JP komentáře u knih

Už podle obálky je jasný že
Effenberger
chce být čten
jako obrazy ve filmu přeskakují
když je člověk řádně
zduněnej.

To je Džejpeho freestyle variace na Effenbergerovu poezii, která opravdu vychází a spadá blíž k filmu, jeho střihu a dynamice a jaksi "objektivnímu zachycení", než k tomu fantasknímu surrealismu a ve své analýze a stylu je míň přístupnější a trošku větší challenge, než když básnicí dělají to, čemu se v doslovu trefně říká snaha o "literární gesto" nebo "jazykové gesto" (pro voliče jistých nejmenovaných individuí se to dá snadněji přeložit jako "čau efekt" nebo "wow", což se čte česky "vau"), nicméně je to docela sranda, protože doslova mění, stříhá, ohýbá, v půlce svých veršů, vět, význam, obraz, takže váš vnitřní kinematograf to tam sází jako když máte ADHD, nebo když se nacházíte v "těch stavech" (ať už je to jen mozek, co zrovna musí projíždět traumata, nebo má příliš moc nápadů, nebo jste si do smaženice přimíchali omylem zvláštně vypadající houby), je to obraz za obrazem. Sympatico.

"(..) Nebo za výkladní skříní kde nádherné koberce
opakují ozvěnu křídel těžkého ptáka
je to melodie k staré perské písni"

(...) "jarní země a slunce tě svlékají
krásnou jako výlet na Kokořín"

(...) "je to tak dlouho že tě ani nepoznávám říkala
blankvers v očích tak dávných a tak rozmarných
jako by byla náhle ulice plná květin
mnoho lidí pospíchalo sem tam svírajíce
v kapsách trochu peněz"

Effenberger má mnoho momentů a tohle je jeho raná poezie, definitivně ale autor hodný návratu a celkem překvapení pro velmi specifický styl, dokonce bych dokázal i vidět, podobný přístup, odraz, u psaní nebo filmů Jana Švankmajera, zejména v té střihovosti a práci s detaily.

1 28.01.2023

Je to taková, co do témat, variace na 'Tahle země není pro starý' (původně taky napsáno jako filmový scénář), ale postrádající jak v aspektu thrilleru, tak v hlubším filozofování a konverzačkách; i když i tady jsou slušně vypointované. Asi nic, co by urazilo, ale všechno je to stejně a lépe zpracováno, ať už byste hledali ve filmech, TV shows, nebo literatuře... takže mi víceméně přišlo, že tohle se svezlo hlavně na tom, jak se po McCarthyho skoku do mainstreamového výsluní najednou objevil / rozhodl / zkrátka napsal scénář, což ale jaksi dovádí jeho "precizní a pomalý, prozaický styl" k jisté filmové uspěchanosti, střihovitosti. Jde vidět, že to pro McCarthyho není úplně něco, čemu by nerozuměl, v čem by plaval, protože jeho příběhy definitivně nepostrádají jistou filmovou dynamiku, ale taky si myslím, že 'Konzultant' je něco, co mu zkrátka nesedí, formálně, v čem úplně neexceluje a tudíž jeho silné stránky až tolik nevyniknou a zapadávají v řidším, méně konzistentním textu.

2 25.01.2023

Asi mimo hardcore fans boxu si moc lidí nevzpomíná na to, jak v roce 2015 užvaněný a přehlížený (ač neporažený) 'Gypsy King' Fury porazil tehdy nedotknutelného Klička, který byl více než dekádu šampionem, "perfektním" v ringu i mimo něj (ač mnohými vnímán jako "nejnudnější éra v historii těžké váhy' = casuals si stěžují na to, že to nejsou větší jatka a někdo dokázal používat hlavu, taktiku, aby soustavně vítězil). Tehdy to byl šok, ale pro Furyho to zároveň znamenalo dosažení cíle, o kterém dlouho snil a po kterém už neměl žádný další. Ocitl se na vrcholu a zjistil, že je na něm sám, prázdnota dosaženého cíle (co teď?) - a tak následoval strmý pád dolů, k drogám, depresi, tloustnutí, chlastu a chaosu. Číst podobné knihy je dost obtížné, jednak mi ten překlad bere tu potěchu z jeho typického výraziva a slangu (dosser [dossa!]; začátek knihy jsem nakousl jako ebook v originále), pro řadového čtenáře nejde o nic víc, než další z kopy motivačních knih, cvičte, omezte sociální média, snažte se najít optimální, zdravý přístup, jídelníček, spánek, dívejte se na věci takhle, dělejte tohle a hlavně nedělejte tohle - bylo to tu mnohokrát a většinu věcí tady už znám odjinud (alter ego kapitola je ale zajímavá, i zmíněná kniha Todda Hermana), takže jde jen o to, že je to jinak poskládané, a trochu jinak (třeba struktura kapitol, coby kol v boxu, kdy si na začátku každého dávate intenzivnější a intenzivnější workout), od boxera samozřejmě očekávajete větší optimalizaci na trénink, stravu, ale líbilo se mi, co se z Furyho stalo, tenhle "ambasador mentálního zdraví"... příběh za tím vším v pozadí, který znám velice dobře, protože jsem Tysonův vzestup na vrchol a následný pád do temných vod sledoval, ač spíše okrajově; a ten comeback, jaký pak následoval, o necelé tři roky později, 2018, jaký se nevidí... a dal nám v zápětí jednu z nejlepších trilogií moderní éry boxu (za poslední roky jsem snad v boxu neviděl trilogii, kterou bych přirovnal k Fury vs. Wilder, kdy epika gradovala s každým kolem; protože, věc se má takhle, v boxu se točí obrovské peníze, každý boxer se snaží chránit svůj rekord, postavit do nejlepší pozice, je to politika jako všude, kde se točí moc a peníze - takže tenhle střet... bylo to i osvěžující, protože navzdory všemu, v tomhle sportu se nevidí tak často, aby ti nejlepší stáli proti těm nejlepším). Fury v téhle knize vysloví spoustou věcí, ohledně svojí cesty, boxu, mentálního zdraví, cvičení, diety, přístupu k životu, k lidem. Je to taková jeho obecná zpráva, ale myslím si, že sama o sobě, bez toho, aby člověk znal kontext, je tahle kniha průměr, se znalostí Furyho charakteru a jeho cesty ale teprve dostává odlišný, epický rozměr.

