JP komentáře u knih

Básník z Brna (čau, M.!) mi kdysi řekl, abych se rovnou nepouštěl do Cantos a doporučil mi (nesehnatelné) tohle. A tak jsem se tak okolo dekády+ poflakoval okolo Pounda, přemýšlel, tu a tam, jestli si nekoupit 'ABC Četby' (abych zjistil, že to taky není k sehnání) a pak si několikrát říkal "Koupím si komplet Cantos", abych se na to pak zase vybodl a zapomněl a pak četl Buka (O psaní) "To sis zase vzal ty podělaný Cantos?" "Jo," já na to, "nemůžeme přece pořád šukat."... ale, i přes tohle vše:

"Snažil jsem se napsat Ráj.

Nehýbej se
Nech mluvit vítr
to je ráj."

...mi pořád znělo v hlavě (obzvláště během léta, když mě vítr chladil na horkém čele) a říkal jsem si, jestli bude Pound tohle, tak to přece bude stát za to, až se k němu dostanu a není třeba spěchat. Netvrdím, že v poezii jsem expert (jako Jules v masírování nohou), ale posledních několik let ji čtu mnohem více; vyhovuje mi i fakt, že můžu něco vzít, přečíst to od začátku do konce na jeden zátah, nebo den, dva a udělat si na to názor, během chvíle. Víc mě zajímají různé způsoby, postupy, jak přistupovat k textu, což je něco, co pro mě dřív, neexistovalo, pokud jde o čtení a i když jsem v tomhle průřezu Poundem nalezl, kromě mých zdevastovaných očekávání, i několik básní, kde jde vidět, že ten člověk byl talentovaný, jako nikdo a zkrátka jinde (což ale člověk pochytí hodně i z jeho esejí, rozhovorů, myšlení), primárně jsem si vzpomněl na stejný pocit, jaký jsem měl u Joyce, nebo u veškeré té obtížné literatury, která funguje jen s kontextem, která funguje jen, pokud do hloubky znáte vše okolo a jste zasvěcení. Není to snadné čtení a snad je k němu nějaký klíč, nebo je to náročné studium pro fajnšmekry, co nad tím rádi zabíjejí čas. Něco jako nekonečná předehra, kde se nikdy nejde k věci. Nekonečný dráždění. Já chápu, že ono se okolo toho dá tancovat na mnoho způsobů, člověk musí mít kulturní znalost celkově, literatury, znalost poezie, jako takové, jejího rytmu, významu, můžeme rozebírat myriády aspektů, z nichž některé jsou nakousnuty i v této knize. A když se přistihnete, že jedna část je přeložená, další záměrně ponechaná v řečtině, pak v latině, španělštině, francouzštině, přepadne vás jakejsi nechutnej pocit flexování, jakoby vám Pound mával svým salámem Vysočina přímo před obličejem. Stejně jako Joyce se snažil narvat celej slovník do svých knih (Eminem trpí podobným neduhem). Takže, já to neodsuzuju, jen jako masturbaci, spíš se snažím poukázat na to, že pro mnoho lidí to bude totálně nepřístupný, ať by se snažili sebevíc. A tím pádem to pak přijde elitě, jako takový „to jejich“. Ale tohle, to mě na tom poněkud zklamalo. David Lynch taky nechce prozrazovat významy svých filmů (a často si říkám, že to tvrdí jen protože možná žádný hlubší, skutečný význam ani nemají; tvořící lidé jednají spíše z jakési vnitřní potřeby, nutnosti, než z nějakého systému, důvodu, schématu), je to část jejich šarmu, coby potenciálního vtipu, který pak zaměstnává generace akademiků, aby měli o čem přemýšlet, aby pokračovali v honbě za klenotem Nilu. Ale abych jen nelamentoval, tak uvedu jako intermezzo něco, co se mi v téhle sbírce naopak líbilo:

"Oči této mrtvé dámy ke mně hovoří,
Byla zde láska, ta, která nikdy neustane.
A zde touha, ta, kterou nikdy neslíbáme.
Oči této mrtvé dámy ke mně hovoří."

"Strom mi vstoupil do rukou,
Kořeny prorostly pažemi,
Strom vyrostl v mé hrudi -
Dolů,
Jako paže
Ze mne vyrůstají větve.

Tak stromem jsi,
Tak mechem jsi,
Jsi fialkami
A větrem nad nimi.
Dítětem jsi - tak vysoko,
A všemu tomu nerozumí svět."

Pound byl s rodinou odmalička zvyklý psát dopisy ve verších, od mládí publikoval, řekl bych, že do hodně z toho, co ho čekalo, byl prostě, tak nějak přiveden, jak jinak si vysvětlit, že se už jako teenager dočkal takového cestování s rodinou po Evropě, měl možnost trávit a studovat knihy v takové intenzitě, na počátku 20. století. Znal se se jmény, jako je třeba Joyce, Hemingway, Yeats, Eliot, v případě posledního zmíněného se mu přičítá i veliká zásluha na kompletaci známé básně 'The Waste Land', kterou jsem, rovněž, ještě nečetl. Hodně velkou část života strávil v Evropě. Skutečně jakási, světová elita, s hlubokou kulturní zkušeností a vhledem. Pobavila mě i odpověď v rozhovoru, kde se ho zeptali, že se pokoušel o román a jak to dopadlo a Pound odpověděl „Dopadlo to, naštěstí, v kamnech...“ I přese vše, z 9/10 ve své práci odkazuje na věci, které většina z nás nezná, klasiky nejen třeba italské, německé, řecké, světové literatury, které ale už dnes nikdo tolik nečte a jak všeho přibývá, vše se zrychluje, čas utahuje a společnost vás zaměstnává, je ještě těžší se na ně zaměřit, jako na něco lákavého – třeba číst celou tragédii, abych pochopil jeden verš (v tomhle ohledu mě pobavila vysvětlivka na konci, ke Canto XXXIX: „Opuštěná je střecha... - Počátek básně je motivován pojetím sexu jako fyzické rozkoše, slepého pudu a uvolnění. Znovu se básník vrací k Odysseovi a Kirké.“; Topas). Je ale zvláštní, že původem Američan se vlastně tolik zasazoval o zachování evropské tradice. Jeho konfuciánství a podpora fašismu jsou taky nutnými body, které je třeba zmínit. Pound bere člověka v Cantos na odyseu, procházející vším, jakoby se snažil postihnout vše a přijde mi, že mnohdy to, co odlišuje lidi jako on, stojící na piedestalech (ač v Poundově případě, se slušnou kaňkou v jeho minulosti), od šílenců, kteří jsou kontroverzní, zatracovaní, či snad zapomenutí, je právě a jen kontext. A faktem je, že tohle je přesně ten druh věcí, kde je třeba znát do hloubky vše okolo, aby člověk byl s to, nějak, spokojeně, přistát, chápat, užívat si ten rozmach. Poslední dobou jsem se přistihl, že mě ale irituje se podřizovat zažitým názorům, nebo tomu, co mám a nemám číst, co mi kdo říká, co je a co není. Všechno tohle univerzální mluvení, co prý platí pro všechny. Nikdy. A pak, básník z Brna mi rovněž řekl, že život je příliš krátký, než aby ho člověk trávil čtením toho, co ho nebaví.

