JP komentáře u knih

Do králičí nory. Loňská Nobelovka za fyziku prokázala, že realita není skutečná. A tady se můžeme zacyklit zpět, k hermetismu, a říct: je mentální. To, jak vnímáte svět je teď vlastně hozeno pod veliký zatěžkávací test, tedy pro toho, kdo se zajímá o "pravdu" a odváží se jít hlouběji, najde některé základní principy starých nauk v téhle knize, více jak sto let staré publikaci, která vychází z dalších století starých nauk, sahajících až do antického Egypta. Nechci tu někomu bořit život a jeho iluze, ale mě to přijde vzrušující, stejně tak to někomu může přijít devastující.

1 05.03.2023

Krátká novela (a ještě o kus kratší, protože kopie, kterou mám, chybí str. 89-104, zato mám dvakrát 105-120), co se ale čte rychle a sama, na takové to typické "kunderovské téma" - návrat; o návratu jsou ostatně od prvních stránek všechny jeho knihy. Ať jde o návrat k, "ležela na zádech s roztaženýma nohama, stále hleděl na její pohlaví" nebo na návrat do země, což je ostatně věčný motiv. Odejít v 35-36 letech ze země a nechat tu svůj život. Mimo svoji zemi jsem žil jen krátce, půl roku, na, i v této knize, hned několikrát zmíněném Islandu (mimochodem, ta historka s krádeží špatné kostry, namísto islandského básníka, dánského řezníka, je tak nějak 'typical iceland shit', ale motáky najdete všude - připomnělo mi to ale automaticky příběh ženy, která se na Islandu připojila k lidem v pátrání po ní samotné), ale ta idea, že bych najednou žil další desetiletí jinde, asi by mi ta kulturní rozdílnost a nálada, i kdybych se s ní do jisté míry identifikoval, přijal ji, nikdy bych ale plně nezalezl do té ulity, pod kůží a v hlavě bych si říkal pořád ty krásný český věty jako "No a je to v piči!" Neutečete od toho. Kundera to vnímá všemi smysly, jde do ale až metafyzikálních rovin, paradoxů, hraje si, dělá tohle a tohle a tohle. A samozřejmě, nejsem jeho znalec, ani na amatérském poli, jen říkám svůj dojem z jeho psaní. Kundera, jak jinak, psát umí, to ví všichni; rozumí románu, protlačuje skrze něj svoji filozofii, svůj náhled, takže někoho jistého, kdo dělá věci s jasným, jistým záměrem, literárně, je někdy radost sledovat při práci. Takovou vybroušenou úroveň nevidíte jen tak. Někdo zkrátka má tu bednu jako stvořenou pro dané věci a úkony. Ale občas mi přijde, jakoby to Kundera potřeboval všem dokázat; možná o tom je psaní mužů obecně. Nicméně jsem rád, že jsem se zase po čase k něčemu od něj dokopal, protože mám s Kunderou takový ambivalentní vztah, celkově... a tohle se mi líbilo a jsem rád, že se nějakým způsobem povedlo konečně přeložit jeho novější práce. Kundera má pod čepicí, a tak podobně jako spousta dalších autorů, tvoří mlhu, která vás nutí přemýšlet a interpretovat a pracovat s textem, posouvat se, což je přinejmenším zajímavé. V tisku by ale měli přestat hulit, chybí mi ty stránky, tenhle román není dlouhý a každá kapitola se počítá.

Update: Na základě mého lamentování zde jsem byl kontaktován a z Atlantisu zaslali kopii knihy bez chyby. Sic náhoda, ale stejně: respekt.

9 27.02.2023

Nebudu lhát, ta obálka a název mě těžce zlákaly, když jsem je poprvé spatřil (a vlastně tohle mě přinutilo si obě sbírky M.T. obstarat) a 'Tvrdá data' jsou stejně trefná, jen možná o něco ráznější, než předchozí 'Průběžná zpráva o stavu území'. Ale jo, Martin Trdla je po dvou sbírkách a asi hodině+ čtení definitivně můj jam:

"Viděl jsem horu
čelních mozkových laloků
příští generace,
jak dohořívá
na kompostu.

A vy si myslíte,
že klamu,
protože vám to neprozradil
internetový vyhledávač."

(...)

"Poslední co spatříš
bude holubinec,
lupy na svetru
snad vajgl.

Anebo si stále myslíš ,
že ze všech těch semen plytkosti
vypučí třešeň?"

2 21.02.2023

Trdla mi připomíná autory jako je třeba Elsa Aids, současné, co píší o současnosti, z toho reálného, skutečného pohledu. Ne ten mainstream, který se donekonečna obrací těžce k tématům minulosti, protože jsme ještě nevyčerpali a nevymačkali ten pomeranč o druhé světové, nebo citron o komunismu a nebo grapefruit o tom všem mezitím; protože v českých luzích a hájích spatřuji především tendenci, že to, co se označuje jako přední autoři, jsou spíš skupina šablonovitých rutinérů a tak ocením víc každého, kdo přijde s kůží na trh (ale takové musíte hledat v undergroundu, řekl bych, že ti nejlepší čeští autoři vlastně oficiálně neexistují a jsou neobjeveni). Hned druhá báseň je asi nejtrefnější shrnutí covidové doby, i když mě bavila i spousta těch existenciálnějších momentek, ale pořád tak nějak s nadhledem, Trdla se nepachtí v černotě, spíš se snaží o trefnost a "k věci":

Zprávy o stavu republik 1985 / 2020
(16.3.2020)

Bible podstoupila aktualizaci,
desatero nabobtnalo o přikázání:
Nenakazíš!

Chlapáci, draci a bejci vyhnaní z knajp
si poprvé v životě po vymočení
omyli ruce.

Spoluobčani, kteří se vrátili z Itálie,
musí být označení žlutou hvězdou
se zkříženými lyžemi uprostřed,
domácnosti přestaly být italské.

Dalekohledem pozoruješ
supermarket za čárou,
prodavačky nosí ochrannou masku
s podobiznou ministryně práce
a sociálních věcí.

Alzák ti doručil roušku
za 15 832 korun bez DPH
je vyrobena z recyklovaných
vydání MF DNES.

Agrofert se proměnil v Orlí hnízdo
Severní Korea hlásí: Prostě jsme to vyřešili,
džihádisti si dávají v Evropě home office.