2 22.01.2023

Je to takové filozofování light; experiment, kde Crevel popisuje autobiografické momenty, bez toho, aby jakýmkoliv postavám dával jména a tak se tak nějak zaměřujete na tělo, cit, vzájemné vnímání, interakci, dvou složek; text, kde se fyzicky jedná a dělá, vyjadřuje, ale taky jde a cítí pod povrchem. Definitivně zvláštní probádávání vlastní identity. Do toho tam sází, co se mu stalo, čemu byl vystaven, něco o soudobé Francii, o jeho vnitřním světě. Připomnělo mi to mě samotného v začátcích, kdy jsem taky nechtěl na nic a na nikoho odkazovat a proto jsem dával jména, co nebyly jména, nebo věci popisoval tak, abych nemusel zmínit, o co jde. Je v tom ta mladická upřímnost, zápal, že všechno změníte (protože vy víte a oni neví), ale taky zápal jistého sebepohrdání, zmíněného hned několikrát, nicméně nepůsobícího samoúčelně "nesnáším se protože se nesnáším, protože stojím za hovno" (logika), ale důvod, postup, zajímavý postoj k otázce a pohledu na sebevraždu. Neměl bych s tím problém, spíš jde o to, že tuhle krátkou knížečku sráží ten obsah, kde se zmíní opravdu jen tu a tam pár odstavců, co vás zaujmou, aby se to pak po zbytek knihy tak nějak balamutilo v nekonzistenci těch těl a jednoduchých pohybů o ničem. Experiment, co mi tak trochu připomněl Beckettovo 'Tso' (Watt) a to už je taky nějaký pátek, co jsem to četl. 'Moje tělo a já' jsem rozečetl a poté současně rozposlouchal Klause Manna a jeho 'Bod obratu', kde Klaus Crevela hned několikrát zmínil, přišlo mi to jako zvláštní náhoda. Opět, velmi mladý a pohledný člověk, co zemřel brzy, ale aktuálně, ano, si říkám, rád bych si tohle někdy přečetl znova, zároveň ale nevím, jestli mi René má co říct a dát, hlouběji - čekal jsem surrealismus, nicméně zrovna v pětadvacátém roce svého života byl ze surrealistického hnutí Crevel vyhozen a tenhle text je toho do jisté míry odrazem. Paměť. Samota. Sny. Zmínění sebe sama, Crevela, v závěru textu. Silné opravdu, v momentech a rozmezích vět, odstavců, tu a tam. Jinak se to plahočí, jako slasher film, u kterýho jen čekáte, až se objeví záporák a někoho odpraví.

"Měl jsem rád dámu s obnaženým krkem, a měl jsem ji rád proto, že to byla dáma s obnaženým krkem." (str. 13); Kafka?

"Že jsem, plyne jen z toho, co mě vzdaluje druhým a činí mě zrovna tak nesrozumitelným pro náhledy jejich inteligence, jako činí je nesrozumitelnými pro mě." (str. 26)

*Sebevražda (str. 74-75)

"... když moje zuby narážejí do jiných, cizích zubů, nakonec aspoň na pár chvil uvěří ve sdílenou důvěrnost koster."

"Když nad sebou vítězím, nebo mám na několik minut ten dojem, moje vítězství je obyčejné vítězství Pyrrhovo.
Bitva utichne, komedie skončí, jsem sám, s prázdnýma rukama, s prázdným srdcem.
Jsem sám." (SCORPION: WELCOME to the club)

1 17.01.2023

Informativní především. Například se dozvíte, kdo vynalezl hamburger.