2 13.02.2023

(SPOILER) Během roku 1968, dva roky před Mišimovým ikonickým koncem, bylo tohle otištěno v 21 dílech japonského Playboye, jako příběh na pokračování; už z tohohle faktu může člověku leccos dojít. Mišima sám dělil svoji literaturu na jakousi seriózní a lehčí, 'Život na prodej' spadá do druhé skupiny. Hlavní hrdina, Hanio, se hned na začátku probouzí v náručí sestry a hasiče do zjištění, že se mu pokus o sebevraždu nezdařil, aby se pak následně vrátil domů a rozhodl nabízet svůj život přes inzerát v novinách. Něco ve stylu, "nabídnětě kolik chcete a kupte si mě a použijte na co potřebujete". Prázdná vyrovnanost hlavního hrdiny, který se stoickým klidem přijímá cokoliv, co se mu postaví před cestu, jako možné způsoby toho, jak zemřít, kontrastuje s požadavky lidí, kteří za ním přijdou: od žárlivého muže, chtějícího smrt své překrásné manželky, kdy chce Hanio být zastřelen spolu s ní během sexu, nechat na sobě testovat pilule, které vás dokážou zmanipulovat (třeba k sebevraždě) nebo třeba být "vysán k smrti vampyrickou kráskou", matkou kluka, který si Hania koupí, aby jeho mámě s anémií vrátil "chuť k životu", což přejde v harmonické rodinné trio, kde už vám chybí jen 'Raindrops Keep Falling on my Head' od B. J. Thomase do pozadí. I přes prázdnotu hlavní postavy měl zrovna poslední jmenovaný pod-příběh zvláštní půvab sám o sobě. Mišima to tam sází, jak chce, v dalším díle seriálu je Hanio špion (a luští šifry tím, že „žvýká mrkev jako kůň“), v podstatě to má skoro až takový ten nádech TV show Batmana, který byl během té doby (1966-1968) zrovna vysílán, ačkoliv, samozřejmě, do až tak absurdních rovin Mišima nejde, právě naopak, se stále zabývá svými typickými tématy, motivy, které provází celou jeho tvorbu, jen to dělá s poněkud jinou náladou, až do ironického konce, kde hrdina končí, vyděšený z možné brzké smrti. Hanio epizodicky prochází a přežívá. Zároveň se ale celým textem nese ta parodická, skoro až manga rovina (nedovedu si představit Mišimu jinak, než jak potahuje z cigarety a uculuje se, při psaní tohohle majstrštyku), kdy zmínky o jakuze odkazují přímo i nepřímo na autora samotného a jeho filmové pletky s touhle organizací (kromě jeho Lásky k vlasti a dokumentu Mishima: The Last Debate, jsem se ale k jeho filmové tvorbě nedostal). 'Život na prodej' je v rámci Mišimovy tvorby definitivně spíše průměr, v lepším případě hříčkou pro skalní fanoušky, než skutečnou ukázkou, takže s tímhle je třeba k tomu tak trochu přistupovat. Ač se celou knihou nese zvláštní svoboda (ideová, i finanční, Hanio dostává za svoje bezhlavé odevzdání se věci nemalé částky), možná i ta svoboda, o které Mišima mluvil, když zmiňoval pocit „štěstí, během dní, kdy očekával smrt, nebo byl smířený s jejím brzkým příchodem“. V tomhle ohledu je, opět zmiňuji, ironické, že i ve skoro až surrealisticky laděném příběhu, Hanio začíná příběh jako někdo, kdo selhal v pokusu o sebevraždu a končí ho, jako někdo, kdo má strach ze smrti.

„Hanio se nikdy necítil tak svobodný.
Jednoduše nedokázal pochopit, jak se může člověk oženit a být s jednou ženou svázán celý život nebo jak může pracovat ve firmě a nechat se využívat jinými.
A pokud jednou všechny peníze utratí, může vždycky spáchat sebevraždu.“

(…)

„Je snadné říct, že život nemá smysl, ale žít tenhle nesmyslný smysl vyžaduje pořádnou dávku energie,“ uvědomil si Hanio znovu s obdivem.