V televizi běží 29 případů Majora Zemana,
mládež vyobcovali z obchodního centra,
našlehávala se tam instagramem,
narkomani s hepatitidou a tetanem
se dožadují respirátorů.

Sousedka mi posílá e-mail,
který říká, že smrt se dá přelstít
popíjením vody o teplotě 42,3 stupňů Celsia.

Laciné triky nádražního pobudy
přesvědčují před domovní zvonek
tvoji babičku,
že jí zajistí nákup a léky,
dvacetkrát trestaný recidivista
nabízí doučování pro školáky.

Esemesky mi píše už jen Vláda.

Stále Gott, prázdné regály, zakázané koncerty,
bytová divadla, nemožnost srocování se,
opuštění země.

Atmosféra roku, ve kterém jsem se narodil.

Již brzy dorazí perestrojka.

1 21.02.2023

Kinkakudži (1956) je považován za jeden z nejlepších a nejznámějších Mišimových počinů, inspirovaný skutečnými událostmi, kdy koktavý novic v roce 1950 skutečně zapálil Zlatý pavilon. Mišima se aktem inspiroval a použil ho jako zázemí pro předložení svojí filozofie, především pohledu na krásu (v tomhle ohledu jsem si založil hned několik zajímavých míst, např str. 114-116, kde postava Kašiwagiho rozebírá svůj pohled na krásu/touhu, kdy ho chce překrásná dívka, tvrdící mu, že ho miluje a on ji odmítá), ale i třeba, jak je trefně řečeno v závěrečném doslovu „Až když objevil důležitost akce, dokázal Mizoguči nalézt vnitřní rovnováhu. Mišima obrátil svou pozornost k činům“ – v tomhle ohledu je i závěr knihy napsaný absolutně úžasně a řekl bych, že svojí kvalitou a strhující silou obrazů, hořícího pavilonu, nebe, zapálení cigarety a chuti žít mě přiměl překlopit poněkud mdlejší a pomalejší rytmus knihy, v pozitivnější zkušenost, pohled na knihu. Jak je už všem známo, Mišimův dneš již legendární konec byl možná opravdu do jisté míry excentrickou onanií nad „limitací lidského života“ a „já chci žít věčně“ (a že spousta z těchto témat je nakousnuta, nebo se jich nějak dotýká, právě tady). To ale pořád nevylučuje jeho literární talent, nebo fakt, že byl schopen zaujmout tak extrémistické postoje a vedl excentrický život. Je dost obtížné, odloučit jedno od druhého. 'Zlatý pavilon' je tak na jednu stranu studií psychopata, obdobně jako třeba o šest let později vydaný Fowlesův 'Sběratel', ale hlavně jde o část určitého celku, takže je obtížné vnímat, tedy alespoň pro mě, Mišimovy knihy, bez něj, jako ikonického spisovatele, ale i zásadového moderního samuraje (což ano, byl možná jen image), stejně jako excentrické celebrity - tedy se vším, co k jeho životu patří, a skládat si tak takovou skládačku. I v Japonsku je vnímán kontroverzně. Osobně za velmi přínosný považuji třeba dokument 'Mišima Jukio VS Tódai zenkjótó 50 nenme no šindžicu' (Mishima: The Last Debate), kde se na slušném sto minutovém poli dost rozebírá jeho celkový filozofický, politický postoj, asi rok a půl předtím, než zemřel, během účasti debaty se studenty. Je zvláštní vidět někoho, jako Mišima v pozici normálního (ač co na jeho životě bylo normální? Stal se slavným přes noc a velmi mladý), co si připaluje cigarety a směje se malým vtípkům, ale pořád rozebírá i seriózní témata. Vím, že v jeden moment vyjádřil jakési politování nad faktem, že možná není schopen se vyvíjet a dívat na věci jinak, modernějšíma očima, zkrátka, uvězněný ve svém pojetí svého tradicionalismu. Nemyslím si, ale, že, jak je v doslovu řečeno, Mišima to celé stavěl čistě na tom, že by okolo sebe budouval nějaký kult osobnosti, který chtěl zapečetit svou smrtí, jako spíš, že to vše pochází opravdu z nějaké těžce zabudované a celý život tvořené frustrace, že mu byla během druhé světové války odepřena možnost zemřít pro svou zem, jak sám řekl, „smrtí, která má šlechetný důvod/význam“ (což mu bylo v poválečné moderní společnosti odepřeno a stejně jako zmiňoval samurajskou klasiku Hakagure, jejíž autor, rovněž samuraj, narozen do špatné doby, zemřel stářím) a tak to vnímám tak, že se Mišima celý život připravoval, na ten veliký důvod (záměrně cvičil svaly, které jsou potřebné ke správnému provedení seppuku) aby tak dokončil divadlo, které bylo jen předehrou k jeho aktu, který ano, do jisté míry sloužil k jeho glorifikaci – jestli šlo ale o primární důvod je tak nějak na delší rozbor a debatu. Opět se ale prokazuje, že kontroverze prodává a je nejlepší nálepkou, protože to lidi přiměje mluvit, mít dialog.

3 20.02.2023

Géza Csáth (1887 - 1919) vypadá jako takovej nevinnej synek, jako maďarskej bratr (a taky) zednář Fernando Pessoa, když se podíváte na jeho fotografie - ale když už máte vlastní bustu, znamená to, že jste něco dokázali. O co šlo? O rané hudební, nebo literární nadání, nebo pletky v oblasti psychoanalýzy, které ve své tvorbě Géza zúročil, či snad "zkoumání vlivu narkotik na mysl tím, že je budu testovat na sobě" (závislost na morfiu, které už se nezbavil). Poslední asi dekádu života se hlouběji věnoval psaní a jeho pozdní tvorba byla temná, násilná, plná symbolismu, což zní sexy. Patrně zhoršující se vliv závislosti na morfiu (Géza by asi poreferoval, neb byl přímým účastníkem tohoto experimentu; úplně ho vidím, jak se v rámci vědy rozvalil na gauči a řekl "To je žrádlo", což nevím, jak se řekne maďarsky) měl vliv na následnou hospitalizaci do léčebny, ze které následně utekl, aby BANG BANG zastřelil svou manželku MY BABY SHOT ME DOWN, jak je dobrým zvykem u nejbližších lidí, dělat si nejbolestivější věci (očekávání)... a pak se pokusil zabít i sebe, což se mu nakonec, později, při dalším pokusu, povedlo, takže gratulace, ne všem se to povede a ne všem dobře, jako tady, často, lidem na kolejišti. 'Čarodějova zahrada' (A varázsló kertje, 1908) je jeho raná sbírka, která přeci jen postrádá všechny ty peprnější elementy, kterým se věnoval nadcházející dekádu, definitivně by mě zajímal třeba jeho deník, nebo některé z jeho psychoanalytických děl, jako třeba Deník šílené ženy (Egy elmebeteg nő naplója), nebo 'Odpolední sen' (vliv morfia) a další výplody ze závěru jeho života, ale s největší pravděpodobností se k nim nikdy nedostanu. Za zmínku u téhle sbírky podle mě stojí Csáthova zvláštní melancholická jednoduchost, s jakou velmi dobře buduje atmosféru doby počátku minulého století. Ale ve výsledku tak nějak "o všem a o ničem" zároveň, ale sbírka dává dobře pocítit, alespoň nádechem, autorův styl, rytmus.

