JP komentáře u knih

Hodně faktografická autobiografie složená jednak z Lynchových vzpomínek a jednak ze vzpomínek lidí, se kterými pracoval. Kniha není zaměřená na interpretaci jeho filmů, nebo nějakých metod, hlubokých analýz, jako spíš na okolnosti okolo jejich vzniku a maluje jednoho z nejpozoruhodnějších filmařů současnosti nikoliv jako podivína, ale jako pozitivního, milého a relativně normálního člověka, který jednoduše má zájem v podivných tématech kterým se věnuje. Ne tak úplně to, co jsem čekal. Ale i přes ten mamutí rozsah to nepokrývá informace, o kterých bych já osobně měl touhu číst tak dlouho, tolik stránek. Slušná kniha, ale očekával jsem od ní něco úplně jiného a víc. Jednu část jsem si ale musel poznačit: "I hated school. I fucking hated school. It was total waste of time." Cítím se podobně. 7.5/10

2 03.10.2020

Vonnegut bilancuje a už vlastně nemá moc co říct. Jeho triky jsou ohrané. Zápletka slouží k tomu, aby prodala knihu jako román a přitom jde jen o formu zápisků a ohlédnutí na (jak jinak a opět) vše možné. Kurt mě celkem bavil, když mi bylo tak 15-18 let, ani ne tolik tématicky nebo humorem, ale čistě díky struktuře, jakými své knihy komponoval. Dnes už mi připadá jako dost sešlá "uplifting" literatura instruktorů jógy a pozitivních "new age" středoškoláků, co si myslí, že jejich sarkasmus a pseudointelekt přebije realitu života. Na mě příliš laciné, příliš naivní.

1 02.10.2020

Asi jako většina jsem se ke knihám dostal okolo boomu, který způsobila filmová adaptace trilogie (2001-2003), tehdy jsem dostal a přečetl pouze první část, takže dokončení trilogie je pro mě prakticky dvacetiletým restem. Věřím že pochval se tu knize dostalo přehršel: "Tolkien - otec moderní fantasy", "můj děda ho ve skutečnosti potkal v Londýně", "nikdo nedokáže pochopit, co cítím, když to čtu" apod. A proto bych se rád spíš zaměřil na negativa, i když mi kniha připadá solidní i s odstupem času, koneckonců nikdo nemůže popřít její vliv na žánr moderní fantasy, ale: Nelíbila se mi přítomnost určité teatrálnosti, hlavně v dialozích "Legolasi, příteli můj, podej mi to mýdlo," řekl Aragorn a elf už se pro něj shýbal..". Chci říct, jediný důvod proč to nepůsobí jako křeč je fakt, že je to epická fantasy, které se určitá teatrálnost odpouští, protože se odehrává v jakémsi paralelním mýtickém středověku, zároveň mě ale tahle teatrálnost iritovala a to i s přihlédnutím ke všemu. Myslím si, že Tolkienovu universu není co vytknout, protože to inspirovalo a ovlivnilo generace žánrových autorů, kteří jej bez ostychu a konstantně napodobují a kteří přišli se stovkami a tisícovkami podobných vizí a tenhle vliv mu zkrátka upřít nelze. Některé části, speciálně oproti filmu sice skvěle prohlubují kontext a dodávají scénám jiný rozměr,
protože postavy mnohem více tápají v nevědomosti, váhají... zatímco ve filmu všichni hned ví vše. Jen hned jedna z úvodních částí, kde Aragorn, Gimli a Legolas potkají Éomera je co do dialogu velmi odlišná od knihy, ale chápu že pro kontinuitu a tempo filmu musela být část přepracována. Tady už se naráží spíše na médium vs. médium. Některé pasáže jsou ve filmu ale i lépe podané, třeba samotná smrt Boromira, jeho poslední slova s Aragornem jsou definitivně lepší ve vizuální podobě. Navíc bych z dnešního pohledu zařadil literturu i přes její kontext jako fantasy pro náctileté. Má to jistou naivitu a prostoduchost i přes fakt, že tam Tolkien vměstnal symboliku ke skutečnému světu apod. Takže abych to shrnul, pro mě to bylo spíš prohloubení dobře známého děje a že Peter Jackson odvedl setsakra dobrou práci v tom, jak tuhle trilogii převedl na plátno, ale já jako teenager četl Kingova Zabíječe, takže co do epičnosti už tohle má dnešní generace čtenářů problém více oslovit. Je to takový lehký a dobrý, jak Mozart, ale když má člověk radši Rachmaninova... Moje očekávání od literatury jsou už mnohem výše a jinde, takže ti, co Tolkiena dissují, dokážu je pochopit stejně tak, jako dokážu pochopit ty, co jej naprosto žerou.

