JP komentáře u knih

Minimálně alespoň teď a tady, v tomhle bodě mého života - ale tak je to s každou knihou, načasování je všechno - ale je to strašně těžkopádné. Filozofování a mudrování, co přeskakuje tak nějak, zase, ping pong, konstantně se symbolizuje pod povrchem o věcech, co jdou mimo mě a ani mě příliš nezajímají. Obrazy, co jdou mimo mě. Přijde mi, že Fuks napsal knihu víc sám pro sebe, což jako spisovatel dokážu určitě respektovat a akceptovat, ne už ale tolik jako čtenář. Není to nic, co by u mě srazilo to, co si o Fuksovi myslím. Ale definitivně to nebyl můj šálek kávy a dost mě to minulo. Ilustrace a design slušné.

1 13.04.2021

Trip s ayahuasqueros, pohled šamanů a "primitivních kmenů" na komplexní otázky ohledně života, první kapitoly klamou tělem... a já tak nějak v tomhle duchu očekával celou knihu, ale velmi záhy se Narby soustředí na biologii, botaniku, vědecké aspekty DNA, utváření a vznik všeho, které zpočátku pořád trefně a zajímavě srovnává s naukou pralesních národů, ale velmi posléze hutněji přejde na vědecký aspekt (ta pasáž srovnání mě stála dlouhou hádku na discordu s jedním logikem (lokic - takhle píše génius logic v angličtině, pokud je alkoholikem a má dyslexii) vs. já, dumající a nadhazující (prostě ne-logik, možná idiot, možná i retard), skončilo to tak, že můj přítel by mě mým oblíbeným anglickým slovem "literally" uškrtil, pokud by byl v mé přítomnosti - ale možná mám jen nadání na to, vytáčet lidi do běla, když věřím, že mám pravdu, nebo je někde konflikt a chci o tom debatovat) - ale zpátky ke knize: Je fakt, že odteď už budu spoustu symbolů, dvoušroubovici, nebo znak zdravotnictví (Aeskulapova hůl) vnímat jinak. Zrovna některý den zpátky jsem šel obchodem, kde prodávali dezinfekci s tím symbolem a už jsem nemohl, než nevidět v ní hada. Některé pasáže byly definitivně zajímavé, asi nejvíc mě bavila ta inteligence v rostlinách (a co když skutečně fungují na spektru, které nejsme schopni zpracovat? třeba jsou rostliny v konstatním stádiu sjetosti a nejsou schopny ani chápat, že se tu okolo prohání banda opic, co se snaží zničit sebe i planetu), ale jako celek je to takové příliš hutné v hypotézách, očividně autor načetl spoustu literatury (mimo jiné i třeba Šamanismus a archaické techniky extáze od Eliadeho, zmíněný je i Joseph Campbell a to je jen pár, ke kterým jsem se dostal i já) a tohle napsal s upřímným zaujetím, ale jako celek, pro mě, jako většina věcí poslední dobou, co mě prvotně zaujmou a pak selžou na půli cesty... takovej ten ambivalentní pocit.

3 10.04.2021

Během čtení jsem si asi nejčastěji vzpomněl na Bukowského, jenže 'Shetani's Sister' se odehrává víc v prostředí: ulice, pasák dávající čistej fet svým děvkám a konstantně pracující na tom udržet si jejich loajalitu a touhu, že ho potřebují, každej se snaží donekonečna ojebat každýho o peníze, postavení, nebo život, je to spíš o principech toho, jak to na ulici chodí a jak každej musí hájit svoji existenci. Ale není to tak, že by se v téhle špíně příběh tolik pachtil, jsou to pořád jen kulisy a kniha sleduje víceméně několik postav, okolo kterých se to pořád dokola, skoro až filmovou dynamikou, točí. Asi nejvíc mě ale zaujalo to, že je to vážně dobře napsaný samo o sobě, ne že bych od Roberta Becka neočekával po jeho životě pasáka něco třeskutýho... jen mě spíš zarazilo, že literárně je to dost dobře zpracovaný, i když je to ve výsledku jen thriller, který se víceméně narouboval na kostru jeho životních zkušeností. Některé detaily opravdu dávají pocítit tu autenticitu. Škoda, že je u nás absolutně neznámý, minimálně jeho autobiografie 'Pimp: Story of my Life' by v dnešní přefeminizované době stála z recese za překlad.