5 17.01.2023

Jako předehra k současným událostem je to ideální, protože to rozebírá už letitou eskalaci. Já do toho upřímně nevidím a nechci ani mít stanovisko v něčem tak komplexním, kde závisí třeba i na tom, odkud pocházíte, což absolutně ihned mění perspektivu. Svět není místo, kde žijeme všichni v jakési univerzální rovnosti, ale v mezích, které jsme rozhodli vzájemně vůči sobě tolerovat, respektovat, navzájem a pro jistý profit. Obdobně můžete přemýšlet o svých vlastních osobních vztazích. Naše vlastní, západně orientovaná, demokracie zkresluje. V tomhle ohledu mě asi nejvíc zaujala část o tom, z čeho vychází západní myšlení a z čeho východní, nebo řekněme, zde (protože 90% knihy je koneckonců o Rusku, o USA a Evropě příliš ne) ruské myšlení podle Putina, ovlivněného filozofem Ivanem Iljinem - je snadné pojmout určitou vizi Světa a tuhle vizi se pak snažit implementovat, když v ni věříme. Snyder nepůsobí orientovaně, jako spousta západních komiků, což jeho texty činí přístupnější, objektivnější, ale to může být jen zdánlivé, pořád je to pohled jednoho člověka. Jestli mě něco tenhle probíhající konflikt naučil, tak je to: zpochybňovat média, být skeptičtější vůči tomu, co čtu a co vlastně doopravdy vidím, dívat se na to i z druhé strany, nepřijímat slepě titulky, nepojídat propagandu a věřte, že ta jde ze všech stran. Je snadné uspořádat lov na žraloky, coby zabijáky oceánů, když jediný způsob, jak člověk spatřil žraloky je, že si pustil 'Čelisti' od Spielberga. Snažte se jít hlouběji, dívat se za to, co je vám prezentováno.

7 10.01.2023

Formálně podmanivé. Nejednou jsem se tak nějak ztratil v momentu reality, kterou Mann tvořil. Aschenbach přijede do Benátek, aby, znuděn svou perfektní uměleckou tvorbou, okusil skutečný život. A okusí jej, jen ne tak, jak by asi čekal.

6 07.01.2023

Tohle jsem si chtěl pořídit od momentu, co se to u nás mělo publikovat (Kafka je holt magnet), nakonec, o pár let později, z druhé ruky, za kilo. Tom Gauld a jeho 'Pečeme s Kafkou' je pro všechny, co žijí s knihami v jejich životě možná až příliš, pro všechny knihofily, překladatele, zneuznané (a nepublikované) spisovatele, nebo i jen posedlé čtenáře se sběratelským komplexem, či snad pro lidi s velmi barvitou vizí budoucnosti. Na rozdíl od drtivé většiny strip-komiksů, co podle mě tak nějak tlačí na pilu, příliš se snaží, tohle se nesnaží, tohle je prostě v té své jiné sféře.

4 06.01.2023

Pokud jde o Henryho Millera, vím moc dobře, že období, kdy by mě fascinoval a chytil, jsem dávno prošvihl. Taky chápu jeho místo. Navíc si myslím, že co hodně hraje roli je i, jakým způsobem dílo zastaralo. Tím nechci říct, že by zrovna 'Obratník Raka' působil nějak stroze, ale nadčasovost se opravdu projeví až s odstupem a je nutno ji současně brát v kontextu doby. Jednoduše řečeno, musel bych být teenager, co ještě nečetl Bukowského, co nečetl Orwellovo 'Na dně v Paříži a Londýně' (1933), co nečetl nic z beat generation. A vím, že Miller by se mohl směle označit za kmotra, průkopníka těchhle lidí... v tom, jakým způsobem "otevíral hranice", ale přijde mi, že se v mnoha ohledech příliš snažil o jednu věc, což je to zachycení, popis toho tabuizovaného sexuálna, až pornografické dusno (nicméně v téhle knize jsem toho moc nezaregistroval, nějaký ten popis kundy sem a tam), ale to ho automaticky shazovalo jinde, protože mi přišlo, že se snažil příliš prosadit v jedné sféře, na úkor všeho ostatního... člověk tak nějak zjišťuje, že tyhle kund... eeeh, kulty osobnosti jsou často hype job a okolo Henryho Millera se definitivně v jeden moment, roztrhl pytel a vypadl ten"tulácký život, o kterém jsem podal svědectví". Ale nemůžu si pomoci, i kdyby jeho vliv na Bukowského byl sebevětší, pořád by to neměnilo nic na tom, že Buk je pro mě jako výstřel, .44 Magnum, ostrý, hlučný, dynamický, ale hlavně má víc vrstev... stejně jako třeba Tarantino v porovnání s velikány, které parafrázoval. A jak sám Bukowski o Millerovi řekl, "...dokud se drží základu, nohama na zemi, je dobrej, ale jak začne filozofovat s hlavou v oblacích, začne to ztrácet a být děsně nudnej...". A tak pokaždé, když už se nějak k Millerovi dostanu, vzpomenu si na tuhle definici a jak s ní, většinou, souhlasím. Na jednu stranu, tenhle člověk reprezentuje tu recesi, provokaci, navzdory všem... ale, Henry, jednoduše jsme se minuli a to se mi v životě povedlo už víckrát. Kdyby, kdyby, kdyby, but it is what it is. Myslím si, že Miller musel nejvíc znamenat pro generaci mladých lidí svojí doby, když byl sám publikovaným autorem. Problém je, jeho síla od poloviny třicátých let, až po éru hippies v letech šedesátých, je něco, co je obtížné duplikovat pro současného čtenáře, ale nepředpokládám, že se k Millerovi člověk jen tak přivrávorá, bez nějaké znalosti kontextu. I tak je ale těžké "si to zažít", když nemůžete.