9 24.09.2020

Text je tak krátký, že vlastně nic moc neřekne. Ale myslím si, že pro naši mentalitu je hispanoamerická literatura obecně těžko přístupná (jiný rytmus, zapojení smyslů), pro Evropana je kolikrát těžko přístupný i jeho nedaleký soused, natož pak někdo, kdo žije půl zeměkoule daleko. Márqueze a jeho 'Sto roků samoty' jsem nějakou dobu zpátky odložil, nebyl to zkrátka můj šálek kávy. A ta kolumbijská přitom není špatná. Ale v trefně nazvané novele 'Na paměť mým smutným courám' jsem alespoň dosáhl jednoho a konečně si od něj něco přečetl.

4 15.09.2020

"Tvé vlasy na mém spánku."

Vždycky říkám, že Kafka je jako vesmír. Čím víc ho čtete, tím víc se prohlubuje vaše znalost, ale zároveň sílí i váš zájem o něj, jít dál. A jak se v závěru trefně poznamenává, jeho tvorba se do sebe vzájemně propíjí, jeho romány... kratší práce a korespondence, poznámky a deníky, vše prakticky psané dohromady... koneckonců já to tak dělám taky. Je to myšmaš.

"To jsou ty věty. Mohla bys je, Mileno, vzít nějak zpět, vysloveně vzít zpět, tu první, chceš-li, jen zčásti, ale tu druhou úplně?"

Korespondence s Milenou mě, když jsem ji začal číst, zlomila, jak jsem psal v prvním komentáři, z důvodu toho, jak Kafka vnímal a proč napsal 'Proces', knihu, která svého času měla na mě zásadní vliv. Vliv, který jsem ale nebyl schopen ani chápat, ani popsat. V mnoha úrovních i situacích jsem si vzpomněl na jednu mou vlastní podobnou "korespondenci" a je až pozoruhodné, na kolik paralel jsem postupně narážel... a že to vlastně opět byl i sám Kafka, kdo to celé započal (za vším hledej Kafku, mohlo by se říct). Je to zvláštní a fascinující část historie a proč jí dokážeme být tak fascinovaní. Kafka je enigma. Archetyp obskurna. I po tolika stránkách nejsem blíže rozluštění, než jsem byl na začátku. Často si říkám, jak asi zněl Kafkův hlas, jaké by to bylo sledovat ho třeba den, nebo alespoň pár hodin. Tohle je fascinující a jiná literatura. Intimní, hluboká, sofistikovaná, nerozluštitelná... a jednu dobu jsem dokonce nesouhlasil s tím si dopisy číst, ale Kafkovo mysteriózno mě nakonec přitáhlo. Jak okolo sebe může jeden člověk koncentrovat tolik a ještě ke všemu století zpátky? Tolik souznění a zároveň odříznutí... všechna ta tichá bolest. Tolik vrstev.

"... a pravda není ani tam, ani tady, někdy, když se vzbudím časně ráno, mám pocit, že pravda je těsně vedle postele, totiž hrob s několika povadlými květy, otevřený, připravený přijmout."