1 05.04.2021

S Austerem u nás poslední roky tak trochu usínají na vavřínech, pokud jde o jeho publikace (rád bych si třeba přečetl i chybějící 'Moon Palace' a jeho poslední '4 3 2 1'), ale i tak se mi daří sehnat, co je zatím k mání a tak nějak se tím postupně prokousávat. 'Vynález samoty' je z trochu jiného soudku, protože text (1982) se řadí mezi Austerovy první publikované memoáry/esejistické práce, zde konkrétně rekonstruuje portrét nedávno zesnulého otce, jak jinak než opět nezaměnitelným stylem - neviditelný muž, co proplouval životem po jeho povrchu, s nečekaným tajemstvím, o kterém nikdo nevěděl... zní to jak jedna z epizod Věřte nevěřte. Škoda, že kvalita prvního textu je tak moc tam, kde Auster je ten Auster, co mě baví číst, protože druhá část, Kniha paměti, skočí do takovýho pim pam pom, přeskakování, tuny narychlo spíchnutých motivů, myšlenek. Tam a sem. Chce to být všechno a proto to není nic. Dohromady je to takové nesourodé, výsledek je takovej experimentální ping pong co absolutně přetrhl tu nit, kterou vybudoval v první polovině. Připomnělo mi to, když Bukowski mluvil o Henrym Millerovi a říkal něco v tom smyslu, že dokud se drží nohama na zemi, tak se to dá docela dobře číst, ale jakmile začne filozofovat s hlavou v oblacích, jeho psaní jde z kopce dolů - podobně se cítím okolo téhle knihy. 'Portrét neviditelného muže' určitě stojí za přečtení, ale u 'Knihy paměti' se Auster snaží o nějakou homage, odkazy na další autory, nebo alespoň něco v tom smyslu a když se rozhodne jít touhle cestou, obvykle tím trpí kvalita jeho textu, vznikne z toho takovej postmodernistickej guláš, jehož kvality se tak nějak objevují a vytrácí stránku od stránky.

"Pravdou také je, že "člověk s dobrou pamětí si nic nepamatuje, protože nic nezapomene," jak napsal Beckett o Proustovi.
Je pravda, že musíme, stejně jako Proust ve svém rozsáhlém románu o minulosti, rozlišovat mezi pamětí ovládanou vůli a pamětí neovládanou vůlí."

Pinocchiova dobrodružství možná stojí za přečtení.

"Teprve v temnotě samoty totiž začíná dílo paměti."

2 05.04.2021

"Zmasilost? To je přece stupeň omasení."

Mrzí mě, že Kulhánkův status je dost okleštěnej nekonečným zástupem plagiátorů, ať už jakž takž solidnějších, nebo absolutních literární tragédií (Kotleta, prominentní mrhač papíru), tak vzhledem k obtížné sehnatelnosti jeho děl, které se dají opatřit jen za nelidsky přepálené sumy, které si nechci vzít už z principu (podobně je na tom třeba i Kája Saudek), se ke knihám prakticky nelze dostat, ne tak, aby si člověk koupil starší paperback za odpovídající cenu a v klidu si ho přečetl a udělal si názor. Tahle situace mě tedy přinutila odposlechnout 'Vyhlídku na věčnost' v Xeriho verzi audioknihy, která, jak věřím, je zkrácená (ale parádně zpracovaná), ale šlo mi o to, dostat se k nádechu Kulhánka, protože tohle za všechny ty roky, co kroužím okolo, je první kniha, ke které jsem se od něj dostal, i když tohle je jediná, která se dá sehnat za přijatelné peníze a je pořád k mání. Kulhánek má neuvěřitelnou spádovitost, kadenci průpovídek a humoru ze staré školy... líbí se mi, že to netlačí na pilu, odkazuje to, ale je to samo sebou (Tarantino), líbí se mi, že ta atmosféra je skoro jak vystřižená z estetiky pc her staršího data, kde se tolik neopájelo příběhem, ale šlo se spíš do akce, pohybu, nějakýho intermezza, hláškování, sem tam, ale tahle estetika a nádech příběhu drží atmosféru jak z pc her, to ale samozřejmě zase až pochopí a ocení jen starší ročníky, co ujížděli na specifických věcech. Kulhánek sám je tajemnější než hrad v Karpatech, než Thomas Pynchon a to tomu samozřejmě taky přidává, je jen skutečná škoda, že ten špatnej shit je tu všude, dotisky, každej rok nová kniha a mezitím Kulhánek, co stojí za přečtení, je nedostupnej, někde ve stínech. To mě mrzí asi nejvíc, protože jinak jsou moje pocity z tohohle seznámení velmi pozitivní, líbí se mi jeho styl, kterej si prostě hodně jede svoje, bezohledně a ono to právě díky tomu tak dobře funguje.