5 05.01.2023

Skoro až lynchovská noční můra, ale tak nějak typicky to, co od autorů, jako je Dan Clowes nebo Charles Burns asi očekáváte (jejich tématická, tak stylistická práce je dost podobná), Burns je mi ale o dost blíže a přijde mi, že Clowes je ukecanější a scénáristicky míň jistý. 'Jako sametová rukavice odlitá ze železa' je takové to snové, spirálovité propadávání do "co je realita a co horečný sen", který může lidem stejně tak sednout v závislosti na tom, jak moc preferují koherentnost či nekoherentnost příběhu. Mě to většinu času nechávalo tak nějak na pomezí. Nepřišlo mi, že by se tu za celou dobu dělo něco, co by mě silněji upoutalo.

1 26.12.2022

"Kýč málem jako z reklamy:
"Máš hezký oči," řekla mi
(má krásná, včera neznámá...)
a stiskla mi tvář stehnama"

I slabší Krchovský je pořád lepší, než většina prime time autorů.

"Zkouším si oblek, skoro na míru
a leštím boty (taky z papíru...)
a pro sichr, kdybych snad někdy zkáp
na víko rakve píšu: "This side up!""

9 11.12.2022

[16-6-2022] Anti-literatura, manifestace vlastních nejistot do podoby odtažení, separace od díla a toho, na co jsou lidé u čtení obvykle zvyklí. Valéry je, pokud jej chcete uchopit, svým způsobem, kluzký jako úhoř, je obtížné se snažit o něm říct soudy, výroky, což už v jeho čase dělala spousta jeho současníků, spousta obdivovatelů, i spousta kritiků, on jakoby málokdy mohl souhlasit, protože byl, kým byl. Fascinující mysl, fascinující způsoby myšlení, jeho pochody, matematika literatury, jakoby nekončící tendence vše popírat, od všeho se separovat, sedět v osamění a donekonečna hloubat o mechanismech, které jsou často v kontradikci s populárním vnímáním literatury (naivní lidé by řekli, rouhačské). Už dlouho jsem neměl v ruce knihu, kde by mě zaujalo tolik pasáží na tak relativně nízkém množství stran, kde se aktuálně nacházím [128/708]. A to jde přitom jen o výsek daleko monumentálnějších sešitů, zápisků.

[10.12.2022] Dlouhé měsíce... tak čtení působilo, trvalo to, protože se to prostě nedalo myšlenkově zhltnout. A přesto, jak je uvedeno, u úctyhodných sedmi set stran, nejde ani o padesátinu, z originálních sešitů Valerýho ranních úvah, u cigarety a kávy. Ale i tak jde o působivou sondu, do myšlení jedné z nejpozoruhodnějších myslí, s jakou jsem se za poslední roky střetl. V průběhu knihy se dostanete, co do rozpětí ke všemu (Ego, Filozofie, Systém, Čas, Sen, Paměť, Vědomí, Eros, Bios, Matematika, Věda, Umění, Politika). Kdybych tu měl vypisovat všechny pasáže, co mě zaujaly (a myslím, že sem nějaké brzy stejně doplním, jen ne hned teď) byl by tenhle komentář mamutích rozměrů, ale i tak jde o, nechci říct, bohaté dílo, ale některé podněty a myšlenky definitivně stojí za detailnější průzkum nebo k zamyšlení, protože Valéry definitivně nebyl to, co shrnujeme pod pojmem "v tradičním slova smyslu".

