JP komentáře u knih

"tvá nepřítomnost
je zkouškou mé smrti" /i felt that/

Hodně podpovrchovosti, stejně jako květiny, toliko zmiňované, mají kořeny nám skryté, v zemi. Poezie, u které cítite přítomnost člověka, který je ale jen součástí celku, přírody, stejně tak jednoduché, jak i komplexní, v závislosti na tom, jak ji cítíte. Křehkost, ale současně silná otevřenost, žádný patos, ani náznak křeče, skoro až zvláštní číst něco, tak vyrovnaného, pokorného a sebeuvědomělého.

"Zdála se mi dokonalá báseň,
jako první pěticípá vločka,
roztála za svítání:"

(zvláštní je i to, že jsem si tuhle pasáž založil lístkem z kina [protože vždycky hrábnu po čemkoliv, co se jen trochu dá použít jako záložka], do nějž byla vyražená vločka)

2 30.09.2022

Nihilismus a spousta plutí na lidstvo v Houllebecqově výletu do vize budoucnosti, vlastně, co jiného od něj čekat, že? Jediná opravdová láska se stáhne na lásku k hafanovi (a opravdu jen možná ta, ve své němosti a autentické nebojácnosti vyjádřit se čistě, opravdově, je pravdivá). Vlastně ani nevím, jak bych tohle uchopil. Prokousával jsem se tím pomalu, týdny. Vize, možné pravdy, které možná sedí a které se možná vyplní. Ale k čemu je vlastně kniha, jako tahle? Hmm.

"Když je člověk upřímně zamilovaný, jediná naděje jak přežít spočívá v tom, že to před milovanou ženou musí utajit a neustále za všech okolností předstírat lehký odstup. (...) láska oslabuje, a ten slabší z obou je utlačován, mučen a nakonec zabit druhým, jenž sám utlačuje, mučí a zabíjí, aniž by něco myslel zle, aniž by zakoušel radost, zkrátka naprosto lhostejně. A tohle lidé většinou nazývají láskou. (...) Jako pro všechny dívky její generace znamenala sexualita pro Esther jen veselou zábavu, postavenou na svádění a erotice, z níž nevyplývaly žádné zvláštní citové závazky; podobně jako soucit podle Nietzscheho byla láska pouhou fikcí, kterou si vymysleli slabí, aby u silných vyvolali pocit viny, aby zavedli hranice jejich přirozené svobodě a divokosti. Ženy byly dřív slabé, obvzlášť kolem porodu, v té době potřebovaly být zaštítěny silným ochráncem, a proto vynalezly lásku, ale v současné době už byly silné, nezávislé a svobodné a odmítaly vyvolávat i prožívat cit, který už neměl žádné konkrétní opodstatnění." (...) "Vlastně jsem měl ve svém životě dvě důležité ženy," uzavřel jsem: "První - tebe - která neměla sex dost ráda; a druhou - Esther - která dost nestála o lásku." Tentokrát se upřímně usmála "To je pravda..." pronesla změněným tónem, podivuhodně škodolibým a mladistvým "neměl jsi štěstí..." Zamyslela se a pak dodala: "Muži vlastně nejsou se svými ženami spokojení nikdy..."

1 28.09.2022

Zvláštní poezie. Obrazy, které chrlí, nepostrádají originalitu, stejnou měrou, jakou je konstantně narušován rytmus. Nedokážu se rozhodnout, jestli dokážu ustoupit jednomu, abych byl konstantně iritován dalším... i kdyby jako záměr. Nechám to uležet a někdy to zkusím ještě znova, pro těch pár všedních momentů a jejich záblesk. Ale snad nikdy jsem neměl z textu tak ambivalentní pocit. Holt, když přihodíte knihu za kilo, co chcete zkusit a hlavně, abyste měli poštovný zdarma... (ale někteří počítají benefity celkově do kategorie "mám zdarma")

