JP komentáře u knih

"Raděj být mrtvý bez krve, než zůstat naživu bez srdce." Přímočará hra, o osudovosti dvou, kteří si byli souzeni, o spalující přitažlivosti a touze a o tom, že v životě je asi lepší dělat chyby a hřešit, než ne a pak si celý život říkat "co kdyby"... v kontrastu s oním klasickým "politickým sňatkem z rozumu", tolik příznačným i pro čecháčky - nám tu chybí ten pravý temperament a zápal pro věc. Touché, señor Lorca. A ani nevíte jak.

2 23.12.2021

"Jednoho listopadového večera Kafka "s naprostou lhostejností" četl svůj špinavý příběh" (V kárném táboře) v jedné mnichovské galerii. Naslouchalo mu asi padesát osob a na stěnách visely obrazy Van Dongena a Vlamincka. Odevšad čišel chlad "jako prázdný otvor kamen". Grafolog Max Pulver tam měl pocit, že "sálem se šíří nechutný pach krve". Zničehonic se ozval tupý úder. Nějaká žena omdlela a okamžitě ji vynesli ze sálu. Ještě před koncem čtení odešly další osoby. A jiné si stěžovaly, že čtení trvalo příliš dlouho."

K. doporučeno od k. Z bazaru za stovku, zataveno ve fólii a stejně, na vnitřní zadní straně až kafkovsky vepsáno tužkou, jako v knihkupectví, 499,- / 15,56 €. I když jsem zpočátku tápal a musel se přes první stranu dostávat až snad napotřetí, nakonec jsem se, i přestože jsem knihu na nějaký čas odložil, přistihl, že mě prostě baví lidi, co analyzují Kafku, mluví o něm, něco tak neanalyzovatelného, nedefinovatelného, co se ale přesto a stejně snažíte rozluštit - tahle doživotní studie a fascinace, oceán. Calassovi nechybí sebevědomí, možná ho má až příliš. Někdy zkrátka u jeho sebejistých vět začnete mít sarkastické cukání "No jasně, Roberto...". Ale on to vzápětí balancuje zpátky něčím, co mě zaujme, takže jdu jen "Hmm. Hmmmm-"

"Každý má svůj způsob, jak vyjít z podzemního světa nahoru, já to dělám psaním." F.K.

Calasso zmiňuje Kafku rovněž i jako někoho, kdo je jakýmsi průkopníkem v psaní, ve sféře, kterou nikdo do té doby neprobádával. To zkoumání vnitřního vesmíru, ta integrace sebe, svého vědomí, do textu. Ale spoustu času se tam žvatlá okolo a dokola a rozhazují se velmi jisté (a sebejisté) soudy a to je u něčeho tak neuchopitelného, pokud máte Kafku načteného, jen těžké věřit, nebo snad jen přístoupit na tuto hru. Dokud se Calasso věnuje Kafkovi a jeho psaní, baví mě to, jakmile přebrodí do svého těžkého interpretování a filozofování, člověk začne vrtět hlavou. Ale je těžké oponovat, jak Calassa nazvali "mistrem skrytých vědomostí / či snad poznání?", když si tohle myslí akademikové.

Části, zabývající se Procesem, který je pro mě velmi zásadním textem, mě naopak bavily právě pro tu, drzost, tu jistotu, s jakou Roberto analyzuje, jasně, scény, ale samozřejmě i způsob, jakým se na Kafku dívá, hlouběji a svým způsobem tak prohlubuje i moji vlastní posedlost a znalosti. A tak jsem se přistihl opět u jakéhosi ping pongu, kdy mě tahle kniha místy bavila až magnetickým způsobem... do mdlejších částí, co mě nudily k smrti a testovaly moje hranice. Zajímavá dynamika. Možná proto jsem ji četl tak dlouho. Hmm. hi, k. Cítím se dobře, po dočtení tohohle textu, s cigaretou v chladném prosincovém dni, na balkóně.