1 17.02.2023

„Miho vypadala ohromeně. „Ale já – já se přece nemůžu vdát za jezevce...“
„Já nejsem jezevec. A kdo říká, že bys nemohla?“
Na chviličku se zamyslela. „No... vlastně nikdo.“ Pak přemýšlela ještě chvilku. „Ale nemůžu přece žít v lese jako zvíře.“
„Jasně, že můžeš.“
„Aha.“ Odmlčela se. „Takhle jsem se na to nikdy nedívala.“ (...)

„Čas běžel. Umění opustilo stěny jeskyně a proměnilo se v rituál. Rituál se proměnil v náboženství. Náboženství zplodilo vědu. Věda měla za následek průmysl. A jestli půjde průmysl dál svou dnešní nepromyšlenou a žravou cestou, dovede ty z nás, co budou mít kliku a jeho řádění přežijí, zase zpátky do jeskyně.“ (...)

„Žena se ušklíbla. „Není problém. Elvisák kamarád. Já zavolat Elvisák, Elvisák přijde sem. Není problém.“
„Jo, jasně,“ zamumlal Dickie, když jeho hostitelka odbíhala. Není problém. Pro tyhle Thajce není problém nic. S Laosany je to totéž. Ať z vás zrovna tahají peníze, nebo vám zachraňují život, nikdy to není problém. Mai pen rai. Není problém. Jak to, že jsou tihle lidi mnohem šťastnější a berou život mnohem uvolněněji než Zápaďané? Je to tím buddhismem? Uprostřed Bangkoku, uprostřed té neutuchající vřavy se prostě jenom usmívají a říkají „není problém“. Kdyby Jean-Paul Sartre byl Thajec, vypadal by existencialismus jako sitkom.“ (...)

„Koneckonců bychom si mohli jednoduše představit vtip; dlouhý vtip, který se vypráví pořád dokola s tak silným a tak cizím přízvukem, že ho nikdo nikdy úplně nepochopí. Ten vtip, to je, přátelé, život. Duše je pointa.“

„Milovali se tak rychle a zběsile a hlučně, že to připomínalo ilegální rychlostní závody.“

„Japonci věří, že Tanuki chrání před zlodějem, ale Tanuki je největší zloděj sám. Tanuki vždycky krade jídlo, krade saké, krade ženy.“
Taky mám pár takových kámošů, napadlo Thomase.“

„No jo, já vím,“ povzdechl si Kicune „Ta lidská pakáž. Ale už si s nimi možná nebudeme muset moc dlouho dělat starosti. Vypadá to, že se usilovně snaží o hromadnou sebevraždu.“
„No jo, globální harakiri. Jenže oni tomu tak neříkají.“
„Jasně že ne. Oni tomu říkají pokrok. Říkají tomu růst. Říkají tomu národní bezpečnost a energetická politika a spousta dalších pitomin, ale vždycky to začíná a končí tím samým. (…) Šimpanzi s buldozerama, opice s bombama.“

Dvacet let poté, co Robbins dopsal 'Vila Inkognito', svůj poslední román, já od něj dočetl svůj první (a opět podotknu jeho poslední) román (nutno dodat, že Hubené nohy jsem vlastnil a prodal a Invalidy mám pořád rozečtené a Zátiší s Datlem jsem poslouchal jako audio), opět příznačně, jdu tedy odzadu. Stejně jako je první věcí, co jsem od něj kdy četl, byla jeho poslední publikace, autobiografie, 'Tibetský broskvový koláč', mimochodem na Islandu, kde to, troufám si říct, nejspíš v češtině nikdo nečet. Zdá se, že s tímhle autorem mám úplně vše obráceně, kroužil jsem okolo něj roky a myslím, že to byly ty obálky jeho knih, co mě vždycky nakonec odradilo, jako kdybych snad měl číst Trnky-Brnky nebo něco (ne, že by se mi vyloženě nelíbily, ale jeho originální, americké, působí „seriózněji“). ____ Vila Inknognito se v první třetině soustředí na Tanukiho, japonskou mytologickou postavu, personifikaci psíka mývalovitého, poloboha, který tropí neplechu, rád lehává s ženskýma a nasává saké a občas sem tam i něco vážnějšího řeší s dopomocí svého lišáckého přítele, Kicuneho, rovněž mytologické japonské postavy, aby se po pozvolnějším a srozumitelnějším úvodu začala do příběhu míchat větší sorta reálnějších postav a příběh přeskakoval mezi Vietnamem, Laosem, a lidmi, kteří tak nějak zasahují do tohohle "inkognito" příběhu - mýty, filozofie, život, lidi, láska, válka a chléb s majonézou, v typické Robbinsově režii. ____ Tři vojáci, kteří zemřeli v akci během války ve Vietnamu (ale ve skutečnosti přežili) se rozhodli zakempit tam, kde se jim chtělo, aby se zde oddávali, v odříznuté komunitě, kam se lze dostat jen vrtulníkem, nebo po laně, duchovnímu zušlechťování, vaření drog a vlastně tak nějak asi tomu všemu, co jim „vyspělá civilizace“ tak nějak neumožňuje. Jiný život. Když je ale jeden chycen při pašování drog na hranici, vláda se začne o tenhle „cirkus“ zajímat. Druhá polovina knihy se nese proto v poněkud nudnějším tempu, kde se řeší, kdo kam utekl, zázemí, historie, Vietnam, teorie, Laos, Vila, armáda, lidi, co pátrají po lidech. Osobně jsem si nejvíc užíval části, kde byl Tanuki, nebo se mluvilo o něm. Asi bych tuhle knihu nedoporučil k seznámení s Robbinsem, ale spíš těm, kteří se počítají k jeho skalním fanouškům, co si chtějí doplnit sbírku a nebo alespoň těm, kteří ví, do čeho jdou.

