JP komentáře u knih

Není to špatný. Jednohubka, stejně banální jako plán hlavní dvojice záporáků. Asi nejvíc mě pobavil moment během sexu, kdy se vypravěč, dítě v děloze, vyjadřuje k dění okolo sebe: "Málokdo ví jaké to je, když vám sok vašeho otce strká penis přímo pod nos." A dobré připomenutí toho, že někdy prostě nejste dost dobří, i když jste lepší, než člověk, co je na vašem místě. 6/10

3 29.12.2020

Anotace to zase nafukuje, ale v momentech to není špatné, líbilo se mi to segmentování básní, kdy konec jedné navazuje názvem druhé. Jinak jde o hodně intimní poezii (a která není, že?), která je v mnoha chvílích možná až příliš nepřístupná "víš jak jsme tehdá tam dělali to" - to bez kontextu člověk prostě tápe ve tmě. Ale nebylo to špatné, nicméně, já když už čtu poezii, jsem asi rozežranější, takže spíš průměr.

1 18.12.2020

Jung je gangster. Osobně si ty jeho diktáty užívám. Je to jako kdyby nakráčel do budovy, přistoupil k nejvyššímu představenému arcidiecéze a dal mu čelo. A zatímco se dotyčný svíjí na zemi v krvi, Jung vysvětluje proč formou rap songu. Jeho samotný postoj "z pozice laika", jak říká, ale staví křesťanství, myšlenku Boha, pod neuvěřitelný zatěžkávací test, protože Jungova inteligence vskutku je až děsivá. Svým způsobem si myslím, že tahle kniha dobře zhodnocuje křesťanský dogmatismus a slepé přijímání myšlenek (což je to, co mě od víry s jinak sympatickými základy a morálkou vždy odrazovalo). Jungovo "kritického myšlení tázajícího se člověka" vyžaduje vaše plné soustředění a trpělivost a zaujetí pro to, co čtete... je to sice obtížné ale zároveň sdostatek srozumitelné a přístupné. A ještě jedna věc: než se pustíte do téhle publikace, doporučil bych si přečíst Knihu Jóbovu a Zjevení Janovo.

9 09.12.2020

'Položil chlapci na ramena obě ruce, vzal jeho hlavu do dlaní, obracel ji na všechny strany, znovu si pozorně a se vzrůstajícím pohnutím prohlížel jeho tvář.
"Přesťan se smát."
"Nesměju se."
"Odkdy máš ten smích?"
"Vždycky jsem byl takový."

Vyobrazení Gwynplainea, ať už jde o filmové zpracování, nebo předlohy k jiným postavám (Joker) ani nesahají po kotníky tomu, jak musel doopravdy vypadat a že jsem si jistý, že se podobné věci jednu dobu definitivně děly běžně. V knize se píše, že měl smích protáhnutý až k uším a dásně odhalené. 'Comprachicos' rovněž, mají základ minimálně ve zvěstech a tím pádem skutečnost - ta bývá obvykle ještě horší. V kontextu toho vrhá Hugova ponurá předloha na všechny navazující díla stín svojí syrovostí, ale taky nekončícím humanismem. Je v ní celou dobu přítomna i jistá naděje, pro hrdiny, kteří se snaží kráčet nelehkým životem, do něhož byli uvrženi. Člověka to nutí přemýšlet nad všema svinstvama v historii - v tomhle ohledu mi přijde k smíchu, s čím mají dnešní liberálové dennodenně ve zprávách problém. Nicméně, Hugově rozmáchlosti by z dnešního pohledu slušelo výraznější editorské osekání textů - ale ani ten rozsah neubírá na poutavosti a síle.

7 07.12.2020

Hodina češtiny kdesi na Moravě, cca 2010:
Učitelka: "Kdo to byla Médeia?"
student: "No, byla to žena..."
Učitelka: "...to jsi mě teda překvapil, Roberte, já jsem myslela, že to byl hermafrodit."

Zpočátku jsem si to užíval. Cayce. To noření do jejího virtuálního světa propojeného s tím skutečným, s její poruchou, s osamělým životem a prací - řada lidí se asi dokáže identifikovat. Skoro jsem si říkal, tohle jsem očekával a nedostal od Pynchonovy poslední knihy (*Bleeding Edge), ale pak se to okolo poloviny zlomí a vy už tušíte, že půjde jen o takové to pachtění a zamotávání se do rozpracovaného tématu a vše se to nakonec nějak rozmotá, ale vlastně už nemá čím překvapit. V tomhle ohledu bych chtěl říct, že knihy se dají i s relativně podobnými zápletkami zpracovat literárně lépe, jako třeba Austerova 'Kniha iluzí', nicméně Gibson není spisovatel, jako Auster, Gibson je spíše takový sociologicko-technický vizionář, kterého baví se zamýšlet nad blízkým vývojem lidstva v oblasti např. virtuální reality a psaní jako takové je pro něj až hra na druhé housle, což jeho 'Rozpoznání vzorů', alespoň pro mě, sráží dolů. Druhá polovina mě vyloženě nebavila. I tak, fajn koupě z LK za 69, ke které bych se určitě jinak nedostal. A design obálky je taky parádní, od vydání z roku 2011 jsem okolo toho kroužil.