(…)

„Ach, opravdu? Ano, tak tohle bere. A pak taky něco, co začíná na L.“
„Je to LSD, mami.“
„L co? Jak je to? Říkáš SSB? To zní jako název kari omáčky s rýží. Každopádně bere tenhle lék, který je momentálně v módě, a pak se v noci potuluje po čtvrti Šindžuku, aby našla svého vysněného prince na bílém koni.“

I přesto je ale trochu škoda, že se právě tohle rozhodlo Argo překládat a vydávat jako prvního Mišimu, když ten má na kontě, během své relativně krátké spisovatelské dráhy, takové množství děl, a minimálně tucet z nich, by se hodil k jeho uvedení lépe (i pominu-li nedávné excelentní volby, jako Zlatý pavilon a Zpověď masky od Rubata), než tahle pozdní záležitost, ale já samozřejmě neváhal, protože já Mišimu prostě beru a chci tuzemská nakladatelství podpořit k tomu, aby se s ním více rozjeli.

7/10

5 02.02.2023

Gerhard Rühm je pravej underground; experimentátor, mad scientist, dadaista, absurdista, surrealista a každej další ista (o kterejch jste ještě neslyšeli a co vás napadnou), trochu jako Babiš. Skladatel, všestranný vizuální umělec, co občas něco napíše a řekl bych, že čím kratší, tím lepší (pokud jde o text, jeho kratší věci jsou víc s pointou a zábavnějši, přístupnější). Inspiruje mě, silně, ale jen v momentech, jeho poetika, vsadím se, široká, hluboká, ale zároveň esenciální a jak je zmíněno v doslovu, definitivně v některých případech nemožná k překladu (a to nejen po stránce jazykové). Baví mě jeho propojování odlišných uměleckých stylů, vokální pojetí textů, které píše, dává si záležet i na tom, aby dobře zněly, kolikrát k nim vyloženě komponuje hudbu nebo přesně popisuje, jakým způsobem scénu odehrát, s důrazem na zvukovou stránku (tady musím doplnit menší mikro-souvislost/příběh, co mě napadl, protože osoba, kterou jsem krátce znal, co si říká "jen tak" RRR, je první osoba, se kterou jsem se setkal, která na to taky kladla důraz, aby text ladil zvukově a zněl dobře i při přednesu... a já měl tuhle knihu zrovna otevřenou během filmu, který jsem měl puštěný, filmu s názvem RRR (nesuďte mě, jen jsem si chtěl doplnit vzdělání o Indii); kruh se vždycky uzavírá), taky mě baví jeho, divadlo, co není divadlo a pro divadlo, ale jen vypadá jako divadlo (dokonce jsem díky tomu napsal jednu scénu, která mě napadla a možná ji taky eventuelně použiju, v podobném duchu) baví mě, jak je ten člověk tak všestranej, že ho vlastně ani nejde nějak řádně popsat a tak to vzdáte a chcete shrnout, že se vám to prostě jen líbilo (za mě definitivně báseň o smýčení prachu "prašné lamento", "kain a ábel", "variace na známé téma" a "hra příborů"; nebo ještě novější a sentimentálnější tragická jednohubka "záclona a závěs") a je sympatický, ale stejně o něm chcete žvanit, plni dojmů. Zasahuje do tolika žánrů, polí... nejblíž byste si kolikrát asi řekli, absurdní divadlo, které i sám GR zmiňuje, ale vyloženě se k němu nehlásí, aby ale vzápětí přistálo porno, pak (na oko) skrytý porno, (na oko) ještě skrytější porno, a pak povídka jak od Lovecrafta, co končí jako něco, když se Beckettovi hryzne počítač a on řekne "Watt?" a nakonec se dozvíte, že to má i ekologickej přesah. Rühm je schopnej s notama i papírem a pár čarama kouzlit doslova divy a když mele teorii o své práci, je to jak kdyby mluvil k lidem z jiné planety... minimálně u mě definitivně můžete spatřovat nápis "l o a d i n g" na čele, následovaný oknem "jp.exe has stopped working" protože když už jsme u symbolů, říkám si tohle je ten typ člověka, kterýho snad znají jen elity, Zednáři a jen ti jsou schopní s ním držet krok. Rühm mimo jiné stál po válce (1953), za zformováním tzv Wiener Gruppe, avantgardní skupiny, která německým rádiům připadala příliš edgy na to, než aby jejich hry vysílali, ale o které nevím absolutně nic... přesto, jestli jsou její členové jen částečně jako Gerhard, tak to potěš koště. Asi nejpozoruhodnější publikace od Rubata, ke které jsem se dostal a cením si i většího formátu, aby vynikly ilustrace a veškeré vizuální prvky. "akustická halucinace" (...) "Rozšířená poetika" (...) "milostný magnetismus"...

A teraz už fakt končím.

1 31.01.2023

Nezávazné zápisky z cest do Itálie, kam si vyjel Werich se svojí dcerou, tak nějak o všem, o kultuře, o lidech, o tom, co se přihodilo. A Werich je prostě Werich, opatřený svým typickým ostrovtipem; navíc jsem to poslouchal, načtené samotným autorem, což je ještě o třídu lepší:

"Přivádějí Iaga. Othello ho chce mečem zabít, ale jen ho zraní. Iago konstatuje, "Krvácím, ale mrtev nejsem," Hm, realista."

Část, kde si Wericha konstantně pletou a žádají o autogram, v domnění, že je Peter Ustinov, Christopher Justice, Ernest Hemingway, protože má plnovous. Ten přístup, humor a ta lidskost, jaké se dnes tolik nevidí, pokaždé zapůsobí jako znovuobjevené.

"Nejsem herec. No atore."
"Si, si, atore."

"My víme, pane Ustinov. No tak dobrá, když to víte líp, než já. Když všechny vaše děti, bláznivé po autogramech volají na mě "Si, si, atore" a chtěj podpis... no, tak jsem jim ho dal. Jednomu, druhýmu, třetímu. A každýmu jinej."

"Já nechci vědět proč. Kdykoliv tam sedím, je mi dobře."