2 16.02.2023

2006-2012. 'Nulla dies sine linea' je umělecká svoboda dua Jiří Franta a David Böhm. Stimulující, pokud se rádi necháváte unášet vizuální tvorbou, je to jako svěží vánek, takové to "umění je o nápadu" a tak se tu experimentuje, nic není nemožné, nepovolené. Víceméně takový inspirativní katalog s příběhem, co má tendenci v momentech vás dost nakopnout k tvoření, zejména se mi líbilo, jaké všemožné způsoby se tu nastřádaly, pokud jde o kombinování vizuálních prvků, zároveň je to ale z takové té "artové sféry", která prostě "jde ve vlastní bublině". Ale kdybych na tohle narazil někde v antikvariátu, nebo kdekoliv, náhodou, tak bych si to asi vzal, abych si to někdy v klidu jen tak přečetl důkladněji. Zatím jsem spíš nahodil svůj, už z dětství tak typicky zběsilý, průjezd vizuální složkou, než abych ten rytmus konstantně přerušoval čtením.

1 14.02.2023

Básník z Brna (čau, M.!) mi kdysi řekl, abych se rovnou nepouštěl do Cantos a doporučil mi (nesehnatelné) tohle. A tak jsem se tak okolo dekády+ poflakoval okolo Pounda, přemýšlel, tu a tam, jestli si nekoupit 'ABC Četby' (abych zjistil, že to taky není k sehnání) a pak si několikrát říkal "Koupím si komplet Cantos", abych se na to pak zase vybodl a zapomněl a pak četl Buka (O psaní) "To sis zase vzal ty podělaný Cantos?" "Jo," já na to, "nemůžeme přece pořád šukat."... ale, i přes tohle vše:

"Snažil jsem se napsat Ráj.

Nehýbej se
Nech mluvit vítr
to je ráj."

...mi pořád znělo v hlavě (obzvláště během léta, když mě vítr chladil na horkém čele) a říkal jsem si, jestli bude Pound tohle, tak to přece bude stát za to, až se k němu dostanu a není třeba spěchat. Netvrdím, že v poezii jsem expert (jako Jules v masírování nohou), ale posledních několik let ji čtu mnohem více; vyhovuje mi i fakt, že můžu něco vzít, přečíst to od začátku do konce na jeden zátah, nebo den, dva a udělat si na to názor, během chvíle. Víc mě zajímají různé způsoby, postupy, jak přistupovat k textu, což je něco, co pro mě dřív, neexistovalo, pokud jde o čtení a i když jsem v tomhle průřezu Poundem nalezl, kromě mých zdevastovaných očekávání, i několik básní, kde jde vidět, že ten člověk byl talentovaný, jako nikdo a zkrátka jinde (což ale člověk pochytí hodně i z jeho esejí, rozhovorů, myšlení), primárně jsem si vzpomněl na stejný pocit, jaký jsem měl u Joyce, nebo u veškeré té obtížné literatury, která funguje jen s kontextem, která funguje jen, pokud do hloubky znáte vše okolo a jste zasvěcení. Není to snadné čtení a snad je k němu nějaký klíč, nebo je to náročné studium pro fajnšmekry, co nad tím rádi zabíjejí čas. Něco jako nekonečná předehra, kde se nikdy nejde k věci. Nekonečný dráždění. Já chápu, že ono se okolo toho dá tancovat na mnoho způsobů, člověk musí mít kulturní znalost celkově, literatury, znalost poezie, jako takové, jejího rytmu, významu, můžeme rozebírat myriády aspektů, z nichž některé jsou nakousnuty i v této knize. A když se přistihnete, že jedna část je přeložená, další záměrně ponechaná v řečtině, pak v latině, španělštině, francouzštině, přepadne vás jakejsi nechutnej pocit flexování, jakoby vám Pound mával svým salámem Vysočina přímo před obličejem. Stejně jako Joyce se snažil narvat celej slovník do svých knih (Eminem trpí podobným neduhem). Takže, já to neodsuzuju, jen jako masturbaci, spíš se snažím poukázat na to, že pro mnoho lidí to bude totálně nepřístupný, ať by se snažili sebevíc. A tím pádem to pak přijde elitě, jako takový „to jejich“. Ale tohle, to mě na tom poněkud zklamalo. David Lynch taky nechce prozrazovat významy svých filmů (a často si říkám, že to tvrdí jen protože možná žádný hlubší, skutečný význam ani nemají; tvořící lidé jednají spíše z jakési vnitřní potřeby, nutnosti, než z nějakého systému, důvodu, schématu), je to část jejich šarmu, coby potenciálního vtipu, který pak zaměstnává generace akademiků, aby měli o čem přemýšlet, aby pokračovali v honbě za klenotem Nilu. Ale abych jen nelamentoval, tak uvedu jako intermezzo něco, co se mi v téhle sbírce naopak líbilo:

"Oči této mrtvé dámy ke mně hovoří,
Byla zde láska, ta, která nikdy neustane.
A zde touha, ta, kterou nikdy neslíbáme.
Oči této mrtvé dámy ke mně hovoří."

"Strom mi vstoupil do rukou,
Kořeny prorostly pažemi,
Strom vyrostl v mé hrudi -
Dolů,
Jako paže
Ze mne vyrůstají větve.

Tak stromem jsi,
Tak mechem jsi,
Jsi fialkami
A větrem nad nimi.
Dítětem jsi - tak vysoko,
A všemu tomu nerozumí svět."