"Brod, který uměl kýčovitým nátěrem opatřit všechno, nač sáhl, vylíčil Kafkův pobyt v Siřemi jako "ústup od světa do ryzosti". Viděl v něm také - a svému příteli to i napsal - "vydařený a obdivuhodný podnik". Těžko si představit dvě adjektiva, která by Kafkovi mohla víc vadit. Brodovi odpověděl minuciózně doloženým dopisem, v němž mu vysvětlit, že jediným rozumným závěrem, k němuž v životě došel, nebyla "sebevražda, ale myšlenka na sebevraždu". Že nešel za tuto myšlenku, o to se zasloužila myšlenka další: "Ty, který neumíš udělat nic, chceš udělat právě toto?" A jeho nejlepší přítel mu píše cosi o úspěchu, obdivu, o ryzosti! Kafka tehdy vůbec poprvé (podruhé k tomu došlo v Dopise otci) citoval a k vlastní osobě vztáhl poslední větu Procesu: "Bylo to, jako by stud ho měl přežít."

2 22.12.2021

"A nebuďte smutnej." "Já nejsem smutný."

3 21.12.2021

K rafinované tripóznosti 'Last Look' (Naposled) to má sice daleko, ale i tak jde o skvělý blend klasických Burnsových témat a fascinací, který bují a rozvíjí se, jak se propadáte příběhem. Celkem underground, protože první díl vyšel jen v pár zemích a druhý (zatím) snad jen ve Francii a tady.

1 20.12.2021

Má to víc do sebe, než odráží moje hodnocení. Tak to, zdá se, mám s Hradeckým.

"Sebeláska k průměrnosti je užitečná věc,
ale už tě viděli nepříčetně zkrásnět
blízkostí smrti?"

"... že kdo dřív přijde
ten dřív mele z posledního..."

2 20.12.2021

Zvláštní identifikace s hlavním hrdinou v mnoha malých nuancích. Dokonce i trochu kafkovské. Celý ten koncept je jako vystřižený z úvodní scény 'Procesu', ale náladou úplně jinde.

Intenzivní a nadčasové. Poezie, kterou chcete prožívat a upíjet plnými doušky.

Vždyť láska o sobě jenom ví,
jen z rozmaru druhé spoutává,
jen pro radost o klid připraví
a z ráje peklo dělává.

(...)

Motýle,
tvůj letní let
bezděčně jsem
ti rukou smet.
Jako ty
sám motýl jsem?
Ty jako já
jsi člověkem?

(...)

Láska k harmonii lne,
naše duše ovine,
když tvé větve našly mé,
kořen dotk se kořene.

(...)

Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo vzal smrti její moc
a dal ti strašnou souměrnost?

(...)

Láska je v soucitu se vším trápením,
v útěše dané cizí bolesti:
v temnotách noci a zimním sněžení,
v nahých a štvaných — zkus ji nalézti!

(...)

Nikdy lásku nechtěj říct,
nelze ji říct úplně,
neboť vánek vane vždy
tiše, neviditelně.
Přiznám se k ní, přiznám se k ní,
přiznám se upřímně;
hrůzou div že neumřu —
a uteče ode mě!
Jen utekla ode mě,
už poutník kolem jde,
tiše neviditelně —
neřekla mu ne!

(...)

Hoch, co tam umřel na lásku svou,
dívka v svém chladu navždy už spící
zas povstanou z hrobu a jdou,
kam táhne to mou milou slunečnici.

6 02.12.2021

„Znovu, tak jako už mnohokrát, si v paměti probrala všechny manželovy prohřešky. Zdálo se jí, že si je všechny pamatuje. Bylo jich hodně. To jí však nebránilo, aby ujišťovala svou vdanou cestru Hildu, když k ní přijížděla z Hamburku, že je šťastná, že je šťastně vdaná.“ (…) „Ty svižné prostocviky za pultem jakoby přípravily jeho ruce na jiné pohyby a doteky, také hbité a čilé, při nichž Marta předla rozkoší, neboť přímo milovala jeho ruce, a nejvíc ze všeho tehdy, když jí rapsodickým prstokladem přeběhly po mléčně bílém těle.“