1 10.09.2022

(SPOILER) Ishigurova jemnokresba je dílo mistrovského, vyzrálého psaní, na jaké jen tak nenarazíte každý den a myslím si, že tohle je, pravděpodobně, jeho nejlepší kniha. Skrze oči Klary, pokročilé ve vnímání, učení a chápání, pomalu a postupně odkrýváte život okolo nemocné dívky, její rodiny, blízkých a všechny malé tragédie mezilidských vztahů a života, pořád stejné, ač v dystopické budoucnosti. Je zvláštní mít spoustu věcí jen naznačeno a zjišťovat je, odkrývat, postupně, domýšlet, protože hlavní postava je umělá bytost, která se snaží - pochopit - , má to mnohdy větší dopad a sílu, než mít vše naservírováno na talíři a přesto sdostatek, aby člověk tak nějak tušil, pod povrchem, co přesně se děje. Jak se postupně dostáváte hlouběji do knihy, zasáhnou vás v ní právě i malé detaily, změny, jak se vrstvy odkrývají, aby vás pak zasáhly ještě ty větší odhalení (tady vysloveně narážím na scénu s "portrétem" - matka, která už si tím nechce projít znovu a jaký je specifický smysl Klary a toho, proč byla vybrána pro svůj úkol). Dá se na to dívat z mnoha úhlů (otázka racionality a víry), chápat to, v mnoha ohledech, vzít si z toho, co v tom kdo vidí. Láska, sebeobětování, být lepším. Navzdory mě, mým zkušenostem a jaký jsem... jsem byl za směr, který Ishiguro zvolil v rámci konce příběhu, rád; abych pak byl ale zasažen opět v jiné sféře na konci... celou dobu, soustředěn na jednu věc a pak cítil víc empatii pro konec výjimečné bytosti, stvoření, jeho voleb a nesobeckost jeho činů, jakým je AF Klara.

9 04.09.2022

'Locus Solus' (neboli místo osamění či místo unikátního, zvláštního významu - koneckonců Roussel, další z řady předčasných, nedoceněných géniů-sebevrahů, si s významy i tituly svých knih neobyčejně pohrával, takže se dají číst pravděpodobně i v dalších směrech, které mi unikají, stejně jako jeho narážky, odkazy - žádné překvápko, že rád hrál i šachy). ___ Skupina lidí je pozvána do vily blízko Paříže, kde jistý Canterel předvádí svoje excentrické vynálezy, které se ani nebudu pokoušet popisovat. Něco jako Willy Wonka na LSD. Kompozice tak nějak visí ve vzduchu, všechno se mísí, příběhy v příbězích. Náročný text. Chápu že, pro surrealisty především, tohle musí být skoro jako bible. Imaginací naplněné jak v obsahu, tak struktuře, což tuhle knihu činí opravdu těžko popsatelnou. Labyrint, ve kterém se musíte rádi ztrácet... kniha, ke které se během posledního století hlásila a hlásí řada význačných jmen (Breton, Salvador Dalí, Michel Foucalt, Jan Švankmajer (dybbuk brzy vydá nově s jeho ilustracemi, takže pokud vám nevadí sáhnout si do kapsy...), ale třeba i David Bowie). Za sebe, nedokážu říct, jestli mě to tolik bavilo, nebo ne, definitivně tu byl potenciál jakéhosi hypnotického stavu, vyvolaného unikátní strukturou i způsoby; takže, spíš než čaj a sušenky, káva a krabička cigaret... nebo houby.

1 21.08.2022

Filmová adaptace dokázala vykřesat z námětu přeci jen poutavější extrakt a svého času jsem ji viděl minimálně dvakrát. Začátek knihy byl stejně chytlavý (mazlavý), přemýšlení nad darem vůní, stejně jako objevování parfémů (bavila mě celá ta pasáž s Baldinim) pachů, ostatně i popis smrduté Paříže, zrození hlavní postavy - člověka ta syrovost vtáhne do příběhu, nicméně do jisté míry ten záměrný obstarožní, dobový styl psaní postupně převezme otěže a přehoupne z odéry prosycené první půle do oné ne až tak záživné vražedné extrahovací části... a tohle je moment, kdy film má svůj klimax a funguje, zatímco, kniha má svoji la petite mort. Celková odtažitost od hlavní postavy, která je jakoby jen nosičem, člověkem s nejasně daným rámcem, záměrem, zatímco ve filmu můžeme jeho stoický výraz, mikro mimiku (ostatně už i casting pohledného, sympatického herce je něčím) číst, jako alespoň něco (83% komunikace, díky Chucku Palahniuku), v knize nedostáváme opravdu skoro nic z tohohle, takže se postupně přehoupneme do hororu, který nám dává vraha v hlavní roli, který je "mágem a meta-alchymistou vůní" a "to byste nepochopili", protože stvoří ekvivalent chilli omáčky DA BOMB v oblasti vůní... v knize působí mnohdy skoro až jako jeden z poskoků, nohsledů, hlavních záporáků, ne jako nosný prvek a v tomhle ohledu, je obtížné se držet postavy, nebo něčeho, poněkud se to ztrácí ve větru (ledaže byla ona prchavost všeho ultimátním záměrem autora), se kterou nemáme vybudované vlastně vůbec nic, i ta část, ve které se objeví třeba Baldini nám o téhle postavě dává něco, ale JB nepůsobí ani jako hrdina, ani jako antihrdina, proplouvá, bez charakterových rysů, krom jisté bezohledné posedlosti a jediné, co o něm víte, je, že má "talent" ale talent měl i Michael Myers, jenže já nemyslím, že se tu Suskind snažil dělat homage na slashery). Hodnocení je víc pocitové, než cokoliv. Koneckonců je to vnímáno jako postmoderna a to je vždycky komplexní myšmaš pocitů a experimentálních přístupů. Nicméně, mám s tím určité problémy a myslím, že se to dalo napsat mnohem lépe - zkrátka, některé příběhy nese snadno skvělý námět. Ale uvidíme, popřemýšlím o tom a třeba to s časem budu vidět jinak.