Pound byl s rodinou odmalička zvyklý psát dopisy ve verších, od mládí publikoval, řekl bych, že do hodně z toho, co ho čekalo, byl prostě, tak nějak přiveden, jak jinak si vysvětlit, že se už jako teenager dočkal takového cestování s rodinou po Evropě, měl možnost trávit a studovat knihy v takové intenzitě, na počátku 20. století. Znal se se jmény, jako je třeba Joyce, Hemingway, Yeats, Eliot, v případě posledního zmíněného se mu přičítá i veliká zásluha na kompletaci známé básně 'The Waste Land', kterou jsem, rovněž, ještě nečetl. Hodně velkou část života strávil v Evropě. Skutečně jakási, světová elita, s hlubokou kulturní zkušeností a vhledem. Pobavila mě i odpověď v rozhovoru, kde se ho zeptali, že se pokoušel o román a jak to dopadlo a Pound odpověděl „Dopadlo to, naštěstí, v kamnech...“ I přese vše, z 9/10 ve své práci odkazuje na věci, které většina z nás nezná, klasiky nejen třeba italské, německé, řecké, světové literatury, které ale už dnes nikdo tolik nečte a jak všeho přibývá, vše se zrychluje, čas utahuje a společnost vás zaměstnává, je ještě těžší se na ně zaměřit, jako na něco lákavého – třeba číst celou tragédii, abych pochopil jeden verš (v tomhle ohledu mě pobavila vysvětlivka na konci, ke Canto XXXIX: „Opuštěná je střecha... - Počátek básně je motivován pojetím sexu jako fyzické rozkoše, slepého pudu a uvolnění. Znovu se básník vrací k Odysseovi a Kirké.“; Topas). Je ale zvláštní, že původem Američan se vlastně tolik zasazoval o zachování evropské tradice. Jeho konfuciánství a podpora fašismu jsou taky nutnými body, které je třeba zmínit. Pound bere člověka v Cantos na odyseu, procházející vším, jakoby se snažil postihnout vše a přijde mi, že mnohdy to, co odlišuje lidi jako on, stojící na piedestalech (ač v Poundově případě, se slušnou kaňkou v jeho minulosti), od šílenců, kteří jsou kontroverzní, zatracovaní, či snad zapomenutí, je právě a jen kontext. A faktem je, že tohle je přesně ten druh věcí, kde je třeba znát do hloubky vše okolo, aby člověk byl s to, nějak, spokojeně, přistát, chápat, užívat si ten rozmach. Poslední dobou jsem se přistihl, že mě ale irituje se podřizovat zažitým názorům, nebo tomu, co mám a nemám číst, co mi kdo říká, co je a co není. Všechno tohle univerzální mluvení, co prý platí pro všechny. Nikdy. A pak, básník z Brna mi rovněž řekl, že život je příliš krátký, než aby ho člověk trávil čtením toho, co ho nebaví.

2 13.02.2023

(SPOILER) Během roku 1968, dva roky před Mišimovým ikonickým koncem, bylo tohle otištěno v 21 dílech japonského Playboye, jako příběh na pokračování; už z tohohle faktu může člověku leccos dojít. Mišima sám dělil svoji literaturu na jakousi seriózní a lehčí, 'Život na prodej' spadá do druhé skupiny. Hlavní hrdina, Hanio, se hned na začátku probouzí v náručí sestry a hasiče do zjištění, že se mu pokus o sebevraždu nezdařil, aby se pak následně vrátil domů a rozhodl nabízet svůj život přes inzerát v novinách. Něco ve stylu, "nabídnětě kolik chcete a kupte si mě a použijte na co potřebujete". Prázdná vyrovnanost hlavního hrdiny, který se stoickým klidem přijímá cokoliv, co se mu postaví před cestu, jako možné způsoby toho, jak zemřít, kontrastuje s požadavky lidí, kteří za ním přijdou: od žárlivého muže, chtějícího smrt své překrásné manželky, kdy chce Hanio být zastřelen spolu s ní během sexu, nechat na sobě testovat pilule, které vás dokážou zmanipulovat (třeba k sebevraždě) nebo třeba být "vysán k smrti vampyrickou kráskou", matkou kluka, který si Hania koupí, aby jeho mámě s anémií vrátil "chuť k životu", což přejde v harmonické rodinné trio, kde už vám chybí jen 'Raindrops Keep Falling on my Head' od B. J. Thomase do pozadí. I přes prázdnotu hlavní postavy měl zrovna poslední jmenovaný pod-příběh zvláštní půvab sám o sobě. Mišima to tam sází, jak chce, v dalším díle seriálu je Hanio špion (a luští šifry tím, že „žvýká mrkev jako kůň“), v podstatě to má skoro až takový ten nádech TV show Batmana, který byl během té doby (1966-1968) zrovna vysílán, ačkoliv, samozřejmě, do až tak absurdních rovin Mišima nejde, právě naopak, se stále zabývá svými typickými tématy, motivy, které provází celou jeho tvorbu, jen to dělá s poněkud jinou náladou, až do ironického konce, kde hrdina končí, vyděšený z možné brzké smrti. Hanio epizodicky prochází a přežívá. Zároveň se ale celým textem nese ta parodická, skoro až manga rovina (nedovedu si představit Mišimu jinak, než jak potahuje z cigarety a uculuje se, při psaní tohohle majstrštyku), kdy zmínky o jakuze odkazují přímo i nepřímo na autora samotného a jeho filmové pletky s touhle organizací (kromě jeho Lásky k vlasti a dokumentu Mishima: The Last Debate, jsem se ale k jeho filmové tvorbě nedostal). 'Život na prodej' je v rámci Mišimovy tvorby definitivně spíše průměr, v lepším případě hříčkou pro skalní fanoušky, než skutečnou ukázkou, takže s tímhle je třeba k tomu tak trochu přistupovat. Ač se celou knihou nese zvláštní svoboda (ideová, i finanční, Hanio dostává za svoje bezhlavé odevzdání se věci nemalé částky), možná i ta svoboda, o které Mišima mluvil, když zmiňoval pocit „štěstí, během dní, kdy očekával smrt, nebo byl smířený s jejím brzkým příchodem“. V tomhle ohledu je, opět zmiňuji, ironické, že i ve skoro až surrealisticky laděném příběhu, Hanio začíná příběh jako někdo, kdo selhal v pokusu o sebevraždu a končí ho, jako někdo, kdo má strach ze smrti.

„Hanio se nikdy necítil tak svobodný.
Jednoduše nedokázal pochopit, jak se může člověk oženit a být s jednou ženou svázán celý život nebo jak může pracovat ve firmě a nechat se využívat jinými.
A pokud jednou všechny peníze utratí, může vždycky spáchat sebevraždu.“

(…)

„Je snadné říct, že život nemá smysl, ale žít tenhle nesmyslný smysl vyžaduje pořádnou dávku energie,“ uvědomil si Hanio znovu s obdivem.