6 29.01.2023

Narkomanská odysea, generační výpověď, zaměřená ale více na přelom 80/90 tady, jen poněkud obtížněji uchopitelná, pro svůj ping pong styl. Dokážu pochopit, že to lidi lehce mohou vzdát v kterémkoliv bodě, není to nejsnadnější. Jestliže vám sedí věci jako Welshův 'Trainspotting', Caveova 'A uzřela oslice anděla', Dickův 'Valis', nebo třeba Burroughs, či snad mě napadla i 'Možnost ostrova' od Houellebecqa, taková ta futuristicky vyhlížející vize "z jiného světa, jakoby z možné budoucnosti", tak můžete zkusit i tohle. Já osobně mám s touhle literaturou, aktuálně, problém, jelikož jsem jaký sem, vyžaduju určitou strukturu, sílu; v hlavě mám často sám chaos, mám toho v ní moc, takže když se setkám s literaturou, kde se to sází páté před deváté a tvoří tenhle chaos, musí to být něčím vykompenzováno (něčím silným), jinak mě čtení stresuje a štve. Tady jsem tu kompenzaci nepocítil. Tohle spíš tak nějak pluje, jako když sledujete list, táhnoucí se potůčkem.

9 28.01.2023

Už podle obálky je jasný že
Effenberger
chce být čten
jako obrazy ve filmu přeskakují
když je člověk řádně
zduněnej.

To je Džejpeho freestyle variace na Effenbergerovu poezii, která opravdu vychází a spadá blíž k filmu, jeho střihu a dynamice a jaksi "objektivnímu zachycení", než k tomu fantasknímu surrealismu a ve své analýze a stylu je míň přístupnější a trošku větší challenge, než když básnicí dělají to, čemu se v doslovu trefně říká snaha o "literární gesto" nebo "jazykové gesto" (pro voliče jistých nejmenovaných individuí se to dá snadněji přeložit jako "čau efekt" nebo "wow", což se čte česky "vau"), nicméně je to docela sranda, protože doslova mění, stříhá, ohýbá, v půlce svých veršů, vět, význam, obraz, takže váš vnitřní kinematograf to tam sází jako když máte ADHD, nebo když se nacházíte v "těch stavech" (ať už je to jen mozek, co zrovna musí projíždět traumata, nebo má příliš moc nápadů, nebo jste si do smaženice přimíchali omylem zvláštně vypadající houby), je to obraz za obrazem. Sympatico.

"(..) Nebo za výkladní skříní kde nádherné koberce
opakují ozvěnu křídel těžkého ptáka
je to melodie k staré perské písni"

(...) "jarní země a slunce tě svlékají
krásnou jako výlet na Kokořín"

(...) "je to tak dlouho že tě ani nepoznávám říkala
blankvers v očích tak dávných a tak rozmarných
jako by byla náhle ulice plná květin
mnoho lidí pospíchalo sem tam svírajíce
v kapsách trochu peněz"

Effenberger má mnoho momentů a tohle je jeho raná poezie, definitivně ale autor hodný návratu a celkem překvapení pro velmi specifický styl, dokonce bych dokázal i vidět, podobný přístup, odraz, u psaní nebo filmů Jana Švankmajera, zejména v té střihovosti a práci s detaily.

1 28.01.2023

Je to taková, co do témat, variace na 'Tahle země není pro starý' (původně taky napsáno jako filmový scénář), ale postrádající jak v aspektu thrilleru, tak v hlubším filozofování a konverzačkách; i když i tady jsou slušně vypointované. Asi nic, co by urazilo, ale všechno je to stejně a lépe zpracováno, ať už byste hledali ve filmech, TV shows, nebo literatuře... takže mi víceméně přišlo, že tohle se svezlo hlavně na tom, jak se po McCarthyho skoku do mainstreamového výsluní najednou objevil / rozhodl / zkrátka napsal scénář, což ale jaksi dovádí jeho "precizní a pomalý, prozaický styl" k jisté filmové uspěchanosti, střihovitosti. Jde vidět, že to pro McCarthyho není úplně něco, čemu by nerozuměl, v čem by plaval, protože jeho příběhy definitivně nepostrádají jistou filmovou dynamiku, ale taky si myslím, že 'Konzultant' je něco, co mu zkrátka nesedí, formálně, v čem úplně neexceluje a tudíž jeho silné stránky až tolik nevyniknou a zapadávají v řidším, méně konzistentním textu.

1 25.01.2023

Asi mimo hardcore fans boxu, si moc lidí nevzpomíná na to, jak v roce 2015 užvaněný a přehlížený (ač neporažený) 'Gypsy King' Fury porazil tehdy nedotknutelného Klička, který byl více než dekádu šampionem, "perfektním" v ringu i mimo něj (ač mnohými vnímán jako "nejnudnější éra v historii těžké váhy' = casuals si stěžují na to, že to nejsou větší jatka a někdo dokázal používat hlavu, taktiku, aby soustavně vítězil). Tehdy to byl šok, ale pro Furyho to zároveň znamenalo dosažení cíle, o kterém dlouho snil a po kterém už neměl žádný další. Ocitl se na vrcholu a zjistil, že je na něm sám, prázdnota dosaženého cíle (co teď?) - a tak následoval strmý pád dolů, k drogám, depresi, tloustnutí, chlastu a chaosu. Číst podobné knihy je dost obtížné, jednak mi ten překlad bere tu potěchu z jeho typického výraziva a slangu (dosser [dossa!]; začátek knihy jsem nakousl jako ebook v originále), pro řadového čtenáře nejde o nic víc, než další z kopy motivačních knih, cvičte, omezte sociální média, snažte se najít optimální, zdravý přístup, jídelníček, spánek, dívejte se na věci takhle, dělejte tohle a hlavně nedělejte tohle - bylo to tu mnohokrát a většinu věcí tady už znám odjinud (alter ego kapitola je ale zajímavá, i zmíněná kniha Todda Hermana), takže jde jen o to, že je to jinak poskládané, a trochu jinak (třeba struktura kapitol, coby kol v boxu, kdy si na začátku každého dávate intenzivnější a intenzivnější workout), od boxera samozřejmě očekávajete větší optimalizaci na trénink, stravu, ale líbilo se mi, co se z Furyho stalo, tenhle "ambasador mentálního zdraví"... příběh za tím vším v pozadí, který znám velice dobře, protože jsem Tysonův vzestup na vrchol a následný pád do temných vod sledoval, ač spíše okrajově; a ten comeback, jaký pak následoval, o necelé tři roky později, 2018, jaký se nevidí... a dal nám v zápětí jednu z nejlepších trilogií moderní éry boxu (za poslední roky jsem snad v boxu neviděl trilogii, kterou bych přirovnal k Fury vs. Wilder, kdy epika gradovala s každým kolem; protože, věc se má takhle, v boxu se točí obrovské peníze, každý boxer se snaží chránit svůj rekord, postavit do nejlepší pozice, je to politika jako všude, kde se točí moc a peníze - takže tenhle střet... bylo to i osvěžující, protože navzdory všemu, v tomhle sportu se nevidí tak často, aby ti nejlepší stáli proti těm nejlepším). Fury v téhle knize vysloví spoustou věcí, ohledně svojí cesty, boxu, mentálního zdraví, cvičení, diety, přístupu k životu, k lidem. Je to taková jeho obecná zpráva, ale myslím si, že sama o sobě, bez toho, aby člověk znal kontext, je tahle kniha průměr, se znalostí Furyho charakteru a jeho cesty ale teprve dostává odlišný, epický rozměr.