2 05.12.2020

Svým způsobem mě k této knize po pár letech váhání dovedla a dokopala až nedávná smrt mého dědy. Ten se rád zabýval, mimo jiné, kriminalistikou, jelikož byl sám bachařem. A od Kmenty měl hodně knih. Na Bosse Babiše jsem se tak chystal celkem dlouho a jediné, co mohu říct je, že pokud člověk dokáže číst mezi řádky, dávat si věci do souvislostí a trošku používat mozek, tak musí pochopit, že okolo téhle figurky se děje až moc "fishy" (*podezřelých, podvodných) věcí. Ale tohle já už vím dlouho a o tom je ostatně celá mocenská politika, která mě nikdy nebavila ani nezajímala. Kmenta dává velice zdařilé podklady k tomu, aby si člověk udělal dostačující obrázek.

6 02.12.2020

Celej "choose" monolog tak dokonale vystihuje náladu příběhu. Je to zoufalé zklamání z reality... drogy z nudy a útěk z téhle reality. Ale pořád to hledí do budoucnosti s tím, že bude líp. Myslím, že proto se stala tahle záležitost tak populární, protože hodně lidí se cítí podobně. Jejich život není v žádným případě ideálem toho, co chtějí, ale naděje, že bude líp, tu je. Jako kluk jsem znal a viděl především film, hádám, že v nějakých pěti, šesti, možná sedmi letech, na VHS, kde bylo tuším ještě 'Sbal prachy a vypadni' a sledoval na staré bedně, kterou měl strejda v pokoji, kde v té době snad ještě choval fretku, ale myslím si, že tenhle film docení až trochu starší a životem zkrouhlejší divácto, čtenářstvo, protože pro mě je v tomto případě film nedostižně vepředu před knihou, která definitivně nebyla špatná, ale myslím si, že důvod proč kniha tak funguje v Británii je slang, v jakém je psaná, překladatelsky prakticky těžko zvládnutelná... no, taková sebevražda, překladatelské seppuku. Není to nemožné (Mechanický pomeranč), ale v případě některých děl to zkrátka nejde. Takže, stejně jako nemůžu docenit Célina, protože francouzskej originál je opět nepřeložitelnej, tak je na tom i Welshův Trainspotting, ke kterému jsem se navíc dostal mnohem později, než jsem původně chtěl (až vydání z roku 2013). A tak je ta vizuální, hudební a životní klasika v mé hlavě zafixovaná především jako magnetizující film.

4 28.11.2020

Za oponou mýtů a lekcí, které si z nich můžeme vzít. Mít Campbella jako učitele muselo být zjevení, protože se moc dobře poslouchá. Ale po čtení Junga mi jeho limitace čistě na mýty (a monomýtus), připadá přeci jen příliš učebnicová, jednodimenzionální. Vezmete si příběh, zanalyzujete jej, přišpendlíte na něj možnou definici a voilá. Je ne sais pas. Tak nějak pořád dokola. Sem tam nějaká informace, nebo myšlenka. Nejvíc ze všeho mi tahle kniha připomněla Blyova 'Železného Jana'. Je to taková ta analýza, která vás musí ze srdce zajímat, abyste se do knihy ponořili. Není to tak, že by mi kniha vadila, nebo bych ji chtěl kritizovat, ale aktuálně mě příliš nebavilo se tímhle textem zabývat.