(…)

„Ach, opravdu? Ano, tak tohle bere. A pak taky něco, co začíná na L.“
„Je to LSD, mami.“
„L co? Jak je to? Říkáš SSB? To zní jako název kari omáčky s rýží. Každopádně bere tenhle lék, který je momentálně v módě, a pak se v noci potuluje po čtvrti Šindžuku, aby našla svého vysněného prince na bílém koni.“

I přesto je ale trochu škoda, že se právě tohle rozhodlo Argo překládat a vydávat jako prvního Mišimu, když ten má na kontě, během své relativně krátké spisovatelské dráhy, takové množství děl, a minimálně tucet z nich, by se hodil k jeho uvedení lépe (i pominu-li nedávné excelentní volby, jako Zlatý pavilon a Zpověď masky od Rubata), než tahle pozdní záležitost, ale já samozřejmě neváhal, protože já Mišimu prostě beru a chci tuzemská nakladatelství podpořit k tomu, aby se s ním více rozjeli.

7/10

5 02.02.2023

Gerhard Rühm je pravej underground; experimentátor, mad scientist, dadaista, absurdista, surrealista a každej další ista (o kterejch jste ještě neslyšeli a co vás napadnou), trochu jako Babiš. Skladatel, všestranný vizuální umělec, co občas něco napíše a řekl bych, že čím kratší, tím lepší (pokud jde o text, jeho kratší věci jsou víc s pointou a zábavnějši, přístupnější). Inspiruje mě, silně, ale jen v momentech, jeho poetika, vsadím se, široká, hluboká, ale zároveň esenciální a jak je zmíněno v doslovu, definitivně v některých případech nemožná k překladu (a to nejen po stránce jazykové). Baví mě jeho propojování odlišných uměleckých stylů, vokální pojetí textů, které píše, dává si záležet i na tom, aby dobře zněly, kolikrát k nim vyloženě komponuje hudbu nebo přesně popisuje, jakým způsobem scénu odehrát, s důrazem na zvukovou stránku (tady musím doplnit menší mikro-souvislost/příběh, co mě napadl, protože osoba, kterou jsem krátce znal, co si říká "jen tak" RRR, je první osoba, se kterou jsem se setkal, která na to taky kladla důraz, aby text ladil zvukově a zněl dobře i při přednesu... a já měl tuhle knihu zrovna otevřenou během filmu, který jsem měl puštěný, filmu s názvem RRR (nesuďte mě, jen jsem si chtěl doplnit vzdělání o Indii); kruh se vždycky uzavírá), taky mě baví jeho, divadlo, co není divadlo a pro divadlo, ale jen vypadá jako divadlo (dokonce jsem díky tomu napsal jednu scénu, která mě napadla a možná ji taky eventuelně použiju, v podobném duchu) baví mě, jak je ten člověk tak všestranej, že ho vlastně ani nejde nějak řádně popsat a tak to vzdáte a chcete shrnout, že se vám to prostě jen líbilo (za mě definitivně báseň o smýčení prachu "prašné lamento", "kain a ábel", "variace na známé téma" a "hra příborů"; nebo ještě novější a sentimentálnější tragická jednohubka "záclona a závěs") a je sympatický, ale stejně o něm chcete žvanit, plni dojmů. Zasahuje do tolika žánrů, polí... nejblíž byste si kolikrát asi řekli, absurdní divadlo, které i sám GR zmiňuje, ale vyloženě se k němu nehlásí, aby ale vzápětí přistálo porno, pak (na oko) skrytý porno, (na oko) ještě skrytější porno, a pak povídka jak od Lovecrafta, co končí jako něco, když se Beckettovi hryzne počítač a on řekne "Watt?" a nakonec se dozvíte, že to má i ekologickej přesah. Rühm je schopnej s notama i papírem a pár čarama kouzlit doslova divy a když mele teorii o své práci, je to jak kdyby mluvil k lidem z jiné planety... minimálně u mě definitivně můžete spatřovat nápis "l o a d i n g" na čele, následovaný oknem "jp.exe has stopped working" protože když už jsme u symbolů, říkám si tohle je ten typ člověka, kterýho snad znají jen elity, Zednáři a jen ti jsou schopní s ním držet krok. Rühm mimo jiné stál po válce (1953), za zformováním tzv Wiener Gruppe, avantgardní skupiny, která německým rádiům připadala příliš edgy na to, než aby jejich hry vysílali, ale o které nevím absolutně nic... přesto, jestli jsou její členové jen částečně jako Gerhard, tak to potěš koště. Asi nejpozoruhodnější publikace od Rubata, ke které jsem se dostal a cením si i většího formátu, aby vynikly ilustrace a veškeré vizuální prvky. "akustická halucinace" (...) "Rozšířená poetika" (...) "milostný magnetismus"...

A teraz už fakt končím.

1 31.01.2023

Nezávazné zápisky z cest do Itálie, kam si vyjel Werich se svojí dcerou, tak nějak o všem, o kultuře, o lidech, o tom, co se přihodilo. A Werich je prostě Werich, opatřený svým typickým ostrovtipem; navíc jsem to poslouchal, načtené samotným autorem, což je ještě o třídu lepší:

"Přivádějí Iaga. Othello ho chce mečem zabít, ale jen ho zraní. Iago konstatuje, "Krvácím, ale mrtev nejsem," Hm, realista."

Část, kde si Wericha konstantně pletou a žádají o autogram, v domnění, že je Peter Ustinov, Christopher Justice, Ernest Hemingway, protože má plnovous. Ten přístup, humor a ta lidskost, jaké se dnes tolik nevidí, pokaždé zapůsobí jako znovuobjevené.

"Nejsem herec. No atore."
"Si, si, atore."

"My víme, pane Ustinov. No tak dobrá, když to víte líp, než já. Když všechny vaše děti, bláznivé po autogramech volají na mě "Si, si, atore" a chtěj podpis... no, tak jsem jim ho dal. Jednomu, druhýmu, třetímu. A každýmu jinej."

"Já nechci vědět proč. Kdykoliv tam sedím, je mi dobře."

