JP komentáře u knih
Polski troll Sapkowski. Trvalo mi roky se k 'Zaklínači' dostat a pak jsem celou sérii, s výjimkou téhle knihy, sjel v roce 2019, pokud se nepletu. Během sledování interview na youtube pár dní zpátky jsem si říkal, jakej je ten Andrzej zase drzej a možná bych "to mohl dorazit a dát si Bouřkovou sezónu"... jeho psaní, stejně jako jeho osobnost konstantně balancuje na pomezí jakési parodie, se spoustou odkazů na aktuální dění světa, sarkasmem, až nasraností, nabubřelostí. 'Bouřková sezóna' pak v tomhle ohledu sama není o nic horší nebo lepší, než ostatní díly 'Zaklínače', možná o drobek vtipnější a méně akční, ale spíš se pořád nedokážu zbavit toho WTF, toho, jak zaražený jsem, když si u každé jeho knihy říkám: A já si celou tu dobu myslel, že tohle bude jako všechny ostatní seriózní epické fantasy ságy, ale ono to celé klame tělem, obalama a je to jen jedna velká komedie, co si utahuje ze spousty věcí a i přestože má skvělé postavy a je více než slušná, tak je to pořád jen komerční sranda, co sama sebe nebere vážně, což se, hádám, taky dá počítat jako unikum... takže jestli mě jedním elementem polski troll skutečně zaujal, pak je to tímhle.
Některá z odhalení už zkušeným kafkologům asi budou povědomá. Ale veskrze příjemná publikace s příjemnou formou i provedením, která se zaobírá Kafkou z různých úhlů na velmi lidské bázi (co dělal ve svém životě) a trochu tak centruje mýtus, který se okolo něj vytvořil skrz jeho později publikovanou tvorbu a její interpretace, mýtus temného, téměř makabrózního pražského židovského spisovatele, neznámého génia (přitom Kafka byl v kruzích německy píšících spisovatelů známé jméno - nadějný talent). Spousta detailů, které dávají skládačku velice dobře a "s největší pravděpodobností" dohromady, jak to ve skutečnosti bylo (samozřejmě je tu pořád spousta mlhy, která to vše obklopuje, to by ani jinak u Kafky nešlo). Ale musím říct, četlo se to rychle a bavilo mě nořit se do všech těch detailů, což je něco, co u většiny knih, ke kterým se poslední dobou dostanu, postrádám. Klasická kafkologie.
Víceméně jsem se k tomuhle dostal jako svého druhu ústupek kvůli příteli, který mě urgoval, abych si znovu přečetl Orwellovo '1984', které jsem svého času ve svém věku přece "nemohl logicky pobrat" (a má pravdu). Ale nechtěl jsem znovu číst '1984' a tak jsem se rozhodl pro tenhle prequel. 'My' je samozřejmě veliká a symbolická klasika, bla bla bla, ale je prostě outdated, zestárlo to a všechny ty utopické pokračování, které posouvají tu pomalu se blížící budoucnost, přeci jen dělají lepší práci. Bradbury a pak už se jen můžete spustit tobogánem. V tomhle ohledu, i když byl Zamjatin režimu osinou v zadku a jeho dílo má bezpochyby svoje místo, literárně už to taková hitparáda není, definitivně asi ne jako těch sto járů zpátky... sto járů v šachtě žil, nečančal jsem, sto járů fáral sem uhlé, sto járů šalina jela. Neměl bych si z toho dělat legraci, ale v tomhle bodě si už nemůžu pomoct. Možná ten čtvrtý šálek kávy. Ale věřím, že bych tomu v budoucnu měl možná dát další šanci.
Na internátě vojenské školy bylo za Musila asi pěkně divoko. Ale nebudu se pouštět do rozborů o tom, že něco bude na tom, když vás přitahují uniformy. Sexuální eskapády bandy chovanců střídají morální eskapády a sebereflexe ve stylu: "Nechal si to tam strčit... 'a líbilo se ti to? a jak se ti to mohlo líbit?! Přemýšlej! Předkloň se! Víc!' Vykřikl bolestí." V tomhle ohledu mi to připomnělo 'Tajnou historii' Donny Tartt, taková skupinka lidí, co se dopouští přečinů a reflektuje se jak morální to je nebo ne. Na dvaadvacet let slušné dílo (a na rok 1906 i provokativní, doslova vidím jak tohle čte nějaká panička u polívky a zaskočí jí u toho), podobně jako 'Rumový deník' Huntera S. Thompsona, ten ho taky napsal ve dvaadvaceti, ale tam až takový strkání věcí sem a tam, pokud si pamatuju, nebylo. 'Zmatky' jsou dobrou ukázkou toho, že Musil má nesporné literární kvality, ale ty teprve vybublávají napovrch, takže tohle není nic, co by člověku vytřelo zrak. I tak se těším na 'Muže bez vlastností', soudě z těch několika kapitol, co jsem zatím četl, to je úplně jinej level.
Mapování konfliktu mezi původním obyvateli Ameriky a anglosaskými osadníky, kteří je postupně vytlačili (jak je řečeno v závěru, z lavičky dolů) - kniha je do značné části zaměřená nejen na desítky let trvající krvavý konflikt, ale i na postavu prozíravého Quanaha Parkera, posledního a největšího náčelníka kmene Komančů, který byl sám o sobě magnetizující. ____ Spousta násilí. Spousta nenávisti, touhy po mstě ve vzduchu.... ale i touhy po tom udržet svoji hrdost, udržet svoji kulturu a to, co je nejlepší v zájmu lidí. Tuhle knihu nedělá ani tak přehršel informací, jako spíš spousta drobných malých detailů, které člověk možná měl vlivem popkulturních obrazů vryté do paměti jinak, než jaká byla skutečnost.