"Ukážu ti kouzlo."
"Mamka říkala, že se nesmím bavit s pány, kteří mi budou chtít ukazovat kouzla, ani když nejsou cizí."

4 29.03.2021

Nevím. Opulentní je slovo, které mě napadalo během poslechu nejčastěji a kolikrát člověk ani pořádně nezná význam a stejně mu to hraje v hlavě… ale k tomuhle to sedí... a tak nějak by se zároveň dal vyjádřit i pocit z téhle knihy: bohaté, ale minulo. Ano. Tenhle kolosus neprakticky veliké knihy (Argo? what tha fack...? Mám si s tím podložit postel, nebo s tím někoho ubít?) jsem mohl zvládnout jedině jako audioknihu, i když mě bavila, když jsem ji původně rozečetl klasicky, vím že dál by tak či tak přestala. Je to mnohovrstevnaté, globální, rozmáchlé, obsáhlé. Bolañovo '2666' je definitivně ambiciózní opus magnum... chystal jsem se na to strašně dlouho... a slyšel o tom ještě déle... a všechno to očekávání nakonec splasklo jako bublina... při všem tom shonu a nedostatku času... celou tu dobu jsem žil v očekávání a domnění jakési tajemné a temné cesty... podle ohlasů o vraždění žen a jak je celou knihou tenhle motiv prodchnutý (reálnou předlohou města Santa Teresa je Ciudad Juárez), ale namísto temné cesty jsem dostal výčet vaginálních a análních znásilnění a vražd, velmi faktograficky. Dobře napsané a na poměry latinskoamerických autorů i přístupné. Ale jak to šlo dál a dál, můj zájem slábl. Nejvíc mě asi bavila ta Austerovsky laděná první část, ale postupně jsem se v tom jen ztrácel a můj zájem slábl a slábl na absolutní minimum, až to došlo ke klasické touze knihu pouze dokončit. Možná, že vědomí blížící se smrti v Bolañovi vyvolala tuto horečnou touhu vyplodit něco velkolepého, odkaz, který by zanechal, ale nemyslím si, že úplně uspěl, definitivně ne u mě. Mám nějaký problém s latinskoamerickou literaturou, jako kdybych nemohl najít nic, co by ke mně promlouvalo, ať jdu přes největší jména, Marquéz, Borges, Machado de Assis, Bolaño, prostě nic. Už zbývá jen Cortázar, ale prostě je to možná jiná vlnová délka a na jejich psaní je něco, co mi nesedí, možná je to klimatem, prosáklým do psaní - nemám rád teplo.

