jak můžou být takový.

6 21.03.2017