Začal jsem číst z osobních důvodů. Ménage à trois. Hned dvě knihy krátce po sobě, kde jsou trojúhelníky. Nabokov, pokud od něj už máte něco načteno, má velmi rozpoznatelný rukopis (obdobně jako Hitchcock ve svých filmech), takže i relativně fádní thrillerovou zápletku buduje a ozvláštňuje, jak jinak, o spousty odkazů, které člověk jen těžko pochytí, určitě ne hned napoprvé a bez hluboké znalosti literatury, ale píše lehce a ladně, pomalu, s úrovní. Tentokrát trojúhelník, bohatého Dreyera, jeho manželky Marty a Dreyerova synovce Franze, který se k tomu dostane, jak slepý k houslím. Ale kupodivu, spíš než jako Nabokovův thriller, mě tohle opět zaujalo na úrovni, kdy dokáže kouzlit s charakterizací postav. Definitivně bych tohle nezařadil k Nabokovovým opusům, ale pořád to má svoji úroveň a právě ta práce s postavami je to, co na tom stálo za ten čas. I ten nahý domácí s vějířem a matkou jakoby odkazuje na Psycho, líbí se mi, jak moc tahle část vybočuje z celkové nálady, skoro až lynchovsky vsouvá něco úplně jiného, surreálného. Obdobně jako si Hitch hraje se svým obecenstvem, tak i Nabokov vás nechává v horečnatém konci tápat.

4 24.11.2021

Ale tak jako, samozřejmě, že chcete, aby se dealerům ve vašem okolí dařilo (...). O tom nemůže a nesmí být pochyb. A ještě navíc, když záměru celého projektu fandíte. Nejde jen o tuhle novelu samotnou, jde i o to, rozjet něco, nějakým směrem, na základě vlastní představy (a podle vlastní chuti)... a taky si říct, jak při tom čtení v Olomouci, se to ještě rodilo, formovalo a najednou boom, je to konečně venku, Filtře. Gratuluju. Mám k tomu respekt a chtěl jsem to samozřejmě podpořit, byť jen minimálně (a díky za věnování, příště bys k tomu mohl dávat i vzorky... čaje, nebo něčeho takovýho :p). Weird žánru jsem celkově nikdy nepropadal nějak hlouběji, jen jsem narazil sem tam na několik autorů. Ale je to podobně, jako s řadou sci-fi klasik, co jsem objevoval během let u Laser-books, žánrové kulisy, co tvoří opravdu jen křoví, pro lidský příběh, který se odehrává v popředí. Na povrchu je 'Tráva' takové nenápadné cosi, kde se toho moc neodehrává, ale možná proto mě to bavilo. Jen takové momenty, plynutí, terapie... četlo se to samo. Hmm.

7 12.11.2021

"Coby neexistující jsem považoval za správné neříkat k tomu nic."

2 11.11.2021

Pomalu plynoucí, nikam se neženoucí, zastavené v okamžiku asi jako moskyt v jantaru, plné obrazů, jež vyvolávají, nemaje zdání proč, nepříjemný pocit. Jde o velmi těžkou literaturu, do které se ale paradoxně jste schopni v okamžiku začíst. Celou dobu jako bych cítil, že Max Blecher se chce vypsat ze své nemoci, která ho držela na lůžku a která mu nakonec způsobila smrt. Cítil jsem s ním. Část páteře zasažená infekcí, co vám rozežírá kost... a Max hovoří o banálních věcech, vzpomínkách, detailech, dodávající bolestný rozměr. Ale hlavně ten pocit, ten přetrvává, je to jako se jednou dotknout a ono už to ve vás zůstane. (13.10.2011) Definitivně si myslím, že jeho další zmíněné práce by stály za objevování (ale je dost možné, že se jich nedočkáme), srovnání s Kafkou a jemu podobnými je trochu mimo mísu, možná v momentech, v nuancích. Příhody, méně autobiografické, ke mně mluvily hlouběji, než Zjizvená srdce, definitivně zajímavý představitel meziválečné rumunské literatury a že z téhle oblasti pocházela v té době řada pozoruhodných spisovatelů Pokud se v podobných dílech rádi ztrácíte, nikam se to nežene, což je výhodou pro ty, kteří se naladí, stejně jako problémem pro ty s netrpělivou myslí.

2 02.11.2021

Tolik dekadence, tolik odporu, proti všemu, ale samozřejmě, Artaudův úděl a život... je to už dlouho, co jsem narazil na něco takového, čistě a plně, nihilistického, z toho temného místa, kde je člověk sám proti všem. První setkání s nesehnatelným Artaudem (tak jsem se konečně dočkal). Musíte to cítit, inklinovat k tomu. To tempo, kterým jsem to četl, mi moc vyhovovalo, takhle bych si přál prokousávat se knihama, nemohl jsem se zastavit, nešlo to. Obdobně jako Valéryho 'Pan Teste' si tohle budete muset přečíst vícekrát. Krátké a intenzivní seznámení. Antonin Artaud, s podobným pocitem osudovosti, jako Van Gogh, nebo Céline. Těšilo mě. Obzvláště v těchto prázdných, černých časech mé vlastní existence.