2 23.03.2021

Má to swag, ale nesnaží se to být víc, než co to je a toho si vždycky cením. Rennie nemá tendence zbytečně se opájet vlastním popisem světa a jak "každá kapka spadla z římsy do oka ptáka, který vzhlédl od louže, kde si zrovna svlažoval hrdlo". Víceméně se jde často přímo k věci, nemáte ponětí, kde a proč se ocitáte, víte jen, že metaválečníci se jmény, co si musíte přečíst vícekrát, se objeví a jakmile na sebe narazí, budou se snažit se sprovodit ze světa... a jakmile si myslíte, že už to nemůže být primitivnější, dojde na metafyzikálno. Rennie v podstatě hlásá o podstatě lidského druhu, metaválečníci, alespoň pro mě, jsou jakousi přepálenou nadformou člověka. Nechápou proč, ale jediné, co dělají a je smyslem jejich existence, je to, že se vzájemně vraždí. Metafyzikální bádání proč tomu tak je potom knihu povyšuje na něco jiného, něco, kde se mísí skutečný svět s Rennieho fikcí-vizí..., i ty násilně sexuální scény mají něco do sebe, speciálně v závěrečné třetině to začne mít slušný grády. Na jednu stranu je to béčková žánrovka, ale bavilo mě to číst právě pro ten mix všech složek - jako když namícháte smoothie se správným poměrem. Dokážu rovněž pochopit, že řadě lidí se tahle kniha příliš líbit nebude, protože má, pro mainstream a casuals, svoje mouchy a není tak úplně "podle učebnice" (což jí zase u mě přidalo na sexappealu, pravej underground). Taky se mi líbí, že se ke mě dostává něco ze současné produkce, protože k něčemu podobnýmu se jen tak nedostanu. To přirovnání k Highlanderovi, které mě taky napadlo, když jsem o knize četl anotaci, je ale trochu zcestné, protože během samotného čtení jsem si na to ani nevzpomněl, je to tak trochu pod povrchem... a v neposlední řadě mi došlo, že tohle je teprve druhej Filtrův překlad co čtu (od Ostrova Sukkwan, dekádu zpátky, když jsem ještě nevěděl), čímž dík za výměnu, tohle mi sedlo definitivně víc, než bych si asi užíval to nekonečný prokousávání se kompletním Conanem v english (jak moc dobře víš, tohle jsem sjel za týden). V první moment, když jsem to otevřel, jsem si vzpomněl i na Gormenghast, speciálně asi díky překladům těch jmen (...a není Rozbrojův Rozmar vlastně takovej mini-Gormenghast, co Filtře?)

6 14.03.2021

Andronikova defintivně není špatná, to chci říct předně, protože už její 'Nebe nemá dno', ke kterému jsem se dostal několik let zpátky bylo zvláštní atmosférou onoho blížícího se konce jejího života... to si pamatuju dobře. 'Zvuk slunečních hodin' je více standartní román v klasickém slova smyslu, kde se překrývají tři roviny z odlišných koutů planety a odlišného času. Slušně napsaný debut, ale v rámci toho, co jsem už načetl, pro mě minimálně, nepřinesl nic nového.

2 14.03.2021

Obvyklý ponor do atmosféry nevyřčeného mezi dialogy postav ustoupil něčemu, co na povrchu vypadalo stejně, ale zasahoval do toho jakýsi konstantní závan politického dění, závan vztahově-politického dění, japonských principů, oddalující to, co mě na Ishigurovi zaujalo v prvé řadě - je to takovej slip, první, co jsem u Ishigura zaregistroval. Vyloženě mě jen bavily pasáže Ona s jeho vnukem a i když je to formou pořád zajímavé, pokud jde o paměť, práci s narativem, nelineárností, prostě jsem nebyl schopen se do toho začíst, konstantně mě na tom něco iritovalo a odvádělo mě pryč, možná proto, že mě to prostě jak samotným příběhem, tak celým tím politickým nádechem příliš nezajímalo.

4 07.03.2021

Tolik životní moudrosti na tak malém prostoru. Brzy se k tomu musím vrátit... v čistším stavu, s ostrým soustředěním, protože těch momentů, kterých mám za delší knihy třeba pár, kdy se přistihnu, soustředěný na slova a význam, tu bylo mnoho.

1 05.03.2021

Cormac ve své ryzí podobě. Jasná, čistá, pomalá próza, na kost a k věci. Jeho psaní je jisté a bez zbytečného tuku, věřím, že v jeho podání by i obsah na kelímku od jogurtu zněl potměšile a vážně, jak to umí jen on. ____ V první části hraniční trilogie, jejíž koupi jsem v letech 2008 společně s druhým dílem projel, protože se mi nechtělo "věnovat celé trilogii a ještě k tomu o kovbojích (obrázek Johna Waynea)" - a to i s přihlédnutím k tomu, že jsem od McCarthyho do té doby načetl téměř vše ostatní (ale třetí díl jsem si koupil, protože se mi líbila obálka) - se šestnáctiletý John Grady Cole rozhodne opustit rodný Texas se svým přítelem Lacy Rawlinsem, aby získali práci v Mexiku. Cestou přiberou ještě "kida" Blevinse a dál vlastně nechci spoilovat. Existenciální, ale bez zbytečného patosu, poučování a filozofování, protože na to není čas, protože člověk musí řešit triviálnější věci, jako třeba přežít (ha, taky umím polysyndetony). V žádném případě nejde o nějakou romantickou ódu o divokosti koní a kovbojích nebo všech těch obrázcích, co si v hlavě možná malujete. Kniha je typicky prodchnutá násilím a nespravedlností a i když je John Grady hrdina skrz na skrz téměř romantický, vzbuzující sympatie, na jeho cestě vidíme jen záblesky tohohle letního plážovýho porna. Ta McCarthyho nekompromisní syrovost těžce nese jak náladu, tak i formu, jak je tomu ostatně vždycky. Taky se mi líbí, že Cormac nemá potřebu pro užití nějakých složitých slovních obratů - to nejtěžší, s čím někteří čtenáři můžou zápasit je, jak je ostatně zvykem, časté užití španělštiny, protože drtivá většina jeho příběhů je zasazena právě do prostředí hranic Spojených států a Mexika. Pro mě fajn koření, protože sám cizí jazyky rád hojně užívám. Ale i tenhle prvek není u McCarthyho samoúčelný.