"Tak jsem teď, aniž jsem dělal ještě co jiného, seděl do 1/2 2 v noci nad tímto dopisem, díval jsem se na něj a skrze něj na Tebe. Někdy, ne ve snu, mám tuto představu: Tvoje tvář je zakrytá vlasy, podaří se mi je vprostřed rozhrnout doprava a doleva. Objeví se Tvůj obličej a já Ti přejedu dlaněmi přes čelo a spánky a držím pak Tvůj obličej v rukou."

"A tak to vlastně možná není láska, když řeknu, že jsi mi tím nejmilejším; láska je, že mi jsi nožem, kterým se rozrývám."

"Nepsat a zabránit našemu setkání, jen tuto prosbu mi v tichosti splň, jen to mi umožní nějak žít dál, vše ostatní jenom dál ničí."

8 14.09.2020

Konceptem neotřelé, protože hlavní "vypravěčka" jakoby sedí bokem a dialogy, monology, vyprávění, prezentují ostatní postavy okolo ní. Nenahlížíme tak do její hlavy, zato nahlížíme detailně do ostatních okolo ní. V tomhle je to fajn, i Karl Ove Knausgård tenhle text vychvaloval, ale po chvíli to začne být jaksi rozvláčné, odtud sem a tam. Jaksi to ztratí směr a rytmus a plácá se to kdovíkam a odkudkam. Ale pokud vás, jak říkám, strhne a zaujme samotný koncept téhle novely, tak je to chytlavé čtení, do kterého se dá slušně ponořit.

2 14.09.2020

Vzhledem k tomu, jak kostrbatý měl Lovecraft styl je až ironií, že se pouštěl i do poezie. Ale nebylo to špatný. Někdy sí, někdy no. Jednou jsem se i zasmál. I v originále dost těžkopádné a tedy docela oříšek překládat.

2 13.09.2020

Béčko. A totální. Možná tak, kdyby mi bylo devět, deset, jedenáct. Ale 'The Boys' na poli TV úřadují oproti svojí předloze jinak a geniálně. Především proto, že tenhle komiks je opravdu komiks, ke kterému se hodí snad a jen právě výraz "goofy". Tvůrci TV adaptace si vypůjčili námět, základní koncept... a díky za to, protože předloha je opravdu nemastná a neslaná, ať se na ni dívám jakkoliv.

2 08.09.2020

V kontextu Moorea a jeho tvorby těžko hodnotitelné, protože až do samotného závěru je kniha relativně pomalá a nicneříkající, spousta tápání ve tmě. V tomhle ohledu mě zaujalo, že je zpočátku tak realistická, že si skoro říkáte, že jde o dokument k Mýtu Cthulhu. 'Providence' se nesnaží coby vizuální forma až tolik uchvátit a odkrývat lovecraftovské vize Prastarých (i když to vyobrazení Azathotha na konci... hypnotické) a všeho ryzího hororu, jako spíše autenticky zachytit zákulisí a to, co Lovecrafta k sepsání jeho příběhů inspirovalo... aby se v závěru příběh zvrtl do jedné z nejšílenějších fantasmagorií, kterou jsem kdy v grafickém románu spatřil, fantasmagorie hodná právě samotného Lovecrafta. Spíše než ryzí pocta je tohle nuance se spoustou odkazů a přemítání nad odkazem autora z Providence. Nicméně velmi slušné počtení a pro die-hard fans příjemné zpestření o nové úhly pohledu (vnímání reality, snů, vize, jejich vzájemné proplétání a nekonečné prolínání), nad nimiž se Moore zamýšlí a v mnoha momentech opravdu uhodil hřebíček na hlavičku. Je to pro velmi vybranou a vybíravou čtenářskou obec, a to šílenství v závěru dává opět v kontextu Moorea (Strážci) smysl a zároveň je geniální opus magnum poctou Lovecraftovi. Velice zajímavá publikace, ale jak říkám, těžko hodnotitelná, protože po drtivou většinu stránek je to jen bezbřehé a nezáživné tápání, které následuje absolutním šílenstvím v závěru a Moore zkrátka napsal, co do využití grafického románu lepší práce (Z pekla), i když tahle má své nenapodobitelné, jiné kouzlo a jak jinak k Lovecraftovi, než i divné (ale v tom fascinujícím pozitivním slova smyslu). Me likey, Bill Hicks: k? k.