2 22.01.2023

Je to takové filozofování light; experiment, kde Crevel popisuje autobiografické momenty, bez toho, aby jakýmkoliv postavám dával jména a tak se tak nějak zaměřujete na tělo, cit, vzájemné vnímání, interakci, dvou složek; text, kde se fyzicky jedná a dělá, vyjadřuje, ale taky jde a cítí pod povrchem. Definitivně zvláštní probádávání vlastní identity. Do toho tam sází, co se mu stalo, čemu byl vystaven, něco o soudobé Francii, o jeho vnitřním světě. Připomnělo mi to mě samotného v začátcích, kdy jsem taky nechtěl na nic a na nikoho odkazovat a proto jsem dával jména, co nebyly jména, nebo věci popisoval tak, abych nemusel zmínit, o co jde. Je v tom ta mladická upřímnost, zápal, že všechno změníte (protože vy víte a oni neví), ale taky zápal jistého sebepohrdání, zmíněného hned několikrát, nicméně nepůsobícího samoúčelně "nesnáším se protože se nesnáším, protože stojím za hovno" (logika), ale důvod, postup, zajímavý postoj k otázce a pohledu na sebevraždu. Neměl bych s tím problém, spíš jde o to, že tuhle krátkou knížečku sráží ten obsah, kde se zmíní opravdu jen tu a tam pár odstavců, co vás zaujmou, aby se to pak po zbytek knihy tak nějak balamutilo v nekonzistenci těch těl a jednoduchých pohybů o ničem. Experiment, co mi tak trochu připomněl Beckettovo 'Tso' (Watt) a to už je taky nějaký pátek, co jsem to četl. 'Moje tělo a já' jsem rozečetl a poté současně rozposlouchal Klause Manna a jeho 'Bod obratu', kde Klaus Crevela hned několikrát zmínil, přišlo mi to jako zvláštní náhoda. Opět, velmi mladý a pohledný člověk, co zemřel brzy, ale aktuálně, ano, si říkám, rád bych si tohle někdy přečetl znova, zároveň ale nevím, jestli mi René má co říct a dát, hlouběji - čekal jsem surrealismus, nicméně zrovna v pětadvacátém roce svého života byl ze surrealistického hnutí Crevel vyhozen a tenhle text je toho do jisté míry odrazem. Paměť. Samota. Sny. Zmínění sebe sama, Crevela, v závěru textu. Silné opravdu, v momentech a rozmezích vět, odstavců, tu a tam. Jinak se to plahočí, jako slasher film, u kterýho jen čekáte, až se objeví záporák a někoho odpraví.

"Měl jsem rád dámu s obnaženým krkem, a měl jsem ji rád proto, že to byla dáma s obnaženým krkem." (str. 13); Kafka?

"Že jsem, plyne jen z toho, co mě vzdaluje druhým a činí mě zrovna tak nesrozumitelným pro náhledy jejich inteligence, jako činí je nesrozumitelnými pro mě." (str. 26)

*Sebevražda (str. 74-75)

"... když moje zuby narážejí do jiných, cizích zubů, nakonec aspoň na pár chvil uvěří ve sdílenou důvěrnost koster."

"Když nad sebou vítězím, nebo mám na několik minut ten dojem, moje vítězství je obyčejné vítězství Pyrrhovo.
Bitva utichne, komedie skončí, jsem sám, s prázdnýma rukama, s prázdným srdcem.
Jsem sám." (SCORPION: WELCOME to the club)

1 17.01.2023

Informativní především. Například se dozvíte, kdo vynalezl hamburger.