11 03.03.2021

'Strange Planet' nenabízí ani tak humor, jako spíš zrcadlo globální úrovně. Někdy si strip musíte přečíst dvakrát, aby vám došlo, o čem je. Ale definitivně se mi líbí využít platformu k jinému účelu, než vypointovanému gagu (z těch nevinných se historicky postupně přešlo více k černému, až cynickému humoru - tady jde ovšem možná čistě o můj osobní výběr), ale 'clueless' bytosti v této knize se snaží pochopit zvyklosti této planety a jejich nezaujatý postoj tomu dodává správné koření ve znovuobjevování některých sociologických šablon, které používáme... je to k zamyšlení víc, než by člověk od něčeho podobného čekal. Nejsem z toho až tolik na větvi, ale na druhou stranu, přečetl jsem to s upřímným zaujetím.

4 02.03.2021

'Překrásný nový svět' (Konec civilizace? PLESK! Au, moje čelo). Definitivně jsem se na to dokázal napojit lépe, než třeba na Orwellovo '1984', Bradburyho '451-F' nebo Zamjatinovy 'My'. Už počáteční kontrola "líhně", která je, dle mě, současně vrcholem knihy, nastaví laťku očekávání dost vysoko. Ale pak, jak je u žánru zvykem, to sklouzne dolů, k příkladům, k takovému tomu filozofování a tím to pro mě osobně začne ztrácet sex appeal. Ale určitě to člověka trkne v mnoha věcech, chování mocenských skupin světa prosazující maximální využití lidí, odpoutání od kultury (krátkozraký, nevzdělaný pohled, ale chápu, že peníze a moc pro psychopaty vládnoucích vrstev jsou až na prvním místě). Jestliže jste znudění zábavou... lupněte si somu. Promiskuita. Každej s každým. Přemýšlím nad náboženskou morálkou, hmm. Kontrola lidí, kteří jsou chování tak, aby věřili, že práce je smyslem života. Je to blízko, jdeme tím směrem. Jak jsem se o tom onehdá bavil, tyhle knihy nejsou ani tolik vize, jako spíš návod těm nahoře. A hlavně nemyslet! Zvláštní, tohle nám tvrdila už češtinářka na střední. Ale na druhou stranu, někdy je třeba nemyslet... a jednat.

6 27.02.2021

Taková alegorická variace s klasickým motivem hrdiny tápajícího dantovským peklem. Není to špatný, ale ta zápletka hledání na začátku slibovala víc a jinak. Jednoho dne, nedávno, jsme s mým gangem na discordu rozebírali jorubštinu (Israel Adesanya), z jejíž mytologie pro tuhle knihu Tutuola vychází a ten jazyk mě na moment opravdu uchvátil: Wo àyà mi!

2 27.02.2021

O Wimu Hofovi vím už řadu let, z podcastů, youtube apod. Jeho autobiografií jsem se na jeho myšlení tak nějak chtěl víc napojit, soustředit, fyzicky to číst... přitom je to určitou laciností podobné všem prázdným self-help knihám, jenže Wim Hof (bio)hacknul pár opravdu zajímavých věcí a i když on sám je anomálie, tvrdí, že se to dokáže naučit každý. Spousta point o biochemii, neurologii a funkcích těla. Tahle kniha je přístupná, obecná, taková vstupní brána, námět na to, co byste mohli s životem zkusit udělat. Takže tady hodnotím spíš koncept a myšlenku, jako celek, než čistě knihu. Sympatie tu jsou, Wim na mě tak vždycky působil, takže doufám, že se postupně propracuju přes ledové sprchy i dál.