6 29.01.2023

Narkomanská odysea, generační výpověď, zaměřená ale více na přelom 80/90 tady, jen poněkud obtížněji uchopitelná, pro svůj ping pong styl. Dokážu pochopit, že to lidi lehce mohou vzdát v kterémkoliv bodě, není to nejsnadnější. Jestliže vám sedí věci jako Welshův 'Trainspotting', Caveova 'A uzřela oslice anděla', Dickův 'Valis', nebo třeba Burroughs, či snad mě napadla i 'Možnost ostrova' od Houellebecqa, taková ta futuristicky vyhlížející vize "z jiného světa, jakoby z možné budoucnosti", tak můžete zkusit i tohle. Já osobně mám s touhle literaturou, aktuálně, problém, jelikož jsem jaký sem, vyžaduju určitou strukturu, sílu; v hlavě mám často sám chaos, mám toho v ní moc, takže když se setkám s literaturou, kde se to sází páté před deváté a tvoří tenhle chaos, musí to být něčím vykompenzováno (něčím silným), jinak mě čtení stresuje a štve. Tady jsem tu kompenzaci nepocítil. Tohle spíš tak nějak pluje, jako když sledujete list, táhnoucí se potůčkem.

9 28.01.2023

Už podle obálky je jasný že
Effenberger
chce být čten
jako obrazy ve filmu přeskakují
když je člověk řádně
zduněnej.

To je Džejpeho freestyle variace na Effenbergerovu poezii, která opravdu vychází a spadá blíž k filmu, jeho střihu a dynamice a jaksi "objektivnímu zachycení", než k tomu fantasknímu surrealismu a ve své analýze a stylu je míň přístupnější a trošku větší challenge, než když básnicí dělají to, čemu se v doslovu trefně říká snaha o "literární gesto" nebo "jazykové gesto" (pro voliče jistých nejmenovaných individuí se to dá snadněji přeložit jako "čau efekt" nebo "wow", což se čte česky "vau"), nicméně je to docela sranda, protože doslova mění, stříhá, ohýbá, v půlce svých veršů, vět, význam, obraz, takže váš vnitřní kinematograf to tam sází jako když máte ADHD, nebo když se nacházíte v "těch stavech" (ať už je to jen mozek, co zrovna musí projíždět traumata, nebo má příliš moc nápadů, nebo jste si do smaženice přimíchali omylem zvláštně vypadající houby), je to obraz za obrazem. Sympatico.

"(..) Nebo za výkladní skříní kde nádherné koberce
opakují ozvěnu křídel těžkého ptáka
je to melodie k staré perské písni"

(...) "jarní země a slunce tě svlékají
krásnou jako výlet na Kokořín"

(...) "je to tak dlouho že tě ani nepoznávám říkala
blankvers v očích tak dávných a tak rozmarných
jako by byla náhle ulice plná květin
mnoho lidí pospíchalo sem tam svírajíce
v kapsách trochu peněz"

Effenberger má mnoho momentů a tohle je jeho raná poezie, definitivně ale autor hodný návratu a celkem překvapení pro velmi specifický styl, dokonce bych dokázal i vidět, podobný přístup, odraz, u psaní nebo filmů Jana Švankmajera, zejména v té střihovosti a práci s detaily.

1 28.01.2023

Je to taková, co do témat, variace na 'Tahle země není pro starý' (původně taky napsáno jako filmový scénář), ale postrádající jak v aspektu thrilleru, tak v hlubším filozofování a konverzačkách; i když i tady jsou slušně vypointované. Asi nic, co by urazilo, ale všechno je to stejně a lépe zpracováno, ať už byste hledali ve filmech, TV shows, nebo literatuře... takže mi víceméně přišlo, že tohle se svezlo hlavně na tom, jak se po McCarthyho skoku do mainstreamového výsluní najednou objevil / rozhodl / zkrátka napsal scénář, což ale jaksi dovádí jeho "precizní a pomalý, prozaický styl" k jisté filmové uspěchanosti, střihovitosti. Jde vidět, že to pro McCarthyho není úplně něco, čemu by nerozuměl, v čem by plaval, protože jeho příběhy definitivně nepostrádají jistou filmovou dynamiku, ale taky si myslím, že 'Konzultant' je něco, co mu zkrátka nesedí, formálně, v čem úplně neexceluje a tudíž jeho silné stránky až tolik nevyniknou a zapadávají v řidším, méně konzistentním textu.

1 25.01.2023

Asi mimo hardcore fans boxu si moc lidí nevzpomíná na to, jak v roce 2015 užvaněný a přehlížený (ač neporažený) 'Gypsy King' Fury porazil tehdy nedotknutelného Klička, který byl více než dekádu šampionem, "perfektním" v ringu i mimo něj (ač mnohými vnímán jako "nejnudnější éra v historii těžké váhy' = casuals si stěžují na to, že to nejsou větší jatka a někdo dokázal používat hlavu, taktiku, aby soustavně vítězil). Tehdy to byl šok, ale pro Furyho to zároveň znamenalo dosažení cíle, o kterém dlouho snil a po kterém už neměl žádný další. Ocitl se na vrcholu a zjistil, že je na něm sám, prázdnota dosaženého cíle (co teď?) - a tak následoval strmý pád dolů, k drogám, depresi, tloustnutí, chlastu a chaosu. Číst podobné knihy je dost obtížné, jednak mi ten překlad bere tu potěchu z jeho typického výraziva a slangu (dosser [dossa!]; začátek knihy jsem nakousl jako ebook v originále), pro řadového čtenáře nejde o nic víc, než další z kopy motivačních knih, cvičte, omezte sociální média, snažte se najít optimální, zdravý přístup, jídelníček, spánek, dívejte se na věci takhle, dělejte tohle a hlavně nedělejte tohle - bylo to tu mnohokrát a většinu věcí tady už znám odjinud (alter ego kapitola je ale zajímavá, i zmíněná kniha Todda Hermana), takže jde jen o to, že je to jinak poskládané, a trochu jinak (třeba struktura kapitol, coby kol v boxu, kdy si na začátku každého dávate intenzivnější a intenzivnější workout), od boxera samozřejmě očekávajete větší optimalizaci na trénink, stravu, ale líbilo se mi, co se z Furyho stalo, tenhle "ambasador mentálního zdraví"... příběh za tím vším v pozadí, který znám velice dobře, protože jsem Tysonův vzestup na vrchol a následný pád do temných vod sledoval, ač spíše okrajově; a ten comeback, jaký pak následoval, o necelé tři roky později, 2018, jaký se nevidí... a dal nám v zápětí jednu z nejlepších trilogií moderní éry boxu (za poslední roky jsem snad v boxu neviděl trilogii, kterou bych přirovnal k Fury vs. Wilder, kdy epika gradovala s každým kolem; protože, věc se má takhle, v boxu se točí obrovské peníze, každý boxer se snaží chránit svůj rekord, postavit do nejlepší pozice, je to politika jako všude, kde se točí moc a peníze - takže tenhle střet... bylo to i osvěžující, protože navzdory všemu, v tomhle sportu se nevidí tak často, aby ti nejlepší stáli proti těm nejlepším). Fury v téhle knize vysloví spoustou věcí, ohledně svojí cesty, boxu, mentálního zdraví, cvičení, diety, přístupu k životu, k lidem. Je to taková jeho obecná zpráva, ale myslím si, že sama o sobě, bez toho, aby člověk znal kontext, je tahle kniha průměr, se znalostí Furyho charakteru a jeho cesty ale teprve dostává odlišný, epický rozměr.