4 27.10.2021

Vybrat si autora a jeho knihu je časová investice. V případě Hradeckého to na první pohled vypadá nevinně. 168 stran. Vkusná typografie obálky. Jenže pak to otevřete a už ten porno přebal vám řekne, hele, něco bude jinak. Text je hutnější, než moje káva... a to je co říct. 'Dumdum' trefil pointou, 'Výlety s otcem' byly myšmaš všeho, ve kterém jsem se ztratil a 'Vikštejn' se dál topí v nastavené hutnosti, jako když necháte dojíždět nějakou omáčku, aby se provařila. Hradecký mi v tomhle připomněl Kahudu, je to, sociálně, myšlením, člověk z řad lidu, ale zároveň mající přehled. Líbí se mi a fandím tuzemským autorům, co nejsou jen nudní akademici, kteří píšou podle učebnice a kterýma jsou přecpaný knihkupectví. Hradecký si je vědom svých schopností a nemůžu říct, že by to byl úplně můj šálek, ale lyrické kvality, hraní s textem a silný styl jsou přítomné. So, go go!

5 23.10.2021

Beznaděj, mizérie a černota ze stránek, ale mluvit o Andrejevovi jako o pokračovateli Dostojevského tradice, hmmm, připadá mi, že mu v jeho próze chybí rozměry. Má snadno se čtoucí styl, ne tak těžkopádný, jak je u ruských autorů zvykem, ale zároveň mě jeho texty příliš nezaujaly, spíš jsem proplouval řadou neurčitých, nejasných, špatných realit. Úvodní 'Fixní idea' mě zaujala asi nejvíc a 'Zeď' má mě velice povědomý nádech, i některých věcí a myšlenek z mé vlastní hlavy, ta beznaděj. Andrejev byl svého času takový rebel, ale zápasil s očekáváním čtenářů (což je taky blízký motiv), zápasil pravděpodobně se spoustou věcí, ale tohle, co se mi dostalo do rukou, asi není něco, co už bych v podobném ražení neokusil. Ještě snad zkusím 'Povídku o sedmi oběšených', Satanův deník mě po tomhle příliš neláká.

2 19.10.2021

Rozloučení s Richardem Corbenem, který pro mě na stránkách Crwe2 od mých teenagerovských let byl jednou z největších inspirací: jeho styl, silné kontury, cit pro vyjádření lidských emocí, do posledních dní věnován stále brakovému žánru, nebo adaptacím Poea či Lovecrafta. RC je přesto vnímán jako jedna z absolutních a zásadních legend. A já se teprve nedávno doslechl, že minulý prosinec zemřel. Zvláštním způsobem se mě to dotklo, asi podobně jako když zemřel Kája Saudek, jenže u toho se na to tak nějak "už jen čekalo". ___ 'Bůh krys' pokračuje v lovecraftovské tradici adaptací, ale tentokrát jde o Corbenův vlastní scénář. Vypůjčuje si ale spoustu prvků (lovecraftovský motiv rasismu - ten ale zajímavě zakončuje opačným směrem; dále pak zdegenerované obyvatelstvo odstřižené od civilizace, obdobně jako v novele Dunwichská hrůza / Hrůza v Dunwichi). I kresba je poněkud zjednodušenější, než je obvyklé, jakoby autor docházel na svůj konec, ale ten výraznější minimalismus se pořád mísí s umem, zkrátka mistr, který protíná dvě linie. Nakonec jsem rád, že jsem si tohle nekoupil, protože, i když je to pořád Corben a je to rozloučení, protože je to po nějaké době zase něco, co bych si od něj mohl koupit, první věc od jeho smrti, a jedna z jeho modernějších prací posledních let, není to asi něco, co bych nezbytně nutně potřeboval vlastnit, jenže to se tak dá říct prakticky u všech jeho prací, je to hodně o samotném stylu. Nicméně 'Bůh krys' definitivně nedosahuje, i na slušném rozsahu 144 stran, kam by mohl, ve srovnání s některými dalšími Corbenovými kousky je to zkrátka o poznání průměrnější, ale to pořád neubírá nic na poutavosti a radosti z toho neopakovatelného stylu, jakým komponoval příběhy. Bude mi chybět.