3 21.11.2020

Tomuhle říkám 'sexy'. Dávám to po troškách, ale už teď (jsem na straně 312) se chci s něčím podělit. Pokaždé, když knihu otevřu, přenese se koncentrace jen na ni, protože vím, že tenhle Jungův tarotovej výklad ("nechápat doslovně, opakuji, nechápat doslovně") bude něco jinýho a už jsem od něj něco málo četl a studoval ho... tahle kniha byla klasifikována jako nebezpečná a kolega v práci (křesťan) my o Jungovi říká, že "moc přemýšlí a plácá tam ty svoje nesmysly, jak tam začal mluvit o tomhle, Honzi, tak jsem hned věděl která bije" - vnímám to jako dobrou srandu z mojí strany, že jsem mu knihu vnutil, protože číst ji a pak o ní sem tam hovořit s člověkem, co má prakticky anti-jungovský postoj, i když uznává jeho inteligenci, tomu dodává to pravé koření) ale o tom je celej Jung. Berte to jako takovej trailer na 'Červenou knihu'. Jde o soupis citací z knihy a několika poznámek a hesel, co jsem si chtěl vyhledat. Přepis:

Liber Novus
Cítím magnetizující sílu knihy, jak ji čtu.
*následují dva s knihou nesouvisející zápisky, vize, předtím, než jsem usnul, zní trochu mimo mísu, popravdě*
str. 151 - význam
str. 152 - kolektivní nevědomí, kolektivní vina, - Odstavec "Vy všichni..."
str. 153
str. 160 (2) "Žijeme..."
str. 164. "Jestliže bůh je absolutní krása a dobro, jak může obsáhnout plnost života, který je přece krásný i odporný, dobrý i zlý, směšný i vážný, lidský i nelidský? Jak může žít člověk v lůně božstva, jestli božstvo přijímá jen jednu jeho polovinu?"
sestup do podsvětí (descendus ad infernos)
coniunctio (sjednocení)
Salomé
Deus Leontocephalus
Soror, filia mystica
"Když jsi popuzen proti svému bratru, pak mysli na to, že jsi popuzen proti bratru v sobě, tzn. proti tomu v tobě, co se tvému bratru podobá." (str. 195)
"Slovo se stalo doslova naším bohem a zůstalo jím (str. 237, Přítomnost a budoucnost)
str. 240 "Podá ti..."
"Slovo se ti stává bohem, protože tě ochraňuje před nespočetnými možnostmi výkladu."
gnosticismus, helionismus
str. 295/296 "Ale tím, že vyšel..."
"Neboť naše síla pak zůstává ve zlu. Musíme tedy zlo plně přijímat, bez lásky a bez nenávisti, s uznáním toho, že je a že musí mít svůj podíl na životě. Tím mu vezmeme sílu, kterou nás přemáhá."
"Ten, kdo zlo nechce, tomu chybí možnost zachránit svou duši před peklem."
"Umírání nezastavíš."
"Humani nihil a me alienum esse (Jsem člověk, nic lidského mi není cizí) je přímo má povinnost."
Kurevsky náročné, ale přitom i přístupné čtení, definitivně velmi bohaté.

5 20.11.2020

Beckettova poezie je stejně (u)jetá jako jeho próza a úplně stejně v ní mísí bahno absurdna s lehkým komičnem. Není to lehké čtení, ale když ho neberete vážně, dokáže pobavit a zaujmout. Čteno v anglicko-francouzském vydání. Za mě dvě pasáže:

"I am sick with hearing the words of bliss
The love I endure is like a syphilis"

"Live and clean forget from day to day
Mop life up as fast as it dribbles away"

1 10.11.2020

Vyloženě jsem byl jen zvědavý srovnat předlohu Jeffa Lindsayho se seriálovou adaptací (čistě z nostalgie) a jak jsem předpokládal: Zatímco TV show prodává vlastně vše - černý humor, herecké výkony, hlavní premisu, magickou atmosféru ("Tonight's the night.") bezstarostného léta v Miami s mentalitou a kodexem hlavního antihrdiny, trefné vedlejší postavy - u knihy si člověk říká, že je to okleštěno o všechny ty drobné detaily, co to dělají právě tím, co na tom milujete nejvíc - médium TV vítězí nad médiem literatury. Kniha působí velmi velmi staticky, přímočaře a postrádá šmrnc a inteligenci, vlastně jen posloucháme Dextera a vnímáme jeho okolí z pohledu jeho bubliny, což třeba anuluje komičnost scén, kdy se Dexter snaží chovat "casual", aby splynul s davem a působil jako normální člověk... je to jako kdybychom zbavili určitý příběh, který má mnoho mnoho vrstev a ponechali mu pouze dvě. Ve své podstatě se jen lehce dotýkáte toho, na co jste zvyklí, 'Drasticky děsivý Dexter' tak je spíš jen koncept, který byl následně lépe rozpracován. Působí to hodně jako béčkové knihy, které jsou napsané na základě populární předlohy, čistě jako produkt, ne jako originální myšlenka, která má ambice být něčím víc. Nemělo mě to čím ohromit. 5/10