5 05.08.2022

Kolumbie. Když mi řeknete tohle slovo, vybaví se mi... solidní káva (ačkoliv po přečtení tohohle dumám, jestli ji nemám začít prosívat, abych oddělil mikroskopický kousky rozstřílených lebek od zrn - protože už tady u té představy kávy, na pozadí plantáže vidím nějaký pofidérní existence se samopalem v ruce, jak k vám nenápadně a dravě vzhlížejí - hmm, zrovna tu mám neotevřenou Kolumbii, takže si u té chuti a čerstvě namleté (ručně!) vůně zapřemýšlím z trochu jiné perspektivy), dále se mi vybaví Edwin Valero (i když byl z Venezuely - ale mají stejnou vlajku a jsou to země hned vedle sebe... a mimo to, stejně nemám ponětí, která je která, vím jen, že v Brazílii se mluví portugalsky a jinak je to jedna velká kriminální líheň) A dál? Co dál? Kokain, pštrosa, kartely, násilí v ulicích, kriminalita vždy a všude, stejně jako v celé oblasti Jižní Ameriky, kde konstantně lidi umírají jen "proč?" "proto". Vallejo ten nihilismus ani nepopírá, jeho běžnost, generace a generace lidí vyrůstají v těchhle krvelačných podmínkách, ničeny mnohdy, jak bylo trefně řečeno, i jen pro pár tenisek. Černý humor se tomuhle dílu taky upřít nedá, stejně jako koule a spousta od podlahy a na rovinu řečených věcí. La virgen de los sicarios. Úderná věc. Úderné pocity. Dávám 7 z 10 rozstřílených taxikářů ("co srazí těhotnou matku s dvěma dětmi a ukonči rodovou linii v překrásných plamenech")

1 03.08.2022

Dlouholetý rest a už koukám, je to dvanáct let... nějak mě k tomu dokopalo, když jsem si opět připomenul a zjistil, jak moc mě baví Palahniuk, jako člověk, za jeho psaním, jak nad ním přemýšlí, jak ho komponuje, jak o něm mluví, co ho na tom baví - starší JRE podcast epizoda s Chuckem (#1158) je jediná, kterou jsem si pustil dvakrát, kompletně... ale především nedávné otevření jeho 'Consider This', knihy, kterou vřele doporučuju a užívám si každou její stránku, takové "o psaní... a sem tam anekdoty s lidma, co se se mnou okolo toho motají tři dekády... a většina z nich už zemřela"). Škoda, že totéž nadšení nesdílím u dalších jeho prací. Možná nebylo nejchytřejší, skočit po jeho "klubu rváčů, před klubem rváčů", ale chtěl jsem si něco dát a tohle bylo vždycky velikým restem. Nicméně začínám mít pocit, že je to podobně jako v případě "China Miéville", kdy máte určité mladické fantaskní okno, které se vám otevře proto, aby se tahle literatura stala něčím význačným, ale jakmile ten čas minete, už to nemůžete zpětně dohnat. 'Neviditelné nestvůry' sice mají typický rukopis a typické zaujetí palahniukovskými tématy a motivy, ale jako kdyby tomu ještě pořád dost chybělo a už to zkrátka nebylo ono, jako kdysi. Stárnu. Tisíciletá duše. Je to definitivně lepší, než řada pozdnějších experimentálních textů, které vidím jako hlavní důvod, že jsem se od Chucka i poté, co jsem si dva a půl krát přečetl jeho opus, nakonec odklonil (Klub rváčů 2.5x, Snuff, Prokletí a pak nedočtení Programu pro přeživší), ale celou dobu jsem se nebyl schopen úplně napojit na to, o čem příběh vlastně je... samozřejmě tomu nepomohlo i to nelineární myšmašování v ději a čase a ostatně i postavách. Definitivně o sobě nemůžu tvrdit, že pokud jde o Chucka, mám načteno. Ale co se mi od něj líbí, to se mi zase líbí opravdu hodně. A tohle byl spíš průměr.