3 27.02.2021

Intelektuálně někoho zničit - to si musím zapamatovat. Taková sympatická pitomost, ve které Grus sice nepředvádí co do kresby svoji nejdůmyslnější práci, ale to spíš proto že to jednoduše nebere vůbec vážně. "Průmyslově neopracovanej kus dřeva lidi v Praze prostě znervózňuje."

3 26.02.2021

Platforma, díky které jsem se k Markovi dostal byl youtube. Poslouchal jsem týpka, kterej začal dělat spoustu sympatických a někdy i zajímavých point... a zničehonic se z něj vyklubal autor téhle, mnou roky přehlížené, knihy (osobní rozvoj prakticky nečtu). A i když "se to dá", youtube mu podle mě svědčí lépe. Nepochybuju o tom, že ještě bude dlouho psát podobné příručky, protože má smlouvu... ale i přes množství dobrých rad mi přijde, že krom faktu, abyste prostě přijali život, jakej je a nehonili se tolik za falešnými cíli, které si vytyčila víc společnost, než vy, tu Mark tak nějak mele pořád jedno a totéž a ve výsledku z toho plně funkční knihu nevyždíme.

6 21.02.2021

Ishiguro, jak začínám zjišťovat, jelikož je tohle teprve druhá kniha od něj, tak nějak klouže pod povrchem a nechává hodně nevyřčeného ve vzduchu okolo svých postav, v atmosféře a možných interpretacích. Emocionální rovina vás u čtení jeho knih vždy přiměje se snadno začíst, nehledě na to jak banální může moment, o kterém píše, být... a vlastně jen pracuje s náznaky. Na literární debut překvapivě vyspělá záležitost, která se obrací k autorovu rodnému Japonsku a kterou lze díky jejímu zdánlivému minimalismu snadno přehlídnout.

5 16.02.2021

Závěrem slušně pochmurné, ale na Fukse mdlejší v absenci typické surreálné atmosféry, kterou třeba já osobně oceňuju na jeho knihách nejvíce a která v 'Příběhu kriminálního rady' ustupuje tradičnější krimi zápletce, pátrání a autorsky typické rozpětí, atmosféra a další se až tolik nedostavují (krom sporadických momentů, které dávají zakusit). Samozřejmě, Fuksovo tvůrčí období není jedna zmuchlaná hrouda, má svoje přechody, etapy, ve kterých se snaží věnovat odlišným tématům i žánrům, komponování autobiografických prvků do příběhu, to já všechno chápu. Typickým motivem je snad jen a hlavně Viki, kontrastující s postavou despotického otce (a taky ten zvláštní element komorníka). Pořád je to ovšem Fuks, takže je to nadstandartně dobře napsané a vygradované. Svým způsobem jsem si i vzpomněl na Spalovače - kriminální rada Heumann se ve svém temném vyznění, i v morálních postupech silně blíží Kopfrkinglovi.

3 14.02.2021

Já nevím. Je to takový mudrování. Hurdy Gurdy Shmurdy, lítal jsem tam a onam a stalo se mi to a to a vím, že věci se mají tak a tak, další mudrování, hurdy gurdy. Asi, prostě a jednoduše, jde Exupéryho vlnová délka absolutně mimo mě, stejně tak i jeho humanismus, láska k letectví, protlačovaná kniha Malý princ, která mi vždycky přišla neskutečně přeceňovaná (už jen že tu knihu musím automaticky zmínit je samo o sobě otravný). Nedokázal jsem se přimět na to soustředit nebo mít o to vůbec zájem. Na to, že od něj roky chci přečíst 'Citadelu' se po tomhle začínám obávat, že to bude takovej ten Mr. Smartass, co sežral všechnu moudrost světa a já už se té nálepky nezbavím a jeho psaní mě bude jen iritovat vším tím pseudomoralizováním a patetickým idealismem. Za mě fakt nuda... a hlavně prázdné.

2 11.02.2021