4 30.10.2020

Snažil jsem se tu premisu, koncept knihy popsat dvěma lidem. Není to úplně jednoduché, ale právě to je na tom tak zajímavé, snažit se vysvětlit zápletku knihy, která sice zápletku má, ale vůbec o ní není. Miévilla znám a vím o něm už hodně dlouho, ale za ty roky jsem pořád nebyl schopný se k němu dokopat. 'Perdido' skončilo rozečtené na osmdesáti stranách, kde je doteď. A Miéville sám je pak master ve world buildingu. Každá jeho práce jde cítit svojí žánrovou rozličností, odlišným pohledem a přístupem k jednotlivému specifickému motivu. Spousta jeho knih je pojmenovaná po lokaci, spíše než po hlavním hrdinovi, nebo aktu toho, co se v knize děje, takže genius loci vyniká nad zápletkou a postavami. Zvláštní literatura, u které nemůžu říct, že bych cítil napojení a úžas, ale upřímné zaujetí nad jakousi sympatickou pošahaností a vůlí jít jinudy, než po vyšlapaných cestičkách, určitě.

4 27.10.2020

Černý humor, cynismus, ok, ale osobně nepochopím, z čeho a proč se lidi dokážou tolik nadchnout nad sérií stripů, z nichž pár je, řekněme, kreativních, ale zbytek absolutně o ničem (speciálně, když to srovnám třeba s 'Red Meat' Maxe Cannona nebo Hugleikurem Dagssonem). Ať "tito lidé" (Pavle) kouřili cokoliv, chci to taky.

3 26.10.2020

Jednohubka, kterou jsem si pustil během rutinního uklízení bytu namísto soundtracku k DOOM Eternal. Civilní a lidské, ale taky s notnou dávkou kýče. Pokud jste viděli svoje starší lidi odcházet, oceníte tenhle krátký text asi o trochu víc. Jinak spíš průměr, co nenabízí nic víc, ale ani nic míň, než od něj očekáváte.

6 25.10.2020

Někteří žijí v přijmutí pravdy, někteří žijí v jejím absolutním popření. A někteří balancují chytře na pomezí, radou právníka. Justiční omyl sem, justiční omyl tam. Spousta fabulování ve vzduchu, ale nemůžete vědět nic, protože jednotlivé případy neznáte. A paradoxně se z rozhovorů dozvíte, že skutečně minimálně jeden člověk z těchto 18 je zavřený na doživotí, odsouzený křivým svědectvím dalšího, který se ve svém vlastním rozhovoru ke všemu otevřeně a bez obalu přiznává. Takže, velmi komplikované. Spravedlnost má tendence být velmi přímočará... ale když se člověk podívá na stav naší země, obecně, může si udělat obrázek o našem justičním systému. "Civilizovanost společnosti se dá posoudit podle chování jejích vězňů." -Dostojevskij

4 21.10.2020

Člověka to nemá čím ohromit, pokud se s tím neseznámil, když byl mladší... trilogie jako jedna kniha, jak ji Tolkien viděl, dělá mnohem lepší dojem a to díky právě celému tomu budování ve Společenstvu. Závěrečný díl je tak pohádka, co zestárla a která ve filmové podobě dostala značně lepší dynamiku, protože druhý a třetí díl jsou přeci jen více o akci, zápolení ať už Froda se Samem nebo ostatních členů v bitvách... není to tolik podmanivě kouzelné, i co do psaní, jako třeba a právě Společenstvo. Opět musím vyzdvihnout, do jaké podoby svoji vizi přetavil Peter Jackson... ale já čekal od knihy přeci jen popisnější a velkolepější pojetí, možná vinnou právě celkové epičnosti filmové adaptace, kterou je člověk odkojený.

6 17.10.2020

Fragment, zamýšlený jako část Meyrinkovy klíčové práce 'Styx', k jejímuž dokončení se ale nedostal. Okultismus, jóga, trans, "mezi nebem a zemí", Meyrinkův zájem o všechen esoterismus je až fanatický, ale zároveň v mnoha detailech skutečně uhodil hřebíček na hlavičku, třeba že ústní či písemná tradice nejsou jedinou formou zachování určité nauky, ta zůstává "v krvi" a může vybublat na povrch i o staletí později. Možná proto se tak vehementně snažil jakkoliv, nějak, předat věci, ve které věřil a kterým se naučil, nebo alespoň jakou zkušenost s nimi měl. Věřím, že jsou věci mezi nebem a zemí, které nelze jakkoliv racionálně vysvětlit, patří do jiné sféry. Rovněž mě zaujalo, protože vím, že Jung Meyrinka četl, tak i Meyrinkovo pojetí toho, čím se sám Jung zabývá na řekněme, značně odbornější a sofistikovanější úrovni - Stín. A v tomhle ohledu je opět zajímavé, že se oba dopracovali k témuž, ale z úplně jiných základů.