5 26.08.2020

Sečtělý intelektuál předvádí svoje vědomosti v boji proti mocenským skupinám, náboženství a všeobecné moudrosti otroků. Nuda. Ale na jednu stranu je řízků jako Hitchens třeba. Spíš jde o to, že to dělalo a dělá mnoho lidí a lépe (třeba Bill Hicks). U Hitchinse převažuje dojem, že flexuje vědomostma, ale nemá za něma žádné trefné pointy. Jistě, všechno stojí za hovno, člověk nemusí být Einstein, aby tyhle věci chápal. Ale možná, že lidi jsou větší idioti, než předpokládám.

2 26.08.2020

Jedna z klasik 'cosmic horror' žánru, která svého času posunula hranice a na které ujížděl i H. P. Lovecraft, kterému bylo celkové pojetí příběhu očividně velikou inspirací. Celá kniha je dost popisná, ale zejména v první půli tím spíš brzdí tempo, teprve až v té druhé, halucinogenní, to začne řádně dýchat. Nemůžu říct, že by mě to kdovíjak oslovilo, jako mezník to respektuju, ale nebavilo mě to třeba tolik jako Blackwoodovy 'Vrby', definitivně ale víc, než Chambersův 'Král ve žlutém'. Vcelku solidní, slušná záležitost, i z dnešního pohledu (vydáno 1908).

1 25.08.2020

Béčko jak trám se spoustou až úsměvných děr. Bob Shaw podruhé je tak nějak potvrzením toho, co jsem tušil už u jeho první a značně nápaditější knihy 'Jiné dny, jiné oči' - rutinér, který nemá moc co nabídnout, ledaže opravdu zbožňujete žánr natolik, že vám nevadí číst i jeho průměrnější články. Ale je to krátké a odsýpá to opravdu rychle. Jednoduché čtení, pokud nechcete namáhat hlavu a na dvě až tři hodinky něčím zabít čas.

1 22.08.2020

Zezačátku to bylo jen "Oh, Donna, Oh Donna" (The Misfits), protože je to napsané skvěle, propracovaně, sofistikovaně. Ale už brzy zjistíte, že se to neposouvá, ale jen tak nějak motá v kruhu. K 'Tajné historii' jsem se dostal několik měsíců zpátky, odložil to, pak se k tomu vrátil a už v půlce jsem opět litoval, ale řekl jsem si, že bych si rád utvořil názor na Donnu a její tvorbu, protože působí zajímavě. Ráj akademiků, tahle Donna Tartt, ale její kniha, kterou vydala v roce, kdy jsem se narodil (a ve věku, v němž se nacházím teď), byla ani ne tak náročná, ale obtížně se tím prokousávalo, protože to nikam nesměřovalo, progress neexistující, tempo neskutečně pomalé, dlouhé pasáže, co vás úvádí hlouběji do postav a jejich rozpoložení, abyste se dostali k dalším úvodům a charakterovým studiím - v tomhle duchu je to dost klasické dílo. Je to jiné, definitivně, než řekněme řadové thrillery a vlastně bych to ani mezi thrillery nezařadil. Ale i přes všechen ten um, jako kdyby to nedokázalo artikulovat věci pod povrchem lépe. Zároveň škoda, protože Tarttová definitivně stojí za přečtení, už jen s přihlédnutím k tomu, jak si dává na čas s každou knihou.