6 02.08.2022

Možná, že za to může mé vlastní vypětí (spousta negativního všude okolo mě teď zachvacuje jako horečka). A tak, nedovolím si tvrdit, že vím, jaký je to pocit, který člověka dožene na tuhle mez, ale dovolím si tvrdit, že vím, odkud Artaud s těmihle texty přichází. To místo. Odloučení. Ta samota. Bolest. Žádná láska. Žádné nic. To prázdno, požírající jako propast. ____ Něco málo autorů, kteří byli vnímání jako „jiní“ a společností pranýřováni, nebo spíše, umlčení a skrytí, jsem se už načetl a když jsem srovnal jejich tvorbu, která měla spatřit světlo světa pro masy, s jejich dopisy, deníky, můžete snadno říct, kdo vytváří image a v dopisech pak působí jako někdo jiný, normální a kdo skutečně žije, skrz naskrz to, co píše. Artaud definitivně patřil k té druhé skupině. Neskutečně skližující čtení. Sledovat nadějného a krásného umělce, člověka, který se propadá všemi možnými branami pekla do absolutního šílenství, které může vyvstat z vícero míst. Je to zvláštní, protože znám člověka, který je mu podobný, znám ten způsob myšlení. Ať je to schizofrenie, poškození mozku, nebo trauma, v kombinaci s inteligencí to vždycky spustí tuhle baráž myšlenek a jedu. Ta jistota ve svých tvrzeních a jejich ospravedlňování, osvětlení, vysvětlení, jako kdyby ani nepocházelo z tohohle světa, které je následně další den v absolutní kontradikci - to ne vždy nutně znamená, že je to lež, nebo že je něco špatně (každý den je nový začátek), mnohdy to tak může být, ale když se to děje často, v tomhle pojetí agresivního protlačování kupředu, člověk může lehce sejít na scestí manipulace, nemožnosti rozpoznání, co je realita, co je představa, co sen, co vzpomínka a váš mozek začne pracovat jinak. Jelikož tohle znám, z hodin trvajících voicechatů, všiml jsem si, že Artaud dělal totéž, jenže Artaud si prošel roky elektrošoků, roky nucených medikamentů, snahou být umlčen, všeho, co na něj uhodili, aby jej "spravili" a v procesu jej dohnali tam, kam chtěli, do svěrací kazajky. V rámci tohohle aktu jsou Artaudovy texty zajímavé i jako kritika manipulace, dalekosáhlých účinků návykových látek, kontroly ducha - vlády, která se snaží vám zacpat hubu roubíkem. Zdiskreditovat vás. Ponížit. Zastrašit. Zesměšnit. I v silném stupni šílenství se najde spousta pravd, které se obyčejní lidé bojí vyřknout - nebo se i jen podívat oním směrem. Artaud tu zmiňoval některé věci, které se naplno rozjeli o desítky let později. Ale přese prosakuje jeho vše spalující energie... hněv. Hněv zmrzačené duše.

(str. 46 “I k dosažení...“)
(str. 131 “Elektrošok...“)
(str. 242 “příčku po příčce na schodech času,
zasažen snětí od té hubené děvky,
které se říká věčnost.")

2 30.07.2022

Opulentní je slovo, které se u Musilova monst-románu nabízí, nicméně jsem tu opulentnost v pravém slova smyslu nepociťoval, proplouval jsem událostmi, glosami, momenty, ale jakoby to ve mě i přes zjevné literární kvality příliš nezanechávalo - vím, že tohle je ale do značné míry moje vina, můj život, moje rozpoložení, můj stav. Autory tehdejší doby jsem si našel v jiných sférách, jako je třeba Kafka, jehož sám Musil obdivoval. Jednoduše, pokud jste z mého gangu, objeví se tam pasáž, která mě přinutí se zastavit a nadchnout a tohle se mi u Musila zkrátka neděje. 'Muž bez vlastností' je literatura pro specifickou sortu lidí, která se ráda ztrácí v tomhle popisném stylu, ironii a ne tak snadno čitelné kritice odcházející monarchie, která přeci jen byla Musilovi soudobějším tématem, nicméně všechno je o načasování a o tom, kdy si vás která kniha najde, v kterém rozpoložení, v kterém bodě života a přijde mi, že prokousávat se hutně potištěnými sedmi a půl sty stranami Musilova textu o něčem, co popisuje století zpět, k nim aktuálně nepatří. Nepopírám nezměrné literární a intelektuální kvality, záměr, ale jednoduše to není můj šálek kávy. Určitě ne teď. Ale třeba tomu někdy v budoucnu dám znovu šanci, ač o těchhle svých slibech, a s ohledem k časovým limitacím, začínám poslední dobou pochybovat. Ale pamatuju si, že když jsem rozečetl začátek, několik let zpátky, styl, pocit a samotné psaní, jako takové, mě tehdy nechalo ve velmi nadšeném rozpoložení... s budoucím příslibem a očekáváním podobného.