2 10.12.2022

Ta vřelost, s jakou Allen mluví o Diane Keaton mě z nějakého důvodu hrozně dostala, melancholická, podprahově hřejivá (vzpomněl jsem si na 'Annie Hall', což je asi jediný Allenův film, co jsem viděl dvakrát), všechno, co chcete v ženě; blízká přítelkyně, společnice, bezobsažně zábavná, bez obalu sama sebou a taky vám svoje názory vmete do ksichtu a má tak trochu vidlácké způsoby, ale pořád je překrásná a šarmantní. Full package. Allen s ní byl ve vztahu, pak se rozešli, aby se stali velice blízkými přáteli a následně spolu natočili snad svoje nejlepší filmy, viz například právě zmíněnou 'Annie Hall' (což je mimochodem vlastní jméno Diane Keaton, Diane Hall), ta první polovina knihy, kdy se Allen tak nějak pachtí hop sem hop tam, je hrozně fajn; dětství, jak se dostal k tomu a k tomu "já vlastně ani nejsem intelektuál, to si o mě lidi jen tak utvořili představu", nakonec zjistíte, že na to, jak neurotický je, měl vlastně neskutečně úspěšný život, ale pokaždé mě autobiografie překvapí hlavně (naposledy např. David Lynch) tím lidským, normálním rozměrem kdy zjišťujete, jak je vlastně každý, normální člověk, jako každý jiný, jen se sem tam občas děje něco trochu jiného, nebo divného. Jakožto svého času cinefil, člověk nemůže opomenout ikonu jakou je Woody Allen, tomu se prostě nedá vyhnout, otázka je, jak moc jeho status vnímáte a necháte na sebe působit. Sám Allen přiznává, že se nikdy jako někdo veliký neviděl, dost slušnou část knihy tráví tím, že sráží sebe a svoje úspěchy. Nikdy jsem ho nežral tolik, jako jeho zarytí fanoušci, ale viděl jsem bezmála asi dvacet jeho snímků a vždycky mi přišly takové milé, kinematické, úsměvné, zápletka se rozvíjí a je to sympatické tím, jak se to nesnaží nikdy tlačit na pilu. Dvacet filmů ale při kadenci tohohle tvůrce pořád nečiní ani polovinu jeho produkce a dodnes jsem nepřečetl ani jedinou jeho knihu, ač jsem okolo nich kroužil dlouho a přemýšlel nad tím. A pořád nemůžu říct, že bych k němu zaujal určitý postoj. Ale vnímám ho. A tohle byla moc příjemná publikace, ohlédnutí, která se v polovině přehoupne do, jistého druhu pekla, obhajobu, která mě absolutně minula, protože se v tom až tolik nebabrám, něco jsem samozřejmě během let zaslechl, ale člověk tak nějak pořád slyší bulvár sem, bulvár tam, mávnete rukou "já mám svoje starosti". Zničehonic kniha nabere děsivě právnický rozměr, kdy začneme spatřovat a říkat si skoro až "tak možná proto Allen tohle vůbec napsal" - jako obhajobu. O čem mluvím je, pokud je Allenova výpověď pravdivá, a tady je to slovo proti slovu, tak sledujeme ztělesnění ďábla, jménem Mia Farrow (no, koneckonců, Rosemary, hehe), žena, která zneužívá všechno a všechny okolo sebe, týrala a týrá, manipuluje, vymývá mozky svým dětem, a že se ale dokázala obklopit velikou rodinou, kdo ví, aby dosáhla toho, čeho chce, jestli je tohle pravda, myslím si, že by podobné "Amber Heard situace" měly být rovnocenně trestány, protože jestli se rozhodnete dnes jako žena, využít svoji platformu, sílu, páku, kterou vám společnost dává (a jakože v některých ohledech soudy opravdu ženám těžce straní na základě skoro až zvyku), jestliže ale žena chce někoho očernit, pošpinit a zničit, na základě vlastních emocionálních pohnutek, přivodit mu finanční, emocionální a kariérní újmu, měli by vás za to trestat stejnou měrou, jakou vy zamýšlíte učinit tomu člověku, nebo minimálně prověřit, zda tahle osoba netrpí nějakou psychickou poruchou, deziluzí, či vadou, protože od té doby, co se spustilo #metoo se nespustila jen vlna obětí, ale taky vlny lidí, co se snaží chopit příležitostí. V perspektivě Allenově. Nebuďte Mia Farrow, buďte Diane Keaton.

4 07.12.2022

Takové letem (aktuálním) Světem. Zůstaňte skromní, pěstujte vděčnost, snažte se být více naklonění ekologickému myšlení. Všichni to víme, nikdo to nedělá (rasismus, migranti, postavení žen [protože jebat na postavení mužů], náboženství). Soustřeďte se na to být méně závislí, výkyvy v každodenních oblastech jako je jídlo, voda, budou přicházet - snažte se v tom vzdělávat. Každá generace měla během života událost, kterou vnímala, že bude konec Světa a ten konec nepřišel. Obecně bych se nenazval ekologem, ani globální politika mě nezajímá, protože je jedincem neovlivnitelná, ale některé věci mi přijdou prostě přirozené a tak přirozeně jednám - a přitom nejsem něco extra, protože v tomhle ohledu, speciálně potom, co sleduju prasata okolo sebe, to dost usnadňuje tak působit. Čaaau.