5 15.08.2020

Náladou pořád na témže místě, ale už to působí ohraně. Ono to působilo ohraně už i napodruhé, ale je to taková ta lehká naivní poezie pro ty, kteří se rádi nechává unášet univerzálníma veršema, co samy o sobě nic neříkají. Je to někde mezi, někdy jo, někdy ne. A dospělo to do stádia, kdy už člověk začíná lacinost těchhle pouťových triků zpochybňovat z hlediska zachování vlastní integrity. Možná je Atticus trans-princezna, co žije v kanadským zámku, a to jak vzdušným, tak reálným, ale jeho pseudohumanismus mě začíná iritovat. Nehledě na to, že samotné autorství mnoha z jeho textů je pochybné parafrázování jiných autorů (Hunter S. Thompson, Marcel Proust).

2 11.08.2020

Řetězově navazující příběhy lidí. Globální, civilní nádech... a na to jak rychle vás to vždycky vytrhne z původního příběhu se dá relativně rychle začíst ihned do dalšího. Krátká záležitost, kterou jsem si vybral, protože jsem chtěl zjistit, o čem je David Szalay, než se pustím do jeho 'All That Man Is'. A z hlediska struktury jeho knih je určitě zajímavý, taky mi je sympatické to, že nemá potřebu se kompulzivně, "kingovsky" rozepisovat. O postavách se toho vlastně moc nedozvíme, ale dozvíme se dost, aby to drželo pozornost a nutilo vás číst dál.

2 11.08.2020

Austerovsky obskurní zápletka a rozjezd první půle, který tradičně nikde nekončí, ale alespoň někam vede. Potom, co mě odzbrojil ve 'Skleněném městě' z jeho 'Newyorské trilogie' a trochu mi nesedl s 'Mužem ve tmě' jsem hmátl po tomhle. A musím říct, že je to po dlouhé době kniha, kterou mě upřímně a se zaujetím bavilo číst. Auster je zkrátka, nechci přímo říct unikátní, ale vybočuje. A člověk musí tak nějak vybočit z toho mainstreamu, aby našel pravou literaturu... protože čím vidím zaflákaný police, jak jsem se včera procházel knihkupectvím, říkal jsem si, bože, já skoro nic z tohohle nechci číst, nezajímá mě to, nic mi to nedá. Auster je definitivně na druhé straně tohohle spektra a jeho kniha je kafkovskou spirálou, pro ty, kteří se v ní rádi nechají ztrácet.

6 10.08.2020

Spojitost mezi 'Králem ve žlutém' a 'True Detective' u mě zůstala absolutně nezjištěná. Až dlouho poté mě ke knize nakonec přivedl nedávno zesnulý obdivovatel a pokračovatel Chambersova odkazu Joseph S. Pulver Sr., který se touhle knihou zdál až posedlý a přispěl k jejímu mythosu řadou povídek a sbírek, které uspořádal (a co jsem zatím četl jeho 'Long Dark Grim Road', jsou daleko hutnější, atmosféričtější a temnější). Ale zpět k Chambersovi - jeho kniha mi přišla dost nevýrazná, ne ani tak nevyvážená, jak řada lidí kritizuje nevybalancovanost příběhů, ale zkrátka nevýrazná, příliš mě nestrhla, nic moc mi to neřeklo. Podle Pulvera se Chambers a Lovecraft nedávají příliš srovnávat, protože jde o dost odlišné záležitosti. Ale já ke knize příšel s tím, že půjde o něco více či méně lovecraftovského a tenhle pocit jsem měl jen velmi sporadicky. Velikou míru na tom asi má i fakt, že sbírka vyšla v roce 1895 a byla teprve pomalým průkopníkem v celém tom hororovém mythosu, který posléze následoval. Třeba Algernon Blackwood (Chambersův současník) a jeho 'Vrby' jsou přeci jen daleko blíže tomu, co pak vykrystylizoval Lovecraft ve svojí próze. A pak se můžete nořit hlouběji a hledat, od koho se zase nechal inspirovat třeba sám Chambers (např. Ambrose Bierce, od něhož si vypůjčil mnoho výrazů, jako třeba Carcosa nebo Hastur). Tahle provázanost jde hluboko a já nejsem až takovej nerd okolo celého tohohle mythosu, aby mě bavilo se v tom hrabat. Uznávám, že 'Král ve žlutém' může být fascinující tím, co okolo sebe založil a k čemu dál vydláždil cestu, ale text sám o sobě, z dnešního pohledu, už taková hitparáda není.