2 29.07.2022

Vojensko politické drama, psané přímým účastníkem, Rudolfem Medkem, kde se nejvíc ze všeho rozebírá národní hrdost, ve složité politicko-národnostní situaci, co je správné, co ne - každé rozhodnutí je volbou mezi tím, co je menším zlem. Pro mě, upřímně, je tohle období velmi letmo zmapované, dějepis mě vždy zajímal a bavil, bavilo mě nad tím přemýšlet, představovat si všechny ty konflikty, akty, volby, ale nehledě na to, jestli jsme tohle období rozebírali na ZŠ, nebo SŠ, mi přijde, že jak čas plyne, událostem se věnuje prostor jen z hlediska jejich soudobé význačnosti, což může snadno vrhnout hodně světla na jedno a stín polozapomenutí na další, takže Říjnová revoluce, Brestlitevský mír, co následovalo, v rámci řadového vzdělání, stejně jako historie československých legií v Rusku, je pro mladší generace více a více neznámou stránkou dějin. Možná dobré memento o tom, že jestliže vás něco z historie zaujme, nebojte se k tomu vrátit, a zamyslet se nad tím, nehledě na to, jak nepatrně se to může na první pohled jevit.

2 27.07.2022

Intimní portrét dvou dívek, který většinu času tak nějak mluví pod povrchem, mezi řádky. Z časů, kdy společenské postavení, konvence a archetypy byly trochu jinak - posunulo se to, samozřejmě. Na jednu stranu je zajímavé sledovat sbližování postav, to očividné napojení silně autobiografické zpovědi, reflektující vztah mezi autorkou Simone a Zazou... na druhou to zároveň vlastně příliš mimo to nenabízí, než právě a jen to. Osobní text, který na mě působil zvláštně povědomě. Ten povědomý pocit, být spoutaný konvencemi doby, společnosti, nebo tím, co za ně považujeme, jak je "správné" jednat, co je správné vůči ostatním lidem a v rámci doby. Pod povrchem bublá až to očividné milostné "víc, chci víc", zatímco na povrchu jde o skoro až mechanický, nezaujatý popis interakcí, co kdo dělal, co se dělo, jak se to dělo, sdílení ohledně vztahů vůči jiným lidem, jak se káže, že to má být, ale zároveň přirozené neoddání se konvencím... ale přesto, ke konci, jejich slepé následování, protože jako ovce, následuje stádo, je obtížné stát sám za sebe, za to, v co věříte, co cítíte, ale v osamění. To vše je vyvinuté tlakem, ne individuálního jedince, ale smečky, rodiny, společnosti, která je opět, metrem toho co ano, toho co ne, nikoliv toho, co jedinec cítí a chce, jako přirozené - ale tady se nabízí sledovat, číst a pokračovat, jak se společnost vyvíjí, co bylo před sto lety norma, co stále objevujeme i v oblasti vědy, pokračuje, pomalým, ale stálým, vývojem, a mnohdy co platilo dříve jako svaté, dnes končí na smetišti lží.

2 07.07.2022

"Alex, Alex, nejsi ty žena mého života?" (po scéně, kdy poprvé použila svůj nůž, respektive oba jeho konce, jsem se zamiloval) Haha. Ok, teď už vážně, druhá publikace Medusy a začínám sledovat jistou tématickou vystředěnost, která byla avizovaná (sexuální fetiše začínají být pestré). To, že je to v podobě krátkých novel, jelikož času mám málo, je něco pro mě a tak když se dostanu k textu tohohle ražení, mám to do pár dnů a čtu s upřímným zaujetím, nehledě na to, jak to se mnou souznělo, protože mám v šuplíku taky jeden, roky trvající koncept, který má stejný záměr a chce být realizován podobným způsobem, z podobného koutu (mé) duše. Livia mě překvapila touhle nekompromisní vizí, ač jsem si párkrát řekl, že ten svět, kde se na jednu stranu dodržuje administrativa, ale zároveň dochází k bezhlavému vražednému mučení, mi k sobě nějak nesedí, jako kdyby to bylo utkáno ze dvou nesourodých částí... ale tohle vše je pak v pár stranách objasněno v doslovu, který dost nechá zaklapnout některý dílky dohromady. I ten soundtrack sedl. Skvělá práce, Filtře! Publikovat podobný texty, mě po opětovném čtení některých mých výplodů přiměje si říct, hele, není to s tebou tak špatný, JP, je nás tu víc.