5 19.10.2021

Krátké úvahy (s nadsázkou) nad možnostmi toho, co nastane po smrti, ale láká to na něco trochu lepšího, než co v závěru naservíruje. Některé části mají něco do sebe, ale většinu času mi kniha jen proplouvala tou mou už tak dost zaměstnanou hlavou. 'Suma' definitivně není nic objemného, na žádné z dimenzí, co přináší. 5/10

4 08.10.2021

Hutný text, velmi hutný, vyžadující opakované čtení vět, které mnohdy skoro snad ani pochopit nejdou. Závan... Pessoa. Špetka Becketta. "Rozeznávám hloubky, v nichž se vrství mé maso; a cítím pásma bolesti, prstence, póly, třásně bolesti. Dovedete si představit ty živé obrazce? tu geometrii mého utrpení?" [25] (...) "Jak vidíte, pane, jedině ten, kdo se ve slastech nevyzná, bude je chtít oddělit od úzkosti. Přes všechnu prostoduchost umím vytušit, jak asi vyblednou rozkoše, jsou-li ochočeny a podřízeny domácím zvyklostem. Odevzdání a opanování, které doplňují, získávají podle mého mínění nekonečně, jestliže chvíle jejich naplnění se chýlí nepředvídána." [31] (...) "Vyvolat cosi jako úzkost, abych ji mohl rozptýlit." [79] (...) "Opravdu důležité pro někoho - míním někoho, kdo je bytostně ojedinělý a sám - je právě to, z čeho cítí, že je sám." [81] (...) "Bolest je cosi velmi hudebního, můžeme o ní mluvit skoro stejnými výrazy jako o hudbě. Jsou bolesti hluboké a pronikavé, mají svá andante a furiosa, táhlé tóny, fermaty, arpeggia, progrese - náhle pomlky atd. [85] (...) "A přece, jaké pokušení je smrt. Něco nepředstavitelného, co v mysli vyvstává střídavě v podobě touhy a hrůzy."

3 09.09.2021

Možná že, možná že. Na Balabána jsem se chystal dlouho a jsem rád, že jsem nakonec neskočil po jeho sebraných spisech, abych se tím neprokousával měsíce. Několik povídek mělo něco do sebe ('U komunistů' zaujala asi nejvíc), lyrické v momentech, ale většinu času jsem se přistihl u toho, že mi Balabánův styl prosvištěl hlavou, jako sterilní, jedním uchem tam, druhým ven, aniž bych se dokázal nějak se zaujetím ponořit do jeho příběhů.

3 09.09.2021

Hlavním záměrem pro mě bylo porovnat můj guilty pleasure film z dětství, který je adaptací a víceméně parodií, téhle předlohy. Heinleinova vize-verze je "smrtelně vážná", sledující politickou situaci v budoucnosti, očima vojáka. Koncept toho, že aby měl člověk možnost volit ve společnosti (stát se občanem), musí pro to něco udělat, službou v armádě, kde nejste nic a váš oblek má větší cenu, než váš život. K tomuhle právu, být občanem, se člověk musí prohrabat přes peklo, aby tak prokázal, jak moc mu na občanství záleží. Je to zajímavý koncept k zamyšlení na mnoha úrovních, stejně jako Heinleinovo otevřeně militantní smyšlení. Jinak velmi popisné a s jasným záměrem. Ale film si prostě užívám jinak a lépe a přišlo mi, že si z Heinleinova originálu vyzobal (hi,k.) právě ty nejlepší detaily a ty přetavil v něco zábavnějšího, jiného a ač opravdu parodií, tak to prostě má šťávu a grády - je to prostě nebe a dudy. A tenhle text, sám o sobě, spíše průměrný, ač napsaný dlouho zpátky, je více politický traktát, než fikce. Od druhé půle dost nuda.

4 03.09.2021

Začlenění se do společnosti a jejich pravidel, které absolutně zničí veškerý individualismus v jednotlivci. Tohle je to postmoderní Japonsko v kostce a Keiko je skrz naskrz tragická bytost, s absolutním přijetím a odevzdaností, spatřující smysl v roli, kterou je společnosti prospěšná. V krátké novele a s typickým minimalismem Země vycházejícího slunce, sledujete, jak vás společnost přetvoří, protože nemá zájem o váš individualismus. Silné, ale pod povrchem.

5 19.08.2021