3 19.11.2022

Na každý malý aspekt života se dá naroubovat tématická sbírka. U Buka můžete pokračovat: O psacích strojích, O dostizích, O... Z těchhle publikací "O..." (za kterými stojí stejný editor) cítím víc než cokoliv, jen snahu podojit fanoušky těmihle "Best of" kompilačkami. Bukowski sám odesílal spoustu věcí vícekrát, taky někdy protlačil stejné věci do vícero textů jinak (báseň, povídka, román), takže to, že u něj máte jakýsi pocit deja vu, že jste už něco četli, není nic až tak neobvyklého, kolikrát to je vše přefiltrováno natolikrát, že už vás to prakticky otravuje, ale on se Bukowski celkově ve své tvorbě dost opakuje, jako každý spisovatel, jenže Hank to uměl správně okecávat, tímhle právě zjistíte ryzí literární kvality. Velikou část tohohle textu tvoří výseky z jeho románů (z nichž některé jsem četl za poslední roky), je tu i spousta básní, rozhovorů, dopisů, fotek, ilustrací, kterými se to zahustí (a o kterých se kolikrát řekne, "wow, tohle je nově objevená povídka a básně, ale to máme tak na 15-20 stránek" a tak se udělá něco jako tohle). Nechci tu sbírku jen hanit, samotný obsah byl fajn, protože jsem teď od Hanka už nějakou dobu nic nečetl a pořád patří mezi mé nejoblíbenější autory, ačkoliv musím přiznat, že s odstupem času začínám vidět některé věci jinak a líbí se mi na něm míň a míň. Hanka čtu už šestnáct let, jako první jsem četl někde online povídku "Kopulující kalifornská mořská panna" a pak jsem si krátce nato v Olomouci koupil "Příběhy obyčejného šílenství" (tahle edice or Arga je celkově, nejobsáhlejší edice, kterou ve své knihovně vlastním) a musím říct, že tahle tematická vyhraněnost na jednu věc delšímu textu prostě nesvědčí. Sice jsem se opět dozvěděl něco málo zajímavých informací (třeba, že napsání "Post Office" zabralo 19 dní a že si z psaní moc nepamatuje, jen to, jak ráno byly stránky (asi dost podobný okno, jaký měl King během psaní Misery, když ještě dával lajny), nebo, že s časem zjistíte, že "nepotřebujete dívku svých snů, ale jen tu, která nebude noční můra") o jeho pohledu na chlast, což pro mě bylo do jisté míry bolestnou připomínkou, že jsem nedlouho zpátky musel z přesně těch důvodů rozejít cesty s jedním člověkem, kterého jsem dlouho považoval za jednoho z nejbližších přátel, a hlavní roli v tom hrál právě chlast a spoustu z těch věcí, co tu Bukowski popisuje, kam ho to, ať už v tvorbě, nebo životě, popohánělo, jak to z něj udělalo "nesmrtelného", pomohlo mu to se sebedůvěrou, nebo jen najít způsob, jak kráčet životem... ale o tom by vám řekl každý alkoholik, nebo lépe řečeno, neřekl, ukázal by vám to. Mělo to pasáže a části, co mě bavily, ale víceméně takový vlažný průměr, spíš mě iritovalo to, jak se tímhle ždíme a že velkou část těch textů znám, kolikrát se zde užívají i věci, ve kterých se sám Bukowski vyloženě opakuje, do věty, protože jsou zde výseky, kde se ho ptali v odlišných show na stejnou věc a to už člověka pak začne doslova srát. Ale bavily mě třeba detaily, jako popis jeho pohledu na to, jak ho pozvali do Francie a skoro nic si nepamatoval z TV pořadu, kde se objevil, ten lakonický projev, odpálkování pitomců. V mnohém mě to pořád umí stejně bavit. Ale asi jsem se tím prostě za ty roky přežral a tak si do budoucna-budu-Buka dávkovat jen po malých doušcích.

5 20.10.2022

"Zdá se, že po setmění si nikdo do skladiště netroufá, takže k vítězství nad tmou máme daleko - ať už se nachází v nás, pod námi nebo okolo nás."

Pozoruhodná a ladně plynoucí kompilace příběhů, hlavně pro svoje komunitní cítění, kdy vypravěčem jsme "my, naše vesnice, a soustřeďujeme se na jednotlivce a jejich, většinou, nešťastné či pohnuté osudy". Voda sklenice se přelívá z jedné do druhé, aby zase skončila v první, jak se příběhy v odbočkách vracejí a cyklí; je to něco, co v těchhle malých nuancích a detailech, jsem takhle, ještě nečetl (a přitom jde o stejný nelineární narativ, na jakém je zkomponováno třeba Tarantinovo Pulp Fiction, ale který jsem viděl primárně spíš ve filmech) a samozřejmě, kdo kdy navštívil a chvíli cítil Ísland, kdo tam chvíli žil, tak tohle všechno bude chápat a vnímat hodně jinak. Nějakého extra mudrování se tu nedočkáte, jen sem tam se tu po příběhu protlačí věta nebo dvě, které tak perfektně shrnou, co se zrovna událo, nebo přispějí... o něčem větším, nenuceně, o životě, vesmíru, smrti. Odehrávají se tu někdy trochu méně běžná, někdy až "přirozená dramata" (lidi a jejich odlišné potřeby v odlišných fázích života) jednotlivých členů vesnice, někdy v polovině devadesátých let minulého století. V místech se do toho dá až neskutečně začíst, protože je v tom drsná a zároveň nenuceně se linoucí pravda.