5 17.01.2023

Jako předehra k současným událostem je to ideální, protože to rozebírá už letitou eskalaci. Já do toho upřímně nevidím a nechci ani mít stanovisko v něčem tak komplexním, kde závisí třeba i na tom, odkud pocházíte, což absolutně ihned mění perspektivu. Svět není místo, kde žijeme všichni v jakési univerzální rovnosti, ale v mezích, které jsme rozhodli vzájemně vůči sobě tolerovat, respektovat, navzájem a pro jistý profit. Obdobně můžete přemýšlet o svých vlastních osobních vztazích. Naše vlastní, západně orientovaná, demokracie zkresluje. V tomhle ohledu mě asi nejvíc zaujala část o tom, z čeho vychází západní myšlení a z čeho východní, nebo řekněme, zde (protože 90% knihy je koneckonců o Rusku, o USA a Evropě příliš ne) ruské myšlení podle Putina, ovlivněného filozofem Ivanem Iljinem - je snadné pojmout určitou vizi Světa a tuhle vizi se pak snažit implementovat, když v ni věříme. Snyder nepůsobí orientovaně, jako spousta západních komiků, což jeho texty činí přístupnější, objektivnější, ale to může být jen zdánlivé, pořád je to pohled jednoho člověka. Jestli mě něco tenhle probíhající konflikt naučil, tak je to: zpochybňovat média, být skeptičtější vůči tomu, co čtu a co vlastně doopravdy vidím, dívat se na to i z druhé strany, nepřijímat slepě titulky, nepojídat propagandu a věřte, že ta jde ze všech stran. Je snadné uspořádat lov na žraloky, coby zabijáky oceánů, když jediný způsob, jak člověk spatřil žraloky je, že si pustil 'Čelisti' od Spielberga. Snažte se jít hlouběji, dívat se za to, co je vám prezentováno.

7 10.01.2023

Formálně podmanivé. Nejednou jsem se tak nějak ztratil v momentu reality, kterou Mann tvořil. Aschenbach přijede do Benátek, aby, znuděn svou perfektní uměleckou tvorbou, okusil skutečný život. A okusí jej, jen ne tak, jak by asi čekal.

6 07.01.2023

Tohle jsem si chtěl pořídit od momentu, co se to u nás mělo publikovat (Kafka je holt magnet), nakonec, o pár let později, z druhé ruky, za kilo. Tom Gauld a jeho 'Pečeme s Kafkou' je pro všechny, co žijí s knihami v jejich životě možná až příliš, pro všechny knihofily, překladatele, zneuznané (a nepublikované) spisovatele, nebo i jen posedlé čtenáře se sběratelským komplexem, či snad pro lidi s velmi barvitou vizí budoucnosti. Na rozdíl od drtivé většiny strip-komiksů, co podle mě tak nějak tlačí na pilu, příliš se snaží, tohle se nesnaží, tohle je prostě v té své jiné sféře.

4 06.01.2023

Pokud jde o Henryho Millera, vím moc dobře, že období, kdy by mě fascinoval a chytil, jsem dávno prošvihl. Taky chápu jeho místo. Navíc si myslím, že co hodně hraje roli je i, jakým způsobem dílo zastaralo. Tím nechci říct, že by zrovna 'Obratník Raka' působil nějak stroze, ale nadčasovost se opravdu projeví až s odstupem a je nutno ji současně brát v kontextu doby. Jednoduše řečeno, musel bych být teenager, co ještě nečetl Bukowského, co nečetl Orwellovo 'Na dně v Paříži a Londýně' (1933), co nečetl nic z beat generation. A vím, že Miller by se mohl směle označit za kmotra, průkopníka těchhle lidí... v tom, jakým způsobem "otevíral hranice", ale přijde mi, že se v mnoha ohledech příliš snažil o jednu věc, což je to zachycení, popis toho tabuizovaného sexuálna, až pornografické dusno (nicméně v téhle knize jsem toho moc nezaregistroval, nějaký ten popis kundy sem a tam), ale to ho automaticky shazovalo jinde, protože mi přišlo, že se snažil příliš prosadit v jedné sféře, na úkor všeho ostatního... člověk tak nějak zjišťuje, že tyhle kund... eeeh, kulty osobnosti jsou často hype job a okolo Henryho Millera se definitivně v jeden moment, roztrhl pytel a vypadl ten"tulácký život, o kterém jsem podal svědectví". Ale nemůžu si pomoci, i kdyby jeho vliv na Bukowského byl sebevětší, pořád by to neměnilo nic na tom, že Buk je pro mě jako výstřel, .44 Magnum, ostrý, hlučný, dynamický, ale hlavně má víc vrstev... stejně jako třeba Tarantino v porovnání s velikány, které parafrázoval. A jak sám Bukowski o Millerovi řekl, "...dokud se drží základu, nohama na zemi, je dobrej, ale jak začne filozofovat s hlavou v oblacích, začne to ztrácet a být děsně nudnej...". A tak pokaždé, když už se nějak k Millerovi dostanu, vzpomenu si na tuhle definici a jak s ní, většinou, souhlasím. Na jednu stranu, tenhle člověk reprezentuje tu recesi, provokaci, navzdory všem... ale, Henry, jednoduše jsme se minuli a to se mi v životě povedlo už víckrát. Kdyby, kdyby, kdyby, but it is what it is. Myslím si, že Miller musel nejvíc znamenat pro generaci mladých lidí svojí doby, když byl sám publikovaným autorem. Problém je, jeho síla od poloviny třicátých let, až po éru hippies v letech šedesátých, je něco, co je obtížné duplikovat pro současného čtenáře, ale nepředpokládám, že se k Millerovi člověk jen tak přivrávorá, bez nějaké znalosti kontextu. I tak je ale těžké "si to zažít", když nemůžete.

5 05.01.2023

Skoro až lynchovská noční můra, ale tak nějak typicky to, co od autorů, jako je Dan Clowes nebo Charles Burns asi očekáváte (jejich tématická, tak stylistická práce je dost podobná), Burns je mi ale o dost blíže a přijde mi, že Clowes je ukecanější a scénáristicky míň jistý. 'Jako sametová rukavice odlitá ze železa' je takové to snové, spirálovité propadávání do "co je realita a co horečný sen", který může lidem stejně tak sednout v závislosti na tom, jak moc preferují koherentnost či nekoherentnost příběhu. Mě to většinu času nechávalo tak nějak na pomezí. Nepřišlo mi, že by se tu za celou dobu dělo něco, co by mě silněji upoutalo.

1 26.12.2022

"Kýč málem jako z reklamy:
"Máš hezký oči," řekla mi
(má krásná, včera neznámá...)
a stiskla mi tvář stehnama"

I slabší Krchovský je pořád lepší, než většina prime time autorů.