9 26.06.2022

Vzor dadaistů i surrealistů (Dalí, Artaud, dokonce i David Bowie), prakticky neznámý Comte de Lautréamont, zemřel ve čtyřiadvaceti letech, stejně jako Wolker, ale jakoby byl jeho protipólem. Absolutně rouhačské, strukturu postrádající dílo, kterému se jednoduše musíte podvolit. Rád bych si to někdy pořídil a řádně přečetl. Je to o takové té opuštěné mladické rebelii, osamocení, hněvu, co svádí k temné straně. S tím se dokážu snadno identifikovat, ten pocit, kdy je celý svět proti vám... na wiki se mi líbila tahle definice, která knihu sdostatek vystihuje: "Romantické zoufalství jedince dovádí do krajního pocitu absurdního a dekadentního nihilismu."

4 22.06.2022

Zjevný předchůdce tuláckých / beat generation knih (Kerouac). Zvláštní, že jsem čekal, že to bude víc o "zlodějině ve městě" v počátcích minulého století, ale ono to v podstatě jen sleduje kluka, který se postupně dostane k té nízké špíně a přijde mu to jako cool způsob, jak žít život... a ono paradoxně je. A tak, když je váš životní příběh sdostatek prodchnutý autenticitou, pořád je snadné se do toho ponořit, stejně jako se Black nejspíš sám, na konci, ponořil do řeky, mizejíc za neznámých okolností, poté, co se vypsal ze života, od kterého se snažil odpoutat.

1 16.06.2022

Na papíře ušlechtilé myšlenky, nicméně se nemůžu zbavit jisté pachuti. Jednak, někteří Indové sami Gándhího vnímají negativně - to co je o něm učí ve školách neodpovídá realitě. To, co ve skutečnosti dělal, všechny jeho pochybné praktiky a detaily, týkající se jeho života a osoby, pokud do toho poněkud lehce zabřednete, ten image se naruší a já nedokážu v podobné literatuře separovat obsah knihy od jejího autora. Šlo snad o snahu zdiskreditovat velkého svatého muže? Nebo jsou obvinění legitimní? Osobně se nemůžu zbavit pocitu, že tahle Gándhího cesta na papíře je "příliš čistá" a to ve mně, čistě instinktivně, probouzí pochyby.

2 09.06.2022

Stoická filozofie (škola) přetrvává do dnes a řada lidí se jí pořád řídí, vrací se k ní, jako k manuálu k životu (a zamyslete se, jak dlouhé je to období a proč tu stále přetrvává). Když se prokousáváte přes myšlenky většiny těchto mužů, někdy je trochu těžší pochytit jejich analogie, někdy je trochu těžší, přistoupit na tohle pole, protože to smazává spoustu z toho, co jste vnímali jako dobré, jako potěšení, nechat se strhávat emocemi, cítit se, že žijete, všechnu tu slast, kterou jste si třeba vybudovali, skrze umění, smyslové prožitky, lásku, vzpomínky, emoce, vše, k čemu jste se upnuli, jako by to bylo to nejlepší na životě a vlastně vypovídá jen o pokleslosti vašeho ducha, v jistém smyslu se to mnohdy blížilo pocitům, které ve mě vyvolávalo buddhistické učení. Tohle je v jádru moc sympatická publikace, jestliže vás kdy něco od stoiků zaujalo, vlastně je to jen fragmentální kompilace, nejdříve jakéhosi návodu/příručky, posléze útržků z Epiktétových Rozprav a v poslední části pak různých best off výroků a citací známých představitelů stoicismu (v kterémžto ohledu to není kniha, která se čistě zabývá zrovna a právě Epiktétem, jako spíš celkovým myšlením řady představitelů), je to něco, k čemu se je třeba spíše vracet, pročítat to v rámci jednotlivých témat a přemýšlet nad tím - v kontextu doby mě fascinuje i nadčasovost, když sleduju kudy se civilizace ubrala za dva tisíce let od dob, kdy lidé přemýšleli takhle, je to poněkud zklamání, stejně jako před půl stoletím lidé očekávali létající automobily a my zatím přijdeme jen s dildem, co má několistupňovou rychlost). Slast, útěk, v mnoha formách, přebraly větší kontrolu nad Světem. Je obtížné přistoupit na to jinak, než co nás jako jednotlivce život sám naučil, v naší vlastní zkušenosti. Jak mohu být lepší, ctnostnější, vyrovnanější a smířenější sám se sebou, jaké z pokleslostí ničí naše životy, jak přijmout a čelit věcem, jako je smrt, nebo třeba závist... stoikové působí jakože to mají vše v hlavě srovnáno, co můžeme ovlivnit, co ne, mnohdy si u čtení řeknete, no jo, kdybych takhle přemýšlel, spousta z téhle mizérie, kterou denně procházím, by tu nebyla, všechna ta frustrace, kterou sledujete třeba v umění, a jak se s ní skrze umění lidé vypořádávají, by nás minula. A přesto, tahle mučivá krása, je pořád mučivá a stoicismus vás tohohle nepotřebného mučení, jakoby "effortlessly" (beze snahy) zbavuje. Filozofie je o tom, že vlastně nevíme, ne že se snažíme implementovat svoje vidění na druhé, je to o dialogu a o tom, snažit se v něm někam dobrat. Žít skromně, snažit se neupínat na věci spojené s pokleslým egem. Z tohohle textu by se dala pořídit řada výpisků, ale ze mě jeden, který mnoho úrovní stoicismu vystihuje a moji, v rámci stoicismu, ne až tak vyrovnanou mysl, i rozesmál:

"Když jednou někdo z Athéňanů měl tu čest, že mohl přivést královské vyslance k filosofům na hostinu, takřka všichni filosofové s nimi vedli hovory a dávali jim rady, opodál však v poklidu seděl Zénón. Cizinci, toužíce po poučení, k němu přistoupili a pravili: "A co od tebe, Zénóne, máme vzkázat králi?" "Nic," odvětil Zénón, "pouze že v Athénách žije stařec, který umí při pití mlčet."

5 07.06.2022

Jestliže si starověké Řecko představíte jako Zábřeh na Moravě, Faidra je taková Sára Saudková, jenže na rozdíl od moderní verze a čtyř dětí, Hippolytos ji ve starověké tragédii poslal do háje i s celým jejím chtíčem, protože se "povznesl nad pokleslost veškeré svůdnosti a nízkosti ženství" (roztomilé) a řekl "Prostě ne, máti!" (dnes už archaismus: loajalita). Tahle část je o to silnější, že Hippolytos byl sexiest man of the year, ať je to kdokoliv tenhle rok, tak tehdy to byl on a tak pro něj nebyl fakt, že se zničehonic zjeví sexuchtivá žena, která se po něm sápe, ničím neznámým. Uvádím to jen proto, že spousta mužů dnes by ve skutečnosti mohla zůstat opaření a v šoku jako "Co se to děje? Jsem teď součástí #metoo?" a vyděsilo by je to dost samo o sobě... ale H. byl player, který se rozhodl nehrát jejich hru, ale svoji hru. Po vzoru Nancy Reagan (Artemis) totiž předtím řekl ne i té největší droze, Afroditě... ta se na něj nasrala a vše, co následuje, je sepsáno v tragédii Faidra, otázka, zda byla nadržená milfka, nebo nevinná oběť visí ve vzduchu. Fajn a krátké, nenáročné, taky i trochu úsměvné, skrze svoje ideály... kdo by čekal, že za dva tisíce let to poněkud nesejde časem, je naivní. Takže trochu obtížně hodnotitelné. V antice asi nečekali, že přijdeme s geniálním systémem pěti hvězd, které plně definují kvality jakéhokoliv díla. Chudák Hippolytos, ani tehdy se nevyplatilo být ctnostným. Být ctnostným z vás udělalo jen bránu, kterou se vysmýčilo pole - což je dost trefné.