2 22.01.2023

Je to takové filozofování light; experiment, kde Crevel popisuje autobiografické momenty, bez toho, aby jakýmkoliv postavám dával jména a tak se tak nějak zaměřujete na tělo, cit, vzájemné vnímání, interakci, dvou složek; text, kde se fyzicky jedná a dělá, vyjadřuje, ale taky jde a cítí pod povrchem. Definitivně zvláštní probádávání vlastní identity. Do toho tam sází, co se mu stalo, čemu byl vystaven, něco o soudobé Francii, o jeho vnitřním světě. Připomnělo mi to mě samotného v začátcích, kdy jsem taky nechtěl na nic a na nikoho odkazovat a proto jsem dával jména, co nebyly jména, nebo věci popisoval tak, abych nemusel zmínit, o co jde. Je v tom ta mladická upřímnost, zápal, že všechno změníte (protože vy víte a oni neví), ale taky zápal jistého sebepohrdání, zmíněného hned několikrát, nicméně nepůsobícího samoúčelně "nesnáším se protože se nesnáším, protože stojím za hovno" (logika), ale důvod, postup, zajímavý postoj k otázce a pohledu na sebevraždu. Neměl bych s tím problém, spíš jde o to, že tuhle krátkou knížečku sráží ten obsah, kde se zmíní opravdu jen tu a tam pár odstavců, co vás zaujmou, aby se to pak po zbytek knihy tak nějak balamutilo v nekonzistenci těch těl a jednoduchých pohybů o ničem. Experiment, co mi tak trochu připomněl Beckettovo 'Tso' (Watt) a to už je taky nějaký pátek, co jsem to četl. 'Moje tělo a já' jsem rozečetl a poté současně rozposlouchal Klause Manna a jeho 'Bod obratu', kde Klaus Crevela hned několikrát zmínil, přišlo mi to jako zvláštní náhoda. Opět, velmi mladý a pohledný člověk, co zemřel brzy, ale aktuálně, ano, si říkám, rád bych si tohle někdy přečetl znova, zároveň ale nevím, jestli mi René má co říct a dát, hlouběji - čekal jsem surrealismus, nicméně zrovna v pětadvacátém roce svého života byl ze surrealistického hnutí Crevel vyhozen a tenhle text je toho do jisté míry odrazem. Paměť. Samota. Sny. Zmínění sebe sama, Crevela, v závěru textu. Silné opravdu, v momentech a rozmezích vět, odstavců, tu a tam. Jinak se to plahočí, jako slasher film, u kterýho jen čekáte, až se objeví záporák a někoho odpraví.

"Měl jsem rád dámu s obnaženým krkem, a měl jsem ji rád proto, že to byla dáma s obnaženým krkem." (str. 13); Kafka?

"Že jsem, plyne jen z toho, co mě vzdaluje druhým a činí mě zrovna tak nesrozumitelným pro náhledy jejich inteligence, jako činí je nesrozumitelnými pro mě." (str. 26)

*Sebevražda (str. 74-75)

"... když moje zuby narážejí do jiných, cizích zubů, nakonec aspoň na pár chvil uvěří ve sdílenou důvěrnost koster."

"Když nad sebou vítězím, nebo mám na několik minut ten dojem, moje vítězství je obyčejné vítězství Pyrrhovo.
Bitva utichne, komedie skončí, jsem sám, s prázdnýma rukama, s prázdným srdcem.
Jsem sám." (SCORPION: WELCOME to the club)

1 17.01.2023

Informativní především. Například se dozvíte, kdo vynalezl hamburger.

5 17.01.2023

Jako předehra k současným událostem je to ideální, protože to rozebírá už letitou eskalaci. Já do toho upřímně nevidím a nechci ani mít stanovisko v něčem tak komplexním, kde závisí třeba i na tom, odkud pocházíte, což absolutně ihned mění perspektivu. Svět není místo, kde žijeme všichni v jakési univerzální rovnosti, ale v mezích, které jsme rozhodli vzájemně vůči sobě tolerovat, respektovat, navzájem a pro jistý profit. Obdobně můžete přemýšlet o svých vlastních osobních vztazích. Naše vlastní, západně orientovaná, demokracie zkresluje. V tomhle ohledu mě asi nejvíc zaujala část o tom, z čeho vychází západní myšlení a z čeho východní, nebo řekněme, zde (protože 90% knihy je koneckonců o Rusku, o USA a Evropě příliš ne) ruské myšlení podle Putina, ovlivněného filozofem Ivanem Iljinem - je snadné pojmout určitou vizi Světa a tuhle vizi se pak snažit implementovat, když v ni věříme. Snyder nepůsobí orientovaně, jako spousta západních komiků, což jeho texty činí přístupnější, objektivnější, ale to může být jen zdánlivé, pořád je to pohled jednoho člověka. Jestli mě něco tenhle probíhající konflikt naučil, tak je to: zpochybňovat média, být skeptičtější vůči tomu, co čtu a co vlastně doopravdy vidím, dívat se na to i z druhé strany, nepřijímat slepě titulky, nepojídat propagandu a věřte, že ta jde ze všech stran. Je snadné uspořádat lov na žraloky, coby zabijáky oceánů, když jediný způsob, jak člověk spatřil žraloky je, že si pustil 'Čelisti' od Spielberga. Snažte se jít hlouběji, dívat se za to, co je vám prezentováno.

7 10.01.2023

Formálně podmanivé. Nejednou jsem se tak nějak ztratil v momentu reality, kterou Mann tvořil. Aschenbach přijede do Benátek, aby, znuděn svou perfektní uměleckou tvorbou, okusil skutečný život. A okusí jej, jen ne tak, jak by asi čekal.

6 07.01.2023