"Zkouším si oblek, skoro na míru
a leštím boty (taky z papíru...)
a pro sichr, kdybych snad někdy zkáp
na víko rakve píšu: "This side up!""

9 11.12.2022

[16-6-2022] Anti-literatura, manifestace vlastních nejistot do podoby odtažení, separace od díla a toho, na co jsou lidé u čtení obvykle zvyklí. Valéry je, pokud jej chcete uchopit, svým způsobem, kluzký jako úhoř, je obtížné se snažit o něm říct soudy, výroky, což už v jeho čase dělala spousta jeho současníků, spousta obdivovatelů, i spousta kritiků, on jakoby málokdy mohl souhlasit, protože byl, kým byl. Fascinující mysl, fascinující způsoby myšlení, jeho pochody, matematika literatury, jakoby nekončící tendence vše popírat, od všeho se separovat, sedět v osamění a donekonečna hloubat o mechanismech, které jsou často v kontradikci s populárním vnímáním literatury (naivní lidé by řekli, rouhačské). Už dlouho jsem neměl v ruce knihu, kde by mě zaujalo tolik pasáží na tak relativně nízkém množství stran, kde se aktuálně nacházím [128/708]. A to jde přitom jen o výsek daleko monumentálnějších sešitů, zápisků.

[10.12.2022] Dlouhé měsíce... tak čtení působilo, trvalo to, protože se to prostě nedalo myšlenkově zhltnout. A přesto, jak je uvedeno, u úctyhodných sedmi set stran, nejde ani o padesátinu, z originálních sešitů Valerýho ranních úvah, u cigarety a kávy. Ale i tak jde o působivou sondu, do myšlení jedné z nejpozoruhodnějších myslí, s jakou jsem se za poslední roky střetl. V průběhu knihy se dostanete, co do rozpětí ke všemu (Ego, Filozofie, Systém, Čas, Sen, Paměť, Vědomí, Eros, Bios, Matematika, Věda, Umění, Politika). Kdybych tu měl vypisovat všechny pasáže, co mě zaujaly (a myslím, že sem nějaké brzy stejně doplním, jen ne hned teď) byl by tenhle komentář mamutích rozměrů, ale i tak jde o, nechci říct, bohaté dílo, ale některé podněty a myšlenky definitivně stojí za detailnější průzkum nebo k zamyšlení, protože Valéry definitivně nebyl to, co shrnujeme pod pojmem "v tradičním slova smyslu".

2 10.12.2022

Ta vřelost, s jakou Allen mluví o Diane Keaton mě z nějakého důvodu hrozně dostala, melancholická, podprahově hřejivá (vzpomněl jsem si na 'Annie Hall', což je asi jediný Allenův film, co jsem viděl dvakrát), všechno, co chcete v ženě; blízká přítelkyně, společnice, bezobsažně zábavná, bez obalu sama sebou a taky vám svoje názory vmete do ksichtu a má tak trochu vidlácké způsoby, ale pořád je překrásná a šarmantní. Full package. Allen s ní byl ve vztahu, pak se rozešli, aby se stali velice blízkými přáteli a následně spolu natočili snad svoje nejlepší filmy, viz například právě zmíněnou 'Annie Hall' (což je mimochodem vlastní jméno Diane Keaton, Diane Hall), ta první polovina knihy, kdy se Allen tak nějak pachtí hop sem hop tam, je hrozně fajn; dětství, jak se dostal k tomu a k tomu "já vlastně ani nejsem intelektuál, to si o mě lidi jen tak utvořili představu", nakonec zjistíte, že na to, jak neurotický je, měl vlastně neskutečně úspěšný život, ale pokaždé mě autobiografie překvapí hlavně (naposledy např. David Lynch) tím lidským, normálním rozměrem kdy zjišťujete, jak je vlastně každý, normální člověk, jako každý jiný, jen se sem tam občas děje něco trochu jiného, nebo divného. Jakožto svého času cinefil, člověk nemůže opomenout ikonu jakou je Woody Allen, tomu se prostě nedá vyhnout, otázka je, jak moc jeho status vnímáte a necháte na sebe působit. Sám Allen přiznává, že se nikdy jako někdo veliký neviděl, dost slušnou část knihy tráví tím, že sráží sebe a svoje úspěchy. Nikdy jsem ho nežral tolik, jako jeho zarytí fanoušci, ale viděl jsem bezmála asi dvacet jeho snímků a vždycky mi přišly takové milé, kinematické, úsměvné, zápletka se rozvíjí a je to sympatické tím, jak se to nesnaží nikdy tlačit na pilu. Dvacet filmů ale při kadenci tohohle tvůrce pořád nečiní ani polovinu jeho produkce a dodnes jsem nepřečetl ani jedinou jeho knihu, ač jsem okolo nich kroužil dlouho a přemýšlel nad tím. A pořád nemůžu říct, že bych k němu zaujal určitý postoj. Ale vnímám ho. A tohle byla moc příjemná publikace, ohlédnutí, která se v polovině přehoupne do, jistého druhu pekla, obhajobu, která mě absolutně minula, protože se v tom až tolik nebabrám, něco jsem samozřejmě během let zaslechl, ale člověk tak nějak pořád slyší bulvár sem, bulvár tam, mávnete rukou "já mám svoje starosti". Zničehonic kniha nabere děsivě právnický rozměr, kdy začneme spatřovat a říkat si skoro až "tak možná proto Allen tohle vůbec napsal" - jako obhajobu. O čem mluvím je, pokud je Allenova výpověď pravdivá, a tady je to slovo proti slovu, tak sledujeme ztělesnění ďábla, jménem Mia Farrow (no, koneckonců, Rosemary, hehe), žena, která zneužívá všechno a všechny okolo sebe, týrala a týrá, manipuluje, vymývá mozky svým dětem, a že se ale dokázala obklopit velikou rodinou, kdo ví, aby dosáhla toho, čeho chce, jestli je tohle pravda, myslím si, že by podobné "Amber Heard situace" měly být rovnocenně trestány, protože jestli se rozhodnete dnes jako žena, využít svoji platformu, sílu, páku, kterou vám společnost dává (a jakože v některých ohledech soudy opravdu ženám těžce straní na základě skoro až zvyku), jestliže ale žena chce někoho očernit, pošpinit a zničit, na základě vlastních emocionálních pohnutek, přivodit mu finanční, emocionální a kariérní újmu, měli by vás za to trestat stejnou měrou, jakou vy zamýšlíte učinit tomu člověku, nebo minimálně prověřit, zda tahle osoba netrpí nějakou psychickou poruchou, deziluzí, či vadou, protože od té doby, co se spustilo #metoo se nespustila jen vlna obětí, ale taky vlny lidí, co se snaží chopit příležitostí. V perspektivě Allenově. Nebuďte Mia Farrow, buďte Diane Keaton.