Tu nadsázku chápu, ten czenglish bych i ocenil, protože sám v psaní oba jazyky mísím, ale ne tímhle stylem. 'Miss AmeriKa' je ekvivalentem "Easy peasy japanesey (Bob's your uncle)".
Slušná záležitost, která mi asi nejvíc připomněla 'Nevinného' od Iana McEwana. Nenadchne, ale ani neurazí. Spíš jde o to, jestli vás tohle tématicky zajímá. U mě průměr ve všech ohledech.
Náladou typický Cossery. Káhira. Žebrák spící na novinách, nevěstinec, mrzák, vražda prostituky, vše zahalené kouřem hašiše. Je něco sympatického na tom číst o "hrdinech", co jsou ospalí a pomalí, líní, bez ambicí. Taková ta sympatická špína. 7/10
Za komančů byl tata taky problémová osoba (Černí baroni), ale Placákův 'Fízl' je přeci jen kniha spíše faktografická, dokument doby... i když náš stát stále řídí bývalí členové StB. Nevím. Čekal jsem něco úplně jiného, než výčet toho co, kdo, komu, jak a za kolik. Ta forma mi jednoduše nesedla.
Film ždímá námět přeci jen o dost lépe, i když se Suzuki snaží tam dělat spoustu chytrých hororových kliček a střihů. Ale nebylo to špatné.
Tamás Jónás je talent. Je to rázné, upřímné a má to přesně ty momenty a věty, co hledám. Autobiografická próza 'Tatitatitati' je prodchnutá ambivalentním vztahem nejen s otcem, ale i se zbytkem rodiny. Sociální dno a člověk, který se chce vypracovat pryč, jinam a nebýt stejný, jako to dno. Me likey.
Zápisky a vzpomínky Miroslava Jiráska na dekádu života, kterou strávil jako politický vězeň. Informativní především. Komunismus nebo Druhá světová jsou vždy vděčná a hutná témata k zamyšlení (nejen) nad lidskostí.
Hispanoamerická rozplizlá nuda o ničem, jak je tomu ostatně zvykem u této hemisféry. Nemá to jasno, čím to vlastně chce být. Jedním uchem tam, druhým ven. Lo siento.
Hommage Samuelu Beckettovi, ve které se Auster vychyluje ze své tradiční role, což, mimo jiné, dělá z 'Toulek skriptoriem' asi jeho nejslabší práci, ale i tak jde pořád o literaturu v pravém slova smyslu. Takové vratké tři hvězdy.
Na první pohled si říkáte: "...", ale 'Cikáda' nese zvláštní překrásný minimalismus a až kafkovsko-orwellovskou beznaděj na svých pár stránkách. Vzpomněl jsem si na Gilliamův 'Brazil', je tam toho hodně, pod povrchem... Shaun Tan mě neumí zklamat.
Intimní zpověď, na které mě bavila zasněná atmosféra a nálada, spíše než příběh samotný. Taková Lolita naruby, z perspektivy francouzské patnáctky, která se dá dohromady s třicetiletým mužem z Číny.
Banda ruských postaviček se přetahuje o 'Višňový sad'. Některé klasiky se stanou klasikami, aniž by vlastně měly co nabídnout... už fakt, že je to tu tak dlouho neustále svádí k novým divadelním interpretacím a jsem si jist, že na prknech to zcela určitě funguje lépe. Ale samo o sobě mi to absolutně prosvištělo hlavou, aniž bych z toho něco měl, nebo pochytil.
Stejně jako Nabokov v 'Bledém ohni' i Auster buduje obdobně postavu Benjamina Sachse skrze hlavního vypravěče Petera Aarona a určitě by se našlo i několik dalších paralel. Link k postavě Sachse je Theodore Kaczynski, takže je jisté, že jde o klasické snoubení reality a fikce.. a co je vlastně co a je to vůbec? "Klasický Auster", míchající svůj koktejl a hrající si s tolika motivy a tématy, které dokáže chytlavě pojit dohromady a rozvíjet nečekanými způsoby - jak jsem psal u 'Knihy iluzí': spirála, ve které se necháváte rádi ztrácet. Na Austerovi je nejlepší, že něco tak postmodernistického dokáže být zároveň tak čtivé a díky svému nádechu mysteriózna, obdobně jako u krimi / thrillerů od Davida Lynche, i poutavé. Sám příběh mě ale tentokrát až tolik nechytil.
Korespondence mezi Wolkerem a rodiči, prodchnutá krátkými verši v zajímavém grafickém provedení. Čte se to "jedna báseň", i když to v určitých sekvencích začne být poněkud stereotypní (taky jsem se nejednou bál o to, aby se mi hřbet knihy nezlomil, hardback by nebyl na škodu). Wolker řeší primárně, co mu chybí a co potřebuje, jak jde studium, život a později jak mrzne a zápasí se svojí nemocí... a jeho máti, která je svým "Apollónem" až nezdravě posedlá se pro něj snaží udělat první poslední. Je to trochu zvláštní, číst si tuhle korespondenci, protože člověku nějaký výraznější náhled do duše samotných chvil nedává. Spíše se řeší: "je mi dnes lépe, je mi hůře, teplota je tolik a tolik, prosímtě pošli mi med a makovky". Velmi praktické čtení. Ale verše samotné se mi moc líbily, Wolker bez debaty měl neuvěřitelný talent komponovat jednoduché věci dohromady poutavým způsobem.
"...Západní mé smutné hory
nebe krví postříkaly."
Výplach. Obálka zaujala. Subžánr taky. Párkrát jsem se zasmál, ale knihu nedělá jen pár průpovídek. Rozhodl jsem se dát Kotletovi druhou šanci. Ale: No más, señor. Adiós. Siempre.