2 13.10.2020

'Coraline' Pata Rothfusse. Problémem je, že tohle se dalo zpracovat do povídky, nebo dokonce kapitoly... Rothfuss se to snaží uhrát do autu, že kniha je "zkrátka divná a možná není pro vás a možná kdybyste si ji přečetli znovu, lidem se víc líbí moje knihy, když je přečtou znovu a blablabla". Není divná. Je úplně normální. Jen mám ten dojem, jako kdyby Patovi došla esence, šťáva, protože tráví víc času dissováním svých fanoušků online, než psaním. Kratičká novelka o Auri nabízí snad jen záblesk specifické atmosféry jejího života... ale vlastně krom toho nic nepřináší, Kronika královraha je zkrátka jinde a možná, že 'Jméno větru' byl Patův 'Dragostea Din Tei', jeden hit... a konec, protože, ruku na srdce, jeho editorka tvrdí, že poslední roky ani nepíše (ale hrozně rád sám sebe poslouchá, jak je těžký pochopit jeho knihy a jejich provázanost - chápu, těžká cesta k srdci pravýho fantasy geeka, dlážděná nepředstavitelnou bolestí)... Pat de facto píše trošku nápaditější fantasy pro děti, ale sám sebe vidí jako Friedricha Nietzscheho 2.0 - nicméně, tahle knížka si svých pár fanoušků určitě najde. A epub jistí pofidérní investice do podobných projektů.

9 07.10.2020

Nesmrtelnost = IDDQD. A přesně takhle Kundera svůj román hraje. Číst ho teď začíná být děsná nuda. A je zajímavé, jak můj zájem o něj, nebo lépe řečeno dojem, jaký na mě dělá, s časem čím dál víc upadá a klesá, do šedi průměru. 'Nesmrtelnost' je meditace na různá témata, ale hlavně z toho cítím Kunderu, jako člověka co se opájí svým pojetím románu (pojetím, která nikdo kromě něj samozřejmě netuší *irony*) a že to, že napsal experimentálněji laděnou prózu je najednou událost roku. Je to takový ten bod, kdy si autor řekne, že už toho napsal příliš ve stejném duchu a tak se rozhodne pro divočinu. A Kundera umí spoustu skvělých literárních kliček, aby čtenáře od začátku do konce tahal za nos. Cpe do románu přehršel odkazů, spojuje se s velikány, aby se držel v jejich světle, hraje si. Ale já tyhle hry nehraju. Vidím to. Kundera nikdy nenapíše a nevydá dílo, u nějž by plně nevěřil, že bude veřejností opěvováno a v určitém rozměru viděno jako "veliké", ale jeho záměr sám mi přijde pokřivený a špatný (pak samozřejmě řekne, že to napsal, aby zachránil delfíny nebo tak něco). Ale teď mluvím o dojmu a přijde mi, že Kunderův problém je právě v jeho sebeopájení, které konstantně prozařuje skrze jeho text a trefně tak zabíjí jeho 'Nesmrtelnost'. Možná proto je Kundera tak populární u žen, ta tendence znít ladně, ale přitom nemít žádnou přidanou hodnotu (jako když se chováte slušně a příjemně, ale ne upřímně), je to úplně totéž, jako když se nějakej borec snaží dostat ženskou do postele a vy víte, že je to absolutní dement, ale zároveň, že ona se s ním stejně vyspí... v poslední době jsem začal být silně alergický na tenhle egocentrismus lidí, protože zjišťuju, že jsou to ti největší idioti, což zpět ke Kunderovi, jej může činit geniálním idiotem, a to je next level, v negativním slova smyslu, je to ještě hlubší propast. Společně s tímhle čtu 'Červenou knihu' od Junga, u kterého vím, že jeho záměr vůči čtenářům není falešný a který tuhle knihu v mých očích degraduje do pozice leporela v mateřských školkách - leporela o superhrdinech, co mají na kápi MK a nikdo není lepší, než oni. Kunderův záměr mi přijde falešný... a velmi sebestředný. Ale třeba je to jen můj dojem... ale já dám hodně na svoje dojmy. Možná to i sám Kundera ví a uznává: „Když tě slyším, bojím se, aby tvůj román nebyl nuda.“ A to jsem okolo 'Nesmrtelnosti' kroužil tolik let, abych nakonec zjistil, že je to jen jedna veliká nudná onanie. Tím končím s mušlemi, uvidíme se za chvíli.

7 04.10.2020