1 02.06.2022

Zvláštní, do jakého hloubání mě zavedla tahle nepatrná kniha. Možná, že když je něco příliš snadné, je to vlastně lež. Není snad progress zaštítěn známkou konfliktů? Jestliže žijete v harmonii, která nikam plnohodnotně nesměřuje, něco je obvykle špatně. Deziluze. Neshoduje se to s životem, jaký je. Nebo možná je to tak jen pro mě. Zrovna pár dní zpátky jsem dostal něco, co jsem chtěl. Ne, že bych umíral touhou, to mít, nebo tak, ale říkal jsem si, bylo by fajn, kdybych mohl mít tuhle věc, kterou ale můžu dostat vlastně a jedině náhodou a kdoví kdy, kdoví jestli, a šance nebyly až tak veliké, mohl jsem tu věc dostat za řekněme dvacet let... a nebo ji nedostat vůbec. Ale náhodou ke mně došla, po možná pár letech... kdy jsem na ni vlastně už ani moc nemyslel. A i když byla moje okamžitá reakce nadšení, už to nebylo to, co jsem chtěl tehdy, bylo to něco, co jsem chtěl dřív. Takže radost nebyla tak silná, stejná. A tak to chodí. Nemyslím si, že existuje člověk, na téhle planetě, který by po něčem pořád toužil stejně silně, to se neshoduje s emocemi, s životem. Takový člověk nejspíš lže, maluje určitý mytologický obraz, manipuluje. Před rokem, nebo před dekádou není teď. A v obdobném pocitu se točí tahle kniha. Connell a Marianne, jakoby si byli souzeni, soulmates, co se doplňují, soužijí, vnímají, neschopní najít k sobě ale cestu, protože on je trochu tak (taková zvláštně stydlivá forma nadutosti, arogance, tolik přítomná u lidí, co jsou oblíbení, všemi vyzdvihovaní a to v nich bují rozporuplné emoce, mezi sebevědomím a zhnusením nad sebou) a ona trochu tak (potřeba definovat svoji osobnost skrze ostatní, na základě dojmu, že není nic). Vztahy, huh... proč se škrábat takhle, když se můžu škrábat takhle, že? Slepé uličky... nekonečné narážení, zoufalství nad nemožností se vyslovit, nebo vyslovit se ve správný čas, okolo toho, jak se s někým cítíme ("If you could see your whole life from start to finish, would you change things?" "Maybe I'd say what I feel more often." -Arrival) kvůli vlastním nejistotám, nebo ať je to cokoliv dalšího. Vlastně je to víceméně pořád stejná básnička, někdy najdete někoho, s kým si rozumíte a víte, že je to jako když zaklapnete dva dílky do sebe, co jsou unikátní a patří jen sem. Jenže to nestačí, možná je to jak říkal Vera v Mr. Robot "That bat may have been made to play ball, but that wasn't its purpose." A život kráčí, kam život kráčí. Ale pak jsou tu všichni ostatní... šťastní ve své nevědomosti, opiu naivity a falešnosti, nad tím, aby nemuseli sledovat to, jaké jsou věci ve skutečnosti... slaďoučcí jako med, ale v jádru bezohlední. 'Normální lidi' mapují příběh Marianne a Connella, kteří k sobě hledají cestu, která jakoby jasná od začátku, musí procházet trnitou stezkou. Tohle je tak trochu pro cílovou skupinu lidí, myslím si... kteří se potýkají s podobnými pocity, s podobným rozpětím věcí... neřekl bych, že drtivá většina čtenářů tohle tak úplně uchytí správně, než jen jako „nudný negativní dráma“ a nebo „citlivá studie of bla bla“. ___ Pocit toho, že jste k ničemu, protože je s vámi něco špatně, protože nezapadáte. ___ Sentimentální finále, jak psal Valéry... hra na city uráží. Ale Sally to nenapsala křečovitě. Je fajn občas narazit na spisovatelku, co umí i relativně mdlý základ zahustit do toho... ponoru pod povrch.

7 30.05.2022

Od druhé části, po návratu z Thajska začne H. rozvíjet snad svůj nejromantičtější příběh, ale jak se to stává všem, co se odmítají dostat do spárů falešných her a manipulace a žijí život pravdy, ne lží a politikaření vztahů... to končí, jak to končí, kosmicky (ale pořád je to jen románová fikce, nicméně si cením toho očekávaného gesta od Miche, dost možná mého nového nejoblíbenějšího). Není to tak bezbřeze depresivní a bezvýchodné. Je tu láska. A překvapuje mě, že když dělám mapu téhle knihy, sic, M.H. dělá mapu dalších témat ve své knize, že mi došlo, jak můžete ovlivnit něčí mysl, románem. Teď neříkám, že znám osobu, která smýšlí proti islámu, ale znám osobu, která jedná podle spousty myšlenek, obsažených v téhle knize a aplikuje ty myšlenky do své denní reality jako pravdu. Zvláštní, vidět slova na papíře a jak je něčí mysl ovlivněna, podle nich jednat, žít, určitým způsobem, z určitého přesvědčení. Pokud jde o lásku, je to jakýsi nádech, který dostanete, abyste byli zase hozeni pod vodu, na dlouhou dobu, protože ve skutečnosti, realitou věcí je, že ať je důvod jakýkoliv, není tu nikdo, kdo by o vás smýšlel a byl, tím způsobem, jakým potřebujete, kdo by vás vytáhl víc, než musí, než se mu hodí, nebo než je potřeba. Stejně jako hlavní hrdina, který se ztrácí ve své anonymitě, průměrnosti a najde osobu, která ho na pár měsíců vytrhne a přiměje přemýšlet v jiných sférách. Ale to vždycky nějak pomine, člověk k tomu není uzpůsoben, ostatně, jak řekl i Mich:

"Když jsem později myslel na toto šťastné období s Valerií, na které mi mělo paradoxně zůstat tak málo vzpomínek, říkával jsem si, že člověk, nic naplat, není uzpůsoben ke štěstí." (s.135)

10 24.05.2022