4 07.12.2022

Takové letem (aktuálním) Světem. Zůstaňte skromní, pěstujte vděčnost, snažte se být více naklonění ekologickému myšlení. Všichni to víme, nikdo to nedělá (rasismus, migranti, postavení žen [protože jebat na postavení mužů], náboženství). Soustřeďte se na to být méně závislí, výkyvy v každodenních oblastech jako je jídlo, voda, budou přicházet - snažte se v tom vzdělávat. Každá generace měla během života událost, kterou vnímala, že bude konec Světa a ten konec nepřišel. Obecně bych se nenazval ekologem, ani globální politika mě nezajímá, protože je jedincem neovlivnitelná, ale některé věci mi přijdou prostě přirozené a tak přirozeně jednám - a přitom nejsem něco extra, protože v tomhle ohledu, speciálně potom, co sleduju prasata okolo sebe, to dost usnadňuje tak působit. Čaaau.

3 19.11.2022

Na každý malý aspekt života se dá naroubovat tématická sbírka. U Buka můžete pokračovat: O psacích strojích, O dostizích, O... Z těchhle publikací "O..." (za kterými stojí stejný editor) cítím víc než cokoliv, jen snahu podojit fanoušky těmihle "Best of" kompilačkami. Bukowski sám odesílal spoustu věcí vícekrát, taky někdy protlačil stejné věci do vícero textů jinak (báseň, povídka, román), takže to, že u něj máte jakýsi pocit deja vu, že jste už něco četli, není nic až tak neobvyklého, kolikrát to je vše přefiltrováno natolikrát, že už vás to prakticky otravuje, ale on se Bukowski celkově ve své tvorbě dost opakuje, jako každý spisovatel, jenže Hank to uměl správně okecávat, tímhle právě zjistíte ryzí literární kvality. Velikou část tohohle textu tvoří výseky z jeho románů (z nichž některé jsem četl za poslední roky), je tu i spousta básní, rozhovorů, dopisů, fotek, ilustrací, kterými se to zahustí (a o kterých se kolikrát řekne, "wow, tohle je nově objevená povídka a básně, ale to máme tak na 15-20 stránek" a tak se udělá něco jako tohle). Nechci tu sbírku jen hanit, samotný obsah byl fajn, protože jsem teď od Hanka už nějakou dobu nic nečetl a pořád patří mezi mé nejoblíbenější autory, ačkoliv musím přiznat, že s odstupem času začínám vidět některé věci jinak a líbí se mi na něm míň a míň. Hanka čtu už šestnáct let, jako první jsem četl někde online povídku "Kopulující kalifornská mořská panna" a pak jsem si krátce nato v Olomouci koupil "Příběhy obyčejného šílenství" (tahle edice or Arga je celkově, nejobsáhlejší edice, kterou ve své knihovně vlastním) a musím říct, že tahle tematická vyhraněnost na jednu věc delšímu textu prostě nesvědčí. Sice jsem se opět dozvěděl něco málo zajímavých informací (třeba, že napsání "Post Office" zabralo 19 dní a že si z psaní moc nepamatuje, jen to, jak ráno byly stránky (asi dost podobný okno, jaký měl King během psaní Misery, když ještě dával lajny), nebo, že s časem zjistíte, že "nepotřebujete dívku svých snů, ale jen tu, která nebude noční můra") o jeho pohledu na chlast, což pro mě bylo do jisté míry bolestnou připomínkou, že jsem nedlouho zpátky musel z přesně těch důvodů rozejít cesty s jedním člověkem, kterého jsem dlouho považoval za jednoho z nejbližších přátel, a hlavní roli v tom hrál právě chlast a spoustu z těch věcí, co tu Bukowski popisuje, kam ho to, ať už v tvorbě, nebo životě, popohánělo, jak to z něj udělalo "nesmrtelného", pomohlo mu to se sebedůvěrou, nebo jen najít způsob, jak kráčet životem... ale o tom by vám řekl každý alkoholik, nebo lépe řečeno, neřekl, ukázal by vám to. Mělo to pasáže a části, co mě bavily, ale víceméně takový vlažný průměr, spíš mě iritovalo to, jak se tímhle ždíme a že velkou část těch textů znám, kolikrát se zde užívají i věci, ve kterých se sám Bukowski vyloženě opakuje, do věty, protože jsou zde výseky, kde se ho ptali v odlišných show na stejnou věc a to už člověka pak začne doslova srát. Ale bavily mě třeba detaily, jako popis jeho pohledu na to, jak ho pozvali do Francie a skoro nic si nepamatoval z TV pořadu, kde se objevil, ten lakonický projev, odpálkování pitomců. V mnohém mě to pořád umí stejně bavit. Ale asi jsem se tím prostě za ty roky přežral a tak si do budoucna-budu-Buka dávkovat jen po malých doušcích.

5 20.10.2022