4 02.08.2020

Goethe je v mnoha kruzích vnímán jako jeden z největších dramatiků vůbec a jeho 'Faust' je samozřejmě jedním z kanonických děl, které rozpitvávají jeden ze základních a nekončících konfliktů v duši člověka. Ale je to obtížný text, který sedí spíše divadelním adaptacím, nebo filmovým plátnům, ale ne už tolik řadovému čtenáři, který se v něm dobrovolně a rád musí sám nechávat ztrácet. Definitivně ne něco, co by mě bavilo číst, i přes svůj význam pro světovou literaturu. Dnešnímu člověku to navíc díky zubu času může připadat i poněkud "outdated", nebo až shakespearovsky domýšlivé, dlouhé, hodně to skáče sem a tam. Ale má to svoje místo a je dobře, že 'Faust' existuje. Líbila se mi Švankmajerova verze 'Lekce Faust' (1994, s Petrem Čepkem). S klasikami se to má takhle, pro některé z lidí, dříve, v té době, mohly být důležité, zásadní, ale dnešní pohled je jiný. Nemá mi to osobně moc co dát, protože jsem nejspíš četl tolik děl, co dělaly variaci, nebo vycházely z téže myšlenky a rozvíjely určité motivy mnohem lépe. Absolutní poznání není pro smrtelné lidi, jakými jsme, to je snad to hlavní a jediné, co si z toho odnáším. Svým způsobem je 'Faust' čtení na celý život.

6 01.08.2020

Existenciální (fajnovej letní) závan se od poloviny protahuje v otravný rachotící ventilátor, co nakonec musím vypnout. 'Sedm bláznů' jsem se během posledních let snažil rozečíst hned několikrát, teprve teď se mi povedlo pokročit dále a četlo se to opravdu (do té poloviny) rychle - jedna báseň. Ale mám dojem, že tahle argentinská předzvěst o pofidérní skupině a jejich tzv. revoluci, vydaná 1929, je tak nějak spíš svědomím doby a svědomím státu, o kterém nevím stejně skoro nic. I tak, ač je kniha silně orientovaná na svoje témata, tak prostě a jednoduše, každé téma jsem četl jinde a bylo udělané lépe. Je to na mě moc lehký, nic mi to nepřináší. Dokážu vidět a chápat, že v originále třeba některým jihoamerickým spisovatelům byl Artl a jeho 'Sedm Bláznů' totéž, čím třeba pro mě byl Kafkův 'Proces'. Ale to jde prostě mimo mě. Lidé žijí na většině místech planety dost podobný život, jako všichni ostatní, ale odlišují je malé detaily, skoro až pouhé nuance, ale nebylo čeho se v knize chytit, příliš moc ospalého žvatlaní, odnikud nikam, ale tím otravným způsobem.

2 22.07.2020

Okultismus. Kabala. Mysticismus. Sny a nejistota reality hlavního hrdiny, dokonce i realita jeho vlastní identity. Kafkova Praha z jiné, další perspektivy. Člověk by si řekl, že něco tak zdánlivě psychedelického bylo publikováno už v roce 1915, očividně ta transcedentální tradice přesahuje staletí a věky (např. šamanismus). Meyrink na něčem určitě ujížděl (minimálně hašiš) a na tom s faktem jeho hlubokého zajmu o duchovní poznání není nic divného. Ale popravdě, není to úplně můj šálek kávy. Je to zamotané a chaotické, jako sen ve snu (možná zčásti i zub času), ale dokážu si představit chvíle, kdy by mi tohle sedělo víc. Hádám, že 'Golem' je i přes zamotanost jeho nejpřístupnější text a právě proto ne nutně nejlepší. Přemýšlím, že bych si přečetl 'Proměnu krve'.

3 21.07.2020