"David myslel na její rty, dech, jak ho k sobě přitáhla, stiskla nohama, když do ní vstoupil, v tangu se skrývá smyslnost, Davidovy spadly tmavé vlasy do čela, housle se zachvěly, Harpa vzhlédla, teď se podívala, fakt, podívala, natáhla se po skleničce a vypila ji. David hrál dál a večer plynul, Harpa vzhlížela častěji a struny se pokaždé zadrhly, jedna v jeho srdci, jedna na houslích, a pak přišla noc a David s houslemi byl v jednom domě, Harpa s manželem v druhém, milovali se spolu a ona celou dobu myslela na Davida."

Lidé na Islandu mají tendence být individuální a nechávat průchod svým emocím, a nebo je v sobě naopak dusit. Jestliže člověk žije v místech, kde je odloučení na denním pořádku, nebo minimum populace, či odříznutí, a člověk skutečně je v blízkosti jen několika blízkých, přiměje ho to neztrácet se v anonymitě davu. Každý je článkem, který má svoje místo a proto je lepší, přirozenější, čelit věcem, jak jsou a poddat se pravdě mezi jednotlivci, než se skrývat ve stínech davů.

6 17.10.2022

Analytické, novinářsky popisné zpracování osobní tragédie. Dokážu vidět oba tábory. Na jednu stranu mi to přišlo pro svoji formu pozoruhodné, možná až takovým způsobem, jaký jsem nebyl aktuálně schopen docenit (síla pod povrchem, koneckonců Joan Didion, obdobně jako Hunter S. Thompson, spadá ke stejnému "literárnímu hnutí" (New Journalism) a stejně jako Hunter přepisovala v mládí knihy, v jejím případě Hemingwaye, pokud si dobře vzpomínám, Hunter přepisoval Fitzgeraldova Gatsbyho, takže nelze upřít jistou spojitost, kterou jsem dokázal více pochopit právě skrze Hemingwaye a Thompsona, kteří mi jsou přeci jen známější). Spousta slov, vzpomínání - rekonstrukce, toho, co mohlo být, mělo, jak se dívat na podobný zážitek, a psát tohle a publikovat do roku a do dne od smrti manžela, zatímco sledujete obdobně, svoji dceru, zápasit stejně tak, s nemocí, které rovněž, později (mimo rámec téhle knihy), podlehne (Blue Nights). Definitivně to má hodně do sebe, ale zcela chápu, že spousta lidí bude s tou formou zápasit, myslím si, že v první půlce to má tendence dost odradit, ale postupně se tam odkrývá spousta tématických myšlenek a pokud jde o zármutek, dívá se to na téma dost podrobně.

2 06.10.2022

"ALE FUJ!
ALE MŇAM!"

Ono, pro spoustu lidí je obtížné uchopit, že Robbins je takovej "goofy gumball" a že k jeho kreativitě a imaginaci spadá i celé to psychedelické hnutí, Leary, McKenna, takže když pak vysype něco jako tohle, pravda, ve své oplzlé, autentické, neskrývané, milující formě, konzervativci začnou funět ze svých baňatých nosních dírek, protože nemají ponětí. Ale mě tohle až mile překvapilo, protože jsem teď dlouho nebyl schopný žádnou audioknihu pořádně doposlouchat (nakonec jsem to dočetl, protože poslední díl vyjde teprve zítra, i tak Vltava opět válí), ale tohle šlo jako po másle a bavil jsem se... v klasicky zamotané lovestory o "princezně, která se dá dohromady s teroristou" (jejich pillow talks je par excellence sextalkingu), jak ze žurnálu. Vlastně jsem doteď kromě 'Tibetského broskvového koláče', který je takový dezert k Robbinsově tvorbě (a tak já jím logicky začal), od něj nic jiného nečetl. A nic si z té knihy pořádně nevybavuju, jen, že jsem vždycky cítil, že Tom Robbins je něco jako lidský ekvivalent labradora. Jeho styl a jeho pravdy mají hodně co do sebe a navíc mi přijde, že už jsem dlouho nenarazil na autora s jeho kadencí imaginace, což je osvěžující, všechno, co tak nějak čtu, poslední roky, mi přišlo jako postava, co pomalu kráčí sněžnou bouří, ve svém tempu, monotónně, s rezervovaností, podle učebnice, nudně a s letmým, občasným zábleskem slunečních paprsků. Robbins nakluše jako Deadpool (ve svých batmanovských teplácích) a začne to sázet levá pravá, levá pravá, jako Škopková, stejně jak já, když jsem byl dřív zvyklý psát jako teenager. A tak jsem si během té baráže jen říkal, proč vlastně ne. Je v tom i takový ten nenucený humanismus, který prezentoval i třeba Vonnegut, nicméně ve Vonnegutově případě mi, s odstupem, začal připadat přeci jen nucený, drhnoucí, humor mě už tolik nebavil, jakoby ustupoval nutně pointě, zatímco u Robbinse to neztrácí šmrnc, protože tolik netlačí na pilu. A moc se mi líbilo i ústřední téma hledání věčné lásky (Camusova otázka hadra, haha), stejně jako spousta dalších malých zamyšlení nad životem. V našich krajích asi celkově lehce hůře uchopitelnější kniha, ale popravdě to ve mě zažehlo nový zájem o autora, kterému se mi podařilo se skoro dokonale vyhnout po roky a roky a nikdy se k němu pořádně nedostat, ačkoliv jsem měl, když to zpětně srovnávám, měl jsem jeho tvorbou projet jako neřízená střela, měl jsem tomuhle dát přednost. Ty metafory jsou jako dynamit (snadno zaměnitelný s penisem), co vás rozsekají.

"Časem člověku znecitliví patro, začne trpět citovou podvýživou, pokožka duše dostane kurděje a začne hnisat a zuby srdce se začnou kazit. Jenže co dělat, aby láska vydržela? Délka trvání, ani slib věrnosti nemusí být nutně měřítkem. Některé krátkodobé výbuchy vášně mezi lidmi, kteří se vidí poprvé v životě, dávají větší smysl, než řada dlouhodobých manželství."

Sex. Láska. Intimita. Svět. Skvělý konec. Je stejný sen, který se zdá dvěma lidem pořád jen sen?

P.S.: B r o s k v o š k e b l e.

P.P.S: Pokud to nezvládne remingtonka natřená načerveno (taky jsem to udělal se svým psacím strojem) napsat o věčné lásce, je lepší se na to vysrat.

P.P.P.S.: Láska je největší psanec. Jediné, co můžeme udělat, je stát se jejím spolupachatelem. Láska je, když se snažíte cítit, dělat to samé, co druhá osoba. Láska patří těm, kteří jsou ochotni pro ni jít do extrémů.

MŇAM-MŇAM.

6 05.10.2022

Živelná poezie neskutečně pozoruhodné osobnosti bulharské literatury. Je zvláštní, jak tvorba dokáže mluvit, spojit a chytit a najít vás, v podobných náladách, ač jsou osudy i záměry zcela odlišné. Skoro sto let od smrti a stejného věku. Geo Milev. Ale stejně jsme ve stejném kruhu.

"Na dně se utají jen černý mok a hněv -
strádání - tím jsi pokřtěn!
Tak pevně utáhni své mysli
krutý prsten!

Beze snů
nezůstaneš, však sny své splatíš bolestí.
Ó, víš, kam směřuje tvá cesta? --
Noc nemá východ. Já jsem ty."

(...)

"miluji ženy bolestné
znavených tváří, bledých rtů,
útrpný úsměv se v nich hne
nad gesty nudných básníků -"

(...)

"TEĎ UŽ JE POZDĚ. SBOHEM, MILÁ.
(Mám tě rád neskonale).
Vášni, té pro tebe, já dal jsem vale.
(Vybledl jsem. Jak stěna bílá.)
Teď už je pozdě. Na vše pozdě.
I den, i noc. I já. I ty.
A opožděný úsměv,
v tvých očích-vázách
ve smutku rozlitý...

Večer - hluchá výš.
Mé srdce nevyhlíží taje.
(Večere, bledostí mě nepředčíš,
bledost se stele v dál i v šíř.)
Já vím. A chápu. Nejsou žádné taje.
Teď už je příliš pozdě. Přespříliš."

2 01.10.2022

Hned od začátku můžete u Zikové cítit energii a zápal jejího mládí - zápal pro věci, které mají pro mladého člověka význam. A právě tohle nese celou její poezii, protože na úrovni nějaké hloubky, mi přijde přeci jen povrchová. S její nemocí se postupně propadá z živelné lásky ke kráse, do pesimismu. Žena, která se nechává unášet svými emocemi z břehu jednoho extrému na břeh opačného. Myslím si, že jisté záchvěvy nadání jsou přítomny, ale řekl bych, že jsem v téhle sbírce, která přeci jen nešetří kadencí jistého patosu, repetitivnosti (jako kdyby některé básně byly přes kopírák) speciálně po 'Prolamování ticha' od Frances Horovitz, jaksi seskočil o úroveň dolů. Na tohle jsem z nové várky byl zvědavý nejvíc a zaujalo mě to ze všech příspěvků téhle edice zatím nejméně. Báseň o tom, jak nebude matkou, mi přišla asi jako nejvýraznější a nejintimnější moment, přesto ale musí končit silně a dissovat muže, kteří to nikdy nepochopí, aby v závěsu hned měla další báseň, kde hned vzdává vděk blízkému příteli. Je mi jasné, že v době Zikové se o nějakém moderním pohledu na otázku žen nevedla řeč, ale stejně, šplouchá to sem a tam, jak je asi v očekávání u mladé umírající osoby.

1 30.09.2022